Plný text
3 Tdo 177/2026-9180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovoláních, která podali obvinění Ing. J. Pašek a Ing. I. Čurda proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, sp. zn. 5 To 10/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných Ing. J. P. a Ing. I. Č. odmítají.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2024, sp. zn. 48 T 4/2019, byl obviněný Ing. J. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 sb., trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoníku“), a obviněný Ing. I. Č. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od 10. 9. 2008 do 30. 4. 2011 v Praze obžalovaný Ing. J. P., jako osoba vyjednávající za společnost IZIP, a.s. IČ: [IČO], se sídlem [adresa] (dále také jen IZIP, a.s.) a člen představenstva společnosti MD Access, a.s., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] Praha 4 (dále také jen MD Access, a.s.) a později též ředitel společnosti IZIP, a.s., po předchozí společné dohodě s obžalovaným Ing. I. Č., jako jediným jednatelem a společníkem společnosti FINIM, s.r.o., IČ: 265 02 151, se sídlem [adresa] Praha 9 Horní Počernice (dále také jen FINIM, s.r.o.), úmyslně uvedl obžalovaný Ing. J. P. poškozenou společnost IZIP, a.s. v omyl spočívající v tom, že členům statutárního orgánu společnosti IZIP, a.s., MUDr. P. H. a MUDr. T. M., zamlčel podstatné skutečnosti o obsahu i důvodech uzavření účelových zprostředkovatelských smluv mezi společnostmi IZIP, a.s. a FINIM, s.r.o., jejichž předmětem byla zprostředkovatelská činnost společnosti FINIM, s.r.o. ve prospěch společnosti IZIP, a.s. při vyjednávání další spolupráce společnosti IZIP, a.s. s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, IČ: [IČO], se sídlem [adresa] (dále také jen VZP ČR), ačkoliv oba obžalovaní věděli, že činnost ve smyslu těchto smluv nebude ve skutečnosti vykonávána, když konkrétně
1) Smlouvu o spolupráci číslo 1/2008, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele FINIM, s.r.o., vyvíjet činnost směřující k tomu, aby klient společnost IZIP, a.s., měl příležitost uzavřít následující smlouvu s VZP ČR – Smlouva o poskytování služeb akvizice pojištěnců, akvizice klientů IZIP a zpracování a aktualizace kontaktních informací klientů IZIP pro VZP ČR, 2) Smlouvu o spolupráci číslo 2/2008, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele FINIM, s.r.o., vyvíjet činnost směrující k tomu, aby klient společnost IZIP, a.s., měl příležitost uzavřít následující smlouvu s VZP ČR – Dodatek č. 2 k platné Smlouvě o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, uzavřené dne 19. 12. 2007, ve znění dodatku č. 1, uzavřeného dne 30. 4. 2008, 3) Smlouvu o spolupráci číslo 3/2008, jejímž předmětem byl závazek zprostředkovatele FINIM, s.r.o., vyvíjet činnost směřující k tomu, aby klient společnost IZIP, a.s., měl příležitost uzavřít následující smlouvu s VZP ČR – Smlouva o poskytování služby osobní účet pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky prostřednictvím systému IZIP, kdy uvedené smlouvy z podnětu obžalovaného Ing. J. P. podepsali za společnost IZIP, a.s., její statutární zástupci předseda představenstva MUDr. P. H. a místopředseda představenstva MUDr. T. M., jimž nebylo známo, že v předmětu smluv o spolupráci jde jen o deklaraci fiktivních činností společnosti FINIM, s.r.o., neměly bližší informace o faktických úkonech, které by měly být na základě uvedených smluv realizovány, ani jaká odměna je za uvedené faktické úkony stanovena, přičemž MUDr. P. H. považoval společnost FINIM, s.r.o., za jednu ze společností, které se podílejí na registraci pojištěnců v systému vedeném společností IZIP, a.s., a za společnost FINIM, s.r.o., Ing. I. Č., přičemž tyto smlouvy o spolupráci byly následně doplněny dodatkem číslo 1 ke smlouvě o spolupráci číslo [číslo smlouvy], uzavřeným dne 1. 4. 2009, dále dodatkem číslo 1/2010 vztahujícímu se ke smlouvě o spolupráci číslo [číslo smlouvy], smlouvě o spolupráci číslo [číslo smlouvy], a ke smlouvě o spolupráci číslo [číslo smlouvy], jenž byl uzavřen dne 28. 1. 2010, když oba tyto dodatky upravují jen výši provize vyplácené zprostředkovateli, a následně z podnětu ředitele společnosti IZIP, a.s., obžalovaného Ing. J. P., ještě dne 1. 10. 2010 podepsal MUDr. P. H. společně s obžalovaným Ing. J. P., jako statutární zástupci za společnost IZIP, a.s., dohodu se společnostmi FINIM, s.r.o., za kterou jednal Ing. Ilja Čurda, a MD Access, a.s., za níž jednali předseda představenstva MUDr. P. H. a člen představenstva Ing. J. P., v níž se všechny tyto označené smluvní strany dohodly, že namísto společnosti IZIP, a.s., vstupuje do všech jejích práv a závazků vůči společnosti FINIM, s.r.o., z výše uvedené smlouvy o spolupráci číslo [číslo smlouvy], uzavřené dne 10. 9. 2008, společnost MD Access, a.s., a to s účinky ke dni podpisu této dohody, tedy od 1. 10. 2010, přičemž na základě výše popsaných smluv vystavoval následně obžalovaný Ing. I. Č. jménem společnosti FINIM, s.r.o., faktury na společnost IZIP, a.s., a následně i na společnost MD Access, a.s., s nikdy nerealizovaným zdanitelným plněním podle výše specifikovaných smluv, které mělo spočívat ve zprostředkovatelské činnosti společnosti FINIM, s.r.o., vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, když proto, aby mohl jmenovaný zmíněné faktury vystavovat, mu byly poskytovány kopie faktur vystavených společností IZIP, a.s., za služby poskytované touto společností Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, které Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR společnosti IZIP, a.s., proplatila, a to konkrétně služby podle: 1) Smlouvy o poskytování služeb akvizice nových pojištěnců, akvizice nových klientů IZIP a služby získání souhlasu klientů IZIP s předáním kontaktních údajů zdravotní pojišťovně pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, ze dne 11. 12. 2008; 2) Dodatku číslo 2 ze dne 10. 11. 2008 ke Smlouvě o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, uzavřené dne 19. 12. 2007, ve znění Dodatku číslo 1 uzavřeného dne 30. 4. 2008; 3) Smlouvy o poskytování služby Osobní účet pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky prostřednictvím Systému IZIP, ze dne 10. 11. 2008; přičemž na základě obžalovaným Ing. I. Č. vystavovaných faktur společností FINIM, s.r.o., byly z bankovního účtu společností IZIP, a.s., č. XY, a MD Access, a.s., č. XY propláceny na účet společnosti FINIM, s.r.o., č. XY následující finanční prostředky podle faktur (konkrétně specifikovaných ve výroku o vině nalézacího soudu).
Takto byly z účtu společnosti IZIP, a.s., uhrazeny v roce 2008 částka v celkové výši 8.432.854 Kč, v roce 2009 částka v celkové výši 93.127.875,30 Kč a v roce 2010 částka v celkové výši 38.199.462,00 Kč, a dále za rok 2010 z bankovního účtu společnosti MD Access, a.s., č. XY (na základě faktur specifikovaných ve výroku o vině) byla uhrazena částka v celkové výši 29.376.288 Kč, a takto oba obžalovaní jednali, ačkoliv věděli, že veškerá jednání s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR ohledně uzavření dalších smluv se společností IZIP, a.s., vede za spol. IZIP, a.s., pouze obžalovaný Ing. J. P., žádný další zprostředkovatel se na uzavření smluv nepodílel, obžalovaný Ing. I. Č. neprováděl pro společnost IZIP, a.s., žádné činnosti podle výše citovaných smluv o zprostředkování, kdy společnost IZIP, a.s., jako jediný v úvahu přicházející dodavatel požadovaných služeb, byla ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR vyzvána k uzavření smlouvy v rámci jednacího řízení bez uveřejnění s odkazem na ust. § 23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, neboť byla vlastníkem patentu CZ 297879, vydaného dne 9. 3. 2007 Úřadem průmyslového vlastnictví, jímž byla poskytnuta patentová ochrana systému IZIP, který je vynálezem, a dále, že Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR již využívá patentově chráněný systém IZIP, který pro pojištěnce Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR provozuje společnost IZIP, a.s., na základě Smlouvy o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích VZP ČR, která nabyla účinnosti dnem podpisu smluvních stran dne 17. 12. 2007 a byla uzavřena na dobu neurčitou, když touto smlouvou se společnost IZIP, a.s., v čl. IV předmět plnění, zavázala poskytovat VZP ČR služby shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích pojištěncům VZP ČR v souladu s touto smlouvou, zejména založení, vedení a správu internetových zdravotních knížek všem svým pojištěncům, kteří o tuto službu projeví zájem, když poskytování služeb systému IZIP bylo podle této smlouvy považováno za součást administrativní podpory poskytování zdravotní péče pojištěncům VZP ČR v souladu s § 7 zákona č. 551/1991 Sb., a to s důrazem na kvalitnější zdravotní péči spolu se snížením nákladů na nevhodně a duplicitně prováděnou zdravotní péči, a rovněž věděli, že obžalovaný Ing. I. Č. ani nikdo jiný nevykonal za společnost FINIM, s.r.o., žádnou činnost ve prospěch společnosti IZIP, a.s., tak, aby měla společnost IZIP, a.s., příležitost uzavřít se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR konkrétní uvedené smlouvy, které byly bez přispění společnosti FINIM, s.r.o., následně uzavřeny mezi společností IZIP, a.s., a Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR, přičemž uvedené finanční prostředky připsané na účet společnosti FINIM, s.r.o., použil obžalovaný Ing. I. Č. následně tak, že v letech 2009 až 2010 si nechal obžalovaný Ing. I. Č. vyplatit většinu z této částky jako odměnu jednatele spol. FINIM, s.r.o., když finanční prostředky postupně převáděl z bankovního účtu spol. FINIM, s.r.o. (č. ú. XY) na svůj soukromý účet (č. ú. XY) a v roce 2009 nechal postupně ze spol. FINIM, s.r.o., vyplatit částku v celkové výši 8.498.599,00 Kč Ing. J. P. jako mzdu v pracovním poměru ke spol. FINIM, s.r.o., ačkoliv ten žádnou pracovní činnost v této společnosti ve skutečnosti nevykonával, a v důsledku tohoto jednání obžalovaní způsobili společně škodu společnosti IZIP, a.s. (v současné době s názvem Společnost pro eHealth databáze, a.s., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] a, [PSČ obec] 9) ve výši 139.760.191,30 Kč a společnosti MD Access, a.s., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] Praha 4, škodu ve výši 29.376.288 Kč.
2. Za toto jednání byli obvinění Ing. J. P. a Ing. I. Č. odsouzeni podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy, a to na dobu 5 (pěti let).
4. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen peněžitý trest ve výměře 500 (pět set) denních sazeb ve výši 4.000 Kč, tedy v celkové výši 2.000.000 Kč.
5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Společnost pro eHealth databáze, a.s., IČ: [IČO], odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2024, sp. zn. 48 T 4/2019, podali obvinění Ing. J. P. a Ing. I. Č. odvolání, která směřovali do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala i poškozená Společnost pro eHealth databáze, a.s.
7. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2025, sp. zn. 5 To 10/2025, a to tak, že k odvolání obviněných Ing. J. P. a Ing. I. Č. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestu a k odvolání poškozené výrok o náhradě škody, a za podmínek daných § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon je oba zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy, a to na dobu 5 (pěti let). Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen peněžitý trest ve výměře 500 (pět set) denních sazeb ve výši 4.000 Kč, tedy v celkové výši 2.000.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. J. P. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Společnost pro eHealth databáze, a.s. na náhradě škody částku 69.880.095,65 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Společnost pro eHealth databáze, a.s. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k nim
8. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, sp. zn. 5 To 10/2025, podali dovolání oba obvinění.
9. Obviněný Ing. J. P. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
10. Úvodem podaného dovolání obviněný zdůraznil, že po opakovaném hlavním líčení v roce 2024 se skutková situace zásadně změnila ve prospěch obviněných. Skutkový stav je zcela odlišný od toho, který Nejvyšší soud posuzoval v roce 2020.
11. Obviněný zpochybnil závěry soudů o fiktivnosti smluv uzavřených mezi společnostmi IZIP a FINIM. Namítl, že výpověď svědka MUDr. P. H. ze dne 26. 6. 2024 je v extrémním nesouladu se skutkovými závěry dovozenými soudy nižších stupňů, přičemž obsáhle cituje části jeho výpovědi z tohoto hlavního líčení. Z jeho výpovědi se podle obviněného podává, že se s obviněným Ing. I. Č. scházel a jednal o koncepčních otázkách stran dalšího fungování projektu IZIP. Z listinných důkazů pak vyplynulo, že tři dny po koncepční schůzce zaslal MUDr. H. e-mail, kde akceptuje návrhy společnosti IZIP. Svědek H. dokonce vypověděl, že to do poslední chvíle vypadalo, že smlouva nebude uzavřena. Časová souslednost i obsah e-mailu potvrzují relevanci a efektivitu jednání Ing. I. Č., přičemž neexistuje důkaz, že ke změně postoje VZP došlo z jiných příčin. Soud prvního stupně podle obviněného dospěl v rozporu s výpovědí svědka MUDr. H. k závěru, že obviněný Ing. I. Č. řešil pouze technické otázky, a nikoliv otázky koncepční. Z klíčového důkazu ve prospěch obviněných tak soud učinil důkaz podporující obžalobu a na své chybné premise vystavěl zbytek své argumentace „žádný koncepční vliv – žádné reálné plnění – smlouvy jsou fiktivní – tím byli majitelé IZIP úmyslně uvedeni v omyl“. Postup soudu prvního stupně je tak v přímém rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., porušuje právo obviněného na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Odvolací soud pak na námitky obviněného reagoval v bodě 47. odůvodnění svého rozsudku jedinou větou, která se s uplatněnou výhradou zcela míjí, čímž porušil § 125 odst. 1 tr. ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 254 odst. 1 tr. ř. Vrchní soud v Praze se nevyslovil k podstatě námitek, přestože Městský soud v Praze zkreslil výpověď MUDr. H., a nevzal v úvahu, že generální ředitel VZP jednal s osobou označenou soudy za fiktivního prostředníka a že k obratu postoje VZP došlo až po uzavření smluv mezi společnostmi IZIP a FINIM a jednáním s Ing. I. Č.. Je vyloučeno, že by generální ředitel VZP věnoval čas osobě, jejíž role by byla pouze formální či předstíraná. V takové situaci mělo být důkazní břemeno na obžalobě, která musela prokázat, že koncepční schůzky byly bez významu. Přesto však obhajoba navrhla výslech svědka H. zopakovat, aby se podrobně objasnil obsah schůzek a jejich vliv na změnu postoje VZP a následné uzavření smluv mezi společnostmi VZP a IZIP. Odvolací soud však tento důkazní návrh bez relevantního vysvětlení odmítl. Namísto výslechu svědka, kterého mohl předvolat, si vytvořil svůj závěr dedukcí ze zkresleného podkladu. Bez koncepčního vlivu prý nebylo plnění, a smlouvy musely být fiktivní, z toho se následně odvodilo uvedení v omyl, úmysl i škoda. Pokud se však přihlédne ke skutečnému obsahu výpovědi svědka H., není možné nalézt podklad pro znaky podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Nebylo tak prokázáno naplnění objektivní stránky v podobě uvedení v omyl ani subjektivní stránky – úmyslu v podobě vylákání peněz bez plnění, a tedy ani způsobení škody, když peněžní prostředky byly společností FINIM hrazeny na základě platné smlouvy. Rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou tak ve zjevném rozporu s obsahem provedeného důkazu.
12. Dále obviněný vznesl námitku opomenutých důkazů, a to rukopisných poznámek Ing. I. Č., které byly zajištěny při domovní prohlídce a jsou založeny na č. l. 1213–1242 a 1259–1292 spisu. Tyto poznámky obviněný Ing. I. Č. okomentoval v rámci § 214 tr. ř. v hlavním líčení konaném dne 25. 6. 2024. Tyto listiny prokazují výkon odborné práce související s nabídkou, kterou VZP následně akceptovala. Soud tyto listiny v odůvodnění vůbec nezmínil a uzavřel, že nebyla doložena žádná reálná práce společností FINIM. Takový přístup dovolatel označuje za selektivní a porušující povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Odvolací soud, i přes výslovný poukaz na existenci a význam listin v odvolání, na námitku obhajoby nereagoval a zatížil tak své rozhodnutí vadou tzv. opomenutého důkazu. Tyto listiny přitom vyvracejí závěr o fiktivnosti poskytnutého plnění, a naopak dokládají konkrétní činnosti na úpravě nabídky, kterou VZP nakonec přijala. Nezohlednění tohoto důkazu, resp. jeho úplné opomenutí, vytváří extrémní rozpor mezi obsahem spisu a skutkovým závěrem o fiktivnosti smluv.
13. Dovolatel také odvolacímu soudu vytkl, že při svém hodnocení zcela opomněl výsledkový charakter smluv. Jeho premisou bylo, že společnost FINIM měla za nemalou částku vykonávat rozsáhlou činnost, kterou se nepovedlo dohledat. To je však zcela v rozporu s obsahem jednotlivých smluv, které mají čistě výsledkový charakter s cílem zprostředkovat uzavření smluv mezi společnostmi VZP a IZIP. Charakter těchto smluv a svou vědomost o něm potvrdili svědci H., M. a O. Obviněný Ing. I. Č. měl „otevřít dveře“ a dotáhnout podpis smlouvy. Žádná rozsáhlá operativní práce požadována nebyla. Schůzka konaná dne 21. 10. 2008 podle výpovědi MUDr. H. za účasti Ing. I. Č. proběhnout mohla, případně proběhla (svědek si nebyl jist datem). Po této schůzce VZP oznámila akceptaci návrhů společnosti IZIP. Už jediné koncepční jednání mohlo vést k výsledku a splnění smlouvy. Soudy však navzdory uvedenému dezinterpretovaly výpověď MUDr. H., opomněly rukopisné poznámky a přehlédly těsnou časovou návaznost mezi uvedenou schůzkou a akceptací návrhu. Následně nahradily skutečný předmět smluv hypotézou o rozsáhlé činnosti nevyplývající z výpovědí ani smluv a na podkladě toho nepřípustným způsobem dospěly k nesprávnému závěru o uvedení v omyl a existenci podvodu. Jejich závěry jsou pak ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování.
14. Obviněný pak brojil proti způsobu, jakým soudy obou stupňů dospěly k závěru o hrozbě ukončení projektu mezi společnostmi IZIP a VZP v roce 2009, kdy zcela změnily význam důkazů a odmítly bez řádného důvodu návrh na doplnění dokazování. V rozporu s provedenými důkazy dospěly k závěru, že se jednání nenacházela v situaci, kdy by byla spolupráce společnosti IZIP s VZP ukončena nebo k poslednímu dni roku 2009 měla být ukončena. Opak však vyplývá z e-mailu ředitele VZP MUDr. H. z června 2008 adresovaného společnosti IZIP, zápisu ze správní rady VZP ze dne 31. 3. 2008, výpovědí MUDr. H. a MUDr. H. v hlavním líčení dne 26. 6. 2024 a výpovědi MUDr. M. v hlavním líčení dne 28. 6. 2024. Z vyjmenovaných důkazů vyplýval tlak vyvíjený na společnost IZIP v roce 2008 s tím, že pokud nebude předložena výhodnější nabídka, může projekt skončit, což bylo impulsem k uzavření smluv se společností FINIM. Soud prvního stupně však považoval za relevantní pouze variantu, ve které by společnost VZP předem a jednoznačně oznámila ukončení projektu. Stanovil tak podmínku, o níž věděl, že ji žádný důkaz nenaplní, a motiv k uzavření smluv uměle popřel. Obviněný kritizoval postup odvolacího soudu, který podle něj nereagoval na námitky uplatněné v odvolání a přehlédl existenci listin a výpovědí dokladujících hrozbu ukončení smluvního vztahu mezi společnostmi IZIP a VZP. V rozporu s výpovědí svědka MUDr. H. v hlavním líčení dne 26. 6. 2024, kde tento svědek výslovně uvedl, při komentování obsahu e-mailu, že měl být ukončen projekt IZIP, dospěl odvolací soud k závěru opačnému, tedy že z výpovědi tohoto svědka nevyplývá tvrzení o možném ukončení spolupráce. Nadto odvolací soud odmítl jedinou větou návrh obhajoby na výslech Bc. Š. s tím, že ani jeho výpověď by nemohla závěr soudu změnit. Navrhovaný svědek byl však předsedou správní rady VZP a mohl podrobně popsat, jak vážně byla možnost ukončení projektu zvažována. Přesto však byl tento důkazní návrh opomenut. Tím, že soudy opomíjejí důkazní materii nebo ji deformují, docházejí k závěru, že motiv k uzavření smluv neexistoval, a z údajné zbytečnosti uzavřených smluv dovozují existenci podvodu. Smlouvy však měly racionální ekonomický účel, jak vyplývá z obsahu provedeného dokazování, a tedy nemohlo dojít k vylákání plnění za nic ani k uvedení v omyl akcionářů společnosti IZIP.
15. Obviněný se dále vymezil proti závěrům o možné antedataci smluv uzavřených mezi společnostmi. Úvaha soudů o možné antedataci se neopírá o jediný důkaz ve spise, a přesto byla použita k podpoře závěru o vině obviněných. Vznikl tak extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem spisu. Soud prvního stupně tuto skutečnost naznačil, nepředložil však žádný relevantní důkaz a výslovně připustil, že se jedná pouze o možnost. Odvolací soud pak k námitce obhajoby v odvolání uvedl, že se jedná o úvahu dokreslující správnost skutkových zjištění, avšak na ní není postaven závěr o vině. Takováto úvaha je však vnitřně rozporná. Buďto má tvrzená antedatace význam, a musí být prokázána nebo význam nemá a soud ji nemůže použít k podpoře svých závěrů a prokázání viny. Jejím použitím však soudy zastřely skutkový stav, aby nahradily chybějící důkazy o naplnění subjektivní stránky pouhým podezřením. Subjektivní stránku trestného činu podvodu se tak soudům prokázat nepodařilo.
16. Dále obviněný rozporoval závěr soudů, že byli majitelé IZIP uvedeni v omyl. K tomu poukazoval na obsáhlé citace protokolů o hlavním líčení konaném ve dnech 26. – 28. 6. 2024, konkrétně pak fragmenty výpovědí svědků MUDr. M. C., MUDr. M. O., MUDr. P. H. a MUDr. T. M., kteří shodně tvrdili, že angažovali obviněného Ing. I. Č. kvůli jeho zkušenostem s VZP, aby jim pomohl s pokračováním spolupráce, že jim jednáním obviněných nebyla způsobena škoda a znali výsledkový princip odměny. V dovolání citované pasáže však podle obviněného soud prvního stupně opomenul a shrnul je konstatováním, že jimi přinesené informace nebyly detailní a že chtěli obviněným účelově pomoci. Přehlédl však, že stejně vypovídali čtyři svědci nezávisle na sobě, byli poučeni o své povinnosti vypovídat pravdu, a přesto na svých verzích setrvali. Není přitom důvod, aby tito svědci popírali svůj omyl, když měl být spáchán právě na nich. Přestože na tyto skutečnosti bylo poukazováno již v podaném odvolání, tak se odvolací soud vyjádřil pouze tak, že soud prvního stupně vycházel mimo jiné z výpovědí svědků MUDr. H. a MUDr. M., výpovědi svědků MUDr. O. a MUDr. C. zcela opomenul. Bez prokázání omylu přitom není naplněn základní znak objektivní stránky trestného činu podvodu. Odsuzující závěr byl vystavěný na deformaci a opomíjení obsahu výpovědí svědků, a je proto postaven na skutkovém základu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
17. Obviněný ve vztahu k naplnění znaků uvedení v omyl MUDr. P. H. uvedl, že soudy dovodily svůj závěr v rozporu s obsahem jeho výpovědí při prvním výslechu dne 10. 1. 2017, kdy byl MUDr. P. H. v postavení obviněného, i s jeho poslední výpovědí v hlavním líčení dne 26. 6. 2024, kdy tyto výpovědi soudy selektivně opomněly. Ve výslechu z roku 2017 popsal důvod uzavření smluv i to, jak byly koncipovány, v roce 2019, kdy vypovídal jako svědek, mu smlouvy nebyly předloženy, sám si je nevybavil a smlouvy zaměnil. Při výpovědi v hlavním líčení dne 26. 6. 2024 mu smlouvy předloženy byly a shodně jako v roce 2017 uvedl, že smlouvy znal a souhlasil s jejich obsahem, vyjádřil se přitom i ke své výpovědi v roce 2019 a vysvětlil, proč vypovídal jinak než v roce 2017. Obhajoba navrhla v hlavním líčení přečtení protokolu z roku 2017, což bylo předsedkyní senátu odmítnuto s tím, že nebude číst z protokolu, kde byl svědek v postavení obviněného, čímž zatížila řízení procesní vadou, která pokračovala tím, že se soud prvního stupně nevrátil k předmětné výpovědi v odůvodnění svého rozsudku. Neprovedený důkaz tedy nebyl ani hodnocen. Hodnoceny byly pouze výpovědi MUDr. P. H. v postavení svědka z let 2019 a 2024. Soud převzal závěr o omylu poškozených z jedné pasáže výpovědi z roku 2019, ačkoliv výpovědi z roku 2017 a 2024 jsou obsahově shodné a tento závěr vyvracejí. Odvolací soud na stejné námitky obviněného reagoval v bodě 48. odůvodnění svého rozhodnutí záměnou svědka H. za svědka H. a konstatováním, že soud prvního stupně logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč vycházel ze svědeckých výpovědí MUDr. P. H., a nikoliv z výpovědi MUDr. P. H. v postavení obviněného. V rozsudku soudu prvního stupně absentuje jakékoliv logické tvrzení, proč byla výpověď z roku 2017 opomenuta. V obou variantách je odůvodnění odvolacího soudu vadné. Buď trpí záměnou osob, anebo konstatuje vysvětlení, které ve spise neexistuje. K tomu poukázal obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 334/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 970/2018, a rozhodnutí č. 45/1978 Sb. rozh. tr. Zmíněná rozhodnutí podle obviněného vyžadují, aby výpovědi téhož svědka, když byl ještě v postavení obviněného, byly hodnoceny a případně v hlavním líčení přečteny. Kombinace uvedených procesních pochybení splňuje definiční znaky opomenutého důkazu a vytváří extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodným skutkovým zjištěním, že byl svědek MUDr. P. H. uveden v omyl.
18. Obviněný se taktéž vymezil proti tomu, že soudy považovaly paušální platby 1.500.000 Kč měsíčně od společnosti IZIP společnosti FINIM jako krajně nevýhodné a sloužící pouze k vyvedení peněz ze společnosti IZIP. Podle něj se jedná o nepodloženou spekulaci v rozporu s provedenými důkazy. Ze smlouvy o spolupráci č. 2 čl. IV. odst. 2 vyplývá, že má být tato částka hrazena z paušálu obdrženého od VZP nikoliv z odměny za „získané hlavy“. Z Dodatku č. 2 rámcové smlouvy mezi společnostmi IZIP a VZP ze dne 10. 11. 2008, čl. III vyplývá, že VZP zvyšuje platbu IZIP právě o 1.500.000 Kč měsíčně, stejně tak z výpovědi MUDr. O. v hlavním líčení dne 26. 6. 2024 se pak taktéž podává, že byla paušální platba vázaná na měsíční platbu od VZP. Tento paušál byl tak ekonomicky neutrální. Úvaha soudu prvního stupně je proto založena na nesprávném hmotněprávním posouzení smluv. Myšlenka vyvedení peněz je zcela iluzorní, když majitelé IZIP o paušálu věděli a souhlasili s ním. Padá tak závěr jak o ekonomické nevýhodnosti, tak o omylu, a tedy i právní kvalifikace jednání obviněných coby podvodu. Přestože bylo na tyto skutečnosti poukázáno v odvolání, tak se k této námitce odvolací soud vůbec nevyjádřil, čímž porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř.
19. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že ve věci rozhodoval senát, u něhož existují okolnosti zjištěné podle objektivního testu nestrannosti dle § 30 odst. 1 tr. ř. i judikatury Ústavního soudu, které vzbuzují pochybnosti o jeho nestrannosti (poukázal na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 741/21, sp. zn. I. ÚS 167/94). Tento senát vynesl rovněž odsuzující rozsudek zrušený Nejvyšším soudem pro zásadní porušení práv obhajoby. Obviněný zdůraznil, že část uloženého trestu již byla vykonána a strávil více než dva roky ve Věznici Ruzyně. Ještě před opakovaným hlavním líčením vydal soud prvního stupně dne 3. 5. 2024 usnesení, kterým podle § 47 odst. 2 tr. ř. zajistil nárok na náhradu škody. V odůvodnění tohoto usnesení odkázal na svůj rozsudek, který byl zrušen Nejvyšším soudem s tím, že s ohledem na důvody, které vedly Nejvyšší soud ke zrušení jeho rozsudku, lze na toto rozhodnutí v otázce nároku na náhradu škody odkázat. Učinil tak ještě před opakováním hlavního líčení. S ohledem na poukazovanou judikaturu i rozhodnutí ESLP (například Chmelíř proti ČR, stížnost č. 64935/01) postačují tyto okolnosti k vyvolání důvodné pochybnosti o nestrannosti. Soud prvního stupně formulací „s ohledem na důvody“ bagatelizuje nedostatky, pro které byl jeho rozsudek zrušen, a považuje své předchozí skutkové a právní závěry za materiálně správné, přinejmenším v části o náhradě škody, která předpokládá kladné zjištění viny. Z tohoto důvodu byla vznesena námitka podjatosti, která byla odmítnuta soudem prvního stupně i stížnostním soudem. Oba soudy odkazy na zrušený rozsudek bagatelizovaly a opakovaly, že soud prvního stupně nepředjímá meritorní rozhodnutí, aniž by se vypořádaly s jádrem námitky, co přesně myslel soud prvního stupně formulací „s ohledem na důvody, pro které byl rozsudek zrušen“ a proč v otázce nároku na náhradu škody odkazuje právě na zrušené rozhodnutí. Námitka podjatosti tedy nebyla řádně vypořádána a její přezkum byl pouze formální. Opodstatněnost námitky podjatosti vyplývá kromě odkazu na zrušený rozsudek ještě před opakováním hlavního líčení ze skutečnosti, že by stejný soud musel zprošťujícím výrokem přiznat, že v roce 2019 zásadně pochybil, přestože už obvinění část trestu vykonali, dále z toho, že soud uložil identické tresty po více než pětiletém prodloužení řízení, což představuje indikátor pouta k předchozímu rozsudku, že při výslechu MUDr. H. soud prvního stupně nečetl jeho výpověď z roku 2017, a vyplývá i z dalších pochybení, které v dovolání popsal. Dále uvedl, že i když trestní řád po zrušení věci nepředepisuje, aby věc rozhodoval nový senát, tak z konstrukce § 30 odst. 4 tr. ř. vyplývá, že zákonodárce považoval za vhodné, aby „druhý pokus“ posuzoval soudce, kterého nesvazuje původní rozhodnutí. Přinejmenším ilustruje stejný ústavní cíl odstranit objektivní pochybnosti, že tentýž soudce bude potvrzovat vlastní předchozí závěry. V projednávané věci taková pochybnost vznikla a požadavek nestrannosti tak vyžaduje, aby bylo opakované hlavní líčení provedeno před jiným senátem.
20. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, č. j. 5 To 10/2025-9060, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2024, sp. zn. 48 T 4/2019, a podle § 265l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v jiném složení senátu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň s tím výslovně uvedl, že nesouhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
21. Součástí podaného dovolání obviněný učinil návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody podle § 265o odst. 1 tr. ř. Uvedl přitom, že je reálná možnost, že Nejvyšší soud shledá některou z námitek důvodnou a napadené rozhodnutí zruší. Nepodmíněný trest odnětí svobody by v případě pozdější kasace představoval nenahraditelný zásah do osobní svobody obviněného, a to s přihlédnutím k tomu, že část trestu vykonal již na podkladě zrušeného rozsudku. Současně mu byla uložena povinnost náhrady škody ve výši 70 miliónů Kč, jejíž exekuční výkon by mohl nenávratně zasáhnout majetkovou sféru dovolatele i třetích osob. Případné vrácení plnění by pak bylo nejisté a složité. Současně s tím poukázal na dobu trestního řízení, která není předvídatelná, a v této fázi řízení by výkon napadeného rozsudku byl nepřiměřený. Odklad neohrozí ani účel trestního řízení ani výkon rozhodnutí, zatímco zabrání nevratným zásahům do jeho základních práv.
22. Dovolání podal rovněž obviněný Ing. I. Č., který v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
23. Obviněný vytkl soudům obou stupňů, že po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem k věci přistoupily tak, že vady, pro něž byla zrušena, se netýkaly skutkových zjištění, a proto nebylo nutno v novém řízení revidovat skutkový stav. Soudy konstatovaly, že ani po provedení nového hlavního líčení v roce 2024 nedošlo ke změně skutkového stavu. Tento závěr však není správný. Důkazy provedené v hlavním líčení v roce 2024, a to zejména výslech dovolatele, Ing. P. a svědků MUDr. H., MUDr. H., MUDr. M., MUDr. C. a MUDr. O., dosavadní závěry obecných soudů vyvracejí. K těmto důkazům však soudy vůbec nepřihlédly nebo z nich vytrhly jednotlivé výroky a vyložily je v souladu se závěrem o vině. Hodnocení soudů podle dovolatele vykazuje znaky svévole a hledání důvodu, proč znevěrohodnit či nepřijmout důkazy svědčící ve prospěch dovolatele. O tom svědčí mimo jiné i poukaz odvolacího soudu na pokles autentičnosti a věrohodnosti klíčových důkazů jejich opakovaným prováděním za účelem odmítnutí či znevěrohodnění důkazů ve prospěch dovolatele. Takový proces dokazování rezignuje na zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z judikatury Ústavního soudu, na kterou v podaném dovolání obviněný odkázal, vyplývá, že nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu, jakož i pravidlu vyjádřenému v judikatuře ESLP (rozsudek ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04), které vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin kladený mu za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného.
24. Obviněný namítl, že soudy vzájemně rozporně přistoupily k hodnocení možnosti pokračování smluvního vztahu mezi společnostmi VZP a IZIP po konci roku 2008. Podle soudu prvního stupně se jednání nenacházela ve stavu, kdy by byla spolupráce ukončena nebo bylo deklarováno, že ukončena bude. Odvolací soud naproti tomu dodával, že není rozhodné, zda se skutečně uvažovalo o ukončení spolupráce ze strany VZP, neboť podstatou stíhaného jednání je vylákání plnění za činnost, kterou neměl dovolatel v úmyslu vykonat. Tyto závěry jsou nejen rozporné, ale pomíjejí výsledky provedeného dokazování. V hlavním líčení bylo prokázáno, že zástupci společnosti IZIP měli důvodné pochybnosti o dalším pokračování smluvního vztahu v roce 2009, což pro ně bylo motivací uzavřít smluvní vztah se společností FINIM. Soudy však na pokračování tohoto vztahu nahlížely primárně na základě atmosféry uvnitř společnosti VZP, což je pro danou věc zcela irelevantní. Akcionáři společnosti IZIP takové informace zevnitř společnosti VZP neměli. Naopak z provedených důkazů vyplynulo, že navenek ředitel VZP MUDr. H. zástupcům společnosti IZIP prezentoval, že smluvní vztah bude ukončen, pokud společnost IZIP nepředloží lepší nabídku a poukázal na obsah e-mailu ze dne 3. 6. 2008. V hlavním líčení dne 26. 6. 2024 uvedl, že do poslední chvíle vše vypadalo tak, že smlouva uzavřena nebude. Pokračování jako jisté nevnímalo ani vedení VZP, kdy ochota pokračovat ve společném smluvním vztahu byla podmíněna dosud nesplněnými podmínkami ze strany IZIP. Na pokračování smluvního vztahu nemohl mít vliv ani patent společnosti VZP, neboť jeho důsledkem bylo to, že VZP mohla přistoupit pouze k oslovení jediného uchazeče v jednacím řízení bez uveřejnění. Rozhodnutí o volbě zadávacího řízení samo o sobě přitom neimplikovalo, že smlouva bude skutečně sjednána a podepsána, což ve svých výpovědích v hlavním líčení dne 26. 6. 2024 vypověděli shodně jak MUDr. O., tak MUDr. H.
25. Dovolatel taktéž brojil proti závěru, že uvedl MUDr. M. a MUDr. H. v omyl. Oba svědci v hlavním líčení potvrdili, že znali obsah a význam role dovolatele při sjednávání nového smluvního vztahu mezi společnostmi VZP a IZIP. Účastnili se jednání s VZP v letech 2007 a 2008, jak vyplývá např. ze zápisu z jednání ze dne 17. 12. 2007 či z e-mailu MUDr. C. ze dne 9. 6. 2008, kde je v kopii uveden dovolatel i MUDr. M. O jednáních s VZP byli akcionáři IZIP informováni i zasílanými kopiemi e-mailů a věděli tak, že se nedaří sjednat nové smlouvy s VZP. Smlouvy mezi společnostmi FINIM a IZIP byly MUDr. H. i MUDr. M. předloženy k podpisu předem standardní cestou a mohli si je tak prostudovat, což potvrdili svými výpověďmi v hlavním líčení – MUDr. H. dne 26. 6. 2024 a MUDr. M. dne 8. 10. 2019. Výpočet provize mezi společnostmi VZP a IZIP, od které se odvíjela provize společnosti FINIM, byl ve smlouvách vymezen velmi jednoduše a statutáři tak mohli snadno spočítat měsíční provize. Není možné, aby smlouvy o spolupráci se společností FINIM zaměnil MUDr. H. za technické dohody, které jako statutár IZIP podepisoval. Jednak byly tyto technické dohody podepisovány až s delším časovým odstupem a jednak tuto záměnu vysvětlil v hlavním líčení konaném dne 26. 6. 2024. Uvedení statutárů společnosti IZIP v omyl při uzavírání smluv se společností FINIM se v řízení před soudy neprokázalo. Soudy tyto skutečnosti však ve svém hodnocení nezohlednily.
26. V podaném dovolání se obviněný vymezoval i proti způsobu, jakým hodnotily soudy jeho činnost pro společnost IZIP, které podle něj pomíjejí výsledky dokazování, kdy bylo prokázáno, v čem jeho činnost spočívala, a že o ní věděli jak statutáři, tak akcionáři společnosti IZIP. Dovolatel ve své výpovědi v roce 2024 konkrétně uvedl, jaké činnosti pro společnost IZIP učinil, jak upravil nabídky IZIP, aby byly pro VZP akceptovatelné, popsal, v čem změny spočívaly a jaký měly vliv na nabídku i následnou reakci VZP. Charakter činnosti dovolatele tak, jak vyplývala ze smluv o spolupráci, nebylo nutné vykazovat v pevných měrných jednotkách, což ostatně smlouva ani nevyžadovala. Výkazy vypracované společností FINIM byly vyhotoveny podle výkazů společnosti VZP, které jí poskytla společnost IZIP. Žádné z tvrzení dovolatele přednesené v hlavním líčení nebylo vyvráceno. Zároveň se soudy v projednávané věci v odůvodnění svých rozhodnutí s těmito tvrzeními vůbec nevypořádaly. Rovněž zdůraznil, že akcionáři společnosti IZIP o činnosti dovolatele věděli, byli si vědomi jejího zásadního významu, avšak nepožadovali žádné podrobnosti. Nebylo pro ně rozhodné, jaké konkrétní činnosti dovolatel činí, ale pouze výsledek, který se dostavil. Odměna byla založena na principu success fee, což kvitovali a měli povědomí jak o její výši, tak způsobu výpočtu. To ostatně potvrdili všichni při svých výsleších v hlavním líčení konaném ve dnech 26. 6. – 28. 6. 2024. Soudy však zcela odhlédly od toho, že odměna měla provizní charakter a měla být vyplacena pouze při úspěchu jednání, což bylo předmětem všech smluv o spolupráci (a to včetně paušální odměny 1.500.000 Kč měsíčně). Činnost dovolatele však byla doložena i výpovědí tehdejšího ředitele VZP MUDr. H., který potvrdil, že s ním jednal jako se zástupcem společnosti IZIP a nevyloučil ani konkrétní schůzku dne 21. 10. 2008, o které hovořil jako o koncepční. I když soudy význam této schůzky bagatelizují, aby účelově znevěrohodnily obhajobu, tak z dokazování vyplynulo, že dovolatel činnost pro IZIP vykonával.
27. Dovolatel dále kritizoval postoj odvolacího soudu při vypořádání jeho námitek týkajících se závěrů soudu prvního stupně o antedataci smluv o spolupráci mezi společnostmi IZIP a FINIM. Odvolací soud podle něj bagatelizoval domněnku soudu prvního stupně s tím, že jeho úvahy dokreslují správnost skutkových zjištění týkajících se naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, není však na nich důkazně postaven závěr o vině. Tento závěr však není možné považovat za nepodstatný, když i podle odvolacího soudu má dokreslovat správnost úvah soudu prvního stupně. Znalec Mgr. P. zkoumající koncepty smluv zajištěné u obviněného Ing. J. P. v hlavním líčení konaném dne 9. 12. 2019 svůj znalecký posudek sám zpochybnil. Navíc nelze opomenout, že zkoumané koncepty smluv měly jiný obsah než nakonec podepsané smlouvy. Není proto možné tímto znaleckým posudkem argumentovat. Stejně tak není možné v tomto ohledu argumentovat shodou označení smluv mezi společnostmi IZIP a VZP, jak byla uvedena ve smlouvě o spolupráci mezi společnostmi IZIP a FINIM, s názvy smluv skutečně uzavřených mezi společnostmi IZIP a VZP dne 10. 11. 2008, potažmo 11. 12. 2008, neboť tyto názvy shodné zcela nebyly. Označení smluv plynulo z úzu pojmenování předchozích smluv společností, ale i z nabídek předkládaných VZP.
28. Obviněný rovněž uplatnil námitku opomenutého důkazu, jejíž naplnění spatřoval v odmítnutí provedení důkazu výslechem tehdejšího předsedy správní rady VZP Bc. M. Š.. Soud prvního stupně tento důkazní návrh považoval za nadbytečný. Odvolací soud pak dodal, že skutečnosti týkající se úvah o možnosti ukončení spolupráce ze strany VZP lze přesvědčivě dovodit z jiných důkazů a že i pokud by tento svědek vypověděl, co obhajoba předjímá, tak by jeho výpověď nemohla názory soudu zvrátit a jeho tvrzení by už vůbec nemohlo vést k opačnému závěru ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Odvolací soud jednak předjímal, co by tento svědek vypověděl, ale i to, jak by jeho výpověď soud prvního stupně hodnotil. Nepřípustně suploval činnost soudu prvního stupně. Dále obviněný uvedl, že v projednávané věci nenastala situace, kdy by navrhovaný důkaz mohl být považován za nadbytečný. Nebylo prokázáno, že VZP měla jasno, že smluvní vztah se společností IZIP bude pokračovat i po roce 2008. V zápisech ze správní rady se její členové vyjadřovali k dalšímu trvání smluv skepticky, přičemž v podstatě totéž vyplynulo z e-mailu MUDr. H. i jeho výpovědi. Tato informace tak rozhodně najisto postavena nebyla a výpověď Bc. Š. mohla osvětlit celou situaci v radě VZP a otázku možnosti pokračování projektu v dané době.
29. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil námitky spočívající v procesních pochybeních soudů nižších stupňů. S poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, a ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, uvedl, že je povinností Nejvyššího soudu v rámci tohoto dovolacího důvodu posoudit i námitky procesního charakteru, resp. procesní pochybení nižších soudů zasahující do práva obviněných na spravedlivý proces. Takové pochybení dovolatel spatřoval v postupu odvolacího soudu, který poukazoval na údajné rozpory mezi jeho výpověďmi a výpověďmi spoluobviněného Ing. J. P.. Na rozporech mezi jednotlivými výpověďmi dovolatele i mezi výpověďmi dovolatele a spoluobviněného Ing. J. P. soudy mimo jiné založily svůj závěr o vině, o čemž svědčí i poukaz na ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně však v souladu s tímto ustanovením obviněného na rozpory ve výpovědích neupozornil ani se nedotázal na jejich příčinu, pouze výpovědi přečetl, a dovolatel se tak k nim nemohl vyjádřit. Ke své výpovědi přistoupil komplexně, avšak v situaci, kdy nebyl konfrontován s tím, v čem spatřoval soud rozpor s jeho předcházející výpovědí, tak stěží mohl tyto rozpory vysvětlit. Nelze mu ani klást za vinu, že se jeho výpověď vyvíjela, když jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení se měnilo to, co bylo jemu i spoluobviněnému Ing. J. P. kladeno za vinu, a jaký trestný čin je v jejich jednání spatřován. Změně právní kvalifikace pak bylo potřebné přizpůsobit i obhajobu.
30. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň s tím vyslovil nesouhlas s konáním neveřejného zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
31. Součástí podaného dovolání je i žádost obviněného o odklad výkonu rozhodnutí s tím, že je přesvědčen, že předložil takové námitky, které mohou vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Poukázal na to, že již vykonal více jak třetinu trestu odnětí svobody uloženého zrušeným rozsudkem a byl podmíněně propuštěn. S ohledem na nově uložený kratší trest odnětí svobody s jeho již vykonanou podstatnou částí podal k Okresnímu soudu v Liberci novou žádost o podmíněné propuštění. Žádá proto, aby byl odložen výkon všech trestů do právní moci rozhodnutí o podaném dovolání.
32. K dovoláním obviněných Ing. I. Č. a Ing. J. P. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 2. 2026, sp. zn. 2 NZO 16/2025.
33. Po rekapitulaci námitek obou obviněných se státní zástupce vyjádřil k jednotlivým námitkám obviněných uplatněným v podaných dovoláních.
34. Ve vztahu k námitce Ing. J. P. podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel splnil základní předpoklad uplatnění této námitky v dovolacím řízení, a to podání námitky podjatosti proti předsedkyni senátu soudu prvního stupně, o které bylo rozhodnuto jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před stížnostním soudem. Podle státního zástupce však nelze této námitce přiznat opodstatnění, přičemž se ztotožnil se závěry soudů projednávajících námitku podjatosti. Poté poukázal na ustanovení § 30 tr. ř. s tím, že vyloučení soudce z projednávání věci představuje prolomení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 Listiny a důvody pro vyloučení určeného justičního orgánu je proto potřebné vykládat restriktivně, a to na podkladě konkrétních a hmatatelných indicií spolehlivě osvědčujících nežádoucí vazby, nikoli na důvodech abstraktních či teoreticky možných. Takové důvody však podle státního zástupce v posuzované věci zjištěny nebyly a obviněný je netvrdí ani v podaném dovolání. Nebyly shledány ani skutečnosti, které by ohledně postupu předsedkyně senátu ve věci vykazovaly známky porušení práv obviněných na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Státní zástupce připomněl, že ESLP rozlišuje objektivní a subjektivní aspekt nestrannosti soudce. Subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu soudu, jeho výroků a chování. V této rovině však obviněný neargumentoval. O objektivní nestrannosti lze uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Tyto lze identifikovat na základě hmotněprávního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce, skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování, či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného, které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce. Pokud v tomto ohledu obviněný poukazoval na rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti ČR, stížnost č. 64935/01, tak se podle státního zástupce nejedná o odkaz přiléhavý, neboť se jedná o věc zcela skutkově jinou, kde se jeden ze soudců znal s rodinou jednoho ze spoluobviněných a druhý byl stěžovatelem žalován v řízení na ochranu osobnosti zahájeném z důvodu uložení pořádkové pokuty pro urážku soudu. Odůvodnění o pořádkové pokutě v citované věci vyvolávalo dojem, že si předseda senátu nedokázal udržet potřebný odstup od prohlášení stěžovatele k jeho osobě při podání prvního návrhu na vyloučení. Státní zástupce upozornil, že žádné podobné zásadní skutečnosti, které by vedly k objektivním pochybnostem o nestranném rozhodování senátu soudu prvního stupně, obviněný v podaném dovolání neprezentoval. Obviněný v zásadě poukazoval na dílčí vyjádření soudu z odůvodnění jednoho z rozhodnutí k zajištění majetku způsobem pomíjejícím kontext, v němž bylo toto vyjádření učiněno. Tuto skutečnost pak doplnil poznatky k procesní situaci, která z důvodu formálního pochybení při postupu soudu prvního stupně před vyhlášením jeho předchozího rozsudku ve věci vedla k jeho zrušení Nejvyšším soudem a k potřebě nového projednání a následně rozhodnutí. Rovněž nelze podle státního zástupce dovozovat podjatost předsedkyně senátu či celého senátu z abstraktního odkazu na blíže nekonkretizovaná další pochybení popsaná v dovolání.
35. Státní zástupce zdůraznil, že je potřebné nestrannost soudce presumovat, pokud není prokázán opak. Při zkoumání objektivní nestrannosti je sice možné vzít v úvahu i hledisko obviněného jako jedné ze stran sporu, avšak nemůže být rozhodujícím kritériem. Podle ESLP i Ústavního soudu je rozhodující reálná existence objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zdali je soudce nezaujatý. K vyloučení soudce přitom může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Důvodem pro vyloučení soudce přitom nemohou být výhrady proti způsobu vedení řízení nebo vůči nezávislé rozhodovací činnosti, tedy ani případné pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010. Podle názoru státního zástupce dovolatel svou námitkou podjatosti vyjadřoval právě pouhou nespokojenost s tím, jak předsedkyně senátu vedla trestní řízení, s ohledem na specifický průběh, do něhož zasáhly Ústavní soud i Nejvyšší soud. Jak bylo uvedeno výše, takové úvahy nejsou důvodem pro vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. Stejně tak není důvodem pro vyloučení sama o sobě skutečnost, že soudce již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu. Státní zástupce s odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tvo 6/2015, zdůraznil, že za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci. V takových případech se nejedná o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů. Své hodnocení k této námitce pak státní zástupce uzavřel s tím, že v posuzované věci nevyplynuly ze spisových podkladů žádné skutečnosti, které by zakládaly pochybnosti o podjatosti předsedkyně senátu či přísedících soudu prvního stupně.
36. K námitkám obviněných podřazeným pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že skutková zjištění, která obvinění identifikují jako podstatná z hlediska naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, se vztahují nesprávně ke znakům, které nejsou obviněným v trestním řízení přičítány. Jako příklad státní zástupce poukázal na obviněnými uváděný závěr, že svědci MUDr. T. M. a MUDr. P. H. byli uvedeni v omyl, ačkoliv soud shledal naplnění skutkové podstaty ve znaku zamlčení podstatných skutečností a nikoli v uvedení v omyl. Současně s tím vyjmenovávají důkazy, které byly provedeny s tím, že z těchto důkazů vyvozují dílčí zjištění, která staví do protipólu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. V posuzované věci však podle státního zástupce rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními shledat nelze. Oba obvinění se snaží svým specifickým způsobem, místy navzájem nesouladným, zpochybnit skutková zjištění soudů nižších stupňů a prosadit svoji vlastní verzi skutkového děje. Podle státního zástupce nelze vyčítat soudu prvního stupně, že se při hodnocení výpovědí svědků neomezil pouze na výpovědi z hlavních líčení v roce 2024, ale při posouzení významu těchto výpovědí vzal do úvahy i to, co vyplynulo z dalších důkazů, i to, co svědci uváděli v předchozím průběhu trestního řízení.
37. Podle státního zástupce nejsou namístě ani výhrady ke způsobu, jakým soudy přistoupily k měnícím se výpovědím obviněných, kteří svá vyjádření přizpůsobovali průběhu dokazování a možnému právnímu pohledu na věc.
38. Jako neopodstatněné hodnotil státní zástupce i námitky obviněných ohledně toho, zda obviněný Ing. I. Č. za společnost FINIM vykonával ve prospěch společnosti IZIP reálnou činnost, která by odůvodňovala obrovský objem vyplacených finančních prostředků. Závěry soudů nevykazují žádnou nelogičnost, přičemž obviněný Ing. I. Č. ve svém dovolání žádnou argumentaci naplňující podmínky zjevného rozporu nepředkládá. Státní zástupce rovněž poukázal na to, že si soudy byly vědomy toho, že zástupci společnosti IZIP se o činnosti prováděné Ing. I. Č. blíže nezajímali. Ani tvrzení obviněného Ing. J. P. o ekonomické neutrálnosti paušálu 1.500.000 Kč měsíčně nezakládá extrémní rozpor mezi závěry soudů, k čemuž státní zástupce poukázal na bod 79. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a doplnil, že nebyl reálný důvod k tomu, aby veškerý případný finanční prospěch z prodloužení udržovacího kontraktu byl překalkulován ve prospěch společnosti FINIM bez zohlednění narůstajících nákladů společnosti IZIP.
39. K námitkám obviněných stran možné antedatace smluv o spolupráci státní zástupce uvedl, že nejsou vůbec způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod. Zároveň konstatoval, že vyslovení pochybností o datu uzavřených smluv není založeno na nelogických úvahách při posouzení skutečností vyplývajících z vyhodnocení provedených důkazů, které byly rozvedeny v bodě 81. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Jako podstatné však označil to, že se nejedná o závěr rozhodný a určující z hlediska úvah soudů o naplnění znaků trestného činu podvodu. Soud nadto zdůraznil, že antedataci nemá za bezpečně prokázanou a že pro něj není rozhodující, zdali byly smlouvy uzavřeny dne 10. 9. 2008, nebo později. Pokud odvolací soud poukázal na to, že na těchto úvahách nalézacího soudu není postaven výrok o vině, tak se nejedná o bagatelizaci námitek obviněných, ale o pojmenování skutečného významu dílčího poznatku soudu prvního stupně.
40. K námitce opomenutých důkazů uplatněné oběma obviněnými státní zástupce po akcentování teoretických východisek této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v projednávané trestní věci se soudy důkazními návrhy obviněných řádně zabývaly a odpovídajícím způsobem vysvětlily, proč navrhované důkazy neprovedly. K navrhovanému výslechu Bc. M. Š. se vyjádřil soud prvního stupně v bodě 67. odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že k otázce, k níž se měl svědek vyjádřit, bylo provedeno množství důkazů, a nebylo zapotřebí vyjádření další osoby. Zároveň poukázal i na možnou sníženou využitelnost a důkazní hodnotu výpovědi tohoto svědka, když zmínil jeho zapletení do několika korupčních a hospodářských kauz spojených s financemi ve zdravotnictví. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Postup soudů obou stupňů považuje státní zástupce za konformní s výkladem, jenž je pro zdůvodnění neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení požadován v rozhodovací praxi za správný.
41. Státní zástupce nepřisvědčil námitce opomenutých důkazů, tj. nepřečtení výpovědi MUDr. P. H. z přípravného řízení podle § 213 odst. 3 tr. ř. a neprovedení opětovného výslechu MUDr. P. H. ve veřejném zasedání o odvolání. Oba svědci byli vyslechnuti v hlavním líčení a účastníci měli možnost svědky konfrontovat, a to i stran případných rozporů. Jako nepřiléhavou pak vnímá státní zástupce judikaturu poukazovanou obviněným (nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 334/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 970/2018), neboť tato rozhodnutí nehovoří o nutnosti konfrontace dřívějších výpovědí, ale toliko interpretují podmínky, za kterých lze podle § 211 odst. 3 tr. ř. přečíst protokol o dřívější výpovědi bývalého spoluobviněného, u něhož toto postavení zaniklo. Stejně tak nebyly opomenuty rukopisné poznámky Ing. I. Č., ale byly důkazně vyhodnoceny. Soud prvního stupně jim zjevně nepřikládal většího významu, když v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že ani z dostupných listinných materiálů nebylo možné dovodit žádnou činnost, kterou by obviněný na základě smluv o spolupráci vykonával. Nelze tedy tvrdit, že by důkazní návrhy obviněných byly opomenuty nebo že by postup soudů vykazoval znaky libovůle.
42. K námitce Ing. I. Č. spočívající v tom, že po přečtení jeho předchozí výpovědi z hlavního líčení nebyl soudem prvního stupně upozorněn podle § 207 odst. 2 tr. ř. na rozpory mezi jeho výpověďmi, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku procesní povahy, která neodpovídá žádnému z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 538/2025, podle kterého uplatňuje-li obviněný námitku, že skutkové závěry jsou založeny na důkazech provedených v rozporu s určitým ustanovením trestního řádu, měla by tato být navázána spíše na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve smyslu jeho druhé alternativy. V nyní projednávané věci je však potřebné vycházet z toho, že obviněný byl řádně poučen, nebyl k výpovědím nucen a opakování jeho výpovědí nebylo samoúčelné, ale reflektovalo průběh trestního řízení. Obviněnému bylo umožněno vyjádřit se k obvinění i k možné právní kvalifikaci, včetně posunu v této otázce. Státní zástupce připomněl, že obviněný byl vyslechnut nejprve v hlavním líčení před vydáním původního rozsudku Městského soudu v Praze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, který byl Nejvyšším soudem zrušen společně s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020. Po vrácení věci a po dotázání účastníků soud přečetl protokoly o hlavních líčeních ze dnů 7. až 11. 10. 2019, 9. až 10. 12. 2019 a 12. 12. 2019, a opětovně provedl výslech obou obviněných. Poté, co se oba obvinění vyjádřili k obvinění a svým osobním a majetkovým poměrům, oba dovolatelé odmítli dále vypovídat a odpovídat na otázky soudu, státního zástupce i advokátů. Teprve poté přistoupil soud prvního stupně ke čtení protokolů o výslechu obou obviněných podle § 207 odst. 2 tr. ř. věty druhé, a to jak výslechů z přípravného řízení, tak z hlavního líčení konaného dne 7. 10. 2019. V protokolu o hlavním líčení soud uvedl, že čte výpovědi z dřívějších fází trestního řízení postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř., neboť obvinění odmítli odpovídat. Současně s tím předestřel, že pokud obvinění budou mít zájem pokračovat ve svých výpovědích, tak jim soud tuto možnost poskytne. Možnosti doplňujícího výslechu však ani jeden z obviněných nevyužil. Ke správnosti postupu neměl obviněný Ing. I. Č. ani jeho obhájce žádné výhrady. Z dikce ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. a § 211 tr. ř. přitom nevyplývá, že by daná ustanovení byla použitelná pouze ve vztahu k výpovědím svědků či obviněných v přípravném řízení a že by postup předvídaný těmito procesními ustanoveními byl vyloučen v případě dřívějších výpovědí obviněných nebo svědků učiněných v různých fázích řízení před soudem. Za situace, kdy důvodem zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně nebyl nezákonný způsob provádění důkazů, je možné použít důkazy prováděné v původním řízení a číst je za podmínek daných trestním řádem, a vycházet z nich při rozhodování ve věci. K výhradám v rámci dovolání Ing. I. Č. stran aplikace ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. pak státní zástupce uzavřel, že tyto jsou založeny na nesprávné představě o povinnosti soudu se dotazovat obviněného na rozpory v jeho výpovědích za situace, kdy odmítá vypovídat a výslovně prohlásí, že nebude odpovídat na dotazy soudu. Nemohlo tak dojít ani k porušení zásad spravedlivého procesu.
43. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
44. K vyjádření státního zástupce zaslali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců repliky.
45. Obviněný Ing. J. P. ve své replice doručené Nejvyššímu soudu dne 2. 3. 2026 uvedl, že se státní zástupce omezil na obecná a povrchní konstatování o limitech dovolacího přezkumu. Na podporu zásadnosti svých námitek zopakoval část argumentace z podaného dovolání, zejména namítanou dezinterpretaci výpovědi svědka MUDr. P. H., způsob, jakým se státní zástupce vypořádal s námitkou opomenutého důkazu (rukopisných poznámek obviněného Ing. I. Č.), nadbytečností výslechu Bc. Š. a konkrétními rozpory mezi obsahem spisu a skutkovými závěry soudů. K jádru věci se státní zástupce podle obviněného nevyjádřil ani v případě námitek zpochybňujících závěry soudů o uvedení poškozených v omyl. Neztotožnil ani s hodnocením námitky podjatosti ze strany státního zástupce.
46. S ohledem na výše uvedené dovolatel uvedl, že jeho námitky zůstaly nezpochybněny, své dovolání nadále považuje za důvodné a ve shodě s podaným dovoláním navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
47. Obviněný Ing. I. Č. ve své replice doručené Nejvyššímu soudu dne 6. 3. 2026 uvedl, že státní zástupce bez bližšího zdůvodnění relativizuje jeho námitky, aniž by se vyslovil k jejich obsahu. Ambicí dovolatele není přehodnocení skutkových závěrů, ale požadavek, aby soudy vzaly v úvahu skutečný obsah provedených důkazů. Poukázal na zlehčování své argumentace týkající se údajného uvedení v omyl statutárů společnosti IZIP tím, že státní zástupce tvrdí, že dovolatelé nesprávně poukazují na tento zákonný znak, když podle něj je jim přičítán znak zamlčení podstatných skutečností. Tento poukaz však nemůže snížit relevanci námitek, když jednání kladené dovolatelům za vinu má charakter podvodného jednání podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a k tomu argumentace dovolatele směřuje. Nadto poukázal na formulaci skutkové věty, ve které je konstatováno uvedení v omyl spočívající v zamlčení podstatných skutečností. Je tak zřejmé, že podle výroku soudu prvního stupně mělo dojít k uvedení v omyl. Stejnou formulaci pak užívá i odvolací soud. Státní zástupce se tak vyjádřil k zástupné otázce a nikoli k meritu námitky. Obdobně se státní zástupce nevypořádal s námitkou týkající se jeho činnosti. Stran námitky tzv. antedatace smluv dovolatel odkázal na svou argumentaci v podaném dovolání. Neztotožnil ani se způsobem, jakým se státní zástupce vypořádal s námitkou neprovedení podstatného důkazu, a to návrhu na výslech Bc. M. Š., kdy reakce odvolacího soudu rozhodně neodpovídala významu navrhovaného důkazu.
48. Svou repliku obviněný shrnul konstatováním, že státní zástupce ve svém vyjádření nepředkládá argumenty, které by vyvracely námitky dovolatele a zpochybnily důvodnost jeho dovolání.
III. Přípustnost dovolání
49. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
50. Dovolání obou obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2025, sp. zn. 5 To 10/2025, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněných zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestech, o kterých poté nově rozhodl. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV. Důvodnost dovolání
51. Předtím, než se Nejvyšší soud bude zabývat konkrétní argumentací obviněných, považuje za vhodné rekapitulovat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020, byly zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1080/2023, společně se všemi rozhodnutími na zrušená rozhodnutí obsahově navazující. Ve stručnosti lze uvést, že důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci bylo porušení práva obviněných podle čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, což představuje porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čímž došlo k porušení mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, pročež Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení napadených rozhodnutí. Vytýkané porušení Nejvyšší soud ve shodě s předcházejícím nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21, shledal v tom, že jednání obviněných bylo posouzeno jako naplňující skutkovou podstatu trestného činu odlišnou od skutkové podstaty uvedené v podané obžalobě ve spojení s tím, že obvinění nebyli včas seznámeni s novou právní kvalifikací tak, aby s ohledem na v úvahu připadající novou právní kvalifikaci byli obvinění soudem výslovně upozorněni a mohli tomu přizpůsobit svou argumentaci a procesní postup ve věci.
52. Oběma dovoláním je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obvinění shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř. a obviněný Ing. J. P. nadto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obvinění svou argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebylo zcela vyhověno jimi podaným odvoláním, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který je uznal vinnými a uložil jim tresty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
53. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jejich podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
54. Dále je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí oba dovolatelé v projednávané věci.
55. Obviněný Ing. J. P. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., dle kterého lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. 56. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
57. Nejprve je vhodné konstatovat, že obviněný splnil imanentní podmínku podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítl okolnost, v níž spatřoval důvod pro vyloučení předsedkyně senátu v projednávané věci, přičemž o jeho návrhu na vyloučení bylo rozhodnuto.
58. V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že nestrannost soudce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Ústavní soud do své judikatury k čl. 36 odst. 1 Listiny přejal kritéria plynoucí z judikatury ESLP, na jejichž základě lze posoudit, zda je soudce v konkrétní věci nestranný (viz např. nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04). Procesní právo na nestranného soudce bude zachováno, pokud daný soudce bude nestranný subjektivně ve vztahu ke stranám řízení (subjektivní test nestrannosti) a také objektivně pro vnějšího pozorovatele (objektivní test nestrannosti; blíže ke kritériím nestrannosti soudce viz zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, § 73 – § 78, a tam uvedené odkazy na další judikaturu či rozsudek ESLP ze dne 16. 2. 2021 ve věci Meng proti Německu, č. 1128/17 § 46 až § 48). Stejný obecný závěr pak plyne i z obviněným poukazovaného staršího rozsudku ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, stížnost č. 64935/01.
59. Subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují, k jeho osobnosti se vztahující, subjektivní důvody podjatosti. K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí (viz Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 173).
60. Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy je třeba se ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného (viz rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01, bod 119). Podle judikatury ESLP zde také platí opačná zásada oproti subjektivnímu testu co do domněnky nestrannosti. Odůvodněná námitka objektivní nestrannosti vytváří vyvratitelnou domněnku o podjatosti soudce, kterou poté musí stát vyvrátit, a prokázat, že existují dostatečné procesní pojistky vylučující jakoukoliv legitimní pochybnost o nestrannosti (viz rozsudky ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Salov proti Ukrajině, stížnost č. 65518/01, a ze dne 16. 1. 2007 ve věci Farhi proti Francii, stížnost č. 17070/05).
61. Pro posouzení námitky podjatosti má klíčový význam ustanovení § 30 tr. ř. ve spojení s výše specifikovanými kautelami ústavního práva a je třeba určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodující prvek představuje, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2001 ve věci D. N. proti Švýcarsku, stížnost č. 27154/95).
62. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
63. Ustanovení § 30 odst. 2 až 5 tr. ř. pak obsahuje taxativní výčet případů, ve kterých je soudce nebo přísedící vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Jedná se zejména o situace, kdy byl soudce v projednávané věci dříve činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen též soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak.
64. V projednávané věci však žádný z výše uvedených taxativních důvodů, u kterých je podjatost presumována, nebyl dán ani obviněným namítán, a zbývá proto posoudit, zda byli členové senátu soudu prvního stupně vyloučeni podle § 30 odst. 1 tr. ř.
65. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1025/2022, připomněl, že „pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností, které svědčí o jeho neobjektivním přístupu“. Za podjatost soudce pro poměr k věci proto nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat toliko v případě, že existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není v projednávané věci schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. K této procesní otázce je již k dispozici poměrně rozsáhlá a ustálená judikatura obecných soudů, která objektivně vymezuje případy, ve kterých pro poměr k projednávané věci či k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, resp. k jinému orgánu činnému v trestním řízení, jsou dány zjevné pochybnosti o nestrannosti a objektivitě konkrétního soudce (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 14/2000, č. 45/2002 a č. 30/2007 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 178/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2001, apod.).
66. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
67. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Takový poměr není v projednávané věci dán a obviněným ostatně ani není tvrzen. Svou argumentací se obviněný snaží dovodit důvod pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. pro poměr k projednávané věci.
68. V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
69. Nejvyšší soud považuje za vhodné také zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 88 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodování přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Tyto důvody je proto nutno vykládat restriktivně a na podkladě konkrétních a hmatatelných indicií spolehlivě osvědčujících nežádoucí vazby, a nikoliv na důvodech abstraktních či teoreticky možných (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 6 Tdo 805/2024).
70. Je třeba také připomenout, že důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Důvodem vyslovení podjatosti soudce tedy není ani jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016).
71. S ohledem na výše uvedené pak nemohou obstát námitky obviněného, který podjatost předsedkyně senátu dovozuje z toho, že jej soud uznal vinným, že neprovedl některé jím navrhované důkazy, že mu byl uložen trest, při jehož výměře nebyla zohledněna doba, která od posledního odsuzujícího rozsudku uplynula, nebo jakým způsobem hodnotil ve věci provedené důkazy. Nad rámec toho Nejvyšší soud uvádí, že procesní postup soudu prvního stupně nezavdává žádné pochybnosti o nestrannosti členů senátu soudu prvního stupně.
72. Obviněný svůj závěr o podjatosti předsedkyně senátu vystavěl především na odkazu na rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu poškozené Společnosti pro eHealth databáze, zastoupené insolvenčním správcem Kopřivou – Horák, v.o.s., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] Brno, na zajištění věci podle § 47 tr. ř. V bodě 6. odůvodnění usnesení o zajištění věci soud prvního stupně dospívá k závěru, že nárok, jehož zajištění je poškozeným navrhováno, lze uplatnit v trestním řízení, což podle obviněného zakládá podjatost předsedkyně senátu. Zcela však pomíjí další text odůvodnění, kdy ve stejném bodě konstatuje, že „v této fázi řízení žádným způsobem nepředjímá meritorní rozhodnutí ve věci, nicméně s ohledem na důvody, pro které došlo ke zrušení předmětného rozsudku, má za to, že lze v obecné rovině na předmětné rozhodnutí odkázat v otázce nároku na náhradu škody“. Je možno dodat, že obsah spisového materiálu nedoznal změn v rozsahu významném pro posouzení podmínek pro aplikaci ustanovení § 47 odst. 1 tr. ř., tedy zda jde o nárok, který lze v trestním řízení zajistit, a zda existuje důvodná obava, že by uspokojení případného nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy bylo mařeno či ztěžováno. Jinými slovy řečeno, soud rozhodoval na podkladě stejných skutkových okolností jako při svém prvním meritorním rozsudku. Rozhodnutí podle § 47 odst. 1 tr. ř. je možné vydat od okamžiku, kdy bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., tedy v situaci, kdy není možné bezpečně uzavřít, že byl spáchán trestný čin a způsobena škoda. Z tohoto odkazu ani dalšího procesního postupu soudu prvního stupně nevyplývají žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o poměru předsedkyně senátu k věci a ospravedlnily tak výjimku z pravidla a odnětí věci zákonnému soudci.
73. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že o námitce podjatosti rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 6. 2024, č. j. 48 T 4/2019-8195. V bodě 4. uvedl, že v obviněným poukazovaném usnesení o zajištění věci zdůraznil, že nepředjímá nové meritorní rozhodnutí ve věci samé a že rozhodoval v situaci, kdy nedisponoval žádnými novými informacemi ani důkazy. Samotný odkaz na již zrušené rozhodnutí soud odůvodnil „přehledným shrnutím okolností, které považoval ve svém rozhodnutí za podstatné“. Následně stížnostní soud usnesením ze dne 14. 8. 2024, č. j. 5 To 46/2024-8769, zamítl podanou stížnost s tím, že předsedkyně senátu ve svém rozhodnutí dostatečně ozřejmila namítané skutečnosti, tj. že žádným způsobem nepředjímá obsah budoucího meritorního rozhodnutí. Tvrzení obviněného stran podjatosti předsedkyně senátu pak odvolací soud označil za „tvrzení, jež se zakládají pouze na jeho subjektivních dojmech“.
74. Nejvyšší soud shrnuje, že v projednávané věci rozhodovala předsedkyně senátu, u které nebyly dány vážné objektivní okolnosti zpochybňující její nestrannost či nezávislému pozorovateli evokující její předpojatost. V projednávané věci tedy nerozhodoval vyloučený orgán a námitku obviněného Ing. J. P. proto nelze považovat za důvodnou.
75. Dominantní část své argumentace oba obvinění podřadili pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
76. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
77. Námitku existence procesně nepoužitelných důkazů obvinění nevznáší. Oba jsou však přesvědčeni, že v projednávané věci se jedná o situaci tzv. opomenutých důkazů, kdy nebyly provedeny jimi navrhované důkazy. Obviněný Ing. J. P. v tomto ohledu konkrétně zmiňuje neprovedení rukopisných poznámek Ing. I. Č. zajištěných při jeho domovní prohlídce, neprovedení protokolu ze dne 10. 1. 2017 o prvním výslechu MUDr. P. H. v postavení obviněného a neprovedení opětovného výslechu svědka MUDr. P. H. v řízení před odvolacím soudem. Obviněný Ing. I. Č. pak v tomto ohledu brojil proti neprovedení výslechu Bc. M. Š., tehdejšího předsedy správní rady VZP.
78. Pokud jde o variantu první, je možno uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 49), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
79. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře potřebné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
80. Obvinění nenamítají, že by o některém z jimi zmiňovaných důkazních návrhů nebylo rozhodnuto, ale brojí toliko proti tomu, že soud nevyhověl jejich návrhům na doplnění dokazování. Stran procesu dokazování nutno doplnit, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
81. K namítanému neprovedení výslechu Bc. M. Š., předsedy správní rady VZP v předmětné době, lze uvést, že o tomto důkazním návrhu bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že byl jako nadbytečný zamítnut. Svůj postup pak vysvětlil v bodě 67. odůvodnění rozsudku, kde uvedl, že k otázce situace a nálady ve VZP ve vztahu k projektu IZIP bylo provedeno velké množství svědeckých výpovědí i listinných důkazů, na základě kterých bylo možné učinit relevantní závěry. Stejný závěr přijal i odvolací soud, který v bodech 44. a 45. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „skutečnost týkající se tehdejších úvah VZP o možném ukončení spolupráce s IZIP je možno dovodit spolehlivě i z jiných důkazů. … i pokud by svědek Š. vypověděl to, co obhajoba předjímá, nemohlo by to závěr soudu v tomto ohledu nijak zvrátit a už vůbec by takové tvrzení nemohlo vést k opačnému závěru ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.“ Nemůže přitom obstát tvrzení obviněného, že odvolací soud předjímá obsah výpovědi tohoto svědka a nahrazuje úlohu soudu prvního stupně. Odvolací soud pouze vycházel z tvrzení obhajoby, k jakým okolnostem a jakým způsobem může tento svědek vypovídat. S vědomím toho a znalostí spisového materiálu odvolací soud vyhodnotil, že s ohledem na množství a přesvědčivost důkazů provedených ke skutečnostem, o kterých by měl navrhovaný svědek vypovídat, se výslech tohoto svědka jeví jako nadbytečný. Na podrobný rozbor důkazní situace a přijatých důkazních závěrů k otázce možnosti spolupráce společností VZP a IZIP obsažený v bodech 70. – 72. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je možno plně odkázat. Nelze proto dospět k závěru, že by soudy v projednávané věci nedůvodně neprovedly navrhovaný důkaz výslechem Bc. M. Š..
82. Nejvyšší soud k uvedenému v obecné rovině dodává, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 78. a 79. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály.
83. Obviněný Ing. J. P. vznesl námitku opomenutých důkazů stran rukopisných poznámek Ing. I. Č., kdy namítal nedostatečné hodnocení tohoto důkazu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K této námitce lze uvést, že se nejedná o námitku tzv. opomenutých důkazů, ale o námitku brojící proti způsobu hodnocení provedeného důkazu, přičemž obviněný v tomto ohledu kritizuje, že soudy se tímto důkazem v odůvodnění svých rozsudků nezabývaly způsobem odpovídajícím jeho představám a nepřisoudily mu takový důkazní význam, jaký požadoval. K tomu lze ještě dodat, že ve věci bylo provedeno velké množství listinných důkazů, a nelze požadovat po soudu prvního stupně, aby v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyjmenovával a hodnotil význam každé jedné důkazní listiny, a to včetně těch, které při jeho hodnocení neměly valný či žádný význam. Soud prvního stupně v bodě 87. odůvodnění rozsudku konstatoval, že obhajoba obviněného Ing. J. P. byla vyvrácena provedenými důkazy, kdy ani z výpovědi obviněného, ani z výpovědí svědků ze společnosti IZIP, a.s. a ani z listin, které měl soud k dispozici, nebylo možné blíže dovodit žádné okolnosti či činnosti, které by obviněný I. Č. na základě předmětných smluv o spolupráci vykonával. O tom, že soud si byl vědom jak obviněným zmiňovaných listin, tak poukazovaných rukopisných poznámek, svědčí odůvodnění rozsudku, kde v bodě 54. soud prvního stupně předmětné listiny s vepsanými rukopisnými poznámkami rekapituluje jako provedené důkazy. Otázku činností, resp. absence činností vykonávaných obviněným Ing. I. Č., soud prvního stupně pečlivě rozebral v bodech 74. – 88., na jehož závěry jak stran rozsahu provedeného dokazování, tak jeho výsledku lze beze zbytku odkázat.
84. K neprovedení důkazu opětovným výslechem svědka MUDr. P. H. ve veřejném zasedání se odvolací soud vyjádřil v bodě 43. odůvodnění rozsudku, kdy poukázal na to, že tento svědek byl opakovaně vyslýchán v hlavních líčeních soudem prvního stupně, přičemž jeho výpověď (stejně jako výpovědi ostatních svědků) byla v rozsudku soudu prvního stupně náležitě vyhodnocena, a odvolací soud proto neseznal důvod opakovat výslech tohoto svědka i ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, a proto tento důkazní návrh jako nadbytečný zamítl.
85. K námitce obviněného Ing. J. P. směřující proti neprovedení první výpovědi MUDr. P. H. ze dne 10. 1. 2017, tehdy ještě v postavení obviněného, lze uvést, že takový důkazní návrh nebyl v hlavním líčení korektně vznesen. Jak se podává z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 6. 2024 na č. l. 8252–8328, konkrétně na jeho straně 36. a 37. (č. l. 3287–3288 spisu) předsedkyně senátu nepřipustila otázku obhájce obviněného Ing. J. P. na svědka MUDr. P. H., „co spatřoval závadného na znaleckém posudku Ing. P.“, když poukázala na to, že MUDr. P. H. se nachází v procesním postavení svědka a nemůže se vyjadřovat k provedeným důkazům, a nadto k důkazu, který ještě nebyl proveden. V reakci na to obhájce požadoval přečtení záznamu o výslechu ze dne 10. 1. 2017, kde se svědek, tehdy v postavení obviněného, k této otázce vyjádřil. Takový postup předsedkyně senátu odmítla s ohledem na procesní postavení MUDr. P. H. coby svědka. Postupem podle § 203 odst. 3 tr. ř. poté rozhodl senát, že se otázka nepřipouští. K tomu lze uvést, že se podle názoru Nejvyššího soudu nejednalo o řádně vznesený důkazní návrh, o kterém by bylo potřeba rozhodnout, o čemž svědčí i skutečnost, že provedení tohoto protokolu jako důkazu nebylo výslovně navrhováno. Nejednalo se tedy o návrh na postup podle § 211 odst. 3 tr. ř., jak tvrdí obviněný v podaném dovolání. Postupu soudu prvního stupně přisvědčil i odvolací soud v bodě 48. odůvodnění rozsudku, kdy zároveň poukázal na to, že soud prvního stupně „neponechal tuto část hodnocení důkazů bez povšimnutí a logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč vycházel ze svědeckých výpovědí, a nikoliv z výpovědi MUDr. H. jako obviněného, to vše i v návaznosti na ostatní provedené důkazy“. Nejvyšší soud zároveň podotýká, že obsah výpovědi osoby v postavení obviněného a v postavení svědka má zcela rozdílnou důkazní hodnotu, což je třeba mít na paměti při hodnocení důvěryhodnosti jednotlivých typů výpovědí. Osoba v postavení obviněného může na svou obhajobu uvádět jakékoliv skutečnosti, pravdivé či nikoliv, pouze s tou limitací, že nesmí křivě obvinit jiného. Naproti tomu osoba vypovídající v postavení svědka je povinna v souladu s ustanovením § 101 odst. 1 tr. ř. „vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet“.
86. Lze rovněž poukázat na skutečnost, že výpověď svědka MUDr. P. H. z roku 2017, kdy byl vyslýchán v postavení obviněného, nemůže být považována za důkaz podstatný. Svědek byl vyslýchán v hlavním líčení jak v roce 2019, tak v roce 2024, přičemž obviněným i jejich právní zástupcům bylo umožněno klást mu otázky a prověřit jeho výpověď. Jeho výpovědi pak náležitým způsobem v kontextu s ostatními provedenými důkazy vyhodnotil soud prvního stupně, přičemž v jeho postupu nelze shledat vadu extrémního nesouladu, jak bude ještě rozvedeno ve vztahu k námitkám obviněných dále.
87. Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal vadu tzv. opomenutých důkazů. Soudy navrhované důkazy provedly, případně o nich procesně korektním způsobem rozhodly a svá rozhodnutí odůvodnily způsobem zcela odpovídajícím zákonným i judikaturním požadavkům.
88. Oba obvinění zásadní část dovolacích námitek podřadili pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy shodně namítají existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Své námitky v drtivé většině zakládají na odlišné interpretaci provedeného dokazování, a to zejména výpovědí jednotlivých svědků, přičemž téměř výhradně poukazují na výpovědi svědků učiněné v hlavním líčení v roce 2024, které soudy ve svém rozhodování podle nich nedostatečně zhodnotily. Obvinění nicméně v rámci své argumentace nepřesahují rovinu běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
89. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak poškozených, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jak obvinění v rámci dovolání rovněž uvádí.
90. Soud prvního stupně věnoval zjištění skutkového stavu náležitou pozornost, kdy provedl v podstatě všechny dostupné důkazy, které bylo s ohledem na časové hledisko projednávané věci a omezené spisové materiály možno získat. Pečlivě, podrobně a v míře až nadstandardní zmapoval činnost jednotlivých obviněných, přičemž dodržel podmínky mu uložené ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a pravidlo in dubio pro reo. Vycházel jak z výpovědí obviněných, tak z výpovědí svědků MUDr. T. M., MUDr. P. H., JUDr. K. H., Ing. J. R. či Ing. M. M., jakož i ze závěrů znalců Ing. R. P. a Ing. A. P.. Vycházel rovněž z listinných důkazů, mj. ze smluv o spolupráci č. 1/2008, č. 2/2008 a č. 3/2008 uzavřených mezi společností IZIP a FINIM, z dodatků k těmto smlouvám, ze smlouvy o poskytování služeb, shromažďování evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích VZP ze dne 19. 12. 2007, dodatku č. 2 k této smlouvě ze dne 10. 11. 2008, ze smlouvy o akvizici ze dne 11. 12. 2008 a ze smlouvy o osobním účtu ze dne 10. 11. 2008, z listin zajištěných v rámci domovních prohlídek provedených u obviněných či společností, jejichž jménem vystupovali, z faktur vystavovaných společností FINIM, ze zápisů z jednání, které byly zajištěny ve výpočetní technice, z e-mailové komunikace vedené mezi zástupci společností IZIP a VZP z období od 9. 6. 2008 do 2. 11. 2008, z auditu společnosti PRK Partners ze dne 10. 11. 2011 či zápisu ze správní rady ze dne 31. 3. 2008, jakož i z finančního šetření ohledně obou obviněných, výpisů z účtů, etc. (srov bod 70. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Své závěry, které na podkladě provedených důkazů učinil, shrnul vyčerpávajícím způsobem v bodech 68. – 86. odůvodnění rozsudku. S obhajobou obviněných se pak vypořádal v bodech 88. a 89. a v následujících bodech 90. – 95. vysvětlil, proč jednání obviněných po právní stránce posoudil jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [v případě obviněného Ing. I. Č. spáchaného účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku].
91. Obvinění namítali existenci zjevného rozporu mezi soudy stabilizovanými skutkovými zjištěními a výpověďmi svědků z roku 2024. Obvinění opomíjejí to, že soudy při svém rozhodování hodnotily i dřívější výpovědi svědků MUDr. T. M., MUDr. P. H. a MUDr. P. H. z řízení v roce 2019 stejně jako množství dalších svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Ve svém rozhodnutí soud prvního stupně vysvětlil, proč nevycházel primárně z výpovědí roku 2024 (jak činí dovolatelé), ale proč a jakým způsobem přihlédl i k dřívějším výpovědím. Obvinění ve svých podáních vycházejí pouze z fragmentů výpovědí vybraných svědků a některých důkazů a tyto izolovaně hodnotí a dochází k vlastním, pro ně příznivějším, závěrům. Takový postup však nelze akceptovat, když povinností soudů je hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, nikoliv pouze jednotlivě a izolovaně, ale naopak s pečlivým uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Soud prvního stupně v bodě 68. odůvodnění rozsudku mimo jiné výslovně uvedl, že provedené dokazování v roce 2024 hodnotil „v kontextu již provedeného dokazování v rámci původního řízení vedeného ve věci v průběhu roku 2019“. Zdůraznil, že „žádný z důkazů nelze hodnotit vytrženě z kontextu dalších provedených důkazních prostředků“. V tomto ohledu hodnotil i výpověď MUDr. P. H., který v hlavním líčení v roce 2024 částečně změnil svoji výpověď oproti výpovědi učiněné v hlavním líčení v roce 2019. V bodech 76. a 86. odůvodnění rozsudku (v případě svědků MUDr. M. C. a MUDr. M. O.) a 77. a 86. odůvodnění rozsudku (svědka MUDr. P. H.) poukázal na tvrzení těchto svědků, že obviněný Ing. I. Č. měl na pokračování a rozvoji spolupráce s VZP zásadní vliv, ale přitom nebyli schopni vůbec popsat, v čem měl spočívat, a jaké konkrétní činnosti měl obviněný vykonávat. Z tohoto důvodu nepřikládal posunu ve výpovědi MUDr. P. H. a výpovědím svědků MUDr. M. O. a MUDr. M. C. větší důkazní význam. V bodě 86. odůvodnění rozsudku pak vyložil pravděpodobnou motivaci těchto svědků pro podporu obviněných, kdy uvedl, že první odsouzení obviněných vnímali úkorně a jako jakýsi útok proti „jejich“ projektu IZIP a „nelze nevidět významnou motivaci, kterou všichni zmínění svědci měli k tomu, aby svými výpověďmi významným způsobem pomohli obžalovaným J. P. a I. Č. v tom smyslu, aby k odsouzení obžalovaných nedošlo, neboť zprošťující rozhodnutí soudu by zjevně vnímali jako vlastní rehabilitaci v souvislosti s projektem IZIP“. Poukázal na to, že svědci odpovídali obecně a bez detailů zdůrazňovali přínos obviněného Ing. I. Č., aniž by přínos dokázali konkretizovat. Právě s ohledem na to, a samozřejmě s ohledem na ostatní důkazy provedené ve věci, dospěl soud prvního stupně k závěru, že posun ve výpovědi MUDr. P. H. nebo nové výpovědi svědků MUDr. M. O. a MUDr. M. C. nepřinesly takové nové skutečnosti, aby bylo namístě dospět k významně jiným skutkovým závěrům než na podkladě dokazování provedeného v roce 2019. V případě MUDr. P. H. pak výslovně uvedl, že vycházel z jeho výpovědi v hlavním líčení v roce 2024 a pokud hodnotil konkrétní změny této výpovědi, učinil tak pouze v pasážích, které mu v souladu s § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečetl a umožnil mu se k nim vyjádřit a vysvětlit případný rozpor. V návaznosti na ostatní provedené důkazy je pak odpovídajícím způsobem zhodnotil a své hodnocení patřičně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku.
92. Soud prvního stupně pečlivě a podrobně rozebral jednotlivé důkazy a skutková zjištění, které z nich vyvodil, a to logicky přijatelným způsobem. Ve skutkových závěrech, které přijal, nelze s obsahem provedeného dokazování shledat rozpor, natož rozpor zjevný, vyžadovaný pro naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
93. Obvinění nesouhlasili se skutkovými závěry soudů stran stavu a možnosti pokračování spolupráce mezi společnostmi VZP a IZIP a poukázali zvláště na výpověď svědka MUDr. P. H. z roku 2024. Pominuli však zcela výpovědi svědků O. T., Ing. J. R., JUDr. K. H. i většinu listinných důkazů. Touto otázkou se soud prvního stupně zabýval zejména v bodě 71. odůvodnění rozsudku a na jeho rozbor je možno odkázat s tím, že systém poskytovaný společností IZIP byl patentově chráněn, a tedy nemohl být poskytován jiným subjektem. Ze smlouvy o poskytování služeb ze dne 19. 12. 2007 je zřejmé, že může být vypovězena s výpovědní dobou 6 měsíců, a to nejdříve po datu 1. 1. 2009. Z textu smlouvy plynula i maximální částka, která měla být vyplacena, a to 90.000.000 Kč ročně bez DPH v letech 2009–2011. Již z toho je zřejmé, že se s pokračováním projektu počítalo. V roce 2008, kdy byl projekt v udržovací fázi, probíhalo vyjednávání vedené za IZIP zprvu svědkem MUDr. T. M. a posléze obviněným Ing. J. P. stran dalšího rozvoje spolupráce obou společností. Jednání byla zdlouhavá a nedařilo se najít společnou pozici. Z výpovědí svědků Ing. J. R., pod jehož gesci projekt v roce 2008 spadal, O. T., právníka VZP, jakož i JUDr. K. H., náměstka VZP pro právní službu a legislativní činnost v letech 2008–2010, vyplynulo, že ze strany VZP se vážně neuvažovalo o bezprostředním ukončení projektu, ale bylo počítáno s jeho rozvojem a pokračováním v něm, neboť v něm bylo do roku 2007 zainvestováno přes 500.000.000 Kč. S dalšími desítkami milionů v rámci udržovací fáze se rovněž počítalo, nemluvě o vybudování technické infrastruktury. Svědek JUDr. K. H. dokonce o projektu hovořil jako o rodinném stříbru VZP. Nelze opomenout ani obavu, že by se projektu mohla chopit jiná pojišťovna a dokázala získat část pojištěnců za využití projektu, do kterého bylo investováno VZP, jak vypověděl svědek MUDr. P. H.. Ukončení projektu by tak bylo i pro VZP de facto prohrou a ztrátou. Při jednáních se společností IZIP byl kladen důraz na to, aby byla předložena akceptovatelná nabídka, ale o ukončení projektu jako jisté či alespoň s jistou mírou pravděpodobnosti reálné variantě referováno nebylo, a to ani na správní radě VZP. I svědek MUDr. T. M., který jednání zprvu za IZIP vedl, vypověděl, že zájem o prolongaci smluv byl vnímán na obou stranách, neboť projekt považovali za vysoce prospěšný. Přestože se jednání vlekla a byla náročná, byl na obou stranách zjevný zájem ve spolupráci pokračovat, a nakonec k podpisu smluv došlo 10. 11. 2008. Závěr soudu prvního stupně, že jednání mezi VZP a IZIP v průběhu roku 2008 byla náročná a pomalá, kdy společnost IZIP, a.s. mohla mít jisté pochybnosti o dalším vývoji smluvní spolupráce s pojišťovnou, ale rozhodně se jednání nenacházela v situaci, kdy by byla spolupráce se společností IZIP, a.s. ukončena či bylo deklarováno, že tato ke dni 31. 12. 2009 ukončena bude, a to včetně udržovacího kontraktu“, je souladný s provedenými důkazy, a nelze tak shledat v této otázce rozpor, natožpak rozpor zjevný.
94. Oba dovolatelé zpochybnili také závěry soudů stran rozsahu činností, které měl obviněný Ing. I. Č., resp. společnost FINIM, pro společnost IZIP reálně vykonávat. Soud prvního stupně předně poukázal na to, že obvinění vzájemně rozporně popisují základní okolnosti počátku spolupráce společnosti FINIM, resp. obviněného Ing. I. Č., a společnosti IZIP, a že jejich popis nekoresponduje s ostatními důkazy provedenými ve věci. Obviněný Ing. J. P. tvrdil, že byl pověřen vyjednávacím týmem, aby pro spolupráci získal obviněného Ing. I. Č.. Tuto verzi však vyvrací svědci MUDr. M. C. a MUDr. M. O., kteří naopak vypověděli, že takové pověření neobdržel a že naopak Ing. I. Č. nabídl své služby sám, stejně jako spoluobviněný Ing. I. Č., který uvedl, že byl osloven, a že nabídku přijal, protože mu Ing. J. P. připadal zoufalý. Obsahem provedeného dokazování je vyloučeno i tvrzení obviněného Ing. J. P. o počátku spolupráce v červenci 2008 po ukončení pracovního poměru obviněného Ing. I. Č.. V červenci 2008 neměl obviněný Ing. I. Č. doručenou výpověď z pracovního poměru ze strany VZP. Ta byla doručena až 22. 8. 2008 a pracovní poměr k VZP byl ukončen až koncem října 2008. Ohledně neplatnosti výpovědi vedl obviněný Ing. I. Č. soudní spor trvající až do listopadu 2011. Podrobněji jsou tyto okolnosti popsány v bodě 73. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na který je možno zcela odkázat.
95. Samotným charakterem spolupráce, přesněji tím, co mělo být jejím obsahem, se soud prvního stupně velmi podrobně zabýval v bodech 74. – 88. odůvodnění rozsudku. V bodě 74. zhodnotil rozpory ve výpovědích obviněného Ing. J. P. v otázce konkrétní náplně činností vykonávaných obviněným Ing. I. Č. pro společnost IZIP, kdy v roce 2019 popisoval zapojení Ing. I. Č. tak, že se mělo jednat o spolupráci trvající půl roku, týkající se navržení katalogu služeb a využití podstatného know-how získaného působením ve VZP. Na katalogu služeb měl Ing. Č. pracovat ještě před podpisem smluv o spolupráci. Ve své výpovědi v roce 2024 hovořil o výrazně kratší spolupráci a poskytování pouze obecných informací. Obviněný Ing. I. Č. ve své výpovědi vyloučil, že by poskytoval před podpisem smlouvy o spolupráci nějaké informace, nápady či návrhy.
96. Soud prvního stupně v bodě 75. odůvodnění rozsudku poukázal i na významný rozpor v tom, jak obvinění popisovali činnosti, které měl obviněný Ing. I. Č. vykonávat, jakým způsobem je měl vykonávat a jak předával jednotlivé výstupy svého know-how o své činnosti. Obviněný Ing. J. P. pouze v obecnosti sděloval, že role Ing. I. Č. byla koncepční a klíčová, že měl pracovat na katalogu služeb a že se účastnil jednání v kanceláři IZIP jednou až dvakrát do měsíce s ním a se svědkem MUDr. T. M.. Naproti tomu sám obviněný Ing. I. Č. uváděl konkrétní činnosti, které měl realizovat, jednou týdně docházel do kanceláře k obviněnému Ing. J. P., kde společně na magnetické tabuli sepisovali poznámky, se kterými přišel a které měl obviněný Ing. J. P. použít v jednání s VZP. Ve výše zmíněných dvou podstatných otázkách se tedy verze obviněných rozchází a tyto rozpory považoval soud prvního stupně důvodně za podstatné. Oba obvinění měli pracovat na dosažení společného cíle a museli si být přirozeně vědomi přesných činností, které podnikají. Vzhledem k tomu, že právě obviněný Ing. J. P. jednání oficiálně vedl, je nemyslitelné, aby za situace, kdy přínos obviněného Ing. I. Č. označil za klíčový, nebyl schopen specifikovat, v jakých konkrétních činnostech takový přínos spočíval, a to souladně s obviněným Ing. I. Č., který dané činnosti měl vykonávat. Pokud by verze obviněných odpovídala skutečnosti, není důvod pro existenci takto zásadních rozporů, tedy kdy a jak spolupráce začala a co bylo jejím obsahem. Rozpor ve výpovědi obviněného Ing. I. Č. shledal soud prvního stupně také v jeho tvrzení, že činnost na základě smluv o spolupráci pro IZIP vykonával i dále v roce 2009, kdy se mělo jednat o navázání činnosti se společností Total Brokers, kdy o takové činnosti ani společném jednání nehovořil obviněný Ing. J. P., ani zde není patrná jakákoliv návaznost tvrzené činnosti na příležitost uzavřít konkrétní smlouvu s VZP, když všechny tři smlouvy s VZP byly již v té době podepsány.
97. Soud prvního stupně neuvěřil tomu, že obviněný Ing. J. P. jako zkušený obchodník a vyjednavač „by se spokojil s tím, že obžalovaný I. Č. nějakou činnost vykonává, ale není přesně známo jakou, přičemž má dojednánu odměnu za tuto nespecifikovanou, nekontrolovanou a nekontrolovatelnou činnost jednak formou měsíční opakované odměny, jednak formou dalších provizních odměn“. S ohledem na tvrzení profesní kvality dovolatelů se rovněž pozastavil i nad tím, jak byl v předmětných smlouvách o spolupráci definován závazek pro společnost FINIM, a to mimořádně vágně a takřka nevymahatelně. Požadavkem smluv totiž nebylo zajistit uzavření smluv s VZP, což by mohlo být pochopitelné, ale pouze, že zajistí příležitost tyto smlouvy uzavřít. Soud prvního stupně zhodnotil, že si „lze jen těžko představit, co konkrétně je tímto závazkem fakticky myšleno a jaké konkrétní činnosti by měly být na základě posuzovaných smluv o spolupráci realizovány.“ Nejvyšší soud se s hodnocením soudu prvního stupně vysloveným v bodech 75. a 81. odůvodnění rozsudku ztotožnil, když ve smlouvě definovaný závazek byl vzhledem k v té době probíhajícím jednáním velmi snadno splnitelný i bez přispění obviněného Ing. I. Č.. Soud prvního stupně v bodě 79. odůvodnění rozsudku poukázal na to, že paušální odměna stanovená ve smlouvě o spolupráci č. [číslo smlouvy] byla napojena na uzavření dodatku č. 2 k tzv. udržovací smlouvě uzavřené mezi VZP a společností IZIP dne 19. 12. 2007, u které bylo zřejmé, že tento dodatek nepochybně podepsán bude. Paušální odměna byla tedy navázána na smlouvu, jejíž splnění bylo s ohledem na dané okolnosti nejpravděpodobnější (výše zainvestovaných prostředků, lidského a technického kapitálu, patentová ochrana, atd). Za zmínku v tomto ohledu stojí i mechanismus vyplácení, kdy předmětná částka měla být vyplácena minimálně do 31. 12. 2010, resp. 31. 12. 2011, neboť ve smlouvě byla sjednána výpovědní doba 12 měsíců. Nemůže přitom obstát tvrzení obviněného, že částka 1.500.000 Kč měsíčně byla ekonomicky neutrální, neboť měla být vyplácena z prostředků zaslaných VZP a byla vázána pouze na to, že bude nějaká částka z prostředků VZP vyplacena společnosti IZIP, nikoliv například na registraci, byť jediného nového klienta do projektu (srov. bod 83. odůvodnění rozsudku). Neexistuje totiž legální vysvětlení pro to, aby se bez dobrého důvodu každý měsíc IZIP vzdávala částky, která jí náležela. Zvláště za situace, kdy nebyla zjištěna žádná činnost, která by byla esenciální či alespoň přispěla k tomu, aby byl předmětný dodatek uzavřen. Pokud by tyto relevantní skutečnosti nebyly při podpisu smluv mezi společnostmi FINIM a IZIP zamlčeny statutárům – svědkům MUDr. P. H. a MUDr. T. M., zcela jistě, pokud by jako statutáři jednali v souladu s právem a svou povinností řádného hospodáře, by takové smlouvy uzavřeny nebyly. V tomto ohledu je také vhodné poukázat na dílčí závěr soudu prvního stupně, že u pozdějších faktur byly dány podkladové tabulky, ale u faktur za období od října 2009 do září 2010 přiloženy nebyly, a přesto byly plně uhrazeny. Ani z těchto faktur nebyla patrná žádná činnost, za kterou je faktura vystavována, což se podle znalce Ing. A. P. příčí obvyklému obchodnímu styku, kdy je zřejmé, co jedna strana vykonala a co za to požaduje (bod 82. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je možné poukázat, že akcionáři IZIP uvedli, že byli překvapeni výší vyplácené odměny, která byla podle nich dána vysokým nárůstem počtu klientů, což měla být zásluha právě obviněného Ing. I. Č.. Vyjma skutečnosti, že nebyla zjištěna žádná činnost, která by byť náznakem vedla k nárůstu počtů klientů, poukázal soud prvního stupně na to, že pokud by svědci považovali odměnu za přiměřenou a odpovídající, byli by s výší odměny seznámeni již předem, a tedy by je nemohla překvapit. Zvláště pak svědci MUDr. T. M. a MUDr. P. H. měli být ze své pozice členů představenstva seznámeni s možnou výší odměny již při uzavírání smlouvy, neboť jedině takový přístup by odpovídal péči řádného hospodáře, ke které byli z titulu své funkce povinováni.
98. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o absenci relevantních vykonávaných činností ze strany společnosti FINIM či Ing. I. Č. ve prospěch společnosti IZIP za sjednaným účelem, to je, že absentovala činnost ospravedlňující vyplacenou finanční částku. I když se jednalo o smlouvy na principu success fee, tedy na principu odměny za úspěch, tak zejména osoba vystupující coby statutární orgán obchodní společnosti jednající s povinností péče řádného hospodáře si musí být vědoma a předpokládat, že i u takovéhoto smluvního nastavení bude vykonána nějaká činnost nebo soubor činností, které povedou k naplnění cíle smlouvy. Ostatně ve všech uzavřených smlouvách o spolupráci mezi společnostmi IZIP a FINIM byl obsažen závazek vyvíjet činnost, byť velmi vágně definován. Uzavření takové smlouvy bez předpokladu výkonu jakékoliv činnosti by totiž nedávalo smysl.
99. Obvinění také s poukazem na výpovědi akcionářů společnosti IZIP – svědků MUDr. P. H., MUDr. M. C. a MUDr. M. O. učiněných v roce 2024 rozporovali závěr soudů, že svědci nebyli o činnosti obviněného Ing. I. Č. informováni, že neznali podstatu nastavené spolupráce a způsob odměňování. Svědci sice uvedli, že věděli o podstatě smluv sjednaných jako success fee, ale při hlavním líčení nebyli schopni poskytnout žádné bližší informace o činnosti obviněného Ing. I. Č. a neznali podmínky dojednaných smluv s výjimkou právě uváděného obecného principu success fee, tedy výsledkového principu. Všichni pak shodně vypověděli, že se o činnost obviněného Ing. I. Č. aktivně nezajímali, když to bylo náplní právě obviněného Ing. J. P., a ani je o ní nikdo neinformoval (srov. body 75. a 76. odůvodnění rozsudku). I když obviněný Ing. I. Č. tvrdil, že o své činnosti informoval jak na schůzích zakladatelů, tak na akcionářských schůzích, tak toto tvrzení nevyplývá ani z výpovědí svědků ani ze zajištěných zápisů ze schůzí zakladatelů. Tyto zápisy přitom byly poměrně podrobné, a na schůzích se mimo jiné projednávaly právě možnosti další spolupráce s VZP a stav vyjednávání. Z těchto zápisů není patrná ani účast obviněného Ing. I. Č. ani zmínka od obviněného Ing. J. P., že by využíval informace od Ing. I. Č. při jednání s VZP. Lze připustit, že jmenovaní svědci MUDr. M. C., MUDr. M. O. a MUDr. P. H. sice hovořili o tom, že se Ing. I. Č. účastnil setkání ohledně projektu IZIP, ale nebyli schopni přesně specifikovat kdy, ale hovořili o tom, že se tak dělo pravděpodobně až v době, kdy byl Ing. I. Č. akcionářem IZIP (tedy až v roce 2010, kdy byly smlouvy o spolupráci fakticky naplněny a ukončeny). Pokud by se měl obviněný Ing. I. Č. účastnit porad zakladatelů a informovat o tom, co pro uzavření smluv učinil, musel by to činit před uzavřením smluv s VZP, tedy před říjnem 2008, kdy akcionářem společnosti IZIP nebyl. Svědek MUDr. T. M. ve své výpovědi uvedl, že se na poradách neprezentovaly informace ohledně společnosti FINIM. Byť není otázka výhodnosti smluv jako taková podstatná pro právní kvalifikaci jednání obviněných, tak se touto otázkou soud prvního stupně zabýval, přičemž se výslovně vypořádal právě s tím, že smlouvy byly vystavěny na výsledkovém principu. Je otázkou, proč odměnou za splnění jednorázového závazku – zajištění příležitosti k uzavření smlouvy (což je přirozeně spojeno s absencí jakékoliv následné činnosti) je platba měsíční opakované pevné provize ve výši 1.500.000 Kč (bez požadavku na akvizici, byť jediného klienta) a dalších prostředků v závislosti na počtu nově registrovaných pojištěnců společnosti IZIP. Pokud by tedy za této situace měla být smlouva o spolupráci č. [číslo smlouvy] pro společnost IZIP výhodná, pak by musela být stanovena provize jako jednorázová částka spojená s naplněním závazku společnosti FINIM, který byl ve smlouvě upraven, a nikoliv jako opakovaná, měsíční provize po celou dobu trvání smluv. Na tuto skutečnost upozorňoval i znalec Ing. A. P., který podotknul, že neexistoval ekonomický přínos, který by ospravedlnil pravidelné vyplácení částek.
100. K otázce uvedení statutárních orgánů společnosti IZIP v omyl, resp. zamlčení podstatných skutečností, je vhodné zmínit okolnosti, za kterých byly smlouvy uzavřeny. Z výpovědi svědka MUDr. T. M., statutára, který podepsal smlouvy o spolupráci se společností FINIM, se podává, že tyto smlouvy nebyly běžně dostupné v archivu ani v trezoru společnosti, jak to bylo obvyklé u jiných smluv, a nebylo tak možné se k nim vrátit. Smlouvy mu byly doručeny v předvečer podpisu obviněným Ing. J. P. s tím, že budou následující den podepsány. Svědek uvedl, že nebylo možné jednat o obsahu smluv, a byl postaven před hotovou věc. O smlouvách se v rámci IZIP nekomunikovalo, a pokud se na ně dotazoval v souvislosti s finančními toky, bylo mu sděleno obviněným Ing. J. P., aby „toto neřešil“ (srov. body 77. a 82. odůvodnění rozsudku). Svědek MUDr. P. H. jako jeden z otců projektu považoval jakékoliv smlouvy za nepodstatný dokument a na základě pokynu advokátních kanceláří, které smlouvy vidovaly, je podepsal, aniž by se s nimi podrobně seznámil. Jak MUDr. P. H., tak MUDr. T. M. nedisponovali informacemi, ze kterých by byli schopni si bez dalšího učinit jednoznačný závěr o tom, jaké smlouvy, z jakého důvodu, ohledně jakých činností a s jakými důsledky fakticky podepisují (srov. bod 77. odůvodnění rozsudku). Věděli, že společnost má spolupracovat s osobou Ing. I. Č., ale nebyli schopni jej zařadit, svědci dokonce hovořili o tom, že jej považovali za zaměstnance IZIP. Pokud by jej považovali za zaměstnance společnosti IZIP, tak by nemohli souhlasit s uzavřením smluv o spolupráci se společností FINIM za týmž cílem, když společnost FINIM byla de facto tvořena pouze obviněným Ing. I. Č. (srov. bod 88. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně k výpovědi svědka MUDr. P. H. uvedl, že zjevně „neměl jednoznačné informace o tom, jak je smluvní vztah se společností FINIM, s.r.o. nastaven, jaké jsou jeho podmínky, ani jaké činnosti byly fakticky na základě předmětných smluv o spolupráci společností FINIM, s.r.o, příp. obviněným I. Č. realizovány“. Tyto informace prokazatelně neměl v době podpisu a ostatně ani poté MUDr. T. M., který věřil obviněnému Ing. J. P. svému příteli z mládí, a když požadoval informace, nebyly mu poskytnuty. MUDr. P. H. se o administrativu ani smlouvy jako takové blíže nezajímal. Závěr soudu prvního stupně, že těmto svědkům jako statutárním orgánům IZIP „ohledně předmětných smluv o spolupráci byly ze strany obviněného Ing. J. P. zamlčeny podstatné informace ohledně spolupráce se společností FINIM, s.r.o., resp. s obžalovaným I. Č.“, je nutné hodnotit jako správný a souladný s provedenými důkazy a nelze mu tak ničeho vytknout, přičemž lze na rozsudek soudu prvního stupně plně odkázat, jak činí ostatně i odvolací soud v bodech 42. a 51. odůvodnění rozsudku. O nestandardnosti vztahu mezi obviněným Ing. I. Č. a společností IZIP svědčí i to, že spolupráce se svědkem JUDr. K. H., který taktéž přešel z VZP do IZIP, probíhala absolutně odlišně. Smlouvu měl uzavřenu na dobu jednoho roku, uzavíral ji s Ing. J. P., předmět činnosti uvedený ve smlouvě byl rozvoj systému, o čemž reportoval společnosti IZIP a vystavoval faktury v řádech nižších desítek tisíc měsíčně, byť charakter informací, který mohl poskytnout, byl velmi podobný (srov. bod 80. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Podle názoru Nejvyššího soudu je vhodné poukázat i na to, že obviněnému Ing. J. P. byla vyplacena část prostředků poukázaných společnosti FINIM, a to na základě pracovněprávního vztahu tohoto obviněného se společností FINIM (za současné existence pracovněprávního vztahu ke společnosti IZIP), který trval od 2. 1. 2009 do 31. 12. 2009, a byla mu vyplácena odměna 600.000 Kč měsíčně. Tento pracovní poměr však soud považoval za fiktivní a sloužící právě jenom k výplatě finančních prostředků získaných obviněným Ing. I. Č..
101. Obviněný Ing. J. P. v podaném dovolání rozporoval závěr soudů, že se obviněný Ing. I. Č. neúčastnil koncepční schůzky s MUDr. P. H. dne 21. 10. 2008, která podle obviněného měla být klíčová. Ve své výpovědi v roce 2024 svědek MUDr. P. H. připustil možnost, že nějaká schůzka proběhnout mohla, nebyl si jist datem, ale věděl že na pojišťovně to být nemohlo. Soud prvního stupně pečlivě rozebral, proč neuvěřil verzi obviněných, přičemž na jeho logické úvahy lze plně odkázat (bod 78. odůvodnění rozsudku). Mezi důvody rozvedenými v rozsudku lze poukázat na to, že v době schůzky byl obviněný Ing. I. Č. stále zaměstnancem VZP, byť ve výpovědní lhůtě, a jednal by tak proti zájmům svého zaměstnavatele (a vystavoval se tak riziku občanskoprávního postihu za potenciálně způsobenou škodu). Zároveň vedl s VZP spor o výši svého odstupného, což byl jeden z důvodů, proč se s obviněným Ing. I. Č. nechtěl svědek MUDr. P. H. osobně potkávat a nepovažoval za vhodné, aby bývalí zaměstnanci VZP vystupovali za jiné subjekty, se kterými VZP spolupracovala (což uvedl jak ve své výpovědi v roce 2019, tak v roce 2024). Stejně tak nelze přehlédnout, že dovolatelé shodně tvrdili, že nebylo považováno za vhodné, aby bylo patrné, že na jednáních participuje právě obviněný Ing. I. Č.. Jeho angažmá ve společnosti IZIP bylo potřeba tajit ještě v červnu 2011, kdy VZP vstoupila do majetkové struktury společnosti IZIP. Soud prvního stupně uzavřel, že tato schůzka skutečně proběhla, ale že se jí obviněný Ing. I. Č. neúčastnil, a nelze dovozovat že by právě na základě této schůzky došlo k uzavření smlouvy o spolupráci mezi společnostmi VZP a FINIM.
102. Konečně k otázce možné antedatace smluv se soud prvního stupně vyjádřil v bodech 80. a 81. odůvodnění svého rozsudku, kdy popsal některé okolnosti, které by takovému závěru mohly nasvědčovat, ať už se jedná o získaná metadata konceptů smluv, shodné názvy smluv s VZP uvedené ve smlouvách o spolupráci předtím, než byly smlouvy reálně uzavřeny, stejné podmínky vypovězení smluv mezi FINIM a IZIP jako mezi IZIP a VZP, na kterých byly smlouvy o spolupráci navázány měsíce před jejich uzavřením, odlišný režim u jiných zaměstnanců, kteří od IZIP přešli k VZP, a poukaz na nekorespondující časové údaje tvrzené obviněnými o době, kdy měla být spolupráce navázána. Všechny tyto dílčí okolnosti dokládají vysoce nestandardní průběh uzavření a obsah smluv mezi společnostmi IZIP a FINIM. V bodě 81. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že obviněný Ing. J. P., v té době zaměstnanec společnosti IZIP, „společně s obviněným Ing. I. Č. vymysleli a zrealizovali cestu, kterak si zajistit výrazně vyšší majetkový zisk, než pouze pravidelný měsíční plat, a to pomocí finančních prostředků, které byly ze společnosti IZIP, a.s. vypláceny na základě faktur vystavovaných společností FINIM, s.r.o., resp. obžalovanému I. Č., byť fakticky žádná činnost ze strany společnosti FINIM, s.r.o. ve prospěch společnosti IZIP, a.s. dle smluv o spolupráci vykonávána nebyla.“. I když soud mimo výše uvedené konstatoval, že „má důvodné pochybnosti o tom, zda předmětné smlouvy o spolupráci č. 1–3/2008 byly podepsány dne 10. 9. 2008, jak je na nich uvedeno, či v době pozdější, tedy v měsících říjnu či listopadu roku 2008, jak tomu nasvědčuje provedené dokazování“, podstatné je, že tyto skutečnosti nemají vliv na závěr, že svědci MUDr. T. M. ani MUDr. P. H. nedisponovali informacemi podstatnými pro uzavření smluv při jejich podpisu.
103. Lze uzavřít, že přestože obvinění považují skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním rozpor, natož rozpor zjevný.
104. Oba obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
105. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
106. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).
107. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích vyplývá, že není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení, a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný Ing. J. P. v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoliv však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
108. Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit námitku obviněného Ing. J. P., že soud nesprávně posoudil provedené důkazy, když dospěl k závěru o tom, že uvedl akcionáře a statutáry společnosti IZIP za pomoci obviněného Ing. I. Č. v omyl. K této námitce lze předně uvést, že v ní obviněný nevychází ze stabilizovaných skutkových zjištění a nerozporuje jejich právní posouzení, ale vystavěl ji zcela na kritice skutkových zjištění a představení vlastní verze skutkového děje. S těmito námitkami se již Nejvyšší soud vypořádal výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž ve věci neshledal zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedeného dokazování. Lze také uvést, že přestože se dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v praxi často překrývají, resp. navazují na sebe, slouží k nápravě jiných vad. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.
109. Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného připomíná, že obvinění byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
110. Podle ustanovení § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 10.000.000 Kč.
111. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
112. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.
113. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. O omyl (tedy mylnou představu) vyvolaný zamlčením podstatných skutečností půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat [ŠÁMAL, Pavel. § 209 (Podvod). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2638–2653].
114. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, publikovaný v Souboru soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 5/2000).
115. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.
116. Soud prvního stupně v projednávané věci dospěl v bodech 90. – 94. odůvodnění rozsudku k závěru, že obviněný Ing. J. P. po předchozí dohodě s obviněným Ing. I. Č. zamlčel podstatné skutečnosti o obsahu i důvodech uzavření zprostředkovatelských smluv č. 1–3/2000 uzavřených mezi společnostmi IZIP a FINIM, a to před společností IZIP, resp. členy představenstva společnosti IZIP za ni jednajícími MUDr. P. H. a MUDr. T. M.. Obviněný Ing. J. P. využil důvěry MUDr. T. M. ve svou osobu a toho, že MUDr. P. H. spoléhal jak na něj, tak na kontrolu od advokátní kanceláře, a v časové tísni jim předložil k podpisu předmětné smlouvy, aniž by jim ozřejmil výši projektované odměny pro společnost FINIM, která měla být vyplacena, i to, že žádná reálná činnost nebude na podkladě těchto smluv ve skutečnosti vykonána a vyvíjení činnosti za účelem naplnění těchto smluv ze strany společnosti FINIM, resp. obviněného Ing. I. Č., bude zcela fiktivní. Pokud by tyto okolnosti byly členům představenstva známé, tak by zcela jistě neučinili předmětnou majetkovou dispozici, neboť by pro ni nebyl žádný relevantní důvod a jednalo by se de facto o darování prostředků obviněnému Ing. I. Č. bez jakékoliv nabízené protihodnoty. Celkově byla jednáním obviněných způsobena škoda ve výši 169.136.479,30 Kč, tedy škoda téměř 17krát vyšší, než je hranice škody velkého rozsahu. S právním posouzením soudu prvního stupně, že obviněný Ing. J. P. sebe a jiného obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, a obviněný Ing. I. Č. umožnil jinému spáchání trestného činu opatřením prostředků tak, aby sebe a jiného obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, se zcela ztotožnil i odvolací soud, jak vyplývá z bodu 53. odůvodnění rozsudku.
117. Obviněný Ing. I. Č. v rámci tohoto dovolacího důvodu namítal porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že soud prvního stupně přečetl protokoly o jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení v roce 2019, a ačkoli v jeho výpovědích shledal rozpory, na tyto jej výslovně neupozornil, přičemž se o nich dozvěděl až z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Je zcela zřejmé, a obviněný to ostatně ani netvrdí, že touto námitkou nebrojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces. Jedná se tedy o námitku procesního charakteru, která nespadá pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., což obecně vylučuje možnost jejího projednání v řízení o dovolání. Při výkladu dovolacích důvodů jako jedné ze základních podmínek přípustnosti dovolání z hlediska jejich obsahu je nutné mít na paměti závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že úkol poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce nespočívá v demokratickém právním státě jen na něm samém, ale je svěřen všem obecným soudům bez rozdílu. Ochrana ústavnosti je tedy jinými slovy úkolem celé justice, což znamená, že pokud již obecný soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např. obviněného), pak je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jakkoliv tedy zákonodárce taxativním výčtem dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS 855/08). 118. Nejvyšší soud se proto, nad rámec mantinelů dovolacího přezkumu, jak je vytyčil zákonodárce, zabýval tím, zda procesním postupem soudu prvního stupně podle § 207 odst. 2 tr. ř. nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
119. Podle § 207 odst. 2 tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi obžalovaného přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu.
120. Podle § 219 odst. 3 tr. ř., jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
121. Nejprve je vhodné připomenout, že obviněný Ing. I. Č. byl vyslechnut v hlavním líčení konaném dne 7. 10. 2019, tj. před vyhlášením rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 48 T 4/2019, který byl (společně s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 To 6/2020) zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1080/2023. Po vrácení věci k novému projednání soud prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 24. 6. 2024, vzhledem k době, která uplynula od hlavních líčení vedených v roce 2019, po dotázání se obviněného a státního zástupce ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř., přečetl protokoly o hlavních líčeních ze dnů 7. až 11. 10. 2019, 9. až 10. 12. 2019 a 12. 12. 2019.
122. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 24. 6. 2024 (na č. l. 8221–8238) se podává, že výslech obviněného Ing. I. Č. probíhal v souladu s ustanovením § 92 tr. ř. Obviněný nejprve popsal své osobní, rodinné a majetkové poměry a změny, ke kterým došlo, a následně se vlastními slovy vyjádřil k podané obžalobě, když odmítl podanou obžalobu a prezentoval svou vlastní verzi událostí. Poté obviněný odmítl odpovídat na otázky soudu, státního zástupce i advokátů. V návaznosti na tento postoj soud konstatoval, že s ohledem na odmítnutí odpovědí na otázky postupuje podle § 207 odst. 2 tr. ř. a přečetl protokoly o výslechu obviněného z přípravného řízení ze dne 18. 1. 2017 a ze dne 20. 2. 2017, jakož i protokol o hlavním líčení ze dne 7. 10. 2019. Přestože v průběhu čtení těchto protokolů obhájce obviněného avizoval, že by si přál provést doplňující výslech, poté, co byly protokoly přečteny, a byl výslovně dotázán, zdali si přeje obviněného znovu vyslechnout, tuto možnost do konce řízení před soudem prvního stupně nevyužil.
123. Podstatou námitky obviněného je zodpovězení otázky, zda ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. vyžaduje, aby byl obviněný upozorněn na rozpory ve výpovědích ze strany soudu i za situace, kdy je výpověď podle § 207 odst. 2 tr. ř. čtena z důvodu odepření výpovědi v hlavním líčení. Požadavek upozornit obviněného na rozpory v různých verzích jeho výpovědi je přímo navázán na situaci, kdy je výpověď čtena z toho důvodu, že „se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení“. Pokud tedy soud prvního stupně přistoupil ke čtení předmětných protokolů o předchozích výpovědích obviněného, protože obviněný odmítl vypovídat, ač mu k tomu byl dán opakovaně prostor, a neupozornil jej přitom na rozpory v jeho předchozích výpovědích, které později rozebral ve svém rozsudku, nejedná se ani o porušení ustanovení § 207 odst. 2 tr. ř. ani o zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud v obecnosti uvádí, že smyslem upozornění obviněného na rozpory s jeho předchozí výpovědí a čtení protokolu o takové výpovědi je, aby se rozpory, pokud možno odstranily. Tohoto cíle nelze dosáhnout za situace, kdy obviněný odmítne vypovídat (což je samozřejmě jeho právem) a odpovídat v souladu s ustanovením § 92 odst. 4 tr. ř. na otázky.
124. Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že v projednávané věci neshledal žádné ze vznesených dovolacích námitek jako opodstatněné. V řízení po zrušení Nejvyšším soudem bylo postupováno v souladu s trestním řádem a dalšími zákonnými předpisy. Ve věci rozhodoval zákonný soud způsobem respektujícím práva obviněných na spravedlivý proces. Soudy na podkladě provedeného dokazování logicky přijatelným způsobem stabilizovaly skutková zjištění, která následně zastřešily přiléhavou právní kvalifikací. Ústavně konformním způsobem se přitom vypořádaly jak s obhajobou obviněných, tak s jejich námitkami proti způsobu vedení řízení.
125. Obvinění v podaných dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud odložil výkon trestů, které jim byly uloženy, zejména pak trestu odnětí svobody. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že žádný takový návrh nebyl ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně učiněn (§ 265h odst. 3 tr. ř.), a zároveň Nejvyšší soud neshledal důvod k postupu podle § 265o tr. ř., tj. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
V. Způsob rozhodnutí
126. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněných Ing. I. Č. a Ing. J. P. odmítl.
127. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2026
JUDr. Petr Šabata předseda senátu