Plný text
3 Tdo 492/2026-723
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovoláních, která podali nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného P. B. a obviněný P. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 9 To 72/2024-602, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 5/2023, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2024, č. j. 22 T 5/2023-562, byl obviněný P. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tak, že
v přesně nezjištěné době od 1. 7. do 31. 8. 2019, především v období letních prázdnin, na chalupě v XY č. ev. XY v XY, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, zneužil důvěry vnučky své přítelkyně nezletilé AAAAA (pseudonym), jejíž věk znal a která jej vnímala jako blízkého člověka, když ji v rámci hry na lovce a zvíře opakovaně olizoval na krku a kolem uší, osahával a hladil po celém těle, nejméně ve dvou případech ji líbal a lízal obnaženou vagínu a nejméně v jednom případě, poté co si za ní přišel lehnout do postele, jí přikládal svůj obnažený penis k hýždím, přičemž využil dosavadní neznalosti sexuální problematiky nezletilé, která s ohledem na svůj věk, intelekt, rozumový a mravní vývoj nebyla schopna pochopit smysl jeho jednání a adekvátním způsobem se mu bránit.
2. Za shora uvedená jednání mu byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba 3 (tří) let. Zároveň pak byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 50 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 3. 5. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byla poškozená se zbytkem svých nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný (proti výroku o vině), státní zástupkyně (v neprospěch obviněného do výroku o trestu) a poškozená (proti výroku o náhradě škody). O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 9 To 72/2024-602, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném popisu skutku znovu rozhodl tak, že shledal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to jej odsoudil podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň pak byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy ve výši 80 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 5. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024, podal dovolání jednak obviněný P. B. a jednak v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně. Obviněný v něm výslovně neodkázal na žádný z dovolacích důvodů obsažených v § 265b odst. 1 tr. ř., nejvyšší státní zástupkyně pak uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Obviněný prostřednictvím svého obhájce označil za zásadní důvod svého dovolání zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Poukázal na to, že prvním rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 11. 2023 byl zproštěn obžaloby. Následně po kasačním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2024, sp. zn. 9 To 5/2024, v němž se tento soud velmi kriticky a podle mínění dovolatele i dost jednostranně vyjádřil k dosavadním skutkovým zjištěním a právním závěrům, krajský soud za důkazní situace, kterou prezentoval stejně jako v prvním rozsudku, rozhodl opačným způsobem a uznal jej vinným. Z odůvodnění tohoto druhého rozsudku není patrné, jaké důkazy vlastně sloužily pro závěr, že se dopustil tvrzeného skutku. Oba rozsudky krajského soudu (zprošťující i odsuzující) jsou v relevantních pasážích shrnujících skutková zjištění textově shodné. Fakticky tak došlo k situaci, kdy na základě shodných skutkových zjištění byl dovolatel jednou obžaloby zproštěn a podruhé uznán vinným. Na tom nic nemění poukaz odvolacího soudu na doplnění dokazování, které provedl. Toto se nepromítlo a ani nemohlo promítnout do skutkových zjištění, protože šlo o doplnění z důkazního hlediska bezvýznamné. Kasační usnesení odvolacího soudu bylo celým svým obsahem jednoznačně „konfrontací názoru uvedeného soudu na skutková zjištění prezentovaná v původním rozsudku“.
6. Následně obviněný ve svém dovolání podrobně rozvedl jednotlivé pasáže odůvodnění dosavadních meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů, k nimž připojil vlastní komentář odpovídající jeho konstantní obhajobě. Zásadní kritice podrobil způsob hodnocení důkazů ze strany (zejména) vrchního soudu, včetně závěru, podle něhož poškozená neměla v daném případě důvod ani motivaci lhát, vymýšlet si a dovolatele křivě obvinit. Dovolací soud by měl vyhodnotit, nakolik je tato argumentace slučitelná se zásadou presumpce neviny. To, že objektivně nelze zjistit motiv poškozené k nepravdivé výpovědi, ještě neznamená, že takový motiv neexistuje. Zejména v takovýchto „intimních záležitostech“ mohou sehrát svoji roli i faktory, jako je například snaha upozornit na sebe, případně určité ovlivnění nevhodně kladenými otázkami atd. Dále nelze mimo jiné souhlasit s názorem vrchního soudu, že úřední záznam o „výslechu nezletilé poškozené“, tedy nepochybně o podání vysvětlení, na který odkázal krajský soud v původním rozsudku (s tím, že vykazuje odlišnosti oproti obsahu výpovědi poškozené po zahájení trestního stíhání), je zcela nepoužitelným důkazem. Tento důkaz zde existuje a je další skutečností zpochybňující jistotu o věrohodnosti výpovědi poškozené.
7. Obviněnému není jasné, jak důkazy provedené před vrchním soudem v rámci prvního odvolacího řízení měly změnit skutková zjištění krajského soudu prezentovaná v původním zprošťujícím rozsudku. Ve skutečnosti bylo provedeno pouze několik irelevantních důkazů, načež vrchní soud vytkl soudu krajskému, že důkazy vyhodnotil chybně, a stručně prohlásil, že výpověď poškozené je věrohodná. Na základě toho pak krajský soud nevzal tvrzenou změnu skutkových zjištění na vědomí, nijak ji nepromítl do odůvodnění svého druhého rozsudku, ale rozhodl, že když je výpověď poškozené podle odvolacího soudu věrohodná, tudíž je obviněný vinen. Jinak řečeno, odvolací soud nad rámec své pravomoci vnutil nalézacímu soudu svoji představu o vině obviněného, což je zásadně nepřípustné. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku krajského soudu je v podstatě identické s odůvodněním původního zprošťujícího rozsudku, což se markantně projevuje zejména v bodě 41. (z něhož dovolatel citoval některé části). Pochybnosti, které vedly krajský soud k tomu, že původním rozsudkem obviněného zprostil obžaloby, zůstaly i nadále, a to dokonce i po důkazech provedených vrchním soudem. Především ani není patrné, v čem tyto důkazy provedené před odvolacím soudem měly změnit celou důkazní situaci. K tomu se jasně nevyjádřil ani sám odvolací soud. Ten nepřípustným způsobem formuloval skutková zjištění, podle něj již závazná pro soud prvního stupně a jeho další rozhodování. Obhajoba však kategoricky namítá, že taková závaznost neexistovala. Soud prvního stupně se viditelně s těmito skutkovými zjištěními odvolacího soudu neztotožnil, zopakoval vlastní skutková zjištění, ale následně bez srozumitelného vysvětlení rozhodl o vině dovolatele. Uložený trest je pro obviněného navíc naprosto krutý a nepřiměřený.
8. S poukazem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024, tak i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. 10. 2024, sp. zn. 22 T 5/2023, a aby posledně uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného se stručně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že tvrzení dovolatele o zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, a o nekritickém přehlížení důkazů a skutečností svědčících ve prospěch obviněného (vyvolávajících pochybnosti o tom, že se dopustil tvrzeného skutku), nejsou důvodné. Státní zástupce se ztotožnil s napadeným rozsudkem vrchního soudu s výjimkami, které byly popsány v dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti témuž rozhodnutí, a v dalším plně odkázal na obsah tohoto dovolání.
10. Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání shledala uplatněný dovolací důvod v tom, že napadený rozsudek vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyslovila zásadní nesouhlas s právními závěry tohoto soudu, který s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, kvalifikoval čin obviněného pouze podle § 185a tr. zákoníku s tím, že došlo jen k olizování přirození poškozené, a to povrchově, bez proniknutí dovnitř, tudíž za této situace (kdy do pohlavního ústrojí ženy nebyla alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže než pohlavní úd) nelze konstatovat, že čin byl proveden způsobem srovnatelným se souloží. V této souvislosti dovolatelka odmítla i stanovisko vrchního soudu, podle něhož je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného P. B. významná novelizace trestního zákoníku provedená zákonem č. 166/2024 Sb. Výklad pojmu „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ totiž zůstal i po zmíněné novelizaci prvkem trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku.
11. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že spáchání trestného činu znásilnění „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“ nezbytně předpokládá, že „je do pohlavního ústrojí ženy alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže“. Tento požadavek nelze dovodit z textu zákona, nevyplývá ani z odborné, zejména komentářové, literatury a explicitně jej nestanoví ani judikatura, včetně zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 877/2022, jímž se vrchní soud zaštítil. Zákonný termín „srovnatelný“ není možné zaměňovat s termíny „shodný“, „obdobný“, „stejný“ apod. V konečném důsledku tento termín nepředpokládá celkovou shodu, ale jde toliko o nalezení pojmu, který může být srovnán nebo přirovnáván. Není proto přiléhavé trvat na nezbytnosti zasunutí části těla muže do pochvy ženy. To by totiž znamenalo požadavek na shodný, nikoliv srovnatelný, způsob provedení. Za „jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží“ lze považovat mimo jiné též orální pohlavní styk, a to nejen vkládání penisu do úst či jeho sání (tzv. felace), ale též olizování genitálií ženy (tzv. cunnilinctus), protože i tato forma pohlavního styku, je-li nedobrovolná, má na sexuální sféru oběti podobně citelný negativní dopad jako soulož a současně je srovnatelná i co do intenzity zásahu do intimní sféry oběti z hlediska blízkosti fyzického kontaktu. V posuzované věci navíc nelze přehlédnout, že obviněný kromě olizování genitálií poškozené též přikládal k jejím hýždím obnažený penis, a dále je třeba zdůraznit výrazně nízký věk poškozené a opakovanost a trvání protiprávního nemravného jednání obviněného.
12. Závěr, že za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se běžně považuje i dráždění klitorisu a zevních pohlavních orgánů ženy jazykem, nejvyšší státní zástupkyně podpořila konkrétními odkazy na odbornou literaturu a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (mimo jiné na jeho usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 535/2009, publikované pod č. 25/2010 Sb. rozh. tr., a ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 611/2010, publikované pod č. 32/2011 Sb. rozh. tr.). Pokud vrchní soud při svém právním závěru odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, pak nejde o odkaz plně přiléhavý, neboť daná věc se týkala skutkově odlišné situace – šlo o relativně krátkodobé, jednorázové jednání, bez přikládání penisu, tedy jen méně intenzivní i relativně méně zasahující do intimní sféry poškozené dívky. Pokud na základě toho odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný svým, jinak správně zjištěným, jednáním nenaplnil znak „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“ ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, pak skutek obviněného nesprávně právně posoudil a zatížil tím své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 9 To 72/2024, aby zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Možnosti vyjádřit se k dovolání druhé strany využil i obviněný P. B. Prostřednictvím svého obhájce označil dovolání nejvyšší státní zástupkyně za nedůvodné a navrhl jej zamítnout. Nejvyšší státní zástupkyně se podle jeho názoru opírá o starší judikaturu, která již není příliš aktuální vzhledem k novele trestního zákoníku provedené s účinností od 1. 1. 2025. S ohledem na nově zakotvený trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku není možné přehlížet diferenciaci, která v oblasti trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nastala. Obviněný se neztotožňuje s výkladem termínu „srovnatelný“, jak jej nejvyšší státní zástupkyně pojala ve svém dovolání. V daném ohledu je třeba užít i teleologický výklad právní normy s přihlédnutím k důvodové zprávě ke sněmovnímu tisku č. 616 (přičemž obviněný následně citoval některé pasáže z příslušné důvodové zprávy). Na základě toho dospěl k závěru, že zákonodárce měl jednoznačný záměr na diferenciaci daných trestných činů z hlediska jejich závažnosti, přičemž kategorizace na sexuální praktiky penetrační a nepenetrační povahy této diferenciaci z hlediska společenské závažnosti zcela odpovídá. Veškerá soudní rozhodnutí, na která ve svém dovolání poukázala nejvyšší státní zástupkyně, byla učiněna před 1. 1. 2025, tedy nereflektovala současné významné změny právní úpravy a nově stanovenou diferenciaci trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Navíc pohled soudní praxe na problematiku jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží nebyl jednotný už před účinností novely trestního zákoníku, jak vyplývá např. právě z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. Akceptace právního názoru nejvyšší státní zástupkyně, podle něhož olizování genitálií ženy představuje jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží, by popíralo zákonodárcem zamýšlenou diferenciaci trestných činů tohoto typu a nebyla by zároveň nijak zohledněna rozdílná míra intenzity útoku na právem chráněný zájem. Pokud by sexuální praktiky nepenetrační povahy měly odpovídat trestnému činu znásilnění spíše než trestnému činu sexuálního útoku, pak vyvstává otázka, jaká jednání by tedy vůbec měla spadat do kategorie nově zakotveného trestného činu sexuálního útoku. Ačkoli provedenou novelizací trestního zákoníku nedošlo k terminologickým změnám (ve formulaci „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“), nelze provedené změny právní úpravy vnímat izolovaně a bez kontextu. V argumentaci nejvyšší státní zástupkyně obviněný spatřuje snahu o nepřiměřené rozšíření výkladu trestní normy jednoznačně v neprospěch obviněného, což je ukázkovým příkladem popření principu in dubio mitius.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
16. Shledal přitom, že dovolání obviněného i nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
17. Byť obviněný výslovně neuplatnil žádný dovolací důvod, z obsahu jeho argumentace je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejvyšší státní zástupkyně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
K dovolání obviněného
22. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl zrušen napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném popisu skutku bylo znovu rozhodnuto tak, že je obviněný vinen zvlášť závažným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje skutkové námitky, přičemž z obsahu dovolání je také patrné, že tyto směřuje pouze proti výroku o vině. Okrajově též namítá, že trest, který mu uložil Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, je krutý a nepřiměřený.
23. Argumentaci obviněného směřující proti výroku o vině lze zjednodušeně shrnout tak, že obviněný brojí proti obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2024, ze kterého podle jeho názoru není patrné, jaké důkazy soudu prvního stupně sloužily pro závěr, že se obviněný dopustil tvrzeného skutku. Podstatnou část dovolání tvoří argumentace, ve které obviněný porovnává obsah odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů s obsahem odůvodnění jejich prvních rozhodnutí ve věci. Podle obviněného jsou oba rozsudky krajského soudu (původní zprošťující ze dne 21. 11. 2023, i odsuzující ze dne 4. 10. 2024) v relevantních pasážích shrnujících skutková zjištění textově shodné a fakticky tak došlo k situaci, kdy na základě shodných skutkových zjištění byl dovolatel jednou obžaloby zproštěn a podruhé uznán vinným. Obviněný také kritizuje způsob hodnocení důkazů ze strany (zejména) vrchního soudu, včetně závěru, podle něhož poškozená neměla v daném případě důvod ani motivaci lhát, vymýšlet si a dovolatele křivě obvinit.
24. S ohledem na uvedenou rekapitulaci dovolacích námitek obviněného musí dovolací soud hned úvodem konstatovat, že obsahem dovolání obviněného jsou námitky, které z části uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a zejména pak námitky, které uplatňoval v řízení před soudem odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Argumentace obviněného však není opodstatněná ani po věcné stránce.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
26. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s prováděním a hodnocením důkazů, jak je učinily nižší soudy. Obviněný pouze předkládá Nejvyššímu soudu vlastní náhled na to, jak měly být hodnoceny provedené důkazy a k jakému závěru měly soudy dospět (zejména tedy, že poškozená je v kontextu celé věci nevěrohodná). Naproti tomu obviněný neoznačil žádná konkrétní skutková zjištění, o nichž by bylo možné říct, že z provedených důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů hodnocení důkazů, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutečnost, že nižší soudy hodnotily věrohodnost poškozené způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostály požadavkům volného hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byly při hodnocení věrohodnosti vedeny, v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, proto zásadně nemůže založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s těmito důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Argumentace obviněného se tak s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
27. K tomu je třeba dodat, že značná část dovolací argumentace obviněného je vystavěna na srovnávání původního zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 21. 11. 2023), předchozího kasačního usnesení odvolacího soudu (ze dne 3. 5. 2024), následného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 4. 10. 2024) a navazujícího odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu (ze dne 5. 2. 2025). Takto pojatá argumentace však sama o sobě nemůže založit dovolací přezkum. Předmětem aktuálně projednávaného dovolacího řízení je pravomocný rozsudek odvolacího soudu a řízení, které mu bezprostředně předcházelo v rozsahu významném pro nynější pravomocný výsledek věci. Nejvyšší soud nemůže samostatně přezkoumávat zrušený zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ani předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dovolací přezkum také nemůže sloužit k tomu, aby Nejvyšší soud porovnával jednotlivé formulační pasáže odůvodnění dřívějších a pozdějších rozhodnutí a z takového porovnání bez dalšího dovozoval existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Pokud tedy dovolatel v podstatné části svého podání pouze reprodukuje nebo komentuje odůvodnění rozhodnutí vydaných v dřívějších fázích řízení, nejde o právně relevantní dovolací argumentaci způsobilou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Ani závěrečná část dovolání, v níž obviněný znovu výslovně vztahuje svou argumentaci k tvrzenému zjevnému rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy (viz bod 60. a násl. dovolání obviněného), nepřináší kvalitativně odlišnou dovolací námitku. Navazuje na předchozí srovnávání jednotlivých rozhodnutí vydaných v této věci a opětovně předkládá vlastní hodnocení důkazů a procesního vývoje po zrušení původního zprošťujícího rozsudku. Dovolatel neoznačuje konkrétní skutkové zjištění, které by z provedených důkazů nevyplývalo při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení, nýbrž znovu předkládá vlastní výklad důkazů, zejména výpovědi poškozené, podpůrných svědeckých výpovědí, znaleckých závěrů a procesního vývoje věci po zrušení původního zprošťujícího rozsudku. Tato argumentace směřuje k tomu, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil důkazy a nahradil hodnotící úvahy soudů nižších stupňů vlastními, což mu však v řízení o dovolání nepřísluší.
29. Nad rámec uvedeného lze uvést, že dovolací soud nepřehlédl, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně mohlo být v závěrečném shrnutí skutkových závěrů, zejména v bodech 39. až 41. jeho odůvodnění, formulováno přehledněji a podrobněji. To však samo o sobě neznamená, že by skutkové závěry učiněné Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci, jak jsou popsány ve skutkové větě rozsudku, byly nepřezkoumatelné nebo že by byly v tvrzeném zjevném rozporu s provedenými důkazy. Tyto závěrečné body nelze číst izolovaně od zbytku odůvodnění, nýbrž v návaznosti na jeho předchozí části, v nichž soud prvního stupně jednotlivé důkazy nejen rekapituloval, ale průběžně také hodnotil. Hodnotící úvahy tedy nejsou soustředěny pouze do závěrečného shrnutí (tj. bodů 39. až 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
30. Skutečnost, že některé pasáže odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se formulačně podobají pasážím předchozího zprošťujícího rozsudku, proto bez dalšího neznamená, že tento soud rozhodl na témže skutkovém základě bez vlastního hodnocení důkazů. Rozhodné je, že v nyní projednávané věci soudy nižších stupňů své závěry o vině založily na vlastním hodnocení provedených důkazů. Soud prvního stupně tyto vyjádřil zejména v závěrečných bodech 39. až 41. odůvodnění svého rozsudku, přičemž tyto navázal na předchozí rekapitulaci, do níž vždy zahrnul částečné hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud se pak k námitkám obviněného směřujícím proti procesnímu vývoji věci, hodnocení výpovědi poškozené i dalším podpůrným důkazům vyjádřil zejména v bodech 22. až 30. odůvodnění svého rozsudku. Z odůvodnění konečných rozhodnutí soudů nižších stupňů je tudíž seznatelné, z jakých důkazů tyto soudy vycházely, jak je hodnotily a proč obhajobu obviněného nepřijaly. Nejvyšší soud v jejich postupu neshledal svévoli ani absenci racionálního základu, která by mohla založit zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Z hlediska dovoláním napadeného výroku o trestu považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve v obecné rovině konstatovat, že námitky směřující proti trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace v nyní projednávané věci nenastala. Dále také platí, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že obviněnému byl uložen takový trest, který zákon připouští (trest odnětí svobody), přičemž trest odnětí svobody mu byl uložen ve výměře v rámci zákonné trestní sazby (obviněnému, kterému podle § 185a odst. 3 tr. zákoníku hrozil trest odnětí svobody ve výměře tři až dvanáct let, byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří let), nebylo možno uvažovat o naplnění důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nad rámec Nejvyšší soud poznamenává, že vzhledem k tomu, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou ve výměře tři až dvanáct let, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří let (tj. trest na samotné dolní hranici trestní sazby), nelze uvažovat o trestu nepřiměřeném či dokonce trestu krutém.
32. Ve vztahu k výroku o trestu lze též uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno považovat jen jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky nicméně obviněný ve svém dovolání neuplatnil, a ani Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovouto vadou, neboť mu nebyl uložen trest souhrnný, úhrnný a ani společný trest.
33. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace obviněného P. B. se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. minula a ve zbytku nenaplnila ani žádný jiný z dovolacích důvodů předpokládaných ustanovením § 265b tr. ř.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně
34. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním nejvyšší státní zástupkyně, kterým byl v neprospěch obviněného napaden výrok o vině. Podstata dovolací argumentace přitom spočívá v tom, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že spáchání trestného činu znásilnění „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“ nezbytně předpokládá, že je do pohlavního ústrojí ženy alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže. Tento požadavek nelze dovodit z textu zákona, nevyplývá ani z odborné, zejména komentářové, literatury a explicitně jej nestanoví ani judikatura, včetně zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 877/2022, jímž se vrchní soud zaštítil. Odvolací soud tak nesprávně právně posoudil skutek, pokud jej při nezměněných skutkových zjištěních kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupkyně namítá, že novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 166/2024 Sb. nezměnila obsah pojmu „pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“. Podle jejího názoru odvolací soud vyložil tento znak příliš úzce, jestliže jej vázal na penetrační povahu jednání, protože i nepenetrační forma intenzivního intimního kontaktu může za konkrétních okolností dosahovat intenzity srovnatelné se souloží. Nejvyšší státní zástupkyně proto odvolacímu soudu vytýká, že se od tohoto výkladu odchýlil, ačkoli skutková zjištění soudu prvního stupně v zásadě převzal.
35. Posouzení dovolání nejvyšší státní zástupkyně nelze oddělit od dosavadního procesního vývoje věci před Nejvyšším soudem. Dovoláním otevřenou právní otázkou se nejprve zabýval senát č. 3 trestního kolegia Nejvyššího soudu, který usnesením ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích postoupil věc velkému senátu trestního kolegia. Učinil tak proto, že se neztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, jenž při změně právní kvalifikace vycházel mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022. Senát č. 3 měl za to, že konkrétní intimní jednání popsané ve skutkové větě ze své podstaty naplňuje znak pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, a mělo být proto posouzeno jako znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, nikoli jako sexuální útok podle ustanovení § 185a tr. zákoníku. S ohledem na zvolený procesní postup se již senát č. 3 v uvedeném rozhodnutí nezabýval dovolacími námitkami obviněného.
36. Velký senát trestního kolegia však usnesením ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. 15 Tdo 1037/2025, přikázal senátu č. 3, aby věc znovu projednal a rozhodl, neboť podmínky pro postup podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích splněny nebyly. Vyšel přitom z toho, že v usnesení senátu č. 3 ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 3 Tdo 450/2025, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022, nebyly prezentovány dva odlišné názory na tutéž právní otázku. Podle velkého senátu nelze citovaný rozsudek senátu č. 7 chápat tak, že by každé nepenetrační jednání bylo bez dalšího vyloučeno z právního posouzení podle § 185 tr. zákoníku, ani tak, že by jakýkoli intimní kontakt určitého typu musel být vždy považován za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Rozhodné jsou vždy konkrétní skutkové okolnosti, způsob provedení a intenzita zásahu do sexuální integrity poškozené osoby. Velký senát tedy o dovolání nejvyšší státní zástupkyně meritorně nerozhodl. Vymezil však právní a argumentační rámec, z něhož musí senát č. 3 při nynějším rozhodování vycházet. Z jeho rozhodnutí plyne také to, že starší rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nelze po novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 166/2024 Sb. přebírat mechanicky, bez zohlednění nové systematiky trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Tato judikatura neztrácí význam absolutně, avšak sama o sobě neřeší novou hranici mezi trestným činem znásilnění podle § 185 tr. zákoníku a trestným činem sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, byť právě tato hranice je pro nyní projednávanou věc rozhodná.
37. Nejvyšší soud po vrácení věci senátu č. 3 respektuje závěry velkého senátu, podle nichž bylo třeba posoudit nikoli abstraktně určitou sexuální praktiku jako takovou, nýbrž konkrétní podobu skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. V tomto směru je podstatné, že odvolací soud nezpochybnil závažnost jednání obviněného, ale při právním posouzení vyšel z toho, že z provedeného dokazování, zejména z výpovědi poškozené, nebylo možno učinit skutkový závěr o takovém způsobu a intenzitě intimního kontaktu, které by již odůvodňovaly podřazení skutku pod § 185 tr. zákoníku (tzn. podporovaly by závěr o tom, že pohlavní styk byl proveden způsobem srovnatelným se souloží).
38. Nejvyšší státní zástupkyni lze přisvědčit potud, že samotná nepenetrační povaha jednání nemůže být obecným a výlučným kritériem pro vyloučení právní kvalifikace podle § 185 tr. zákoníku. Takový závěr by byl příliš zjednodušující a neodpovídal by ani závěrům velkého senátu. Stejně tak však nelze přijmout opačný závěr, podle něhož by již samotná skutečnost, že došlo k intenzivnímu intimnímu kontaktu se zevními genitáliemi poškozené osoby, bez dalšího postačovala k závěru o pohlavním styku provedeném způsobem srovnatelným se souloží. I v takovém případě je třeba hodnotit konkrétní prokázanou podobu jednání, jeho rozsah, intenzitu a skutkovou určitost závěrů, které bylo možno z provedených důkazů učinit.
39. V nyní projednávané věci zůstala skutková zjištění obecněji vymezena a neobsahují dostatečně konkretizující okolnosti, z nichž by bylo možno bezpečně dovodit intenzitu srovnatelnou se souloží. Odvolací soud přitom vycházel z toho, že při absenci bližšího skutkového podkladu pro závěr o vyšší intenzitě jednání je třeba postupovat ve prospěch obviněného. Takový postup není v rozporu se závěry velkého senátu. Ten naopak připustil, že u méně intenzivních nepenetračních forem intimního kontaktu může být namístě právní kvalifikace podle § 185a tr. zákoníku, která je schopna zajistit spravedlivé a adekvátní potrestání pachatele.
40. Současně velký senát zdůraznil, že v pochybnostech ohledně konkrétní intenzity jednání je třeba vycházet z výsledků dokazování, nikoli z obecných kategorických závěrů. Dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně však stojí především na obecné tezi, že pojem pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží nebyl novelou č. 166/2024 Sb. obsahově změněn, a na odkazech na starší judikaturu a odbornou literaturu. Tato argumentace však nepřekonává rozhodující okolnost této věci, totiž konkrétní podobu skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Nejvyšší státní zástupkyně neoznačuje takové další skutkové okolnosti, které by byly soudy nižších stupňů zjištěny a které by odůvodňovaly závěr, že jednání obviněného v této věci již dosáhlo intenzity pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Za této situace nelze považovat právní kvalifikaci podle § 185a tr. zákoníku, ke které se vrchní soud přiklonil, za nesprávnou.
41. Tento závěr nikterak nebagatelizuje závažnost jednání obviněného. Odvolací soud jej posoudil jako zvlášť závažný zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil za něj nepodmíněný trest odnětí svobody. Spornou otázkou proto není, zda jde o jednání trestné a závažné, nýbrž pouze to, zda při konkrétních skutkových zjištěních byly splněny podmínky pro přísnější právní kvalifikaci podle § 185 tr. zákoníku. Nejvyšší soud uzavírá, že splněny nebyly.
42. Argumentace poškozené se v rozhodné části překrývá s dovoláním nejvyšší státní zástupkyně, a proto na ni dopadají shora uvedené závěry. Její další výhrady směřující k obecné závažnosti takového jednání, k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a k výši přiznané náhrady nemajetkové újmy nemohou samy o sobě změnit hmotněprávní posouzení skutku, které je předmětem dovolání nejvyšší státní zástupkyně.
43. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že námitky uplatněné nejvyšší státní zástupkyní byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
44. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného se nacházejí mimo jím uplatněný dovolací důvod. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněné.
45. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného P. B. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
46. O dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 6. 2026
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu