Plný text
3 Tdo 638/2026-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. A. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2026, č. j. 8 To 147/2025-105, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 27/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 1 T 27/2025-73, uznal obviněného J. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 23. 2. 2025 v době kolem 16:20 hod. na XY náměstí, Praha XY, jako účastník shromáždění s názvem „Happening k třetímu roku války na Ukrajině“, tedy v centru hlavního města v přítomnosti desítek dalších osob, nejméně dvakrát předpažil propnutou pravou paži v gestu nacistického pozdravu tzv. hajlování, přičemž význam pozdravu hajlování, který je v současné době užíván příznivci neonacistických hnutí navazujících na ideologii německého nacionálního socialismu, je mu znám, takže byl srozuměn s tím, že takové jednání může účastníky shromáždění konaného k připomenutí třetího výročí začátku válečného konfliktu na Ukrajině významně pobuřovat, a když byl kolemstojícími upozorněn na nepřípustnost svého jednání, prohlásil, že to dělat může, protože je „Banderovec“.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 000 Kč vyměřenému podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ve 20denních sazbách po 2 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Státní zástupkyně se odvolala v jeho neprospěch, a to proti všem výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2025, č. j. 8 To 147/2025-105, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i státní zástupkyně zamítl. 4. Nejvyšší státní zástupkyně podala v neprospěch obviněného dovolání proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podané v neprospěch obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2025, č. j. 1 T 27/2025-73, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací z podnětu Nejvyšší státní zástupkyně přezkoumal napadené rozhodnutí z reklamovaných dovolacích důvodů a usnesením ze dne 17. 12. 2025, č. j. 3 Tdo 978/2025-141, podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2025, č. j. 8 To 147/2025-105, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 6. Městský soud v Praze v návaznosti na kasační zásah dovolacího soudu věc znovu projednal a rozsudkem ze dne 12. 3. 2026, č. j. 8 To 147/2025-162, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 2025, č. j. 1 T 27/2025-73, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Za tyto sbíhající se přečiny byl obviněnému uložen podle § 404 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 6 (šesti) měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 20 denních sazeb ve výši 2 000 Kč, tj. v celkové výměře 40 000 Kč. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání. Dovolatel své dovolání, které směřuje do výroku o vině i do výroku o trestu, opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
8. Dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku.
9. Těžiště dovolání spočívá v námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na právním posouzení skutku, které je v zásadním rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu k ustanovení § 404 tr. zákoníku, a současně nerespektuje ústavní požadavky na prokazování nepřímého úmyslu. Subsidiárně dovolání směřuje i proti právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a proti výroku o trestu. 10. Podle dovolatele napadené rozhodnutí neobstojí zejména v posouzení, zda zvednutí pravé ruky za daných okolností bez důvodných pochybností představovalo veřejný projev sympatií k hnutí podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku a zda byl tento význam zahrnut alespoň nepřímým úmyslem obviněného. V tomto směru má obviněný za to, že napadený rozsudek je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí k ustanovení § 404 tr. zákoníku, která vymezovala „projev sympatií“ jako vyjádření pozitivního vztahu či obdivu k danému hnutí (konkrétně uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1616/2017). Zákonný znak „projevuje sympatie“ byl podle jeho názoru fakticky nahrazen kritériem veřejného užití symbolu obecně spojovaného s nacismem. Dosavadní judikatura však trestnost nespojovala se samotnou závadností symbolu, nýbrž s tím, zda z projevu a jeho kontextu plyne pozitivní vztah či obdiv k danému hnutí. Podle obviněného proto právní kvalifikace jeho jednání podle § 404 tr. zákoníku trpí vadami, které zasahují do jeho práva na spravedlivý proces i základních zásad trestního řízení.
11. Obviněný namítá, že napadené rozhodnutí je v hodnotovém rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2016, neboť v tomto rozhodnutí nebyl samotný objektivní extremistický význam použitých symbolů považován za dostačující pro závěr o trestní odpovědnosti, ale rozhodující bylo, zda skutkové okolnosti umožňují bezpečně dovodit subjektivní stránku, zejména identifikaci obviněných s extremistickým hnutím. Nejvyšší soud tehdy přihlédl k jiné motivaci jednání, absenci extremistických sklonů i k následným nápravným opatřením. V návaznosti na toto rozhodnutí nabízí dovolatel vlastní alternativní motiv svého jednání a poukazuje na svou podporu Ukrajiny, proukrajinský charakter shromáždění, historický kontext, jímž své jednání vysvětloval, skutečnost, že po upozornění gesto neopakoval, a absenci zjištěných extremistických postojů či vazeb. Alternativní motivace nebyla vyvrácena s mírou jistoty vyžadovanou v trestním řízení. Napadené rozhodnutí se přitom nevypořádává s tím, proč okolnosti, které v rozhodnutí ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2016 vedly k závěru o nenaplnění subjektivní stránky, nemají mít v nynější věci stejný význam.
12. Dále obviněný namítá, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1616/2017 váže naplnění přečinu podle § 404 tr. zákoníku na projev pozitivního vztahu či obdivu k danému hnutí. Napadené rozhodnutí se však podle něj od této judikatury materiálně odchyluje, neboť pozitivní vztah k neonacistickému hnutí dovozuje pouze ze samotného gesta a výroku o „Banderovcích“. Tím podle obviněného nahrazuje zákonný znak projevu sympatií pouhým závěrem, že užití symbolu spojovaného s nacismem musí být jako takový projev vnímáno. Obviněný zdůrazňuje, že tím se stírá rozdíl mezi skutečným projevem sympatií k hnutí a provokativním či pobuřujícím použitím historicky zatíženého symbolu, přičemž pouhé zvednutí ruky nelze bez dalšího srovnávat s verbálními projevy jednoznačně spojovanými s nacistickým hnutím. 13. Napadené rozhodnutí podle obviněného vychází z judikatury řešící skutkově odlišné případy, v nichž šlo o opakované, dlouhodobé nebo kumulativní projevy jednoznačné nacistické symboliky, nikoli o jednorázové gesto s tvrzeným alternativním motivem a bez zjištěného pozitivního vztahu k extremistickému hnutí. 14. Obviněný upozorňuje, že napadené rozhodnutí se odchyluje i od dřívějšího názoru odvolacího soudu, který za týchž podstatných okolností neshledal naplnění § 404 tr. zákoníku, neboť dovodil absenci prokázaných sympatií k extremistickému hnutí a jednání hodnotil spíše jako provokaci či hrubou neslušnost.
15. Subjektivní stránka podle obviněného nebyla prokázána ústavně konformně, neboť soudy nepřímý úmysl fakticky presumovaly ze znalosti a veřejného užití gesta, aniž by uzavřeným důkazním řetězcem vyvrátily alternativní proukrajinskou motivaci a náležitě zhodnotily okolnosti svědčící v jeho prospěch, včetně absence extremistických postojů, kontextu shromáždění, neopakování gesta po konfrontaci s pobouřenými lidmi a nedostatku dalších zjištění, která by výroku o „Banderovci“ přisuzovala význam projevu sympatií k neonacistickému hnutí.
16. Obviněný dále namítá, že napadené rozhodnutí v rozporu se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 302/2005 zaměnilo požadavek alespoň hrubě identifikovatelného existujícího hnutí za pouhé užití ideologicky zatíženého symbolu, aniž by byly zjištěny další okolnosti svědčící o projevu sympatií k takovému hnutí.
17. Obviněný namítá, že pokud by měl být dosavadní výklad přečinu podle § 404 tr. zákoníku nahrazen závěrem, že postačuje pouhé vědomé veřejné užití symbolu obecně spojovaného s nacismem, šlo by o odchýlení od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, které by pro zásadní a obecný význam otázky mělo být řešeno velkým senátem trestního kolegia.
18. Obviněný dále zpochybňuje i naplnění přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku, neboť podle něj soudy neprokázaly, že jeho úmysl směřoval k narušení veřejného pořádku, a závěr o zavinění založily spíše na objektivně pobuřujícím potenciálu gesta než na konkrétních okolnostech svědčících o jeho srozumění s takovým následkem.
19. Obviněný namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, neboť při nezměněném skutkovém základu byl zpřísněn pouze v důsledku sporné právní kvalifikace jeho jednání podle § 404 tr. zákoníku, aniž by soud přesvědčivě odůvodnil, proč již nepostačuje peněžitý trest, a navíc bez opory v nových důkazech dovodil absenci sebereflexe, přestože obviněný jednání ukončil ihned po upozornění, situaci neeskaloval a od počátku připouštěl jeho nevhodnost.
20. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhuje zrušení výše citovaného rozsudku Městského soudu v Praze podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. i navazujících rozhodnutí a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu § 265l odst. 1 tr. ř. Případně navrhuje, aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že skutek nenaplňuje znaky § 404 tr. zákoníku, popřípadě ani § 358 tr. zákoníku. Subsidiárně žádá, nebude-li dovolání vyhověno v tomto rozsahu, aby zrušil výrok o trestu a zvážil předložení věci velkému senátu trestního kolegia při odchýlení od dosavadní judikatury.
21. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.
22. Státní zástupce v úvodu svého vyjádření konstatoval, že námitky jsou podřaditelné pod zvolené dovolací důvody, nicméně nejsou opodstatněné. Připomněl, že znak „chování sympatií“ definice skutkové podstaty přečinu podle § 404 tr. zákoníku neobsahuje, a proto není vyžadován k formálnímu naplnění této skutkové podstaty. 23. Státní zástupce je přesvědčen, že se Městský soud v Praze dostatečně zabýval naplněním znaků přečinů podle § 404 tr. zákoníku a § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Vyložil podstatné skutkové okolnosti i právní závěry, na nichž založil rozhodnutí o vině obviněného, včetně závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Námitkami obviněného, zejména těmi, které se týkaly motivace jeho jednání, se rovněž zabýval.
24. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
26. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
28. Dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
33. Na podkladě dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV. Důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že dovolatel na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově bylo tímto soudem rozhodnuto o vině dovolatele v návaznosti na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 17. 12. 2025, č. j. 3 Tdo 978/2025-141.
35. Přestože obviněný uplatnil shora uvedené tři dovolací důvody, tedy vytýká skutkové a právní vady rozhodnutí, je třeba podanému dovolání z hlediska jeho náležitostí a ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. vytknout, že jednotlivé námitky nepodřadil pod jednotlivé jím uplatněné dovolací důvody, což nepřispívá ke srozumitelnosti a přezkoumatelnosti jeho dovolací argumentace. 36. Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí také připomíná, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Tak tomu je v této trestní věci, neboť obviněný v podaném dovolání opakuje prakticky totožnou argumentaci, kterou uplatňoval již před soudem odvolacím.
37. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu. 38. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). 39. Obviněný pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul námitky skutkové povahy, jejichž prostřednictvím zpochybnil především správnost hodnocení provedených důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení subjektivní stránky obou přisouzených trestných činů. Namítal, že soud nevyvrátil jeho vysvětlení, podle něhož zdvižení pravice představovalo projev podpory Ukrajině, nikoli projev sympatií k neonacistickému hnutí, a že současně nedostatečně zohlednil okolnosti svědčící v jeho prospěch, zejména jeho dlouhodobou podporu Ukrajiny, absenci extremistických postojů či vazeb, účast na proukrajinském shromáždění a skutečnost, že po upozornění své nevhodné jednání ihned ukončil. Dále nesouhlasil s hodnocením svého výroku vztahujícího se k Banderovcům, jakož i se skutkovými závěry týkajícími se jeho motivace a zavinění. 40. Obviněný tak uplatňuje první variantu tohoto dovolacího důvodu, tedy je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 41. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněného nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). 42. Uvedené dovolací námitky tedy sice směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a hodnocení provedených důkazů, reálně se však jimi obviněný snaží převést svoji dovolací argumentaci do roviny hmotněprávní argumentace, a to tvrzením, že nebyla prokázána subjektivní stránka posuzovaných trestných činů, včetně motivace jeho jednání. Takový charakter mají především jeho výhrady, jimiž nepopírá samotné jednání spočívající ve zdvižení pravice, avšak nabízí jeho alternativní výklad, podle něhož šlo o projev podpory Ukrajiny související s historickým ukrajinským pozdravem, nikoli o projev sympatií k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobný charakter mají i jeho výhrady, že z provedených důkazů nevyplývá jeho srozumění s následkem ve vztahu k přečinu podle § 404 tr. zákoníku ani ve vztahu k přečinu podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť i v tomto směru prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry o svém vnitřním vztahu k jednání a jeho následkům. Prostřednictvím těchto námitek tak ve skutečnosti usiluje o změnu skutkového základu věci, z něhož by bylo možno dovodit odlišné právní posouzení. Takové námitky však uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. 43. Pokud obviněný z uvedených skutkových výhrad dále dovozoval nesprávné právní závěry o naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů, Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval pouze v rozsahu, v němž směřovaly proti právnímu posouzení skutku vycházejícímu ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Samotná polemika se skutkovými závěry a hodnocením důkazů však dovolací přezkum založit nemůže.
44. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jeho rámci dovolatel uplatňuje jeho první variantu, tedy nesprávné právní posouzení skutku, a to v podobě nenaplnění objektivní stránky u přečinu podle § 404 tr. zákoníku (projev sympatií k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku) a subjektivní stránky u obou přisouzených trestných činů (volní složka v podobě srozumění, alternativní motivace jednání). Dovolatel argumentuje rozporem s dosavadní judikaturou, která pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 404 tr. zákoníku vyžaduje posouzení celkového projevu a jeho kontextu, z něhož musí plynout pozitivní vztah nebo obdiv k relevantnímu hnutí. 45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.]. 46. Nejvyšší soud v této trestní věci již jednou rozhodoval o dovolání obviněného a kasačně zasáhl do předchozího rozhodnutí odvolacího soudu. Ve svém rozhodnutí se podrobně zabýval znaky trestného činu podle § 404 tr. zákoníku a vyslovil právní závěry, na které v podrobnostech odkazuje. V nyní projednávané věci se proto zaměřil pouze na ty dovolací námitky, které dosud nebyly předmětem jeho přezkumu a vypořádání.
47. Dovolací soud nesdílí názor obviněného, že odvolací soud redukoval znak projevu sympatie na pouhou kombinaci veřejného užití gesta spojovaného s neonacismem či nacismem a obecného povědomí obviněného o jeho významu (blíže k jeho významu viz bod 37. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 3 Tdo 978/2025). Je sice skutečností, že šikmo vztyčená pravice s otevřenou dlaní a napnutými prsty sama o sobě nemusí bez dalšího představovat nacistický pozdrav, avšak význam takového gesta je nutno posuzovat v kontextu všech okolností, za nichž bylo učiněno, nikoli pouze podle izolovaného popisu polohy ruky. Přestože obdobný pohyb ruky může být v jiných situacích významově neutrální, v projednávané věci jej nelze vytrhnout z celkového rámce posuzovaného jednání, tedy ve spojení s výrokem obviněného o Banderovcích a charakterem a důvodem shromáždění. Pak již zjevně toto gesto nabývá významu nacistického pozdravu. Nelze proto přisvědčit obviněnému, že soudy založily své závěry výlučně na samotném fyzickém provedení gesta a na jeho obecně známé symbolice. 48. Současně nelze přehlížet, že obviněný staví svou argumentaci převážně na okolnostech, které podle jeho názoru zpochybňují správnost závěrů soudů o významu jeho jednání. Poukazuje zejména na svou dlouhodobou podporu Ukrajiny, účast na proukrajinském shromáždění, absenci extremistické minulosti, hledání rodinných příslušníků na místě či na skutečnost, že po upozornění od dalšího jednání upustil. Takové okolnosti však samy o sobě nejsou způsobilé změnit význam konkrétního veřejného projevu, jak byl objektivně vnímán v místě a čase jeho uskutečnění. Skutečnost, že obviněný v minulosti neprojevoval extremistické postoje nebo že se účastnil akce na podporu Ukrajiny, ještě nevylučuje, že se mohl jednorázovým jednáním dopustit projevu naplňujícího zákonné znaky § 404 tr. zákoníku. Uvedené okolnosti proto nemohou samy o sobě zpochybnit závěr soudů o tom, jaký obsah a význam neslo posuzované gesto v konkrétním skutkovém kontextu. 49. Právě proto nelze přisvědčit ani tvrzení obviněného, že soudy fakticky nahradily znak „projevuje sympatie“ znakem „veřejně použije symbol spojovaný s nacismem“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že odvolací soud hodnotil posuzovaný projev v jeho celistvosti, tedy se zřetelem ke všem okolnostem případu, a teprve na základě jejich souhrnu dovodil, že šlo o veřejný projev sympatií k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací námitka, podle níž byl význam jednání obviněného založen pouze na samotném zdvižení pravice, proto neodpovídá obsahu napadeného rozhodnutí.
50. Dovolatel dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a dovozuje, že v jeho trestní věci se Nejvyšší soud od této odchýlil. Ani s touto námitkou nemůže Nejvyšší soud souhlasit. Nosným důvodem, proč v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1616/2017, nebyla skutková podstata podle § 404 tr. zákoníku naplněna, bylo především nenaplnění znaku „veřejně“. Závěry Nejvyššího soudu v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1616/2017 podporují argumentaci obhajoby v tom, že trestnost podle § 404 tr. zákoníku nelze založit pouze na závěru, že jednání má nacistickou nebo extremistickou konotaci. Projev sympatií musí být vyjádřením pozitivního vztahu či obdivu k relevantnímu hnutí a musí být učiněn veřejně a úmyslně. Současně však uvedené rozhodnutí neposkytuje obhajobě oporu pro závěr, že nacistický symbol, heslo či gesto nemohou být samy o sobě významným kvalifikačním východiskem. Nejvyšší soud naopak připustil, že právě takové projevy mohou typově naplňovat znak projevu sympatií. Rozhodující je proto konkrétní kontext a to, zda zjištěné okolnosti umožňují závěr, že nešlo jen o provokativní nebo pobuřující jednání, nýbrž o projev pozitivního vztahu či obdivu k hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr. zákoníku.
51. Nejvyšší soud proto považuje za potřebné na tomto místě znovu poukázat na souhrn okolností, které v posuzované věci odůvodňují závěr o projevu sympatií k danému hnutí. Obviněný se nacházel mezi tisíci účastníky veřejného shromáždění svolaného na podporu Ukrajiny, která byla tři roky předtím vojensky napadena Ruskou federací. Současně mu bylo známo, že jedním z argumentů, jimiž Ruská federace svou invazi ospravedlňovala, byla údajná denacifikace Ukrajiny. Za této situace obviněný opakovaně vztyčil pravici, na což přítomní bezprostředně reagovali, neboť takové gesto vnímali jako nacistický pozdrav. Následně se označil za Banderovce, čímž svému předchozímu jednání dodal další významový obsah a současně potvrdil, že si byl vědom ideologických a historických souvislostí, které jsou s takovým projevem spojovány. 52. Nelze přitom přehlédnout, že posuzované jednání obviněného nebylo tvořeno pouze samotným gestem. Soudy nižších stupňů správně hodnotily (opakovaně provedené) gesto ve spojení s následným slovním projevem obviněného a s okolnostmi, za nichž k němu došlo. Význam projevu tak nebyl dovozován izolovaně z polohy ruky, nýbrž z celého komunikačního aktu. Právě kontext veřejného shromáždění, bezprostřední reakce okolí a následné slovní vyjádření obviněného představují okolnosti, které umožňují spolehlivě určit obsah a smysl jeho jednání. V tomto směru nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný po upozornění nepoukazoval na náhodnost či neúmyslnost svého gesta, ale naopak je spojoval s osobami a historickými událostmi, které sám považoval za relevantní. 53. Není proto důvodná námitka obviněného, že soudy založily závěr o naplnění znaku projevu sympatií pouze na veřejném užití obecně známého symbolu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že význam jednání dovodily z jeho konkrétní podoby, místa, času a dalších doprovodných okolností. Teprve souhrn těchto skutečností vedl k závěru, že nešlo o významově neutrální projev ani o pouhou provokaci, ale o jednání, které navenek vyjadřovalo pozitivní vztah k ideovému odkazu hnutí uvedeného v § 403 odst. 1 tr. zákoníku. 54. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani okolnosti zdůrazňované obviněným, jako je jeho dlouhodobá podpora Ukrajiny, účast na proukrajinském shromáždění, komunikace o hledání příbuzných nebo absence dřívější extremistické činnosti. Tyto skutečnosti samy o sobě nevypovídají nic o významu konkrétního veřejného projevu, jehož se obviněný dopustil v posuzovaný okamžik. Mohou být významné z hlediska hodnocení jeho osoby, nikoliv však pro posouzení toho, jaký objektivní obsah neslo jeho jednání v kontextu celé události. Závěr soudů o naplnění objektivní stránky přečinu podle § 404 tr. zákoníku proto nikterak nezpochybňují. 55. Mezi rozhodnutí, jimž obhajoba dále přikládá zvláštní význam, náleží i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2016. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud sice připustil, že projev sympatií může být realizován i užitím symbolů a nemusí směřovat k ovlivňování jiných osob, současně však aproboval závěr o nenaplnění subjektivní stránky. Podstatné podle obhajoby bylo, že v tehdejší věci bylo jednání obviněných orientováno jiným směrem, nebyly zjištěny extremistické sklony, nešlo o jednání nesené identifikací s extremistickým hnutím a po upozornění byla učiněna nápravná opatření. Obhajoba tvrdí, že obdobné okolnosti existují i v nynější věci. Podle názoru Nejvyššího soudu i v tomto případě obhajoba toto rozhodnutí interpretuje selektivně a v podstatné části mu přisuzuje závěry, které z něj nevyplývají ve snaze vytvořit paralelu mezi oběma případy. Tvrdí, že rovněž u obviněného existuje alternativní vysvětlení jednání, nebyly zjištěny extremistické postoje ani vazby, šlo o účast na proukrajinské akci, gesto po upozornění neopakoval a dlouhodobě podporoval Ukrajinu. Jádrem dovolací námitky tedy není tvrzení, že gesto nemohlo být objektivně vnímáno jako nacistický pozdrav, ale že z provedených důkazů nelze bezpečně dovodit subjektivní vztah obviněného k hnutí ve smyslu § 403 tr. zákoníku. Obhajoba proto namítá nedostatečné prokázání úmyslu a porušení zásady in dubio pro reo.
56. Dovolatel vychází z premisy, že absence extremistické minulosti a existence alternativního vysvětlení zásadně oslabují závěr o naplnění § 404 tr. zákoníku. Z uvedeného rozhodnutí však takový požadavek nevyplývá. Rozhodující je význam konkrétního projevu posuzovaného v jeho celkovém kontextu. Absence zjištěných extremistických postojů, stejně jako existence alternativního vysvětlení jednání, sama o sobě nevylučuje závěr, že pachatel veřejně projevil sympatie k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, jestliže z ostatních okolností případu takový význam projevu jednoznačně vyplývá. Nelze proto přisvědčit tvrzení obhajoby, že posuzované jednání představovalo pouze jednorázový incident s alternativním motivem, který vylučuje závěr o projevu sympatií k danému hnutí. Takové hodnocení pomíjí význam celkového kontextu, v němž k jednání obviněného došlo. 57. V návaznosti na výše uvedené dovolatel namítá rovněž nenaplnění subjektivní stránky posuzovaného přečinu podle § 404 tr. zákoníku. Podle jeho názoru soudy dostatečně nevysvětlily, proč nepřisvědčily jeho obhajobě, že motivem jeho jednání byla podpora Ukrajiny. 58. Nejvyšší soud připomíná, že subjektivní stránka zahrnuje složku vědomostní a volní. Zatímco vědomostní složka není obhajobou zpochybňována, ve vztahu ke složce volní se podle dovolatele soudu nepodařil prokázat alespoň nepřímý úmysl spočívající ve srozumění pachatele s možností způsobení relevantního následku. Dovolací soud konstatuje, že pokud obviněný věděl, jaký význam je gestu obecně připisován, a navíc jej použil v kontextu výroku o Banderovcích a dalších okolností případu (viz výše), lze dovodit, že byl nejméně srozuměn s tím, že jeho jednání bude objektivně představovat vyjádření pozitivního vztahu k danému hnutí. Za skutkových okolností zjištěných soudy přitom nemohl důvodně předpokládat existenci okolnosti, která by tomuto následku zabránila. Musel si tedy být vědom, že jeho jednání může být chápáno jako projev sympatií k neonacistickému hnutí a ideologii popírající základní lidská práva a svobody, a pro případ, že taková reakce nastane, s tím musel být srozuměn, respektive alespoň smířen. 59. Současně je třeba přihlédnout k osobě obviněného, jeho vzdělání, zájmu o historii, věku a znalosti společensko-politických souvislostí. Uvedené skutečnosti odůvodňují závěr, že obviněný disponoval dostatečnými znalostmi k tomu, aby si byl vědom významového obsahu užitého gesta a způsobu, jakým je standardně vnímáno veřejností, takže nemohl důvodně předpokládat, že bude chápáno jako pouhá nerozvážnost bez širších souvislostí nebo proukrajinská historická místně uživatelsky ohraničená zdravice. Právě tyto okolnosti přitom mají význam pro posouzení naplnění znaků projednávaného trestného činu, zejména ve vztahu k subjektivní stránce jednání obviněného. Naproti tomu skutečnosti zdůrazňované obhajobou, spočívající v deklarované podpoře Ukrajiny, účasti na proukrajinském shromáždění, hledání příbuzných, absenci předchozí extremistické či obdobně zaměřené činnosti nebo v ukončení gesta po negativní reakci přítomných osob, nejsou způsobilé zpochybnit závěr o naplnění zákonných znaků daného přečinu. Ani jedna z uvedených okolností totiž nevylučuje, že obviněný užil gesto objektivně spojované s neonacistickou ideologií, včetně výroku vztahujícího se k Banderovcům a že byl současně srozuměn s významem, který je tomuto gestu v běžném společenském vnímání připisován a který může v lidech, zejména v těchto zeměpisných šířkách, vzbudit pobouření právě s ohledem na mimořádně negativní historické konotace, které nemají v moderní evropské historii obdoby. Obhajoba tak poukazuje především na okolnosti stojící mimo zákonné znaky skutkové podstaty, aniž by účinně zpochybnila skutkové a právní závěry rozhodné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného.
60. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že odvolací soud nepřípustně rozšířil trestní odpovědnost tím, že své úvahy nespojoval s konkrétním hnutím, nýbrž toliko s ideologicky zatíženým symbolem. Je obecně známo, že i v současné době působí v České republice i dalších evropských státech osoby a uskupení hlásící se k neonacistické ideologii, navazující na ideové základy historického nacismu. Nacistická symbolika a gesta proto nepředstavují pouze historický relikt zaniklé ideologie, ale jsou nadále užívána jako identifikační a komunikační prostředky osob a skupin, které tyto ideové proudy sdílejí. Jejich užití tak objektivně odkazuje nejen k historickému nacismu, ale též k současným hnutím a proudům na něj ideově navazujícím. Odvolací soud proto nevybočil z mezí zákonného výkladu skutkové podstaty, jestliže význam posuzovaného gesta hodnotil v kontextu jeho obecně sdíleného symbolického obsahu a jeho spojitosti s ideologií a hnutími popírajícími základní lidská práva a svobody. Námitka dovolatele je proto nedůvodná (blíže k vymezení hnutí viz bod 35. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 3 Tdo 978/2025). 61. Nejvyšší soud proto neshledal důvod k předložení věci velkému senátu trestního kolegia. Právní posouzení protiprávního jednání obviněného učiněné odvolacím soudem, který se z důvodu právně závazného názoru Nejvyššího soudu logicky odchýlil od původních úvah, jsou v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nepředstavují odklon od dříve přijatých právních závěrů v obdobných věcech. V nyní projednávané věci obhajoba staví svou argumentaci na zúženém pohledu na posuzované jednání, když jeho význam redukuje na samotné vědomé veřejné užití symbolu obecně spojovaného s nacistickou ideologií, aniž by dostatečně reflektovala širší souvislosti a další zjištění rozhodná pro komplexní posouzení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty tak, jak to požadují komparovaná rozhodnutí. 62. K přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uplatnil argumentaci pouze subsidiárně. Namítl, že soudy neprokázaly naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu, neboť nepostavily najisto, že jeho úmysl směřoval k narušení veřejného pořádku. Tvrdil, že jeho jednání nebylo motivováno snahou vyvolat rozruch či narušit průběh shromáždění, ale šlo o situační reakci na konci projevu v době, kdy současně hledal své příbuzné a držel v ruce telefon. Zde lze opět odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se touto otázkou zabýval v bodech 37. a 38. 63. Nad rámec Nejvyšší soud shrnuje, že ve vztahu k subjektivní stránce přečinu výtržnictví nelze přisvědčit námitce obviněného, že nebyl srozuměn s možností narušení veřejného pořádku. Za rozhodné je třeba považovat, že obviněný si byl vědom obecně známého významu předmětného gesta, přesto jej opakovaně užil veřejně na shromáždění za přítomnosti většího počtu osob. Za těchto okolností musel být minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání bude s vysokou pravděpodobností vnímáno jako hrubě neslušné a způsobilé vyvolat negativní reakce přítomných osob. Okolnosti zdůrazňované obhajobou, zejména skutečnost, že se měl na místě setkat se svými příbuznými nebo že dlouhodobě podporoval Ukrajinu, nejsou z hlediska posouzení zavinění významné, neboť nijak nevyvracejí jeho vědomost o významu použitého gesta ani srozumění s následkem, který je takové jednání způsobilé vyvolat. Stejně tak není významná argumentace směřující k jednání dalších účastníků shromáždění, neboť jejich reakce byla důsledkem jednání obviněného a nikoli okolností způsobilou vyloučit jeho srozumění s možným následkem.
64. Současně nelze přehlédnout, že podle vlastních vyjádření obviněného nebylo předmětné gesto v současné době užíváno ani ukrajinskými představiteli ani veřejností jako projev podpory Ukrajině. Pokud si tedy byl vědom jeho obecně sdíleného významu, a přesto ho veřejně použil, nemůže obstát tvrzení, že nemohl předvídat jeho pobuřující účinek. 65. Z hlediska dovoláním napadeného výroku o trestu pak považuje Nejvyšší soud za nutné v obecné rovině konstatovat, že námitky směřující proti trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace obviněným namítána není a současně v nyní projednávané věci ani nenastala. Dále také platí, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. 66. Uplatňuje-li dále obviněný ve vztahu k výroku o trestu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak k tomuto Nejvyšší soud doplňuje, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno považovat jen jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky nicméně obviněný ve svém dovolání opět neuplatnil a ani Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovouto vadou, neboť úhrnný trest byl obviněnému uložen při respektování všech zásad uvedených v § 43 odst. 1 tr. zákoníku. 67. V návaznosti na to je nutné poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 429/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, uvedl, že „uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení. Nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [podle dnešní právní úpravy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Ten by námitkami brojícími proti trestu mohl být naplněn jen tehdy, bylo-li by rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny.“ Ani námitky takového charakteru nejsou obviněným v podaném dovolání uplatňovány a s ohledem na podobu a kvalitu odůvodnění obou napadených rozhodnutí takovéto vady (odůvodnění uloženého trestu odnětí svobody) Nejvyšší soud rovněž neshledává. 68. Lze tedy uzavřít, že v rámci dovolacích důvodů se tedy Nejvyšší soud jako soud dovolací přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku, jak se toho ve své podstatě uplatněnou dovolací argumentací obviněný domáhá.
69. Na straně druhé je skutečností, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru stran možnosti napadnout v rámci dovolání uložené tresty může dojít ve zcela výjimečných případech, a to v situacích, kde byly pachateli trestné činnosti uloženy takové tresty, které lze označit jako tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně v rámci své rozhodovací činnosti připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). V právě projednávané trestní věci se však o takový výjimečný případ nepochybně nejedná. 70. Nejvyšší soud neshledal, že by obviněnému uložený úhrnný trest byl natolik přísný, nepřiměřený či zjevně nespravedlivý, aby vybočoval z ústavních požadavků na proporcionalitu trestní represe. Tento závěr platí i přesto, že odvolací soud oproti rozhodnutí soudu prvního stupně nově uložil obviněnému též trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Učinil tak však na samé dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 404 odst. 1 tr. zákoníku, která činí 6 měsíců až 3 léta. Současně je třeba zdůraznit, že odvolací soud přihlédl k dosavadní bezúhonnosti obviněného, a proto výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Nejvyšší soud se proto ztotožnil nejen se zákonností uloženého trestu, ale i s jeho přiměřeností. 71. Nelze přisvědčit ani námitce obhajoby, podle níž změna právní kvalifikace nevedla ke zvýšení závažnosti posuzovaného jednání. Nově totiž byly ve skutku shledány znaky dvou trestných činů, které chrání odlišné společenské hodnoty a zájmy. Oproti původnímu posouzení tak byla prokázána vyšší míra společenské škodlivosti jednání obviněného, neboť jeho jednání nezasáhlo pouze jeden chráněný zájem, ale rovněž respekt k rovnoprávnosti lidí a ochranu jednotlivců před útoky motivovanými jejich rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou, třídní, názorovou či jinou odlišností jako další zájem chráněný trestním právem. Již z tohoto důvodu nelze tvrdit, že by se závažnost skutku v důsledku změny právní kvalifikace fakticky nezměnila.
72. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vadou, která by naplňovala některý z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a současně jím ani nebyl uložen natolik nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý trest, aby to bylo v rozporu s ústavně zakotvenou zásadou proporcionality trestních sankcí. 73. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ten je ve věci dán (v jeho druhé variantě) tehdy, pokud odvolání obviněného bylo zamítnuto, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tato procesní situace v této trestní věci nenastala, neboť dovolání směřovalo a předmětem dovolacího přezkumu bylo rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., tedy rozsudek Městského soudu v Praze.
V. Způsob rozhodnutí
74. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 8. 2026
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu