Plný text
30 Cdo 1193/2026-137
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Č., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 224/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2025, č. j. 21 Co 217/2025-113, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2025, č. j. 21 Co 217/2025-113, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby co do částky 290 000 Kč.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že proti němu bylo na základě návrhu podaného tehdejším předsedou Okresního soudu v Teplicích vedeno kárné řízení pod sp. zn. 16 Kss 4/2021. Žalobce byl kárné žaloby zproštěn rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, č. j. 16 Kss 4/2021-274, v důsledku čehož mu byla způsobena nemajetková újma jednak průtahy v kárném řízení, za což požaduje částku 10 000 Kč a jednak samotným kárným řízením, za nějž požaduje částku 290 000 Kč, přičemž odpovědnost státu za nemajetkovou újmu odvodil z analogie kárného řízení k trestnímu řízení. Dle žalobce je třeba podání kárného návrhu předsedou Okresního soudu v Teplicích posoudit jako nezákonné rozhodnutí v důsledku jeho zproštění kárného provinění.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2025, č. j. 48 C 224/2024-92, zamítl žalobu o zaplacení částky 290 000 Kč s příslušenstvím a částky 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění:
Předseda Okresního soudu v Teplicích podal na žalobce coby soudce kárný návrh, na jehož základě bylo vedeno kárné řízení pod sp. zn. 16 Kss 4/2021, přičemž žalobce byl kárné žaloby zproštěn rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 16 Kss 4/2021, které nabylo právní moci dne 17. 10. 2023. Žalobce nároky u žalované uplatnil dne 13. 5. 2024, žalovaná nároky projednala a svůj postoj sdělila žalobci stanoviskem ze dne 12. 11. 2024. Žalobce i jeho právní zástupce byli osobně přítomni na jednání dne 17. 10. 2023, při kterém byl žalobce kárného obvinění zproštěn.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a stran nároku na zaplacení částky 290 000 Kč uzavřel, že zde absentuje odpovědnostní titul, ať již v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, v důsledku čehož nemůže být žalobě v této části vyhověno. Ohledně nároku na zaplacení částky 10 000 Kč uvedl, že kárné řízení se žalobcem bylo pravomocně skončeno ke dni 17. 10. 2023, a to rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, č. j. 16 Kss 4/2021-274. Pokud tedy žalobce uplatnil nárok u žalované až dne 13. 5. 2024, resp. u soudu dne 13. 11. 2024, stalo se tak již v době, kdy byl tento nárok promlčen. Současně neshledal, že by námitka promlčení vznesená žalovanou byla v rozporu s dobrými mravy.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
6. Odvolací soud stran nároku na zaplacení částky 290 000 Kč odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05, a uvedl, že v případě podání návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti žalobce se nejednalo o projev veřejné moci, nýbrž o úkon pracovněprávního charakteru, jelikož kárný navrhovatel ve vztahu k žalobci nevystupoval jako orgán veřejné moci. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v závěru, že nebyla splněna podmínka stanovená zákonem č. 82/1998 Sb., neboť stát odpovídá pouze za škodu způsobenou při výkonu státní (veřejné) moci a že zde není dán odpovědnostní titul, neboť kárný návrh není rozhodnutím. Ohledně nároku na zaplacení částky 10 000 Kč se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že je tento nárok promlčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) v celém rozsahu dovoláním.
8. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny.
9. Dovolatel nejprve předložil otázku, zda kárný návrh podaný předsedou soudu proti soudci naplňuje definiční znak nezákonného rozhodnutí, resp. zda lze kárný návrh chápat jako trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)?
10. Dále dovolatel předestřel otázky, zda soudce, proti němuž bylo vedeno kárné řízení, skončené zprošťujícím rozhodnutím, byl – řečeno slovy z odůvodnění rozsudků soudů nižších instancí - „vedení kárného řízení povinen snášet“, resp. zda tento závěr není porušením práv soudce, garantovaných čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 14 Úmluvy, a zda kárné řízení vyvolané svévolným kárným návrhem je porušením práva soudce garantovaného čl. 21 Listiny? Dovolatel v této souvislosti uvádí, že kárné řízení pro něj mělo velmi závažné sankční (v kárném řízení bylo možné žalobci uložit kárné opatření spočívající ve snížení platu soudce na dva roky, což odpovídá přibližně částce 1 200 000 Kč, případně žalobci hrozilo i odvolání z funkce soudce) a reputační (kárné řízení se žalobcem bylo velmi mediálně sledováno a diskutováno) důsledky.
11. Následně dovolatel předložil otázku, zda je předseda soudu, který podává kárný návrh, soukromá osoba a je namístě žaloba proti němu na ochranu osobnosti dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) či zda je pasivně legitimován Okresní soud v Teplicích, resp. soud, k němuž je soudce přidělen, jakožto „zaměstnavatel“? V této souvislosti uvádí, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou pasivní legitimace.
12. Posledně dovolatel namítá, zda je porušením práva účastníka na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny, sdělí-li odvolací soud odvolateli, že a priori určil, že odvolací jednání nebude trvat déle než 25 minut, resp. zda soudce jako účastník v řízeních před soudem musí strpět úplně všechno?
13. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
14. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že jej považuje za nedůvodné a neopodstatněné a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za souladné se zákonnými ustanoveními a rovněž s konstantní judikaturou vyšších soudů, včetně Ústavního soudu a Evropského soudu pro Lidská práva.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., resp. § 241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání tedy není objektivně přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 10 000 Kč s příslušenstvím, přičemž se nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah pracovněprávní, nýbrž o nárok uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb.
20. Dovolání v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jakož i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
21. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládají otázky, zda byl dovolatel povinen vedení kárného řízení snášet, resp. zda tento závěr není porušením práv soudce, garantovaných čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy, a zda kárné řízení vyvolané svévolným kárným návrhem je porušením práva soudce garantovaného čl. 21 Listiny, jelikož na těchto otázkách napadené rozhodnutí ve smyslu daného ustanovení nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud v bodě 13 odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že ve sporném řízení je to žalobce, kdo jako pán sporu vymezuje předmět řízení, a že soud je vázán skutkem tak, jak jej žalobce vymezil. Současně odvolací soud v bodech 14 a 15 vyložil, že dovolatel v projednávané věci uplatnil nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. z titulu tvrzeného nezákonného rozhodnutí (kárný návrh předsedy soudu) a dále z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu (průtahy v kárném řízení). Předmětem řízení tedy nebyl nárok z nerovného zacházení, diskriminace, zásahu do rovnosti v právech, ani samostatně tvrzeného porušení práva podle čl. 21 Listiny. Dovolatel nyní pod rouškou otázek přípustnosti dovolání otevírá jinou právní konstrukci věci, než jakou sám žalobou uplatnil. To však přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací přezkum podle § 237 o. s. ř. se může týkat pouze těch právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí skutečně spočívá, nikoli hypotetických nebo nově vystavěných právních kvalifikací, které nebyly předmětem řízení. Jinými slovy, i pokud dovolatel polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů o tom, že vedení kárného řízení byl „povinen snášet“, tato polemika sama o sobě nečiní z projednávané věci spor o diskriminaci či nerovné zacházení. Žalobou byl uplatněn nárok na zadostiučinění za újmu údajně způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli nárok na ochranu před diskriminací nebo nerovným zacházením. Stejně tak dovolatel žalobou neuplatnil samostatný nárok z tvrzeného zásahu do práva na přístup k veřejné funkci či její výkon podle čl. 21 Listiny.
22. Přípustnost dovolání dále nemůže založit otázka, zda je předseda soudu, který podává kárný návrh, soukromá osoba a je namístě žaloba proti němu na ochranu osobnosti dle o. z., či zda je pasivně legitimován Okresní soud v Teplicích, resp. soud, k němuž je soudce přidělen, jakožto „zaměstnavatel“, jelikož ani na takovém závěru napadené rozhodnutí ve smyslu daného ustanovení nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru o pasivní legitimaci jiné osoby nebo jiného subjektu, nýbrž na tom, že v projednávané věci není dán odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť samotné podání kárného návrhu nepředstavuje výkon veřejné moci a kárný návrh nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu tohoto zákona. Úvahy dovolatele o možné soukromoprávní odpovědnosti předsedy soudu či o případné pasivní legitimaci soudu jako zaměstnavatele proto míří mimo nosné důvody napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání založit nemohou.
23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky v pořadí první, a sice zda kárný návrh podaný předsedou soudu proti soudci naplňuje definiční znak nezákonného rozhodnutí, resp. zda lze kárný návrh chápat jako trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť tato otázka přímo navazuje na klíčový závěr odvolacího soudu, že podání kárného návrh předsedou soudu proti soudci není výkonem veřejné moci, a současně tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání není důvodné.
25. Podle § 1 OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen „územní celky v samostatné působnosti“). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.
26. Podle § 3 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu, kterou způsobily (a) státní orgány, (b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona (dále jen „úřední osoby“), (c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen „územní celky v přenesené působnosti“).
27. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena (a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, (b) nesprávným úředním postupem.
28. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
29. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění účinném po novelizaci provedené zákonem č. 315/2019 Sb. od 1. 12. 2019 do 30. 6. 2024, tj. ve znění, podle kterého bylo vedeno i kárné řízení v nynější věci (dále jen „zákon č. 7/2002 Sb.“), se kárné řízení zahajuje na návrh.
30. Podle § 8 odst. 2 písm. g) zákona č. 7/2002 Sb. je předseda okresního soudu oprávněn podat proti soudci příslušného okresního soudu návrh na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce.
31. Podle § 9 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb. účastníky řízení jsou navrhovatel a soudce, předseda soudu, místopředseda soudu, předseda kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu, státní zástupce nebo soudní exekutor, proti němuž návrh směřuje (dále jen „kárně obviněný“).
32. Dle § 1 ve spojení s § 3 odst. 1 písm. a) OdpŠk odpovídá stát za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci mimo jiné orgány státu.
33. Tradičně se veřejnou mocí rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93). Z uvedeného vyplývá, že odpovědnost státu může být podle komentovaného zákona založena tehdy, vznikne-li škoda v důsledku vrchnostenského působení státu na sféru poškozeného (srov. Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2020).
34. Za výkon státní moci je obvykle považováno vnucování vůle vyjadřující státní (resp. veřejný) zájem jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti. O výkon státní (veřejné) moci oproti tomu nepůjde tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 21 o. z. (srov. Vojtek, P., Bičák V.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017).
35. Za rozhodnutí je považován individuální právní akt, kterým jsou zakládána, rušena, měněna či deklarována práva a povinnosti jmenovitě určené osoby (srov. Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 71, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
36. Vzhledem k tomu, že zákon pojem nesprávného úředního postupu nedefinuje (nejedná-li se o nesprávný úřední postup upravený v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk spočívající v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené), uzavřel Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře, že nesprávný úřední postup může představovat jakákoliv činnost spojená s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. S ohledem na to, že úřední postup nelze zpravidla právním předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, který se sice týká výkladu zákona č. 58/1969 Sb., ale jehož závěry jsou aplikovatelné i na režim zákona č. 82/1998 Sb.). Nesprávný úřední postup je zpravidla postup, který nesouvisí s rozhodovací činností, i když není vyloučeno, aby škoda, resp. nemajetková újma byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací. Pro nesprávný úřední postup je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3542/2018, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, nebo ze dne 21. 10. 2010, 25 Cdo 1627/2008).
37. V daném případě žalobce odvozoval svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným kárným řízením od skutečnosti, že na něj předseda Okresního soudu v Teplicích podal kárný návrh, který žalobce považoval za nezákonné rozhodnutí, neboť byl nakonec rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, č. j. 16 Kss 4/2021-274, kárného obvinění zproštěn.
38. V nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05, z něhož vycházel ve svém rozhodnutí odvolací soud, se Ústavní soud při posuzování oprávnění podat ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí kárného soudu zabýval postavením okresní státní zástupkyně jako kárné navrhovatelky v řízení proti státnímu zástupci a posuzoval, zda při podání návrhu na zahájení kárného řízení vystupovala jako nositel veřejné moci. Ústavní soud vyšel z materiálního pojetí veřejné moci jako moci, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, a dovodil, že okresní státní zástupkyně v posuzovaném vztahu nositelkou veřejné moci nebyla, neboť byla oprávněna toliko kárné řízení vyvolat; sama nevydala žádný akt, který by zakládal, měnil či rušil nebo autoritativně ověřoval oprávnění a povinnosti kárně obviněného státního zástupce, a podáním kárné žaloby proto nebylo do jeho právní sféry autoritativně zasaženo. Ústavní soud tento závěr opřel i o tehdejší právní úpravu postavení státního zástupce, zdůrazňující, že pracovní poměr státního zástupce se zakládá k České republice, která je jeho zaměstnavatelem, a že vedoucí státní zástupce činí v tomto rámci úkon jménem zaměstnavatele – státu, coby právnické osoby; z toho pak dovodil, že návrh na zahájení kárného řízení o odpovědnosti státního zástupce je úkonem pracovněprávního charakteru.
39. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05, na kterém především postavil odvolací soud napadené rozhodnutí, však podle dovolacího soudu nelze bez dalšího přenášet na poměry soudce, byť se jak u státního zástupce tak u soudce jedná o kárné řízení podle zákona č. 7/2002 Sb. Judikatura Nejvyššího soudu totiž setrvale vychází z toho, že funkce soudce je veřejnou funkcí, která není vykonávána v pracovním poměru (založeném pracovní smlouvou nebo jmenováním), ale v pracovním vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3462/2017), přičemž obsah tohoto vztahu není určován smlouvou (dohodou) nebo pokynem předsedy soudu (nadřízeného vedoucího zaměstnance), nýbrž veřejně přístupným rozvrhem práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006). Tyto závěry přitom odpovídají odlišné právní úpravě postavení soudce a státního zástupce, kdy podle § 18 odst. 4 až 6 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném od 1. 3. 2002, pracovní poměr státního zástupce se zakládá k České republice jmenováním do funkce státního zástupce a vzniká po složení slibu podle odstavce 3 dnem, který je stanoven k nástupu výkonu této funkce. Nestanoví-li tento zákon jinak, vykonává práva a povinnosti z pracovního poměru státní zastupitelství, k němuž je státní zástupce přidělen k výkonu funkce. Pracovní poměr státního zástupce končí dnem zániku funkce státního zástupce. Pracovní poměr státních zástupců se řídí zákoníkem práce, pokud tento zákon nestanoví jinak. Naproti tomu podle § 84 odst. 1 a 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), pracovní vztah soudce vzniká dnem, který je stanoven jako den nástupu do funkce, a zaniká dnem zániku funkce soudce. Nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů. Zatímco v případě státního zástupce se tak zákoník práce použije vždy, nestanoví-li zákon o státním zastupitelství jinak, v případě soudce je nutno při každé aplikaci zákoníku práce či jiných pracovněprávních předpisů posuzovat, zda jejich aplikace odpovídá smyslu a účelu právní úpravy soudnictví a postavení soudce, což může znamenat jednak to, že se v konkrétním případě ustanovení pracovněprávních předpisů na soudce nepoužije, případně že se takové ustanovení nepoužije stejně, jako by tomu bylo u zaměstnance v pracovním poměru. Právní postavení soudce je tedy ve srovnání se státním zástupcem výrazně více svázáno s ústavně garantovanou nezávislostí soudní moci a s výkonem veřejné funkce, nikoli s běžnou subordinací v pracovním poměru. Ostatně i Ústavní soud později ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 115/23, připomněl, že shora citovaný nález není pro odlišné případy vhodným vodítkem právě proto, že se týkal kárného řízení proti státnímu zástupci, tedy pracovněprávního vztahu.
40. Současně je ale třeba uvést, že jak z judikatury Ústavního soudu, tak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že kárné řízení nelze ztotožňovat s řízením trestním. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09, při použití tzv. Engelových kritérií uzavřel, že kárné řízení se soudci, státními zástupci a soudními exekutory není řízením o trestním obvinění; zdůraznil přitom, že jde o řízení disciplinární jak z hlediska systematiky právního řádu, tak z hlediska jeho povahy. Rovněž charakter hrozících sankcí je vlastní řízení disciplinárnímu. Na jeho povaze nic nemění ani subsidiární použití trestního řádu. Na tyto závěry navázal Ústavní soud i v usneseních ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3111/10, a ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 1019/20. V nálezu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2490/15, Ústavní soud právě s odkazem na plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 konstatoval (s ohledem na tehdejší právní úpravu jednoinstančního kárného řízení), že na kárné řízení se soudci obecných soudů není aplikovatelné ustanovení čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť toto řízení nelze kvalifikovat jako řízení o trestním obvinění. Jde o řízení disciplinární jak z hlediska systematiky právního řádu, tak z hlediska jeho povahy. Rovněž tak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 2 As 134/2011, konstatoval, že oproti přestupkovému řízení a v něm ukládaným „trestním“ sankcím, v kárném řízení se jedná o disciplinární opatření pracovněprávního charakteru, které nemá povahu trestní sankce (byť jeho důsledky budou kárně postiženým soudcem pociťovány stejně). Ve vztahu k právní úpravě kárného řízení podle zákona č. 7/2002 Sb. se přímo vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 1. 6. 2023 ve věci Grosam proti České republice, stížnost č. 19750/13, v němž dovodil použitelnost čl. 6 Úmluvy na kárné řízení proti soudnímu exekutorovi toliko v jeho občanskoprávní větvi, nikoli ve větvi trestní. Z jeho judikatury týkající se přímo soudců, byť nikoliv ve vztahu k České republice, lze odkázat rovněž na rozsudek ze dne 6. 11. 2018 ve věci Ramos Nunes de Carvalho e Sá proti Portugalsku, stížnosti č. 55391/13, 57728/13 a 74041/13 (bod 121 a násl.). Z toho plyne, že samotná skutečnost, že kárné řízení může mít pro kárně obviněného citelné důsledky, ještě nevede k závěru, že jde o řízení trestní ve smyslu čl. 5 nebo čl. 6 Úmluvy.
41. Obdobný závěr podporuje i judikatura Soudního dvora Evropské unie. V rozsudku C-393/10, O’Brien, Soudní dvůr připustil, že soudce může za určitých okolností spadat pod unijní ochranu vztahující se k pracovněprávním vztahům, což ukazuje, že pracovní dimenze soudcovského postavení nemůže být zcela popřena. Současně však v rozhodnutích C-791/19 R, Komise v. Polsko, spojené věci C-615/20 a C-671/20, YP a další, a C-487/19, W. Ż, zdůraznil, že disciplinární či jiná opatření dotýkající se soudce musejí být posuzována především prizmatem nezávislosti soudní moci, neodvolatelnosti soudce a ochrany proti svévolným zásahům do výkonu jeho funkce. Z této judikatury tedy plyne závěr, že postavení soudce může mít i pracovněprávní aspekt, který je modifikován ústavními a institucionálními zárukami soudcovské nezávislosti. Nicméně přímé vodítko pro nyní řešenou právní otázku judikatura Soudního dvora neposkytuje, neboť obdobně jako Evropský soud pro lidská práva se zabývá zárukami soudcovské nezávislosti v rámci samotného kárného řízení, tedy aby o kárném návrhu bylo rozhodováno nezávislým a nestranným soudem, příp. aby takovým soudem bylo rozhodnutí o kárném návrhu alespoň přezkoumatelné. Přímo ve vztahu k samotnému kárnému návrhu, natožpak k odpovědnosti státu za její podání, se tato judikatura nevyjadřuje.
42. Blíže se k povaze samotného kárného návrhu vyjádřil Ústavní soud toliko ve svém usnesení ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 714/05, tedy ještě před přijetím shora uvedeného plenárního nálezu, kde nicméně konstatoval, že „zákon č. 6/2002 Sb. v ustanovení § 126 odst. 1 písm. a) ukládá předsedovi krajského soudu vykonávat státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že mimo jiné vyřizuje personální věci soudců, dle odst. 2 tohoto ustanovení pak předseda krajského soudu dbá o důstojnost jednání a dodržování zásad soudcovské etiky v řízeních, vedených u krajského soudu a u okresních soudů v jeho obvodu, a o to, aby v těchto řízeních nedocházelo ke zbytečným průtahům, k tomu účelu provádí prověrky soudních spisů, dohlíží na úroveň soudních jednání a vyřizuje stížnosti. Výkon těchto činností, jakkoli se nepochybně jedná o výkon státní správy, však spočívá v projednávání záležitostí týkajících se soudu samotného (popřípadě soudů nižšího stupně v obvodu vyššího stupně), tedy se v této souvislosti nejedná o výkon veřejné správy jako takové, nýbrž o výkon státní správy soudů ve smyslu § 118 zák. č. 6/2002 Sb.“ Odkazovaná zákonná ustanovení přitom od té doby nedoznaly takové změny, aby citované závěry Ústavního soudu jenom proto nemohly již v současnosti obstát.
43. Dovolací soud ovšem současně nepřehlédl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako kárného soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 11 Kss 2/2017, v němž bylo uvedeno, že vystupuje-li předseda soudu jako kárný navrhovatel, jde o výkon státní správy a předseda soudu zde vykonává veřejnou moc. Tento závěr však byl vysloven v odlišném procesním a právním kontextu, totiž při posouzení formálních náležitostí návrhu na zahájení kárného řízení a procesních požadavků kladených na takové podání, a to v rámci odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení o kárné odpovědnosti soudce, neboť návrh na zahájení kárného řízení byl podán opožděně. Nadto tento závěr kárného soudu nelze považovat za výlučně nosný pro rozhodnutí samotné, neboť kárný soud se zabýval formou podání kárného návrhu rovněž a především z hlediska požadavků kladených trestním řádem. Stejně tak dovolací soud nepřehlédl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako kárného soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 11 Kss 6/2014, v němž se kárný soud, rovněž v rámci odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení, vyjádřil k tomu, proč v případě zastavení řízení nelze kárně obviněnému přiznat právo na náhradu nákladů jeho obhajoby, jakkoli byly vynaloženy v souvislosti s řízením, které bylo vyvoláno věcně neprojednatelným návrhem kárné navrhovatelky, přičemž současně uvedl, že možnost uplatňovat tyto náklady v režimu zákona č. 82/1998 Sb. tím není nikterak dotčena. Tento závěr o možném uplatnění nároku v režimu zákona č. 82/1998 Sb. nicméně rovněž nebyl důvodem, pro který kárně obviněnému nebyla náhrada nákladů obhajoby přiznána, a kárný soud jej zcela zjevně vyslovil nad rámec důvodů svého rozhodnutí (obiter dictum).
44. Konečně z judikatury Nejvyššího správního soudu je nutno zmínit i rozsudek ze dne 23. 12. 2020, sp. zn. 2 As 182/2020, k žalobě stěžovatele podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb. proti nečinnosti ministryně spravedlnosti, spočívající v nepodání kárného návrhu. Nejvyšší správní soud i s odkazem na svoji prejudikaturu představovanou rozsudkem ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 2 As 66/2009, dospěl k závěru, že „k podání návrhu na zahájení kárného řízení jsou oprávněny pouze osoby zákonem výslovně určené, nikoliv však fyzická osoba. Zda jsou důvody pro podání návrhu na zahájení kárného řízení dány či nikoliv, závisí na správním uvážení příslušného orgánu státní správy soudu. I pokud důvody pro podání návrhu na zahájení kárného řízení orgán státní správy soudu zjistí, nastupuje jeho zákonná povinnost zahájit kárné řízení až tehdy, nepostačí-li přijetí jiného opatření.“
45. V rámci posouzení otázky, zda podání kárného návrhu předsedou soudu proti soudci je či není výkonem veřejné moci, jak jej má na mysli zákon č. 82/1998 Sb., a to právě s ohledem na existenci pracovního vztahu mezi soudcem a státem, rovněž nelze nezmínit, byť jen pro úplnost a s vědomím, že jeho závěry na nyní projednávanou věc pro odlišnost postavení advokáta nedopadají, rozsudek ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1072/2022, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podání kárné žaloby ministrem spravedlnosti nepředstavuje nesprávný úřední postup jen proto, že je kárně obviněný advokát kárné žaloby orgány České advokátní komory zproštěn. Lze si však představit situaci, kdy by podání zcela zjevně nedůvodné nebo šikanózní kárné žaloby ministrem spravedlnosti představovalo nesprávný úřední postup, za který by stát v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. nesl odpovědnost, neboť primárním účelem takového postupu by nebylo stíhat případné kárné provinění, ale kárně obviněného poškodit a způsobit mu obtíže. Nejvyšší soud tedy v tomto případě posuzoval odpovědnost státu za podání kárné žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., nicméně ve srovnání s kárným řízením proti soudci u kárné žaloby proti advokátovi nelze pominout nejen absenci pracovního vztahu mezi státem, reprezentovaným ministrem spravedlnosti, a advokátem, ale ani státem uznávanou a garantovanou samosprávu advokátů představovanou Českou advokátní komorou. Podáním kárné žaloby se tak prosazuje zájem státu (státní moci) na řádném fungování justice, jejíž je advokacie v širším smyslu součástí.
46. Na základě shora uvedené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i kárných soudů dospěl dovolací soud k závěru, že na kárné řízení vedené proti soudci nelze nahlížet jako na svého druhu trestní řízení, tudíž nelze ani použít závěry, k nimž dospěla judikatura dovolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Naopak v případě kárného řízení proti soudci se jedná o disciplinární řízení vedené v rámci pracovního vztahu mezi státem a soudcem, které nicméně musí skýtat záruky, aby jeho prostřednictvím nemohlo docházet k ohrožování soudcovské nezávislosti a zasahování do nestranného rozhodování soudů. Naopak samo kárné řízení má být jejich garantem.
47. Pracovní vztah mezi státem a soudcem má nepochybně řadu aspektů veřejnoprávních i soukromoprávních. Ostatně sama státní správa soudu vykonávaná soudními funkcionáři, zde předsedou okresního soudu, má jak aspekty veřejné správy vrchnostenské (veřejné moci), např. při vydávání rozvrhu práce, tak správy nevrchnostenské, vykonávané prostředky soukromoprávními, kdy předseda soudu vystupuje v postavení statutárního orgánu a Česká republika jako právnická osoba, do čehož je nutno zahrnout i činnost předsedy soudu jako zástupce zaměstnavatele v rámci soudu existujících pracovněprávních vztazích, včetně pracovních vztahů soudců. Samo označení této činnosti soudních funkcionářů jako státní správy tedy především slouží pro odlišení od rozhodovací činnosti soudů jako takových, vykonávané jejich soudci, mezi něž patří i soudní funkcionáři. V této souvislosti by jistě bylo možno zmínit i judikaturu správních soudů týkající se překládání soudců či přeřazení soudce na jinou agendu v rámci změn rozvrhu práce, kde převládá aspekt veřejnoprávní, a na druhou stranu judikaturu civilních soudů týkající se odměňování soudců, kde převládá aspekt soukromoprávní. I s vědomím tohoto chápání státní správy soudů je nutno pohlížet na oprávnění předsedy soudu zahájit návrhem kárné řízení proti soudci. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. totiž kárným proviněním soudce je jak zaviněné porušení povinností soudce, tak i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Důvodem podání kárného návrhu tak může být jak porušování typických pracovních povinností vyplývajících právě z pracovního vztahu a z přiměřené aplikace pracovněprávních předpisů, tak zájem státu na řádném fungování justice včetně její důvěryhodnosti.
48. Jakkoliv je tedy oprávnění předsedy soudu k podání kárného návrhu součástí státní správy soudů, nejedná se o výkon veřejné moci jako takové, nýbrž tato směřuje dovnitř soudu (justice) a primárně směřuje k řádnému fungování soudu jako takového (k plnění jeho úkolů). Jedná se o oprávnění, které v podstatě nahrazuje absenci jiných prostředků, jimiž jinak disponuje zaměstnavatel vůči zaměstnanci, jako je rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, odnětím osobního ohodnocení či nepřiznáním či krácením odměn. Těmito prostředky ve vztahu k soudcům stát v zájmu garance nezávislosti soudního rozhodování nedisponuje, avšak sankce – kárná opatření ukládaná v kárném řízení – jsou zjevnou obdobou prostředků, kterými jinak zaměstnavatel vůči zaměstnanci disponuje: důtka, snížení platu, odvolání z funkce předsedy senátu a odvolání z funkce soudce. Jinak řečeno, z toho, že předseda soudu při podání kárného návrhu jedná v rámci státní správy soudů a že na jeho procesní úkon mohou být kladeny požadavky odpovídající postavení orgánu veřejné moci, ještě neplyne, že každý takový úkon je bez dalšího výkonem veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Pro účely tohoto zákona je rozhodující materiální hledisko, tedy zda jde o úkon, jímž je z vrchnostenského postavení autoritativně rozhodováno o právech a povinnostech jiné osoby nebo je do její právní sféry bezprostředně zasaženo. Takový účinek však samotné podání kárného návrhu nemá; tímto úkonem se řízení pouze zahajuje, zatímco autoritativní rozhodnutí o vině a případném kárném opatření přísluší až kárnému soudu.
49. Dovolací soud tak dospívá k závěru, že přes odlišnosti v postavení státního zástupce a soudce ve vztahu k pojetí samotné kárné žaloby nejsou tyto odlišnosti dostačujícím důvodem, aby v případě soudců bylo oprávnění předsedy soudu jako kárného žalobce vnímáno zásadně odlišně, zvláště je-li postupováno i podle shodného procesního předpisu. Dovolací soud neshledává ani dostatečný důvod pro to, aby prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb. s jeho objektivní odpovědností nejen za způsobenou škodu, ale i nemajetkovou újmu, byla soudcům nejen oproti státním zástupcům, ale i běžným zaměstnancům podílejícím se na činnosti soudu, poskytována privilegovaná ochrana jejich práv vyplývajících z pracovního vztahu. Zvláště když samo kárné řízení představuje samo o sobě významnou ochranu jejich práv, kdy nelze pominout ani to, že podle § 17 odst. 2 OdpŠk nahradil-li stát škodu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu, na nichž se podílel soudce nebo státní zástupce, nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu pouze tehdy, pokud byla soudci nebo státnímu zástupci uložena výtka, nebo pokud byla vina soudce nebo státního zástupce zjištěna v kárném nebo trestním řízení včetně schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu nebo dohody o vině a kárném opatření nebo pokud bylo v rámci trestního řízení podmíněně zastaveno trestní stíhání, podmíněně odloženo podání návrhu na potrestání nebo bylo schváleno narovnání. Takovouto ochranou, která je samozřejmě součástí stejných záruk jako samotné kárné řízení, běžní zaměstnanci soudů nedisponují, ačkoliv charakter samotných pochybení může být u nich v mnoha případech prakticky stejný jako u soudců.
50. Z uvedeného plyne, že nelze-li v samotném podání kárného návrhu proti soudci spatřovat výkon veřejné moci, nemůže být takový úkon bez dalšího ani nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Odpovědnost státu podle tohoto zákona totiž předpokládá, že ke vzniku újmy došlo právě při výkonu státní (veřejné) moci; chybí-li tento základní předpoklad, není dán odpovědnostní titul podle uvedeného zákona. Samotná okolnost, že kárné řízení skončilo zproštěním kárného obvinění, proto bez dalšího nezakládá nárok na zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb.
51. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že právní posouzení odvolacího soudu je v otázce povahy návrhu na zahájení kárného řízení proti žalobci správné. Jestliže odvolací soud dovodil, že samotné podání kárného návrhu předsedou soudu proti soudci není výkonem veřejné moci, nýbrž toliko úkonem, jímž se iniciuje kárné řízení, v němž teprve kárný soud autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech kárně obviněného, nelze tomuto závěru ničeho vytknout. Za této situace není dán základní předpoklad odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., totiž vznik újmy při výkonu státní (veřejné) moci, a kárný návrh proto nelze bez dalšího považovat za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup ve smyslu tohoto zákona. Samotná skutečnost, že kárné řízení skončilo zproštěním kárného obvinění, nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit.
52. V důsledku toho nemůže být důvodná ani námitka dovolatele, že věc má být posouzena analogicky podle judikatury vztahující se k odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Tato judikatura vychází z povahy trestního stíhání jako výkonu veřejné moci vůči jednotlivci, v jehož rámci orgány činné v trestním řízení autoritativně zasahují do jeho právní sféry a v němž je trestní stíhání samo založeno na formálním aktu veřejné moci. Naproti tomu v případě návrhu na zahájení kárného řízení proti soudci takový autoritativní zásah již samotným podáním návrhu nenastává; tímto úkonem se toliko otevírá prostor pro přezkum před kárným soudem, jenž teprve rozhoduje o vině a případném kárném opatření. Odlišnost povahy obou institutů proto vylučuje mechanické použití závěrů vztahujících se k trestnímu stíhání na poměry kárného řízení vedeného proti soudci. Analogii, kterou dovolatel prosazuje, proto Nejvyšší soud nepovažuje za přiléhavou.
53. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
54. Dovolatel namítal, že v odvolacím řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže mu odvolací soud v souvislosti s nevyhověním žádosti o odročení jednání sdělil, že odvolací jednání nebude trvat déle než přibližně 25, resp. 30 minut. Takto formulovaná námitka nesměřuje proti právnímu posouzení věci samé, nýbrž proti postupu odvolacího soudu v průběhu řízení; jde tedy svou povahou o tvrzenou vadu odvolacího řízení, k níž dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Tato námitka však důvodná není. Ze samotné skutečnosti, že odvolací soud účastníku řízení sdělil svůj předpoklad o časové náročnosti jednání, nelze bez dalšího dovodit, že by tím předjímal výsledek odvolacího řízení, rezignoval na projednání věci, nebo dokonce dovolateli odňal možnost jednat před soudem. Takové sdělení představuje samo o sobě toliko organizační vyjádření soudu k očekávanému průběhu nařízeného jednání a k důvodům, pro něž žádosti o jeho odročení nevyhověl. Z ničeho neplyne, že by tím odvolací soud účastníku předem signalizoval, že jeho argumentaci nehodlá vyslechnout či se jí zabývat. Pro závěr, že v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by muselo být zjištěno, že se uvedený postup odvolacího soudu konkrétně projevil v procesním postavení dovolatele, zejména, že mu bylo znemožněno nebo podstatně omezeno uplatnění jeho procesních práv, přednes jeho odvolací argumentace, vyjádření k věci, činění návrhů nebo reakce na vyjádření protistrany. Nic takového však z obsahu dovolání ani z obsahu spisu nevyplývá. Dovolatel v této souvislosti toliko polemizuje s formou a tónem komunikace odvolacího soudu, nikoli s takovým postupem soudu, který by sám o sobě zakládal porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto uzavírá, že z okolnosti, že odvolací soud předem odhadl délku jednání, nelze dovodit existenci vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
55. Žalobce v dovolání dále namítal nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu však nepřezkoumatelný není, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, jakož i to, že se v něm odvolací soud vypořádal i se stěžejními námitkami žalobce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž byl žalobce zjevně schopen na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
56. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu, a proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl v rozsahu, v němž jej shledal přípustným; v části, v níž je dovolání nepřípustné, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
57. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč, neboť povinnost k jejich náhradě má žalobce, jehož dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto (k výši této náhrady srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, které bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu dne 10. 6. 2026 schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a podle kterého za procesní úkony učiněné od 1. 1. 2025 náleží v případech, na které by dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., účastníku řízení, jenž není zastoupen zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., paušální náhrada hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu aplikovaného per analogiím).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu