Plný text
30 Cdo 2037/2026-263
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce M. Š., zastoupený Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení 650 537,6 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 173/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2026, č. j. 54 Co 14/2026-243, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2026, č. j. 54 Co 14/2026-243, se ve výroku I v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 120 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 20. 11. 2025, rozhodl, že žaloba, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 166 666 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I), žaloba, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 0,20 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 120 000 Kč s příslušenstvím, ve zbytku uplatněného nároku, tj. co do částky 46 666 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal tří nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále též „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“]. Nezákonné trestní řízení, ze kterého žalobce dovozoval svoje nároky, bylo zahájeno dne 3. 5. 2011 (usnesení o jeho zahájení bylo žalobci doručeno 18. 5. 2011, přičemž žalobce byl obžalován z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. 10. 2020, sp. zn. 5 T 26/2013-1778, které nabylo právní moci dne 6. 10. 2020, pro důvody uvedené v § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v tehdejším znění předpisu, tedy z důvodu stanoveného vyhlášenou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána (zde čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Uplatněné nároky potom konkrétně představovaly náhradu vzniklé škody spočívající v obhajném ve výši 183 871,6 Kč a nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, oboje z titulu nezákonného rozhodnutí (nezákonného trestního stíhání), jakož i náhradu nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení v trvání 9 let a 4 měsíců ve výši 166 666 Kč.
4. Soud prvního stupně (který v nynější věci rozhodoval již potřetí) ve svém posledním rozhodnutí uzavřel, že 9 let a 4 měsíce trvání trestního stíhání je třeba považovat za zjevně nepřiměřenou celkovou délku řízení, což byl ostatně důvod, pro který trestní soud řízení zastavil. V řízení byly zjištěny tři výrazné úseky nečinnosti, řízení vykazovalo zvýšenou organizační náročnost, mimo jiné v podobě vyššího počtu nařízených hlavních líčení, z nichž však většina byla odročena, přičemž na odročeních měl významný podíl spoluobžalovaný. Co se týče významu předmětu řízení, trestní stíhání představuje typově řízení s vysokým významem pro osobní sféru účastníka. V dané věci však žalobce uplatnil zvlášť nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním řízením samotným (v nynější věci jde o odškodnění újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou, pozn. Nejvyššího soudu), soud tak nezohlednil význam řízení, neboť ten již byl zohledněn ve jmenovaném řízení a nemůže být zohledněn duplicitně. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla odškodnění formou konstatování porušení práva, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tato forma kompenzace je v daném případě přiměřená.
5. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně souhlasil jen částečně. Poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v tom, že nejen zmírnění ukládaného trestu, ale i zastavení trestního stíhání je pro poškozeného způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění jeho nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Přiznání některé z dalších forem zadostiučinění by bylo namístě až v případě, kdy by se s ohledem na individuální okolnosti věci nejevil být způsob kompenzace zastavením trestního stíhání dostatečným. Na základě toho se odvolací soud zabýval tím, zda zastavení trestního stíhání v nynější věci bylo spolu s konstatováním porušení práva ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk přiměřeným zadostiučiněním, přičemž po zhodnocení všech těchto kritérií, zejména s přihlídnutím k délce trvání trestního řízení a hrozbě trestu pro žalobce, dospěl k závěru, že dosud poskytnuté odškodnění je nedostatečné a že bylo na místě žalobci přiznat i peněžité zadostiučinění.
6. Co se týče výpočtu částky tvořící přiměřené zadostiučinění, odvolací soud s ohledem na délku řízení a procesní složitost věci jako základní částku odškodnění určil 16 000 Kč za rok, přičemž za první dva roky trvání řízení je tato částka poloviční. Celková základní částka za 9 let a 4 měsíce tak činila 133 332 Kč. Následně přistoupil k úpravě základní částky v důsledku působení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Z důvodu procesní složitosti tak přistoupil ke snížení základní částky o 20 %, pro chování žalobce snížil základní částku o dalších 10 %, neprovedl žádnou modifikaci z důvodu postupu orgánů veřejné moci, nakonec potom ale také přistoupil k navýšení základní částky o 20 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce. Výslednou částku tak odvolací soud snížil o 10 %, tedy na částku 120 000 Kč.
7. Co do zbytku se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu potvrdil.
II. Dovolání
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovoláním (patrně v celém jeho rozsahu, když implicitně lze z tzv. dovolacího petitu vyvodit, že zřejmě se domáhá zrušení části vyhovujícího výroku o věci samé, tak i závislého výroku o nákladech řízení). Přestože dovolatelka přípustnost dovolání opírá o citaci všech (alternativních) důvodů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř., z textu jejího dovolání současně vyplývá, že ve skutečnosti namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním vyřešení právní otázky, v jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9. Dovolatelka konkrétně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, z něhož podle ní plyne, že zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky je způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Ačkoliv dovolatelka upozorňuje, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 741/17, a na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4773/2017, vyplývá, že takové zastavení nemůže být považováno za formu odškodnění nemajetkové újmy, pokud obviněný na projednání věci (a tedy vyslovené své neviny soudem) trval, má za to, že to není případ nynější věci, ve které žalobce sám zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky opakovaně požadoval a byl s touto formou odškodnění srozuměn. Ve vlastní dovolací argumentaci potom dovolatelka odvolacímu soudu vytýká především absenci jakýchkoliv úvah, které by z aplikace § 31a odst. 3 OdpŠk vycházely. Zjednodušeně řešeno, dovolatelka namítá, že ve svém hodnocení kritérií podle zmiňovaného ustanovení soud dospěl k vyčíslení peněžní částky představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu, aniž by ovšem jakkoliv zohlednil, že ta byla (podle dovolatelky zcela) nahrazena již samotným zastavením trestního stíhání. Výpočet odvolacího soudu má tak dovolatelka za mechanický a nepřezkoumatelný, neboť z něj nevyplývá vztah mezi relutární satisfakcí a zastavením trestního stíhání.
10. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud založil závěr o nedostatečnosti dosavadní satisfakce na okolnostech, které již byly v podstatné míře zohledněny při pravomocném rozhodování o nároku na zadostiučinění za trestní stíhání. Dovolatelka uvádí, že při stanovení zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání odvolací soud hodnotil zejména délku trestního stíhání, hrozící trest odnětí svobody v sazbě 2 až 8 let, hrozící trest zákazu činnosti, hrozící povinnost k náhradě škody ve výši 2 000 000 Kč a dopady trestního stíhání do osobní sféry žalobce. Upozorňuje však, že na základě těchto úvah již bylo žalobci pravomocně přiznáno zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání ve výši 200 000 Kč. Odvolací soud tak měl důsledně odlišit újmu způsobenou samotným trestním stíháním od újmy způsobené výlučně jeho nepřiměřenou délkou. Postupem odvolacího soudu však došlo k duplicitnímu zohlednění téhož.
11. Dovolatelka tak navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. K podanému dovolání se vyjádřil žalobce. V něm upozorňuje na to, že podle něj dovolatelka neformuluje žádné konkrétní otázky vymezující přípustnost dovolání. Dovolatelka podle něj toliko uvedla doslovnou citaci ustanovení § 237 o. s. ř., nicméně z tam uvedených kritérií přípustnosti může být podle žalobce splněno vždy pouze jedno, vylíčení předpokladů přípustnosti tak není řádné, bylo-li provedeno označením několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku. Dovolání je tak podle žalobce nutné považovat za vadné. K vlastní argumentaci potom žalobce uvádí, že se podle něj odvolací soud s přiměřeností přiznaného zadostiučinění řádně vypořádal, a navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka nepřípustného duplicitního zohlednění hrozby trestu odnětí svobody, trestu zákazu činnosti a uložení povinnosti k náhradě škody. Tato námitka se totiž míjí s obsahem napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v odstavci 28 odůvodnění výslovně uvedl, že k těmto okolnostem nepřihlédl, neboť již byly zohledněny při určení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a jejich opětovné zohlednění by vedlo k dvojímu odškodnění téhož. Dovolatelka tak odvolacímu soudu připisuje právní závěr, který neučinil a na němž napadené rozhodnutí nezávisí. Taková námitka přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3290/2025, odst. 7, a v něm citované usnesení ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v té jeho části, která směřuje k vzájemnému vztahu zastavení trestního řízení v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení na straně jedné a určení přiměřeného zadostiučinění za tuto nepřiměřenou délku na straně druhé. Ze samotného textu lze skrze uplatněnou argumentaci a odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodit (včetně předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu v této věci), že dovolatelka má ve své podstatě za to, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zde představované především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4773/2017, a to v otázce stanovení přiměřeného zadostiučinění v penězích v situaci, kdy již byla část vzniklé nemajetkové újmy kompenzována zastavením trestního řízení.
19. V tomto rozsahu shledal Nejvyšší soud dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení předestřené otázky zčásti odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu a zčásti jde, v popsaných skutkových okolnostech, o otázku dosud judikaturou dovolacího soudu nikoliv ve všech souvislostech vyřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
20. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve výše specifikovaném rozsahu nejen přípustné, ale též opodstatněné.
21. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
22. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu shrnutá v rozsudku ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, dospěla v minulosti k závěru, že zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky je způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému (obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Přiznání odškodnění v některé z dalších forem předvídaných § 31a odst. 2 OdpŠk je na místě až tehdy, pokud by se s ohledem na individuální okolnosti věci nejevil být způsob kompenzace zastavením trestního stíhání dostatečným odškodněním (když zásadně dostatečným odškodněním je). Tento závěr byl následně korigován judikaturou Ústavního soudu, jak patrno z jeho nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 741/17, podle kterého situace, kdy bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, aniž by mohl být učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal či nikoliv, je odlišná od situace, kdy byl obviněný již shledán vinným a dostalo se mu beneficia zmírnění trestu odůvodněného nepřiměřenou délkou trestního řízení. Pokud obviněný o zastavení trestního stíhání nepožádal, a neměl ani možnost trvat na projednání věci, nemůže být takové zastavení považováno za kompenzaci nepřiměřené délky řízení. Na tento závěr poté Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4773/2017, v němž uvedl, že zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy.
23. Zároveň Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 899/2024, uvedl, že závěr o adekvátnosti odškodnění v podobě zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky nicméně nelze ani v případě, kdy toto zastavení poškozený sám požadoval, přijmout bez jeho konfrontace s kritérii upravenými ve výše citovaném § 31a odst. 3 OdpŠk. Platí totiž, že nejen na závěru o nepřiměřenosti délky řízení, ale v návaznosti na něm i na závěru o případné formě a výši zadostiučinění, se projeví ona kritéria ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
24. V tomto ohledu odvolací soud vysvětlil, zejména v bodě 20 napadeného rozhodnutí, že vzhledem k délce nejistoty, zda bude žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody a zda mu bude uložen trest zákazu podnikání či povinnost nahradit škodu, je dosud poskytnuté odškodnění podle něj nedostatečné a mimo samotného zastavení trestního stíhání je nutné žalobci přiznat také peněžité zadostiučinění. S přihlédnutím k tomu, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je úkolem soudů nižších stupňů, přičemž zvolenou formou se Nejvyšší soud zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, nebo ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 30 Cdo 2027/2025), nelze této úvaze odvolacího soudu ničeho vytknout, neboť je zjevné, že odvolací soud (ačkoliv tak neudělal explicitně) při volbě přiměřené formy zadostiučinění ke kritériím podle § 31a odst. 3 OdpŠk přihlédl, čímž požadavkům uvedeným v předchozím odstavci dostál, přičemž závěr o nutnosti (souběžné) peněžité satisfakce se v nynějším případě nezdá být zjevně nepřiměřeným.
25. Ačkoliv však lze aprobovat závěry odvolacího soudu o formě přiměřeného zadostiučinění, pochybil tento soud podle Nejvyššího soudu v následném kroku, tj. ve stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění. Ze skutečnosti, že zastavení trestního řízení představuje formu zadostiučinění (a to v závislosti na okolnostech i formu jedinou) totiž nutně vyplývá, že poskytnutí takového zadostiučinění se (následně) musí projevit také při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění poskytovaného v penězích. Pokud totiž část vzniklé nemajetkové újmy byla nahrazena již samotným zastavením trestního řízení, musí být tato skutečnost zohledněna při určení výše (současně poskytované) finanční kompenzace.
26. Nejvyšší soud v této souvislosti upozorňuje, že ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk představuje toliko demonstrativní výčet skutečností, ke kterým je soud stanovující výši zadostiučinění povinen přihlédnout. Soud tak může zastavení trestního řízení jakožto souběžnou formu kompenzace zohlednit při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, nebo k ní případně přihlédnout zcela samostatně, nad rámec demonstrativního výčtu kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Soud také může podle své úvahy a okolností případu zhodnotit, zda je vhodnější zadostiučinění v podobě zastavení trestního řízení zahrnout do úvah ve smyslu kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk například jako procentuální snížení jinak určené částky, kterou je potřeba od částky určené podle § 31a odst. 3 OdpŠk odečíst.
27. Jinými slovy řečeno, bylo-li trestní stíhání pro jeho nepřiměřenou délku zastaveno, měl by soud při určení výše peněžitého zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk též transparentně zohlednit (případný) kompenzační účinek tohoto zastavení. Může tak učinit kupříkladu procentní korekcí jinak určené částky, popřípadě vysvětlit, proč k okolnosti, že trestní stíhání bylo pro jeho nepřiměřenou délku zastaveno, při výpočtu relutární satisfakce nepřihlédl.
28. Jelikož odvolací soud k zastavení trestního řízení při určování výše peněžního zadostiučinění nepřihlédl, aniž by současně vysvětlil, proč tak učinil, je ve smyslu výše uvedených závěrů jeho právní hodnocení neúplné a tudíž nesprávné.
29. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných (dalších) vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, neshledal; ostatně dovolatelka žádnou takovou vadu v dovolání ani nenamítala.
30. Jelikož je rozsudek odvolacího soudu v rozsahu určení výše peněžitého zadostiučinění založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a to včetně navazujícího nákladového výroku.
31. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Úkolem odvolacího soudu tak bude znovu provést určení přiměřené výše finančního zadostiučinění, a to se zohledněním (možné) kompenzace poskytnuté v podobě zastavení trestního stíhání, přičemž v této fázi řízení Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby se originárně vyjadřoval k tomu, zda vůbec a případně v jakém rozsahu má být dřívější zastavení trestního stíhání zohledněno (viz již bod 28).
32. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.