Plný text
30 Cdo 2301/2025-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně BLESK Servis s. r. o., se sídlem v Milevsku, J. Mařánka 1163, IČO 27607429, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 20 226 895 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 260/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2025, č. j. 55 Co 50/2025-374, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 20 226 895 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 21. 12. 2021 do zaplacení jako náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla vzniknout z důvodu průtahů v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018, ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 12 130 629 Kč s příslušenstvím, za první čtvrtletí roku 2019, ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 7 619 692 Kč s příslušenstvím, a za druhé čtvrtletí roku 2019, ve vztahu k němuž žalobkyně požadovala částku 476 574 Kč s příslušenstvím (dále jen „posuzovaná řízení“). V důsledku nečinnosti a průtahů v těchto řízeních došlo ke zpoždění výplaty prostředků nezbytných pro úhradu nákladů vznikajících v souvislosti se zaměstnáním osob se zdravotním postižením a žalobkyně byla nucena omezit své podnikatelské aktivity, čímž jí ušel v žalobě vyčíslený zisk.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 22 C 260/2021-237, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 226 895 Kč s příslušenstvím (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a na náhradu nákladů řízení státu částku 665,50 Kč (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně) a žalobkyně částku 602 675 Kč (výrok III prvního rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované svým prvním rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 55 Co 64/2023-277, první rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 127 285,40 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).
4. Oba tyto rozsudky však byly k dovolání žalované zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, č. j. 30 Cdo 2547/2023-315, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že soud prvního stupně ani soud odvolací se nedržely ustálené judikatury Nejvyššího soudu ohledně nároku na náhradu majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že správní orgán nerozhodl v zákonem stanovených lhůtách, a pochybily tak při posuzování existence nesprávného úředního postupu. Zejména se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k běhu a stavění lhůt pro vydání správního rozhodnutí a hodnotily důvodnost přerušení správního řízení či účelnost postupu správního orgánu a rychlost reakce žalobkyně, přestože tak v projednávané věci činit neměly, neboť ke zohlednění takových okolností slouží jiné typy nároků. Soudy obou stupňů se pak rovněž dostatečně nevypořádaly s tím, z jakého důvodu vycházely ze lhůty 30 dní pro rozhodnutí správního orgánu, ačkoliv správní orgány s ohledem na rozsáhlost spisového materiálu a zvláštnost případu vycházely z prodloužené lhůty 60 dnů.
5. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 22 C 260/2021-347, žalobu zcela zamítl (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 465,50 Kč (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně).
6. Odvolací soud k odvolání žalobkyně svým druhým rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 55 Co 50/2025-374, druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu).
7. Druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
8. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I druhého rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II druhého rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
9. Ve vztahu k dovolání proti výroku I druhého rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
10. Žalobkyně v dovolání formulovala několik právních otázek, které by měl Nejvyšší soud posoudit jinak, než jak to učinil ve svém předchozím rozsudku v této věci, a namítala i rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu, příp. s judikaturou Ústavního soudu. Jednalo se o otázky (a) zda může průtah v řízení (nečinnost správního orgánu) ve smyslu nesprávného úředního postupu správního orgánu spočívat i v přerušení řízení, (b) zda se při posouzení existence nesprávného úředního postupu zohledňuje i průtah v řízení (nečinnost správního orgánu) spočívající v nedůvodném přerušení řízení, zejm. byl-li zjištěn v rámci posuzovaných správních řízení nebo v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, (c) zda se průtahy (nečinnost) správního orgánu v době nedůvodného přerušení řízení zohledňují při stanovení okamžiku, kdy řízení bez průtahů mělo skončit, popř. při závěru o dodržení zákonných lhůt, a zda lhůty pro vydání rozhodnutí dle správního řádu v takovém případě „neběží již od okamžiku, kdy se taková překážka objeví, tedy i dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o přerušení řízení“, (d) zda při odškodnění majetkové újmy způsobené průtahy (nečinností) ve správním řízení je soud oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního řízení, (e) zda lze nedůvodnost přerušení správního řízení zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení a (f) zda může poškozený v případě nedůvodného přerušení řízení uplatnit jen jiné typy nároků (tj. zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebo odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím). Všechny tyto otázky směřují ke zpochybnění závěrů Nejvyššího soudu, kterými se řídily jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, ohledně posouzení toho, co lze pro účely nároku na náhradu majetkové újmy z průtahů ve správním řízení za takový průtah považovat, a určení okamžiku, kdy měla posuzovaná správní řízení při dodržení zákonných lhůt skončit. Jejich prostřednictvím se pak žalobkyně pokouší prosadit svůj názor, že soud je při odškodnění takové majetkové újmy oprávněn přezkoumat důvodnost přerušení správního řízení a při určování okamžiku, kdy mělo správní řízení skončit, má zohlednit i „průtahy“ spočívající v době nedůvodného přerušení správního řízení.
11. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně, jehož skutkové i právní závěry zcela akceptoval) zamítl žalobu z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu a vznikem tvrzené škody, neboť tvrzená škoda měla vznikat dlouho před tím, než měla posuzovaná řízení dle závěrů soudů obou stupňů při dodržení zákonných lhůt skončit. Dále odvolací soud uzavřel, že ačkoliv ve všech řízeních došlo k dílčím drobným průtahům (porušení zákonných lhůt pro rozhodnutí), pokud jde o výplatu příspěvku, tak ke zpoždění (o 19 dnů) došlo jen v prvním správním řízení, v případě druhého a třetího však byl příspěvek vyplacen ještě před zákonným termínem.
12. Byť žalobkyně výslovně nenapadla základní důvod pro zamítnutí její žaloby, tedy závěr o neexistenci příčinné souvislosti, z obsahu dovolání je zřejmé, že svými námitkami, že je třeba jako průtah v řízení hodnotit i případnou neúčelnost přerušení řízení, zpochybňuje odvolacím soudem stanovené okamžiky, kdy měla posuzovaná řízení skončit, tedy právní posouzení jednoho z předpokladů vzniku nároku na náhradu škody (existence nesprávného úředního postupu), mezi nimiž byla existence příčinné souvislosti zjišťována.
13. Pokud tedy jde o otázku zohlednění přerušení správního řízení při posouzení nároku na náhradu majetkové újmy z průtahů ve správním řízení, resp. z nedodržení zákonných lhůt pro rozhodnutí, tak Nejvyšší soud se k žalobkyní formulovaným otázkám vyjádřil (na podkladě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) ve výše zmíněném rozsudku vydaném v tomto řízení dne 15. 5. 2024, č. j. 30 Cdo 2547/2023-315, proti němuž podaná Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2318/24. Nejvyšší soud v něm uzavřel, že v rámci posouzení odpovědnosti státu za škodu, která měla být zapříčiněna nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nelze zkoumat důvodnost přerušení řízení, v němž mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít, neboť v souladu s § 65 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, lhůty pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu) po dobu přerušení řízení neběží. Dobu přerušení řízení (resp. dobu, po níž se běh lhůty dle správního řádu staví) tudíž nelze do běhu zákonné lhůty započítat, a to bez ohledu na to, zda bylo řízení přerušeno nedůvodně. Nedůvodnost přerušení správního řízení lze zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení, za splnění podmínek § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), nikoli však v případě škody způsobené výše uvedeným nesprávným úředním postupem, ohledně které je soud v odškodňovacím řízení pravomocným rozhodnutím o přerušení správního řízení vázán dle § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1018/2014). V této souvislosti Nejvyšší soud upozornil i na to, že skutečnost, že nadřízený správní orgán v opatření proti nečinnosti vydaném dle § 80 odst. 4 písm. a) správního řádu vysloví závěr, že přerušení řízení považuje za nedůvodné a že lhůta k vydání rozhodnutí dle jeho názoru již uplynula, nic nemění na tom, že tato lhůta ode dne, kdy nastal některý z důvodů uvedených v § 64 odst. 1 správního řádu, pro nějž správní orgán řízení přerušil, do ukončení tohoto přerušení řízení neběží a neskončí dříve než 15 dnů od tohoto data (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013, sp. zn. 5 Ans 4/2012).
14. Nejvyšší soud tudíž ve svém prvním rozsudku v této věci uzavřel, že v rámci posouzení odpovědnosti státu za majetkovou újmu spočívá nesprávný úřední postup správního orgánu dle § 13 odst. 1 OdpŠk v řízení se stanovenými zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí v jejich nedodržení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2101/2005, který se sice týká posuzování odpovědnosti státu podle předchozí právní úpravy, tedy dle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ale ve výše uvedeném směru jsou jeho závěry aplikovatelné i na právní úpravu zákona č. 82/1998 Sb.). Je tudíž třeba určit, kdy takové řízení mělo dle právních předpisů, jež se na ně vztahují, skončit, a to s přihlédnutím ke stavění běhu těchto lhůt z důvodu přerušení řízení či při zohlednění běhu lhůt pro rozhodnutí odvolacích správních orgánů, neboť teprve na tomto podkladě bude možné zodpovědět otázku, zda se správní orgán nesprávného úředního postupu dopustil či nikoliv. V rámci tohoto posuzování pak nelze hodnotit účelnost postupu správních orgánů či jeho vady, které byly součástí rozhodovací činnosti a odrazily (projevily) se v následně vydaném rozhodnutí (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013), ani zohledňovat vydání následně zrušených rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15) či přerušení řízení, které bylo později hodnoceno jako nedůvodné (ať již v rámci vydaného opatření proti nečinnosti nebo v rámci odvolacího přezkumu rozhodnutí o přerušení řízení), jež je v souladu s § 76 odst. 5 větou druhou správního řádu, ve spojení s § 74 odst. 1 větou druhou správního řádu, rozhodnutím předběžně vykonatelným. S ohledem na tyto skutečnosti totiž může poškozený uplatnit jiné typy nároků (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nebo odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím), nikoliv odškodnění majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu dle § 13 odst. 1 OdpŠk.
15. Od těchto svých předchozích závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se, a to ani na podkladě námitek žalobkyně uvedených v dovolání, odchýlit a položené otázky posoudit jinak. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) výše uvedenými závěry řídil, od judikatury Nejvyššího soudu se neodchýlil.
16. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě odškodnění majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu v řízení se stanovenými zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí dle § 13 odst. 1 OdpŠk může tento nesprávný úřední postup spočívat, na rozdíl např. od soudního řízení, kde takové lhůty stanovené nejsou a je tedy třeba zkoumat přiměřenou délku řízení a odečítat jednotlivé období nečinnosti (míněno neaktivity) soudu, pouze v jejich nedodržení. Z tohoto důvodu je tedy nezbytné v každém řízení spočítat, kdy takové řízení mělo dle příslušného právního předpisu s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci skončit, což soudy obou stupňů učinily a ve vztahu ke zohlednění vlivu přerušení řízení na běh zákonných lhůt k rozhodnutí vyšly z výslovného znění § 65 odst. 1 správního řádu, což nad rámec výše uvedené judikatury podpořily i odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a právní literaturu (viz odstavce 45 a 47 až 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 9 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Byť tedy žalobkyně v době přerušení řízení využívala nástroje na odstranění „nečinnosti“ správního orgánu (opatření a žaloba proti nečinnosti), s nimiž byla nakonec úspěšná, dle výše uvedené judikatury to neznamená, že by se nějak zpětně zkracovala z důvodu přerušení řízení dle § 65 odst. 1 správního řádu neběžící lhůta pro rozhodnutí, nýbrž jejich výsledkem bylo pouze přezkoumání důvodnosti tohoto přerušení řízení a v případě závěru, že není důvodné, stanovení nové lhůty pro rozhodnutí (jejíž dodržení pak soudy obou stupňů zkoumaly), jak ostatně vyplývá ze skutkových zjištění (viz odstavce 8 až 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
17. Namítala-li žalobkyně rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu s poukazem na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu v této věci a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 454/2025, a obdobnou pasáž ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že není žádného důvodu činit rozdíl v posouzení existence nesprávného úředního postupu (jako předpokladu odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.) v závislosti na tom, zda jde o uplatnění újmy majetkové (škody) či újmy nemajetkové, Nejvyšší soud uvádí, že se oba rozsudky týkají (jak je i žalobkyni známo) vzájemně odlišných typů nároků (tj. odškodnění majetkové újmy z nedodržení zákonných lhůt pro rozhodnutí a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení), u nichž se zkoumají zcela odlišné skutečnosti, což ostatně vyplývá i z v dovolání citovaných pasáží. Jejich závěry tak nelze nijak porovnávat.
18. Poukazovala-li žalobkyně rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1572/2024, tak jí odkazované odstavce 24 a 25 se věnují otázce posuzování příčinné souvislosti, a to předvídatelnosti vzniku škody a vlivu nevydání správního rozhodnutí, na něž měl poškozený právní nárok, tedy otázkám v posuzované věci neřešeným. Navíc žalobkyní zdůrazněná věta z tohoto rozhodnutí, že porušení povinnosti správního orgánu vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené je „vždy nesprávným úředním postupem (za který stát odpovídá)“ je vytržená z kontextu a v žádném případě z ní nevyplývá, že by soud měl dovodit existenci nesprávného úředního postupu správního orgánu v řízení se zákonem stanovenými lhůtami i v případě, že tyto lhůty dodrženy byly přiměřenou lhůtou pro rozhodnutí se totiž lze zabývat pouze v těch řízeních, která zákonnými lhůtami pro rozhodnutí svázány nejsou, jak ostatně vyplývá přímo ze znění § 13 odst. 1 OdpŠk.
19. Z výše uvedených důvodů se pak odvolací soud svým rozhodnutím neodchýlil ani od žalobkyní citované judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2635/15, ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, a ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3553/15), neboť svým rozhodnutím právo na náhradu škody ani nevyprázdnil, ani nepostupoval přepjatě formalisticky a žalobkyní uplatněný nárok (s tím, že to je žalobkyně, kdo v žalobě vymezil, jaký konkrétní nárok vyplývající z jakých skutkových okolností v řízení uplatňuje) posoudil v souladu s právní úpravou a výše uvedenou judikaturou. Navíc u posledních dvou odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu se z dovolání nepodává, v jakém směru by se od nich měl odvolací soud odchýlit, nebo v čem konkrétně mají být pro posuzovanou věc relevantní.
20. Namítá-li žalobkyně rovněž rozpor s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 7 Ans 10/2012, tak toto rozhodnutí řeší postup (resp. rozsah přezkumu důvodnosti přerušení řízení) v řízení na ochranu proti nečinnosti dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, nikoliv možnost přezkumu důvodnosti přerušení správního řízení v řízení o náhradu majetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. Na posuzovaný případ tudíž jeho závěry nijak nedopadají. Nadto se nejedná ani o součást judikatury Nejvyššího soudu.
21. V odstavcích 49 a 50 dovolání pak žalobkyně namítala i to, že přestože je soud vázán žalobou, soudům nic nebránilo, aby uplatněný nárok posoudily i podle jiných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., pokud by dospěly k závěru, že žalobkyni postupem správního orgánu vznikla majetková újma, kterou nelze odškodnit z titulu nesprávného úředního postupu, nýbrž z titulu nezákonných rozhodnutí o přerušení řízení, neboť právním posouzením nároku soud vázán není, čímž postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3625/17) a porušily její právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ani tato otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se ve shodě se skutkovým vymezením vzneseného nároku ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, jenž uzavřel, že po celou dobu řízení žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu škody, která jí měla být způsobena tím, že správní orgán nerozhodl o jejích žádostech na přiznání příspěvků včas, tedy že nebyly přiznány a vyplaceny v zákonem stanovených lhůtách, rozhodnutí o přerušení řízení pak zmiňuje jako okolnost, proč nebylo o jejích žádostech rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, a na této příčině vzniku uplatněné škody (tj. nerozhodnutí o jejích žádostech v zákonem stanovených lhůtách) pak žalobkyně trvala i po výzvě k doplnění tvrzení a důkazních návrhů dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (viz odstavec 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
22. Při posuzování toho, co je vlastním předmětem civilního řízení, je třeba mít na zřeteli, na základě jakých skutkových tvrzení se svého nároku žalobce, coby pán sporu [tzv. dominus litis] domáhá. Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Tím se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení. Bez změny žaloby soud nemůže přiznat plnění z jiného skutkového základu než toho, který je žalobcem vymezen, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006). V žalobě žalobkyně skutkově vymezila svůj nárok tak, že jí škoda ve formě ušlého zisku vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že úřad práce rozhodl o jejích třech žádostech o příspěvky na podporu zaměstnanosti až za 455 dní (žádost o příspěvek za 4. čtvrtletí roku 2018), za 321 dní (žádost o příspěvek za 1. čtvrtletí roku 2019) a za 232 dní (žádost o příspěvek za 2. čtvrtletí roku 2019), vinou čehož byla výrazně zpožděna výplata těchto příspěvků v celkovém objemu 49,7 milionů Kč, což narušilo žalobkyni cash flow a vynutilo si omezení jejích podnikatelských aktivit, pročež jí ušel v žalobě specifikovaný zisk. Na tomto pak žalobkyně setrvala i po výzvě soudu prvního stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. u jednání dne 17. 8. 2022 k upřesnění, co konkrétně považuje za příčinu vzniku škody, tedy jaké průtahy či jiné pochybení správních orgánů škodu způsobily, a skutkové vymezení nároku nezměnila až do konce řízení, pouze od jednání před soudem prvního stupně dne 11. 10. 2024 poukazovala na to, že soud může zjištěný skutkový stav posoudit i podle jiných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., tedy i jako nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Vymezený předmět řízení tedy nedoznal změny ani po doručení zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2547/2023, v němž byla žalobkyně upozorněna mimo jiné i na to, že v posuzovaném druhu nároku nelze účelnost přerušení řízení posuzovat a že případnou majetkovou újmu z nedůvodného přerušení řízení vyplývající je možné požadovat pouze v rámci nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení. Shodný skutkový požadavek vyplývá i z dovolání, v němž žalobkyně nadále argumentuje tím, že zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle ní dodrženy nebyly, neboť zohlednitelný průtah (nečinnost) správního orgánu představuje i nedůvodné přerušení řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že pokud by žalobkyně skutečně hodlala odvozovat své nároky od nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení, musela by konkretizovat, od kterého z těchto rozhodnutí odvozuje jaký nárok, neboť každé ze tří řízení bylo přerušeno, a to dvě dokonce opakovaně. To však žalobkyně neučinila a svůj nárok odvozovala od celkové délky každého ze tří posuzovaných řízení o jejích žádostech o příspěvek, o nichž nemělo být rozhodnuto včas.
23. K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné, což však v daném případě splněno není.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila ani výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Hana Poláškován Wincorová předsedkyně senátu