Plný text
30 Cdo 2445/2026-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 4 540 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 18/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 6. 2026, č. j. 18 Co 78/2026-55, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 4 540 000 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 3. 2026, č. j. 7 C 18/2025-44, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 5. 2026, č. j. 7 C 18/2025-52, zastavil řízení o dovolání žalobce ze dne 28. 5. 2025 proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 4. 2025, č. j. 18 Co 88/2025-26 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, aniž byl zastoupen advokátem.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Ustanovení § 241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Žalobce byl již (kromě jiných řízení) i v této věci poučen o povinnosti být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, a to v návaznosti na jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 4. 2025, č. j. 18 Co 88/2025-26 (viz usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 7. 2025, č. j. 7 C 18/2025-30), v souvislosti s nímž bylo negativně rozhodnuto o jeho žádosti o ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro uvedené dovolací řízení (viz usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 8. 2025, č. j. 7 C 18/2025-34, potvrzené usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. 10. 2025, č. j. 18 Co 296/2025-40; obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 14. 11. 2025).
Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení, i když z dřívějších výzev a poučení soudu věděl o důsledcích své nečinnosti. Na věci nemění ničeho ani ta skutečnost, že žalobce již znovu nebyl po podání nynějšího dovolání vyzýván k tomu, aby si zvolil zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je i z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa i z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3878/16, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3784/16, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 112/17, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1963/17, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 464/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 845/18, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, nebo ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3669/2020).
Výše uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020), aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 241b odst. 2 části věty před středníkem, § 243c odst. 3 věty třetí, § 104 odst. 2 věty třetí a § 243f odst. 2 o. s. ř. a řízení zastavil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu