Plný text
30 Cdo 5050/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo organizace 246 57 344, se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, identifikační číslo organizace 701 06 975, se sídlem [adresa] o zaplacení 113.332,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 206/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2014, č.j. 53 Co 24/2014-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2014, č.j. 53 Co 24/2014-228, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že náklady vynaložené procesně zcela úspěšným poškozeným v kompenzačním řízení proti České republice na právní zastoupení jsou neúčelné s ohledem na to, že poškozený podal proti státu vícero kompenzačních žalob.
Dovolací soud se opakovaně zabýval otázkou účelností nákladů vynaložených na právní zastoupení obchodní společnosti, jejímž předmětem činnosti je skupování a vymáhání pohledávek, a to dokonce v dalších typově stejných věcech dovolatelky vedených u Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3927/2014, usnesení Nejvyššího soud ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3851/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3741/2014 a další). Podrobně se položené právní otázce věnoval zejména v usnesení ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014. Přestože z podání dovolatelky je zřejmé, že se domnívá, že odvolací soud zdůvodnil nepřiznání nákladů řízení jinak než soud prvního stupně a také jinak, než tomu bylo v dalších dovolatelkou vedených řízeních v obdobných věcech, dovolací soud dospěl k opačnému závěru. Je zjevné, že byť odvolací soud použil odlišnou formulaci, dospěl k názoru, že náklady nebyly účelně vynaloženy, a nepřiznal proto jejich náhradu z téhož důvodu, jako tomu bylo v dalších řízeních vedených dovolatelkou v obdobných věcech, tedy proto, že dovolatelka je obchodní společností, jejímž předmětem činnosti je skupování a vymáhání pohledávek. Závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014 se proto plně vztahují také na přezkoumávanou věc, a dovolací soud na ně proto odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D. předseda senátu