Plný text
30 Cdo 881/2026-138
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně SYNOT TIP, a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem [adresa] o zaplacení 467 684 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 281/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 13 Co 176/2025-88, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2025, č. j. 13 Co 176/2025-88, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně, (někdejší) provozovatelka interaktivního videoloterního terminálu v sázkové kanceláři CHANCE v České Lípě, Sokolská 290, se podanou žalobou po žalované domáhá zaplacení částky 467 684 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 28. 11. 2024 do zaplacení jako náhrady škody v podobě ušlého zisku za období od 23. 6. 2014 do 31. 12. 2017, kdy nemohla terminál provozovat v důsledku zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31. 12. 2007 a ze dne 3. 7. 2008, jimiž jí bylo provozování terminálu do 31. 12. 2017 povoleno. Ke zrušení uvedených povolení došlo rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 31. 7. 2013, č. j. MF-60230/2013/34, proti kterému žalobkyní podaný rozklad byl zamítnut rozhodnutím ministra financí ze dne 16. 6. 2014, č. j. MF-83194/2013/34-2901-RK, doručeným žalobkyni dne 23. 6. 2014. Toto rozhodnutí ministra financí pak bylo na základě správní žaloby žalobkyně zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 5 Af 51/2014-141, a věc mu byla vrácena k dalšímu (podle žalobkyně dosud neskončenému) řízení s tím, že v obecně závazné vyhlášce Města Česká Lípa, která byla podkladem zrušeného rozhodnutí, absentují objektivní (racionální, nediskriminační a nesvévolné) důvody ve vztahu k provozovatelům hazardních her, pročež ji správní soud jako diskriminační, a tedy nesouladnou se zákonem, neaplikoval.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 27 C 281/2024-45, zamítl žalobu o zaplacení částky 467 684 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 28. 11. 2024 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění. Žalobkyně provozovala interaktivní videoloterní terminál v provozně sázkové kanceláře (herny) CHANCE v České Lípě, Sokolská 290 (dále jen „terminál“). Provozování tohoto terminálu bylo žalobkyni povoleno rozhodnutími Ministerstva financí ze dne 31. 12. 2007, č. j. 34/26454/2007, a ze dne 3. 7. 2008, č. j. 34/52265/2008, a to na dobu do 31. 12. 2017. Tato povolení bylo na základě obecně závazné vyhlášky Města Česká Lípa č. 7/2011, účinné od 7. 1. 2012 (dále jen „předmětná obecně závazná vyhláška“) zrušeno rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 31. 7. 2013, č. j. MF-60230/2013/34. Rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra financí ze dne 16. 6. 2014, č. j. MF-83194/2013/34-2901-RK, které bylo žalobkyni doručeno dne 23. 6. 2014, a k tomuto dni žalobkyně provoz terminálu podle svých tvrzení ukončila. Na základě správní žaloby žalobkyně pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 5 Af 51/2014-141, rozkladové rozhodnutí ministra financí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu (podle žalobkyně dosud neskončenému) řízení s tím, že v předmětné obecně závazné vyhlášce absentují objektivní (racionální, nediskriminační a nesvévolné) důvody ve vztahu k provozovatelům hazardních her, pročež se soud rozhodl ji jako diskriminační, a tedy nesouladnou se zákonem, neaplikovat. Nárok na náhradu škody uplatnila žalovaná u žalobkyně dopisem odeslaným dne 6. 11. 2023 a žalovaná dopisem ze dne 7. 10. 2024 tento nárok uspokojit odmítla.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a uzavřel, že žalovaná není pasivně věcně legitimována, neboť „primární nezákonný akt“ nepředstavuje rozhodnutí o zrušení povolení žalobkyně provozovat terminál, jakkoliv jde ve smyslu § 8 OdpŠk o nezákonné rozhodnutí, které bylo správním soudem zrušeno, ale předmětná obecně závazná vyhláška, kterou žalovaná v ex officio zahájeném řízení o zrušení povolení musela zohlednit a nemohla si učinit závěr o její nezákonnosti. Pasivně věcně legitimovaným (za případnou škodu odpovídajícím) subjektem je tudíž dle soudu prvního stupně Město Česká Lípa, nikoliv žalovaná, která nepochybila, pokud postupovala dle tehdy platné právní úpravy. Současně dospěl soud prvního stupně k závěru, že rovněž není dána ani příčinná souvislost mezi vznikem žalobkyní tvrzené škody a nezákonným rozhodnutím žalované, neboť je dána mezi vznikem škody a předmětnou obecně závaznou vyhláškou, a zdůraznil, že nejpozději od 7. 1. 2012 muselo být žalobkyni zřejmé, že bude muset na předmětném místě své podnikání ukončit, neboť povolení k provozování loterií obsahuje mimo jiné schválení jejího umístění, a pokud toto místo není zároveň povoleno k takovému provozu v obecně závazné vyhlášce, správní orgán, který povolení vydal, přistoupí k jeho zrušení z úřední povinnosti, což se v posuzovaném případě stalo. Žalobkyně pak měla dostatečný prostor před zrušením povolení svým jednáním předejít pro ni nepříznivému následku, byla však nečinná a nedodržela svou povinnost předcházet škodám. Dále soud prvního stupně zdůraznil, že nezákonnost zrušených rozhodnutí žalované je bezprostředně spojena s předmětnou obecně závaznou vyhláškou, nikoliv s vadami rozhodnutí o rozkladu, jedinou „vadou“ v postupu Ministerstva financí bylo zohlednění předmětné obecně závazné vyhlášky, kterou však nebylo oprávněno přezkoumávat a muselo z ní vycházet. Soud prvního stupně tedy shrnul, že v předmětné věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ministra financí, neexistuje však příčinná souvislost mezi rozhodnutím o zrušení povolení a rozhodnutím o rozkladu, ani žádným jiným rozhodnutím Ministerstva financí či ministra financí, a vznikem žalobkyní tvrzené škody, která jí mohla vzniknout pouze na základě předmětné obecně závazné vyhlášky vydané v samostatné působnosti obce, jež byla později, tj. až po rozhodnutí ministra financí o rozkladu, shledána nezákonnou s tím, že Ministerstvu financí její přezkum nepříslušel a muselo je ve svých rozhodnutích aplikovat. Žalobkyně však svůj nárok u pasivně věcně legitimovaného subjektu Města Česká Lípa neuplatnila a proti předmětné obecně závazné vyhlášce (např. podnětem k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nebo u Ministerstva vnitra) nebrojila.
5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2025, č. j. 13 Co 176/2025-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil, a z předmětné obecně závazné vyhlášky zjistil, že jí Město Česká Lípa stanovilo (v příloze vyhlášky vypočtená) místa, na nichž mohou být na území města provozovány sázkové a jiné podobné hry; adresa Sokolská 290 však mezi nimi uvedena není. Vyhláška nabyla účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení, k němuž došlo dne 23. 12. 2011. V první řadě odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, neboť z něj zásadní důvod rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy ztotožnění právně významné skutečnosti znemožňující žalobkyni provozování terminálu s předmětnou obecně závaznou vyhláškou, nikoliv s její existenci reflektujícími rozhodnutími Ministerstva financí, vyplývá. Dále odvolací soud zdůraznil, že tento závěr soudu prvního stupně sdílí, „jakkoliv“ z něj nelze dovozovat vztah příčinné souvislosti, pokud žalobkyně již podle svých tvrzení i po účinnosti vyhlášky (7. 1. 2012) v provozování terminálu na adrese [adresa] pokračovala. Dále odvolací soud zdůraznil, že činnost žalobkyně spočívající v provozování sázkové hry na adrese [adresa] byla po účinnosti vyhlášky, a tedy i v žalovaném období, protiprávní (v tomto místě vyhláškou nadále neumožněná), na čemž přetrvávající existence povolení žalobkyně k této činnosti udělené jí (individuálním) správním rozhodnutím, nemohlo nic změnit. Odvolací soud zdůraznil, že obecně závazná vyhláška obce je pramenem práva a žalobkyně byla povinna se jí řídit, neboť je vázána nejen zákonem (jako soud), ale i podzákonnými právními předpisy, a posuzování jejichž zákonnosti jí nepřísluší. Žalobkyni sice mohl začít ucházet zisk až počínaje jí uváděným datem 23. 6. 2014, kdy jí bylo pravomocně odňato individuální povolení, vznik práva na jeho náhradu vůči žalované by však byl v rozporu s obecnou právní zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže), poněvadž v době od 7. 1. 2012 do 22. 6. 2014 ji k provozování terminálu neopravňovala předmětná obecně závazná vyhláška, což žalobkyně nerespektovala a terminál provozovala. Žalobkyni tudíž nemohla vzniknou podle práva odškodnitelná újma v době od 23. 6. 2014, kdy k provozování terminálu pozbyla rovněž individuální (v době účinnosti vyhlášky však již „neúčinné“) povolení. Úvahami, že se předmětná obecně závazná vyhláška žalobkyně „nijak právně nedotýkala“ a „nebyla vůči ní sama o sobě vykonatelná“, žalobkyně dle odvolacího soudu zcela opomenula její povahu jako právního (jakkoliv „jen“ podzákonného) předpisu a pramene práva, k pozastavení jehož účinnosti či jeho zrušení nedošlo. Dále odvolací soud zdůraznil, že z jejího obsahu nelze dovodit, že by se měla týkat až zařízení uváděných do provozu po její účinnosti. Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které dle svého obsahu směřuje do výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. V dovolání uplatila žalobkyně následující dovolací důvody.
8. Žalobkyně namítala, že se odvolací soud při posouzení „otázek zásadního právního významu“ odchýlil od ustálené a konstantní judikatury Nejvyššího soudu, přičemž v části jde o právní otázky, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Dále uváděla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť (a) nesprávně vyložil a aplikoval § 8 OdpŠk při posouzení kauzálního vztahu mezi nezákonným rozhodnutím Ministerstva financí a vzniklou škodou, (b) odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu k objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, (c) otázku nutnosti přerušení, resp. zastavení, podnikatelské činnosti žalobkyně posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou civilních soudů i judikaturou Ústavního soudu, jestliže uzavřel, že k nutnosti ukončit podnikatelskou činnost žalobkyně došlo již samotnou účinností předmětné obecně závazné vyhlášky, a (d) namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť jeho odůvodnění postrádá dostatečnou míru konkrétnosti, logické návaznosti a srozumitelnosti, která je nezbytným předpokladem pro řádnou realizaci práva účastníka řízení na soudní ochranu, což žalobkyni brání vést kvalifikovanou polemiku s právními závěry odvolacího soudu.
9. Na tomto základě pak žalobkyně formulovala tyto dovolací otázky:
10. (1) Zda je v souladu s § 8 OdpŠk a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu závěr, že samotná existence formálně platné obecně závazné vyhlášky obce vylučuje objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným individuálním rozhodnutím Ministerstva financí, které bylo soudem pravomocně zrušeno pro nezákonnost?
11. (2) Zda může samotná obecně závazná vyhláška obce bez existence individuálního správního aktu zrušit či omezit platnost dříve vydaného povolení Ministerstva financí, nebo zda účinky obecní regulace vůči konkrétnímu provozovateli nastávají až prostřednictvím rozhodnutí Ministerstva financí, a to zejména s ohledem na recentní judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu a zavedenou správní praxi?
12. V této souvislosti žalobkyně namítala, že dle zavedené správní praxe představuje obecně závazná vyhláška pouze abstraktní regulaci prostoru, nikoli bezprostředně vykonatelný zákaz vůči konkrétnímu provozovateli hazardních her a její právní účinky se v praxi materializují teprve skrze individuální rozhodnutí Ministerstva financí (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 22/11-1). Regulace míst v obecně závazné vyhlášce tak nemá automaticky vliv na platnost existujících rozhodnutí Ministerstva financí o povolení (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12). Ministerstvo financí tedy nejprve vyhodnotilo, resp. mělo povinnost vyhodnotit, zda konkrétní povolení koliduje s teritoriální regulací deklarovanou obecně závaznou vyhláškou, a poté vydalo rozhodnutí o omezení či zrušení povolení, které podléhá soudnímu přezkumu (srov. nález pléna Ústavního soud ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, a ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 1 As 89/2015, ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 9 As 323/2017, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 6 As 285/2014, uveřejněný pod č. 3194/2015 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Pokud tedy žalobkyně provozovala zařízení až do doby pravomocného odnětí povolení, jednala zcela v souladu s právním řádem a postupovala způsobem aprobovaným obecnými soudy i Ústavním soudem, jehož rozhodnutí žalobkyně považuje za svébytný pramen práva. Kauzální nexus je tak dle žalobkyně jednoznačně dán, neboť bez vydání nezákonného rozhodnutí by k faktickému ukončení provozování terminálu nedošlo. Navíc, i pokud by byla předmětná obecně závazná vyhláška posouzena jako paralelní příčina vzniku škody, není tím odpovědnost státu vyloučena a oba subjekty by odpovídaly samostatně. Pokud pak stát zapříčinil stav, v němž došlo ke kolizi pramenů práva (resp. jejich účinků spočívající v kolizi obecně závazné vyhlášky a individuálního povolení), nemůže z této situace těžit ke škodě jednotlivce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1028/2019, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod č. 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. (3) Zda je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné, pokud se nevypořádalo s podstatnými námitkami žalobkyně týkajícími se účinků obecně závazné vyhlášky, legitimního očekávání, správní praxe a judikatury Ústavního i Nejvyššího správního soudu? V této souvislosti žalobkyně poukázala na nevypořádání se se závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 22/11-1, a odkázala na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, či ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08) či Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90).
14. (4) Zda je Ministerstvo financí při rozhodování o odnětí povolení povinno posoudit zákonnost, proporcionalitu a ústavnost obecně závazné vyhlášky, která má být v řízení aplikována, a zda je nezákonné rozhodnutí vydané bez takového přezkumu způsobilé založit odpovědnost státu podle § 8 OdpŠk?
15. K poslední otázce žalobkyně uvedla, že dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je výkon veřejné moci možný pouze způsobem, který stanoví zákon, a v jeho mezích. Správní orgán proto nemůže odhlédnout od skutečnosti, že podkladový podzákonný právní předpis může být zjevně vydán ultra vires, tedy mimo meze zmocnění, a pokud by Ministerstvo financí i přes takové poznatky rozhodlo o zrušení povolení, založilo by své rozhodnutí na právním aktu, který nenaplňuje znaky zákonnosti, neboť je povinen posoudit, zda se tato vyhláška vůbec pohybuje v mezích zákona, a je-li tomu jinak, takovou vyhlášku v konkrétním rozhodování neaplikovat. Rovněž je dle žalobkyně správní orgán povinen zabývat se nejen proporcionalitou zásahu do majetkových práv, ale i proporcionalitou samotné obecně závazné vyhlášky, která je zdrojem restrikce; jinak by rezignoval na ústavní příkaz minimalizovat zásahy do základních práv a na vlastní povinnost nenarušit jejich podstatu či smysl. Správní rozhodnutí založené na podzákonném právním předpisu, který může být následně v řízení před Ústavním soudem zrušen, vytváří stav neakceptovatelné právní nejistoty a otevírá prostor pro odpovědnost státu za škodu podle § 13 OdpŠk. Předběžné posouzení legality vyhlášky přitom umožňuje takovým rizikům předcházet. V této souvislosti pak žalobkyně poukázala na judikaturu Soudního dvora Evropské Unie i Nejvyššího správního soudu, podle níž je každý vnitrostátní orgán veřejné moci povinen neaplikovat takové ustanovení vnitrostátního práva, které je v rozporu s právem Evropské unie, a dovozovala, že nevidí racionální důvod, aby taková povinnost neplatila i v rámci práva vnitrostátního. Rovněž poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021, sp. zn. 5 As 116/2018, a ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 10 As 301/2021, kterými měla být zrušena rozhodnutí Ministerstva financí proto, že toto ministerstvo odmítlo posoudit námitku nezákonnosti obecně závazné vyhlášky a bez dalšího ji aplikovalo. Žalobkyně tudíž uzavřela, že Ministerstvo financí není oprávněno aplikovat obecně závaznou vyhlášku obce „mechanicky“, aniž by předem ověřilo její zákonnost, ústavní konformitu a soulad s právem Evropské unie, a považovala za nezbytné, aby dovolací soud zaujal jednoznačný právní názor, který sjednotí rozhodovací praxi a potvrdí, že nelze založit individuální rozhodnutí o zásahu do práv účastníka na normativním aktu, jehož zákonnost je důvodně zpochybněna a který nebyl správním orgánem v nezbytné míře přezkoumán.
16. Dále žalobkyně dovozovala, že podmínky objektivní odpovědnosti státu jsou dány, neboť existuje rozhodnutí orgánu státu zrušené pro nezákonnost, na čemž nemůže ničeho změnit platnost obecně závazné vyhlášky (podzákonného předpisu), která byla jeho podkladem. Uplatněná majetková újma pak žalobkyni vznikla až následkem tohoto nezákonného rozhodnutí, neboť do jeho vydání byla oprávněna terminál provozovat. V této souvislosti žalobkyně namítla i existenci „zásadní procesní vady“ spočívající v tom, že nebyla soudy obou stupňů vyzvána dle § 118a občanského soudního řádu k označení důkazů k prokázání svého tvrzení, že existuje zavedená správní praxe, podle níž „rušení povolení k provozování hazardních her náleží výhradně do rámce správního řízení a nelze je dovozovat již z pouhé účinnosti obecně závazné vyhlášky obce“.
17. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě.
18. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, příp. zamítnutí, neboť žádná ze čtyř v dovolání formulovaných otázek nezakládá řádný dovolací důvod, poněvadž na jejich zodpovězení napadené rozhodnutí nestojí a některé z nich již byly jednoznačně judikatorně vyřešeny a není třeba se od tohoto výkladu odklonit. Žádná z odpovědí na tyto otázky rovněž nemá potenciál vyvrátit důvody, na nichž napadené rozhodnutí stojí. Navíc posouzení druhé a čtvrté otázky ani nepřísluší do pravomoci civilních soudů, ale soudů správních, a tyto otázky již byly mnohokrát Nejvyšším správním soudem posuzovány. K první otázce žalovaná doplnila, že objektivní odpovědnost automaticky nezakládá odpovědnost státu za cokoliv a k jejímu vzniku musí být splněny i další podmínky včetně příčinné souvislosti. Ke druhé otázce uvedla, že již byla zodpovězena, jak Ústavním soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. III. ÚS 125/24), tak Nejvyšším správním soudem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 6 As 285/2014), a zdůraznila, že žalobkyně měla dostatek času (více jak 2 roky) na vydání předmětné obecně závazné vyhlášky reagovat, neboť musela vědět, že Ministerstvo financí má povinnost vydané povolení přezkoumat. Rovněž setrvala na závěru, že v době od 7. 1. 2012 do 22. 6. 2014 žalobkyně provozovala terminál v rozporu s předmětnou obecně závaznou vyhláškou, tedy protiprávně, byť na základě povolení. Ke třetí otázce žalovaná uvedla, že dle žalobkyně nevypořádané námitky buď vypořádány byly, byť způsobem, s nímž žalobkyně nesouhlasí, nebo postrádají relevanci ve vztahu k důvodům, na nichž napadené rozhodnutí stojí. Ke čtvrté otázce zdůraznila, že správní orgán je obecně závaznou vyhláškou vázán, musí ji aplikovat jako pramen práva a její přezkum mu na rozdíl od soudů nepřísluší, pouze k námitce jejího rozporu s evropským prvkem, což však musí poškozený ve správním řízení namítnout (to se však v posuzovaném případě nestalo). Navíc napadené rozhodnutí je postaveno na jiných argumentacích, zejména na absenci příčinné souvislosti s jednáním státu.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda splňuje všechny zákonné náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
24. Pokud jde o otázku povinnosti Ministerstva financí při rozhodování o odnětí povolení posuzovat zákonnost, proporcionalitu a ústavnost obecně závazné vyhlášky a toho, zda absence takového posouzení zakládá odpovědnost státu podle § 8 OdpŠk (otázka 4), tak Nejvyšší soud v první řadě připomíná, že dle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
25. U výše uvedené otázky žalobkyně poukázala na judikaturu Soudního dvora Evropské Unie i Nejvyššího správního soudu ohledně povinnosti zkoumat soulad s právem Evropské Unie, a na dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými měla být zrušena rozhodnutí Ministerstva financí proto, že toto ministerstvo odmítlo posoudit námitky nezákonnosti obecně závazné vyhlášky a bez dalšího ji aplikovalo, a žádala Nejvyšší soud, aby zaujal jednoznačný právní názor, kterým „sjednotí rozhodovací praxi“ a potvrdí, že nelze založit individuální rozhodnutí o zásahu do práv účastníka na normativním aktu, jehož zákonnost je důvodně zpochybněna a který nebyl správním orgánem v nezbytné míře přezkoumán. Toto vyjádření však řádné vymezení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. nepředstavuje, neboť částečně poukazuje na rozhodovací praxi týkající se zcela odlišné problematiky (tj. povinnosti zkoumat soulad obecně závazné vyhlášky s právem Evropské Unie), a navíc rozpor právního posouzení odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího správního soudu nepředstavuje předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Ve vztahu k požadavku na „sjednocení rozhodovací praxe“ pak není zřejmé, o jaká rozhodnutí, jakých soudů, jejichž praxe má být sjednocena, se má jednat s tím, že dle § 237 o. s. ř. je předpokladem přípustnosti dovolání pouze rozdílná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani v úvodu dovolání (v odstavci 4) uvedené obecné vyjádření, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud při posouzení „otázek zásadního právního významu“ odchýlil od ustálené a konstantní (a žalobkyní blíže nespecifikované) judikatury Nejvyššího soudu, přičemž v části jde o právní otázky, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Dle výše uvedené judikatury totiž musí být předpoklad přípustnosti dovolání vymezen pro každou dovolací otázku zvlášť. Ohledně výše uvedené otázky je tedy dovolání vadné.
26. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku spočívající v nevypořádání některých námitek žalobkyně uvedených v dovolání, neboť v tomto směru se odvolací soud od judikatury Nejvyššího ani Ústavního soudu neodchýlil, pokud jednoznačně, byť stručně uvedl, že v posuzovaném případě není dán jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to příčinná souvislost mezi zrušeným rozhodnutím o rozkladu a vznikem tvrzené škody, která byla dle odvolacího soudu vyloučena tím, že oprávnění provozovat terminál žalobkyně ztratila již okamžikem účinnosti předmětné obecně závazné vyhlášky. Z odůvodnění napadeného rozsudku je tudíž zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil a jak relevantní námitky žalobkyně, jež vycházely z existence všech předpokladů odpovědnosti včetně příčinné souvislosti, vypořádal [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2995/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5237/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2364/24, ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, stejně jako žalobkyní odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009 (správně má být uvedeno 22. 9. 2009; poznámka Nejvyššího soudu), sp. zn. III. ÚS 961/09, či ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08]. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Porušení práva na spravedlivý proces tak nenastane, jestliže obecné soudy sice nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 29 NSČR 174/2016). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku pak vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně s jeho obsahem polemizuje, byla tudíž schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat a proti závěrům, s nimiž nesouhlasila, se vymezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
27. Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody. Pokud jde o otázky 1 a 2, lze z obsahu dovolání dovodit, že se obě týkají zpochybnění závěru odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou z důvodu, že žalobkyně nebyla oprávněna terminál provozovat již od okamžiku účinnosti předmětné obecně závazné vyhlášky, nikoliv až na základě zrušení předchozího povolení k jeho provozování s tím, že tato otázka měla být posouzena v rozporu s v odstavci 12 uvedenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), což žalobkyně v rámci dovolání zpochybnila, neboť dle žalobkyně učinil odvolací soud chybný závěr o tom, že účinnost předmětné obecně závazné vyhlášky existenci příčinné souvislosti mezi zrušeným rozhodnutím o rozkladu a vznikem tvrzené škody vyloučila. Ohledně této otázky je pak dovolání přípustné, neboť tato otázka dosud nebyla ve všech souvislostem Nejvyšším soudem vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
28. Dovolání je důvodné.
29. Podle čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) mohou zastupitelstva obcí v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.
30. Podle § 43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „loterní zákon“), orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo povolení vydáno, jsou klamné.
31. Právo obce vydávat obecně závazné vyhlášky vyplývá z čl. 104 odst. 3 Ústavy a jedná se o originární normotvorbu, k níž obec nepotřebuje výslovné zákonné zmocnění. Obecně závaznou vyhlášku pak může obec regulovat i umístění interaktivních videoloterijních terminálů (srov. nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 22/11-1, ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, a ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10).
32. Případný rozpor mezi vydanou obecně závaznou vyhláškou obce nově vymezující místa pro umístění interaktivních videoloterijních terminálů a dosud existujícími rozhodnutími Ministerstva financí o povolení provozu takových terminálů na jiných než nově vymezených místech je pak Ministerstvo financí povinno odstranit postupem dle § 43 odst. 1 loterního zákona. V případě vydání obecně závazné vyhlášky omezující místa provozu interaktivních videoloterijních terminálů je tedy povinností Ministerstva financí zajistit přezkum dříve vydaných individuálních povolení k jejich provozu a posouzení, zda se nedostala do rozporu s nově vydanou obecně závaznou vyhláškou, a pokud se tak stalo, tato povolení zrušit (srov. nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, a ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, a i následný nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12-1). Z těchto závěrů pak vychází i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 6 As 285/2014, uveřejněný pod č. 3194/2015 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
33. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že samotným vydáním obecně závazné vyhlášky platnost existujících individuálních povolení k provozu interaktivních videoloterijních terminálů na místech, kde jejich provoz nová obecně závazná vyhláška nepovoluje, nezaniká, neboť k jejich zániku je třeba jejich zrušení dle § 43 odst. 1 loterního zákona.
34. Ke stejnému závěru pak dospěl i Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 22/11-1, v němž uzavřel, že omezení míst pro provozování herních terminálů obecně závaznou vyhláškou obce nezneplatňuje již vydaná a dosud existující rozhodnutí Ministerstva financí k jejich provozu na jiných než nově vymezených místech, ale pouze reguluje místa, kde si obec od účinnosti obecně závazné vyhlášky umístění těchto výherních zařízení nepřeje. Je pak na Ministerstvu financí, aby zajistilo respekt k této obecní regulaci prostřednictvím zrušení těchto povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit s tím, že dokud provozovatelé disponují platnými rozhodnutími Ministerstva financí, obec není oprávněna nerespektování obecně závazné vyhlášky sankcionovat vůči provozovatelům, neboť ti jednají v důvěře v existující a dosud platné akty státu (rozhodnutí o povolení vydaná Ministerstvem financí). Pokud však Ministerstvo financí v návaznosti na existující obecně závazné vyhlášky nezahájí přezkumná řízení, porušuje ústavně zaručené právo obcí na územní samosprávu. V přezkumných řízeních pak bude třeba existenci povolení posoudit i s ohledem na další ústavně vymezené principy, avšak v zásadě platí, že provozovatelé těchto zařízení si museli být vědomi skutečnosti, že mohou být v podstatě kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni.
35. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že vydání obecně závazné vyhlášky obce omezující místa pro provoz herních terminálů samo o sobě nezneplatňuje již vydaná a dosud platná rozhodnutí Ministerstva financí povolující jejich provoz na jiných než nově vymezených místech. Tato povolení pak mohou zaniknout až na základě rozhodnutí Ministerstva financí o jejich zrušení dle § 43 odst. 1 loterního zákona, a to i z důvodu jejich rozporu s nově vydanou obecně závaznou vyhláškou. Do této doby tedy nelze považovat provoz takového terminálu za protiprávní, neboť jeho provozovatel jedná v důvěře v existující a dosud platný akt státu (rozhodnutí o povolení vydané Ministerstvem financí).
36. Odvolací soud postavil svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi zrušeným rozhodnutím o rozkladu a tvrzenou škodou na tom, že její vznik je vyloučen tím, že již od účinnosti předmětné obecně závazné vyhlášky bylo provozování terminálu v místě, kde to tato vyhláška nadále neumožňovala, protiprávní, na čemž přetrvávající existence povolení žalobkyně k této činnosti uděleného jí individuálním správním rozhodnutím nemohla nic změnit. Tento závěr je však v rozporu s výše uvedeným. Právní posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem je tak nesprávné, neboť skutečnost, že žalobkyně sporný terminál v době od účinnosti předmětné obecně závažné vyhlášky do pravomocného zrušení povolení k jeho provozu provozovala, existenci příčinné souvislosti mezi následně zrušeným rozhodnutím o rozkladu, na základě kterého nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení povolení k provozu terminálu, a žalobkyní tvrzenou škodou vyloučit nemůže, poněvadž oprávnění k provozu terminálu žalobkyni zaniklo až na základě rozhodnutí o zrušení povolení, nikoliv již účinností předmětné obecně závazné vyhlášky, jak chybně dovozoval odvolací soud.
37. Poukazovala-li žalovaná ve vztahu k této dovolací otázce ve svém vyjádření na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. III. ÚS 125/24, tak toto se věnuje odlišné otázce, než na které rozhodnutí odvolacího soudu stálo, a to tomu, zda lze časový úsek mezi okamžikem, kdy se stěžovatelka dozvěděla, že individuální povolení jsou rozporná s úpravou územní samosprávy, a okamžikem jejich zrušení považovat za dostačující pro přizpůsobení jejího podnikání. Tyto závěry tudíž na otázku řešenou v tomto rozsudku nedopadají.
38. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobkyně (mimo výše uvedené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a absenci výzvy k označení důkazů dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
39. Námitka tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku již byla vypořádána výše jako jedna z dovolacích otázek. Pokud žalobkyně namítla i existenci „zásadní procesní vady“ spočívající v tom, že nebyla soudy obou stupňů vyzvána dle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání svého tvrzení, že existuje zavedená správní praxe, podle níž „rušení povolení k provozování hazardních her náleží výhradně do rámce správního řízení a nelze je dovozovat již z pouhé účinnosti obecně závazné vyhlášky obce“, tak ani toto vadu řízení nepředstavuje, neboť důkazní návrhy slouží k prokázání tvrzení účastníka o skutkovém stavu a otázka, zda se účinností obecně závazné vyhlášky nepovolující v určitém místě provoz hazardních her ruší předchozí individuální povolení k jejich provozování, není otázkou skutkovou, ale otázkou právního hodnocení, které činí soud a je ostatně vypořádána výše. Účastník řízení tedy ohledně právního hodnocení nemá důkazní povinnost, k jejímuž splnění by mohl být dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzván, neboť poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k objasnění skutkového stavu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005), nikoliv k prokazování správnosti právního názoru žalobkyně.
40. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak ve výroku I, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tak v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně, tak ve výroku II rozsudku odvolacího soudu [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
41. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobkyně nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a to v souladu s výše uvedeným závěrem Nejvyššího soudu. Opětovně se vypořádá s tím, zda jsou v posuzované věci naplněny jednotlivé předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu z nezákonného rozhodnutí včetně poněkud vnitřně rozporného závěru soudu prvního stupně, jenž považoval zrušené rozhodnutí o rozkladu za nezákonné rozhodnutí dle § 8 OdpŠk, současně však uzavřel, že tato „nezákonnost“ je bezprostředně spojena s předmětnou obecně závaznou vyhláškou, nikoliv s vadami rozhodnutí o rozkladu či jedinou „vadou“ v postupu Ministerstva financí, které bylo povinno předmětnou obecně závaznou vyhlášku ve svém rozhodnutí zohlednit a nebylo oprávněno ji přezkoumávat. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na to, že dle jeho ustálené rozhodovací praxe je nezákonným rozhodnutím takové rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost, která může spočívat, jak v nesprávném právním posouzení otázek hmotněprávních, tak v pochybení procesním, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soudy obvykle nejsou povinny v rozhodnutí přímo vyslovovat nezákonnost rozhodnutí (resp. zrušení či změnu rozhodnutí pro nezákonnost), je nutné při posouzení podmínky zákonnosti, resp. nezákonnosti vydaného rozhodnutí, vycházet z rozhodnutí jako z celku, tedy z odůvodnění zrušujícího rozhodnutí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013).
42. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu