30 Cdo 921/2026

Plný text

30 Cdo 921/2026-263

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně J. L., s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení 93 789 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 3/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2025, č. j. 36 Co 301/2025-245, t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2025, č. j. 36 Co 301/2025-245, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, č. j. 25 C 3/2023-211, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 750 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 92 039 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala toho, aby jí žalovaná poskytla zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 140 985 Kč s příslušenstvím, která ji měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 55/2015 (dále také „posuzované řízení“). Toto řízení, které samo bylo odškodňovacím řízením (ve vztahu k tehdy odškodňovanému řízení vedenému Finančním ředitelstvím pro hl. m. Prahu, územní pracoviště Praha 6, jež se týkalo daňové kontroly a následného vydání dodatečných platebních výměrů), podle dokazování provedeného soudem prvního stupně trvalo celkem 7 let a 9 měsíců.

4. V daném řízení soudy nižších stupňů rozhodovaly opakovaně, neboť v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 25 C 3/2023-147 (kterým soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 500 Kč s příslušenstvím a jinak žalobu zamítl), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 36 Co 79/2024-171 (kterým byl první rozsudek soudu prvního stupně potvrzen), byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2025, č. j. 30 Cdo 3404/2024-191 (dále jen „předchozí kasační rozhodnutí“). Jelikož však nosné závěry výše zmíněných rozhodnutí nejsou pro nynější dovolací řízení rozhodné, Nejvyšší soud je zde nebude reprodukovat.

5. Soud prvního stupně tak v pořadí svým druhým rozsudkem rozhodl především na základě závěru o adekvátnosti základní částky finančního zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky potom v částce poloviční. Základní částka odškodnění tak činila dohromady 101 250 Kč. Tu nicméně ve smyslu § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), modifikoval tak, že ji snížil o 20 % z důvodu skutkové i právní složitosti a o dalších 20 % z důvodu, že řízení probíhalo opakovaně na třech stupních soudní soustavy. Soud prvního stupně nicméně tuto částku dále navýšil o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci, neboť se soudy v posuzovaném řízení odchýlily od ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, přičemž tato pochybení vedla k následné kasaci Nejvyšším soudem, a tedy měla přímý vliv na délku daného řízení. Soud prvního stupně neshledal důvody pro další modifikaci částky, jelikož význam řízení pro poškozeného zhodnotil jako standardní a zároveň neměl za prokázané, že je nutné základní částku korigovat též z důvodu podílu poškozeného na délce řízení. Částku 101 250 Kč tak snížil o 30 % na částku 70 875 Kč. Jelikož však výsledná částka převyšovala částku 62 500 Kč, která tvořila jistinu přiznanou v původním (prvním) odškodňovaném řízení, soud prvního stupně nakonec výše uvedeným způsobem vypočtenou částku zkrátil a jako přiměřené zadostiučinění v nynějším řízení považoval právě částku 62 500 Kč. Tento závěr odůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1743/2011, a v něm obsažený požadavek, aby částka přiznaná v odškodňovacím řízení nepřevyšovala částku přiznanou v řízení odškodňovaném. Jelikož žalovaná dobrovolně plnila co do výše 59 250 Kč a zároveň již soud přiznal částku 1 500 Kč v pořadím prvním rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 25 C 3/2023-147, přiznal tak žalobkyni částku 1 750 Kč.

6. O podaném odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud svým v pořadí druhým rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K otázce významu řízení uvedl, že význam posuzovaného řízení je tak nanejvýš reprezentován tím, čeho se v něm mohla žalobkyně domoci; požadavky jdoucí nad rámec toho však již odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – za přiměřené nepovažoval. Odvolací soud odmítl argument žalobkyně, že jí ve skutečnosti bylo na základě posuzovaného řízení vyplaceno 90 943,17 Kč, neboť ačkoliv jistina představovala částku 58 150 Kč, součástí bylo také příslušenství. Podle odvolacího soudu však příslušenství, a to včetně přiznaných nákladů řízení, nelze při posuzování významu předmětu řízení zohledňovat. K argumentu dovolatelky, že do celkové délky posuzovaného řízení je třeba započítat i dobu (tzv. předběžného projednávání nároku) od podání žádosti o přiznání zadostiučinění u Ministerstva financí do podání žaloby k soudu, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně sice tuto dobu chybně nezapočítal, ovšem s ohledem na již zohledněnou délku řízení a její následné navýšení o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci zde „nejde o pochybení, které by mohlo zvrátit závěry soudu prvního stupně.“ K odvolací námitce, v níž žalobkyně zdůrazňovala poměr mezi jejím „celkovým majetkem“ a částkou přisouzenou jí v odškodňovaném řízení, odvolací soud uvedl, že mu není zřejmé, z jakého konkrétního údaje účetní závěrky žalobkyně tuto hodnotu dovozuje, když hodnota jí vykazovaných aktiv po zohlednění korekcí činí 3 824 000 Kč; za této situace tak nebylo možno hovořit (jak činila žalobkyně) o tom, že přisouzená částka v odškodňovaném řízení představovala takřka 30 % hodnoty jejího jmění.

II. Dovolání

7. I druhý rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen „dovolatelka“), patrně v celém jeho rozsahu, dovoláním. Jeho přípustnost odvozuje od čtyř otázek hmotného práva, při jejichž řešení se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně uvádí otázky, zda (1) lze při určení částky toho, co je pro dovolatelku v posuzovaném řízení „v sázce“, zohlednit i úrok z prodlení; zda (2) lze při určení částky toho, co je pro dovolatelku v posuzovaném řízení „v sázce“, zohlednit také náklady posuzovaného řízení; a (3) zda lze při určení kritéria významu předmětu průtažného řízení pro dovolatelku vycházet z údaje (účetní závěrky) „o aktivech po korekci“. Nakonec také namítá, že (4) soudy nezahrnuly do celkové doby posuzovaného řízení dobu předběžného projednání nároku.

8. Dovolatelka s odkazem na rozsáhlou a v dovolání citovanou judikaturu dovolacího soudu k otázkám (1) a (2) namítá, že jak úroky z prodlení, tak náklady řízení musejí být zohledněny v rámci kritéria významu předmětu řízení. K otázce výše označené jako (3) potom uvádí, že soudy si pro posouzení významu průtažného řízení z hlediska poškozeného vybraly z účetní závěrky údaj o hodnotě jejích aktiv po zohlednění korekcí. Dovolatelka však míní, že namísto toho měly soudy vycházet z údajů o vlastním kapitálu žalobkyně, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. K poslední své předestřené otázce potom dovolatelka uvádí, že soudy měly do délky posuzovaného řízení zahrnout také dobu trvání předběžného projednání nároku. Na základě všech těchto úvah tak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení.

9. K podanému dovolání se vyjádřila prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových také žalovaná. V něm vyjadřuje prostý souhlas s posouzením provedeným soudy nižších stupňů a navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl. Konkrétnější argumentaci vztahující se k dovolacím námitkám však podané vyjádření neobsahuje.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. V nynějším případě napadené rozhodnutí závisí nejprve na vyřešení otázky, zda je v případě určování významu předmětu řízení pro poškozeného nutné zohledňovat také příslušenství částky přiznané (či požadované) v posuzovaném řízení, tedy jak vzniklý úrok z prodlení, tak částku představující (latentní) náhradu nákladů řízení. Jelikož se v řešení této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je v tomto rozsahu dovolání přípustné.

15. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil také v otázce nutnosti zahrnutí doby předběžného projednávání nároku do celkové délky posuzovaného řízení. I v tomto rozsahu tak Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným.

IV. Důvodnost dovolání

16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve výše specifikovaném rozsahu nejen přípustné, ale též opodstatněné.

17. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. K významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud konstantně uvádí, že tento není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022, nebo ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023). Přitom platí, že dané kritérium postihuje vše, co bylo pro účastníka dotčeného řízení „v sázce“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1431/24), a že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).

20. V návaznosti na posledně uvedený závěr pak Nejvyšší soud dále judikoval, že při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného není významná pouze samotná výše pohledávky, o níž bylo řízení vedeno (tedy jistina pohledávky), ale odhlédnout nelze ani od jejího příslušenství, pokud bylo také předmětem tohoto řízení, a tím i od jeho výše, která v průběhu řízení narůstala. Je totiž třeba zohlednit, zda a popřípadě do jaké míry byla tímto příslušenstvím hodnota sporu pro poškozeného zvyšována (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 102/2025).

21. Toto příslušenství pak může spočívat též jak v úroku z prodlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, nebo výše uvedený rozsudek sp. zn. 30 Cdo 102/2025), tak v nákladech řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014, nebo ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V sázce je pro poškozeného rovněž latentní povinnost k náhradě nákladů řízení protistraně (byť ve sporech proti státu jde o povinnost vesměs symbolickou), popř. závazek hradit odměnu za právní zastoupení svému zástupci v případě neúspěchu ve sporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022).

22. Ačkoliv je tak třeba aprobovat obecně jistě správnou úvahu odvolacího soudu, podle které přisouzené zadostiučinění v odškodňovacím řízení zásadně nemá přesahovat částku přisouzenou v řízení posuzovaném (zvláště, jde-li , jako v tomto sporu, o tzv. „odškodnění na druhou“), z výše uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud při zhodnocení toho, co bylo pro poškozenou v posuzovaném řízení „v sázce“, vycházel toliko z přiznané jistiny a pominul její příslušenství, ať už v podobě úroků z prodlení i nákladů řízení, není jeho právní posouzení úplné a tedy ani správné.

23. Dále je nutno konstatovat, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také tím, že do celkové délky řízení (fakticky) nezapočetl dobu předběžného projednání nároku, byť je z jeho úvah zřejmé, že si byl potřeby zohlednění i uvedeného období náležitě vědom.

24. Nejvyšší soud dlouhodobě upozorňuje, že do celkové délky řízení se u řízení, jehož předmětem byl nárok proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku podle § 14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1041/2025, ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 529/2025, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1904/2023, nebo ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017).

25. Pokud tak dovolatelka svůj nárok v odškodňovaném řízení uplatnila dne 8. 12. 2014 a žalobu podala dne 19. 6. 2015, měl být časový úsek 6. měsíců v rámci určené celkové délky řízení zohledněn. I zde tak Nejvyšší soud shledal dovolání jako důvodné.

26. Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, že nesprávné určení celkové délky řízení soudem prvního stupně nezasáhlo správnost jeho výroku o přiznané částce (byť z jiného důvodu; pozn. Nejvyššího soudu), byl v kombinaci s jeho (nesprávným) závěrem o celkové částce, která byla „v sázce“, v zásadě pochopitelný. Jinak řečeno, úvaha obsažená v napadeném rozsudku odvolacího soudu na to, že započtení doby předběžného projednání nároku do celkové doby řízení je z hlediska výsledku sporu bezvýznamné, byla z logiky věci poplatná odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu o tom, jaký byl význam řízení pro poškozenou v rámci posuzovaného řízení. Jelikož totiž soud prvního stupně určenou – vyšší – částku zadostiučinění moderoval s odkazem na předmět odškodňovaného řízení, zvýšená délka tohoto řízení by se v přiznaném zadostiučinění v žádném případě nepromítla, resp. by i tak byla moderována na stejnou částku, jaká byla ve skutečnosti přiznána.

27. Tato úvaha odvolacího soudu však již v této fázi řízení neobstojí za situace, kdy Nejvyšší soud musel přisvědčit dovolatelce v tom, že „v sázce“ pro ni bylo v posuzovaném řízení podstatně více, než co zvažoval v napadeném rozsudku odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně). Řečeno jinak: neplatí-li pro žalobkyni limit odpovídající výši jistiny vymáhané v posuzovaném řízení (tedy částka 62 500 Kč), nemůže již proto obstát úvaha, že započtení délky předběžného projednání nároku by a priori nemělo na výsledně přiznanou částku žádný vliv. Při novém projednání věci odvolacím soudem proto bude třeba uvedenou námitku žalobkyně znovu prověřit a určit celkovou délku posuzovaného řízení, nevyjímaje období předběžného projednání nároku.

28. Nakonec dovolatelka v rámci otázky vymezené výše jako otázka (3) namítala, že při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni neměly soudy vycházet z údaje obsaženého v její účetní závěrce o „hodnotě aktiv po korekci“, ale správně měly zohlednit údaj o jejím vlastním kapitálu. Tuto otázku však Nejvyšší soud v nynější fázi řízení definitivně vyřešit nemohl. Odvolací soud v řízení totiž (oproti implikacím prostupujícím dovolací argumentaci) nevolil z více způsobů, kterými lze určit význam řízení pro poškozeného, ale toliko (v souladu s dispoziční zásadou) reagoval na poněkud nejasnou argumentaci dovolatelky uplatněnou v žalobě (viz její bod 19) o tom, že posuzované řízení svou hodnotou odpovídalo zhruba „29,2 % z celkového majetku žalobkyně“.

29. Dovolatelka jakožto reakci na argumentaci předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu během navazujícího jednání před soudem prvního stupně dne 3. 4. 2025 uvedla, že byla k důkazu provedena účetní závěrka, ze které měla podle dovolatelky vyplývat výše jejího „celkového majetku“ (srov. protokol z citovaného jednání, str. 1). Stejně tak ještě ve svém odvolání ze dne 14. 5. 2025 uvádí, že přisouzená částka s příslušenstvím tvoří 29,2 % z „celkového majetku“ dovolatelky (srov. bod 2.2 citovaného odvolání). Termín „celkový majetek“ potom dovolatelka použila také v původní žalobě ze dne 7. 1. 2023 a ve své replice ze dne 18. 2. 2023. Upřesnění, že by se mělo jednat o hodnotu vlastního kapitálu, nicméně dovolatelka doplnila až v podaném dovolání; v průběhu odvolacího řízení toto (či jiné) upřesnění nezaznělo.

30. Formulované závěry odvolacího soudu tak lze do jisté míry přičíst samotné dovolatelce, neboť ta až do (druhého) dovolacího řízení neupřesnila, které konkrétní ekonomické kritérium by mělo být v její prospěch zohledněno, jelikož výraz „celkový majetek“ nepředstavuje spojení [právní pojem] s ustáleným a exaktním významem a předložená účetní závěrka za rok 2021 (která měla tvrzený „celkový majetek“ prokazovat) s tímto termínem taktéž neoperuje. Nedostatečná přesnost uplatněné argumentace ostatně mohla být dovolatelce známa již z předchozího kasačního rozhodnutí, kde Nejvyšší soud explicitně uváděl „celkový majetek“ tak, jak byl použit dovolatelkou, v uvozovkách právě proto, aby bylo zdůrazněno, že jde o spojení použité dovolatelkou a nikoliv o spojení s potřebným ustáleným významem. Jinými slovy řečeno, jde do jisté míry za dovolatelkou, že odvolací soud při vypořádání její námitky vycházel z údaje o celkových aktivech po korekci, neboť dovolatelka nedostatečně specifikovala, vůči kterému údaji její argumentace směřuje.

31. Nicméně platí, že podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jakožto vadu řízení je poté třeba klasifikovat i dovolatelkou namítaný postup odvolacího soudu, pokud žalobkyni nevedl podle § 5 a § 101 odst. 1 o. s. ř. (za případného použití § 211 o. s. ř.) k upřesnění jejího tvrzení o zvýšeném významu posuzovaného řízení ve vztahu k jejím majetkovým poměrům. Ostatně i její důkazní návrh provedením účetní závěrky je poněkud neurčitý, není-li zřejmé, co žalobkyně mínila svým žalobním tvrzením o „celkovém majetku“, které mělo být předloženou účetní závěrkou prokazováno.

32. Napadený rozsudek v důsledku vágnosti žalobního tvrzení bez dalšího zaměňuje pojem „celkový majetek“, který dovolatelka uváděla jako klíčový argument pro zvýšený význam řízení, s obsahově zřejmě nikoli totožným pojmem „hodnota aktiv po korekci“, aniž by bylo zřejmé, zda jde o synonyma. Z tohoto důvodu se stává argumentace odvolacího soudu o silném nepoměru aktiv po zohlednění korekcí ve výši 3 824 000 Kč na straně jedné a hodnoty předmětu posuzovaného řízení na straně druhé vůči odvolací námitce (byť ne zcela vinou odvolacího soudu) mimoběžnou, resp. předčasnou. V dalším řízení tak bude třeba vyjasnit, i za přiměřené výzvy podle § 118a odst. 1 o. s. ř., zohlednění jakého konkrétního údaje vycházejícího z účetní závěrky za rok 2021 se dovolatelka vlastně domáhala, aby mohla být tato její námitka v odůvodnění nového rozhodnutí plně vypořádána.

33. Ve sledovaných souvislostech Nejvyšší soud doplňuje, že z jeho ustálené rozhodovací praxe se podává, že i u podnikajících osob může být význam posuzovaného řízení zvýšený, jestliže na jeho výsledku ve značné míře závisí pokračování profesní nebo podnikatelské aktivity poškozeného, v takovém případě se význam takového řízení může z hlediska intenzity dopadu na poškozeného blížit sporům pracovněprávním (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, dále ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1698/2014, a ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2286/2020). V poměrech projednávané věci bude proto třeba posoudit, zda je povaha posuzovaného řízení (již zmiňované „odškodnění na druhou“), v němž šlo o uplatňování pohledávky vůči státu z titulu nikoli majetkové, nýbrž nemajetkové újmy, bez ohrožení v podobě povinnosti k náhradě významnějších nákladů řízení, souměřitelná s vedením pracovněprávních sporů a zda lze proto uvažovat o možném navýšení případné nemajetkové újmy na základě kritéria významu řízení pro poškozeného.

34. Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a (zejména s ohledem na nutnost doplnit dokazování) ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v potřebném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

35. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů závazný; v novém rozhodnutí o věci bude třeba rozhodnout i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 5. 2026

JUDr. David Vláčil předseda senátu

Plný text

30 Cdo 921/2026-277

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně J. L., s. r. o., identifikační číslo osoby [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení 93 789 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 3/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2025, č. j. 36 Co 301/2025-245, k návrhu žalobkyně na provedení opravy rozsudku; t a k t o:

Návrh žalobkyně na provedení opravy odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2026, č. j. 30 Cdo 921/2026–263, se zamítá.

Odůvodnění

Nejvyšší soud v projednávané věci rozhodoval o dovolání žalobkyně J. L., s. r. o. ve sporu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předchozího soudního řízení. Dovolání žalobkyně vyhověl a svým rozsudkem označeným ve výroku tohoto usnesení zrušil rozsudek Městského soudu v Praze (jako soudu odvolacího) ze dne 20. 11. 2025, č. j. 36 Co 301/2025-245, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatelka (poté, co byl rozsudek dovolacího soudu zveřejněn na úřední desce soudu, avšak ještě dříve, než jí byl doručen) podala prostřednictvím zvoleného zástupce z řad advokátů návrh, který výslovně označila jako „návrh na vydání opravného usnesení“, jímž se domáhala opravy části odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2026, sp. zn. 30 Cdo 921/2026-263. Namítá, že dovolací soud v odůvodnění uvedl závěry, podle nichž až do druhého dovolacího řízení dostatečně neupřesnila, které konkrétní ekonomické kritérium má být při posouzení významu předmětu řízení zohledněno, že její argumentace byla nepřesná či vágní a že jí tato nedostatečnost musela být zřejmá již z předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za nesprávný považuje rovněž závěr, že vadný úsudek odvolacího soudu o poměru mezi hodnotou aktiv žalobkyně po zohlednění korekcí a hodnotou předmětu posuzovaného řízení lze do jisté míry přičítat také jí samotné.

Podle dovolatelky jsou uvedené závěry v rozporu s obsahem spisu, neboť již při jednání před soudem prvního stupně dne 26. 9. 2023 měla podrobně vysvětlit, jaké ekonomické údaje a jaký vztah mezi hodnotou předmětu posuzovaného řízení a její majetkovou situací považuje za rozhodné. Dovolatelka tvrdí, že tato část její procesní argumentace byla dovolacímu soudu známa již před vydáním obou kasačních rozhodnutí, avšak nebyla jím zohledněna, ačkoliv podle jejího názoru vyvrací závěr o neurčitosti či nedostatečné konkretizaci jejích tvrzení. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud vydal opravné usnesení, kterým uvedené pasáže odůvodnění opraví, popřípadě uvede na pravou míru, neboť je dovolatelka považuje za nepravdivé a z hlediska hodnocení její procesní argumentace za nepřiléhavé.

Nejvyšší soud přezkoumal důvodnost podaného návrhu, jímž bylo výslovně požadováno vydání opravného usnesení a dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti; týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu v listinných stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům. Ustanovení § 164 o. s. ř. se použije přiměřeně i v dovolacím řízení podle § 243b o. s. ř. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že předmětem opravy mohou být toliko pochybení formální, mechanická či obdobně (tzv. na první pohled) zjevná, nikoliv věcná změna rozhodnutí nebo dodatečná revize jeho argumentačního základu. Účelem opravného usnesení není znovu otevřít posouzení věci, nýbrž odstranit rozpor mezi tím, co soud skutečně rozhodl a odůvodnil, a tím, jak bylo rozhodnutí v určitém dílčím údaji písemně zachyceno.

Judikatura Nejvyššího soudu vychází dlouhodobě z toho, že oprava podle § 164 o. s. ř. je přípustná pouze tehdy, jde-li o chybu v psaní, chybu v počtech nebo jinou zjevnou nesprávnost. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 700/2001, uveřejněném pod č. 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo zdůrazněno, že opravným usnesením má být zhojena pouze ta část rozhodnutí, která je takovou vadou skutečně postižena, a že z opravného usnesení musí být zřejmé, čeho se oprava týká. Závěr, že oprava nesmí překročit rámec odstranění konkrétní zjevné nesprávnosti, Nejvyšší soud potvrdil i v usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1738/2024, kde připustil, že soud může pro přehlednost uvést i celý opravovaný výrok, avšak pouze za podmínky, že je jednoznačně patrné, která jeho část je opravována a jakým způsobem. I z této judikatury plyne, že oprava podle § 164 o. s. ř. neslouží k nové formulaci úvah soudu, nýbrž pouze k odstranění konkrétní formální vady.

O tzv. „jinou zjevnou nesprávnost“ ve smyslu § 164 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže je pochybení svou povahou obdobné chybě v psaní nebo počtech, tj. jde o selhání mechanické či duševní činnosti při vyhotovení rozhodnutí (tzv. lapsus calami), které je pro každého snadno rozpoznatelné a jehož oprava nevyžaduje nové věcné posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5449/2014). Takovou vadou může být například zjevně chybné datum narození, rodné číslo, číslo jednací, parcelní číslo nebo obdobný identifikační údaj, je-li ze spisu a z kontextu rozhodnutí nepochybné, jaký údaj měl být správně uveden. Naproti tomu úvahy o tom, zda soud správně vyhodnotil procesní tvrzení účastníka, zda správně pochopil jeho argumentaci, zda správně právně posoudil rozhodné okolnosti, nebo zda měl odůvodnění formulovat jinak, nejsou onou zákonem předvídanou zjevnou nesprávností ve smyslu § 164 o. s. ř.

Nejvyšší soud ostatně již dříve výslovně dovodil, že opravným usnesením nelze měnit obsah rozhodnutí tam, kde nejde o zřejmou nesprávnost či chybu, na niž § 164 o. s. ř. dopadá. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 24 Cdo 953/2000, bylo konstatováno, že není přípustné, aby soud měnil obsah výroku usnesení vydáním opravného usnesení podle § 167 odst. 2 a § 164 o. s. ř., nejde-li o zřejmou nesprávnost nebo chybu, kterou má zákon na mysli. Tento závěr se přiměřeně prosadí i tehdy, směřuje-li návrh nikoliv proti výroku, nýbrž proti důvodům rozhodnutí. Jestliže účastník požaduje, aby soud nahradil své hodnotící, skutkové či právní závěry jinými, nejde o opravu písemného vyhotovení rozhodnutí, ale o požadavek na změnu jeho obsahu.

Stejný závěr plyne i z judikatury soudu ochrany ústavnosti. V nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1456/11, Ústavní soud zdůraznil, že standardní oprava chyby v psaní, počtech nebo jiné zjevné nesprávnosti podle § 164 o. s. ř. slouží výhradně k opravě zjevných chyb majících spíše technický charakter, tedy například překlepů, zkomolenin, přepisů, chyb v počítání nebo nečitelnosti textu. Ústavní soud současně dovodil, že za flagrantní porušení práva na spravedlivý proces je třeba považovat postup soudu, který poté, co doručené rozhodnutí nabylo právní moci, vydá opravné rozhodnutí podle § 164 o. s. ř., jímž však v podstatě změní právní důvody původního rozhodnutí. Z tohoto nálezu vyplývá obecné pravidlo, že § 164 o. s. ř. nelze použít jako prostředek k dodatečné změně právní argumentace soudu (a to nakonec nikoliv až po právní moci rozhodnutí, ale již poté, co soud rozhodnutí vydal a je jím vázán ve smyslu § 156 odst. 3 o. s. ř.).

Ústavní soud na uvedené závěry navázal také ve svém usnesení ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1344/16, v němž připomněl, že postupem podle § 164 o. s. ř. není přípustné měnit obsah výroku rozhodnutí, přepisovat pasáže odůvodnění, měnit význam formulací nebo doplňovat právní závěry, které by měnily práva a povinnosti účastníků řízení. Výslovně přitom znovu odkázal právě na výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 1456/11 a potvrdil, že oprava podle § 164 o. s. ř. se omezuje na „zjevné vady technického charakteru“.

Z uvedené (a dlouhodobě stabilní) judikatury vrcholných soudů tak nepochybně vyplývá, že návrh na vydání opravného usnesení nemůže být úspěšný, jestliže účastník sice formálně odkazuje na § 164 o. s. ř., avšak materiálně se domáhá toho, aby soud změnil, doplnil nebo nahradil své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí. Takový návrh nesměřuje k odstranění chyby v psaní, chyby v počtech ani jiné zjevné nesprávnosti, nýbrž k revizi rozhodovacích důvodů. Nesouhlas účastníka s tím, jak soud vyložil jeho procesní argumentaci, jak zhodnotil obsah spisu, jak posoudil právní význam tvrzených skutečností nebo jak formuloval své závěry, není vadou odstranitelnou podle § 164 o. s. ř. Oprava podle tohoto ustanovení není dalším opravným prostředkem a nemůže plnit funkci dovolání, žaloby pro zmatečnost, ústavní stížnosti ani jakéhokoliv jiného nástroje směřujícího proti věcné správnosti rozhodnutí.

Tvrdí-li proto kterýkoliv účastník občanského soudního řízení, že soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl nesprávné, nepřesné, neúplné či pro něj nepříznivé hodnocení jeho argumentace, a požaduje-li, aby soud tato tvrzení „uvedl na pravou míru“, nejde zpravidla o návrh na odstranění zjevné nesprávnosti, nýbrž o polemiku s důvody rozhodnutí. Ta však (bez ohledu na její opodstatněnost či naopak bezdůvodnost) není pojmově způsobilým předmětem opravy podle § 164 o. s. ř. Opačný výklad by vedl k nepřípustnému prolomení právní jistoty a stability rozhodnutí, neboť by umožňoval, aby soud po vydání rozhodnutí dodatečně ať už z vlastní iniciativy nebo k návrhu některého z účastníků „přepisoval“ odůvodnění rozhodnutí vždy, kdy účastník nesouhlasí s tím, jak byly jeho námitky vyhodnoceny.

Na tomto závěru nic nemění ani to, že dovolatelka označuje napadené pasáže odůvodnění za nepravdivé, ze svého subjektivního úhlu pohledu za tvrzeně dehonestující nebo rozporné s obsahem spisu. I kdyby účastník tvrdil, že soud určitý podklad nesprávně vyhodnotil nebo že některou procesní skutečnost posoudil jinak, než účastník považuje za správné, nečiní to z napadeného odůvodnění zjevnou nesprávnost technického charakteru. Zjevná nesprávnost podle § 164 o. s. ř. musí být rozpoznatelná bez nového věcného přezkumu, bez opětovného hodnocení spisu a bez nahrazování rozhodovacích důvodů jinými. Jakmile by k posouzení návrhu bylo třeba znovu hodnotit obsah tvrzení účastníka, význam jeho procesních podání, obsah protokolů o jednání nebo správnost závěrů dovolacího soudu, nejde již o opravu podle § 164 o. s. ř., nýbrž o nepřípustnou revizi rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že opravným usnesením podle § 164 o. s. ř. nelze ze samé podstaty věci vyhovět návrhu, jímž se dovolatelka domáhá nahrazení právních, skutkových či hodnotících závěrů soudu jinými závěry, byť by dovolatelka tvrdila, že původní formulace neodpovídají obsahu spisu. Nakonec materiálně nepředstavoval návrh dovolatelky ani o námitku rozporu mezi odůvodněním předmětného usnesení a v řízení zjištěným skutkovým stavem ve smyslu § 165 o. s. ř. Nezbylo proto, než zjevně neopodstatněný návrh na vydání opravného usnesení zamítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 6. 2026

JUDr. David Vláčil předseda senátu