Plný text
32 Cdo 1544/2019-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti žalované M. M., narozené XY, naposledy bytem XY, zastoupené opatrovníkem Mgr. V. P., advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zaplacení 1 255 384,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 64/2013, o odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 25 Co 34/2019-202, takto:
I. Řízení o odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 25 Co 34/2019-202, se zastavuje. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v průběhu řízení o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 3. 2015, č. j. 14 C 64/2013-82, zamítl návrh žalobkyně podle § 107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby do řízení na její místo vstoupila společnost Capital ABK s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO] (dále též jen „postupník“). Současně účastnice řízení poučil o tom, v jaké lhůtě, ke kterému soudu a za jakých podmínek lze proti jeho rozhodnutí podat dovolání.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně opravný prostředek, výslovně označený jako odvolání, v němž rozporuje závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalobkyně z předmětné smlouvy o hypotečním úvěru vůči žalované smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 12. 2018 na postupníka nepřešla. Navrhla, aby Vrchní soud v Praze, jemuž své podání prostřednictvím Krajskému soudu v Praze, směřovala, změnil napadené usnesení tak, že do řízení na její místo vstoupí postupník.
Žalobkyně přípisem ze dne 10. 4. 2019 Krajskému soudu v Praze k jeho písemné výzvě ze dne 4. 4. 2019 o vyjádření, zda v případě jejího podání datovaného dne 1. 4. 2019 jde o odvolání adresované Vrchnímu soudu v Praze či o jiný druh podání, sdělila, že „předmětné podání představuje odvolání proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 34/2019-202 ze dne 20. 3. 2019 adresované Vrchnímu soudu v Praze.“ Současně poukázala na to, že napadené usnesení obsahuje chybné poučení o možnosti podat dovolání, ač podle zákona jde o rozhodnutí, proti kterému je možné podat odvolání. Z tohoto důvodu proto předmětné usnesení napadla v řádné lhůtě odvoláním.
Nejvyšší soud, jemuž byla věc předložena odvolacím soudem k rozhodnutí o „odvolání“ žalobkyně, rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle § 10 o. s. ř. krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (odstavec 1). O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud (odstavec 2).
Podle § 10a o. s. ř. o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud.
Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího zákon odvolání nepřipouští; není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To platí i pro ta procesní rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2036/2001, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3047/2010, a ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 245/2012, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jelikož opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání, nýbrž dovolání, občanský soudní řád k projednání (naopak) odvolání proti takovému rozhodnutí neupravuje ani funkční příslušnost určitého soudu. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 85, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 139, a ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2383/2006, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě dalších svých rozhodnutí – z pozdější doby srov. například usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4948/2014, ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2063/2018, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 24 Cdo 3039/2018).
V souzené věci podala žalobkyně odvolání proti rozhodnutí krajského soudu, když své podání takto označila a k dotazu soudu výslovně potvrdila, že její podání představuje odvolání adresované Vrchnímu soudu v Praze. Skutečnost, že žalobkyně podala odvolání (a nikoli dovolání), vyplývá zcela zřejmě i z jejího mylného názoru, že napadené rozhodnutí obsahuje chybné poučení o možnosti podat dovolání, ač jde o rozhodnutí, proti kterému je možné podat odvolání, což proto, jak uvedla, učinila.
Usnesení Krajského soudu v Praze o zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. je rozhodnutím odvolacího soudu vydaným v rámci odvolacího řízení, v jehož průběhu žalobkyně tento návrh podala; odvolání proto proti němu přípustné není.
Žalobkyně, ač odvolacím soudem poučena, jaký opravný prostředek je proti jeho rozhodnutí přípustný, však podala prostřednictvím odvolacího soudu odvolání, které adresovala Vrchnímu soudu v Praze, jenž však není k jeho projednání a rozhodnutí funkčně příslušný.
Protože v rámci soustavy soudů není – jak výše uvedeno – soud, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 25 Co 34/2019-202, Nejvyšší soud, kterému byla věc předložena odvolacím soudem k projednání a rozhodnutí, proto z výše uvedených důvodů řízení o podaném odvolání pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastavil (§ 104 odst. 1 a § 243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu