Plný text
32 Cdo 3815/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SUNTEON a.s., se sídlem [adresa] PSČ 400 07, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému M. P. Ú. - spořitelnímu družstvu, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] o určení neexistence dluhu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 41/2015, o dovolání Landesbank Baden – Württemberg, se sídlem ve Stuttgartu, Karlsruhe, Mannheimu a Mohuči, obchodní adresa: Am Hauptbahnhof 2, D-[PSČ obec], Spolková republika Německo, zastoupené Andreasem Ueltzhöfferem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, č. j. 72 Co 11/2016-112, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovolání Landesbank Baden – Württemberg, se sídlem ve Stuttgartu, Karlsruhe, Mannheimu a Mohuči, obchodní adresa: Am Hauptbahnhof 2, D-[PSČ obec], Spolková republika Německo (dále jen „Landesbank Baden – Württemberg“, příp. „dovolatelka“), proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 10. 2015, č. j. 17 C 41/2015-68, o nepřipuštění vstupu společnosti EAST Portfolio s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 150 00, identifikační číslo osoby [IČO], do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Zakládá-li § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávnění účastníka podat dovolání, vymezuje tím osobu oprávněnou použít tento mimořádný opravný prostředek. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Podala-li dovolání Landesbank Baden – Württemberg, podal ho subjekt, který k podání dovolání není oprávněn, neboť není účastníkem řízení (a ani v žádné jeho fázi nebyl). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/ 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například též důvody usnesení Ú. soudu ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 615/07, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ú. soudu) by dovolatelka nebyla oprávněna k podání dovolání ani tehdy, pokud by byla vedlejším účastníkem řízení, za něhož se v dovolání označuje (ale jímž není a ani v žádné fázi řízení nebyla). Pro úplnost lze dodat, že s přihlédnutím k právní úpravě občanského soudního řádu platné a účinné od 1. 1. 2013 Nejvyšší soud posléze zaujal názor, že vedlejší účastník řízení může podat dovolání jen proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti usnesení odvolacího soudu podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2016
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu