Plný text
32 Cdo 5462/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, o zaplacení 209 202 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 129/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 1 Cmo 203/2015-592, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze zrušil (v pořadí třetí ve věci) zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 6. 2015, č. j. 55 Cm 129/2008-560, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2015, č. j. 55 Cm 129/2008-579, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti – stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí – k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak mu ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostál, neboť žádný ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. neuvedl. Pokud pak dovolatel staví kritiku závěru odvolacího soudu o věcné aktivní legitimaci žalobce a o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce na nesouhlasu se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů, patrně přehlédl, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud pak dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a tento svůj nesouhlas zakládá – jak je popsáno shora – na kritice skutkových zjištění a hodnocení důkazů, tak ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., který je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tak postrádá i řádné vymezení dovolacího důvodu. Poukazuje-li tedy žalobce ve vyjádření k dovolání na to, že dovolání žalovaného nesplňuje po obsahové stránce zákonné náležitosti, je tato jeho kritika zcela na místě.
Shora uvedené nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.