Plný text
33 Cdo 1575/2026-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobců a) P. B. a b) J. K., zastoupených Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve [adresa] proti žalované Blue Style a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení částky 38 980 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 58/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, č. j. 21 Co 242/2025-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované zaplacení částky 38 980 Kč s příslušenstvím, jež zahrnovala cenu zájezdu, který u žalované zakoupili smlouvou ze dne 13. 9. 2023, od níž pro vady zájezdu dne 16. 9. 2023 odstoupili (částka 23 980 Kč s příslušenstvím), a odškodnění újmy za narušení dovolené, kterou zmařením zájezdu utrpěli (částka 15 000 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 7. 2025, č. j. 39 C 58/2024-118, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobcům uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti jeho výroku I, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku II, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
10. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
11. Uvedeným zákonným požadavkům však podané dovolání ve zbývající části (tedy v části týkající se výroku I napadeného rozsudku v rozsahu potvrzení meritorního výroku I rozsudku prvostupňového soudu) nevyhovělo. Žalobci totiž v souvislosti s vymezením přípustnosti podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v jeho úvodu pouze souhrnně předeslali, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, případně jsou řešeny nejednotně. Jaký z uvedených alternativně označených (a logicky se vzájemně vylučujících) důvodů přípustnosti dovolání se měl vztahovat k jaké z celkem šesti následně vymezených právních otázek (z nichž některé jsou nadto otázkami procesněprávními), však již žalobci nespecifikovali, přičemž tak neučinili nejen v citované úvodní části dovolání, ale ani v jeho dalších pasážích. Pouze v části označené bodem 5 b) a věnované procesněprávní problematice vázanosti soudu skutkovým základem žaloby se žalobci nad rámec jimi formulovaných důvodů přípustnosti dovolání zmínili i o blíže nespecifikované ustálené judikatuře dovolacího soudu, od níž se odvolací soud – byť tak žalobci výslovně neuvedli – měl při svém rozhodování navíc patrně odchýlit. Za situace, kdy z dovolání neplyne žádný údaj o tom, jaká konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu měla některou z předložených právních otázek v minulosti vyřešit rozdílně, ani od jaké judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při řešení naposledy zmíněné procesněprávní otázky odchýlit, což dovolání činí ve vztahu k těmto důvodům jeho přípustnosti vadným, však nelze za výše popsaného vymezení této přípustnosti považovat za postačující ani zbývající variantu spočívající v otázce dovolacím soudem dosud neřešené, není-li z dovolání zřejmé, jaké z vícero formulovaných právních otázek se má tato varianta přípustnosti dovolání konkrétně týkat (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2800/2025, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 3615/25).
12. Dovolání tedy ve zbývající části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2026
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu