Plný text
33 Cdo 1635/2026-139
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Vladimíra Berana v právní věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované E. M., zastoupené JUDr. Milanem Kolářem, advokátem se sídlem [adresa] o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 18/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 4 Cmo 84/2025-90, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení 2 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Milana Koláře.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zrušení rozhodčího nálezu č. j. Rcb 4/2018-04 vydaného dne 16. 4. 2018 rozhodcem Mgr. J. H., jímž bylo rozhodnuto o její povinnosti zaplatit žalované (jako straně v rozhodčím řízení žalující) částku 50 524 Kč s úrokem z prodlení, smluvní pokutou a náklady rozhodčího řízení.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2024, č. j. 41 Cm 18/2024-47, žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Na podkladě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků řízení vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně zveřejnila prostřednictvím internetového portálu www.bankerat.cz inzerát, v němž žádala o poskytnutí zápůjčky zadaných parametrů. Žalovaná, aniž mohla tyto parametry ovlivnit, na tento inzerát odpověděla, načež účastnice (žalovaná v postavení zapůjčitele a žalobkyně jako vydlužitel) podepsaly dne 1. 7. 2017 smlouvu o zápůjčce částky 35 000 Kč, jejíž text žalobkyně vygenerovala na uvedeném portálu. Ve smlouvě byly označeny bankovní účty obchodní společnosti Bankerat a.s., IČO [IČO] (dále též jen „společnost Bankerat“), s rozlišením, jaký účet je určen pro zaslání žalovanou poskytované částky, na jaký má žalobkyně poskytnutou částku splácet a jaký je určen pro zasílání sankčních plateb. Společnost Bankerat totiž na základě příkazní smlouvy uzavřené se žalovanou prováděla administraci jednotlivých plateb, v souvislosti s čímž na počátku od žalované přijala její platbu a po odečtení své odměny zbývající částku odeslala žalobkyni jako jistinu zápůjčky, načež od ní přijímala splátky, které (po odečtení své roční odměny ve výši 1 % z dosud nesplacené části půjčky) následně vyplácela žalované. Součástí smlouvy o zápůjčce byla také rozhodčí doložka, podle níž všechny spory vzešlé z této smlouvy měly být řešeny rozhodcem Mgr. J. H., nar. XY. Tento rozhodce vydal dne 16. 4. 2018 výše označený rozhodčí nález, který nabyl právní moci dne 29. 4. 2018. Žalobkyně (jež v rozhodčím řízení vystupovala na straně žalované) byla v tomto řízení pasivní a proti vydanému rozhodčímu nálezu se začala bránit až v rámci exekuce, jež je na základě tohoto nálezu vedena u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 49 EXE 2553/2018 a v níž byla o možnosti podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu ve stanovené lhůtě poučena (usnesením exekučního soudu ze dne 23. 5. 2024, jež nabylo právní moci dne 11. 7. 2024). Soud prvního stupně rovněž zjistil, že žalovaná měla v živnostenském rejstříku zapsánu živnost zaniklou ke dni 30. 6. 2008 a že je držitelkou živnostenského oprávnění, jehož výkon byl v období od 22. 4. 2015 do 22. 4. 2025 přerušen.
4. Po právním posouzení těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Vyšel přitom z aplikace § 2, § 31, § 32 odst. 1 a § 35 odst. 1 a 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZRŘ“), jakož i § 419, § 420 a § 421 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
5. V části, v níž žalobkyně rozhodčí nález napadla z důvodů upravených v § 31 písm. b) a c) ZRŘ, tedy z důvodu, že rozhodčí smlouva měla být neplatná z jiného důvodu než proto, že byla uzavřena ve věci, o níž nelze platnou rozhodčí smlouvu uzavřít, a že ve věci rozhodoval rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, se dle soudu prvního stupně jedná o žalobu opožděnou. Na tyto důvody totiž dopadá tříměsíční lhůta upravená v § 32 odst. 1 ZRŘ, která plyne od doručení rozhodčího nálezu té straně, jež se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, a v níž tato strana musí žalobu podat. Předmětný rozhodčí nález byl však žalobkyni doručen nejpozději dne 29. 4. 2018, kdy nabyl právní moci, přičemž žaloba byla podaná až dne 25. 7. 2024. Kromě toho žalobkyně v rozporu s § 33 ZRŘ žádný z těchto dvou důvodů v průběhu rozhodčího řízení neuplatnila.
6. Oproti tomu z pohledu žalobkyní uplatněného důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu vycházejícího z § 31 písm. a) ZRŘ a spočívajícího v tom, že rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze rozhodčí smlouvu platně uzavřít (tj. nejde o arbitrabilní spor), byla žaloba podána včas, neboť podle § 35 odst. 2 ZRŘ se zde uplatní lhůta 30 dnů od právní moci usnesení exekučního soudu, v němž byla žalobkyně o možnosti jejího podání poučena. V posuzovaném případě však tento důvod naplněn nebyl. Předmětná rozhodčí smlouva se totiž vztahovala na majetkový spor vycházející ze smluvního vztahu, který byl uzavřen mezi dvěma nepodnikateli. Žalovaná sice v rozhodné době měla v živnostenském rejstříku zapsáno živnostenské oprávnění, výkon její živnosti byl však přerušen, přičemž k poskytnutí zápůjčky žalobkyni přistoupila pouze v rámci správy vlastního majetku (investování vlastních volných prostředků za účelem udržení jejich hodnoty a dosažení zisku), nikoliv v rámci činnosti, která by vykazovala znaky podnikání ve smyslu § 420 odst. 1 o. z. Nic na tom dle soudu prvního stupně nemění ani skutečnost, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena prostřednictvím platformy společnosti Bankerat provozované podnikajícím zprostředkovatelem, následkem čehož na tento smluvní vztah dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná tak předmětnou smlouvu uzavírala (stejně jako žalobkyně) jako spotřebitel. Prvostupňový soud proto uzavřel, že v řešené věci nešlo o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, tedy o vztah, který by s ohledem na postavení smluvních stran a v souladu s § 2 odst. 1 ZRŘ arbitrabilitu sporu vylučoval, přičemž samotné podřízení tohoto vztahu zákonu o spotřebitelském úvěru nemá na řešení této otázky vliv.
7. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se i s právním závěrem, k němuž na podkladě těchto zjištění prvostupňový soud dospěl. V této souvislosti odvolací soud předně přisvědčil soudu prvního stupně v jeho závěrech týkajících se otázky včasnosti podané žaloby, ve shodě s čímž tuto žalobu také zhodnotil jako včas podanou pouze ve vztahu k žalobnímu požadavku opírajícímu se o důvod upravený v § 31 písm. a) ZRŘ (tj. ve vztahu k otázce, zda byl napadený rozhodčí nález vydán ve věci, o níž lze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu). Za správný poté označil i závěr soudu prvního stupně, v souladu s nímž žalovaná v předmětném právním vztahu se žalobkyní nejednala jako podnikatelka, neboť dle výsledků dokazování jí pouze poskytla své volné finanční prostředky za účelem jejich zhodnocení, a to aniž by takovou činnost vykonávala v rámci svého podnikání a soustavně. Smlouvu o zápůjčce tudíž uzavřely dvě nepodnikatelky, a nikoliv spotřebitelka s podnikatelkou, pročež důvod, jenž by podle § 31 písm. a) ZRŘ vedl ke zrušení napadeného rozhodčího nálezu, naplněn není. Za současného konstatování, že věcnou správnost napadeného rozhodčího nálezu nelze v řízení vycházejícím z uvedeného zákonného ustanovení přezkoumat, v důsledku čehož není pro rozhodnutí této věci významná námitka žalobkyně o vadě postihující toto rozhodnutí v části týkající se přiznané smluvní pokuty, proto i odvolací soud uzavřel, že podané žalobě nelze vyhovět.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním.
10. Přípustnost dovolání žalobkyně odvozuje od řešení dvou právních otázek, o nichž je přesvědčena, že je odvolací soud posoudil nesprávně, přičemž se odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 1422/22. Jedná se o otázku a) zda je smlouva o zápůjčce uzavřená mezi dvěma nepodnikajícími fyzickými osobami prostřednictvím platformy společnosti Bankerat (tedy platformy typu „peer-to-peer“), v níž jako zprostředkovatel vystupuje podnikatel, smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, a b) zda je podle § 2 odst. 1 ZRŘ vyloučeno, aby účastníci takového smluvního vztahu uzavřeli rozhodčí smlouvu.
11. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že působení „peer-to-peer“ platforem při uzavírání úvěrových smluv je judikaturou Nejvyššího soudu spojováno s pojmem spotřebitelského úvěru, a to i tehdy, pokud věřitelem není profesionální poskytovatel. Rozhodující je, že zde jako zprostředkovatel figurovala společnost Bankerat, která jako podnikatel za úplatu shromažďovala poptávky spotřebitelů a spojovala je s jednotlivými poskytovateli úvěru. Smlouva, kterou účastnice řízení uzavřely, je tudíž smlouvou o spotřebitelském úvěru (a to vzhledem k postavení žalobkyně jako spotřebitelky), což platí i pro případ, že by žalovaná při jejím uzavření nejednala jako podnikatelka, byť je žalobkyně přesvědčena, že se o podnikatelku jedná. Žalobkyni jako úvěrované, která neměla možnost zásadní smluvní ujednání zahrnující i rozhodčí doložku ovlivnit, tudíž přísluší ochrana, jakou Nejvyšší soud u daného typu smlouvy přiznal prostřednictvím svého usnesení ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1538/2021, i poskytovateli úvěru, jenž byl rovněž spotřebitelem. Má-li být na daný vztah aplikován zákon o spotřebitelském úvěru, musí se vůči žalobkyni uplatnit i ochrana plynoucí z ustanovení obecných předpisů, jakými jsou § 2 odst. 1 ZRŘ a § 1810 o. z.
12. Z popsaných důvodů proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání vyslovila pro jeho odmítnutí, popř. zamítnutí. Otázku, zda smlouva uzavřená mezi účastnicemi je smlouvou o spotřebitelském úvěru, odvolací soud vyřešil zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, pročež je v této části podané dovolání nepřípustné. Kromě toho výklad Ministerstva financí, které zákon o spotřebitelském úvěru připravovalo, jakož i důvodová zpráva k tomuto zákonu vyznívají tak, že na zápůjčky typu „peer-to- peer“ tento zákon nedopadá. Žalobkyně svou dovolací argumentaci současně staví na polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, z nichž vyplynulo, že žalovaná při uzavírání smlouvy nejednala jako podnikatelka. Tuto skutečnost přitom žalovaná považuje za zásadní pro posouzení dané věci, neboť z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3704/2020, plyne, že pro zhodnocení otázky arbitrability sporu je určující, zda se majetkový spor, který má být rozhodcem projednán, přímo týká účastníků, u nichž je dána zákonná výluka. Postavení třetích osob stojících mimo dotčený smluvní vztah je tudíž irelevantní. Společnost Bankerat stranou smlouvy uzavřené mezi účastnicemi nebyla a uzavření této smlouvy ani nezprostředkovala. Smlouvu vygenerovala a předložila sama žalobkyně, přičemž žalovaná žádnou smlouvu o zprostředkování s provozovatelem portálu Bankerat neuzavřela. Volbu společnosti Bankerat jako platebního místa provedla jako inzerentka sama žalobkyně.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
20. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (viz § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze tudíž podrobit dovolacímu přezkumu pouze z pohledu výše popsaných dvou právních otázek, ve vztahu ke kterým žalobkyně v souladu s citovaným § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání specifikovala, v čem dle jejího názoru spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a současně uvedla, jaký z důvodů vymezených v § 237 o. s. ř. zakládá ve vztahu k těmto otázkám přípustnost jejího dovolání. Závěry odvolacího soudu, k nimž se žalobkyně v dovolání sice rovněž vyslovila kriticky, avšak bez toho, aby požadavkům § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyhověla, naproti tomu v dovolacím řízení přezkoumat nelze. To platí především o závěru odvolacího soudu, podle kterého žalovaná při uzavírání předmětné smlouvy o zápůjčce nejednala jako podnikatel. Dovolací přezkum je nadto podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. vyhrazen pouze právnímu posouzení věci, zatímco skutková zjištění, z nichž odvolací soud při meritorním rozhodnutí věci vycházel, v dovolacím řízení není možné revidovat.
21. Otázka ad a), zda je smlouva o zápůjčce uzavřená mezi dvěma nepodnikajícími fyzickými osobami prostřednictvím platformy typu „peer-to-peer“, v níž jako zprostředkovatel vystupuje podnikatel, smlouvou o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Proti závěrům soudu prvního stupně, jenž aplikaci tohoto zákona na daný vztah výslovně připustil, avšak důvod pro zrušení napadeného rozhodčího nálezu v ní neshledal (viz bod 31 odůvodnění jeho rozsudku), se totiž odvolací soud nikterak nevymezil, z čehož plyne, že řešení předestřené právní otázky, které dovolatelka v dovolání prosazuje, by se v jejích poměrech nemohlo nijak pozitivně projevit. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mohou přípustnost dovolání založit pouze takové otázky, jejichž zodpovězení je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
22. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky ad b), tedy otázky, zda § 2 odst. 1 ZRŘ vylučuje, aby se účastníci smluvního vztahu založeného uvedenou smlouvou, kteří nejsou podnikateli, dohodli, že spory, které mezi nimi z této smlouvy vyplynou, budou rozhodovány rozhodcem. Tato otázka totiž v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání není důvodné.
24. Podle § 2 odst. 1 ZRŘ se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
25. Podle § 31 písm. a) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu.
26. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
27. Jak bylo uvedeno výše, žádná z účastnic tohoto řízení, které jsou jedinými smluvními stranami smlouvy o zápůjčce ze dne 1. 7. 2017, tuto smlouvu neuzavřela jako podnikatel (k nemožnosti tento závěr odvolacího soudu nyní přezkoumat viz výše). Ve vztahu mezi nimi navzájem zde tudíž absentuje slabší smluvní strana představovaná spotřebitelem, jemuž by bylo prostřednictvím právní úpravy spotřebitelských smluv (viz § 1810 a násl. o. z.) namístě poskytnout odpovídající míru ochrany proti té smluvní straně, která by v právním vztahu figurovala jako podnikatel, a to za účelem dosažení vzájemné rovnováhy stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, a tam uvedenou prejudikaturu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Na závazkové vztahy založené smlouvou, jejímiž účastníky jsou na obou stranách nepodnikatelé, se tak ustanovení o ochraně spotřebitele neuplatní, a to dokonce ani v tom případě, že jedna z těchto smluvních stran jedná prostřednictvím podnikatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012). Soudní dvůr Evropské unie k tomu v rozsudku ze dne 5. 12. 2013, W. V. proti J. T., C-508/12, uvedl, že jednotlivé právní nástroje týkající se spotřebitelských vztahů uznávají potřebu chránit slabší smluvní stranu, pokud smlouva byla uzavřena mezi osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, a osobou, která jedná v rámci takové činnosti. Vzhledem k cíli ochrany spotřebitelů stanovenému unijním právem, který spočívá v obnovení rovnosti smluvních stran ve smlouvách uzavřených mezi spotřebitelem a podnikatelem, nelze použití těchto ustanovení rozšiřovat na osoby, vůči nimž tato ochrana není odůvodněná, přičemž nerovnost smluvních stran chybí i ve smluvním vztahu mezi dvěma osobami, které nejednají v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na tento vztah se tedy nemůže vztahovat ochranný režim, který platí pro spotřebitele uzavírající smlouvy s osobami, které jednají v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti. Poukázala-li žalobkyně v rámci své dovolací argumentace též na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1538/2021, přehlédla, že se toto rozhodnutí týká vztahu mezi společností Bankerat a věřitelem, jenž se vůči této společnosti nacházel v postavení spotřebitele, nikoliv vzájemného vztahu mezi stranami smlouvy o spotřebitelském úvěru.
28. Zmíněný charakter obou smluvních stran pak sám o sobě nemůže odůvodnit ani závěr o nearbitrabilitě sporu, který mezi účastnicemi z uzavřené smlouvy vyplynul. Výše citované ustanovení § 2 odst. 1 ZRŘ, ve znění, jež je účinné od 1. 12. 2016, totiž brání tomu, aby se rozhodčí smlouva týkala sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel. O takovou smlouvu se však v nyní posuzovaném případě nejedná.
29. Zbývá však zodpovědět otázku, zda je možné důvod pro aplikaci zmíněné výluky z arbitrability předmětného sporu upravené v § 2 odst. 1 ZRŘ dovodit z povahy uzavřené smlouvy za situace, že se navzdory tomu, že byla uzavřena mezi dvěma nepodnikateli, jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. V dovolatelkou zmíněném rozsudku ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, uveřejněném pod č. 30/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k závěru, že o spotřebitelský úvěr jde nejen tehdy, je-li věřitelem ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, poskytovatel (tj. ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr poskytuje), ale i v případě, pokud v procesu úvěrování spotřebitele vystupuje jako prostředník zprostředkovatel (tedy ten, kdo jako podnikatel spotřebitelský úvěr zprostředkovává), i když věřitelem ze smlouvy, ve které se tento úvěr sjednává, není poskytovatel. Nejvyšší soud tento závěr přijal na základě výkladu příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, zejména pak jeho § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. b), tedy normy, jež v tuzemském právním řádu mimo jiné zpracovává i obdobně vyznívající úpravu obsaženou ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, a v jejímž čl. 3 písm. f) je pojem „zprostředkovatel úvěru“ vymezen tak, že jde o fyzickou nebo právnickou osobu, která nejedná jako věřitel a která v rámci své živnosti, podnikání nebo povolání za odměnu, která může mít peněžitou podobu anebo jakoukoli jinou dohodnutou finanční podobu, i) spotřebitelům předkládá nebo nabízí úvěrové smlouvy, ii) pomáhá spotřebitelům v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy prováděním jiných přípravných prací nebo iii) uzavírá úvěrové smlouvy se spotřebiteli jménem věřitele. Shodný závěr ve vztahu k úvěrům poskytnutým v rámci režimu „peer-to-peer“ nebo „person to person“), tedy v režimu, kdy poskytovatelem úvěru je fyzická osoba (nikoliv úvěrová společnost, ať již banka nebo nebankovní společnost), přičemž k uzavření smlouvy je využito internetového rozhraní, které bývá obvykle vytvořené profesionálem (zprostředkovatelem), ostatně sdílí i Ústavní soud, jak patrno z jeho usnesení ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 1422/22.
30. Zákon o spotřebitelském úvěru přitom vlastní (speciální) úpravu, jež by pokrývala otázku řešení sporů mezi stranami smlouvy o spotřebitelském úvěru prostřednictvím rozhodčího řízení, neobsahuje. V něm zmíněná možnost mimosoudního řešení sporů prostřednictvím finančního arbitra [viz např. § 93 odst. 1 písm. j) nebo § 106 odst. 1 písm. s) zákona o spotřebitelském úvěru], která navazuje na úpravu obsaženou v zákoně č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, takovou úpravou není, neboť finanční arbitr ve své podstatě představuje orgán veřejné moci s pravomocí správního orgánu, jehož pravomoc vyplývá přímo ze zákona, nikoliv rozhodčí orgán ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4744/2010, publikovaný pod č. 65/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále RABAN, Přemysl. Mimosoudní rozhodování spotřebitelských sporů a rozhodčí řízení. Obchodní právo. 2016, č. 11, s. 402–418). Požadavek, který by směřoval ke kategorickému vyloučení možnosti stran smlouvy o spotřebitelském úvěru svěřit rozhodnutí o jejich vzájemném sporu vyplývajícím z této smlouvy do rukou rozhodce, přitom neplyne ani z evropského práva, z něhož dotčený zákon vychází [srovnej např. čl. 24 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, nebo směrnici Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. 5. 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES].
31. Nejvyšší soud, přestože nepopírá důležitost gramatické (jazykové) metody výkladu právního předpisu jako jedné ze základních metod, ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že nelze vystačit pouze s tímto výkladem, a to zejména tam, kde panují důvodné pochybnosti o obsahu konkrétní právní normy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, nebo ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2751/2010). Jakkoli je třeba vyhnout se rozhodovací libovůli, k níž výklad odchylný od textu zákona (contra verba legis) může svádět, soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje zejména účel zákona, ale také historie jeho vzniku, systematika či některý z ústavních principů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, uveřejněný pod č. 3/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4197/2015, uveřejněné pod č. 45/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5305/2017). V této souvislosti Nejvyšší soud konstantně odkazuje i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, v níž se připomíná, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení k aplikované právní normě, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněný pod č. 30/1998 Sb., ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, uveřejněný pod č. 280/2006 Sb., či ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06).
32. Současné znění § 2 odst. 1 ZRŘ, které s účinností od 1. 12. 2016 výslovně vylučuje uzavření rozhodčí smlouvy, jež by se týkala řešení sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavřel podnikatel, bylo do uvedeného zákona vtěleno jeho novelou provedenou zákonem č. 258/2016 Sb., jímž se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru. Původní vládní návrh této novely uvedenou změnu neobsahoval, pročež důvodová zpráva vydaná z tomuto návrhu se o ní nezmiňuje. Do zákona byla zanesena až na základě poslaneckého pozměňovacího návrhu (jak patrno z usnesení Rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 38. schůze ze dne 30. 3. 2016 k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru, vydaného jako sněmovní tisk 680/3 – viz https://www.psp.cz/sqw/ historie.sqw?o=7&t=680), který, jak zaznělo během rozpravy v rámci druhého čtení zákona č. 258/2016 Sb. (konaného na 44. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dne 19. 4. 2016), byl odůvodněn zneužívajícími praktikami úvěrových společností poškozujícími spotřebitele, při nichž podnikatel, jenž spotřebiteli poskytl úvěr, fakticky určoval osobu rozhodce, který vzniklý spor poté rozhodl v podnikatelův prospěch (viz https://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/044schuz/ s044177.htm). Žádná odborná diskuze přitom předložení a schválení tohoto návrhu nepředcházela (k tomu viz též OLÍK, Miloš a ČÁP, Michal. Konec rozhodčího řízení mezi spotřebitelem a podnikatelem v České republice. Právní rádce. 2016, č. 11, s. 38–41, nebo RŮŽIČKA, Květoslav. Vývoj tuzemské právní úpravy rozhodčího řízení od roku 1949. Právněhistorické studie. 2017, roč. 47, č. 1, s. 76–90).
33. Tento legislativní akt tedy náhle ukončil do té doby probíhající legislativní a judikatorní vývoj, na jehož základě docházelo k postupnému zpřesnění a zpřísnění podmínek platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, který však současně k později přijatému plošnému zákazu těchto doložek ve spotřebitelských smlouvách nesměřoval. Od původního liberálního postoje – zdůrazňujícího princip smluvní autonomie a odpovědnosti (nejen) spotřebitele za obsah smlouvy, kterou podepsal, tedy postoje, který byl zastáván v době po přijetí zákona č. 216/1994 Sb. a vycházel mimo jiné i z chybějící regulace spotřebitelských arbitráží, dospěl judikatorní vývoj v letech 2010 a 2011 k restriktivnímu výkladu možností, jak lze v rozhodčích smlouvách (nejen spotřebitelských) volbu rozhodce platně upravit a za jakých podmínek lze hovořit o stálém rozhodčím soudu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněné pod č. 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zejména pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tento vývoj poté navázala legislativní změna provedená novelou zákona č. 216/1994 Sb., jež byla obsažena v zákoně č. 19/2012 Sb. a do znovelizovaného předpisu zařadila úpravu sledující posílení ochrany spotřebitelů, která by odpovídala standardům evropské legislativy a judikatury Soudního dvora Evropské unie ke směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (konkrétně je v této souvislosti zmiňován rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Elisa María Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL, C-168/05, nebo rozsudek ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecommunicaciones SL proti Cristině Rodríguez Nogueira Asturcom, C-40/08), a reflektovala by i vývoj judikatury tuzemské (viz důvodová zpráva k zákonu č. 19/2012 Sb. a dále SZABÓ, Juraj. Ovlivňování rozhodčího řízení judikaturou českých obecných soudů. Soudní rozhledy. 2023, č. 11-12, s. 352–360, nebo MACKOVÁ, Alena. Zkoumání platnosti rozhodčí doložky ve vykonávacím řízení ve světle práva na soudní ochranu. Bulletin advokacie. 2016, č. 1-2, s. 35–39). V rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, přitom Nejvyšší soud uvedl, že obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za zneužívající klauzule, na což pak navázal např. v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014.
34. Úplný zákaz rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, který byl do našeho právního řádu zaveden zákonem č. 258/2016 Sb., tak sice byl reakcí zákonodárce na v minulosti se vyskytující případy zneužívajících praktik, jež závažně poškozovaly spotřebitele jako slabší stranu smluvního vztahu, na tehdejší legislativní a judikatorní vývoj v této oblasti však překvapivě a adekvátně nenavázal, přičemž zároveň s tím nereagoval ani na žádný takto vyznívající požadavek, jenž by vyplýval z evropského práva. V rámci Evropské unie se tak dotčená tuzemská právní úprava stala pro své restriktivní pojetí raritní (viz RABAN, Přemysl. op. cit., OLÍK, Miloš a ČÁP, Michal. op. cit. nebo RŮŽIČKA, Květoslav. op. cit.).
35. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud dospívá k závěru, že extenzívní interpretace zákazu vysloveného v § 2 odst. 1 ZRŘ, jehož se žalobkyně nyní dovolává, vedoucí k jeho rozšíření i mimo právní vztahy mezi podnikatelem a spotřebitelem, není namístě. Samotná skutečnost, že právní vztah mezi účastnicemi, z nichž žádná podnikatelkou není (a nejedná se tudíž o vztah typický nevyrovnaným postavením smluvních stran volajícím po nezbytné ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách), podléhá v důsledku využití zprostředkovatelských služeb podnikající společnosti Bankerat (poskytovaných v rámci platformy „peer-to-peer“ a spočívajících v pomoci s navázáním kontaktu mezi účastnicemi, s uzavřením úvěrové smlouvy i s administrací příslušných plateb) též právní regulaci obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru, proto závěr o aplikovatelnosti výluky upravené v § 2 odst. 1 ZRŘ neodůvodňuje.
36. Lze proto uzavřít, že fyzické osoby, jež jsou stranami smlouvy o peněžité zápůjčce, kterou uzavřely mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání, si mohou dohodnout, že o sporech, jež z této smlouvy mezi nimi vzniknou, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (§ 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) i tehdy, pokud uzavření smlouvy bylo těmto stranám zprostředkováno zprostředkovatelem ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Stejný závěr, ke kterému dospěl odvolací soud, je tudíž správný.
37. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takovéto vady však dovolací soud nezjistil.
38. Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
39. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalované za zmíněné vyjádření ve výši 2 300 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu