Plný text
33 Cdo 2138/2024-1417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyň a) EKOM CZ a.s., sídlem Průmyslová 1472/11, 102 00 Praha 10 – Hostivař (identifikační číslo osoby 264 62 061), b) RUMPOLD s.r.o., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52 (identifikační číslo osoby 614 59 364), c) RUMPOLD UHB, s.r.o., se sídlem v Uherském Brodu, Předbranská 415 (identifikační číslo osoby 607 04 756), a d) Geo-sanace Group a.s., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Třebohostická 3363/6 (identifikační číslo osoby 282 14 285), všech zastoupených Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem v Mochově, Na Rybníčku 332, proti žalovanému DIAMO, státní podnik, se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201 (identifikační číslo osoby 00002739), zastoupenému advokátkou Mgr. Kateřinou Winterling Vorlíčkovou, LL.M., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o určení platnosti uzavřené smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 20/2021, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2024, č. j. 4 Cmo 21/2024-1352, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 468 657,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Winterling Vorlíčkové, LL.M., advokátky.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 4 Cmo 21/2024-1352, potvrdil rozsudek ze dne 7. 9. 2022, č. j. 38 Cm 20/2021-1329, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že smlouva o dílo uzavřená účastníky 2. 5. 2019 je platná a závazky z ní dále trvají, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný, který je státním podnikem ve smyslu zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, jako zadavatel vyhlásil oznámením o zahájení zadávacího řízení nadlimitní veřejnou zakázku s názvem „Sanace kontaminovaného území Trojice“ (na sanaci bývalého dolu a koksovny v lokalitě Trojice ve Slezské Ostravě v režimu zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů; dále též jen „ZVZ“). Žalobkyně za účelem podání společné nabídky uzavřely 13. 12. 2016 smlouvu o společnosti s názvem „Sanace území Trojice“ a dne 16. 1. 2018 podaly nabídku do výběrového řízení. Nabídka byla žalovaným jako zadavatelem dne 1. 4. 2019 vyhodnocena jako nejvhodnější a téhož dne žalovaný učinil oznámení o výběru nejvhodnější nabídky. Dne 2. 5. 2019 žalovaný uzavřel s žalobkyněmi (jako společnicemi ve smyslu § 2716 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“) smlouvu o dílo č. D100/14000/0036/19/00, podle níž měly žalobkyně provést komplexní sanaci znečištěného území bývalého dolu a koksovny v lokalitě Trojice ve Slezské Ostravě (nápravu staré ekologické škody v rozsahu dle projektové dokumentace vypracované společností G-Consult, spol. s r.o.) za sjednanou cenu ve výši 856 734 611,37 Kč bez DPH. Žalobkyně započaly s přípravou realizačních prací a s vypracováním projektové dokumentace tím, že ověřovaly platnost dosud vydaných závazných stanovisek, rozhodnutí a vyjádření dotčených orgánů, organizací, vlastníků apod. K faktickému předání předmětu díla a k zahájení sanačních prací nedošlo, neboť žalovaný dne 18. 6. 2019 s odkazem na čl. 1.11 smlouvy o dílo požadoval přerušení prací na díle a dne 6. 5. 2020 s odkazem na její článek 21.2. písm. h) od smlouvy o dílo odstoupil s odůvodněním, že mu stát neposkytl dostatečné finanční prostředky potřebné na provedení díla. Součástí zadávacích podmínek (viz zadávací dokumentace a obchodní podmínky) byla informace o tom, že dohodnutá cena za provedené dílo bude žalovaným financována ze státního rozpočtu, a uzavřená smlouva o dílo (konkrétně její články 1.11. a 21.2. písm. h/) se situací, kdy žalovaný finanční prostředky ze státního rozpočtu neobdrží, výslovně počítá (čl. 21.2. písm. h/ smlouvy o dílo zní „Objednatel má právo odstoupit od smlouvy v případě neposkytnutí dostatečného množství finančních prostředků ze strany státu na provedení díla s tím, že zhotovitel má v případě již zahájení plnění právo na úhradu ceny za dosud provedené práce“). Na rok 2019 žalovaný od ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) žádné finanční prostředky na plnění zadané veřejné zakázky neobdržel, akci sanace „Lokality Trojice“ sice zahrnul do ročního programu zahlazování následků hornické činnosti (RP ZNHČ) pro rok 2020, na pokyn MPO však došlo k jejímu vynětí a schválení RP ZNHČ pro rok 2020 bez ní. Žalovanému bylo ze strany MPO v roce 2020 zároveň sděleno, že s přidělováním rozpočtových prostředků na financování uvedené akce se nepočítá ani v následujících letech.
Odvolací soud se podrobně zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, tedy zda účastníci mají věcnou legitimaci a zda na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Dovodil věcnou legitimaci žalobkyň i žalovaného, tedy účastenství v právním vztahu, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Nárok na požadované určení má zcela bezprostřední vztah ke smlouvě o dílo z 2. 5. 2019 a všichni účastníci jsou smluvními stranami této smlouvy. Stran naléhavého právního zájmu odvolací soud připomněl, že naléhavý právní zájem o pozitivním nebo negativním určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tehdy, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobců nebo kde by se bez tohoto určení stalo jejich právní postavení nejistým; určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilý odstranit stav právní nejistoty žalobců nebo ohrožení jejich práva. Žaloba o určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Výjimka ze vzájemného poměru obou druhů žalob umožňující současný postup podle § 80 občanského soudního řádu i podání žaloby na plnění, připouštěná i rozhodovací praxí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1419/2002), je možná pouze tam, kde se vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Naplnění naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení v této konkrétní věci posoudil odvolací soud jako hraniční, neboť zákonný požadavek preventivní ochrany práv, a tedy naléhavosti právního zájmu na požadovaném určení, nelze pokládat za naplněný v případě jasně deklarovaného odmítavého stanoviska žalobkyň ke spornému jednostrannému právnímu jednání žalovaného z 6. 5. 2020; to obecně vylučuje preventivní upevnění či posílení jejich postavení prostřednictvím podané určovací žaloby. Při aplikaci obecných východisek (ne)existence naléhavého právního zájmu žalobkyň na požadovaném určení je však třeba zohlednit též individuální specifika posuzovaného případu. K provádění díla, jako faktoru oslabujícího intenzitu naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, v posuzovaném případě téměř nedošlo. Žalobkyně zahájily po uzavření smlouvy do dočasného přerušení stavby (čl. 1.11. smlouvy) pouze základní přípravné práce, záležející hlavně v ověření platnosti vydaných povolení a stanovisek potřebných k provádění díla; uzavřená smlouva o dílo z 2. 5. 2019 je navíc dlouhodobá (dle čl. IV smlouvy a časového harmonogramu v jeho příloze bylo dokončení 3. milníku díla dohodnuto 144 měsíců od předání pracoviště) a počítající též např. s existencí a zachováním bankovních záruk obstaraných žalobkyněmi ve prospěch žalovaného v zásadě po celou dobu jejího trvání. Tyto skutečnosti v posuzovaném případě zachovávají podané žalobě její preventivní funkci a způsobilost odstranění objektivně panující právní nejistoty účastníků v právních vztazích založených smlouvou z 2. 5. 2019. Odvolací soud proto uzavřel, že prokázaná skutečnost nulového poskytnutí finančních prostředků žalovanému ze státního rozpočtu na financování uvedené akce v období let 2019, 2020 (se stejným výhledem pro následující rozpočtová období), plně materiálně odůvodňuje odstoupení žalovaného od smlouvy uzavřené 2. 5. 2019, které učinil přípisem z 6. 5. 2020, a smlouva tak byla s účinky ex tunc ke dni 14. 5. 2020 zrušena (§ 2004 odst. 1 o. z.). Mimořádné důvody pro odepření účinků jednostranného právního jednání z důvodu zneužití práva za prokázaného stavu, kdy zařazením požadavku na financování akce sanace „Lokality Trojice“ do návrhu RP ZNHČ pro období roku 2020 učinil žalovaný vše potřebné a rozumně předpokládatelné k tomu, aby přidělení prostředků ze státního rozpočtu na financování zadané veřejné zakázky zajistil, soud neshledal. Osvětlil přitom, že odepření účinků učiněného jednostranného právního jednání z důvodu zneužití práva (§ 8 o. z.) má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým (srov. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, a to sice:
1) zda smlouva o dílo uzavřená žalobkyněmi (na straně zhotovitele) se žalovaným (na straně objednatele) jako zadavatelem v režimu veřejné zakázky financované z veřejného rozpočtu, kdy zadavatel obchodní a platební podmínky vymezil absolutním způsobem a jsou zapracovány do návrhu smlouvy o dílo, který je přílohou zadávací dokumentace, kdy zadavatel výslovně v zadávací dokumentaci uvedl, že návrh smlouvy o dílo je závazný a neměnný, zájemce doplní do návrhu smlouvy jen označené chybějící údaje, že návrh smlouvy o dílo nesmí zájemce měnit, doplňovat ani jinak upravovat pod sankcí vyřazení nabídky, je smlouvou adhezní (dle § 1798 an. o. z.) a zájemce je slabší stranou;
2) zda podáním nabídky (vítězné) žalobkyně určily cenu díla jako jednu ze základních náležitostí smlouvy o dílo a zda tato okolnost vylučuje uzavření smlouvy o dílo adhezním způsobem a postavení žalobkyň jako slabší strany;
3) zda doložená kvalifikace žalobkyň dle zadávací dokumentace vylučuje postavení žalobkyň jako slabší strany;
4) zda ustanovení čl. 21, odst. 2 písm. h) smlouvy o dílo zakládající právo zadavatele (žalovaného) odstoupit od smlouvy o dílo „v případě neposkytnutí dostatečného množství finančních prostředků ze strany státu“ není zdánlivé pro jeho neurčitost a zda k odstranění interpretační nejistoty mělo dojít za použití institutu žádosti o dodatečné informace dle § 49 z. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách;
5) zda ustanovení čl. 21, odst. 2 písm. h) smlouvy o dílo zakládající právo zadavatele (žalované) odstoupit od smlouvy o dílo „v případě neposkytnutí dostatečného množství finančních prostředků ze strany státu, a to kdykoliv v průběhu trvání smlouvy o dílo v délce 144 měsíců“ je zvlášť nevýhodnou doložkou ve smyslu ust. § 1800 odst. 2 o. z.;
6) zda byly naplněny materiální předpoklady odstoupení od smlouvy o dílo přípisem žalované ze dne 6. 5. 2020 v situaci, kdy nebylo ze strany poskytovatele dotace (MPO) rozhodnuto o odnětí dotace dle zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ani nebylo o odnětí dotace rozhodnuto poskytovatelem jinak, resp. V situaci, kdy žalovaný sám rozhodl o dotaci (finanční prostředky) poskytovatele nepožádat a zda v takovém případě není odstoupení od smlouvy o dílo přípisem žalované ze dne 6. 5.2020 nepoctivým jednáním, resp. zneužitím práva které nepožívá právní ochrany;
7) zda zákonným předpokladem aplikace ustanovení § 433 odst. 1 o. z. je zlá víra a zneužití hospodářského postavení k újmě žalobkyň.
Dovolatelky považují za nesprávný závěr, že nebyly slabší stranou ve smyslu § 433 o. z., že na smlouvu o dílo nelze pohlížet jako na smlouvu uzavíranou adhezním způsobem z důvodu, že podaly (vítěznou) nabídku, čímž určily cenu díla jako jednu ze základních podmínek smlouvy o dílo a jejich postavení jako slabší strany vylučuje doložená kvalifikace. Zdůraznily, že smlouva o dílo byla součástí zadávací dokumentace veřejné zakázky a nebylo proto možné jednat o jejím obsahu, že návrh smlouvy o dílo tvořící přílohu č. 5 zadávací dokumentace je závazný a neměnný a že zmíněná ustanovení návrhu smlouvy o dílo zájemce měnit, doplňovat ani jinak upravovat nesmí, a to pod sankcí vyřazení nabídky; na smlouvu o dílo je proto třeba nahlížet jako na smlouvu uzavíranou adhezním způsobem. Napadené rozhodnutí je podle dovolatelek nesprávné i proto, že nebyly naplněny materiální podmínky odstoupení. Ze všech uvedených důvodů navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto. Žádná z formulovaných dovolacích otázek nezakládá přípustnost dovolání, neboť buď nejsou právními otázkami nebo nemají pro rozhodnutí o dovolání význam anebo již byly v rozhodovací praxi Nejvyšší soudu řešeny, popř. jsou bez dalšího zřejmé z textu zákona. Smlouva o dílo není adhezní smlouvou, neboť samy žalobkyně stanovily základní smluvní náležitost, tj. cenu díla; základní podmínky smlouvy nebyly určeny pouze žalovaným a žalobkyně je mohly ovlivnit. S ohledem na svou ekonomickou sílu a odbornost a opakovaně deklarované zkušenosti a schopnosti nejsou žalobkyně slabší smluvní stranou. Ujednání čl. 21.2. písm. h) smlouvy je platné, neboť není pro žalobkyně zvláště nevýhodné, pouze reflektuje povahu žalovaného jako státního podniku závislého na dotacích ze státního rozpočtu a žalobkyně jsou i po odstoupení podle tohoto článku smlouvy kompenzovány za dosud provedené práce, včetně ziskové marže; povaha financování žalovaného a možnost odnětí takového financování ze strany MPO je rozumným důvodem pro existenci a platnost čl. 21.2. písm. h) smlouvy.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále znovu jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Dovolatelky se mýlí, považují-li otázky, které v dovolání formulovaly, za otázky právní, v rozhodovací praxi dosud neřešené, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí spočívá (viz dále).
Jedna argumentační linie dovolatelek spočívá v tom, že závazek ze smlouvy o dílo trvá, neboť nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, resp. nebyly naplněny materiální předpoklady odstoupení od smlouvy o dílo. Podle dovolatelek se žalovaný sám rozhodl nepožádat o dotaci (o finanční prostředky) na provedení díla; takový postup považují za nepoctivé jednání, či zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Ve vztahu k této argumentační linii neformulují žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání, navíc prosazují vlastní skutkovou verzi, odlišnou od skutkového stavu, z něhož vycházel odvolací soud. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Pro posouzení otázky naplnění materiálních předpokladů odstoupení od smlouvy provedl odvolací soud nejenom výklad příslušných ujednání smlouvy o dílo, ale zejména vedl rozsáhlé dokazování k otázce neposkytnutí finančních prostředků na provedení díla a jeho důvodů; svůj závěr podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Námitky dovolatelek proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023).
Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazují vlastní verzi skutku, že žalovaný zapříčinil, že mu nebyly poskytnuty finanční prostředky na realizaci díla, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Zbylá v dovolání užitá argumentace v podstatě přestavuje variace na tutéž otázku, zda měla uzavřená smlouva charakter smlouvy adhezní, a vychází z premisy, že žalobkyně byly v závazkovém vztahu slabší stranou ve smyslu § 433 odst. 1 o. z. Posouzení, zda žalobkyně bylo možné považovat za slabší strany ve smyslu § 433 o. z., je přitom klíčové pro argumentaci, že uzavřená smlouva o dílo byla smlouvou adhezní, která obsahovala neplatnou doložku o možnosti žalovaného odstoupit od smlouvy, a to buď pro nesrozumitelnost doložky ve smyslu § 1800 odst. 1 (doložka je platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen) nebo pro to, že je doložka pro slabší stranu zvláště nevýhodná (aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech; srov. § 1800 odst. 2 o. z.).
Nelze přisvědčit dovolatelkám v tom, že by otázka aplikace § 433 odst. 1 o. z. či § 1798 o. z. v závazkových vztazích založených v režimu veřejných zakázek byla otázkou neřešenou.
Již v usnesení ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3593/2023 (a v rozhodnutích zde citovaných), se Nejvyšší soud vypořádával s námitkou, že na smlouvu, jejíž „základní podmínky byly určeny žalovaným jakožto zadavatelem veřejné zakázky, a žalobce tak měl možnost se buď do výběrového řízení přihlásit a tím akceptovat text smlouvy, nebo se řízení neúčastnit, měl odvolací soud aplikovat § 1800 odst. 2 o. z., neboť se jednalo o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem“. Nejdříve připomněl, že „podle jeho ustálené judikatury je právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., jednak podmínka postavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2351/2021). Závěr, že pouhá skutečnost, že text vzorové smlouvy byl formulován žalovaným jako zadavatelem díla, nezpůsobuje slabost žalobce, je plně použitelný“. Navázal přitom na rozsudek ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k závěru, že zavedením zvláštní právní úpravy v ustanovení § 433 o. z. v rámci ochrany slabší strany zákonodárce zjevně nezamýšlel rozlišovat mezi subjekty slabší strany a ochranu poskytuje všem subjektům, které definici slabší strany splňují; slabší stranou může být jak spotřebitel, tak i osoba v postavení podnikatele. Uvedené východisko pak v témže rozsudku Nejvyšší soud zohlednil i při posuzování aplikace právní úpravy smluv uzavíraných adhezním způsobem. Uzavřel, že půjde-li o dlužníka v postavení slabší strany, je třeba posoudit, zdali jsou naplněny předpoklady právní úpravy tzv. adhezních smluv. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (§ 1798 odst. 2 o. z.). Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (§ 1798 odst. 1 o. z.). Pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku o adhezních smlouvách musí souběžně nastat dva předpoklady: a) adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a b) postavení adherujícího smluvního partnera jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z. (srov. shodně v literatuře Bejček, J. Smluvní svoboda a ochrana slabšího obchodníka. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016, s. 201). Za splnění těchto podmínek se pravidla o adhezní kontraktaci použijí i na vztahy mezi podnikateli, nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.
Lze shrnout, že z výše citovaných závěrů judikatury dovolacího soudu plyne, že právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem je aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: jednak podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., jednak podmínka podstavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z.
Připustí-li se možnost uplatnění úpravy adhezních smluv i v případě veřejných zakázek, přichází v úvahu pouze aplikace § 433 odst. 1 o. z., podle něhož kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, poskytuje ustanovení § 433 o. z. ochranu všem subjektům, které splňují naplnění předpokladů postavení slabší strany a prokáží, že druhá strana zneužila své hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Nepostačuje prokázání toliko silnějšího hospodářského postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.
V nyní posuzované věci odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o dílo není ze své povahy smlouvou adhezní (§ 1798 a násl. o. z.) a rovněž kvalifikace žalobkyň vylučuje aplikaci § 433 odst. 1 o. z. Vyšel přitom z toho, že renomovaná komentářová literatura aplikaci úpravy adhezních smluv v případě speciálního způsobu kontraktace, podrobně upraveného kogentními ustanoveními zákona o veřejných zakázkách, prakticky vylučuje. Hypoteticky se však se situací, kdy by byla možnost aplikovat ustanovení § 433 odst. 1 o. z. i v případě speciálního způsobu kontraktace, vypořádal tak, že „realita rozpočtového financování veřejné zakázky upravená v zák. č. 218/2000 Sb., ze které obsah zadávací dokumentace vychází, nemůže založit zlou víru žalovaného a zneužití jeho hospodářského postavení k újmě žalobkyň, jako zákonného předpokladu aplikace § 433 odst. 1 o. z. V prostředí zadavatelského práva zcela běžná a obvyklá situace, kdy zadávací podmínky vymezují obsah smlouvy (obchodní podmínky) v tzv. „plném znění“ či „absolutním způsobem“, připouštějící ze strany uchazečů doplnění pouze těch údajů, které budou předmětem hodnocení (§ 79 ZVZ), neznamená, že takto uzavřené smlouvy je možné pokládat za adhezní dle § 1798 a násl. o. z. V posuzovaném případě to byly žalobkyně, které podanou společnou nabídkou činily žalovanému platnou ofertu (§ 68 odst. 2 ZVZ) a uvedením nabídkové ceny, jejíž výše byla dle § 78 odst. 1 písm. b) ZVZ jediným hodnotícím kritériem, určily i jednu z podstatných náležitostí uzavřené smlouvy o dílo (§ 2586 odst. 2 o. z.).“
S ohledem na výše uvedené je pak irelevantní námitka žalobkyň, že odvolací soud nesprávně vyloučil možnost aplikace ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem, jelikož smlouva o dílo byla uzavřena v rámci zadání veřejné zakázky, neboť ani její odlišné posouzení by nic nemohlo změnit na závěru, že nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek pro aplikaci ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně dovozuje, že založil-li odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. Jinak řečeno, pokud obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (v projednávané věci nesplnění podmínky postavení smluvní strany jakožto slabší ve smyslu § 433 o. z.), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyň nijak projevit, což činí jejich dovolání i v tomto rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
Zda byly či nebyly žalobkyně slabší smluvní stranou ve smyslu § 433 o. z. plyne nepochybně ze skutkových zjištění odvolacího soudu. Odvolací soud se otázkou aplikace ustanovení § 433 odst. 1 o. z. náležitě zaobíral. Dospěl-li k závěru, že se v projednávaném případě pravidla o adhezní kontraktaci nepoužijí, neboť nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek, pak je jeho postup s citovanou judikaturou v souladu a námitka žalobkyň ve vztahu k otázce aplikace ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Nad rámec uvedeného rozvedl, že i kdyby dovodil, že se o adhezní smlouvu jednalo, což neučinil, nelze čl. 21.2. písm. h) smlouvy o dílo považovat za zvláště nevýhodnou doložku ve smyslu ustanovení § 1800 odst. 2 o. z., neboť pro žalovaného zakládá důvod pro odstoupení od smlouvy pouze jako reakci na zastavení či zcela zásadní snížení rozpočtového financování akce, tedy na legální možnost MPO plynoucí ze zákona č. 218/2000 Sb.
Jelikož obstojí závěry odvolacího soudu, že žalobkyně nelze považovat za slabší stranu ve smyslu § 433 o. z., nemohou přípustnost dovolání otevřít otázky formulované pod body 1) až 6), neboť všechny vycházejí z předpokladu, že žalobkyně byly ve smluvním vztahu slabší stranou a na posuzovanou smlouvu se použije úprava adhezních smluv.
Protože dovolatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu