Plný text
33 Cdo 2954/2025-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Kristýnou Novákovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalované GoldestMont s.r.o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou, advokátkou, se sídlem [adresa] o zaplacení 435 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 239/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 28 Co 78/2025-122, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 717,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. Elišky Faltýnkové Rytířové.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 8. 2024, č. j. 63 C 239/2023-89 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 435 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 28 Co 78/2025-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Soudy při posouzení věci samé vyšly z následujícího skutkového stavu:
Žalobce (jakožto kupující) a žalovaná (jakožto prodávající) uzavřeli dne 21. 4. 2023 kupní smlouvu o prodeji motorového vozidla (dále jen „kupní smlouva“), jejímž předmětem bylo motorové vozidlo tovární značky Volkswagen, typ Caravelle T5.1 XY, RZ: XY, VIN: XY (dále jen „vozidlo“). Kupní cena za vozidlo byla sjednána ve výši 435 000 Kč a byla žalobcem plně uhrazena. V čl. V. kupní smlouvy účastníci prohlásili, že se kupující podrobně seznámil s technickým stavem vozidla, že mu prodávající žádnou závadu nezatajil a že žádné závady nejsou stranám známy. Před uzavřením kupní smlouvy se žalobce dotazoval žalované na stav předmětného vozidla (konkrétně jak dlouho je vozidlo na území České republiky a zda má nějakou servisní historii) a bylo mu sděleno, že tyto skutečnosti žalovaná nezjišťovala. Žalobce dvakrát prověřil stav vozidla v rámci neplacené části systému AUTOTRACER, a to dne 29. 7. 2023 a následně dne 3. 9. 2023. Oba výpisy byly totožné. Z výpisů vyplynulo, že vozidlo bylo (mimo jiné) k 1/2022 ve Spolkové republice Německo poškozeno. Škoda byla vyčíslena na částku 25 591 EUR a byla vyhodnocena jako tzv. ekonomická totální škoda (tzn. škoda, jejíž oprava je dle podmínek pojišťovny neekonomická, tj. částka za opravu vozidla se blíží nebo je vyšší než hodnota vozidla v době škody). Z důvodu stavu karosérie vozidla (karosérie začala nestandardně a masivně rezivět), který neodpovídal stavu karosérie uvedenému v kupní smlouvě (resp. dle žalobce byl ve smlouvě záměrně uveden nepravdivě), zaslal žalobce dne 11. 9. 2023 žalované předžalobní výzvu, kterou odstoupil od kupní smlouvy, vytkl výše uvedené vady a vyzval žalovanou k vrácení kupní ceny.
4. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že v uvedeném právním vztahu vystupoval v postavení spotřebitele. Žalobce uváděl, že za rozhodující považuje to, že žalovaná v kupní smlouvě uvedla obchodní název, IČO, sídlo podnikání a přiložila podnikatelský účet, který je registrovaný k DPH. K tomuto tvrzení odvolací soud uvedl, že poukaz na postavení žalobce coby spotřebitele a tvrzení, že kupní smlouva byla uzavírána při podnikatelské činnosti žalované byl uveden až v odvolacím řízení. Nadto uvedl, že se žalovaná nezabývá prodejem automobilů, nejde o její výdělečnou činnost se záměrem činit tak za účelem dosažení zisku a jejím předmětem podnikání není obchodování s ojetými vozidly. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, č. j. 33 Cdo 1734/2022-263 uzavřel, že se na projednávanou věc neuplatní § 2158 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), o prodeji zboží spotřebiteli. Následně zdůraznil, že koupě vozidla neprobíhala v prodejně, ale že vozidlo bylo inzerováno na internetové stránce Bazoš.cz a tedy žalobce nemohl z ničeho dovozovat, že kupuje automobil z autobazaru anebo že by žalovaná jednala v rámci své podnikatelské činnosti jako podnikatel. Závěrem hodnotil odvolací soud námitku žalobce, jež se týkala výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 2112 o. z., kterou považoval za nedůvodnou. Uvedl, že se jedná o relativně velmi krátkou lhůtu nepřekračující několik dní od zjištění vady. Jestliže se žalobce dozvěděl o poškození vozidla dne 29. 7. 2023 a až 11. 9. 2023 vytknul výše uvedené vady vozidla, pak své povinnosti uplatnit vadu bez zbytečného odkladu nedostál.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobce v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, nicméně z obsahu dovolání je zřejmé, že brojí proti závěru odvolacího soudu, že v závazkovém vztahu s žalovanou nebyl v postavení spotřebitele. Dovolatel má za to, že jestliže je žalovaná osobou zapsanou v obchodním rejstříku, pak je podnikatelem ve vztahu k veškeré její činnosti a nikoli jenom ve vztahu k činnosti, jež má zapsánu jako předmět jejího podnikání. Z výše uvedeného dovolatel dovozuje, že ve vztahu k veškeré činnosti osoby zapsané v obchodním rejstříku, má dojít (ve vztahu ke spotřebiteli) k aplikaci ustanovení o spotřebitelské koupi (§ 2158 a násl. o. z.). Prosazuje, že jeho odstoupení od smlouvy bylo dle § 2165 odst. 3 o. z. včasné. Dovolatel sic uvádí, že je daná otázka rozhodována Nejvyšším soudem rozdílně, nicméně z obsahu dovolání je zřejmé, že uvedenou otázku považuje za vyřešenou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1279/2024, od kterého se odvolací soud odchýlil (ostatně formulaci „odchýlil se“ používá dovolatel v části III. odst. 2 dovolání).
6. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání v celém rozsahu zamítl a uložil dovolateli povinnost nahradit žalované náhradu nákladů odvolacího (pozn. Nejvyššího soudu, dovolacího) řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
9. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
12. Dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, z celého jeho obsahu je zřejmé, že směřuje výlučně proti meritornímu výroku, přičemž dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
13. Dovolatel, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1279/2024, prosazuje, že je zapotřebí na žalovanou nahlížet jako na podnikatele ve vztahu k veškeré její činnosti, a proto na danou situaci aplikovat § 2158 a násl. o. z. (resp. § 2165 odst. 3 o. z.). Pomíjí, že Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí přijal a odůvodnil závěr, že ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), je vedle postavení subjektů (spotřebitel a podnikatel) nerozhodné to, zdali se jedná o smlouvu, jež byla uzavřena v souvislosti s podnikatelskou činností. Nicméně v projednávané věci se nejedná o aplikaci ustanovení zákona o rozhodčím řízení, nýbrž o aplikaci ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelské koupi.
14. I přes uvedené je dovolání přípustné, avšak pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené, a to, zdali je pro aplikaci ustanovení o spotřebitelské koupi (§ 2158 a násl. o. z.) nutné, aby podnikatel jednal v rámci své podnikatelské činnosti.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání není důvodné.
16. Podle § 2158 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 5. 1. 2023, platilo, že je-li prodávajícím podnikatel, platí pro prodej při jeho podnikatelské činnosti kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě i ustanovení tohoto pododdílu, ledaže je kupujícím také podnikatel a při uzavření smlouvy je z okolností zřejmé, že se koupě týká také jeho podnikatelské činnosti.
17. Podle § 2158 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 6. 1. 2023 (dále opět jen „o. z.“), platí, že je-li kupujícím spotřebitel, platí pro prodej hmotné movité věci i ustanovení tohoto pododdílu. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí také na smlouvu o dodání hmotné movité věci, kterou je nutné vyrobit nebo vytvořit.
18. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
19. Podle § 420 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele (odstavec 1). Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (odstavec 2).
20. Podle § 421 o. z. za podnikatele se považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon (odstavec 1). Má se za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona (odstavec 2).
21. Právní úprava spotřebitelské koupě je z podstatné části výsledkem implementace směrnic Evropské unie. Jedná se o směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. 5. 1999, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, a dále o směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/771 ze dne 20. 5. 2019, o některých aspektech smluv o prodeji zboží, o změně nařízení (EU) 2017/2394 a směrnice 2009/22/ES a o zrušení směrnice 1999/44/ES (dále jen „směrnice č. 2019/771“) a směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/770 ze dne 20. 5. 2019, o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb. Směrnice č. 2019/771 je založena na principu maximální harmonizace a neumožňuje členským státům přijmout nebo ponechat v platnosti odlišná ustanovení, ledaže by to výslovně připouštěla (srov. čl. 4 a bod 10 preambule směrnice č. 2019/771).
22. Poslední dvě uvedené směrnice byly do občanského zákoníku s účinností od 6. 1. 2023 implementovány zákonem č. 374/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
23. Podle čl. 2 odst. 3 směrnice č. 2019/771 se „prodávajícím“ rozumí fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví, která v souvislosti se smlouvami, na něž se vztahuje tato směrnice, jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jménem této fyzické nebo právnické osoby nebo v jejím zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání. Úprava uvedeného pojmu v dalších spotřebitelských směrnicích se od uvedeného podstatně neliší.
24. Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli, jež vymezují jako fyzické nebo právnické osoby bez ohledu na to, zda jsou v soukromém nebo veřejném vlastnictví, jež jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání.
25. Podle občanského zákoníku se pro účely ochrany spotřebitele (a pro účely § 1963 o. z.) za podnikatele považuje každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.
26. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnic, aby dosáhly výsledku jimi zamýšleného, a tudíž i souladu s čl. 288 třetím pododstavcem Smlouvy o fungování Evropské unie. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému uvedené Smlouvy v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim jsou předloženy (za mnohé viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, Radlinger a Radlingerová proti FINWAY a.s., C-377/14, bod 79).
27. Nepřímým účinkem směrnice se obecně rozumí povinnost vykládat vnitrostátní právo souladně s jejím zněním a účelem (požadavek eurokonformního výkladu) [srov. například rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004, Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, a v něm vyslovený závěr, že zásada výkladu vnitrostátního práva v souladu s právem Evropských společenství se neomezuje na pouhý výklad znění těchto ustanovení, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí]. Povinnost souladného výkladu však nachází své meze ve výkladových metodách, neboť vnitrostátní orgány nejsou nuceny jít nad rámec výkladových metod, které jsou uznávány v jejich právu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2006, Adeleder a další proti Ellinikos Organismos Galaktos (ELOG), C-212/04, podle něhož zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané tak, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí). Další mezí nepřímého účinku směrnice je respekt k obecným právním zásadám, které souladný (eurokonformní) výklad nemůže porušovat; vnitrostátní orgán aplikace práva není rovněž povinován k souladnému (eurokonformnímu) výkladu, který by byl contra legem [srov. již zmíněný rozsudek Soudního dvora C-212/04 a v něm uvedený závěr, že povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a že nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 1. 2014, Association de médiation sociale, C-176/12].
28. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že spotřebitelské směrnice definují smlouvy, na které se vztahují, prostřednictvím odkazu na určitou vlastnost smluvních stran podle toho, zda jednají v rámci profesní činnosti, či nikoli. Uvedené závěry mají svůj předobraz v myšlence, ze které vychází systém ochrany zavedený (tou kterou) směrnicí, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah. Z toho plyne, že pojem „prodávající nebo poskytovatel“ je funkčním pojmem vyžadujícím posouzení, zda smluvní vztah spadá do rámce obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání dané osoby (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 10. 2013, Zentrale zur Bekämpfung unlauteren Wettbewerbs, C-59/12, bod 35, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 5. 2018, K. G. – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen VZW proti S.R.J.K., C-147/16, bod 55 a citovaná judikatura).
29. V rozsudku ze dne 4. 10. 2018, Komisija za zaštita na potrebitelite proti E.K., C-105/17, Soudní dvůr (i ve vztahu ke směrnici 2011/83/EU, o právech spotřebitelů), vyložil pojem „obchodníka“, kterým je podle jejího čl. 2 písm. b) fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda je v soukromém či veřejném vlastnictví, která jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jejím jménem nebo v jejím zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání v souvislosti se smlouvami, na které se vztahuje tato směrnice. Dále uvedl, že kvalifikace určité osoby jako „obchodníka“ vyžaduje posouzení „případ od případu“. Je třeba na základě zjištěných skutkových okolností zkoumat, zda dotyčná osoba jednala „za účelem obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo svobodného povolání“ nebo jménem obchodníka nebo v jeho zastoupení. Toto posouzení znamená ověření, zda jde například v případě prodeje o činnost soustavnou, za účelem dosažení zisku, zda má prodávající technické informace a kompetence ohledně výrobků, které nabízí k prodeji a které spotřebitel nutně nemá, a má díky nim vůči němu výhodnější postavení, zda má prodávající právní status, který mu umožňuje činit akty obchodní povahy, a v jakém rozsahu je způsob prodeje spojený s obchodní či podnikatelskou činností prodávajícího, zda je prodávající plátcem DPH, zda prodávající, který jedná jménem určitého obchodníka nebo na jeho účet, nebo prostřednictvím jiné osoby jednající jeho jménem nebo v jeho zastoupení, získává odměnu nebo jinou výhodu, zda prodávající nakupuje nové nebo použité zboží za účelem jeho dalšího prodeje, čímž tato činnost získává pravidelnost, opakovanost nebo souběžnost s jeho obchodní činností, zda je prodávané zboží stejného druhu nebo stejné hodnoty, zejména v případě, kdy se nabídka týká omezeného počtu zboží. Uvedená kritéria nejsou taxativní ani výlučná, takže splnění jednoho nebo více těchto kritérií v zásadě samo o sobě neurčuje, zda lze dotyčného prodejce kvalifikovat jako „obchodníka“.
30. Co se týče tuzemské rozhodovací praxe, Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025, uvedl, že „…spotřebitelské smlouvy jsou definovány nikoliv jejich samotným předmětem, ale odkazem na konkrétní vlastnosti jejich smluvních stran. Spotřebitelskou smlouvou je každá smlouva, kterou uzavírá spotřebitel, jímž je fyzická osoba, která jedná mimo rámec (účely) své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání, s podnikatelem (jak jej pojímají výše uvedené směrnice). Postavení osoby jako spotřebitele musí být určeno s ohledem na funkční kritérium spočívající v posouzení, zda dotyčný smluvní vztah spadá do rámce činností nesouvisejících s výkonem určité profese. Směrnice poskytují spotřebitelům zvláštní ochranu pouze ve vztazích s podnikateli vymezenými materiálně, tedy jde o jakékoliv fyzické nebo právnické osoby, které jednají za účelem, který lze považovat za jejich obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání, a z jejich působnosti nejsou vyloučeny ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status. Podstatné je, zda dotyčná smlouva zapadá do působnosti směrnic“.
31. Pojmem podnikatele se zabýval Ústavní soud, který v nálezu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, uvedl: „Zaprvé, pojem podnikatele se vykládá široce. Právní forma, povaha činnosti, naplňovaný zájem, sledovaný účel či předmět smlouvy nejsou určující. Zadruhé, jde o funkční pojem. Jednání podnikatele se musí uskutečnit v souvislosti s jeho ekonomickou činností. Pokud uzavře smlouvu, zkoumá se, zda smluvní vztah spadá do rámce jeho ekonomické činnosti a jak silné postavení má vůči druhé smluvní straně. Zatřetí, závěr o postavení podnikatele nelze činit izolovaně. Vždy je nutné zohlednit skutkové okolnosti konkrétního případu, jako například soustavnost činnosti, její výkon za účelem zisku, informační nerovnováhu či odpovídající právní formu atd. Začtvrté, z konkrétního a kontextuálního posouzení každého typu služby pak také logicky plyne možnost "štěpeného" statusu toho samého subjektu s ohledem na konkrétní plnění. Je možné, že jeden a ten samý subjekt bude s ohledem na určitý typ plnění poskytovatelem služeb spotřebitelům, zatímco při poskytování jiného plnění nikoli.“
32. Lze proto uzavřít, že pro aplikaci úpravy § 2158 a násl. o. z. je třeba (případ od případu) zkoumat, zda fyzická nebo právnická osoba jednala v rámci své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání, nebo – jinak řečeno – je nutné zjistit, zda jednala za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání.
33. Jestliže odvolací soud uzavřel, že není namístě aplikovat § 2158 a násl. o. z. z důvodů, že se žalovaná společnost nezabývá prodejem automobilů, nejde o její výdělečnou činnost se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, jejím předmětem podnikání není obchodování s ojetými vozidly, a že předmětný automobil neprodávala na svých vlastních stránkách, ale jeho prodej nabízela přes internetovou stránku Bazoš.cz, pak se jedná o závěr správný a souladný s tím, co je uvedeno výše.
34. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn; Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 6. 2026
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu