33 Cdo 3086/2025

Plný text

33 Cdo 3086/2025-418

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Technické služby Hostivice, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO]), zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované B. K., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem [adresa] a, o 269 703 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 144/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2025, č. j. 11 Co 164/2025-374, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 894 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Viktora Pavlíka, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 269 703 Kč (s příslušenstvím) z titulu neuhrazeného vodného a stočného.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2024, č. j. 11 C 144/2022-301, výrokem I zastavil řízení v části, jíž žalobce požadoval zaplacení 715 Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 2. 6. 2022 do zaplacení; výrokem II uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 263 546 Kč s úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 231 777 Kč od 20. 8. 2022 do zaplacení, ve výši 11,75 % ročně z částky 12 935 Kč od 3. 2. 2022 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 18 834 Kč od 20. 8. 2022 do zaplacení; výrokem III zamítl žalobu v části, jíž žalobce požadoval zaplacení 5 442 Kč, úroků z prodlení ve výši 0,05 % denně z částek 231 777 Kč od 4. 6. 2022 do 19. 8. 2022, 12 935 Kč od 16. 10. 2020 do 2. 2. 2022, 24 276 Kč od 2. 6. 2022 do 19. 8. 2022, 5 442 Kč od 20. 8. 2022 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši rozdílu mezi 0,05 % denně a 15 % ročně z částky 231 777 Kč od 20. 8. 2022 do zaplacení, úroků z prodlení ve výši rozdílu mezi 0,05 % denně a 11,75 % ročně z částky 12 935 Kč od 3. 2. 2022 do zaplacení, a úroků z prodlení ve výši rozdílu mezi 0,05 % denně a 15 % ročně z částky 18 834 Kč od 20. 8. 2022 do zaplacení; výrokem IV uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 224 398,53 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Viktora Pavlíka; výrokem V uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení 312,34 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; výrokem VI uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení 2 593,13 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem VII rozhodl, že po právní moci rozsudku bude žalované z účtu soudu vrácena nespotřebovaná záloha na náklady důkazů ve výši 10 000 Kč.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2025, č. j. 11 Co 164/2025-374, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, IV, V a VI potvrdil a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 35 682,90 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Viktora Pavlíka.

Odvolací soud vyšel z následujících zjištění soudu prvního stupně.

Žalovaná jako vlastník pozemku parc. č. XY a na něm stojícího domu č. p. XY v obci a katastrálním území XY, uzavřela s žalobcem, jehož předmětem činnosti je (mimo jiné) provozování vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu, dne 18. 12. 2012 písemnou smlouvu (dále též jen „Smlouva“), jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky dodávky pitné vody a odvádění odpadních vod (dále též „VOP“). V ní se žalobce (jako dodavatel) zavázal dodávat žalované (odběrateli) vodu do místa předání za podmínek a v rozsahu ve Smlouvě stanoveném a odvádět a likvidovat splaškovou odpadní vodu. Žalovaná se zavázala vodu odebírat a zaplatit za odběr kupní cenu (vodné), jakož i cenu za odvádění a čištění splaškové vody (stočné). Adresa napojeného objektu byla XY, XY, vodoměr byl ve Smlouvě specifikován číslem 11672947, datem osazení 8. 11. 2011, předávacím stavem 197 a kapacitou dle profilu (¾ 2,5 m3/hod.). Cena za dodávku vody a odvádění odpadních vod (vodné, stočné) měla být stanovena ve smyslu § 20 zákona č. 274/2001 Sb. s tím, že její vyhlášení se provádí oznámením příslušnému obecnímu či městskému úřadu, příp. úřadu městské části, který ji zveřejní způsobem v místě obvyklém. Zúčtovacím obdobím mělo být odečítací období, tj. jedno čtvrtletí (pokud není cyklus odečtů stanoven jinak). Platba měla být splatná do 14 dnů ode dne doručení faktury odběrateli (žalované). Za každý den prodlení byla sjednána povinnost žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 0,05 % dlužné částky. Adresa pro doručování faktur nebyla ve Smlouvě sjednána. Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s možností ukončení smluvního vztahu výpovědí s jednoměsíční výpovědní lhůtou, která počne běžet dnem jejího doručení druhé straně. Žalobce i žalovaná se ve Smlouvě zavázali, že skutečnosti mající vliv na změnu Smlouvy budou oznámeny písemně nejpozději do 30 dnů po termínu jejich vzniku. Dle VOP vzniká právo na vodné vtokem vody do potrubí napojeného bezprostředně za vodoměrem (bod 2.3) a právo na stočné okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace (bod 2.4). Podle VOP může být Smlouva změněna nebo zrušena a) potvrzeným písemným návrhem dodavatele nebo odběratele, b) dodavatelem na písemný návrh odběratele bez dalšího potvrzení v případech, že nedochází ke změně subjektu odběratele (bod 12.2).

Ohledně osazených vodoměrů soud shledal, že vodoměr č. 11672947 byl (z důvodu výrobní vady) dne 7. 5. 2013 vyměněn za vodoměr č. 6669912. Tento vodoměr byl dne 6. 9. 2013 zrušen a téhož dne byl ve vodoměrné šachtě osazen vodoměr č. 11673490 s nulovým stavem. Na tomto vodoměru byly provedeny odečty 30. 9. 2013 a v prosinci 2013 s konečným stavem 126 m3. Vodoměrem naměřená spotřeba za leden až duben ve výši 589 m3 byla stornována z důvodu havárie na přípojce a od 1. 5. 2014 se pokračovalo v odečtech od stavu 715 m3. Dne 1. 10. 2018 byl vodoměr č. 11673490 se stavem 1 724 m3 vyměněn za vodoměr č. 31234854 s nulovým stavem. Při odečtu v březnu 2020 byl konečný stav 1 250 m3. Spotřeba naměřená vodoměry činila od roku 2013 do června 2018 cca 40-90 m3 za kvartál, od července 2018 do března 2020 pak byla naměřená spotřeba vyšší a pohybovala se cca od 130 m3 do cca 290 m3 za kvartál. Při odečtu v červnu 2020 byl konečný stav 5 345 m3 (spotřeba 4 095 m3). Při odečtu dne 13. 7. 2020 byl konečný stav 5 384 m3 a při odečtu dne 1. 9. 2020 byl konečný stav 5 458 m3. Dne 22. 9. 2020 došlo k uzavření přípojky, konečný stav při odečtu v září 2020 činil 5 483 m3. Dne 14. 4. 2021 proběhla demontáž vodoměru. Žalovaná věděla o zbudování vodoměrné šachty a minimálně mohla a měla vědět, že se v této šachtě nachází fakturační vodoměr. Žalobce žalovanou o výměně vodoměru vyrozuměl ve vyúčtování vodného a stočného. V řízení před soudem předložila žalovaná prostou (úředně neověřenou) kopii výpovědi Smlouvy, která je datována dnem 11. 2. 2020, je opatřena otiskem razítka žalobce, rukou psaným textem „H. H.“ a nečitelným podpisem (datum převzetí výpovědi uvedeno není).

Smlouvu, kterou účastníci uzavřeli 18. 12. 2012, odvolací soud posoudil jako smlouvu inominátní podle § 51 obč. zák. s prvky smlouvy kupní (§ 588 a násl. obč. zák.) o dodávce pitné vody a odvádění odpadních vod dle zákona o vodovodech a kanalizacích. V souladu s § 20 odst. 13 zákona o vodovodech a kanalizacích (a stejně i dle VOP, které byly součástí Smlouvy) právo na vodné vždy vznikalo žalobci vtokem vody do potrubí napojeného bezprostředně za fakturačním vodoměrem. V souladu s § 20 odst. 14 zákona o vodovodech a kanalizacích (a stejně i dle VOP, které byly součástí Smlouvy) právo na stočné vznikalo vždy okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace. S ohledem na to, že dle § 16 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (a stejně i dle VOP, které byly součástí Smlouvy) osazení, údržbu a výměnu vodoměru provádí provozovatel, a že podle § 17 odst. 1 věty první zákona o vodovodech a kanalizacích je povinností odběratele dodržet podmínky umístění vodoměru stanovené vlastníkem, popřípadě provozovatelem vodovodu (konkrétní pravidla pro umístění vodoměrů upravovaly technické standardy žalobce, kterými se dle Smlouvy, resp. VOP, smluvní vztah účastníků též řídil), odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce byl oprávněn přemístit fakturační vodoměr do vodoměrné šachty a že tímto krokem neporušil Smlouvu; o změnu Smlouvy se nejednalo, realizoval-li žalobce své oprávnění plynoucí přímo ze zákona o vodovodech a kanalizacích. Procesní obranu žalované, že Smlouvu dne 11. 2. 2020 vypověděla, odvolací soud neshledal opodstatněnou s tím, že žalovaná výpověď Smlouvy neprokázala. V řízení nebylo rovněž zjištěno, že by žalovaná ve sporném období (2. a 3. čtvrtletí roku 2020) vodu od žalobce neodebírala. V textu Smlouvy (článku III) je uvedeno toliko číslo (tzv. fakturačního) vodoměru, který byl osazen v okamžiku uzavření Smlouvy, kde je vodoměr umístěn, se ve Smlouvě neuvádí. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nebylo-li místo osazení fakturačního vodoměru smluvně sjednáno, nelze v následném umístění fakturačního vodoměru do (nově vybudované) vodoměrné šachty spatřovat porušení Smlouvy. Důvodnou neshledal námitku, že ke změně umístění fakturačního vodoměru nemohlo dojít, aniž by před tím došlo k písemné změně Smlouvy; ze smluvních ujednání se totiž nepodává, že by osazení nového fakturačního vodoměru vyžadovalo písemnou změnu Smlouvy. Dovolávala-li se žalovaná v této souvislosti článku VI. Smlouvy a článku 12.2. VOP, nejde o odkazy přiléhavé; článek VI. Smlouvy především stanoví, že nedílnou součástí Smlouvy jsou VOP a uvádí se v něm, že „jakékoli skutečnosti mající vliv na změnu kterékoli části této smlouvy budou oznámeny písemně nejpozději do 30 dnů po termínu jejich vzniku.“ V článku 12.2. VOP je uvedeno jen tolik, že „Smlouva může být změněna nebo zrušena a) potvrzeným písemným návrhem dodavatele nebo odběratele; b) dodavatelem na písemný návrh odběratele bez dalšího potvrzení v případech, že nedochází ke změně subjektu odběratele“. Z citovaných (ani jiných) ustanovení Smlouvy a VOP se však nepodává, že by osazení a změna umístění nového fakturačního vodoměru vyžadovaly písemnou změnu Smlouvy. Žalobce poukazem na údaj o výměně vodoměrů ve vyúčtováních (fakturách) nehodlal dokládat změnu Smlouvy, neboť měl správně za to, že k jeho postupu nebylo změny Smlouvy zapotřebí, dokládal pouze to, že žalovaná byla o výměnách vodoměru informována. Připomněl, že i pokud se žalované dostalo informace o výměně vodoměrů jen tímto způsobem (tj. uvedením ve vyúčtování) a nikoliv písemným oznámením ve smyslu článku VI. Smlouvy v tam uvedené 30denní lhůtě, nemění se tím nic na povinnosti žalované zaplatit sjednanou cenu za žalobcem poskytnutá plnění, neboť z textu Smlouvy ani z VOP neplyne, že by s (případným) porušením povinnosti sjednané v článku VI. Smlouvy bylo spojeno právo na slevu z ceny, event. peněžitá sankce. Namítala-li žalovaná, že v geometrickém plánu, který tvoří nedílnou součást smlouvy o zřízení věcného břemene k pozemku, na kterém se nachází vodoměrná šachta s fakturačním vodoměrem, není vodoměrná šachta zakreslena, je třeba připomenout, že uzavřením Smlouvy získala žalovaná (coby oprávněná) právo chůze po pozemku povinného T. K. za účelem přístupu a nutné údržby vodovodní přípojky (viz článek II.1. smlouvy o zřízení věcného břemene). Odvolací soud doplnil, že námitka započtení pohledávky žalované z titulu nároku na náhradu údajné škody, která jí měla být způsobena dodávkami vody v nedostatečné kvalitě, nebyla způsobilá přivodit pro žalovanou příznivější rozhodnutí nejen proto, že tvrzení ohledně skutečností, na jejichž základě měla žalované pohledávka za žalobcem vzniknout, zůstala (přes jejich doplnění 13. 3. 2024) kusá (neúplná), ale také proto, že započtení nepředcházela výzva k plnění. Žalovaná tak použila k započtení pohledávku nesplatnou – resp. nezpůsobilou (§ 1987 odst. 1 o. z.), v důsledku čehož účinky započtení nenastaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017).

Ve vztahu k faktuře č. 403789 (dále též „Faktura 1“) a k opravnému daňovému dokladu č. 42201869 soud uzavřel, že účtováno bylo vodné a stočné za období od 2. 4. 2020, tj. po 18. 3. 2020, kdy nastala platnost cen pro rok 2020, a důvodně tak bylo účtováno v cenách pro rok 2020. Vodné bylo vyúčtováno v souladu se stavem vodoměru, stočné bylo sníženo dle dohody účastníků. Co do jistiny tak soud považoval tento nárok za důvodný. Faktura č. 403789 byla žalované doručena 19. 1. 2022. Opravný daňový doklad 42201869, který stanovil konečnou výši nároku, byl žalované na adresu trvalého bydliště doručován až s předžalobní výzvou právního zástupce z 18. 7. 2022. Zásilka byla pro žalovanou připravena k vyzvednutí u provozovatele poštovních služeb do 5. 8. 2022, kdy dle bodu 8.7 VOP došlo k doručení. Splatnost nastala 14. den po doručení, tj. dne 19. 8. 2022, a od 20. 8. 2022 je žalovaná v prodlení. Soud tak na tomto nároku přiznal žalobci částku 231 777 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 20. 8. 2022 do zaplacení a ve zbytku žalobu v této části zamítl.

Ohledně faktury č. 405478 (dále též „Faktura 2“) soud uzavřel, že účtováno bylo vodné a stočné za období od 9. 7. 2020, tj. po 18. 3. 2020, kdy nastala platnost cen pro rok 2020, a důvodně tak bylo účtováno v cenách pro rok 2020. Vodné a stočné bylo vyúčtováno v souladu se stavem vodoměru. Co do jistiny tak soud považoval tento nárok za důvodný. Faktura byla žalované, doručena 19. 1. 2022. Splatnost nastala 14. den po doručení, tj. dne 2. 2. 2022, a od 3. 2. 2022 je žalovaná v prodlení. Soud tak na tomto nároku přiznal žalobci částku 12 935 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 3. 3. 2022 do zaplacení a ve zbytku žalobu v této části zamítl.

Ohledně faktury č. 12200306 (dále též „Faktura 3“) soud uzavřel, že pokud bylo účtováno stočné za období IV. kvartálu 2020, bylo to za období po 18. 3. 2020, kdy nastala platnost cen pro rok 2020, a důvodně bylo účtováno v cenách pro rok 2020. Pokud však bylo účtováno stočné za rok 2011, tak za období před 16. 3. 2011, kdy nastala platnost cen pro rok 2021, tj. za 74 dnů (1. 1. – 15. 3. 2021), mělo být účtováno v cenách pro rok 2020, a za období od 16. 3. 2021, tj. za 291 dnů (16. 3. – 31. 12. 2021), mělo být účtováno v cenách pro rok 2021. Pokud jde o cenu stočného, soud ji vypočetl dle směrných čísel v příloze č. 12 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 428/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, vyložil, z jakých položek vycházel a jakými úvahami se přitom řídil, popsal aritmetické operace, které použil, a uzavřel, že stočné činilo celkem 18 834 Kč (včetně DPH). Faktura byla žalované na adresu trvalého bydliště doručována až s předžalobní výzvou právního zástupce ze dne 18. 7. 2022. Zásilka byla pro žalovanou připravena k vyzvednutí u provozovatele poštovních služeb do 5. 8. 2022, kdy dle bodu 8.7 VOP došlo k doručení. Splatnost nastala 14. den po doručení, tj. dne 19. 8. 2022, a od 20. 8. 2022 je žalovaná v prodlení. Soud tak na tomto nároku přiznal žalobci částku 18 834 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 20. 8. 2022 do zaplacení a ve zbytku žalobu v této části (v rozsahu po částečném zastavení řízení) zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Tyto formulovala následovně:

a) „Byl provozovatel veřejného vodovodu a kanalizací, který na základě smlouvy o dodávce pitné vody z veřejného vodovodu a odvádění odpadních vod včetně vod srážkových dodával odběrateli vodu, odváděl a likvidoval splaškovou odpadní vodu, před novelou zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), provedenou zákonem č. 275/2013 Sb., kterou bylo doplněno ustanovení § 16 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, oprávněn bez dalšího vyměnit smluvní vodoměr, ze kterého se dle smlouvy s odběratelem zjišťovalo množství odběratelem odebrané vody, a umístit jej do nově vybudované vodoměrné šachty vzdálené desítky metrů od napojeného objektu, která se nacházela na cizím pozemku, a to aniž by zajistil přítomnost odběratele při této výměně vodoměru a umožnil odběrateli seznámit se s číslem nově osazeného vodoměru, jeho stavem měření a stavem měření původního vodoměru?“;

b) „Je provozovatel veřejného vodovodu a kanalizací oprávněn změnit umístění vodoměru, ze kterého zjišťuje množství odebrané vody, a prodloužit tak trasu vodovodní přípojky, kterou musí dodávaná voda k odběrateli protéct a za kterou nese odpovědnost odběratel v případě, že by se na této trase vodovodní přípojky stala nějaká havárie, v jejímž důsledku by voda unikla, aniž by o této změně umístění vodoměru srozumitelně vyrozuměl odběratele? Pokud by provozovatel veřejného vodovodu a kanalizací o této změně umístění vodoměru odběratele srozumitelně nevyrozuměl, má provozovatel veřejného vodovodu a kanalizací v takovém případě nárok na úhradu vodného? Může provozovatel veřejného vodovodu a kanalizací jednostranně rozhodnout o tom, že odběratel ponese mnohem větší riziko, resp. odpovědnost za vodu protékající do napojeného objektu, než byla odpovědnost, ke které se odběratel smluvně zavázal?“;

c) „Je provozovatel veřejného vodovodu a kanalizací oprávněn oznámit odběrateli, kterému dodává pitnou vodu z veřejného vodovodu a odvádí mu odpadní vody, výměnu vodoměru či přemístění vodoměru do nově vybudované vodoměrné šachty vzdálené desítky metrů od napojeného objektu tak, že do textu daňového dokladu toliko uvede „výměna vodoměru“, přičemž takové oznámení není pro průměrného spotřebitele z daňového dokladu snadno rozeznatelné?“.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť žalovaná nevychází ze skutkových zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, nýbrž staví na vlastních skutkových závěrech, které formuluje dle své interpretace provedených důkazů.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky – založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. To dovolatelka pomíjí, neboť podstata její dovolací argumentace ulpívá právě v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje zejména, že o výměně vodoměru, ze kterého se dle Smlouvy zjišťovalo množství jí odebrané vody, resp. o tom, že smluvní vodoměr osazený ve sklepě napojeného objektu přestal být vodoměrem, podle kterého se zjišťovalo množství odebrané vody, byl nahrazen vodoměrem, který se nachází v nově vybudované vodoměrné šachtě, nevěděla, že jí tato změna nebyla srozumitelně oznámena a že neměla k nově osazenému vodoměru umístěnému na cizím pozemku přístup, takže se nemohla seznámit s číslem vodoměru, jeho stavem měření a konfrontovat ho se stavem měření původního vodoměru.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí není překvapivé. Z toho, že žalovaná na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku (že neměla vědomost, kde se nachází fakturační vodoměr a neměla k němu přístup), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Přestože žalovaná v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, ve vztahu k nákladovému výroku konkrétní výhrady nevznesla. Ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. 9. 2026

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu