Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekKategorie C - standardní význam

Spisová značka

33 Cdo 471/2025

Téma · generováno AISpotřebitelská povaha smlouvy o studiu

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 29. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.471.2025.1
Další údaje
Předmět řízení: Přípustnost dovolání Bagatelnost Spotřebitel Poučovací povinnost soudu Vady řízení

Shrnutí · generováno AI

Soukromá vysoká škola požadovala zaplacení školného za akademický rok podle smlouvy o studiu, přestože studentka namítala neplatnost a nepřiměřenost ujednání. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí nižších soudů, protože nesprávně nepovažovaly smlouvu za spotřebitelskou. V dalším řízení musí soud prověřit její ujednání podle pravidel ochrany spotřebitele a zjistit, zda se uchazečka stala studentkou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Smlouva o studiu uzavřená fyzickou osobou se soukromou vysokou školou, která poskytuje vzdělání v rámci podnikatelské činnosti a je financována školným, je spotřebitelskou smlouvou podle § 1810 občanského zákoníku. Její ujednání proto musí být posouzena optikou spotřebitelské ochrany, zejména obsahovou kontrolou podle § 1813 občanského zákoníku, nikoli jen podle dobrých mravů či zákona o vysokých školách. Pro toto posouzení je nutné zjistit i to, zda se uchazečka stala studentkou školy.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Uzavřela-li vysoká škola se stěžovatelkou smlouvu o studiu, stalo se tak v rámci její podnikatelské činnosti, uzavření smlouvy sledovalo podnikatelský záměr a stěžovatelka tak byla ve vztahu spotřebitelkou, soukromá vysoká škola podnikatelkou a uzavřená smlouva o studiu proto byla smlouvou spotřebitelskou ( § 1810 občanského zákoníku ).
    Zobrazit v textu
  • Posouzení dotyčných ujednání v dalším řízení se proto neomezí pouze na zkoumání jejich souladu s dobrými mravy nebo na to, zda možnost jejich sjednání je či není v rozporu s úpravou zákona o vysokých školách, ale posoudí je optikou spotřebitelské ochrany.
    Zobrazit v textu
  • Posouzení smlouvy o studiu v režimu spotřebitelské ochrany podle § 1813 o. z. se nemůže obejít bez skutkového zjištění, zda se žalovaná stala studentkou žalobkyně či nikoli.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

33 Cdo 471/2025-398

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Ambis Univerzita, a. s., se sídlem [adresa] (identifikační číslo osoby [IČO]), zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované B. E., zastoupené Mgr. Tomášem Chalupou, advokátem se sídlem [adresa] o 43 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 359/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 21 Co 298/2022-164, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 21 Co 298/2022-164, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 10. 2022, č. j. 15 C 359/2021-128, ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 43 800 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení, se ruší, a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č. j. 15 C 359/2021-46, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 43 800 Kč s líže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. V části o zaplacení částky 2 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z této částky řízení zastavil.

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 6. 2022, č. j. 21 Co 127/2022-73, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že řízení bylo zatíženo vadami, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Soudu prvního stupně vytkl, že – kromě sjednání úroku – neučinil z obsahu všeobecných podmínek studia žádná skutková zjištění a že při právním posouzení vycházel pouze ze základních ustanovení zákona o vysokých školách a nepřihlédl (aniž by uvedl proč) ke smluvním ujednáním účastnic v situaci, kdy všeobecné podmínky studia byly nedílnou součástí smlouvy o studiu.

Rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 15 C 359/2021-128, Okresní soud v Mladé Boleslavi znovu uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 43 800 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní (pod tehdejším obchodní firmou Vysoká škola regionálního rozvoje a Bankovní institut – AMBIS, a.s.) a žalovanou byla dne 24. 8. 2020 uzavřena Smlouva o studiu, že na základě této smlouvy žalobkyně vystavila žalované dne 25. 9. 2020 fakturu č. [číslo dokladu] na částku 45 800 Kč se splatností 9. 10. 2020, představující úhradu školného za akademický rok 2020/2021, a že žalovaná ve lhůtě splatnosti fakturovanou částku neuhradila a neučinila tak ani po výzvě žalobkyně. Pro případ prodlení s platbou školného byla v souladu se zákonem o vysokých školách a v souladu s čl. III. 4. a) Všeobecných podmínek studia č. 2/2020 (dále jen „VPS“) sjednána povinnost žalované zaplatit žalobkyni smluvní úroky z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky školného. Tvrzení žalované, že neměla přístupové údaje do informačního systému a že s ní žalobkyně řádně nekomunikovala, bylo vyvráceno. Školné má student povinnost hradit i tehdy, když ke studiu nenastoupí. Smluvní pokuta nebyla sjednána platně, neplatné ujednání o smluvní pokutě však nečiní neplatnou celou smlouvu o studiu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, dovodil, že vztah účastnic není vztahem spotřebitelským, a proto se na něj nevztahují ustanovení zákona o ochraně spotřebitele.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 21 Co 298/2022-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odkazuje na výsledky dokazování soudu prvního stupně, posoudil smlouvu o studiu jako platné právní jednání, které je v souladu s § 1746 a § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 2, § 59 a § 63 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen „zákon o vysokých školách“). Dovodil, že právo žalobkyně na zaplacení školného vyplývá z čl. III. odst. 2 VPS, v němž bylo ujednáno, že „uchazeč/student se zavazuje platit VŠ školné vždy na celý akademický rok dopředu, tj. školné za dva semestry, a to bez ohledu na to, zda uchazeč/student studium za tento akademický rok dokončí či nikoliv, případně zda ke studiu nastoupí či nikoliv“. Tvrzení žalované, že „dosud nebylo zkoumáno, zda bylo řádně doloženo přijetí žalované ke studiu“, označil za nepřípustnou novotu podle § 205a o. s. ř. Výši smluvního úroku z prodlení podle čl. III. odst. 4 smlouvy posoudil jako přiměřenou a v souladu s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Byť je dovolání značně obsáhlé, otázka, kterou dovolatelka navrhuje podrobit dovolacímu přezkumu, v něm není artikulována. Nicméně z obsahu dovolání se podává, že za ni lze mít posouzení, zda právní vztah založený smlouvou o studiu, kterou uzavřela s uchazečem o studium soukromá vysoká škola, je vztahem spotřebitelským. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v případě smlouvy o studiu uzavřené mezi ní a žalobkyní se nejedná o spotřebitelský vztah, a proto se na něj nevztahují ustanovení zákona o ochraně spotřebitele. Rozhodnutí, kterými odvolací soud podpořil závěry soudu prvního stupně, považuje za nepřiléhavá; rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 se týkal soukromé základní školy a byl soudy interpretován zavádějícím způsobem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 se týká soukromé vysoké školy zřízené ve formě obecně prospěšné společnosti (o.p.s.), která nebyla založena za účelem generování zisku a musí hospodářský výsledek (zisk) použít výhradně na veřejně prospěšnou službu. Nesprávně interpretovány byly podle názoru dovolatelky i rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věcech C-76/05, C-263/86, C-109/92 a další jeho judikatura, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/17, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 a sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Nesprávnou interpretací citovaných rozhodnutí soudy nepřípustně zasáhly do základní práv a svobod žalované (do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na vlastnictví dle článku 11 Listiny).

Dovolatelka je přesvědčena, že i kdyby nemělo platit, že vztah mezi soukromou vysokou školou a uchazečem o studium založený smlouvou o studiu je vztahem spotřebitelským, pak je minimálně právním (smluvním) vztahem, který lze do jisté míry přirovnat ke smlouvám, které upravuje občanský zákoník v části o spotřebitelských smlouvách, pro které platí princip vyváženosti vzájemných práv a povinností. Prosazuje, že na regulaci právního vztahu mezi ní a žalobkyní založeného smlouvou o studiu se aplikují taktéž například ustanovení § 419, § 420, § 1810, § 1813, § 1815 o. z. či zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, a to minimálně v souladu s analogií zákona a práva (analogia legis a analogia juris). Smlouva o studiu je adhezní smlouvou ve smyslu § 1799 a § 1800 o. z. a i z jejich pohledu je neplatná.

Dále dovolatelka namítá, že posuzovaná smlouva o studiu se příčí dobrým mravům a je zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany. Požadované školné má sankční povahu, jde de facto o smluvní pokutu (či jinou sankci, jako je storno poplatek, odstupné apod.) za předčasné ukončení smlouvy studentem, což je v rozporu s ustanoveními § 1 odst. 2, § 6, § 8 o. z. ve spojení s § 547, § 580 odst. 1, § 588, § 1796, § 1799, § 1800, § 1813, § 1815 o. z. V soukromoprávní rovině totiž nelze akceptovat absenci jakékoli protislužby (poskytnutí vzdělání, výuky, studia apod.) ze strany žalobkyně vůči žalované.

Dovolatelka rovněž namítá, že žalobkyně byla první v prodlení, když jí neumožnila přepsat si obor a začít „studovat“ (zapsat si předměty a rozvrh, nastoupit do studia a zahájit studium, neměla přístup na online hodiny atd.); protože prodlení žalobkyně trvalo i 6. 10. 2020, nemohla být v den ukončení smlouvy o studiu v prodlení, roli uchazečky („studium“) ukončila dříve, než žalobkyně splnila svůj závazek podle článku I. odst. 1. písm. c) smlouvy. Počínaje dnem 6. 10. 2020 nebyla studentkou (tzn. nebylo vydáno pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o přijetí ke studiu, nedošlo k jejímu zápisu do studia a vzniku statusu studentky žalobkyně). I kdyby se studentkou stala, jednalo se o synallagmatický závazek, a protože se jí nedostalo reciprocity, je nemravné, aby musela platit školné či cokoli jiného (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3865/11, či rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3805/2018). Soudy pochybily, jestliže žalobou uplatněné nároky (školné a smluvní pokutu) nepoměřovaly korektivem dobrých mravů. Mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry je extrémní nesoulad.

Závěrem pak dovolatelka namítá, že rozsudky soudů jsou nepřezkoumatelné, protože ani jeden ze soudů neprovedl k důkazu Statut Vysoké školy regionálního rozvoje a Bankovního institutu – AMBIS, a.s. s registrační doložkou MŠMT ze dne 9. 10. 2017, č. j. MSMT-23840/2017-6, a Studijní a zkušební řád Vysoké školy regionálního rozvoje a Bankovního institutu – AMBIS, a.s. s registrační doložkou MŠMT ze dne 31.8.2017, č. j. MSMT-18960/2017-5. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání namítla, že dovolatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Argumentaci, že k důkazu nebyly provedeny vnitřní předpisy žalobkyně, považuje za účelovou, když výše poplatků za studium byla sjednána ve Smlouvě o studiu a v čl. 14 Studijního a zkušebního řádu, kde je uvedeno i jejich rozdělení na příspěvek na pokrytí nákladů spojených se studiem (školné) a další administrativní poplatky. Poplatky spojené se studiem jsou upraveny i v čl. XV. odst. 2 Statutu žalobkyně registrovaném podle § 36 ve spojení s § 41 ZVŠ ministerstvem dne 9. 10. 2017 pod č. j. MSMT-23840/2017-6. Připomíná, že vnitřní předpisy soukromé vysoké školy podléhají dle § 41 odst. 2 ZVŠ ve spojení s § 36 odst. 1 ZVŠ registraci ministerstvem a podle § 36 odst. 3 současně platí, že odporuje-li vnitřní předpis veřejné vysoké školy zákonu nebo jinému právnímu předpisu, ministerstvo žádost o registraci rozhodnutím zamítne. Studijní a zkušební řád žalobkyně byl registrován Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy ČR dne 31. 8. 2017 pod č. j. MSMT-18960/2017-5. Trvá na tom, že žalovaná částka nepředstavuje smluvní pokutu, ale žalovanou neuhrazené školné za akademický rok 2020/2021. Závěr, že nárok vysoké školy na školné za více období akademického roku může být sjednán i pro případ, že studium bylo ukončeno dříve a student určitá období „neodstudoval“, byl již dříve soudy podpořen (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2774/14, či ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4361/12). Žalovaná byla s tímto postupem dopředu seznámena a bylo to výslovně dohodnuto v čl. III. odst. 2 VPS. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 2156/2023-215, dovolání žalované podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl s odůvodněním, že předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč a podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se nejednalo o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Toto rozhodnutí Ústavní soud nálezem ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, zrušil. Uzavřel, že žalobní nárok vyplýval ze soukromoprávního vztahu ze spotřebitelské smlouvy. Nejvyššímu soudu vytkl, že kladl přílišný důraz na povahu podnikatelské činnosti (poskytování vzdělávání jako plnění veřejného zájmu). Ač soukromé vysoké školy plní veřejné úkoly a naplňují veřejný zájem, nemění to nic na spotřebitelské povaze smluvního vztahu studenta a soukromé školy, neboť tyto školy financují svou činnosti převážně (či zde dokonce výlučně) z úhrad studentů.

Nejvyšší soud přihlédl k apelu Ústavního soudu obsaženému v nálezu ze dne 18. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 3117/24, podle něhož i v případě, kdy dovolání nevymezuje jednoznačně přípustnost v intencích § 237 o. s. ř., musí být jeho obsah posouzen důsledně ve všech jeho částech a jejich vzájemných souvislostech, a vyložen tak, aby základní právo (a současně povinnost soudu) na přístup účastníka řízení k soudu mohlo být realizováno v souladu s procesními předpisy, kterými je konkretizováno.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je v posuzované věci založena řešením právní otázky, zda smlouva o poskytnutí vysokoškolského vzdělání je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. o. z. Právě pro řešení otázky Ústavní soud nálezem ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, č. j. 33 Cdo 2156/2023-215. Nejvyšší soud je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky právním názorem Ústavního soudu vázán. Ústavní soud dovodil, že žalovaná je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo povolání, že žalobkyně je akciovou společností, tedy osobou zapsanou v obchodním rejstříku (§ 421 odst. 1 o. z.) a předmětem její podnikatelské činnosti je poskytování vysokoškolského vzdělání, přičemž je financována výlučně ze školného. Uzavřela-li vysoká škola se stěžovatelkou smlouvu o studiu, stalo se tak v rámci její podnikatelské činnosti, uzavření smlouvy sledovalo podnikatelský záměr a stěžovatelka tak byla ve vztahu spotřebitelkou, soukromá vysoká škola podnikatelkou a uzavřená smlouva o studiu proto byla smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 občanského zákoníku).

Protože v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud uzavřel, že smlouva o studiu na soukromé vysoké škole není smlouvou spotřebitelskou, je jeho rozhodnutí, tak jako předchozí rozhodnutí dovolacího soudu, v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, i s recentní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025) a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nelze proto než ho již z tohoto důvodu zrušit a uložit, aby závazkový vztah účastnic byl posouzen jako spotřebitelský.

Ohledně dalších v dovolání naznačených otázek týkajících se posouzení jednotlivých ujednání smlouvy o studiu se Nejvyšší soud omezuje pouze na konstatování, že jejich řešení odvolacím soudem založené na nesprávném předpokladu, že strany uzavřely smlouvu v rovnovážném postavení, nemůže obstát. Posouzení dotyčných ujednání v dalším řízení se proto neomezí pouze na zkoumání jejich souladu s dobrými mravy nebo na to, zda možnost jejich sjednání je či není v rozporu s úpravou zákona o vysokých školách, ale posoudí je optikou spotřebitelské ochrany.

Protože je dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud i námitkami vad řízení [ve smyslu § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiných vad řízení, které dovolatelka v dovolání uplatnila, a které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.].

Výtka žalované, že nebyla soudy řádně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. není důvodná. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že poučení podle § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, jeho rozsudky ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008). V posuzované věci soudy obou stupňů své závěry nepostavily na tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno ohledně skutečností jemu příznivé právní normy, nýbrž na tom, že skutečnost, že žalobkyně s žalovanou komunikovala, a tudíž nebyla jako první v prodlení s plněním povinností ze smlouvy o studiu, což by bránilo prodlení žalované (s úhradou školného), byla prokázána. Soud tudíž nebyl povinen žalovanou poučit ve smyslu § 118a o. s. ř.

Naproti tomu lze přisvědčit námitce dovolatelky, že odvolací soud pochybil, označil-li její tvrzení, že „dosud nebylo zkoumáno, zda bylo řádně doloženo přijetí žalované ke studiu“, za nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o. s. ř. s odůvodněním, že šlo o tvrzení uplatněné až v odvolacím řízení.

Odvolací soud (a potažmo soud prvního stupně) své rozhodnutí založil na závěru, že povinnost žalované platit školné plyne již ze skutečnosti, že se k tomu zavázala ve smlouvě o studiu, tedy bez ohledu na to, zda se stala či nestala studentkou školy nebo setrvala v postavení uchazečky o studium ve smyslu čl. I odst. 2 smlouvy o studiu (v něm se vymezuje, že uchazečem se pro účelů této smlouvy rozumí osoba, která zahájila přijímací řízení a byla přijata ke studiu na VŠ, oproti tomu studentem se rozumí osoba, která si po přijetí ke studiu zapsala svůj rozvrh a tím nastoupila ke studiu). Tím, zda se žalovaná stala nebo nestala studentkou školy se soudy podle obsahu spisu v řízení vůbec nezabývaly, a to přesto, že žalovaná v řízení namítala, že smlouva o studiu je koncipována jednostranně se snahou žalobkyně dosáhnout podnikatelského zisku na úkor studenta a jedná se tudíž o zjevné zneužití práva ve smyslu ustanovení § 6 a § 8 o. z. ve spojení s § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednání smlouvy jsou jednostranná a nepřiměřená a zakládají nerovnováhu práv a povinností účastníků v neprospěch žalované a jsou v rozporu s dobrými mravy.

Posouzení smlouvy o studiu v režimu spotřebitelské ochrany podle § 1813 o. z. se nemůže obejít bez skutkového zjištění, zda se žalovaná stala studentkou žalobkyně či nikoli.

Lze shrnout, že řešení založené na nesprávném předpokladu, že strany smlouvu uzavíraly v rovnovážném postavení, nemůže z výše uvedených důvodů obstát. Posouzení ujednání smlouvy o studiu nebude omezeno pouze na zkoumání jejich souladu s dobrými mravy nebo na to, zda možnost jejich sjednání je či není v rozporu s úpravou zákona o vysokých školách, nýbrž je třeba je podrobit obsahové kontrole optikou spotřebitelské ochrany. Ohledně způsobu úpravy poplatků za studium bude nutné vypořádat se i s otázkou povahy vnitřních předpisů vysoké školy a jejich významu v rámci závazkového vztahu mezi soukromou vysokou školou a studentem.

Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 druhé věty o. s. ř. i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2026

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací