Plný text
4 Tdo 625/2026-2094
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání obviněného D. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 8 To 4/2026, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 3 T 14/2025, byl obviněný D. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1 zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem 2 zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
bod 1: v době nejméně od poloviny roku 2019 do 14. 1. 2024, kdy byl obžalovaný policejním orgánem vykázán ze společného obydlí bytu sdíleného se svou družkou - poškozenou D. B., která od něj odešla, ve společném obydlí nejprve na adrese XY, XY Praha XY, a posléze na adrese XY, XY Praha - XY, jakož i na dalších místech, která společně obývali, například na chatě v XY, svou družku D. B. opakovaně a dlouhodobě, někdy v přítomnosti jejich společné nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), a dcery BBBBB (pseudonym) D. B., psychicky a fyzicky týral, a to tak, že s ní dlouhodobě zle nakládal, agresí a násilím ve verbální, psychické a fyzické formě, vytvářel atmosféru strachu z jeho jednání, které spočívalo mimo jiné v tom, že po poškozené požadoval, aby mu posluhovala, aby mu oblékala ponožky a boty, aby mu stříhala nehty, budil ji v noci, aby mu připravila pití, po poškozené požadoval, aby se s ním do noci dívala na filmy, přestože byla unavená a chtěla jít spát, požadoval po ní, aby byla zanedbaná, zakazoval jí chodit na kosmetiku, zakazoval jí cvičit a naopak po ní požadoval, aby přibrala na váze, zakazoval jí masírovat si jizvu po porodu císařským řezem s tím, že „komu by se chtěla líbit“, dále jí zakazoval jezdit za její matkou na Slovensko, omezoval ji v pohybu zejména tím, že jí zakazoval opouštět byt bez jeho svolení, a když k tomuto svolil, musela mu elektronicky skrze mobilní telefon zasílat svou polohu a naopak, když byla doma a obžalovaný byl mimo byt, musela mu posílat polohu jako potvrzení, že je doma, zakazoval jí chodit do obchodu a nákupy musela objednávat online, zakazoval jí kontakt s kamarádkou, kterou si na jeho pokyn musela zablokovat v telefonu, přičemž v rámci uvedeného jednání na ni často křičel, hrubě a vulgárně jí nadával, oslovoval ji „ty píčo“, „ty kundo“ nebo „ty vole“, říkal jí „chuděro“, „nulo“ nebo „špíno bezcenná“, a když se mu něco nelíbilo, sděloval poškozené, že s ní vymete, že jí dořeže tvář, aby se na ni už nikdo nepodíval, v rámci svého počínání vůči poškozené také užíval fyzického násilí, např. v noci ji vzbudil, vytáhl z dětského pokoje, aby s ním šla vedle, že si to s ní vyřídí, fyzicky jí pacifikoval tak, že ji strhl na zem, zaklekl, aby se nemohla hýbat, tlačil jí rukou na rty a pěstmi ji bil do spánků nebo jí vytrhával vlasy, v jiném případě ji chytil za vlasy, strhl na zem a zaklekl, dále ji chytil pod krkem a hodil na gauč s tím, že si s ním nebude zahrávat, v jiném případě ji chytil pod krkem a nadával, že je „mrdka a bezcenná špína“, dále ji chytil za vlasy, stáhl z gauče na kolena na zem, kolenem ji tlačil na krk a přitom vulgárně nadával, v dalším případě ji zalehl a říkal, že ji dá šlapat, udělá z ní šlapku a že jí budou píchat heroin a znásilňovat, přičemž za výše uvedeného jednání poškozená ze strachu z jeho osoby nemohla dělat nic, co jí obžalovaný nedovolil, k čemuž přispěla i skutečnost, že jí vyhrožoval, že jí někdo zlikviduje, že se jí může stát úraz nebo že ji někdo vezme tyčí, přičemž předmětné jednání obžalovaného bylo ukončeno až poté, co poškozená společně s dětmi opustila jejich společné obydlí a odcestovala na Slovensko za svou matkou, přičemž v průběhu výše uvedeného dlouhodobého jednání došlo ze strany obžalovaného k několika excesům, které zásadně vybočovaly z již tak závažného jednání, a to konkrétně v létě roku 2023 blíže nezjištěného dne kolem 18:00 hodin na chatě v XY zabránil obžalovaný v odjezdu poškozené z daného místa tím, že poté, co mu poškozená sdělila, že od něj odjede s dětmi na Slovensko, obžalovaný reagoval tak, že z šuplíku kuchyňské linky vzal velký kuchyňský nůž o délce čepele cca 20 cm s tím, že „v žádném případě“ a se slovy „zabiju tě, ty kundo“ jí tento nůž přiložil k břichu, přičemž dalšímu násilnému jednání zabránila na chatě přítomná L. H., babička obžalovaného, a dále ve večerních hodinách blíže nezjištěného dne, v rámci slovního konfliktu s poškozenou, v bytě na adrese XY, XY Praha - XY, šel obžalovaný do šatny v obývacím pokoji, ze které vyndal tašku, z ní vytáhl blíže neurčenou pistoli a zásobník, který zasunul do těla zbraně a u pistole natáhl závěr, poté uchopil poškozenou pravou rukou za krk zezadu a přitáhl si ji těsně k sobě, přičemž pistoli držel v levé ruce a hlaveň přiložil k jejímu levému spánku se slovy „teď uvidíš, jak řeším problémy, takhle to udělám s tebou“, načež svého jednání posléze sám zanechal, bod 2: v přesně nezjištěný moment ve dnech 15. 1. 2025 až 16. 1. 2025 poté, co poškozená obžalovanému řekla, že už toho má dost, že jim kvůli němu odebrali děti a že řekne pravdu ohledně toho, jak se obžalovaný k poškozené a dětem, které s nimi žijí v jejich společném obydlí, chová, obžalovaný reagoval tak, že poškozené řekl, aby to ani nezkoušela, že by šla proti němu a že pokud od něho odejde a půjde proti němu, že zle dopadne, že ji hodí do sudu s kyselinou nebo že klidně použije tu zbraň, když mu rupne v bedně, případně že řekne blíže neurčenému kamarádovi, který má nastoupit do výkonu trestu, aby ji odstranil, protože on už nemá co ztratit.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let a 9 (devíti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené D. B., částku ve výši 200 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč, a to ode dne 24. 9. 2025 ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tedy ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, a to ročně do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak poškozenou D. B. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Současně byl obviněný soudem prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 8. 2025, č. j. 1 KZV 72/2025-188, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, přičemž tato obžaloba obviněnému kladla v bodě 5) za vinu, že se měl dopustit přípravy zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to tak, že:
nejméně v období od dopoledních hodin dne 16. 1. 2025 do 10:10 hodin dne 17. 1. 2025, kdy došlo k jeho zadržení, ve svém bydlišti na adrese Praha XY, XY, plánoval usmrcení poškozeného J. K., a jeho manželky, poškozené K. F., které považoval za strůjce odebrání jeho nevlastní dcery BBBBB, a jeho biologické dcery AAAAA, ze strany pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, ke kterému mělo fakticky dojít dne 14. 1. 2025 v případě BBBBBB a dne 16. 1. 2025 v případě AAAAA, přičemž poté, co se od své družky D. B., matky obou uvedených dětí, předmětného dne 16. 1. 2025 dozvěděl, že došlo k odebrání jeho biologické dcery, nejprve uskutečnil v 10:18 hodin hovor ze svého telefonního čísla XY své matce M. H., na telefonní číslo XY, v rámci kterého jí v kontextu K. a v reakci na odebrání dětí mimo jiné uváděl „jako já ho zabiju H.“, „ale já je zabiju všechny“, „tady jde o děti“, „už jsou připravení, nastartovaní, že ho rozcupujou u baráku přímo“, „ať se připraví, že před 5 rokama tomu utek a teď tomu neuteče“, „to já jsem s tím celkem rychlej, to já ho hned, já je pobiju“, „já je zbiju, jo, já už jsem teda unavenej“, následně za přítomnosti D. B. ve svém bydlišti o poškozeném J. K. a o poškozené K. F. uváděl, že „si to vyřídí i se starým K., že už volal Rusákom, že jsou nachystaný“, přičemž v souvislosti s tímto uskutečnil telefonát minimálně s jednou dosud neustanovenou osobou s tím, „aby byli připravení, že ho pak naberou“, načež znovu telefonoval své matce M. H. skrze komunikační aplikaci WhatsApp, po které v rámci přípravy za účelem opatření zbraně k realizaci shora uvedeného požadoval, aby „šla k babičce do trezoru, vzala zbraň, nechala si ji u sebe a čekala na pokyn, aby mu ji druhý den přivezla, že pojede ke K., probourá plot a rozstřílí je tam - tu kurvu F. a K., že si to klidně odsedí, že jim neprojde to, že byla odebrána AAAAA, že si půjde kvůli ní sednout, že je mu to jedno, že to napálí „géčkom“ k nim do dvora a že je vystřílí, že Rusáci jsou připravení a půjdou tam s ním“, načež o plánovaném násilném jednání vůči poškozenému J. K. a poškozené K. F. hovořil i v dalším telefonátu se svou matkou uskutečněném dne 16. 1. 2025 v 15:21 hodin, přičemž matka obžalovaného M. H. se osobním motorovým vozidlem tovární značky Volkswagen Passat, registrační značka XY, dne 17. 1. 2025 kolem 11:30 hodin dostavila do místa bydliště obžalovaného na adrese Praha XY, XY, nicméně vstup do bytu jí byl odepřen ze strany příslušníků Policie České republiky z důvodu tam prováděných úkonů, načež místo uvedeným vozem opět opustila a vzápětí byla ve 12:10 hodin na Praze XY, v ulici XY poblíž domu č. XY, tedy cca 1,3 km od místa bydliště obžalovaného, zastavena hlídkou Policie České republiky, přičemž při následných úkonech byla ve vozidle na zemi v prostoru za sedadlem řidiče v papírové tašce zabalené v ručníku zajištěna krátká samonabíjecí pistole značky ČZ, model 85, cal. 9 mm Luger, výrobní číslo: C4554, černé barvy, se zasunutým zásobníkem v těle zbraně s 15 kusy nábojů 9 mm Luger značky Sellier & Bellot.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, přičemž jej zaměřil do výroku o vině, výroku o trestu i výroku týkajícího se povinnosti k náhradě nemajetkové újmy. Včasné odvolání proti rozsudku nalézacího soudu podal také státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který jej zaměřil pouze proti zprošťujícímu výroku. Odvolání podala také poškozená D. B. v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 8 To 4/2026, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, obviněného D. H. a poškozené D. B. zamítl.
II.Dovolání obviněného
6. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 8 To 4/2026, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 3 T 14/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první, druhé i třetí alternativě, neboť podle něj jsou napadená rozhodnutí zatížena vadou tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, tato skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a dále ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Následně v podaném dovolání obviněný předně shrnuje průběh řízení před soudy nižších stupňů. Poté akcentuje, že jako naprosto zásadní vadu napadeného rozsudku (soudu prvního stupně – poznámka NS) považuje zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a určujícími skutkovými zjištěními. Uvádí, že přestože tuto vadu namítal již v podaném odvolání, soud druhého stupně tato pochybení nenapravil, což blíže rozvádí. Současně rozporuje bod 20 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, v němž odvolací soud poukazuje na to, že jeho námitky jsou totožné s námitkami uplatněnými již v rámci obhajoby před nalézacím soudem. Obviněný má za to, že to není pravda, jelikož jak soud prvního, tak soud druhého stupně jeho námitky nereflektovaly. Domnívá se, že jeho námitky naplňovaly dikci uplatněného dovolacího důvodu (konkrétní alternativa není specifikována – poznámka NS). Následně odůvodňuje, proč nemá jinou možnost než podat dovolání, především pak akcentuje to, že nižší soudy zdůrazňují pouze usvědčující důkazy, avšak důkazy vyvracející vinu přehlížejí.
8. Akcentuje, že odvolací soud neprovedl jeho důkazní návrh v podobě výpisů z jeho bankovního účtu z let 2023-2024, které dle něj měly prokazovat, že v průběhu společných dovolených poškozené hradil řadu nákupů a jiných nákladů, což je dle obviněného v rozporu se skutkovým stavem, který je popisován ve skutkové větě. Nesouhlasí proto s odůvodněním odvolacího soudu, že se jedná o nepodstatný důkaz. Podpůrně obviněný argumentuje tím, že v řízení byly provedeny i důkazy týkající se kosmetických zákroků, konzultace u plastického chirurga či svědectví sousedů z nichž vyplývá pravý opak toho, že po poškozené požadoval, aby byla zanedbaná. 9. Oba soudy se také dle obviněného odmítly zabývat námitkou, že poškozená byla osobou spolupracující s Policií ČR jako policejní informátorka v neprospěch jeho osoby. To podle obviněného zásadním způsobem snižuje její věrohodnost. Za stavu, kdy tuto skutečnost sama poškozená sdělila OSPODu, již nemůže podle obviněného jít o utajovanou informaci. Poukazuje i na to, že samotná poškozená se podle prvotních záznamů OSPODu dopouštěla nevhodných jednání ve vztahu ke své dceři a obecně k dětem žijícím ve společné domácnosti. Věrohodnost poškozené snižuje i to, že je sama stíhána za majetkový trestný čin proti jeho osobě. Poškozená je tak podle obviněného považována za zvlášť zranitelnou oběť a současně je podezřelá ze spáchání majetkového trestného činu s výší škody v řádech statisíců vůči jeho osobě. Akcentuje, že výpověď poškozené je základem pro skutkový stav, na jehož základě byl odsouzen, přičemž často jde o jednání, k nimž další důkaz neexistuje, a jedná se tak o tvrzení proti tvrzení. Extrémní rozpor poté spatřuje v tom, že existuje „velká masa“ důkazů, které nebyly vůbec brány v potaz, ač byly formálně provedeny, aniž by ovšem specifikoval, jaké důkazy má na mysli. 10. Následně rozporuje obsah nahrávek předložených poškozenou, přičemž upozorňuje na to, že nalézací soud uvedl, že je na nich „pravděpodobně“ obviněný. Tvrdí, že obsah tvrzení zachycených na nahrávkách je mimo realitu, což dokládá skutečnostmi, které na záznamu zazněly. Toto svědčí o tom, že na nich není zachycen on. Poté zpochybňuje význam svědkyně E. T., která podle něj věděla pouze o jednom blíže nespecifikovaném incidentu, a nadto uváděla, že poškozená nikdy nevypadala zanedbaně a nikdy si nevšimla žádného zranění. Dále uvádí, že soudy obou stupňů opomenuly výpověď svědka R., souseda z bezprostředně sousedícího bytu. Ten podle něj nezaznamenal žádné zvláštní zvuky a uvedl, že poškozená bývala upravená, nikoliv zanedbaná. 11. Poté upozorňuje na osobností charakteristiky poškozené, které dle něj vyplynuly nejen ze znaleckého zkoumání poškozené, ale také z výpovědi svědkyně R. K., přičemž tato svědkyně ve své výpovědi uvedla, že poškozená začala intrikovat v rodině, což vedlo k hádkám, kdy poškozená si měla vymýšlet, mimo jiné to, že jí ubližují. Obviněný akcentuje, že je zřejmé, že se svědkyně a poškozená B. znaly, a přesto se poškozená svědkyni nikdy nezmiňovala, že by jí ubližoval. Také z výpovědi sestřenice poškozené B. vyplývá, že si na něho poškozená nikdy nestěžovala a že se jí nedařila výchova dcery AAAAA, na kterou byla někdy sprostá a dala jí i facku. Následně upozorňuje na to, že ze znaleckého zkoumání poškozené vyplynulo, že má sklony informace sdělovat tak, aby byly k jejímu prospěchu, a nadto má tendenci doplňovat reálné situace výraznou emoční nadstavbou, což snižuje její věrohodnost. Upozorňuje, že výsledky tohoto znaleckého zkoumání oba soudy opomněly reflektovat. Rozporuje výpověď poškozené, kdy uvedla, že násilí bylo přítomno od počátku vztahu, s obsahem znaleckého posudku, tedy že pokud byla poškozená zamilovaná, mohla přehlížet problémy a postupně posouvat hranice. Vztah mezi provedenými důkazy je podle obviněného uveden jen na str. 33 rozsudku nalézacího soudu, na nějž napadené rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje.
12. Obviněný uvádí, že oba soudy nereflektovaly výše uvedené důkazy a skutečnosti z nich vyplývající, přičemž nejde jen o argumentační námitky obhajoby, ale o objektivní skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů, kterážto rozpor mezi obsahem a provedenými důkazy zakládají. Proto jsou obě rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná. Obviněný akcentuje, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou.
13. Dále tvrdí, že mu byly umenšeny možnosti obhajoby tím, že byl ve vazbě. Akcentuje, že mu po drtivou část přípravného trestního řízení a následně také v řízení před soudem prvního stupně byla upírána adekvátní léčba (z kontextu vyplývá, že se pravděpodobně týkala jeho problémů s krční páteří – poznámka NS). Následně uvádí judikaturu ústavního soudu k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž toto dále nerozvádí. Poté uvádí obecný popis tzv. zjevného rozporu a opomenutých důkazů, přičemž toto ve vztahu ke svým námitkám jakkoliv nerozvádí. Následně znovu akcentuje, že značná část důkazů byla v průběhu řízení před oběma soudy nižších stupňů v úvahách o skutkovém stavu zcela opomenuta. 14. Současně rozvádí obecné předpoklady pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho všech alternativách. 15. Obviněný poté poukazuje na skutečnost, že svědkyně K. nebyla v hlavním řízení vyslechnuta vůbec pro údajné zdravotní problémy. Uvádí, že tato svědkyně pobývala u poškozené na území hl. m. Prahy nikoliv na Slovensku, kdy mimo jiné hlídala jeho dceru AAAAA. Odvolací soud se s těmito námitkami vypořádal tak, že je označil za zcela nepodložené. Obviněný k tomu uvádí, že z vazební věznice měl velmi omezené možnosti opatřit si důkazy pro toto tvrzení. Bál se také, aby jeho snaha o zjištění těchto skutečností nebyla vnímána jako pokus o ovlivnění svědků. Zdůrazňuje i skutečnost, že v opatrovnickém řízení u Obvodního soudu pro Prahu 5 byla předběžným opatřením dcera obviněného (AAAAA) svěřena právě do péče svědkyně K. 16. Dále uvádí, že pokud je mu vytýkáno, že při hlavním líčení dne 27. 11. 2025 po opakovaných pokusech o zajištění osobní přítomnosti svědkyně K. byla její výpověď čtena, přičemž proti tomuto postupu nic nenamítal, a to ani následně, kdy měl možnost se k tomuto důkazu vyjádřit, je třeba předeslat, že předsedou senátu zvolený způsob vedení hlavního líčení žádné námitky a výhrady proti procesnímu postupu soudu ze strany obhajoby nepřipouštěl a on jako právní laik na tento postup soudu těžko mohl obratem reagovat. Podstatné podle něj je, že námitka byla uvedena v závěrečné řeči a následném odvolání. Uzavírá tedy, že pokud nalézací soud přistoupil k přečtení výpovědi jmenované svědkyně podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a tuto vzal za relevantní pro zjištění skutkového stavu, je rozhodnutí založeno na procesně nepoužitelném důkazu. Poté již pouze rozvádí obecnou teorii k nedostupnosti svědka.
17. Závěrem dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 8 To 4/2026, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 3 T 14/2025, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
18. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 2. 7. 2026, sp. zn. 1 NZO 474/2026. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného. 19. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně uvádí, že tento dovolací důvod nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním své verze obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu – 7 Tdo 1368/2021 zdůrazňuje, že se Nejvyšší soud nestal druhým odvolacím soudem. 20. K první alternativě uplatněného dovolacího důvodu (zjevný rozpor) má státní zástupkyně za to, že se argumentace obviněného zcela minula s uplatněným dovolacím důvodem a zůstala toliko v rovině polemiky s hodnocením důkazů, respektive spíše s odmítáním výsledků dokazování. Obviněný totiž svoji argumentaci vystavěl na selektovaných důkazech s vlastními závěry a hodnocením z nich vzešlých, aniž by reflektoval, že tyto nenalezly v ostatních provedených důkazech oporu. Dovolatel zcela pominul důkazy, které byly taktéž provedeny a jsou podle státní zástupkyně zcela v souladu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Akcentuje, že se po prostudování podkladů zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších instancí, v nichž neshledala jakékoliv pochybení. Soud prvního stupně provedl kompletní dokazování ve vztahu ke všem ve věci potenciálně rozhodným skutečnostem, včetně důkazů svědčících ve prospěch obviněného, a tyto následně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své hodnotící úvahy explicitně a srozumitelně promítl do odůvodnění svého rozhodnutí. Konkrétně primárním usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené B., která je podporována výpovědí sestry poškozené M. a matky poškozené K., stejně tak jako výpovědí sousedky T. Popsaný skutkový děj odpovídá osobnostnímu nastavení obviněného, jak bylo diagnostikováno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinická psychologie, který zpracovali znalci MUDr. G. L. a PhDr. J. Z., Ph.D., kdy bylo konstatováno, že obviněný je anomální osobnost a znalci u něj nalezli sklony ke lhavosti. Skutkový děj, který poškozená popsala, vyplývá rovněž z nahrávek z mobilu poškozené, stejně tak jako z pořízených fotografií. Vytažení nože na poškozenou na chatě v XY potvrdila i dcera poškozené BBBBB, která se s tím svěřila své tetě, tedy sestře poškozené. To, že obviněný vyhrožoval poškozené nabitou pistolí odpovídá tomu, že poškozená odevzdala pistole s náboji Policii České republiky. To tedy potvrzuje verzi o vyhrožování střelnou zbraní. V celém rozsahu bylo podle státní zástupkyně potvrzeno fyzické násilí obviněného vůči poškozené, včetně sexuálního, přičemž obviněný se této trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení.
21. K námitce ohledně rozsahu provedeného dokazování, kdy podle obviněného byl opomenut důkaz výpisy z bankovního účtu z let 2023-2024, uvádí, že je třeba na tomto místě připomenout, že soudy nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným obhajobou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 7 Tdo 1115/224). Akcentuje, že je samozřejmě povinností soudu v případě nevyhovění důkaznímu návrhu tento postup řádně odůvodnit. Zamítavé stanovisko lze podle státní zástupkyně odůvodnit třemi okruhy argumentů. Navrhovaný důkaz nemá relevanci k předmětu řízení, důkaz není způsobilý potvrdit nebo vyvrátit tvrzení, k němuž byl navržen, a konečně pak důkaz je nadbytečný (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09). Zdůrazňuje, že předmětný důkazní návrh nezůstal v posuzované věci zcela opomenut, neboť soud ho vypořádal, avšak k nelibosti obviněného ho zamítl a důvody, které jej k tomu vedly, promítl do odůvodnění svého rozhodnutí. 22. K tvrzení obviněného, že výpověď svědkyně K., matky poškozené, z přípravného řízení, kterou soud prvního stupně v rámci hlavního líčení přečetl, je procesně nepoužitelným důkazem, uvádí, že se soud pokoušel osobně vyslechnout tuto svědkyni, ta se ovšem ze své účasti a výslechu u hlavního líčení, který měl proběhnout nejdříve dne 14. 11. 2025 a následně dne 20. 11. 2025, omluvila, přičemž vždy doložila lékařské potvrzení o tom, že se nemůže k hlavnímu líčení dostavit. Před výslechem, který se měl konat dne 27. 11. 2025, dokonce z lékařské zprávy vyplývá, že svědkyně se nebude moci do stabilizace svého stavu soudního jednání účastnit a očekává se dlouhodobý průběh nemoci. Soud v nastalé situaci přihlédl k tomu, že se jedná o vazební trestní řízení, které je zapotřebí vyřešit bez zbytečného odročování, kdy navíc není jisté, kdy by k výslechu svědkyně mohlo dojít. Postupoval proto podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a přečetl protokol o výslechu svědkyně K. ze dne 26. 2. 2025. Zdravotní stav svědkyně K. potvrdila v rámci svého výslechu u hlavního líčení také sestra poškozené M. Postup soudu v nastalé procesní situaci byl tedy plně odůvodněn.
23. Závěrem vyjádření státní zástupkyně shrnuje, že žádná z námitek obviněného směřující vůči ve věci učiněným skutkovým zjištěním vůbec nedosáhla limitu dovolacího přezkumu a je nutno je hodnotit jako nedůvodné. Lze proto říci, že dovolací argumentace obviněného se zcela minula s rozsahem dovolacích důvodů. Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto ve smyslu § 265r tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
24. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal dne 16. 7. 2026 obhájci obviněného k případné replice, přičemž tuto repliku zaslanou obhájcem obviněného Nejvyšší soud do vydání rozhodnutí neobdržel.
III.Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
27. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 28. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
29. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
30. Obviněný výslovně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož prostřednictvím se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
31. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
32. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor a že jsou skutková zjištění založena na procesně neproveditelných důkazech a dále ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve všech třech alternativách částečně neodpovídají a částečně mu sice odpovídají, byť s jistou mírou tolerance, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům –v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující. 33. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je převážně vystavěno na téměř doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, především je pak obviněný uplatnil ve své závěrečné řeči před soudem prvního stupně prostřednictvím svých obhájců – Mgr. D. a JUDr. Slámové (viz č. l. 1832 až 1837 spisového materiálu) a v odvolání, respektive v jeho doplnění ze dne 9. 1. 2026 (viz č. l. 1956 až 1960 spisového materiálu). Lze tedy mít za to, že dovolací argumentace obviněného představuje v podstatě pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. bod 59 až 61 rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 20 až 31 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se jedná i v dané věci.
34. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Dovolatel zejména ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje vadu zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. Lze mít za to, přes jistou nepřehlednost podaného dovolání, že pod tuto alternativu podřazuje především argumentaci, že jeho obhajovací námitky nebyly oběma soudy nižších stupňů reflektovány, a to zejména soudem druhého stupně. Současně se lze domnívat, že pod tuto alternativu podřazuje i námitky stran tvrzené spolupráce poškozené s Policií ČR, otázku jejího vlastního trestního stíhání pro majetkovou trestnou činnost, čímž zpochybňuje její věrohodnost, způsob hodnocení pořízených audionahrávek ze strany soudu prvního stupně a způsob hodnocení výpovědi svědků T. a R., a současně tvrzení, že se soudy nižších stupňů řádně nezabývaly otázkou věrohodnosti poškozené. Dále pravděpodobně obviněný pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřazuje i tvrzení ohledně snížené možnosti obhajoby z důvodu zdravotních problémů.
35. Obecně k obviněnému deklarované existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud nejprve připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
36. Nadto musí Nejvyšší soud připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud má za to, že této povinnosti soudy nižších stupňů dostály. 37. Předně je třeba konstatovat, že dovolatel zejména namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu druhého stupně. Obecně je možno připustit, že tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu druhého stupně by mohla za určitých předpokladů naplňovat porušení práva na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že i Ústavní soud povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí považuje za významný požadavek vyplývající z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117), nález sp. zn. IV. ÚS 649/2000 ze dne 20. 3. 2001 (N 48/21 SbNU 423) či nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)], který mimo jiné představuje garanci proti libovůli [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021, nález sp. zn. I. ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008 (N 125/50 SbNU 85), nález sp. zn. I. ÚS 305/06 ze dne 31. 8. 2006 (N 155/42 SbNU 267) či nález sp. zn. II. ÚS 469/05 ze dne 8. 3. 2006 (N 54/40 SbNU 527)]. Řádné a přezkoumatelné rozhodnutí totiž umožňuje se seznámit se skutkovými i právními úvahami soudu za účelem možného podání opravného prostředku, či alespoň ověření, zda výsledek řízení odpovídá jeho průběhu a zda tento průběh splňoval parametry dané požadavkem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05 ze dne 10. 4. 2006 (N 81/41 SbNU 67) či nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)].
38. Jinak vyjádřeno, odůvodnění soudního rozhodnutí musí být srozumitelné, logické a přesvědčivé [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3616/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 191/91 SbNU 379)] a musí se věnovat všem podstatným aspektům řízení v konkrétním kontextu každé jednotlivé věci [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235)], resp. všem podstatným otázkám pro rozhodnutí dané věci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. IV. ÚS 684/10 ze dne 27. 4. 2010 (N 94/57 SbNU 239)]. Platí, že z odůvodnění rozhodnutí v trestním řízení předně musí vyplývat logický vztah mezi hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními a právními úvahami soudu, ev. jiného orgánu činného v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. 12. 2005 (N 227/39 SbNU 423), nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489) či nález sp. zn. II. ÚS 124/97 ze dne 30. 1. 2001 (N 20/21 SbNU 175)], a to konkrétně, nikoliv paušálním odkazem na obsah spisu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153)].
39. Současně ovšem platí, že stručnější odůvodnění odvolacího soudu rozhodujícího o opravném prostředku, pokud se tento ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně nepředstavuje z hlediska práva na spravedlivý proces problém za předpokladu, že se odvolací soud zabýval podstatnými námitkami, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.). Zároveň také platí, že je-li odůvodnění soudu nižšího stupně odůvodněno nedostatečně, je úkolem odvolacího soudu, aby své rozhodnutí o opravném prostředku odůvodnil detailněji (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.).
40. Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů shora naznačené požadavky na odůvodnění svých rozhodnutí zcela naplnily, neboť na rozdíl od tvrzení obviněného má za to, že svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy totiž uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, jakož i ve věci provedenými svědeckými výpověďmi a listinnými a dalšími provedenými důkazy (viz body 59 až 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 19 až 30 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Zároveň se také řádně a dostatečně zabývaly věrohodností obhajoby obviněného a výpověďmi všech svědků, včetně výpovědi poškozené a otázky její věrohodnosti.
41. Nejvyšší soud proto z pohledu uplatněných námitek dovolatele směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první eventualitě musí konstatovat, že tyto nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy nižších stupňů učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se dovolatel primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoliv obviněný ve svých dovoláních formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tak po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní. Takové výhrady však nejsou pod citovaný, avšak ani žádný jiný dovolací důvod podřaditelné.
42. Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné na uplatněné námitky obviněného reagovat, byť stručněji. Zejména je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že soud druhého stupně nijak nereagoval na jeho námitky uplatněné v rámci podaného odvolání. V dané věci není pochyb o tom, že přestože odvolací soud skutečně akcentoval, že není jeho primární úlohou nahrazovat činnost soudu prvního stupně (bod 19 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), když ovšem zároveň odkázal na předpoklady takového postupu, včetně odkazu na to, kdy je oprávněn korigovat skutková zjištění soudu prvního stupně (viz § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř.), kdy ovšem následně na jeho odvolací argumentaci blíže reagoval (viz body 21 až 30 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Takže již z pohledu tohoto zjištění je dovolací argumentace obviněného lichá. 43. Ohledně dalších námitek obviněného, které se týkají věrohodnosti poškozené a které spočívají v tom, že poškozená měla být osobou spolupracující s Policií ČR a že tedy mohla ekonomicky z této spolupráce těžit a mohla tak negativně ovlivnit trestní řízení, je nutno uvést, a to bez ohledu na skutečnost, že tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod, že předně obviněný neuvádí, jak konkrétně by mohla tato tvrzená skutečnost trestní řízení ovlivnit. Nadto obviněný jistým způsobem pomíjí, že tuto skutečnost poškozená popřela a že toto vyplývá jen ze záznamu OSPOD (viz č. l. 1018), který ovšem poškozená nepodepsala. Navíc tvrzení o „spolupráci poškozené s Policií ČR“ se vztahuje až k období po spáchání trestné činnosti a mělo se vztahovat k podezření ze spáchání trestné činnosti drogového charakteru, takže je ve vztahu k nyní projednávané trestné činnosti zcela bezpředmětné. Obdobné povahy je námitka stran důvodů, pro které došlo k odebrání nezletilých dětí poškozené a obviněnému. Zde je na místě obecně uvést, že skutečnost, že se určitá osoba může stát obětí trestné činnosti, nevylučuje, aby se případně sama dopustila trestné činnosti. Nadto je třeba zdůraznit, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že OSPOD přistoupil k tomuto opatření vzhledem k rozporuplným prohlášením všech zúčastněných osob z důvodu ochrany nezletilých dětí, když předmětné tvrzení se následně neprokázalo (poškozená není stíhána pro nějakou trestnou činnost, které se měla dopustit vůči svým nezletilým dětem). Další námitkou snižující věrohodnost poškozené je její trestní stíhání pro majetkový trestný čin vůči obviněnému. V tomto směru lze odkázat na předchozí závěry stran případného trestního stíhání svědka, když současně není pochyb o tom, že tohoto možného trestného činu se měla údajně dopustit až v době, kdy byl obviněný zadržen.
44. Zároveň obviněný akcentuje, že se v dané věci v mnohých situacích jedná o tzv. tvrzení proti tvrzení (viz str. 6 podaného dovolání). Z pohledu tohoto tvrzení je třeba jednoznačně akcentovat, že se s těmito námitkami vypořádal již nalézací soud, a to v bodech 59 až 61 rozsudku soudu prvého stupně a následně také odvolací soud zejména v bodě 21, 24, 25 a 26 jeho usnesení, jak již bylo konstatováno. Nejvyšší soud musí zároveň zdůraznit, že si oba soudy nižších stupňů byly zjevně vědomy skutečnosti, že v řadě případů se jedná o situaci, kdy u páchání trestné činnosti nebyl kromě obviněného a poškozené nikdo jiný přítomen, popř. toliko nezletilé děti (viz například bod 60 rozsudku soudu prvního stupně), kdy však právě i s přihlédnutím k této situaci postavily své skutkové závěry na komplexním hodnocení všech provedených důkazů. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně, hodnotil výpověď poškozené v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v souhrnu s ostatními provedenými důkazy, nikoliv selektivně, jak to činí obviněný, přičemž hodnocení důkazů je zcela logické. 45. Nadto z pohledu shora prezentovaného závěru je třeba ještě uvést, že v případě tzv. domácího násilí je v praxi zcela obvyklé, že se jedná o tzv. tvrzení proti tvrzení, což je nepochybně ovlivněno charakterem této trestné činnosti, která se tzv. odehrává za zavřenými dveřmi, v rámci rodiny, kdy i zpravidla většina případných svědků pochází z řad rodinných příslušníků, popř. blízkých přátel, což nepochybně i ovlivňuje obsah jejich výpovědi. Na rozdíl od tvrzení obviněného ovšem Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů nesdílí postoj obviněného, že výpověď poškozené stojí natolik osamocena, že by se jednalo o „tvrzení proti tvrzení“ a že by ji nepodporovaly další provedené důkazy, byť nepřímé povahy. Lze mít za to, že výpověď poškozené je potvrzována mnohými výpověďmi svědků a listinnými důkazy, včetně zajištěných nahrávek (viz bod 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru je třeba odkázat na bod 61 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém soud prvního stupně své úvahy řádně a přesvědčivě objasnil, včetně toho, proč některé svědecké výpovědi považuje za nepravdivé, když tento závěr nezaložil na prostém konstatování, že se jedná o výpovědi rodinných příslušníků obviněného, nýbrž na skutečnostech, které vyplývaly z dalších provedených důkazech (viz např. výpověď babičky obviněného). Nadto musí Nejvyšší soud zdůraznit, že věrohodnost výpovědi poškozené výrazně podporuje záznam Policie ČR, konkrétně záznam ze dne 22. 4. 2022, č. j. KRPA-132903-11/TČ-2022-001217, který si vyžádal soud právě na základě výpovědi poškozené u hlavního líčení a ze kterého vyplývá, že již v roce 2022, konkrétně dne 22. 4., zasahovala v místě bydliště poškozené a obviněného Policie ČR, a to na základě podnětu poškozené, která již tehdy sdělovala, že ji obviněný napadá a že se ho bojí, přičemž v místě jejich bydliště se nacházela i nelegálně držená zbraň. Jinak vyjádřeno, z tohoto záznamu vyplývá, že již předtím, než došlo k vykázání obviněného ze společného obydlí, musela v místě společného obydlí zasahovat Policie ČR, a to právě z důvodu nevhodného chování obviněného vůči poškozené.
46. Pokud se dále obviněný dovolává závěru znaleckého posudku týkajícího se duševního stavu poškozené, který má svědčit v neprospěch poškozené, neboť podle něj má poškozená tendence sdělovat informace tak, aby byly k jejímu prospěchu, a situace, které mají reálný základ doplňuje výraznou emoční nadstavbou, tak je možno obecně tomuto tvrzení přisvědčit. Je však zároveň nutné akcentovat, že si obviněný vybírá jen v jeho prospěch svědčící části znaleckého posudku. Z nějž totiž nevyplývá, že by byla specifická věrohodnost poškozené B. narušena, ostatně to konstatuje i nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozsudku v bodě 35 a 36. Jinak vyjádřeno, znalkyně sice uvedly to, co ve svém dovolání konstatuje obviněný, ale zároveň také zdůraznily, že specifickou věrohodnost poškozené je třeba hodnotit jako nenarušenou viz znalecký posudek č. l. 436 až 517 spisového materiálu.
47. Stran odkazu obviněného na výpověď svědka R., souseda z vedlejšího bytu, kde s poškozenou B. žili, je nutné připustit, že tento svědek neslyšel žádné mimořádné zvuky z jejich bytu a ani nezaznamenal, že by byla poškozená zanedbaná. Toto tvrzení svědka pak považuje dovolatel za důkaz ve svůj prospěch. Přes jistou obecnost této námitky, kdy se lze toliko domnívat, že pravděpodobně v tomto obviněný spatřuje zjevný rozpor, má Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů za to, že ze strany obviněného se jedná o další z pokusů o znevěrohodnění poškozené a o jeho vlastní intepretaci provedených důkazů odlišnou od způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Taková námitka nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Nadto dovolatel pomíjí, že tento svědek s obviněným a poškozenou neudržoval žádné bližší vztahy, fakticky se jednalo jen o sousedy, kteří se občas potkali. Navíc většina zlého nakládání s poškozenou spočívala v psychickém týrání (řada příkazů a zákazů ze strany obviněného, kontrola pohybu, vyhrůžky, snaha o úplnou kontrolu poškozené), kdy k fyzickému napadání sice taktéž docházelo, ovšem v menší míře, přičemž nelze vyloučit, že tato svědek nemusel slyšet, když svědek vypověděl, že většinu dne trávil v práci. Nelze ani vyloučit, že svědek nechtěl mít s celou věcí tzv. nic společného, zejména za situace, kdy obviněný je jeho soused. V případě odkazu obviněného na výpověď svědkyně T. je situace obdobná, když navíc obviněný zcela pomíjí, že přestože nelze vztah mezi touto svědkyní a poškozenou považovat za přátelský (sama svědkyně hovoří o tom, že neměli bližší vztah), tak i této svědkyni se poškozená, a to již v průběhu páchání skutku, svěřila s tím, že jí obviněný ublížil a že ji omezuje. Stran tvrzení obviněného, že tito svědci nepotvrdili, že poškozená byla zanedbaná, je třeba uvést, že ani samotná poškozená netvrdila, že by snad nemohla být vůbec upravena (mohla používat krém a řasenku), nýbrž svůj vzhled musela přizpůsobit zcela jeho požadavkům. Toto nakonec nepřímo vyplývá i z výpovědi svědkyně T., která uvedla, že v době, kdy poškozená nežila s obviněným, se více líčila, nosila výraznější oblečení a zhubla.
48. Další námitka obviněného spočívá v tom, že upozorňuje na to, že jeho možnosti obhajoby byly umenšeny již tím, že byl ve vazbě a že mu ve věznici nebyla poskytována adekvátní zdravotní péče, aniž by ovšem specifikoval, pod jakou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tuto námitku podřazuje. Již toto představuje určitý nedostatek podaného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Bez ohledu na tento nedostatek je třeba uvést, že předmětná argumentace není podřaditelná pod žádnou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný byl po celou dobu probíhajícího trestního řízení zastoupen obhájcem, a to v rámci hlavního líčení dokonce dvěma obhájci, které si sám zvolil, přičemž soud prvního stupně se i prokazatelně zabýval schopností obviněného se zúčastnit hlavního líčení z hlediska jeho tvrzeného zdravotního stavu. Již z tohoto pohledu je nutno odmítnout tvrzení obviněného o jeho snížené možnosti uplatnit svá obhajovací práva. 49. K námitce obviněného stran toho, že odvolacím soudem nebyl proveden jeho důkazní návrh v podobě výpisů z jeho bankovního účtu z období let 2023-2024 k prokázání, že poškozená nebyla zanedbávaná, je možné uvést, že tato pravděpodobně směřuje do naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. do tzv. opomenutých důkazů. Taková námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud předně k problematice tzv. opomenutých důkazů obecně připomíná, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
50. Zároveň je třeba zdůraznit, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). 51. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 52. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba především uvést, že se s touto námitkou již dostatečně vypořádal odvolací soud v bodě 17 odůvodnění jeho usnesení. Nejvyšší soud se s touto argumentací odvolacího soudu plně ztotožňuje a pro stručnost si dovoluje na ni plně odkázat. Navíc je třeba uvést, že ani samotná poškozená nezpochybňovala, že jí obviněný bral na drahé dovolené, kupoval dražší dárky, zaplatil určité kosmetické zákroky a procedury, takže již z tohoto pohledu se nemohlo jednat o tzv. opomenutý důkaz. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný zcela pomíjí, že podstatou jeho jednání bylo to, že především psychickým týráním kombinovaným s fyzickým násilím chtěl docílit úplné kontroly nad životem poškozené.
53. Třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dovozuje ze způsobu provedení důkazu výslechem svědkyně K. Konkrétně vadu tzv. procesně nepoužitelného důkazu spatřuje v tom, že svědkyně nebyla v hlavním líčení osobně vyslechnuta pro údajné zdravotní problémy, takže nalézací soud přistoupil k přečtení výpovědi této svědkyně postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž tuto vzal za relevantní pro zjištění skutkového stavu. K této námitce je nutné uvést následující. Z pohledu této zvolené argumentace je třeba zdůraznit, že tuto námitku uplatnil obviněný již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud na tuto argumentaci reagoval (viz bod 22 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nadto je třeba k tomu uvést, že tvrzení dovolatele o tom, že svědkyně K. není nemocná a že v době konání hlavního líčení hlídala jeho dceru, nemá jakoukoliv oporu ve spisovém materiálu, což ostatně sám obviněný připouští. Navíc je třeba akcentovat, že z předloženého spisového materiálu není pochyb o tom, že nalézací soud se opakovaně pokusil o osobní výslech svědkyně K., ta ovšem vždy svoji neúčast řádně omluvila a doložila lékařské zprávy, ze kterých vyplývá, že se k hlavnímu líčení nemůže dostavit. Z lékařské zprávy, kterou svědkyně předložila před konáním hlavního líčení dne 27. 11. 2025, pak vyplývá, že svědkyně se nebude moci do stabilizace svého stavu soudního jednání účastnit a očekává se dlouhodobý průběh nemoci. Pro jistou přesnost je nutno doplnit, že zdravotní stav svědkyně K. potvrdila v rámci svého výslechu u hlavního líčení také sestra poškozené M. Za takové situace se Nejvyšší soud plně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který postupoval podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné zdůraznit, že znemožněním výslechu po dohlednou dobu ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se rozumí případy, v nichž vzhledem k povaze překážky nelze stanovit reálný termín, v němž by bylo možné při respektování zásady rychlosti řízení podle § 2 odst. 4 tr. ř. provést osobní výslech spoluobžalovaného nebo svědka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 5 Tdo 488/2025, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/2026). Taková předpokládaná situace v dané věci nastala, když z předložené lékařské zprávy vyplývá dlouhodobá neschopnost svědkyně se zúčastnit hlavního líčení s tím, že nebylo možno stanovit reálný termín účasti svědkyně u hlavního líčení. Z pohledu tvrzení obviněného ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že skutečnost, zda svědkyně byla v době výslechu v Praze a pečovala o dceru poškozené a obviněného, je zcela bezpředmětná, neboť důvodem neúčasti svědkyně u hlavního líčení byly její trvalé zdravotní problémy, nikoliv její nedosažitelnost. Nejvyšší soud současně považuje za vhodné uvést, byť to ani obviněný nenamítal, že u výslechu svědkyně v přípravném řízení byla přítomna obhájkyně obviněného Mgr. M. D., ČAK 15271, i právní zmocněnec poškozené D. B. (viz č. l. 596-604 spisového materiálu), takže kontradiktornost řízení byla zachována (viz čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy). Lze proto uzavřít, že k porušení podmínek stanovených § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nedošlo. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že i poslední námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
54. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. 55. Jinak vyjádřeno, zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Taková naznačená situace v dané věci nenastala.
56. Nad rámec uvedeného je vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci nutné ještě zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. Nelze tudíž přisvědčit obviněnému v tom, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají důvodné pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Jinými slovy, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť nalézací soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
57. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněný dovolací důvod ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. 58. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
59. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného ve značné části neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti, byť zcela minoritní, jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2026
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu