Plný text
4 Tdo 872/2026-1859
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2026 o dovolání obviněného J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 10 To 1/2026, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 17. 10. 2025, sp. zn. 48 T 1/2025, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
si neoprávněně přisvojil finanční prostředky, které nejméně v době od 5. 1. 2021 do 3. 6. 2021 v Praze, hotovostně či bezhotovostně převzal od svého bývalého tchána, poškozeného Z. Č., na nákup dvou bytových jednotek v Praze, jež chtěl poškozený po své smrti odkázat svým potomkům, kdy konkrétně dne 5. 1. 2021 doprovázel poškozeného Z. Č. při výběru finančních prostředků z jeho bankovního účtu č. XY ve výši 3.598.000 Kč, které ihned po výběru na bankovní pobočce Československé obchodní banky, a. s. s označením 2186 společně s Z. Č. odvezl uložit do bankovní schránky společnosti JM real, spol. s r.o., IČ: [IČO], kterou ovládá, vedené u Československé obchodní banky, a. s. v Hostivaři, Švehlova č. 3125/10, Praha 10, dne 18. 1. 2021 doprovázel poškozeného Z. Č. při výběru finančních prostředků z jeho bankovního účtu č. XY ve výši 4.800.000 Kč, které po výběru na bankovní pobočce Československé obchodní banky, a. s. s označením 2186 společně s Z. Č. odvezl uložit do bankovní schránky společnosti JM real, spol. s r.o. IČ: [IČO], kterou ovládá, vedené u Československé obchodní banky, a. s. v Hostivaři, Švehlova č. 3125/10, Praha 10, dne 28. 5. 2021, na základě ústní dohody s obžalovaným a dle jeho pokynů odeslal poškozený Z. Č. za účelem nákupu bytových jednotek do jeho osobního vlastnictví ze svého bankovního účtu číslo XY částku 1.500.000 Kč a ze svého firemního účtu společnosti Výroba krmiv s.r.o., číslo účtu: XY částku 5.000.000 Kč na bankovní účet společnosti RD Klánovice B, s.r.o. IČ [IČO], kterou obžalovaný ovládá, číslo XY, v přesně nezjištěné době v druhé čtvrtině roku 2021 v Praze XY, XY v bytě obývaném P. M., doprovázel poškozeného Z. Č. při převzetí částky ve výši 2.000.000 Kč, kterou si uvedeného dne Č. vypůjčil od své družky P. M., tyto finanční prostředky na místě převzal a společně s Z. Č. je odvezl uložit do bankovní schránky společnosti JM real, spol. s r.o., IČ: [IČO], kterou ovládá, vedené u Československé obchodní banky, a. s. v Hostivaři, Švehlova č. 3125/10, Praha 10, poškozený Z. Č. za účelem nákupu dvou bytových jednotek tak shromáždil své úspory minimálně v celkové výši 16.898.000 Kč, částečně v hotovosti, kterou v přítomnosti obžalovaného uložil do bankovní schránky společnosti JM real, spol. s r.o., a částečně na účet společnosti RD Klánovice B, s.r.o. číslo XY, přičemž již před odevzdáním této částky v plné výši projevil poškozený Č. spolu se svou družkou P. M. zájem o zakoupení bytové jednotky v Praze – XY, XY o velikosti 3+kk, která je součástí pozemku parc. č. XY, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví XY pro obec Praha, katastrální území XY, jejíž kupní cena činila 8.439.000 Kč, nákup této bytové jednotky na základě pověření poškozeného Z. Č. vyřizoval obžalovaný, následně dne 3. 6. 2021 došlo k podpisu kupní smlouvy mezi prodávajícím M. K. a kupujícím RD Klánovice B s.r.o., IČ: [IČO], jejímž vlastníkem je od 5. 1. 2021 společnost JM real, spol. s r.o., IČ: 24754421, kterou ovládá obžalovaný, jenž je současně od 15. 1. 2021 jednatelem společnosti RD Klánovice B s.r.o., současně v uvedené době obžalovaný nabídl poškozenému Z. Č. k zakoupení bytovou jednotku v Praze – XY, XY o velikosti 3+kk na parcele č. XY o výměře 214 m2, zapsanou v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví XY pro obec Praha, katastrální území XY, která byla v té době ve vlastnictví společnosti RD Klánovice B s.r.o., přičemž vlastníkem této společnosti je od 5. 1. 2021 společnost JM real, spol. s r.o., IČ: [IČO], kterou ovládá J. M., jenž je současně od 15. 1. 2021 jednatelem společnosti RD Klánovice B s.r.o., výši kupní ceny za tento byt stanovil obžalovaný na částku ve výši 10.400.000 Kč, poškozený Z. Č. tuto kupní cenu odsouhlasil, kdy dle ústní dohody s obžalovaným měly být na uhrazení obou uvedených bytových jednotek použity finanční prostředky poškozeného Z. Č., které obžalovanému postupně předával anebo zaslal na bankovní účet jím ovládané společnosti RD Klánovice B s.r.o., a poškozený Z. Č. se měl na základě předchozí ústní dohody s obžalovaným posléze stát jejich majitelem, což se nestalo; obžalovaný v úmyslu se obohatit tak zneužil důvěřivosti poškozeného a jejich blízkého rodinného vztahu, s ohledem na což mu poškozený věřil, a za minimálně shora uvedené finanční prostředky, které mu poškozený předal nebo zaslal, zakoupil výše specifikovanou bytovou jednotku na adrese XY, Praha - XY do vlastnictví své společnosti RD Klánovice B s.r.o., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] avšak do vlastnictví poškozeného Z. Č. tuto bytovou jednotku následně do současné doby nepřevedl ani mu uvedené finanční prostředky nevrátil, stejně jako na poškozeného Z. Č. nikdy nepřevedl bytovou jednotku na adrese XY, Praha - XY a rovněž mu ani nevrátil výše uvedené finanční prostředky, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému Z. Č., škodu v celkové výši 16.898.000 Kč.
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest vyměřený v 50 (padesáti) denních sazbách ve výši 20.000 Kč (dvacet tisíc korun českých), tj. v celkové výměře 1.000.000 Kč (jeden milion korun českých).
3. Soud prvního stupně uvedeným rozsudkem současně obviněnému uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené H. S., částku ve výši 8.449.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 8.449.000 Kč ve výši 14,75 % ročně ode dne 24. 4. 2024 do zaplacení a poškozené Z. M., částku ve výši 8.449.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené H. S. a Z. M. odkázány se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozená P. M., odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu i náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 4. 2026 sp. zn. 10 To 1/2026, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026 sp. zn. 10 To 1/2026, podal obviněný dne 20. 7. 2026 prostřednictvím obhájce Mgr. Radka Jilga dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle jeho názoru soudy založily skutkové závěry převážně na nepřímých důkazech, které netvoří ucelenou a logickou soustavu bez důvodných pochybností, a neumožňují proto bezpečný závěr o jeho vině. Podle dovolatele měl být tento rozpor hodnocen v jeho prospěch, a to v souladu se zásadou in dubio pro reo.
6. Obviněný v podaném dovolání předně namítl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že od poškozeného Č. převzal a následně si přisvojil částky 3.598.000 Kč a 4.800.000 Kč. Stran bezpečnostních schránek podle dovolatele nebylo objasněno, jaké finanční obnosy do nich byly vloženy. Zdůrazňuje, že bylo zjištěno, že poškozený měl ke schránkám neomezený přístup a navštěvoval je i bez něho (obviněného). V daných souvislostech odkázal na výpověď svědka S. S., kterou podle jeho názoru soudy zcela opomenuly a jež zpochybňuje závěr soudů, že s obsahem schránek nakládal pouze obviněný.
7. Dále nesouhlasí s tím, že bylo prokázáno, že by mu byla předána částka 2.000.000 Kč, kterou měla P. M. zapůjčit poškozenému. Zpochybňuje věrohodnost klíčové svědkyně K. M. a zdůrazňuje, že odvolací soud se jeho námitkami v tomto směru vůbec nezabýval. Podle dovolatele nelze dospět k závěru, že by P. M. disponovala finančními prostředky na údajnou zápůjčku poškozenému, a současně i k úhradě téměř 10 miliónů k zakoupení bytové jednotky. Dovolatel naznačuje, že finanční prostředky na koupi bytu pro P. M. mohly pocházet právě z financí bezpečnostních schránek.
8. Současně zpochybňuje skutkový závěr soudů, podle něhož neměl v úmyslu převést bytovou jednotku v XY na poškozeného. Tvrdí, že k takovému převodu byl připraven. Jeho připravenost k převodu podle něj potvrdila i svědkyně M. stejně jako zvuková nahrávka ze dne 22. 4. 2022. Z tohoto dovozuje absenci subjektivní stránky k zpronevěře částky 6.500.000 Kč (dům v XY).
9. Dovolatel dále namítl nesprávnost závěru, že mezi ním a poškozeným existovala dohoda o pořízení dvou nemovitostí, včetně nemovitosti (domu) v XY, z finančních prostředků poškozeného. Podle jeho názoru nelze s přesností určit kupní cenu domu, ani že by snad měla být hrazena z prostředků trestné činnosti.
10. Obviněný rovněž vytýká soudům, že neprovedly jím navrhované důkazy, které považoval za významné pro náležité zjištění skutkového stavu. Jednalo se především o opětovný výslech svědkyně P. M., jenž měl podle něj objasnit okolnosti tvrzené zápůjčky ve výši 2.000.000 Kč a původ finančních prostředků, které použila tato poškozená na zakoupení bytu od společnosti Skanska Residential a. s., a dále o výslech svědkyně L. Č., která mohla vypovídat o rodinných a majetkových poměrech poškozeného. V tomto směru akcentuje i skutečnost, že původně soud prvního stupně tuto svědkyni chtěl vyslechnout. Neprovedení těchto důkazů považoval za vadu, která mohla mít dopad na správnost skutkových závěrů soudů.
11. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc druhostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
12. K dovolání obviněného se dne 2. 9. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 685/2026 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného.
13. Následně rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to všech jeho tří variant. Podle jeho názoru však argumentace obviněného týkající se extrémního nesouhlasu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (námitky, že poškozený nechtěl byt nabýt do společného jmění manželů před rozvodem s bývalou ženou, tvrzení o opakované snaze obviněného převést nemovitost na poškozeného) neodpovídá citovanému dovolacímu důvodu. Těmito námitkami podle státního zástupce obviněný vytváří vlastní konstrukci hodnocení důkazů.
14. V návaznosti na uvedené státní zástupce zdůraznil, že soudy obou stupňů provedly dokazování v potřebném rozsahu, své skutkové závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily (soud prvního stupně v bodě 157 rozhodnutí správně poukázal na výpověď společníka poškozeného a vyvrátil tak účelovou obhajobu obviněného) a mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními není dán žádný extrémní nesoulad. V daných souvislostech odkazuje na konkrétní pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (body 132 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, bod 77 a násl. usnesení soudu druhého stupně), jež podle státního zástupce vyvrací odůvodněnost dovolacích námitek obviněného.
15. Poukázal rovněž na to, že námitky týkající se porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo mají procesní povahu a nejsou způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod. Stran těchto námitek přesto uvádí, že v předmětné věci nedošlo k porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo, jakožto nebyla zjištěna ani jiná procesní vada. Zde opět poukazuje na zmiňované pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů, z nichž je patrný soulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spolehlivě vyvracející odůvodněnost dovolacích námitek obviněného.
16. Výhrady dovolatele týkající se tzv. opomenutých důkazů (nevyhovění návrhu na opětovný výslech svědkyně P. M. a opatření listinných důkazů) označil za nedůvodné, neboť soudy dostatečně vysvětlily, proč je považovaly za nadbytečné (srov. body 126, 127, 128 a 146 rozsudku soudu prvního stupně, body 78, 82, 83 a 89 usnesení soudu druhého stupně). Své vyjádření státní zástupce uzavřel konstatováním, že dovolání je z podstatné části založeno na opakování námitek, s nimiž se soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly a státní zástupce se se způsobem jejich vypořádání ztotožňuje.
17. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
18. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
23. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
24. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání explicitně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovodit, že na něj svou dovolací argumentací chtěl také mířit, neboť uvedené vady vztahuje taktéž k rozsudku soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepochybně se jedná o jistou vadu podaného dovolání, které by měla právě zabránit povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce § 265d odst. 2 tr. ř., ovšem toto pochybení není takového rázu, aby bránilo věcnému přezkoumání podaného dovolání.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
26. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
27. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, porušení principu in dubio pro reo a dále vadu tzv. opomenutých důkazů, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně mu sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
28. Předně je třeba uvést, že převážnou část námitek uvedených v dovolání, obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, včetně řízení před odvolacím soudem (viz zejména odvolání na č. l. 1564-1570, doplnění odvolání na č. l. 1613-1621 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje z podstatné části pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v posuzované věci.
29. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, kdy namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu především vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Nesouhlasí s tím, že by od poškozeného Č. převzal částky 3.598.000 Kč a 4.800.000 Kč. Považuje za sporné, jaké finanční částky byly vloženy do bezpečnostních schránek, a současně s odkazem na výpověď S. S. poukazuje na to, že poškozený mohl nakládal s obsahem schránek i bez něho. Dále dovolatel nesouhlasí se závěry soudů, že P. M. poskytla poškozenému zápůjčku 2.000.000 Kč, a to s odkazem na nevěrohodnost svědkyně K. M. Za chybné označuje závěry soudů, podle kterých neměl v úmyslu převést bytovou jednotku v XY na poškozeného, když byl k takovému kroku připraven. Naplnění zvoleného dovolacího důvodu obviněný spatřuje také v nedostatečném prokázání existence dohody o pořízení dvou nemovitostí, konkrétně i domu v XY, z peněz poškozeného.
30. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že námitky obviněného týkající se nesprávného hodnocení důkazních prostředků, konkrétně nesouhlas se závěry soudů ohledně převzetí uvedených částek, hodnocení výpovědí svědků S. S. a K. M. či úmyslu obviněného stran převedení bytové jednotky, pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (ale ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.) materiálně podřadit nelze. Je totiž nepochybné, že fakticky těmito obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupně a požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jeho verzi události a z této při posuzování důvodnosti podaného dovolání zcela vycházel. Taková argumentace ovšem nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.
31. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné na tuto dovolací argumentaci reagovat, byť stručně. Pokud obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, považuje dovolací soud za vhodné uvést následující. Soud prvního stupně v bodech 16 až 125 podrobně rozebírá jednotlivé provedené důkazy a z nich učiněná skutková zjištění, přičemž obhajobu obviněného konfrontuje s provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními od bodu 132 svého rozhodnutí. Odůvodnění soudu prvního stupně je v tomto směru velmi precizní a logické, stejně jako odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. bod 99 až 116 usnesení soudu druhého stupně) a lze na ně v podrobnostech odkázat. Pokud jde o obsah dohody mezi obviněným a poškozeným, ze zvukové nahrávky ze dne 22. 4. 2022 (č. l. 180, přepis rozhovoru na č. l. 181-199) je evidentní, že obviněný měl pro poškozeného zajistit nákup dvou bytových jednotek (z nahrávky je evidentní i množství bytů, jež měl obviněný pro poškozeného zajistit, když se poškozený dotazuje, zda dostal peníze na byty), přičemž poškozený mu za tímto účelem poskytl peníze (obviněný na nahrávce ostatně přiznává, že peníze byly poslány). Z uvedené nahrávky je dále evidentní, že poškozený po obviněném požadoval, aby došlo k přepisu bytů na jeho osobu, ale toto obviněný odmítl, takže je vyvrácena obhajoba obviněného, že s přepisem se mělo počkat až do doby rozvodu poškozeného, když nahrávka byla pořízena dne 22. 4. 2022 a k rozvodu došlo až 25. 10. 2022. Je nepochybné, že splnění dohody se poškozený zjevně domáhal ještě před rozvodem svého manželství.
32. Stran výše hotovosti, kterou měl poškozený vybrat a uložit do bezpečnostních schránek, tuto lze jednoznačně určit, když poškozený si vybral své investiční účty a výše těchto částek činila 3.598.000 Kč (dne 5. 1. 2021) a 4.800.000 Kč (dne 18. 1. 2021), jak je patrné ze zpráv ČSOB, a.s. a příloh (č. l. 347-357, 366-394, 395-397, 401-417). Dle sdělení společnosti ČSOB, a.s. (srov. č. l. 431) týkajícího se bezpečnostních schránek, navštívil obviněný bezpečnostní schránku společnosti JM real, spol. s.r.o. (kterou pro tuto společnost nechal zřídit obviněný) dne 5. 1. 2021 (shodný den jako den výběru první výše zmiňované částky) a dne 22. 1. 2021 (v řízení bylo objasněno, že některé vklady byly do bezpečnostních schránek ukládány s odstupem několika dní, srov. bod 144 rozsudku soudu prvního stupně). Současně bylo dostatečně objasněno, že bezpečnostní schránky poškozený nikdy nenavštěvoval sám, ale vždy ve společnosti obviněného (bod 100 a body 142 až 144 rozsudku soudu prvního stupně, bod 112 až 113 usnesení soudu druhého stupně). Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba zdůraznit, že ani sám obviněný nikdy netvrdil, že by snad poškozený v jeho přítomnosti z bezpečnostní schránky peníze vybíral, ale hovořil o tom, že poškozený tam jen vždy něco ukládal.
33. Pakliže se obviněný snaží zpochybnit předání částky 2.000.000 Kč P. M. poškozenému zpochybňováním výpovědi svědkyně K. M., je nutno akcentovat, že skutkový závěr o předání této finanční částky nestojí osamoceně pouze na výpovědi svědkyně K. M., ale její výpověď je ve shodě s výpověďmi dalších svědků, a sice B. M., S. S. a H. S. (shodně též bod 145 rozsudku soudu prvního stupně, bod 100 až 101 usnesení soudu druhého stupně).
34. Stran námitky obviněného, že soudy nijak nehodnotily skutečnost, že byl připraven byt v XY na poškozeného převést, a že jen čekal, až bude po rozvodu poškozeného, lze uvést, že předně je tato argumentace jistým způsobem zmatečná, když obviněný ji podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, když ovšem výslovně zmiňuje absenci subjektivní stránky. Zde je třeba uvést, že tvrzení o nedostatku subjektivní stránky je obecně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když otázka zavinění se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Avšak vzhledem ke konkrétní dovolací argumentaci je nepochybné, že obviněný fakticky zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů stran toho, zda si přisvojil cizí věc, či nikoliv. Nejvyšší soud má za to, že při formulaci předmětné dovolací argumentace obviněný zcela pomíjí skutečnosti, které byly zjištěny v rámci provedeného dokazování. V tomto směru je třeba uvést, že ačkoliv sám dovolatel se hájí tím, že byl připraven byt v XY převést na poškozeného po jeho rozvodu, tak to fakticky nikdy neučinil, ačkoliv k rozvodu manželství došlo v říjnu 2022, a ani neučinil žádné kroky k realizaci převodu (např. že by nechal připravit smlouvu o převodu bytu na poškozeného), a to vše za situace, kdy již od roku 2022 věděl o tom, že poškozený požaduje převod předmětných bytových jednotek, a to přinejmenším od 22. 4. 2022 (viz pořízená zvuková nahrávka), a již v září 2022 bylo podáno trestní oznámení. Z faktického jednání obviněného tedy vyplývá, že ve skutečnosti nikdy neměl v úmyslu na poškozeného převést žádný z bytů, které pořídil z finančních prostředků poškozeného, tedy ani byt v XY.
35. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí beze zbytku vyhověly, když v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivým způsobem objasnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje zejména na bod 129 až 177 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na body 74 až 129 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
36. Obviněný se dále dovolává zásady in dubio pro reo. Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud předně uvádí, že tuto výhradu nelze považovat za relevantně uplatněnou, neboť tato směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejednalo.
37. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22, konkrétně bod 25 tohoto rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.“
38. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, obviněný uvedenou argumentací, jak již bylo naznačeno, primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Nadto je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
39. Jak již bylo konstatováno, obviněný dále uplatnil třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. vadu tzv. opomenutých důkazů. Uplatněná argumentace je formálně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.
40. Obecně lze k problematice tzv. opomenutých důkazů uvést, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
41. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
42. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
43. Obviněný se dovolává existence tzv. opomenutých důkazů ve vztahu k neprovedení opětovného výslechu P. M., stejně jako k neprovedení řady listinných důkazů. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že se v případě požadovaného doplnění dokazování nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. Předně je třeba uvést, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč považoval opětovný výslech této svědkyně za nadbytečný, stejně jako proč považoval za nadbytečné doplnění dokazování množstvím listinných důkazů (srov. bod 83 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Proto se ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. Nad rámec shora uvedeného lze stran námitek dovolatele uvést, že oba soudy se náležitě zabývaly věrohodností poskytnuté výpovědi této svědkyně (srov. bod 146 rozsudku soudu prvního stupně, bod 83 usnesení soudu druhého stupně), přičemž uzavřely, že tato nebyla ničím zpochybněna, a proto považovaly její další výslech za nadbytečný. Doplnění dokazování o zjišťování finančního stavu svědkyně P. M. v době koupě bytu v říjnu 2024 je v dané věci zcela irelevantní, když k hotovostním výběrům poškozeného docházelo ve zcela odlišném období, a sice 3 a půl let před touto událostí, na počátku roku 2021. Ve vztahu k obviněným požadovanému doplnění dokazování o výslech svědkyně L. Č., lze shodně uvést, že soudy se tímto důkazním návrhem obviněného zabývaly a ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily, proč považovaly doplnění dokazování o tento důkaz za nadbytečné, přestože ji původně skutečně chtěly vyslechnout (srov. bod 126 rozsudku soudu prvního stupně, bod 82 usnesení soudu druhého stupně).
44. Nejvyšší soud proto shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by zakládaly obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
45. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněného se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku, dále viz rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
46. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti mu sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu