Plný text
5 Tdo 616/2026-385
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 9 To 343/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 26/2025, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného V. S. v celém rozsahu zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 9 To 343/2025, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 3 T 26/2025.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozsudky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Klatovech přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 3 T 26/2025, byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších změn (dále jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Dále mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 12 měsíců. Soud prvního stupně dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě nemajetkové újmy ve formě bolestného poškozené O. K. ve výši 212 279,40 Kč a podle § 229 odst. 1 a 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na nemajetkovou újmu a s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného přečinu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 10. 2. 2024 jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Passat na silnici I. třídy při projíždění pravotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu vozovky a svým schopnostem a na mokré vozovce dostal s vozidlem smyk, vyjel s ním vpravo mimo pozemní komunikaci, kde vozidlo pod úrovní pozemní komunikace svou levou boční částí narazilo do stromu, v důsledku čehož došlo ke zranění spolujezdkyně, poškozené O. K., sedící na sedadle vlevo vzadu za řidičem. Poškozená konkrétně utrpěla zlomeninu baze lební, spočívající ve zlomenině pyramidy kosti spánkové oboustranně se zakrvácením do mastoidálních sklípků a vlevo se zakrvácením i do oblasti středouší, puklinu šupiny kosti spánkové oboustranně, puklinu kosti týlní oboustranně těsně při otvoru pro vnitřní hrdelní žílu a velkého týlního otvoru, diskrétní přítomnost vzduchu v levé pohrudniční dutině, zlomeniny I. – IV. žebra vlevo, zlomeninu hlavičky I. žebra vpravo, zlomeninu kosti klíční vlevo a v souvislosti s poraněním spodiny lebeční došlo k rozvoji komplikace v podobě parézy VII. hlavového nervu. Poškozená byla hospitalizována až do 5. 3. 2024. Způsobená zranění byla ve svém celku ze soudně lékařského hlediska hodnocena jako těžká, neboť se jednalo o poranění důležitého orgánu – hlavy a délka poruchy fyzického zdraví přesáhla dobu šesti týdnů. Obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně způsobil nehodu v důsledku porušení důležité povinnosti uložené mu v § 18 odst. 1 zákona číslo 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“ nebo ve zkratce jen „ZSP“), podle kterého musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a poškozená, z jejichž podnětu Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2026 svým rozsudkem, sp. zn. 9 To 343/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti a ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve formě bolestného ve výši 235 866 Kč a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněného
4. Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (podle slovního vyjádření tak obviněný aplikoval trestní řád ve znění účinném do 31. 12. 2021).
5. Obviněný nejprve namítl, že v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení jeho práv, zejména práva na spravedlivý proces. Současně obviněný namítl, že soudy nižších stupňů učinily chybné skutkové závěry, které měly vliv na hmotněprávní posouzení skutku.
6. Obviněný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že poškozená při dopravní nehodě nebyla připoutaná bezpečnostním pásem, a proto poškozená nenese žádnou vinu na vzniku svých zranění. Sama poškozená však v přípravném řízení při podání vysvětlení uvedla, že nebyla připoutána bezpečnostním pásem, orgány činné v trestním řízení se tak touto informací měly více zabývat z důvodu možného spoluzavinění. Jak totiž vyplývá z § 9 odst. 1 písm. a) ZSP přepravovaná osoba má povinnost být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem. Podle obviněného tak došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, pokud soudy nižších stupňů nedoplnily dokazování výslechem poškozené.
7. Podle obviněného z popisu skutku ani nevyplývá, jakou důležitou povinnost vyplývající ze zákona měl porušit, když soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že nepřekročil povolenou rychlost a nebyl pod vlivem alkoholu ani jiné návykové látky. 8. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů založily závěr o jeho vině pouze na základě jeho prohlášení viny, aniž by řádně a úplně provedly a zhodnotily všechny důkazy, zejména k možnému spoluzavinění poškozené. Podle obviněného pak též došlo k porušení principu in dubio pro reo, když byl uznán vinným jen na základě prohlášení viny, které učinil. V tomto trestním řízení vznikla spousta pochybností o průběhu skutkového děje (o skutečné příčině dopravní nehody, o jeho zavinění a o spoluzavinění poškozené), které mohly mít vliv na jeho trestní odpovědnost a právní kvalifikaci jeho jednání. Přitom v pochybnostech má být rozhodnuto ve prospěch obviněného. Navíc obviněný prohlášením viny chtěl pouze projevit lítost a netušil, že tím soudy nižších stupňů rezignují na jakékoli další dokazování.
9. Nadto ve znaleckém posudku bylo uvedeno, že zranění poškozené by při použití pásu byla pravděpodobně v menším rozsahu, což pak i znalkyně při svém výslechu potvrdila. Rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy, když odvolací soud zcela rezignoval na vyhodnocení obsahu provedeného výslechu znalkyně a své závěry založil na tom, že nebyl proveden žádný důkaz, který by prokázal, že poškozená nebyla připoutaná bezpečnostním pásem.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření státního zástupce
11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
12. Státní zástupce nejprve poukázal na uplatněný dovolací důvod podle již neúčinného znění § 265b tr. ř. a dále se vyjádřil k dovolání obviněného podle jeho obsahu.
13. K námitce týkající se nevědomosti obviněného o významu a následcích prohlášení viny státní zástupce uvedl, že nemá k dispozici zvukový záznam z hlavního líčení, ve kterém obviněný prohlásil svoji vinu, ze kterého by mohl ověřit, zda byl obviněný řádně poučen. Vadné či nedostatečné poučení obviněného před prohlášením viny by mohlo vést ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Nicméně je zřejmé, že v řízení před soudy nižších stupňů byl obviněný zastoupen obhájkyní, která byla přítomna i hlavnímu líčení, ve kterém obviněný prohlásil vinu, proto státní zástupce vyjádření k dalším námitkám činil s předpokladem, že postup soudu prvního stupně byl správný a právo obviněného na spravedlivý proces nebylo porušeno.
14. Státní zástupce dále uvedl, že obviněný námitkami proti skutkovým zjištěním významných pro výrok o náhradě škody dostatečně nevymezil, kterých skutkových zjištění se jeho námitky týkají a v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, neboť nebyl obeznámen s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto jeho námitky směřovaly spíše k porušení zásady in dubio pro reo, která je důvodná, pouze pokud má soud pochybnosti, a nikoliv, pokud je nemá. V nyní projednávaném případě nic nenasvědčuje tomu, že by byla tato zásada porušena, když soudy nižších stupňů pochybnosti neměly, což též logicky vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu odkázal na body 10-13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že poškození vozidla právě v místě hlavy poškozené by vedlo k jejímu obdobně závažnému zranění, i pokud by byla řádně připoutaná.
15. Podle státního zástupce pak námitky týkající se právního posouzení spoluzavinění poškozené z hlediska náhrady nemajetkové újmy směřují proti skutkovým zjištěním, nikoliv proti právnímu posouzení. Obhajoba obviněného totiž stojí na zjištění, že nepoužití bezpečnostního pásu poškozenou mělo podstatný vliv na její poranění, přitom odvolací soud dospěl k závěru, že tato skutečnost neměla na její zranění žádný vliv. Pokud se tedy obviněný domáhal posouzení vyššího spoluzavinění poškozené, učinil tak na podkladě jiného skutkového zjištění, než které učinil odvolací soud.
16. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a to v případě, že nebude zjištěno porušení práva obviněného na spravedlivý proces při prohlášení viny. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti nevyužil.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval, zda jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
19. Obviněný V. S. podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ze slovního vyjádření uvedeného v dovolání je zřejmé, že odkazoval na znění trestního řádu, jež bylo účinné do 31. 12. 2021, neboť opakovaně uváděl, že rozsudek odvolacího soudu napadá pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obviněný, ač zastoupen obhájkyní, tedy právně vzdělanou osobou, nezaznamenal změnu trestního řádu, který v ustanovení § 265b tr. ř. doznal s účinností od 1. 1. 2022 změny zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl do § 265b odst. 1 tr. ř. vložen nový dovolací důvod pod písm. g), který se týká dokazování a zjišťování skutkového stavu, ostatní dovolací důvody byly posunuty o písmeno dále, takže dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení je od této změny uveden v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I přes tento nedostatek podaného dovolání připustil Nejvyšší soud jeho projednání z hlediska věcného a zabýval se konkrétními námitkami obviněného.
20. Obecně lze dále konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný ve skutečnosti uplatnil) je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
b) K dovolání obviněného a k dovolacímu řízení v této věci
21. Obviněný V. S. svým dovoláním namítal, že soudy nižších stupňů neučinily dostatečná skutková zjištění k právnímu posouzení věci, a to zejména pokud jde o použití bezpečnostního pásu poškozenou, což má význam pro posouzení jejího možného spoluzavinění na vzniku následku na jejím zdraví při dopravní nehodě, a tedy i k výši jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou by měl obviněný nahradit. Dále bylo v trestním řízení též sporné, zda vůbec a případně jakou důležitou povinnost vyplývající ze zákona měl obviněný porušit a způsobit tím poškozené těžkou újmu na zdraví. Obviněný též zpochybnil řádnost procesu při využití institutu prohlášení viny, na kterém byl založen odsuzující rozsudek. To jsou v zásadě stěžejní námitky obviněného, které byly dále rozvedeny.
22. Již nyní lze na úvod uvést, že dovolání obviněného nebylo možno odmítnout podle některé z alternativ popsaných v § 265i odst. 1 tr. ř., obviněný, jako osoba k tomu oprávněná, podal dovolání, které má formální obsahové náležitosti, podal je v zákonem stanovené lhůtě a námitky vznesené proti rozhodnutí odvolacího soudu jako soudu druhého stupně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům a nejsou zjevně neopodstatněné. Proto bylo namístě napadené rozhodnutí z podnětu podaného dovolání přezkoumat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., tedy přezkoumat zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přitom k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, pokud mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Nejvyšší soud se tak mohl zabývat i dalšími námitkami obviněného, které by sice samy o sobě nebyly způsobilé založit dovolací přezkum, ale ve spojitosti se stěžejními námitkami, jak vyplyne z další části odůvodnění tohoto rozhodnutí, bylo třeba i jim přiznat relevanci. Kromě toho shledal Nejvyšší soud celou řadu různých a různě závažných procesních pochybení prakticky všech orgánů činných v trestním řízení, které doposud věc projednávaly. K hrubým procesním pochybením došlo již v přípravném řízení, na vadný (nezákonný) postup policejního orgánu nijak nereagoval dozorový státní zástupce, aproboval jej i soud prvního stupně, který navíc postupoval zjevně procesně nesprávně při využívání zjednodušených konsenzuálních postupů, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces a na obhajobu, což následně dovršil svým chybným procesním postupem i odvolací soud, jak bude rozvedeno níže. Protože jde o sérii procesních vad prostoupených celým trestním řízením, které vedlo k odsuzujícímu rozsudku, jenž při stávajícím stavu poznání nemůže obstát (z důvodu neustálenosti skutkových zjištění, s tím souvisejícími pochybnostmi o právní kvalifikaci skutku a míře viny obviněného a poškozené na vzniku zranění, jakož i z důvodu porušení práva obviněného na obhajobu a práva obviněného i poškozené na spravedlivý proces), zmíní Nejvyšší soud vady postupně, chronologicky, jak je činily orgány činné v trestním řízení. Z důvodu této série vad započatých již v přípravném řízení Nejvyšší soud též po zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů věc vrátil až do přípravného řízení, aby mohlo dojít k jejich nápravě.
c) Procesní postup a pochybení v přípravném řízení
23. Úkony trestního řízení pro přečin ublížení na zdraví podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, který byl spatřován ve způsobení shora popsané dopravní nehody dne 10. 2. 2024, při níž došlo ke zraněním spolujezdkyně – poškozené O. K., byly zahájeny ještě týž den, o čemž byl ihned také sepsán záznam. Trestní stíhání obviněného pro týž skutek, právně kvalifikovaný již jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, bylo po provedeném prověřování zahájeno dne 10. 10. 2024, v českém jazyce bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno obviněnému dne 7. 11. 2024, kdy byl také obviněný v přípravném řízení vyslechnut za účasti přibraného tlumočníka z jazyka ruského a ukrajinského, Ing. Valentina Džulaje. V rámci prověřování předtím podával obviněný vysvětlení dne 1. 3. 2024 (č. l. 18-19 trestního spisu), přičemž toto vysvětlení podle úředního záznamu o něm tlumočil svědek V. M., který byl jedním z pasažérů ve vozidle, s nímž obviněný havaroval, a který sám podával téhož dne vysvětlení. Ve spise (na č. l. 20-21 trestního spisu) je v ukrajinštině založené poučení pro osoby podávající vysvětlení a obsáhlejší poučení osoby obviněné, včetně práva na tlumočníka (na č. l. 23-24 trestního spisu), a též (na č. l. 22) česky psané poučení obviněného (vše z téhož dne 1. 3. 2024) o právu obviněného na překlad s vyjádřením, že obviněný překlady dokumentů podle § 28 odst. 2 tr. ř. nepožaduje, což spolupodepsal jako tlumočník V. M. Opatření o jeho přibrání jako tlumočníka v trestním spisu chybí. Na uvedených dokumentech je parafa odpovídající podpisu obviněného na ostatních protokolech.
24. Z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že obviněný později na počátku nařízeného hlavního líčení prohlásil, že rozumí ukrajinsky jen velmi málo, hovoří rumunsky, proto bylo hlavní líčení odročeno, aby byla přibrána tlumočnice z jazyka rumunského M. J.. Podle protokolu o hlavním líčení potvrdil tlumočník z jazyka ruského a ukrajinského V. C., že obviněný ukrajinsky nerozumí a že o tom věděli i policisté již v přípravném řízení, v němž on sám měl obviněnému tlumočit, nicméně nařízený výslech v XY, kam se tlumočník dostavil, byl po seznámení s obviněným zrušen, protože se zjistilo, že obviněný je Rumun (tlumočník tak bez provedeného úkonu jel zpět domů). Policisté poté pro soud prvního stupně sepsali zprávu, že o schopnosti obviněného komunikovat v ukrajinštině neměli pochybnosti, že výslech normálně z tohoto jazyka tlumočil Ing. Valentin Džulaj a že „mimo oficiální komunikaci“ hovořili se synem obviněného, který komunikoval s policisty v češtině. Po vyjasnění v řízení před soudem, že obviněný hovoří rumunským jazykem, pak obviněný požádal o překlady rozhodnutí do jazyka rumunského.
25. Již v uvedeném postupu policistů při komunikaci s cizinci lze nalézt zásadní procesní pochybení, která kontaminují i další průběh trestního řízení, a to až do té míry, že je pochybné, zda bylo vůbec řádně zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. Prvotní komunikace s obviněným (tehdy ještě jako osobou podávající vysvětlení) probíhala za pomoci V. M., který vykonával tlumočnickou činnost při podávání vysvětlení a dalších úkonech s obviněným a svědkyní M. S., a to aniž by byl opatřením přibrán jako tlumočník (resp. písemné vyhotovení takového opatření ve spise není založeno, takže ani není zřejmé, z jakého důvodu byl jako tlumočník přibrán). Ovšem V. M. není tlumočníkem zapsaným v seznamu tlumočníků pro žádný jazyk, navíc má v tomto trestním řízení postavení svědka a jako takový sám ve věci podával vysvětlení (na č. l. 57-58). Ze spisu není zřejmé, zda on má být zároveň i synem obviněného, prostřednictvím kterého měli policisté „mimo oficiální komunikaci“ hovořit s obviněným (na poměr k obviněnému chybně nebyl dotazován, zřejmě ale o syna nejde, obviněný jako syny uváděl V. S. a J. S.). Prostřednictvím tohoto tlumočníka byla obviněnému též vysvětlována práva na tlumočení a na překlad důležitých rozhodnutí podle § 28 odst. 2 tr. ř., po takovém tlumočení se obviněný těchto práv v přípravném řízení vzdal, zatímco později po přetlumočení do jazyka rumunského, o kterém prohlásil, že mu rozumí, žádal překlady.
26. Policejní orgán si tak předně náležitě nevyjasnil, jakému jazyku obviněný rozumí, respektive pominul prohlášení obviněného, že rozumí rumunsky, a nikoli ukrajinsky, že ukrajinštině, ač je státním příslušníkem Ukrajiny, rozumí jen málo, ale že chce jako etnický Rumun hovořit rumunsky. Takový postoj obviněného již v přípravném řízení potvrzoval i tlumočník V. C.. Přitom podle § 2 odst. 14 tr. ř. mezi základní zásady trestního řízení patří právo každého užívat v trestním řízení před orgány činnými v trestním řízení mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém osoba uvede, že ho ovládá, v případě obviněného se takové právo bere jako širší součást práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces. Jde o právo ústavněprávní úrovně (čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“), a zakotvené i v mezinárodních lidskoprávních smlouvách [srov. zejména čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, u nás vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále ve zkratce jen „Úmluva“), v němž je zahrnuto mezi minimální práva obviněného]. Toto právo je pak dále rozvedeno v § 28 tr. ř. Jazykem, o kterém obviněný výslovně prohlásil, že mu rozumí a že je jeho rodným jazykem, byla rumunština, avšak v přípravném řízení mu bylo tlumočeno do ukrajinštiny, došlo tak k porušení práva obviněného užívat jazyka mateřského, resp. jazyka, kterému rozumí.
27. Jeden ze základních procesních úkonů, který navíc do budoucna ovlivnil průběh trestního řízení a jímž se obviněný vzdal práva na překlad důležitých rozhodnutí do mateřského jazyka, byl v rámci prověřování tlumočen ad hoc přibraným tlumočníkem V. M. (o čemž navíc nebyl ani učiněn záznam do spisu). Kromě toho, že šlo o tlumočení do nesprávného jazyka (ukrajinského namísto rumunského), byla přibrána jako tlumočník osoba, která není zapsána v seznamu tlumočníků, ačkoliv policejnímu orgánu zjevně nic nebránilo, aby přibral jako tlumočníka některou z mnoha osob uvedených v tomto seznamu, splňující veškeré zákonné požadavky na výkon tlumočnické činnosti, jak vyplývají ze zákona č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZST“), a to jeho § 7 až § 10 (zejména má mít odbornou způsobilost získanou zákonem předpokládaným studiem či praxí a ověřenou vstupní zkouškou, musí být bezúhonný, atd.). Protože ve spisu není založeno opatření o přibrání znalce (jen je v něm obsažen dokument potvrzující jeho tlumočnický slib), není zřejmé, kterou z podmínek § 26 ZST pro přibrání V. M. jako osoby vykonávající jednorázově tlumočnickou činnost (tzv. ad hoc tlumočníka) považoval policejní orgán za splněnou, ani jak bylo ověřeno, zda tato vybraná osoba má potřebné odborné znalosti pro tlumočnický úkon. Je však zřejmé, že rozhodně nebyla splněna žádná z alternativ pro přibrání tlumočníka podle § 26 ZST, protože i pro ukrajinštinu (správně mělo jít o rumunštinu) je v seznamu uvedeno více tlumočníků, nešlo o neodkladný úkon, který by nebylo možno odložit na pozdější dobu, kdyby všichni zapsaní tlumočníci nemohli tlumočit, ani jejich přibrání (k čemuž stejně později došlo) nebylo spojeno s nepřiměřenými náklady nebo obtížemi. Podmínky pro přibrání osoby vykonávající jednorázově tlumočnickou činnost podle § 26 odst. 1 ZST tak nebyly splněny. I kdyby však splněny byly, rozhodně nesměl být přibrán jako tlumočník V. M., který v této věci vystupuje v postavení svědka a kterého navíc policejní orgán týž den, kdy jej jako tlumočníka přibral, nechal podat vysvětlení. Tento svědek tak byl přítomen podání vysvětlení další osoby, dokonce později obviněné z trestné činnosti, jakož i výslechu další svědkyně (M. S.). Podle § 18 odst. 1 ZST tlumočník nesmí provést tlumočnický úkon, jestliže lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k věci, účastníkovi řízení nebo jeho zástupci, zadavateli, orgánu veřejné moci, který tlumočnický úkon zadal nebo provádí řízení nebo při jiném postupu správního orgánu, kde má být tlumočnický úkon použit. V tomto případě je dán naprosto zjevný poměr tlumočníka k věci, v níž vystupuje v postavení svědka ve smyslu § 97 tr. ř., čehož si byl dobře vědom i policejní orgán, jenž po tlumočníkovi týž den požadoval také podání vysvětlení, a již jen proto neměl po V. M. žádat tlumočnický úkon (shodně za předchozí právní úpravy rozhodnutí č. 36/1999 Sb. rozh. tr.). K tomu lze učinit poznámku na okraj, že tlumočník zapsaný v seznamu tlumočníků, jehož znalost právních předpisů upravujících výkon tlumočnické činnosti se ověřuje vstupní zkouškou (§ 10 odst. 1 ZST), by na důvod svého vyloučení sám upozornil, resp. by měl upozornit, jak mu ukládá ustanovení § 18 odst. 2 ZST.
28. Ze shora popsaného postupu policejního orgánu vyplývá, že úkony provedené za pomoci vyloučeného tlumočníka, který z více důvodů vůbec neměl být přibrán, byly provedeny v rozporu se zákonem. I z těchto důvodů je třeba považovat za procesně neúčinný úkon V. S., který se po takovém tlumočení vzdal práva na překlady rozhodnutí podle § 28 odst. 2 tr. ř. Pokud tedy je shledána nezákonnost v postupu při důležitém procesním úkonu, jímž se obviněný vzdal práva na překlady důležitých rozhodnutí podle § 28 odst. 2 tr. ř., nelze k takovému úkonu přihlížet, a proto nelze považovat za splněnou výjimku z povinnosti přeložit obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobu. Měl tak být v přípravném řízení pořízen a obviněnému doručen i překlad usnesení o zahájení trestního stíhání. Účinným oznámením usnesení o zahájení trestního stíhání vůči obviněnému je až jeho doručení spolu s úředním překladem. K tomu nedošlo, obviněnému tak doposud nebylo účinně toto usnesení doručeno, nezačala mu tak ani běžet lhůta pro podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (viz rozhodnutí č. 15/2005 Sb. rozh. tr.), které tak ani nemohlo nabýt právní moci. Tuto vadu přípravného řízení tak bude třeba v dalším řízení zhojit. Stejně tak je třeba brát za neúčinné i vzdání se práva obviněného na překlad obžaloby.
29. Kromě toho policejní orgán postupoval obdobně nesprávně při podání vysvětlení svědkyní M. S. a poškozenou O. K. Svědkyni M. S. při podání vysvětlení totiž tlumočil také svědek V. M., který jako tlumočník ad hoc neměl být přibrán, nadto byl vyloučen pro poměr k věci. V. M., ač sám svědek, se tak v rámci prověřování zúčastnil další svědecké výpovědi, ačkoliv jako svědek nesmí být přítomen výpovědi obviněného ani dalších svědků dokonce ani v hlavním líčení (viz § 209 odst. 1 tr. ř. první věta). Nezákonného postupu se policejní orgán dopustil i v případě podání vysvětlení poškozenou O. K., jíž tlumočila její sestra S. F., která také jednak neměla být přibrána k jednorázovému výkonu tlumočnické činnosti podle § 26 odst. 1 ZST, jehož podmínky též nebyly splněny, nadto pro poměr k poškozené (jde o sestru) by z výkonu tlumočnické činnosti měla být též vyloučena podle § 18 odst. 1 ZST. Tento procesní úkon později navíc nebyl v trestním řízení zopakován, ačkoliv se s informacemi z něj později v řízení pracovalo (zejména pokud jde o posouzení, zda byla či nebyla připoutána), třebaže k důkazu proveden nebyl. Nadto i v tomto případě v trestním spisu chybí opatření o přibrání tlumočníka (není tedy znám důvod, proč tak policejní orgán učinil).
30. Kromě výše uvedených procesních pochybeních při přibírání tlumočníků a výběru jazyka, do něhož má být tlumočeno, jakož i pozdějšího nepřeložení důležitých rozhodnutí, jakým je usnesení o zahájení trestního stíhání, které tak nenabylo právní moci, byl ledabylý postup policejního orgánu i při objasňování základních skutkových okolností případu, bez nichž není možné ve věci rozhodnout, což pak mělo významný vliv i na pozdější stadia trestního řízení, jak bude dále poukázáno. Na takové nedostatky (nejen procesního postupu, ale i nedostatečných skutkových zjištění) jej neupozornil ani státní zástupce vykonávající nad přípravným řízením dozor ve smyslu § 174 tr. ř., nevytkl to ani později samosoudce po přezkoumání obžaloby (viz dále).
31. Policejní orgán především náležitě nezjistil, jaký byl skutečný průběh dopravní nehody, proto pak ani nemohl označit, jakou konkrétní povinnost obviněný porušil a v důsledku čeho dopravní nehodu způsobil. Kromě toho neobjasnil náležitě ani základní skutkovou okolnost spočívající v tom, zda poškozená byla či nebyla připoutána bezpečnostním pásem. K průběhu dopravní nehody policejní orgán opatřil vlastně (kromě podání vysvětlení několika osob) jen protokol o nehodě v silničním provozu.
32. Naprosto laickou úvahou (bez opory v konkrétním skutkovém zjištění) pak policejní orgán stanovil za příčinu nehodového děje nepřizpůsobení rychlosti jízdy ve smyslu § 18 odst. 1 ZSP. Přitom ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání vypočetl všechny parametry demonstrativně uvedené v citovaném ustanovení, jimž je třeba rychlost přizpůsobit (zejména schopnostem řidiče, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; a to s tím, že řidič smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled), aniž by kteroukoliv z nich vybral a vysvětlil, proč ji vybral a v čem spatřuje její naplnění (v odůvodnění pak konstatoval jen nepřizpůsobení rychlosti svým schopnostem a povětrnostním podmínkám). Přitom již v průběhu přípravného řízení bylo zřejmé, že jde o otázku spornou, kterou nakonec navíc zcela odlišně (bez náležitého dokazování i jakékoliv úpravy popisu skutku) vyřešil odvolací soud, podle nějž šlo v podstatě o porušení povinnosti věnovat se řízení vozidla (neboť k nehodě mělo podle něj dojít až po průjezdu zatáčkou v důsledku najetí vozidla na svodidlo a následné sjetí do příkopu). Jen na okraj lze uvést, že později o nevěnování se řízení vozidla obviněným psala ve svém vyjádření oběti poškozená (na č. l. 189-190), podle níž si obviněný hrál s klimatizací, také musel zastavit a opravovat ji, ve vozidle měla být po hádkách navíc napjatá atmosféra, k nehodě mělo dojít po stržení volantu obviněným, když se předtím opět věnoval klimatizaci a následně se málem srazil s protijedoucím vozidlem. Zjišťování jednání obviněného i chování dalších osob ve vozidle je ovlivněno též nezákonnostmi při podávání vysvětlení jednotlivými osobami, jak bylo uvedeno výše.
33. Policejní orgán při objasňování základních skutkových okolností tak především neučinil naprosto standardní úkon, jaký lze u takto závažných dopravních nehod se sporným průběhem očekávat a jaký se obvykle činí, a to je postup podle § 105 odst. 1 tr. ř. spočívající v přibrání znalce z oboru doprava, odvětví silniční doprava, se specializací na posuzování technických příčin dopravních nehod. V trestním řízení tak vůbec nebylo objasněno, co vlastně bylo konkrétní (technickou) příčinou vzniku nehodového děje, jaký byl průjezd vozidla daným úsekem, na základě zpětného odvíjení děje nebyla stanovena rychlost vozidla před vjezdem do zatáčky, jakož i jeho následný pohyb, stejně tak nebyla provedena rekonstrukce a simulace dopravní nehody včetně nárazu pomocí počítačového programu (např. PC-Crash, Virtual CRASH nebo HVE – Human Vehicle Environment). Přitom bez takových podkladů lze těžko stanovit, jaká měla být přiměřená rychlost vozidla, resp. proč (dosud nezjištěná) rychlost vozidla řízeného obviněným byla nepřiměřená, případně zda příčinou nehodového děje nebyla nepozornost řidiče při vjetí na okraj vozovky a následně svodidlo (jak uváděl odvolací soud), nevěnování se řízení vozidla (jak později uváděla poškozená), jezdecká nezkušenost a nevyzrálost spolu s nepřiměřenou reakcí při sešlápnutí brzdového pedálu při průjezdu zatáčkou s následkem smyku (jak uváděl obviněný), či nějaká jiná příčina (např. hypoteticky i nedostatečná adheze v důsledku ojetých pneumatik na vozidle nezpůsobilém k provozu na pozemních komunikacích). Simulace nehodového děje se stanovením pohybu vozidla v konečné fázi též pomůže stanovit výslednou sílu působící na tělo poškozené v okamžiku nárazu (její směr a velikost), což nakonec může mít spolu se zjištěním případného nepřipoutání poškozené vliv na posouzení míry spoluviny poškozené, pokud by vůbec bylo zjištěno, že nebyla připoutaná bezpečnostním pásem. Mohl by totiž být rozdíl, pokud by se např. vozidlo bez čelního nárazu delší dobu sunulo smykem ke stromu, oproti případu, pokud by došlo k čelnímu nárazu (o dno příkopu) a následnému přetočení zadní části vozidla s nárazem do stromu. Zjištění těchto sil a pohybu těla poškozené může být významné i pro závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a zodpovězení otázky, jaký by byl rozdíl ve zraněních, kdyby poškozená byla připoutána (za předpokladu, že nebude spolehlivě prokázáno, že poškozená připoutaná byla).
34. Především je ale stanovení průjezdu motorového vozidla zatáčkou před nárazem významné pro určení příčiny vzniku nehodového děje, což se promítá i do právní kvalifikace. Předně je třeba jasně stanovit, jakou povinnost podle zákona o silničním provozu obviněný porušil. S ohledem na význam této povinnosti stanovené na podkladě doplněného dokazování je teprve pak možno zvolit právní kvalifikaci skutku podle trestního zákoníku. Policejní orgán a následně i státní zástupce a oba soudy nižších stupňů v tomto ohledu zcela selhaly, protože se vůbec nezabývaly tím, jakou povinnost měl obviněný porušit a jaký byl její význam z hlediska rizika vzniku nehodového děje a následků na životě a zdraví osob, nakolik tedy obviněný porušil důležitou povinnost vyplývající z postavení obviněného jako řidiče motorového vozidla.
35. Již nyní lze upozornit, že porušení důležité povinnosti vyplývající z postavení řidiče motorového vozidla a uložené mu zákonem o silničním provozu nelze spatřovat v porušení jakékoliv povinnosti uložené řidiči jako účastníkovi silničního provozu tímto zákonem. To je dlouhodobý přístup judikatury (srov. například již rozhodnutí č. 5/1962 Sb. rozh. tr.). Obecně se obvykle uvádí, že porušení důležité povinnosti v silničním provozu je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 a č. 38/1975 Sb. rozh. tr.), respektive které má zpravidla za následek vznik reálného nebezpečí pro lidský život a zdraví (například rozhodnutí č. 45/2005-II. a č. 7/2011 Sb. rozh. tr.). Přesný výčet povinností, které lze považovat za důležité, stanovit jednoduše nelze, neboť význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1995, marg. č. 7). Jako typická důležitá povinnost se uvádí nedání přednosti v jízdě, řízení vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, dále pak předjíždění, couvání a otáčení v místech, kde je to zakázáno, užití vozidla nezpůsobilého k provozu na pozemní komunikaci apod. Jednou z takových okolností jistě může být a také často bývá i výrazně nepřiměřeně rychlá jízda, zejména v případě hrubě nepřiměřené rychlosti kolem nástupního ostrůvku městské hromadné dopravy, kde se pohybuje více lidí (rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr.), při rychlém průjezdu zatáčky s přejezdem do protisměru (tzv. řezání zatáčky – rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), případně při současném výrazném překročení nejvyšší povolené rychlosti (rozhodnutí č. 45/2005-II.) nebo při současném porušení i dalších povinností řidiče (rozhodnutí č. 29/2021 Sb. rozh. tr. a mnohá další). Jak uznává (s oporou o judikaturu) i odborná literatura (Šámal, P. a kol., tamtéž), nepřiměřenou rychlost není možno považovat automaticky za porušení důležité povinnosti ve všech případech, neboť je třeba vždy zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu k posouzení, nakolik šlo o závažné (hrubé) porušení povinnosti řídit vozidlo rychlostí přizpůsobenou hlediskům uvedeným v § 18 odst. 1 ZSP, zejména pak je třeba posoudit, o kolik byla přiměřená rychlost překročena, jak vyplývá i ze zhodnocení poznatků z rozhodování soudů o trestných činech spáchaných v silniční dopravě trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 6. 1984, sp. zn. Tpjf 23/84, uveřejněného pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr. Naproti tomu se obvykle za porušení důležité povinnosti nepovažuje porušení pouze obecných povinností řidiče (které podle odvolacího soudu přichází do úvahy i v podobě nevěnování se řízení vozidla, není-li ovšem doplněno dalšími významnými okolnostmi spočívajícími v porušení dalších povinností řidiče).
36. Také případné zjištění, že poškozený svým protiprávním jednáním výrazně spoluzavinil následek činu, by mohlo být relevantní i pro právní posouzení skutku, nakolik byla porušena důležitá povinnost. Připomenout lze především usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. s touto právní větou: „K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.“ Na uvedené rozhodnutí později navázal Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 5/2025 Sb. rozh. tr., které bylo uveřejněno s touto právní větou: „Naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, popř. § 147 odst. 2 tr. zákoníku, není vyloučeno v případě takového jednání řidiče motorového vozidla, kterým kumulativně a vyšší intenzitou porušil více zákonných povinností (např. jízdou rychlostí kolem 100 km/h v obci za současného nedodržení bezpečné vzdálenosti od dalšího vozidla a nesprávného způsobu jízdy v jízdních pruzích), a to ani když sám poškozený porušením vlastních povinností též přispěl ke vzniku nehodového děje a způsobení následku (např. nedovoleným přecházením vozovky na signál pro chodce se znamením "Stůj!").“ Podle těchto rozhodnutí by do určité míry mohlo být pro právní kvalifikaci činu významné také spoluzavinění poškozeného (v tomto specifickém případě však na druhou stranu nešlo o řidiče jiného vozidla nebo chodce), pokud by bylo pro vznik následku kauzální a z hlediska významu nikoli zanedbatelné (např. bylo-li by prokázáno, že bez takového porušení by nedošlo k těžké újmě na zdraví, ale nanejvýše k ublížení na zdraví nebo jen k uškození na těle).
37. K takovému posouzení je ovšem zapotřebí učinit jednoznačné skutkové závěry o průběhu nehodového děje a chování jeho účastníků. Bez objasnění těchto základních skutkových okolností nelze vůbec určit, kdo a jakou měrou porušil své povinnosti. Tak například bude jistě rozdíl, pokud by (zcela hypoteticky) řidič vozidla vjel do zatáčky v úseku s nesníženou nejvyšší povolenou rychlostí, ale s upozorněním na prudkou zatáčku, čehož by nedbal a jel by stále rychlostí 90 km/h, ač bezpečně projet zatáčkou na suchu by bylo možno jen nejvýše rychlostí 40 km/h, oproti případu, kdy by jako nezkušený jel právě takovou rychlostí 40 km/h a v důsledku úleku z protijedoucího vozidla necitlivě sešlápl brzdový pedál a strhl volant, čímž by uvedl vozidlo do smyku. Takových hypotetických případů lze vymyslet řadu, v trestním řízení je ale třeba opřít výtku protiprávního jednání (v rozporu s povinnostmi řidiče) o konkrétní skutková zjištění, která doposud učiněna nebyla. Zatím šlo vždy jen o kvalifikovaný odhad orgánů činných v trestním řízení založený na výsledku dopravní nehody (jinými slovy se na základě výsledku odhaduje jednání obviněného a jeho protiprávnost, místo aby se dokazováním zjistilo). Bude tak třeba doplnit dokazování předně o výpovědi svědků a obviněného zaměřené na zjištění, zda poškozená byla připoutaná bezpečnostním pásem, dále bude třeba opatřit znalecký posudek k posouzení průběhu dopravní nehody a zjištění jejích příčin, jakož i pohybu vozidla v konečné fázi před nárazem k posouzení vlivu sil na pohyb těla poškozené (a to při zohlednění závěru, zda byla či nebyla připoutaná, popř. s oběma alternativami).
d) Vady řízení před soudem prvního stupně
38. Samosoudce soudu prvního stupně měl obžalobu (spolu se spisovým materiálem) přezkoumat z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186 tr. ř., jak mu ukládá první věta § 314c odst. 1 tr. ř., tedy především zda obžaloba poskytuje pro další řízení spolehlivý podklad, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným porušením procesních předpisů (viz výše), zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, a zda takové porušení nelze napravit v řízení před soudem, konečně zda jsou ve věci objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné ve věci rozhodnout. Samosoudce takové náležité přezkoumání obžaloby neprovedl a nevrátil věc z důvodů pochybení uvedených shora státnímu zástupci k došetření podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Je sice pravdou, že stížnost obviněného na tlumočení do ukrajinštiny, a nikoli do rumunštiny, ze spisu nevyplývala a pro samosoudce zazněla poprvé od obviněného až na počátku hlavního líčení, nicméně ostatní pochybení, jak byla popsána shora (včetně tlumočení vyloučenou osobou), byla z trestního spisu rozpoznatelná.
39. Samosoudce (soud prvního stupně) pak postupoval nesprávně a nezákonně i v rámci hlavního líčení. Kromě toho, že neověřil stanovisko obviněného, jak to bylo s jeho vyjádřením, že se vzdává práva na překlad důležitých rozhodnutí, zda poučení rozuměl a setrvává na tomto postoji, anebo zda naopak žádá o jejich překlad (včetně obžaloby), aby se mohl náležitě bránit, dopustil se dalších procesních pochybení v rámci odročeného hlavního líčení při využití jednoho z tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestní věci. Tím došlo k porušení hned několika základních zásad, jimiž je i přes zavedení těchto způsobů řešení trestních věcí stále ovládán český trestní proces. Předně došlo k porušení zásady zákonného procesu, tedy stíhání jen ze zákonných důvodů a způsobem stanoveným zákonem (§ 2 odst. 1 tr. ř.), zásady tzv. materiální pravdy, tedy zjištění skutkových okolností bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), jakož i zásady práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Soud prvního stupně totiž kromě toho, že při shora rozvedených nedostatcích přípravného řízení vůbec neměl připustit projednání věci v řízení před soudem, rozhodně neměl splněné základní předpoklady pro eventuální zjednodušení průběhu hlavního líčení tzv. prohlášením viny podle § 206c tr. ř., neboť vůbec nebyla splněna podmínka bezpečného prokázání skutkového stavu, jehož základní okolnosti významné pro právní posouzení nebyly dokonce státním zástupcem ani tvrzeny (viz výše), s ohledem na prohlášení obviněného nebyla ani splněna podmínka úplného doznání obviněného a jeho souhlasu s vinou ve shodě s obžalobou, nadto došlo k porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces před přijetím prohlášení viny (především nebyl v souladu s požadavky judikatury srozumitelně vysvětlen institut prohlášení viny a jeho důsledky, nebylo ani náležitě formou dialogu ověřeno stanovisko obviněného).
40. Nejprve obecně k institutu prohlášení viny podle § 206c tr. ř. (na podkladě argumentace z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021, uveřejněného pod č. 31/2022 Sb. rozh. tr.). S účinností od 1. 10. 2021 došlo zákonem č. 333/2020 Sb. k novelizaci mimo jiné i trestního řádu, do něhož byla též zavedena ustanovení § 206a až § 206d tr. ř. upravující tzv. konsenzuální způsoby řešení trestních věcí (a to s využitím prací na přípravě nového trestního řádu). Tyto instituty (sjednání dohody o vině a trestu, prohlášení viny, označení nesporných skutečností) mají za cíl zrychlit trestní řízení, zjednodušit jej, případně i zcela vyloučit potřebu vést dokazování o skutečnostech, které lze označit za nesporné, v mezích, v jakých se strany na takovém postupu shodnou, nejsou-li zároveň důvodné pochybnosti o správnosti takového postupu. Posiluje se tak kontradiktornost trestního řízení (ve smyslu hledání pravdy a spravedlnosti) s ohledem na požadavky zrychlení trestního řízení, zásady hospodárnosti a v konečném důsledku také efektivity trestání a naplnění záměrů tzv. restorativní justice. Zároveň je však nutno mít na druhou stranu na paměti, že stále platí základní zásady trestního řízení, v tomto kontextu zejména zásada materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.), presumpce neviny a zásada vyhledávací, nežádoucí je též vytvářet na obviněného jakýkoliv nátlak, aby některý z konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí využil, neboť takový postup by byl v rozporu s principem zákazu nucení k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Ani při využití těchto institutů by orgány činné v trestním řízení v žádném případě neměly rezignovat na zjištění skutečného stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a to ani tehdy, pokud by se na tom strany shodly. Jinými slovy nelze akceptovat cokoliv za nesporné skutečnosti, příp. za prohlášení viny či v rámci dohody o vině a trestu, a to jen proto, že na tom existuje mezi stranami konsenzus, ač je zřejmé, že neodpovídá pravdě. První pojistkou, že nedojde k takovému nesprávnému konsenzu na něčem, co zjevně neodpovídá pravdě, je činnost státního zástupce, pro kterého též platí základní zásady, jimiž je ovládáno trestní řízení. Další pojistka je dána soudu prvního stupně, který zjevně nesprávný konsenzus nemá akceptovat – viz celou řadu pojistek, podle nichž dosaženou dohodu o vině a trestu nemá soud o ní rozhodující akceptovat – v § 314o odst. 1 písm. b), § 314p, § 314q odst. 3 tr. ř. (zejména k ověření stanoviska obviněného a znalosti důsledků), § 314r odst. 2 tr. ř. (k důvodům, proč dohodu o vině a trestu neschválí), na který mimo jiné odkazuje i § 206b odst. 3 tr. ř. K důvodům nepřijetí prohlášení viny lze odkázat na § 206c odst. 5 tr. ř. (není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li závažné porušení práv obviněného v předchozím řízení, nemusí ji přijmout i z dalších důvodů), přičemž k ověření stanoviska obviněného je třeba přiměřeně využít postupů stanovených pro přijetí dohody o vině a trestu v § 314q odst. 3 tr. ř., na který odkazuje § 206c odst. 2 tr. ř. V případě nesporných skutečností jde o § 206d tr. ř. (pokud není závažného důvodu o těchto prohlášeních pochybovat). Soud prvního stupně musí na podanou obžalobu nahlížet kriticky, to znamená, že již při předběžném projednání obžaloby nebo při jejím přezkoumání samosoudcem si musí ověřit, zda byly v přípravném řízení mimo jiné zjištěny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné v hlavním líčení rozhodnout, tedy musí zároveň ověřit, zda skutková tvrzení obsažená v petitu obžaloby mají svůj podklad v důkazech vyplývajících z důkazních prostředků opatřených v přípravném řízení.
41. Kromě zmíněných procesních vad a neobjasnění základních skutkových okolností k průběhu a příčině nehody, jakož i k vzniklému následku v podobě těžké újmy na zdraví, se soud prvního stupně ve svém procesním postupu dopustil též dalších hrubých procesních pochybení, která znamenala porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces. Především vůbec nereagoval na výhrady obviněného vůči skutkovým tvrzením, resp. na jeho obranu, která sice byla důvodem následného provádění dokazování, ovšem zaměřeného především na nárok poškozené na náhradu škody a nemajetkové újmy (obviněný na jednu stranu doznával způsobení nehody, na stranu druhou zpochybňoval míru své viny, porušení důležité povinnosti, jakož i namítal výrazné spoluzavinění následku poškozenou). Že se ve skutečnosti jedná současně též o spor o míru viny na vzniku následku, který se může též promítnout do právní kvalifikace skutku (viz zejména shora zmíněné rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), soud prvního stupně nevnímal.
42. Nedosti na tom, vážných pochybení se dopustil soud prvního stupně i při využívání institutu prohlášení viny. Soud náležitě obviněnému tento institut nevysvětlil, nepoučil jej v intencích výkladů obsažených v judikatuře, především pak nepostupoval důsledně podle § 206c odst. 2 a § 314q odst. 3 tr. ř. a formou dialogu neověřil stanovisko obviněného k jednotlivým otázkám. Zvláště obezřetný přitom měl být s ohledem na tlumočení poučení a vysvětlení do cizího jazyka (rumunského), při čemž může docházet k nedorozuměním, jež jsou v případě používání právních pojmů častá i bez jakékoliv jazykové bariéry (u rodilých mluvčích). Obviněný s ohledem na neznalost řeči, v níž se trestní řízení vede, jakož i prostředí, se tak nacházel ve specificky zranitelné pozici, kdy je třeba dbát zvýšené opatrnosti při výkonu veřejné moci vůči němu (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18, uveřejněné pod č. 61/2019 Sb., nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 3277/21, uveřejněný ve svazku 111 pod č. 33/2024 na str. 47 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Soudu prvního stupně tak lze vytknout ledabylý postup při poučení obviněného o možnosti využití konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí, jakož i důsledků takového postupu, především pak neověření stanoviska obviněného k jednotlivým otázkám ve smyslu § 314q odst. 3 tr. ř.
43. Nejvyšší soud při takovém postupu soudu prvního stupně nemohl odmítnout dovolací námitky obviněného, že prohlášením viny chtěl pouze projevit lítost a nevěděl, jaké důsledky toto prohlášení viny má, neboť nebyl soudem prvního stupně náležitě poučen a nebylo ověřeno jeho porozumění poučení a jeho stanovisko. Nejvyšší soud na základě zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 26. 6. 2025 totiž dospěl k závěru, že poučení obviněného nebylo dostatečné a nesplňovalo požadavky stanovené zákonem a navazující judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
44. Institut prohlášení viny je upraven v § 206c tr. ř. Nedošlo-li ke sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku uvedeného v obžalobě a že souhlasí i s jeho právní kvalifikací podle obžaloby. Před přijetím prohlášení viny musí soud obviněného nejprve náležitě poučit o významu tohoto institutu a jeho důsledcích a dále přiměřeně postupovat podle § 314q odst. 3 tr. ř., tedy musí ověřit, zda obviněný chápe podstatu prohlášení viny, jeho důsledky, zda rozumí podstatě skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a jaké trestní sazby (trestu odnětí svobody) za něj trestní zákon stanoví, dále je třeba ověřit, že prohlášení viny obviněný učinil dobrovolně a bez nátlaku a byl též poučen o svých právech na obhajobu, jakož i o důsledcích přijetí prohlášení viny, zejména že nebude prováděno dokazování v hlavním líčení v rozsahu přijatého prohlášení viny, že posléze ani nebude moci zpochybňovat opravnými prostředky skutečnosti uvedené v prohlášení viny, které nebude moci ani odvolat. Teprve po provedení takového soudního dialogu při kladných odpovědích na uvedené otázky může být prohlášení viny soudem přijato (za splnění dalších podmínek). Tyto povinnosti soudu jsou dále vysvětleny v judikatuře, zejména pak Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadnout opravným prostředkem (§ 206c odst. 7 tr. ř.), je potřeba obžalovanému poskytnout též srozumitelné poučení v oblasti trestání. Je tak třeba ho též poučit o rozsahu zákonné trestní sazby u spáchaného trestného činu a vysvětlit mu, že právní řád negarantuje uložení mírného trestu, pokud obviněný prohlásí svoji vinu, ale může mu být uložen trest i na horní hranici zákonné trestní sazby za daný trestný čin. Obviněnému musí být též zřejmé, že trest uložený po přijetí prohlášení viny soudem prvního stupně nemusí být trestem konečným v jeho trestní věci, naopak odvolací soud v případě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného mu může uložit i trest přísnější (k tomu lze odkázat zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23). Z prvně uvedeného nálezu Ústavního soudu pak vyplývá, že tento postup soudu před přijetím viny by neměl představovat monolog soudce, ale měl by být proveden formou dialogu mezi soudcem a obžalovaným, ve kterém si soud ověřuje informovanost obžalovaného, jeho vůli a jeho srozumění s poskytnutým poučením. Jak již bylo uvedeno, zvlášť obezřetně by přitom měl postupovat u cizince, kterému je tlumočen průběh úkonu do jeho mateřského jazyka.
45. Avšak ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného v této věci dne 26. 6. 2025 Nejvyšší soud zjistil, že soudce uvedeným povinnostem nedostál. Poté, co obviněný prohlásil vinu, soudce obviněného poučil tak, že prohlášení viny nelze vzít zpět, že prohlášení viny je výrazná polehčující okolnost a odsuzující rozsudek nelze napadnout opravným prostředkem ve výroku o vině (což ostatně, jak bude uvedeno dále, není pravda). Dále samosoudce doplnil, že prohlášením viny obviněný souhlasí s tím, co je uvedeno v obžalobě, že skutek se stal tak, jak je uvedeno v obžalobě, a souhlasí i s popisem skutku a jeho právní kvalifikací. Z uvedeného je zřejmé, že samosoudce v této věci vůbec nedostál povinnostem před přijetím viny stanoveným v § 314q odst. 3 tr. ř., když obviněnému nijak zvlášť nevysvětlil podstatu institutu prohlášení viny, neuvedl právní kvalifikaci stíhaného skutku ani trestní sazby, které zákon stanoví za trestný čin podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nevysvětlil, že právní řád negarantuje uložení mírného trestu, pokud svoji vinu prohlásí, ale může mu být uložen trest na horní hranici zákonného limitu za daný trestný čin, ani mu řádně nevysvětlil, že v případě přijetí prohlášení viny, nebude provádět dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu, ale bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu. Samosoudce pak ani nijak nezkoumal vůli obviněného a zejména nijak nezjišťoval, zda uvedenému (neúplnému) poučení obviněný rozumí, zda i přes toto poučení na něm trvá (a vzdává se tak svého práva na plnohodnotné projednání jeho věci). Přitom ověření, zda obviněný obsahu poučení soudce porozuměl, nevěnoval samosoudce téměř žádnou pozornost, ač vše bylo navíc tlumočeno do rumunštiny. Soudce navíc poučení přednesl jako souvislý text bez pauz, přičemž spoléhal, že si jej tlumočnice celý dokonale zapamatuje a bezvadně přeloží do rumunského jazyka. Po daném poučení se pak soudce ani nedotázal, nakolik obviněný poučení porozuměl, zda případně nemá dotazů a nežádá další vysvětlení, přesto vycházel z toho, že obviněný byl poučen dostatečně.
46. Nejvyšší soud tak s ohledem na výše uvedené shledal v procesu přijímání prohlášení viny vážná procesní pochybení na straně soudu prvního stupně. Námitku obviněného, že význam institutu prohlášení viny nepochopil, že nevěděl, jaké jsou jeho důsledky, a že kdyby je býval znal, prohlášení by neučinil, lze proto považovat za důvodnou. Odsouzení obviněného v trestní věci založené na takto chybném procesu, v němž nebyla prokázána standardním způsobem vina obviněného a v němž nelze z důvodů procesních vad vycházet z jeho konsenzuálních vyjádření, tak už jen proto (i kdyby nebylo vad jiných) nemůže obstát. Soud prvního stupně totiž nedodržel striktně vymezené podmínky využití institutu prohlášení viny vyplývající z § 206c odst. 2 tr. ř. a § 314q odst. 3 tr. ř., čímž zároveň došlo k porušení ústavně chráněných práv obviněného na soudní ochranu, práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
47. Kromě toho se soud prvního stupně dopustil i dalších nesprávností při svém dalším postupu, jak mu některá (správně) vytkl i odvolací soud. Předně soud prvního stupně po přijetí prohlášení viny rozhodl, že upouští od „dokazování skutečností, které jsou obsaženy ve spise, a které prokazují vinu obžalovaného“, přičemž navázal tím, že bude provedeno „dokazování k osobě, k adheznímu řízení“. Již toto samotné rozhodnutí a jeho realizace vykazuje vady. Předně je zcela neurčité vyjádření ohledně rozsahu, v jakém soud upustil od dokazování, takové vyjádření nerespektuje ani text zákona (§ 206c odst. 6 tr. ř.), ani navazující judikaturu (viz přiměřeně již zmíněné rozhodnutí pod č. 31/2022 Sb. rozh. tr.). Vůbec totiž není jasné, co mínil skutečnostmi obsaženými ve spise, kde je řada i protichůdných informací o klíčových otázkách, na nichž závisí právní posouzení skutku, jak bylo rozvedeno shora (především pokud jde o průběh nehodového děje, jeho příčinu, jakož i otázku, zda poškozená byla připoutána bezpečnostním pásem, případně jaký význam tato okolnost měla na její zranění, pokud by byla pravdivá). Kromě toho skutečnosti neprokazují vinu, ale mohou ji zakládat, vina, resp. tyto skutečnosti, se prokazují důkazy vyplývajícími z důkazních prostředků, které je třeba provést. Dále lze vytknout, že soud nepřípustně zúžil rozsah dokazování, které chtěl provádět jen „k osobě“ a „k adheznímu řízení“ (což je samo o sobě nepřesné vyjádření). V případě přijetí viny se neprovádí dokazování k vině, tj. ke skutkovým okolnostem zakládajícím vinu, provádí se však dokazování ke skutečnostem potřebným pro učinění dalších výroků, a to především výroku o trestu, případně jiné sankci (což soud prvního stupně, vyjma osoby pachatele, zcela pominul) a případně k uplatněnému nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení (o něž v tomto řízení nešlo). Přitom výrok o trestu nezávisí jen na skutečnostech vztahujících se k osobě pachatele, ale i na dalších okolnostech, jak vyplývá zejména z § 39 tr. zákoníku, jedním z významných podkladů může být i prohlášení oběti, které ostatně také (správně) soud prvního stupně přečetl jako listinný důkaz. V ostatním směru ovšem ani tak nebylo dokazování dostatečné, byť si soud prvního stupně vytyčil, že se některými spornými otázkami bude zabývat. K jedné z klíčových okolností, zda poškozená byla připoutána bezpečnostním pásem, což mohlo mít vliv na posouzení míry spoluzavinění poškozené, ale soud v potřebném rozsahu dokazování neprovedl, především nevyslechl poškozenou O. K., stejně tak nevyslechl ani ostatní pasažéry vozidla.
e) Vady řízení před soudem druhého stupně
48. Shora byla vytknuta celá řada vad řízení, a to nejen přípravného řízení, ale i řízení před soudem prvního stupně, z nichž na některé upozornil obviněný ve svém odvolání, avšak odvolací soud je nenapravil (resp. z podnětu odvolání napadený rozsudek v plném rozsahu nezrušil), navíc zatížil řízení dalšími vlastními procesními pochybeními.
49. Předně lze odvolacímu soudu vytknout zcela nesprávný výklad rozsahu přezkumného oprávnění odvolacího soudu, byl-li rozsudek učiněn na podkladě prohlášení viny. Odvolací soud zcela nesprávně vycházel z teze, že u takového rozsudku vůbec nemá oprávnění jakkoliv přezkoumávat výrok o vině a do něj zasahovat. Takový výklad je zjevně nesprávný a nelze jej opřít ani o ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř., podle nějž jednak soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a jednak skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. To však vůbec neznamená, že vůbec nelze odvoláním v takovém případě napadnout výrok o vině, naopak především proces prohlášení viny a jejího přijetí pochopitelně opravnými prostředky napadnout lze, a to jak řádnými (odvoláním), tak i mimořádnými. Rozšiřující výklad odvolacího soudu, kterým z nemožnosti zpochybňovat skutečnosti uvedené v prohlášení viny dovodil absolutní nepřípustnost odvolání proti výroku o vině, nevyplývá z trestního řádu ani v jeho původní podobě, ani z navazujících výkladů v odborné literatuře, ani z již poměrně rozvinuté judikatury (a to jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu). Nakonec pro ujasnění této otázky provedl zákonodárce legislativní změny zákonem č. 270/2025 Sb., který nabyl platnosti již 5. 8. 2025, tedy téměř půl roku před rozhodnutím odvolacího soudu, touto rozsáhlou novelizací trestních předpisů mimo jiné změnil i dikci § 245 tr. ř., do nějž v souladu s dosavadními poznatky doplnil odstavec třetí, v němž celkem detailně popsal, v jakém rozsahu lze napadat i výrok o vině z rozsudku, kterým soud rozhodl po přijetí prohlášení viny obviněným. Je sice pravdou, že s ohledem na spojení těchto změn se zavedením evidence skutečností důležitých pro práci s dětmi, má nabýt nové znění § 245 tr. ř. účinnosti až 1. 1. 2027, nicméně přijatý text odráží plně dosavadní poznatky aplikační praxe a lze z něj vyjít i při výkladu stávající právní úpravy trestního řádu, a to i ve znění účinném ke dni rozhodnutí odvolacího soudu (k 13. 1. 2026, kdy ostatně byla účinná už celá řada změn jiných ustanovení na základě téže novely).
50. Proti výroku o vině v rozsudku, kterým soud prvního stupně rozhodl po přijetí prohlášení viny obviněným, tak podle nové i současné právní úpravy nepochybně lze brojit a lze podat odvolání, pokud nebyly splněny podmínky pro přijetí prohlášení viny soudem prvního stupně (zpochybněny jsou tak procesní podmínky přijetí prohlášení viny především ve smyslu § 206c odst. 1, 2, 3 a 5 tr. ř.) nebo takový výrok není v souladu s uvedeným prohlášením (výrok učiněný soudem neodpovídá prohlášení, které musí být v souladu s žalobním petitem státního zástupce) anebo pro závažné porušení práv obviněného (zejména v případech porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces – např. při porušení principu nemo tenetur se ipsum accusare, při porušení pravidel nutné obhajoby, při nepřítomnosti obhájce v jednací síni, ač je jeho účast nezbytná apod.). Nedodržení korektního zákonného postupu, který zaručuje zachování práva na obhajobu a na spravedlivý proces je nepochybně možno v odvolacím řízení namítat i za současné právní úpravy, odvolací soud je nejen oprávněn, ale i povinen se takovými námitkami zabývat. Pokud tak neučinil, došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), porušení práva obviněného na přístup k soudu a na soudní ochranu, a tedy k zásahu do ústavně chráněného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
51. Není tak správný názor odvolacího soudu, že je nepřípustné odvolání proti výroku o vině z rozsudku založeného na přijetí prohlášení viny. To dokládá ostatně i judikatura vrcholných soudů. Odkázat lze například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 8 Tdo 690/2024, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 7 Tdo 985/2024, které bylo spolu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2024, sp. zn. 4 To 4/2024, uveřejněno pod č. 50/2025-II. Sb. rozh. tr. s právní větou, podle níž vadu výroku o vině spočívající v jeho rozporu s přijatým prohlášením lze napravit i z podnětu odvolání podaného proti výroku o trestu, má-li vytýkaná vada původ ve vadném výroku o vině. Dále lze připomenout i již zmíněné nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23. Nadto, kdyby měl platit nesprávný názor odvolacího soudu, že výrok o vině nelze vůbec přezkoumávat v odvolacím řízení, byl by tím obviněný zkrácen na svých právech v přístupu k dovolacímu soudu, neboť dovolání je přípustné jen proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, pokud to zákon připouští (§ 265a odst. 1 a 2 tr. ř.). Kdyby k přezkumu odvolacím soudem nemohlo dojít, bylo by v tomto rozsahu nepřípustné i dovolání (viz např. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Přitom již z postupu Nejvyššího soudu v této věci je zřejmé, že Nejvyšší soud takový názor odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nesdílí.
52. Lze uzavřít, že není nepřípustné podání odvolání proti výroku o vině v rozsudku založeném na přijatém prohlášení viny. I při případném nepodání odvolání proti výroku o vině, třeba i v důsledku nesprávného poučení soudem prvního stupně, jakého se dostalo obviněnému i v této věci, se kromě toho může nepochybně uplatnit i postup podle § 254 odst. 2 tr. ř. (viz zmíněná rozhodnutí č. 50/2025-II. Sb. rozh. tr.). Podle tohoto ustanovení přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání a jestliže mají vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání. Takový postup může být typický právě při zpochybnění výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy, pokud namítaná vada má svůj původ ve výroku o vině. Přiměřeně v tomto směru lze opět odkázat i na již zmíněné rozhodnutí č. 31/2022 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud dokonce připustil i možnost (a povinnost) odvolacího soudu z podnětu odvolání státního zástupce proti výroku o náhradě škody přezkoumat podle § 254 odst. 2 tr. ř. rovněž správnost výroku o vině (a to i s argumentační oporou o rozhodnutí pod č. 20/2004 a č. 54/2002-II. Sb. rozh. tr.), mají-li vytýkané vady svůj původ ve výroku o vině. V nyní projednávaném případě dokonce odvolací soud dospěl k jiným skutkovým závěrům ve spojitosti s vlastní přezkumnou činností týkající se výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, které se dokonce dotýkaly i výroku o vině (nejméně pokud jde o příčinu dopravní nehody zaviněné obviněným), přesto proti výroku o vině nijak nezasáhl (protože vycházel z nesprávné představy, že tak nemůže učinit). I v tom tak lze spatřovat pochybení odvolacího soudu.
53. Nadto se odvolací soud dopustil i dalšího pochybení v procesu dokazování, když řešil klíčové otázky příčiny dopravní nehody a míry spoluzavinění poškozené založené na tom, zda byla připoutána bezpečnostním pásem, či nikoli. Odvolací soud sice důvodně vytkl soudu prvního stupně, že se těmito otázkami řádně nezabýval, nicméně podobných pochybení se dopustil i on sám. Tak předně nařídil k projednání veřejné zasedání, o němž pouze vyrozuměl obviněného, ačkoliv hodlal (i poměrně významně) doplňovat dokazování. Přitom v takových případech žádá judikatura zásadně předvolání obviněného s tím, že účast obviněného se v zásadě považuje za nutnou s ohledem na zachování práva obviněného vyjádřit se k prováděným důkazům, případně být vyslechnut či podat doplňující vyjádření a vysvětlení (rozhodnutí č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.).
54. Kromě toho odvolací soud poměrně výrazně měnil skutkové závěry soudu prvního stupně, a to aniž by řádně provedl dokazování, na němž by takové závěry mohl založit. Především zcela odlišně vyhodnotil znalecký posudek znalkyně MUDr. Jitky Pažinové, která ve věci podala znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ke zraněním poškozené O. K. Tato znalkyně svůj znalecký posudek v průběhu trestního řízení doplňovala a byla k němu obsáhle vyslýchána soudem prvního stupně, protože některé její závěry (zejména v klíčové otázce rozdílu zranění při připoutání bezpečnostním pásem a bez něj) byly poněkud protichůdné či nejednoznačné. Soud prvního stupně o této klíčové otázce neučinil skutkové zjištění na podkladě řádně provedeného dokazování, protože k této klíčové otázce nevyslechl svědky (osádku havarovaného vozidla, ani svědky zasahující na místě), neprovedl žádné listinné či jiné důkazy jednoznačně prokazující, zda svědkyně byla připoutána (např. fotografie z místa dopravní nehody, kamerové záznamy svědků, např. z protijedoucích vozidel apod.), což mu důvodně odvolací soud vytkl. Pak se ale odvolací soud dopustil zcela stejné chyby, když učinil skutkový závěr o téže otázce taktéž, aniž by k ní provedl rozhodné důkazy. Dokonce ale navíc ještě při pochybnostech vycházel z verze pro obviněného nepříznivější. Již jen tím porušil základní zásady dokazování, zejména zásadu vyhledávací, kterou se má zajistit naplnění zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.), protože neopatřil k této otázce potřebné důkazy, které by vyplývaly z důkazních prostředků před ním provedených, dále tím porušil i zásadu presumpce neviny a z ní plynoucí princip in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jenž navíc může nastoupit až tehdy, není-li dalších důkazů, kterými by mohla být nejasnost rozptýlena. Odvolací soud totiž uzavřel, že bude vycházet z toho, že poškozená byla připoutána, protože nebyl prokázán opak. Obviněný ale nemusí prokazovat skutečnosti, které mu jdou k tíži, naopak je to strana obžaloby (a případně při její nečinnosti i soud ve smyslu § 2 odst. 5 in fine tr. ř.), kdo má prokazovat vinu obviněného a všechny skutečnosti s tím související a významné pro posouzení viny. Vina navíc musí být prokázána nepochybně, tedy bez důvodných pochybností, neboli nade vši pochybnost (beyond a reasonable doubts), pochybnosti vždy prospívají obviněnému. Na tom je (na rozdíl od civilního procesu) založen trestní proces, přitom princip in dubio pro reo může nastoupit až tehdy, není-li možno pochybnosti rozptýlit dalším dokazováním. V tomto případě obviněný uplatňoval na svou obranu tvrzení, že poškozená nebyla připoutaná (vycházel přitom z jí podaného vysvětlení, jež je ale zatíženo procesní vadou v podobě tlumočení vyloučenou osobou a bez ověření její odborné způsobilosti – viz výše). Odvolací soud se tak měl touto otázkou zabývat, pokud chtěl sám ve věci rozhodnout, měl k tomu provést potřebné důkazy. To však neučinil, namísto toho vyšel z presumpce skutkové okolnosti, která byla v otázce viny k tíži obviněného, takže jednal v přímém rozporu s principem presumpce neviny.
55. Odvolací soud při takovém přehodnocení skutkových závěrů soudu prvního stupně zčásti vycházel z vlastních úvah založených na vyhodnocení fotografií z protokolu o dopravní nehodě (na nichž ovšem poškozená na sedadle zachycena není), zčásti přitom vycházel z odlišného vyhodnocení znaleckého posudku znalkyně MUDr. Jitky Pažinové, o který naproti tomu opřel soud prvního stupně opačný závěr. Odvolací soud jen proto, aby tento znalecký posudek mohl přehodnotit, jej přečetl podle § 211 odst. 5 tr. ř. Ke čtení tohoto znaleckého posudku a protokolů o výpovědi znalkyně sice měl souhlas stran, nicméně nebyla splněna jedna z dalších nezbytných podmínek uvedených v § 211 odst. 5 tr. ř., podle nějž lze přistoupit ke čtení znaleckého posudku (mimo jiné podmínky) jen tehdy, jestliže „nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku“. Pokud pak odvolací soud vytýkal nesprávnosti znaleckého posudku, jeho nejednoznačnost, zčásti i nesprávnost, a činil tak jen proto, aby z něj vyvodil jiné závěry než soud prvního stupně, je takový procesní postup jednoznačným obcházením zákona, a tedy i nezákonným provedením jednoho z klíčových důkazních prostředků. Přitom i ve veřejném zasedání o odvolání před odvolacím soudem lze znalecký posudek provést jeho přečtením jen za splnění přísných podmínek § 211 odst. 5 tr. ř., jak vyplývá i z § 263 odst. 6 tr. ř., podle jehož druhé věty se na provádění důkazů v takovém řízení užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Pokud tedy chtěl odvolací soud rozporovat závěry, jaké učinil soud prvního stupně na podkladě znaleckého posudku, měl znalkyni sám vyslechnout podle § 108 tr. ř. za případného využití postupu podle § 210 tr. ř.
56. Je tak patrno, že odvolací soud obviněným vytýkané vady řízení před soudem prvního stupně a jeho rozsudku nenapravil, naopak trestní řízení zatížil ještě vadami dalšími, když se především nedůvodně odmítl některými námitkami obviněného zabývat (odepřel mu tak právo na přístup k soudu), následně provedl ve veřejném zasedání dokazování v rozporu se zákonem, aby na jeho základě změnil skutkové závěry soudu prvního stupně, přičemž navíc jednu z klíčových otázek na podkladě takového dokazování nebylo možno vůbec objasnit a odvolací soud při utváření skutkového závěru vycházel v pochybnostech v neprospěch obviněného, jak bylo uvedeno výše. Odvolací soud dále přehodnotil i další skutkové zjištění vztahující se k příčině dopravní nehody, aniž by při takovém (opět ale důkazně nepodloženém) závěru zasáhl do výroku o vině. Učinil tak navíc bez výslechu obviněného, svědků, ale i bez znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční doprava, se specializací na technické příčiny dopravních nehod (odvolací soud své závěry založil jen na několika málo fotografiích, které jsou součástí protokolu o dopravní nehodě). Navíc při těchto jeho závěrech není ani zřejmé, které povinnosti měl obviněný jako řidič porušit (zjevně to ale nemělo být nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu vozovky).
57. Lze tak shrnout, že průběh skutkového děje i po provedeném odvolacím řízení zůstal neobjasněn, dokonce naopak odvolací soud do situace vnesl ještě další pochybnosti, které navíc mohou mít i zcela zásadní vliv na správnost doposud užité právní kvalifikace (jak bylo naznačeno již shora). Na tomto řízení je patrné, že selhaly všechny pojistky, které brání nadužívání či dokonce až zneužívání institutů tzv. konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí, výsledkem čehož je odsuzující rozsudek s výrokem o vině, o jehož správnosti s ohledem na neprovedené dokazování přetrvávají vážné pochybnosti, a to jak pokud jde o závěry skutkové, tak i závěry právní, které jsou se skutkovými úzce provázány, jak bylo vysvětleno shora.
V. Závěrečné shrnutí
58. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného V. S. a podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil nejen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 9 To 343/2025, ale i rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 3 T 26/2025, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože zásadní vady v procesním postupu vykazuje již přípravné řízení, dokonce lze dospět k závěru, že doposud nenabylo právní moci ani usnesení o zahájení trestního stíhání, a protože ani nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, bylo třeba podle § 265l tr. ř. věc vrátit až do přípravného řízení státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Klatovech s příkazem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
59. Nejvyšší soud vrátil věc do přípravného řízení, neboť již v této fázi trestního řízení došlo k řadě procesních pochybení, zejména při tlumočení jednotlivých úkonů. V přípravném řízení tak bude třeba využít jen tlumočníka, u kterého nebudou žádné pochybnosti o jeho nepodjatosti a bude splňovat všechny podmínky stanovené zákonem o soudních tlumočnících, a to k provedení tlumočnických úkonů do jazyka, o němž vyslýchané osoby prohlásí, že je jejich mateřským jazykem nebo že mu rozumí. Znovu bude třeba vyjasnit, zda obviněný po řádném poučení, kterému bude rozumět (s ověřením porozumění), trvá na překladu důležitých rozhodnutí podle § 28 odst. 2 tr. ř., či zda se tohoto práva vzdává, podle toho bude případně namístě postupovat ohledně usnesení o zahájení trestního stíhání a též případně později ohledně obžaloby. Dále bude zapotřebí objasnit základní skutkové okolnosti opatřenými důkazy, zejména pak výpověďmi svědků a znaleckým posudkem k průběhu a příčinám dopravní nehody. Teprve pak bude možné posoudit, jaké povinnosti měl obviněný jako řidič motorového vozidla, s nímž havaroval, porušit, zda jsou tzv. důležitými povinnostmi vyplývajícími z postavení obviněného jako řidiče a uloženými mu zákonem, což se následně může projevit v trestněprávní kvalifikaci skutku. Zapotřebí bude též objasnit, zda byla poškozená připoutaná bezpečnostním pásem a jaký mělo případně porušení takové povinnosti, bude-li zjištěno, vliv na její zranění. Podle dalšího průběhu trestního řízení nelze vyloučit potřebu objasnění i dalších okolností.
60. Při dalším procesním postupu a rozhodování ve věci samé je třeba se vystříhat procesních pochybení, k jakým docházelo v dosavadním průběhu trestního řízení. Vyloučeno zatím případně není ani pozdější využití alternativních postupů (např. podmíněného zastavení trestního stíhání, stejně jako i konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí), budou-li ale splněny pro takové postupy podmínky a budou dodržena základní pravidla zákonného a spravedlivého procesu.
61. Nejvyšší soud dále připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou orgány činné v přípravném řízení i následně soudy nižších stupňů při novém projednání a rozhodnutí věci vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení. Jsou též povinny respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.
62. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 7. 2026
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu