Plný text
6 Tdo 114/2024-1392
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 2 To 51/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 5/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 52 T 5/2021, v bodě I uznal obviněného J. V. vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím (zestručněně vyjádřeno), že
v přesně nezjištěné době od 24. 4. 2019 do 6. 9. 2019 jako otec nezletilé AAAAA (pseudonym), kterou měl ve společné péči se svou družkou D. N., s nezletilou opakovaně ve více případech zle nakládal a vystavoval ji permanentnímu fyzickému i psychickému stresu, a to zejména tak, že když odmítala podávanou stravu nebo plakala, tak s ní opakovaně od sebe a k sobě třásl tak, že ji držel za trup, dále ji opakovaně bil blíže nezjištěnou intenzitou po jejích rukách, opakovaně jí namáčel prsty na rukou, které si strkala do očí a úst, do pepře a soli, a k témuž naváděl i svoji družku, kdy takové jednání vedlo k zanesení soli a pepře zejména do oblasti očí a dýchacích cest poškozené a ke vzniku nečekané a opakované prudké bolesti u nezletilé, provázené pláčem, slzením a akutními dechovými obtížemi, se kterými si nemohla nezletilá nijak sama pomoci a dále nejméně v jednom případě poškozenou úmyslně hodil z výšky přibližně 50 cm na postel a nezletilé následně sám ani se svojí družkou neposkytoval náležité lékařské ošetření, kdy v důsledku jeho jednání musela být poškozená od 6. 9. do 4. 10. 2019 hospitalizována v dětské nemocnici po zdravotních potížích, spočívajících zejména ve zvýšené teplotě a zvracení obloukem a projevy syndromu třeseného dítěte, a svým jednáním tak způsobil poškozené opakované poranění hlavy a mozku víceúrazovými mechanismy s krvácením do a před sítnici vpravo, krvácením pod tvrdou plenu mozkovou čelně vlevo a spánkově dole s opakovaným nitrolebním krvácením pod měkkou plenu mozkovou, trhlinami nitrolebních žil s vytvořením krevní sraženiny při klenbě lební, krvácením do sítnice pravého oka, tedy způsobil poškození důležitého orgánu – mozku, dále poúrazový epileptický syndrom s epileptickými záchvaty nezletilé, přechodné levostranné ochrnutí, podráždění spojivek s překrvením, přičemž k úmrtí nezletilé či ke vzniku trvalých závažných poškození u nezletilé nedošlo jen díky shodě náhod a okolností a poskytnutí vysoce lékařsky specializované péče, čehož si musel být obžalovaný vědom, i při svém podprůměrném intelektu, byť spoléhal že takový následek nezpůsobí.
Za to mu uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst.1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtyř let.
2. V bodě II podle § 226 písm. d) tr. ř. zprostil obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně obviněnou D. N. pro další jednání vůči nezletilé poškozené, v němž byl spatřován zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, neboť obviněná není pro nepříčetnost trestně odpovědná. V bodě III uložil podle § 99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku obviněné D. N. ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
3. V bodě IV podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil krajský soud obviněnému J. V. povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50 000 Kč. V bodě V podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. V bodě VI podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému J. V. povinnost nahradit poškozené V. Z. P. Č. R. majetkovou škodu ve výši 151 189 Kč.
4. O odvoláních obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 2 To 51/2023, jímž pod bodem I podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil, a to ohledně obviněného J. V. ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Pod bodem II odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu a jeho prostřednictvím také výroky I, IV a VI rozsudku soudu prvního stupně napadl obviněný zastoupený obhájkyní Mgr. Ing. Klárou Bunovou dovoláním, v němž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
6. Výrok o vině je podle obviněného založen na extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem popsaným ve skutkové větě. Namítl, že v provedeném dokazování nemá oporu závěr, podle kterého s dcerou opakovaně třásl a způsobil jí tak těžkou újmu na zdraví. Připustil, že s ní v jednom případě lehce zatřásl, to však ani podle znalců nemohlo vést k nitrolebnímu zranění. Žádný ze svědků neviděl, že by s nezletilou někdy třásl. Ani svědkyně M. Š. intenzitu třesení nepopsala či nepředvedla. Na základě provedeného dokazování nelze vyloučit, že s nezletilou třásla jiná osoba, zejména spoluobviněná D. N. Prokázáno nebylo ani hození dcery z výšky přibližně 50 cm na postel. Takové zjištění je založeno pouze na výpovědi spoluobviněné, které však stojí zcela osamoceně. Pokud jde o jednání spočívající v namáčení prstů dcery do soli a pepře, soudy vyšly opět pouze z výpovědi spoluobviněné. Na jejím základě rozhodně nelze učinit závěr, že k této činnosti spoluobviněnou naváděl. Další svědkyně vypovídaly jen o tom, co se dozvěděly z doslechu od třetí osoby a v průběhu trestního řízení. Při hodnocení výpovědi spoluobviněné nevzaly soudy v potaz její psychologický profil a snahu přenést svoji odpovědnost na obviněného. Obviněný dále namítl, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně zůstalo nedotčeno jednání spočívající v bití nezletilé nezjištěnou intenzitou po rukách vedoucí ke zlomeninám záprstních a vřetenních kostí, přestože odvolací soud nevyloučil, že tato poranění jí způsobila výlučně spoluobviněná. Ohledně závěru soudů o neposkytnutí náležitého lékařského ošetření obviněný namítl, že žádných příznaků u dcery si nevšimla nejen jeho sestra, která byla v té době zaměstnána jako zdravotní sestra na neurologii, ale při kontrolách ani pediatrička O. L. a ortopedička P. G. Proto považuje za nepřiměřené, že je mu jako osobě s podprůměrným intelektem a prvorodiči kladeno za vinu, že nevyhledal lékařské ošetření dříve. Obviněný opakovaně vyloučil jakékoliv zlé nakládání s dcerou. Připustil pouze její náhodný pád do vaničky při koupání, jedno, nikoli silné, zatřesení a sporadické velmi lehké plácnutí po ručičkách. Toto své ojedinělé nevhodné chování vůči dceři nečinil v úmyslu způsobovat jí příkoří či ji trýznit, ale naopak udržovat ji zdravou, nakrmenou a spokojenou. Nevhodné prostředky, které k tomuto cíli výjimečně zvolil, pramenily z jeho nezkušenosti, výrazně sníženého intelektu a snížené schopnosti rozpoznat, co přirozeně patří k vývojovému období dítěte. Tímto způsobem současně nemohl dceři způsobit vznik poranění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku. Soudy podle jeho názoru nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a porušily jeho právo na spravedlivý proces.
7. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný namítl, že odvolací soud zjevně nezohlednil veškeré zásady podle § 38 a § 39 tr. zákoníku. Při posouzení povahy a závažnosti trestného činu měl být trest vybrán a vyměřen tak, aby odpovídal individuálním a konkrétním zvláštnostem daného skutku. Obviněný má zájem vídat se s dcerou, alespoň v rámci asistovaného styku, neboť mu na ní záleží a chybí mu. V případě výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců bude od dcery odloučen na další významnou část jejího dětství. Ve vztahu ke svým osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům uvedl, že v současné době je v insolvenčním řízení s povolením oddlužení, a to již od 15. února 2019. Při výkonu trestu odnětí svobody lze očekávat, že míra uspokojení věřitelů a možnosti odsouzeného nadále plnit oddlužení budou značně omezené. Obviněný rovněž namítl, že odvolací soud v rozporu s § 39 odst. 5 tr. zákoníku zohlednil okolnost, že k údajné trestné činnosti docházelo ze strany otce, na jehož péči byla dcera závislá, přestože jde o okolnost uvedenou ve skutkové podstatě trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku.
8. Vadný je podle obviněného i výrok o povinnosti nahradit nezletilé poškozené nemajetkovou újmu, jelikož nárok vyčíslila neurčitě a nekonkretizovala, z titulu jakého nároku je nemajetková újma požadována, tj. zda se jedná o náhradu za duševní útrapy, za bolestné, za ztížení společenského uplatnění, či újma z jiného titulu. Při hodnocení jeho příjmových poměrů soudy zcela opomenuly skutečnost, že je v insolvenci a jeho schopnost dostát peněžitým závazkům je tedy významně snížena.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2023, č. j. 2 To 51/2023-1407, a výroky I, IV a VI rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2023, č. j. 52 T 5/2021-1350, zrušil a sám nově rozhodl podle § 226 písm. b) tr. ř. tak, že jej zprostí obžaloby. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.
10. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že těžiště dovolací argumentace obviněného tkví ve zpochybnění skutkových zjištění soudů, kdy podstata námitek spočívá v odlišné interpretaci výsledků dokazování. Podle názoru státní zástupkyně Krajský soud v Brně podrobně a logicky vyhodnotil provedené důkazy nejen jednotlivě, ale především v jejich souhrnu, a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byl právě obviněný jako otec nezletilé poškozené, kdo s ní popsaným násilným způsobem zacházel. Odvolací soud k jeho odvolacím námitkám přesně specifikoval, jaké jednání bylo obviněnému kladeno za vinu s tím, že zjištěné zlomeniny kostí záprstních a vřetenních mu klást za vinu nelze a výslovně se zabýval i zaviněním obviněného. Proto skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, nepředstavují porušení práva obviněného na spravedlivé řízení.
11. Pokud jde o námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu, podle státní zástupkyně je nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Při stanovení druhu a výměry trestu měl odvolací soud na paměti zákonná kritéria stanovená v trestním zákoníku a výrok o trestu náležitě odůvodnil, přičemž zejména vzal v úvahu okolnosti činu, i komplexní hodnocení osoby obviněného. Obviněným v dovolání tvrzený zájem o nezletilou podle státní zástupkyně neodpovídá údajům z výpovědi jeho sestry B. V., která ji má v současné době v pěstounské péči.
12. Za opodstatněnou však státní zástupkyně označila výhradu obviněného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy (ale i majetkové škody). Rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. podle ní bránila skutečnost, že bylo ve vztahu k němu vedeno insolvenční řízení (oddlužení). Soudy tedy pochybily, pokud navzdory této skutečnosti i přes existenci § 140b insolvenčního zákona takový výrok o pohledávce týkající se majetkové podstaty vyslovily. Státní zástupkyně k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1139/2020, a ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 396/2020.
13. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 52 T 5/2021, a to ve výrocích, kterými byla obviněnému uložena povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit na náhradu škody nezletilé poškozené nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50 000 Kč, dále ve výroku, kterým byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně tak jako ve výroku, kterým byla obviněnému uložena podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené V. Z. P. Č. R. náhradu majetkové škody ve výši 151 189 Kč, aby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 2 To 51/2023, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. proti výrokům o náhradě škody jmenovaným poškozeným v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 52 T 5/2021, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. nezletilou poškozenou a V. Z. P. Č. R. odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
14. Obviněný J. V. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
15. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocný odsuzující rozsudek odvolacího soudu, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a obviněnému byl za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uložen trest.
16. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolací soud především z předloženého procesního spisu zjistil, že námitky obviněného uvedené v dovolání jsou vesměs opakováním jeho obhajoby uplatňované v předcházejících stadiích trestního řízení. Stejné výhrady uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat.
21. Ve vztahu k výroku o vině obviněný sice výslovně vytkl, že skutková zjištění soudů jsou extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jeho výhrady ovšem nepřesahovaly běžnou polemiku s hodnotícími úvahami soudů. K těmto námitkám lze uvést, že napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 38. až 45. rozsudku nalézacího soudu a body 21. až 25. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.
22. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Postačí zmínit, že obhajoba obviněného byla vyvrácena především již objektivním nálezem na těle nezletilé a prostřednictvím znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a lékařských zpráv byla objektivizována četná poranění v minulosti (bližší či vzdálenější, bylo-li možno tak stanovit) způsobená poškozené, některá byla i opakovaná. Soudy se pak velmi podrobně věnovaly otázce, kdo z rodičů ta která zranění dceři způsobil (resp. proč popsané následky nelze přičítat třetím osobám), přičemž závěry ve vztahu k dovolateli opřely o důsledný rozbor obsahu jednotlivých důkazů, zejména svědeckých výpovědí, ale i výpovědí obviněných, stran praktik aplikovaných na poškozené. Soudy si byly plně vědomy specifik důkazní situace, kdy několikaměsíční působení útrap poškozené bylo řešeno zpětně po její hospitalizaci od 6. 9. 2019, a bylo třeba velmi důkladně vyhodnotit podíl rodičů na péči o poškozenou, způsob, jakým tak činili a který z nich se zjištěných praktik a jednotlivých ataků dopustil. Poranění mozku a očí vzniklo podle znalce MUDr. M. Š. jednoznačně třesením dítěte. Sám obviněný třesení s dcerou připustil. Tento způsob nakládání obviněného s dcerou potvrdila i svědkyně M. Š., sociální pracovnice, která ještě před zahájením trestního stíhání hovořila s oběma obviněnými, kdy jí obviněný výslovně řekl, že s nezletilou občas třásl, aby neplakala. Proto nebylo možné akceptovat námitku obviněného, že se jednalo jen o jedno třesení malé intenzity. Skutečnost, že obviněný opakovaně nanášel na prsty dcery sůl a pepř skutečně vyplynula zejména z výpovědi spoluobviněné učiněné v počáteční fázi trestního řízení v rámci rekonstrukce. Jednalo se ovšem o výpověď podrobnou a bezděčnou, v níž se vyjadřovala ke své osobě a k tomu, jak s nezletilou nakládala. Přitom velmi podrobně popsala, že jí obviněný názorně ukazoval, jak má dceři prsty do soli a do pepře namáčet, což jí vysvětlil tím, aby si nedávala prsty do úst. Současně popsala i to, jak obviněný úmyslně hodil poškozenou z výšky přibližně 50 cm na postel. Tyto části její výpovědi rozhodně nelze vykládat tak, že chtěla účelově přenést odpovědnost za své jednání na obviněného. Jejímu psychologickému profilu a nízkému intelektu v podstatě odpovídá neschopnost podobných složitějších konstrukcí a úvah. Ohledně nanášení soli a pepře navíc byla její výpověď nepřímo podpořena lékařskými zprávami i výpověďmi svědkyň M. Š. a M. H. S obviněným nelze souhlasit, že by mu bylo kladeno za vinu způsobení zlomenin na rukou nezletilé. Odvolací soud uzavřel, že tato zranění mohla dceři způsobit výlučně spoluobviněná. Na druhou stranu obviněný sám připustil „sporadické lehké plácnutí“ po rukou dcery, což soudy odpovídajícím způsobem promítly v popisu skutku jako bití blíže nezjištěnou intenzitou po jejích rukách. Nelze přisvědčit ani argumentaci obviněného, že mu nelze klást za vinu neposkytnutí náležitého lékařské ošetření dceři za situace, kdy si ani lékaři při zdravotních prohlídkách žádných poranění nevšimli. Nelze totiž přehlédnout, že na rozdíl od lékařů obviněný věděl, jakým způsobem dceru týral a jaká zranění jí působil. Musel vidět, že má drobná poranění v obličeji, že nadměrně pláče, je neklidná, nechce jíst, zvrací, má teploty, v pozdějších fázích že se z bolesti ohýbá tzv. do luku. Přesto na žádné z těchto projevů dětskou lékařku neupozornil ani nevyhledal akutní lékařskou pomoc. Z výpovědí rodinných příslušníků, kterým atypické projevy a poranění poškozené neunikly, naopak plyne, že zranění dcery bagatelizoval a omlouval je evidentně smyšlenými důvody jejich vzniku.
23. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nebylo tedy ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. jeho prvé alternativy, možno uzavřít, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
24. Další část dovolání věnoval obviněný námitkám směřujícím do výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Takové výhrady však žádnému z důvodů dovolání neodpovídaly. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. To je jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolatel přitom svými námitkami reklamoval právě ustanovení § 38 a § 39 a násl. tr. zákoníku, tj. polemizoval s přiměřeností trestní sankce, aniž tvrdil uložení trestu, který zákon nepřipouští či uložení trestu v nepřípustné výměře. V řízení o dovolání není zásadně možné přezkoumávat ani dodržení § 38 tr. zákoníku. Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy vybočení ze zákonných mezí této diskrece trestního soudu při ukládání sankcí, představující porušení základních práv a svobod obviněného (porušení principu proporcionality trestní represe). Zásah Nejvyššího soudu z důvodu nedodržení citovaných ustanovení trestního zákoníku upravujících obecné zásady pro ukládání trestů (trestních sankcí) je tak možný za situace obdobné té, v níž by nápravu zjednal Ústavní soud (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). O takový případ se však v projednávané věci zjevně nejedná.
25. Obviněný byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody od dvou do osmi let. Jestliže mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře tří roků a šesti měsíců, tedy v první čtvrtině trestní sazby, nelze jej považovat za nepřiměřeně přísný (v dané výměře byl trest obligatorně uložen jako nepodmíněný podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku). Výši uloženého trestu odvolací soud náležitě odůvodnil v bodech 27. až 30. odůvodnění svého rozsudku. Zohlednil velmi vysoký stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného daný již tím, že šlo o zásah do tělesné a psychické integrity novorozeného dítěte. Jednání obviněného vedlo k velmi závažným následkům na zdraví jeho dcery s reálnou hrozbou vzniku dalších následků, včetně smrti nezletilé v důsledku poranění centrálního nervového systému. K tomu nedošlo pouze souhrou šťastných náhod bez přičinění obviněného. Délka trestního stíhání ani doba od spáchání činu nedosáhly takového rozsahu, aby je bylo třeba kompenzovat v rámci ukládaného trestu. Pokud obviněný poukázal na svůj zájem vídat se s dcerou, již státní zástupkyně přiléhavě zmínila výpověď svědkyně B. V., sestry obviněného, z níž plyne, že obviněný zájem o dceru postupem času přestal projevovat. Dcera je v současnosti v její péči a v rámci možností se ze zranění zotavila. Kontakt s rodiči nese špatně, je plačtivá a lekavá.
26. Odvolací soud neporušil ani zásadu zákazu dvojího přičítání téže okolnosti ve smyslu § 39 odst. 5 tr. zákoníku, když přihlédl také k tomu, že obviněný jednal jako otec, tedy nejbližší příbuzný nezletilé, na jehož péči byla jako novorozenec esenciálně závislá. Uvedená zásada totiž nebrání tomu, aby soud při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby přihlédl k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý znak skutkové podstaty trestného činu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1972 Sb. rozh. tr.). V případě trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku může být svěřenou osobou nejen dítě, ale i osoba zletilá. Na rozdíl od svěřené osoby podle § 195 tr. zákoníku nemusí jít o osobu, která si sama nemůže opatřit pomoc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1459/2012, uveřejněné pod č. 71/2013 Sb. rozh. tr.). Obviněný se činu dopustil vůči vlastní dceři krátce po jejím narození, tedy ve věku, kdy byla zcela bezbranná a plně odkázaná na péči rodičů. Tato okolnost podstatně zvyšovala společenskou škodlivost jeho jednání [srov. § 195 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], a proto ji odvolací soud správně zohlednil nad rámec základní skutkové podstaty jako přitěžující ve smyslu § 42 písm. h) tr. zákoníku.
27. V rámci dovolacích námitek proti výroku o náhradě škody pod body IV a VI rozsudku soudu prvního stupně dovolatel soudům vytkl, že - nárok na náhradu nemajetkové újmy byl vyčíslen neurčitě, nebyl poškozenou konkretizován co do titulu, tedy zda se jedná o duševní útrapy, bolestné, ztížení společenského uplatnění apod., a - bylo opomenuto, že obviněný je v insolvenci a jeho schopnost dostát peněžitým závazkům je výrazně snížena. 28. Možno uvodit, že nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody apod. Pokud zmínil dovolatel probíhající insolvenční řízení, jeho argumentaci stran nemožnosti rozhodnout podle § 228 odst. 1 tr. ř. o jeho povinnosti k náhradě škody v podstatě dotvořila svým vyjádřením státní zástupkyně, neboť obviněný argumentoval toliko sníženou schopností dostát svým závazkům. Přesto k tomu Nejvyšší soud (v plném odkazu na usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1197/2020) připomíná, že je nutné posuzovat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který má hmotněprávní povahu a nikoli povahu procesní. Námitka nepřípustnosti rozhodnout o vzneseném nároku na náhradu škody, případně nepřípustnosti přiznat takový nárok, je otázkou práva procesního a nikoli hmotného. Insolvenční zákon (zákon č. 182/2006 Sb. v platném znění) má charakter speciálního předpisu v otázce možnosti rozhodovat v adhezním řízení o vznesených nárocích poškozených i vůči trestnímu řádu (je vůči němu v tomto ohledu lex specialis). Konkrétně jde o ustanovení § 140b insolvenčního zákona, podle něhož nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 insolvenčního zákona). To neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.
29. Je tedy zjevné, že námitka probíhajícího insolvenčního řízení ohledně obviněného nemůže být považována za vznesenou na hmotněprávním základě, neboť § 140b insolvenčního zákona i § 228 odst. 1 tr. ř. regulují řízení, tedy proces. Taková námitka pak nemůže naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem ani žádný jiný dovolací důvod (trestní řád obsahuje jen úzce vymezený taxativní výčet dovolacích důvodů, které mají procesní charakter). To ostatně vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 654/2002, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004). Obdobně podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015, pokud dovolatel namítá, že trestní soud v adhezním řízení nemohl o nároku poškozeného na náhradu škody rozhodnout v době, kdy již probíhalo ohledně dovolatele, coby dlužníka, řízení podle insolvenčního zákona, tak se jedná o procesní námitky, které nejsou způsobilé naplnit dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Pro úplnost se konstatuje, že daná námitka (kterou však dovolatel v takto komplexním rozsahu ani nevznesl) tak nemohla být akceptována jako podřaditelná pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ve vztahu k oběma poškozeným – nezletilé AAAAA i V. Z. P. Č. R. Ohledně druhé zmíněné poškozené pak dovolatel stran neurčitosti vyčísleného nároku žádné námitky neuplatnil a rozporoval toliko nárok na náhradu nemajetkové újmy poškozené nezletilé AAAAA.
30. Námitku nedostatečné specifikace a neurčitosti vyčíslení nároku na náhradu nemajetkové újmy lze formálně podřadit pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť lze hovořit o problematice „jiného hmotněprávního posouzení“. Námitku však Nejvyšší soud neshledal důvodnou.
31. Za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře, duševních útrapách), či se na majetku projevuje nepřímo, sekundárně. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy zakotvené zejména v § 2894 odst. 2, § 2951 odst. 2 a dalších ustanoveních občanského zákoníku. Při rozhodování o nároku na náhradu nemajetkové újmy musí soud vycházet ze všech příslušných hmotněprávních předpisů, ať už občanského práva, či jiných. Je přitom nutné mít na mysli, že adhezní řízení v podstatě nahrazuje řízení občanskoprávní, v němž by jinak došlo k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Pokud trestní soudy rozhodují podle § 228 odst. 1 tr. ř. o přiznání poškozeným uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy, musí dbát toho, aby kvalita jejich rozhodnutí z hledisek rigoróznosti právního posouzení daného nároku a jeho odrazu v odůvodnění rozsudku v zásadě dosahovala obdobných kvalit jako rozhodnutí civilních soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011). V části odůvodnění vztahující se k adheznímu výroku se rozhodující soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08). Stejně tak musí soud v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhnout vymezení důkazně ověřených skutečností, z nichž při určení výše nemajetkové újmy vychází, včetně posouzení jejich souvislostí majících vliv na přiznanou výši nároku. Soudy nižších stupňů pak uvedeným povinnostem v základním rozsahu dostály.
32. Předně je v dané trestní věci třeba upozornit, že samotné vznesení nároku poškozenou, resp. jejím opatrovníkem, u hlavního líčení konaného dne 11. 10. 2021 (č. l. 1075 verte) bylo učiněno sice stručně a nikoli zcela precizně, leč přesto srozumitelně, a to označením obou obviněných, požadované celkové částky i titulem „nemajetkové újmy“. Nárok poškozené tak byl vznesen řádně i včas ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. V těchto souvislostech Nejvyšší soud připomíná, že od poškozeného nelze požadovat, aby svůj nárok kvalifikoval podle hmotného práva (např. zda žádá náhradu újmy podle § 2956 či 2958 o. z.), taková kvalifikace a rozhodnutí o přiměřenosti odčinění imateriální újmy je výlučnou odpovědností soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 1222/22, bod 34.). Stejně podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, není nutné pro uplatnění nároku poškozeného, aby odkázal na konkrétní zákonná ustanovení; pouze jednotlivé relativně samostatné nároky vyplývající z ustanovení § 2958 o. z. musí být specifikovány do té míry, aby bylo možno rozhodnout o každém z nich samostatně, a nutno uvést minimální výši částky představující každý jednotlivý nárok.
33. V dané věci však poškozená prostřednictvím opatrovníka nárokovala toliko jedinou částku, aniž by vyvstala pochybnost, zda bylo do této částky zakomponováno vícero různých možných nároků na náhradu nemajetkové újmy myslitelných např. podle § 2958 o. z., tedy bolestné, další nemajetkovou újmu či ztížení společenského uplatnění. Byť vyjádření opatrovníka poškozené u hlavního líčení nebyla zcela jednoznačná, lze z nich a z celkového kontextu odůvodnění soudů nižších soudů dovodit jediný možný závěr, a sice, že ve věci byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán poškozené nárok na odškodnění tzv. duševních, resp. psychických, útrap poškozené vzniklých v návaznosti na zlé nakládání ze strany obviněného, tedy v režimu ustanovení § 2956 o. z. Ve věci totiž nebylo předmětem dokazování ani argumentace poškozené dokladování bolestného či ztížení společenského uplatnění, ani v tomto ohledu nebyl nárok uplatňován, tedy nebylo možno rozhodovat o takových jednotlivých nárocích nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. Jelikož i kategorie tzv. další nemajetkové újmy podle § 2985 o. z. je vázána podle ustálené judikatury i systematiky občanského zákoníku velmi úzce k ublížení na zdraví a usmrcení, potažmo i na proces průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, nemohlo se v dané věci jednat o přisouzení tohoto nároku (byť obecně by samozřejmě i takový nárok v úvahu přicházel). Další nemajetkovou újmou se totiž rozumí újma spojená se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu (např. nečekané závažné komplikace spojené s léčením, nepříznivé dopady do sféry poškozeného, které nejsou bolestivé a které nemají trvalý charakter, zejména různá dočasná omezení v dosavadních aktivitách apod.).
34. Vzhledem k tomu, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 56.) uvedl citaci ustanovení §§ 2956, 2957 i 2985 o. z. a uvodil tak v teoretické rovině veškerá ustanovení, která vůči poškozené přicházela v úvahu, nutno konstatovat, že je vyloučeno duplicitní odškodnění duševních útrap podle obecného ustanovení § 2956 o. z. a podle ustanovení zvláštních podle § 2958, § 2959 a 2971 o. z. – non bis in idem. Soud se však evidentně zabýval „případnou paušální částkou“ náhrady nemajetkové újmy, popř. maximální možnou výší takové náhrady. Lze tak, jak již bylo výše uvedeno, dovodit přiznání nároku na náhradu duševních útrap podle § 2956 o. z. Ty jsou jako psychická újma součástí imateriální újmy. Musí přitom dosáhnout určité kvalifikované intenzity – míry utrpení. V těchto souvislostech lze plně odkázat na vyčerpávající hodnocení relevantních kritérií soudy nižších stupňů (body 56. až 60. rozsudku soudu prvního stupně a 31. až 34. rozsudku soudu odvolacího), zahrnující podstatné okolnosti způsobu spáchání trestného činu, hodnocení osoby poškozené i obviněného, zejména pak úvahy, jak intenzivně a bezmocně musela poškozená snášet fyzické i psychické ataky ze strany obviněného. Soudy neopomenuly kritérium proporcionality či (ne)možnost quasimoderace na základě poznatků o majetkových poměrech obviněného. Při zohlednění útrap, které obviněný způsobil své novorozené dceři, lze náhradu nemajetkové újmy v podobě duševních útrap ve výši 50 000 Kč považovat pouze za symbolickou a zcela základní paušální částku odškodnění (slovy odvolacího soudu satisfakční minimum), jejíž výše z povahy věci nevyžaduje žádného bližšího odůvodnění (čehož se de facto dovolatel domáhal), jako by tomu bylo např. při stanovení výše bolestného či snížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z., kteréžto částky by bylo nutno odvodit od specializovaných znaleckých posudků apod. Nebylo tak možno přisvědčit námitce obviněného o nemožnosti identifikovat titul přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy, ani námitce nedostatečnosti vyčíslení takového nároku. Možno v těchto souvislostech odkázat i na benevolentní přístup Ústavního soudu, podle něhož za situace, kdy jsou duševní útrapy či další nemajetkové újmy plně a spravedlivě odškodněny, není z pohledu ústavního pořádku překážkou, do které kategorie byly obecnými soudy zařazeny, tedy zda traumatizující zážitek byl považován za „duševní útrapy“ podle § 2956 o. z., či za „další nemajetkovou újmu“ podle § 2958 o. z. (bod 36. nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, bod 34. nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 1222/22).
V. Způsob rozhodnutí
35. Dovolací soud námitky obviněného na základě výše uvedeného vyhodnotil částečně jako nepodřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, formálně relevantně uplatněnými námitkami pak uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. naplněny nebyly. Pakliže dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, přičemž nebylo shledáno pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být věcně naplněn ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
36. V návaznosti na návrh obviněného na přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu neobdržel dovolací soud návrh předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. S ohledem na obsah dovolání a předložený procesní spis nedospěl ani předseda senátu Nejvyššího soudu k závěru, že je namístě přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Přitom platí, že postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. je na rozdíl od rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. jen fakultativní a záleží zcela na uvážení předsedy senátu Nejvyššího soudu, který zde není vázán žádným návrhem či podnětem. Byl-li učiněn takový podnět (např. v podaném dovolání), předseda senátu dovolacího soudu buď i s přihlédnutím k němu rozhodne podle § 265o odst. 1 tr. ř., anebo neshledá důvody k odkladu nebo přerušení výkonu a negativní rozhodnutí o tom nevydává, ale zpravidla se vypořádá s podaným podnětem v rozhodnutí o dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 21. 3. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu