Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

6 Tdo 587/2026

Téma · generováno AIPojistný podvod a zneužití pravomoci policistů

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 19. 8. 2026ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.587.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Důvody dovolání Pojistný podvod Účastenství Zneužití pravomoci úřední osoby Subsidiarita trestní represe Hodnocení důkazů Úmysl přímý

Shrnutí · generováno AI

Dva policisté byli odsouzeni za pomoc k pojistnému podvodu a zneužití pravomoci, protože se podíleli na vytvoření nepravdivé verze poškození vozidla pro pojišťovnu. Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná. Potvrdil, že jejich jednání nebylo jen neformální radou, ale účelovým využitím služebního postavení.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Pomoc k pojistnému podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nevyžaduje, aby pomocník znal totožnost hlavního pachatele ani všechny podrobnosti činu; postačí představa o jeho rozhodných rysech. Výkonem pravomoci ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku může být i řídicí či organizační působení nadřízeného na zpracovatele věci. Samotná možnost kázeňského postihu trestní odpovědnost podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku nevylučuje.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nevyžaduje se, aby pomocník znal všechny podrobnosti jednání hlavního pachatele. Postačí, má-li o činu představu v hlavních rysech, které opodstatňují závěr o naplnění určité skutkové podstaty.
    Zobrazit v textu
  • Z citovaného rozhodnutí naopak vyplývá, že za výkon pravomoci nelze považovat jen přímé provedení konkrétního procesního úkonu, ale také řídicí nebo organizační působení nadřízeného na zpracovatele věci, pokud taková pravomoc vyplývá z jeho služebního postavení.
    Zobrazit v textu
  • Sama možnost kázeňského postihu (v současné době však již u obviněného neaplikovatelná), uplatnění trestní represe nevylučuje.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

6 Tdo 587/2026-890

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2026 o dovoláních, která podali obvinění T. G. a P. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2025, sp. zn. 7 To 76/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 33/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. G. a P. K. odmítají.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 5 T 33/2023, uznal obviněné T. G. a P. K. vinnými přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, podle něhož se tohoto jednání (stručně shrnuto) dopustili tím, že

T. G. byl dne 19. 5. 2021 telefonicky kontaktován P. K., který jej informoval o poškození osobního motorového vozidla Škoda Fabia užívaného S. K., k němuž došlo dne 16. 5. 2021, o okolnostech manipulace s vozidlem, na níž se podílela i další osoba – cizinec, a o nejistotě ohledně dalšího postupu vůči pojišťovně. T. G. v postavení vrchního komisaře, služebně zařazeného u Krajského ředitelství Policie České republiky Ústeckého kraje, Územní odbor XY, Kancelář ředitele územního odboru, v rámci tohoto hovoru poskytoval rady směřující k tomu, aby v úředních záznamech a při následném uplatnění pojistné události nebyla uváděna účast této třetí osoby a aby byl popsán takový průběh události, který by nevedl k řešení odpovědnosti cizince a umožnil uplatnění pojistného plnění. V návaznosti na to T. G. dne 2. 6. 2021 kontaktoval P. K., v té době komisaře, služebně zařazeného u Krajského ředitelství Policie České republiky Ústeckého kraje, Územní odbor XY, Dopravní inspektorát, a společně se domlouvali na tom, jak má S. K. vypovídat před policejním orgánem, aby došlo k pojistnému plnění. P. K. sdělil, že neví, jak ji vyslechnout nejlépe, že o tom přemýšlel a aby uvedla, že se třeba otáčela na zahradě mimo komunikaci, a pak jela a zjistila, že motor je poškozený, a bude to bez nehody. Že on by to tak viděl a tímto směrem ji směřoval. T. G. následně sdělil P. K., že S. K. má přijít na dopravní inspektorát za P. K., který jí vše vysvětlí a napíšou to, co je třeba napsat, nebo ona si to jen přečte a podepíše, že je to tak domluvené, aby to nebyla dopravní nehoda. Dne 8. 6. 2021 S. K. při podání vysvětlení u Policie České republiky požadovaného policistou J. K., uvedla že dne 16. 5. 2021 při odjezdu z ranče v obci XY na pozemku ranče pravděpodobně najela na kusy rozbité staré nepoužívané cesty či položené větší kameny, následně ujela s vozidlem přibližně 200 metrů a na palubní desce se jí rozsvítily kontrolky, načež vozidlo zastavila a motor vozidla se jí vypnul, vozidlo nešlo znovu nastartovat, a když kolem projížděl neznámý muž, tak ten jí pomohl vozidlo odstavit, aby nepřekáželo na komunikaci. Nevšimla si, že by při tom došlo k poškození vozidla. Dle jejího názoru je příčinou závady na vozidle to, že na pozemku ranče najela na terénní zlom a spodní částí motoru narazila o povrch komunikace. Formulace její výpovědi byla vyslýchajícím J. K. po vzájemné domluvě mezi T. G., P. K. a J. K. úmyslně a cíleně upravována o smyšlené skutečnosti. Po tomto úkonu se S. K., J. K. a P. K. dostavili na prostranství v objektu stájí v obci XY, kde z iniciativy J. K. vymysleli nepravdivý skutkový děj poškození vozidla, aby mohlo být bez zřejmých pochybností o věrohodnosti zadokumentováno, že k poškození vozidla došlo na tomto prostranství, které je mimo pozemní komunikaci, a nejednalo se tak o dopravní nehodu, a to vše se záměrem dosáhnout pojistného plnění. Na základě těchto podkladů pak dne 15. 6. 2021 M. K. nahlásila pojišťovně pojistnou událost s vědomě nepravdivým popisem vzniku škody, načež bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 1 859 Kč, neboť poškození motoru bylo vyhodnoceno jako následná škoda, která z havarijního pojištění uhrazena být nemůže.

2. Za tyto přečiny byl obviněný T. G. odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný P. K. byl podle stejných ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, rovněž s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let.

3. Odvolaní obviněných Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 10. 2025, sp. zn. 7 To 76/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Obviněný T. G. v úvodu dovolání namítl, že skutková zjištění soudů jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména se závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Tomášem Rozlivkou, znalcem z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné, specializace posuzování technického stavu vozidel, strojů a zařízení, opravárenství. Z posudku podle něj vyplývá, že k poškození olejové vany vozidla došlo již dříve, na blíže neurčeném místě, a nikoli způsobem, který byl soudy přijat jako podklad pro závěr o jeho trestní odpovědnosti. Obviněný popsal, jak se podle něj skutkový děj odehrál, a konstatoval, že policejní orgán dospěl ke správnému závěru ohledně poškození vozidla, přičemž on sám pouze přijímal telefonické hovory od P. K. a do prověřování skutkového stavu nijak nezasahoval. Soudy bezdůvodně upřednostnily výpověď S. K., přestože ta je v rozporu s objektivními technickými zjištěními a se závěry prvotního šetření policejního orgánu. Jedinými osobami, které v průběhu věci uváděly nepravdivé či zkreslené údaje, byly S. K. a její matka. Obhajobu obviněného soudy hodnotily selektivně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Odvolací soud pak také přecenil úřední záznam o podání vysvětlení P. K., z něhož nevyplývá, jestli byla u odjezdu S. K. ze stáje. Dále obviněný namítl procesní nepoužitelnost odposlechů telekomunikačního provozu, které byly podle jeho názoru opatřeny v rozporu s § 88 odst. 8 (pozn.: správně odst. 6) tr. ř., jelikož k nim nebyl vyhotoven protokol.

6. Podle obviněného jeho jednání nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti a mělo být posouzeno pouze v rovině kárné odpovědnosti. Poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a dodal, že pojistné plnění nedosahuje potřebné výše k uplatnění trestní represe. Soudy se však otázkou společenské škodlivosti a možností uplatnění jiných právních prostředků odpovědnosti vůbec nezabývaly. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

7. Obviněný P. K. namítl, že soudy dovodily jeho vinu z nepřímých úvah a nahradily absentující důkaz o jeho konkrétním jednání domněnkou, že další komunikace či pokyny (rozuměj mezi ním a J. K.) „musely být“. Takový postup považuje za nepřípustný, neboť právní závěr o vině nemůže být založen na hypotéze, ale musí vycházet z prokázaných skutečností. Skutkový základ soudů nižších stupňů neumožňuje podle něj učinit závěr o naplnění znaků obou skutkových podstat.

8. Ve vztahu k právní kvalifikaci pomoci k pojistnému podvodu obviněný uvedl, že soudy nevymezily konkrétní hlavní trestný čin ani osobu, k níž měla jeho pomoc směřovat. Jako hlavní pachatelka, která podala pojistné hlášení, je označena M. K., zatímco jeho údajné jednání směřovalo pouze k výpovědi S. K. před policejním orgánem. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by jednal ve vztahu ke konkrétnímu budoucímu uplatnění práva na pojistné plnění, ani že by jeho sdělení mělo obsahovou shodu s pozdějším pojistným hlášením. Namítl proto, že soudy neprokázaly požadovaný „dvojí úmysl“, tedy jeho úmysl přispět ke konkrétnímu úmyslnému trestnému činu jiného. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016, a dále na skutečnost, že verze popisu události, kterou podle výroku rozsudku navrhoval, se neshoduje s tou, která byla následně uvedena do protokolu, ani s tou, která byla nahlášena pojišťovně. Podle obviněného je třeba zkoumat, zda chtěl přispět k pozdějšímu pojistnému hlášení M. K. (to podle něj nevyplývá ani ze skutkové věty ani z odůvodnění rozhodnutí) nebo jen k řádnému vyhodnocení otázky, zda se jednalo o dopravní nehodu. Nebylo podle něj nijak prokázáno, že by od něj J. K. obdržel jakékoli instrukce k manipulaci výpovědi S. K. Ten dokonce tuto možnost opakovaně popřel.

9. Ani při širším výkladu znaku „uvede“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 7 Tdo 962/2024) podle obviněného nelze shledat vazbu jeho jednání na likvidaci pojistné události. Nebylo prokázáno, že by telefonický hovor představoval dokument, sdělení nebo jiný výstup použitý při likvidaci pojistné události, ani to, že by obsah hovoru byl v identické podobě převzat do úředního záznamu, vyjádření pro pojišťovnu nebo online hlášení. Ve věci pak podle obviněného chybí i přesvědčivý závěr o subjektivní stránce, neboť soudy neprokázaly, že by věděl o budoucím kroku M. K. vůči pojišťovně a byl s ním srozuměn. Pokud nebylo určeno přesné místo poškození olejové vany, nelze také učinit závěr, že verze obviněného byla nepravdivá.

10. Ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby obviněný namítl, že soudy nevymezily, jaký konkrétní úkon představoval výkon jeho pravomoci v rozporu s právními předpisy. Je mu přičítána především telefonická komunikace, nahlížení do ETŘ a neurčité „směřování“ výpovědi, což podle něj nemůže představovat výkon pravomoci ve smyslu § 329 tr. zákoníku. Nebylo prokázáno, že by vydal konkrétní pokyn podřízenému, provedl úřední úkon nebo jinak autoritativně zasáhl do průběhu šetření. Soudy podle něj nepřípustně přenesly odpovědnost za postup policejního orgánu na jeho osobu pouze z titulu jeho služebního postavení a domnělého vlivu. K tomu obviněný odkázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 15 Tdo 190/2014. Pod § 329 tr. zákoníku nelze podle obviněného podřadit jakoukoli neformální komunikaci, radu, názor, interní konzultaci nebo služebně nevhodné vyjádření. Trestní odpovědnost je namístě až tehdy, je-li prokázáno, že úřední osoba zneužila právě tu pravomoc, která jí byla svěřena k autoritativnímu výkonu veřejné moci. Zpracovatelem věci byl J. K., soudy však jeho nedostatečné prošetření věci přičetly také obviněnému. Ten popřel, že by od obviněného dostal instrukce, přičemž odvolací soud v této části vycházel pouze z interpretace dalšího vývoje věci. Podstatný článek objektivní stránky zde podle obviněného nebyl zjištěn, ale předpokládán. Soudy pak podle obviněného nedostatečně právně vymezily druhý úmysl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, tedy opatřit jinému neoprávněný prospěch. Hovoří v této souvislosti pouze o snaze vyhovět a vypomoci.

11. Obviněný dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkovými závěry, zejména ve vztahu k výpovědi S. K., jejíž věrohodnost soudy dostatečně neprověřily a která jeho jednání přímo nepotvrzuje. Soudy založily závěr o jeho vině na nepřesvědčivém hodnocení důkazů, neboť zároveň připustily absenci přímých usvědčujících důkazů a neprovedly navržený opětovný výslech této svědkyně, který je tak opomenutým důkazem. Neprovedení tohoto důkazu představuje podstatnou vadu dokazování, neboť právě tímto důkazem mohly být objasněny rozhodné okolnosti jeho role.

12. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný uvedl, že jeho vadnost je dána vadností výroku o vině, na němž je trest založen, proto požadoval jeho zrušení jako výroku závislého. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v části, která se jej týká, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání T. G. konstatoval, že obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a snaží se prosadit vlastní, pro sebe příznivější verzi skutkového děje. Konkrétně však neuvedl, v čem by měl spočívat zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Státní zástupce zrekapituloval skutková zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že nedošlo k žádnému objektivnímu šetření události, ale policisté vymysleli a zadokumentovali „příběh“, který byl prezentován pojišťovně. Rozhodující zde není přesné určení místa primárního poškození vozidla, nýbrž skutečnost, že byla pojišťovně uplatněna nepravdivá verze průběhu pojistné události, na jejímž vytvoření se obviněný aktivně podílel. Státní zástupce poukázal mimo jiné na obsah zajištěných záznamů telekomunikačního provozu, z nichž je nepochybné, že obviněný společně s dalšími osobami domlouval způsob, jakým má být pojistná událost popsána, aby nebyla řešena jako dopravní nehoda a aby bylo dosaženo rychlého a úplného pojistného plnění. Zdůraznil, že angažmá obviněných policistů mělo v celé věci zásadní význam, neboť pojišťovna vycházela z podkladů vytvořených na základě tohoto zinscenovaného postupu.

14. K námitce obviněného týkající se subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že obviněný v podstatě neuplatnil žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly znak dostatečné společenské škodlivosti činu zpochybnit. Tvrzení, že obviněný pouze odpovídal na dotazy a nemohlo dojít k ovlivnění objektivního zjištění ohledně poškození vozidla, vyjadřuje pouze nesouhlas obviněného se skutkovými závěry soudů. Použití prostředků trestního práva bylo podle státního zástupce v projednávané věci namístě. Zdůraznil, že jednání obviněného bylo natolik závažné, že kázeňský postih by nepostačoval k ochraně zájmů chráněných trestním právem, přičemž obviněný již navíc není příslušníkem Policie České republiky, a kázeňská odpovědnost tak u něj nepřichází v úvahu. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

15. K dovolání P. K. státní zástupce uvedl, že námitky obviněného vyjadřující nesouhlas se skutkovými zjištěními neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, neboť ve skutečnosti představují polemiku s hodnocením důkazů, nikoli tvrzení o zjevném rozporu mezi jejich obsahem a skutkovými závěry. Obviněný nekonkretizoval, v čem by měl takový rozpor spočívat, pouze předkládá vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje. Skutková zjištění soudů je třeba hodnotit jako vzájemně provázaný celek, kdy na sebe jednotlivá jednání obviněných časově i věcně navazují. Státní zástupce odmítl argumentaci obviněného, že jeho telefonická komunikace s obviněným T. G. byla izolovaným a bezvýznamným jednáním bez souvislosti s následným pojistným hlášením. Z výsledků dokazování je zřejmé, že nepravdivá verze průběhu události byla vytvořena a koordinována právě obviněnými policisty, včetně obviněného P. K., a následně využita při uplatnění pojistného plnění. Bylo prokázáno, že k poškození vozidla došlo jiným způsobem a v jinou dobu, než jak bylo deklarováno pojišťovně, přičemž závěry znaleckého zkoumání i další důkazy vylučují pravdivost deklarované verze skutkového děje. Současně státní zástupce poukázal na obsah odposlechů a dalších důkazů, z nichž vyplývá dohoda obviněných na vytvoření nepravdivé verze události, která měla vést k vyplacení pojistného plnění.

16. K námitce neprovedení opětovného výslechu S. K. státní zástupce uvedl, že tento důkaz byl již v řízení proveden a hodnocen spolu s ostatními důkazy a skutkový stav byl prokázán bez důvodných pochybností. Další provedení tohoto důkazu by podle něj nemohlo zásadně ovlivnit závěr o vině. Zdůraznil rovněž, že soud není povinen provést všechny navrhované důkazy, pokud má skutkový stav dostatečně zjištěn.

17. Ve vztahu k právní kvalifikaci pomoci k pojistnému podvodu jednání obviněného spočívalo v tom, že v postavení policisty radou při vytváření a dokumentaci fiktivní verze události usnadnil hlavní pachatelce uvedení nepravdivých údajů při uplatnění práva na pojistné plnění. Obviněný věděl, že událost bude řešena jako pojistná, a podílel se na vytvoření podkladů, z nichž následně vycházela pojišťovna při likvidaci pojistné události. Jaké formulace nakonec M. K. užila v hlášení pojišťovně, je pak bez významu.

18. K přečinu zneužití pravomoci úřední osoby obviněný jako policista vykonával svou pravomoc v rozporu s právními předpisy, neboť se podílel na zinscenování průběhu šetření a tím napomohl získání neoprávněného prospěchu. Skutková věta obsahuje konkrétní popis jednání, který naplňuje znaky obou trestných činů po stránce objektivní i subjektivní. Státní zástupce pak uzavřel, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl.

19. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku, ve které uvedl, že setrvává na dovolací argumentaci a nesouhlasí s tím, že by pouze předkládal vlastní příznivější verzi skutkového děje. Podle obviněného jeho námitky směřují k tomu, že z provedených důkazů nelze bez dalšího dovodit rozhodující skutkovou okolnost, na níž stojí závěr o jeho trestní odpovědnosti, tedy že vydal J. K. konkrétní protiprávní pokyn nebo se s ním dohodl na účelové manipulaci policejního úkonu. J. K. přijetí pokynu popřel, S. K. jej jako osobu, která by ji instruovala nebo ovlivňovala, neidentifikovala, a z následného sdělení T. G. P. K. podle něj nelze bezpečně zjistit obsah ani existenci další komunikace mezi obviněným a J. K. Formulaci odvolacího soudu, že další domluva nebo pokyn „musely být“, označil za problematickou, neboť podle něj nevysvětluje, proč souhrn nepřímých důkazů vylučuje jiné rozumné skutkové varianty, tedy že postup J. K. vycházel z informací získaných od S. K., P. K., T. G. nebo z jeho vlastní úvahy.

20. Obviněný dále zopakoval námitku neprovedení opětovného výslechu S. K. Připustil, že odvolací soud návrh formálně neignoroval, neboť jej odmítl jako nadbytečný, namítl však, že takové odůvodnění neobstojí. Podle obviněného měla být svědkyně znovu vyslechnuta zejména k okolnostem svého podání vysvětlení, k tomu, kdo formuloval rozhodné části jejího podání, zda jí J. K. tlumočil pokyny jiné osoby a zda vnímala existenci předem sjednaného postupu. Uvedl, že výslech nemusel přímo prokázat či vyloučit neveřejnou komunikaci mezi ním a J. K., mohl však objasnit okolnosti, z nichž odvolací soud dovozoval zprostředkovaný vliv obviněného na průběh úkonu.

21. Ve vztahu k pomoci k přečinu pojistného podvodu obviněný rozvedl námitku týkající se tzv. dvojího úmyslu. Uvedl, že vědomost o pojistném kontextu věci nelze zaměňovat za úmysl pomoci konkrétnímu úmyslnému trestnému činu. Podle něj nebylo prokázáno, že věděl o nepravdivosti diskutované skutkové verze, že zamýšlel její zachycení v policejních podkladech, ani že byl srozuměn s jejím následným použitím vůči pojistiteli. Zároveň zdůraznil, že netvrdí, že rozdíly mezi telefonicky diskutovanou variantou a pozdějším pojistným oznámením samy o sobě vylučují souvislost mezi těmito událostmi. Namítl však, že soudy nezjistily, jakým konkrétním jednáním měl tuto verzi převést do policejního postupu a v čem měl spočívat její objektivní usnadňující význam pro pozdější uplatnění nároku z pojištění.

22. K právní kvalifikaci podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný uvedl, že musí být zjištěno, jakou konkrétní pravomoc vykonal a jakým způsobem ji vykonal v rozporu s jiným právním předpisem. Připustil, že závazný služební pokyn vedoucího pracovníka podřízenému může za určitých okolností představovat výkon řídicí pravomoci, namítl však, že v jeho věci nebylo prokázáno, že by takový pokyn J. K. vydal, jaký měl obsah a v čem měl odporovat právnímu předpisu. Telefonický rozhovor s T. G. podle něj nebyl výkonem řídicí pravomoci vůči J. K. a samotné přístupy do systému ETŘ neprokazují autoritativní ovlivnění průběhu šetření. Závěrem obviněný uvedl, že setrvává na podaném dovolání a na návrhu v něm obsaženém.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

23. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

24. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., na které obvinění odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání K dovolání obviněného T. G.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno, slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

29. Jak je z výkladu patrné, námitky, kterými se obviněný snažil zpochybnit skutková zjištění, citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný jimi pouze předestřel vlastní verzi skutkového děje, de facto bez návaznosti na výsledky provedeného dokazování, a částečně vyjádřil nesouhlas s hodnocením některých důkazů, aniž by však konkrétně označil rozpor ve výše uvedeném smyslu. Přitom v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené). Podle něj „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. I podle názoru Ústavního soudu samotná polemika obviněného se skutkovými závěry učiněnými soudy v dovoláním napadených rozhodnutích nemůže být podkladem pro procesní postup dovolacího soudu spočívají v jejich zrušení (viz např. usnesení ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25: „Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu.“). Přitom, jak již plyne z výše uvedeného, skutkové námitky obviněného stran skutkových zjištění soudů nejsou formulovány způsobem, jenž je vyžadován pro doložení naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť zjevný rozpor neosvědčují a jsou tak pouhou pokračující polemikou obviněného se skutkovými závěry soudů nižších stupňů.

30. Jedinou námitkou podřaditelnou dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě je tak tvrzení procesní nepoužitelnosti záznamu telekomunikačního provozu. Námitka, že o něm nebyl vyhotoven protokol, se však nezakládá na pravdě, a reagoval na ni již odvolací soud v odst. 58 odůvodnění svého usnesení (protokol se nachází na č. l. 278). Tuto část odůvodnění dovolací argumentace však zjevně nereflektuje, pouze opakuje shodnou námitku jako v odvolacím řízení včetně nesprávného odkazu na zákonné ustanovení.

31. V daném případě tak lze pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

33. Citovanému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka týkající se subsidiarity trestní represe, jejíž odůvodnění však tvoří především rozsáhlý obecný výklad a pouze minimum konkrétní argumentace spočívající pouze v poukazu na možnost kázeňského řešení eventuálně negativně vyhodnoceného postupu obviněného. V souladu s rozborem dovolatele lze konstatovat, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

34. V konkrétně projednávané věci skutek nevykazuje žádné mimořádné okolnosti, kterými by se odlišoval od jiných případů zpravidla naplňujících znaky daných skutkových podstat. Sama možnost kázeňského postihu (v současné době však již u obviněného neaplikovatelná), uplatnění trestní represe nevylučuje. Pokud jde o výši způsobené škody (vyplaceného pojistného plnění), je nutno připomenout, že ta není znakem skutkové podstaty pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Mimo toho jednání obviněných směřovalo zjevně k proplacení daleko vyšší částky ze strany pojišťovny, neboť ta nakonec uznala pouze škodu na olejové vaně, krytu motoru a motorovém oleji, zatímco škodě na motoru bylo podle ní možné zabránit nepokračováním v jízdě, proto tuto část škody proplatit odmítla. Výše proplaceného pojistného plnění tedy společenskou škodlivost skutku významně nesnižuje. Ta je navíc dána primárně tím, že obviněný se nacházel v postavení, kdy měl na dodržování právních předpisů dohlížet, nikoli je sám porušovat (viz také odst. 81 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Námitka, že obviněný pouze odpovídal na dotazy provozovatele vozidla a jeho jednáním v konečném důsledku k ovlivnění objektivního zjištění ohledně poškození vozidla mimo pozemní komunikaci nemohlo dojít, nekoresponduje se skutkovými zjištěními soudů, tedy v této části argumentace dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá.

35. Z pohledu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. je tak dovolání zjevně neopodstatněné.

36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se ve své první alternativě vztahuje k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti jednomu z taxativně vyjmenovaných rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takové rozhodnutí. Druhá alternativa citovaného dovolacího důvodu je pak naplněna za situace, kdy je současně naplněn některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

37. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. formálně uplatnil obviněný v jeho první alternativě. Ta nepřichází v úvahu, neboť v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle § 254 tr. ř. a odvolání bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. Druhá alternativa pak nemohla být naplněna vzhledem k tomu, že dovolací soud nezjistil u napadených rozhodnutí žádné vady, které by zakládaly existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., event. dovolacího důvodu jiného.

K dovolání obviněného P. K.

38. Stejné dovolací důvody uplatnil také obviněný P. K., lze tedy odkázat na jejich výklad uvedený výše. Jednotlivé námitky přitom konkrétním dovolacím důvodům nepřiřadil a jeho argumentace do značné míry směšuje výhrady proti skutkovým závěrům s namítanými nedostatky v právním posouzení. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jeho první alternativy je tedy možné nejprve říci, že ve věci není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Naopak, i v případě obviněného P. K. z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, jak již bylo řečeno výše. Také v tomto případě soudy v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Přes poměrnou rozsáhlost dovolání obviněný jen ve velmi omezeném rozsahu poukázal na možný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, převážně však polemizoval se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy.

39. Obviněný především způsobem, který lze s jistou dávkou tolerance podřadit pod uvedený dovolací důvod v jeho první alternativě, poukázal na obsah výpovědi S. K. a J. K., z nichž podle jeho přesvědčení nevyplynula ve skutkové větě uvedená vzájemná domluva na účelové úpravě výpovědi řidičky S. K. Vyjádřil tím při určité fragmentarizaci poznatků plynoucích z dokazování a při ignoraci důkazů ostatních nesouhlas s logickou úvahou provedenou soudy (resp. explicitně vyslovenou odvolacím soudem) při hodnocení důkazů. Tato úvaha spočívá v tom, že zde nutně musela existovat dohoda či pokyn vůči J. K., který následně prováděl výslech S. K. Této úvaze ovšem nelze nic vytknout, neboť J. K. se o celé věci musel odněkud dozvědět a sám od sebe neměl důvod postupovat při výslechu způsobem, jakým postupoval, tedy zcela v duchu předchozí dohody obviněných T. G. a P. K. Byl navíc také podřízeným obviněného P. K. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by s J. K. komunikoval přímo T. G. nebo s ním byl ve spojení ještě přes další osobu. Naopak, T. G. zjišťoval vývoj ohledně výslechu S. K. právě u P. K. V přídě P. K. by pak nedávalo smysl, aby se obracel na T. G., měl-li by podobný vztah k J. K., tedy policistovi služebně zařazenému přímo na dopravním inspektorátu. Logický smysl by pak nedávalo ani to, aby manipulaci obsahu úředního záznamu domlouvala s J. K. S. K., za kterou záležitost vyřizoval P. K. a která zjevně pouze plnila jeho pokyny. Navíc nic takového nevyplynulo ani z její výpovědi. Obviněný tedy v tomto směru předestírá zcela nelogické varianty hodnocení dokazování.

40. Především ale obviněný P. K. v dovolání opomíjí, že se v rámci telefonické komunikace neomezil pouze na radu či smýšlení průběhu události, ale v hovoru ze dne 2. 6. 2021 zmínil, že „ještě nesehnali tu slečnu“, a v dalším telefonickém hovoru T. G. sděloval, kdy má S. K. přijít podat vysvětlení. I to tedy svědčí o tom, že nešlo pouze o konzultaci, jak se to snaží v dovolání prezentovat, ale reálně se zapojil do organizace dalšího postupu. Ačkoli tedy nebyl k dispozici přímý důkaz, který by zaznamenal komunikaci mezi obviněným P. K. a J. K., lze uzavřít, že skutkové zjištění, že zde nutně musela dohoda či pokyn ze strany obviněného být, soudy učinily zcela v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. (viz str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Nakonec není nijak výjimečnou situací, kdy spolupachatelé, popř. i členové organizované skupiny apod., neučiní doznání, nepopíší spolupráci se spoluobviněnými, přesto je tato dovozena ze skutečností objektivní povahy a ze zjištění, která vylučují pochybnost o tom, že spolupráce mezi nimi probíhat musela, aniž by nutně musely být zjištěny všechny detaily takové spolupráce či obsah komunikace mezi nimi.

41. V těchto souvislostech nelze akceptovat námitku údajně nedostatečného hodnocení věrohodnosti výpovědi S. K., neboť této otázce se soudy věnovaly zcela dostatečně, a to soud prvního stupně na str. 16 rozsudku a odvolací soud v odst. 60 až 63 odůvodnění. Bylo přitom správně zhodnoceno, jakým způsobem evidentně nazírala jmenovaná na technické problémy vozidla a jakým účelovým postupem se ubírala, víceméně podle instrukcí P. K. Samozřejmě nebyla oním aktivním článkem, nýbrž pouze objektem dohodnutého postupu spoluobviněných, proto na její věrohodnost nemůže mít zásadní vliv, že si přesně nepamatovala technikálie a podrobnosti úředního postupu dotčených policistů.

42. Námitku neprovedení opětovného výslechu S. K. lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to pod jeho třetí alternativu, tedy jako tvrzení o nedůvodném neprovedení navrhovaného podstatného důkazu. Ani v této části však dovolání není důvodné. Nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.

43. Odvolací soud se návrhem obviněného P. K. na doplnění dokazování opětovným výslechem S. K. zabýval a pro nadbytečnost jej zamítl (viz odst. 53 spolu s dalšími výše označenými pasážemi zabývajícími se věrohodností její výpovědi). Tento post-up odůvodnil v návaznosti na hodnocení její výpovědi, kterou posuzoval ve spojení s dalšími důkazy, zejména se záznamy telekomunikačního provozu a s výpovědí P. K. Nešlo tedy o důkaz opomenutý, neboť odvolací soud o návrhu rozhodl a uvedl přesvědčivé důvody, pro které jej nepovažoval za potřebný. Proto vytýkaná vada nemohla být shledána.

44. Neobstojí ani důvody, pro které obviněný P. K. požaduje opětovné provedení tohoto důkazu ve svém dovolání. S. K. nebyla podle skutkových zjištění s obviněným P. K. v přímém kontaktu, neoznačila jej jako osobu, s níž měla jednat, resp. jméno policisty, s nímž byla v kontaktu, si nepamatovala. Nelze proto důvodně očekávat, že by právě jejím opětovným výslechem mohly být podrobněji objasněny rozhodné okolnosti jeho role ve skutkovém ději. Zapojení obviněného P. K. soudy dovodily z jiných důkazů, především z obsahu telefonické komunikace s obviněným T. G., z návaznosti této komunikace na další postup ve věci a z postavení obviněného P. K. vůči J. K., který následně podání vysvětlení provedl. Z toho, že S. K. nepřišla s obviněným P. K. do přímého kontaktu a ve své výpovědi o něm nehovořila, tedy nelze dovozovat nedostatek skutkových zjištění ve vztahu k jeho jednání. Tato okolnost odpovídá skutkové konstrukci soudů nižších stupňů, podle níž obviněný P. K. nepůsobil na S. K. přímo, nýbrž se podílel na přípravě a organizaci dalšího postupu, který byl následně realizován prostřednictvím J. K. To, zda sama S. K. věděla o tom, že policejní záznam bude použit pro účely pojistného řízení, a zda jí bylo cokoli známo o pozdějším online hlášení M. K., pak nemá na trestní odpovědnost P. K. žádný vliv. Opětovný výslech S. K. proto nebyl způsobilý zpochybnit skutkové závěry, na nichž soudy založily závěr o vině obviněného P. K. Obviněný se návrhem částečně domáhá zjištění skutečností, které si již podle dřívějšího výslechu S. K. nepamatuje, částečně pak zjištění skutečností, které pro posouzení jeho viny nemají význam.

45. Námitka, podle níž bylo třeba zkoumat, zda obviněný P. K. chtěl přispět k pozdějšímu pojistnému hlášení M. K., nebo pouze k řádnému vyhodnocení otázky, zda se jednalo o dopravní nehodu, je námitkou skutkovou. Obviněný jí však nevytýká žádný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale znovu předkládá vlastní výklad účelu svého jednání. Jeho argumentace navazuje na obhajobu zapojených policistů, podle níž jejich postup směřoval k objasnění skutečného průběhu události a k posouzení, zda se jednalo o dopravní nehodu. Takový výklad však neodpovídá skutkovým zjištěním, z nichž vyšly soudy nižších stupňů.

46. Soudy totiž nezjistily, že by obvinění policisté objektivně prověřovali okolnosti poškození vozidla. Naopak již od počátku zcela nepochybně vytvářeli verzi události použitelnou pro účely pojistného plnění. U obviněného P. K. tento závěr soudy opřely zejména o obsah jeho telefonické komunikace s obviněným T. G. ze dne 2. 6. 2021, v níž se řešilo, jak má být S. K. vyslechnuta a jak má být událost zachycena, aby nešlo o dopravní nehodu. Tato komunikace následně bezprostředně navazovala na další postup ve věci, zejména na podání vysvětlení S. K. a na zadokumentování verze, podle níž mělo dojít k poškození vozidla mimo pozemní komunikaci. Soudy zjistily, že obviněný P. K. o pojistném účelu vytvářené verze věděl a na jejím vytvoření se podílel. Zda přitom věděl, že konkrétní pojistné hlášení následně učiní právě M. K., není pro posouzení této skutkové námitky podstatné. Tato otázka náleží až do úvah o právním posouzení jeho jednání a subjektivní stránce účastenství, k nimž se Nejvyšší soud vyjádří níže.

47. Obviněný dále uvedl některé výhrady, jimiž rozporoval naplnění znaků trestných činů a jež odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz výklad v části týkající se dovolání obviněného T. G.). Jak již bylo řečeno, argumentace se víceméně prolíná s výhradami skutkovými. Těmto námitkám však nelze přisvědčit. Poukazoval-li na to, že jím nastíněná verze průběhu události neodpovídá doslovně tomu, co bylo následně uvedeno v úředním záznamu o podání vysvětlení S. K. ani v hlášení pojistné události, nejde o okolnost, která by vylučovala naplnění znaků přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Pro posouzení jeho trestní odpovědnosti nebylo třeba, aby se jednotlivé formulace použité v telefonické komunikaci, v policejním záznamu a při následném oznámení pojistné události plně shodovaly. Nepravdivá verze průběhu události se v čase přirozeně konkretizovala a modifikovala podle toho, jak se do jejího vytváření a následného využití zapojovaly další osoby. Podstatné je, že její základní jádro zůstávalo stejné. Spočívalo v tom, že poškození vozidla mělo být prezentováno jako událost vzniklá mimo pozemní komunikaci, bez významné role zmiňovaného cizince, a způsobem použitelným pro uplatnění nároku na pojistné plnění. Zároveň ze skutkových zjištění nevyplývá, že by na straně obviněných byla jakákoli snaha o řádné a nestranné objasňování skutečného průběhu události. Soudy naopak zjistily, že zapojení policisté od počátku konstruovali verzi určenou pro následné použití vůči pojišťovně a skutečný průběh poškození vozidla pro ně vůbec nebyl určující.

48. Obviněný P. K. k této verzi přispěl radou právě v tomto směru. V telefonické komunikaci s obviněným T. G. řešil, jak má být S. K. vyslechnuta a jak má být událost zachycena, aby nebyla vedena jako dopravní nehoda. Nešlo tedy jen o obecnou úvahu nad možnou právní kvalifikací události, ale o formulování podoby skutkového děje, který měl být následně účelově využit. Na tom nic nemění, že výsledná podoba úředního záznamu a pozdějšího hlášení pojišťovně nebyla doslovným opisem jeho slov. Kromě toho se role obviněného nevyčerpávala pouze samotným návrhem určité verze skutkového děje. Jak bylo uvedeno výše, soudy jeho zapojení shledaly také v organizaci dalšího postupu, zejména účelového podání vysvětlení S. K., které technicky provedl J. K. I z tohoto pohledu je bez významu, že konečné pojistné hlášení formulovala M. K. odlišnými slovy. Rozhodné je, že obviněný přispěl k vytvoření podkladové verze, která měla umožnit uplatnění pojistného plnění na nepravdivém skutkovém základě, a to jak radou, tak i realizací této rady v praxi, v konkrétním úředním postupu policistů.

49. Stejně tak nelze přisvědčit námitce, že skutečné místo poškození vozidla nebylo zjištěno, a proto mohla být verze navržená obviněným P. K. pravdivá. Tato námitka opět míjí podstatu skutkových závěrů. Soudy nevycházely z toho, že by bylo třeba přesně určit jiné skutečné místo poškození vozidla. Rozhodné pro ně bylo, že obvinění vědomě pracovali s účelovou verzí události, aniž by řádně prověřili zásadní okolnosti věci, zejména skutečný pohyb vozidla, roli cizince řídícího vozidlo a výhrady P. K. k místu, které bylo následně označeno jako místo poškození. Právě v tom spočívala nepravdivost a zkreslující povaha údajů použitých při uplatnění pojistné události. Ani čistě hypotetická úvaha, podle níž by se obviněný při vytváření této verze náhodně shodl se skutečným průběhem události, by jeho argumentaci nepodporovala. Pokud by totiž obviněný subjektivně směřoval k vytvoření nepravdivého skutkového podkladu pro uplatnění pojistného plnění, avšak jím vytvořená verze by se shodou okolností ukázala být pravdivou, nešlo by o okolnost vylučující jeho zavinění. Taková situace by mohla vést nanejvýš k úvahám o nezpůsobilém pokusu ve vztahu k trestnému jednání, na němž se chtěl podílet.

50. Nedůvodná je i námitka, podle které obviněný P. K. nevěděl, že pojistné hlášení učiní právě M. K., tedy jeho jednání nesměřovalo k jí spáchanému trestnému činu. Nevyžaduje se, aby pomocník znal všechny podrobnosti jednání hlavního pachatele. Postačí, má-li o činu představu v hlavních rysech, které opodstatňují závěr o naplnění určité skutkové podstaty. Judikatura současně dovodila, že účastník nemusí znát ani totožnost hlavního pachatele, nemusí s ním být v kontaktu ani s ním být dohodnut na způsobu své účasti na trestné činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 4 Tz 95/2002, usnesení ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 446/2004, a zejména usnesení ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 5 Tdo 1103/2024, odst. 30).

51. V projednávané věci měl obviněný P. K. dostatečnou představu o skutku, k němuž svou pomoc poskytoval. Věděl, že jde o škodní událost týkající se konkrétního vozidla, že se řeší pojistné plnění a že vytvářená verze má být použitelná vůči pojišťovně. Bylo mu také známo, že věc za S. K. aktivně řeší P. K. Za těchto okolností nebylo z hlediska jeho zavinění rozhodné, zda pojistné hlášení následně podá právě M. K., nebo jiná osoba z okruhu osob jednajících za uživatelku či provozovatele vozidla. Tato okolnost se týkala pouze další realizace předem sledovaného záměru, nikoli jeho podstaty. Úmysl obviněného P. K. tedy pokrýval jak jeho vlastní pomoc spočívající v radě a organizačním zapojení do dalšího postupu, tak hlavní trestný čin alespoň v jeho rozhodných rysech. Těmi byly konkrétní vozidlo, konkrétní škodní událost, nepravdivý skutkový podklad a jeho využití při uplatnění pojistného plnění. To pro závěr o subjektivní stránce pomoci k přečinu pojistného podvodu v potřebné úmyslné formě naprosto postačuje [soudem prvního stupně bylo správně konstatováno zavinění v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. ř.].

52. Pokud jde o skutkovou podstatu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je třeba předně říci, že obviněným citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 15 Tdo 190/2014, neobsahuje jím uvedený výčet „úkonů“, které podle jeho názoru výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu představují. Obviněný pouze vypsal jednotlivé způsoby jednání uvedené v poměrně rozsáhlém popisu skutku, aby na nich demonstroval, že on žádný podobný „úkon“ neprovedl. Už ze samotného jeho výčtu je však patrné, že se ve většině o úkony ani nejedná (cituje mimo jiné protahování řízení, oddalování úkonů, odstranění úředního záznamu ze spisu…), z obsahu rozhodnutí pak vyplývá, že některé tyto formy jednání naplnily znak „nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci“, tedy de facto jako výkon pravomoci posouzeny nebyly.

53. Odkaz obviněného na judikaturu tedy závěr soudů nižších stupňů nezpochybňuje. Z citovaného rozhodnutí naopak vyplývá, že za výkon pravomoci nelze považovat jen přímé provedení konkrétního procesního úkonu, ale také řídicí nebo organizační působení nadřízeného na zpracovatele věci, pokud taková pravomoc vyplývá z jeho služebního postavení. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu zde vycházel právě z toho, že osoba v řídicím postavení může svou pravomoc vykonávat i tím, že dává pokyny zpracovateli spisu, třebaže sama nepřevezme vyřízení věci ani nečiní jednotlivé úkony v řízení.

54. V projednávané věci přitom soudy nezaložily závěr o vině obviněného P. K. na pouhé soukromé konzultaci nebo nezávazném názoru. Vycházely z toho, že obviněný jako vedoucí dopravního inspektorátu v návaznosti na komunikaci s T. G. řešil způsob, jak má být S. K. vyslechnuta a jak má být událost policejním orgánem zachycena, aby nebyla vedena jako dopravní nehoda. Tento postup se následně promítl do úředního záznamu a dalšího šetření provedeného J. K., který byl zpracovatelem věci a podřízeným obviněného P. K. Není proto rozhodné, že obviněný P. K.r sám podání vysvětlení neprovedl ani úřední záznam nesepsal. Podstatné je, že podle skutkových zjištění využil své služební postavení a řídicí oprávnění k tomu, aby byl postup policejního orgánu nasměrován k předem domluvené a účelové verzi události. Takové jednání nelze redukovat na pouhou konzultaci.

55. K další dovolací argumentaci pak lze uvést, že odvolací soud se ustanovením právních předpisů, jejichž porušení je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, věnoval zejména v odstavcích 68 a 78 svého rozhodnutí. Nešlo přitom o pouhý formální výčet norem. Odvolací soud vysvětlil, že obvinění policisté nepostupovali nestranně, řádně a svědomitě, ale naopak v rozporu s povinnostmi, které pro ně z těchto předpisů vyplývaly.

56. Podle skutkové věty šlo nejprve o porušení § 45 odst. 1 písm. b), c) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Podle § 45 odst. 1 tohoto zákona je příslušník povinen ad b) „zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo v prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody“. Toto ustanovení dopadá v podstatě na celé jednání obviněného P. K., jak bylo zjištěno soudy. Zájmem služby bylo řádné, nestranné a objektivní prověření okolností oznámené události. Jednání obviněných však podle skutkových zjištění směřovalo k vytvoření verze výhodné pro P. K. a osoby z jeho okolí, tedy k dosažení soukromého prospěchu prostřednictvím výkonu policejní činnosti.

57. Podle § 45 odst. 1 písm. c) téhož zákona je příslušník povinen „zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby; to neplatí, jestliže byl příslušník této povinnosti zproštěn služebním funkcionářem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak“. I toto ustanovení bylo ve vztahu k obviněnému P. K. relevantní. Ten v telefonické komunikaci s obviněným T. G. hovořil o průběhu policejního postupu, mimo jiné mu sdělil, že dosud „nesehnali tu slečnu“. T. G. přitom s ohledem na své služební zařazení neměl být osobou, s níž by obviněný P. K. probíral informace z probíhajícího šetření na dopravním inspektorátu, tím spíše, že zprostředkovával zájem svého známého na konkrétním způsobu vyřízení věci.

58. Dále bylo ve skutkové větě uvedeno porušení § 69 odst. 1, 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Podle § 69 odst. 1 tohoto zákona „policista před zahájením úkonů trestního řízení z vlastní iniciativy nebo na základě podnětu jiné osoby anebo orgánu za účelem získání poznatků o trestné činnosti vyhledává, odhaluje, a je-li to třeba, i dokumentuje skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. V rámci činnosti podle věty první je povinen předcházet trestné činnosti.“ Podle § 69 odst. 2 téhož zákona „policista při výkonu činností podle odstavce 1 postupuje podle tohoto zákona, za využití oprávnění a prostředků v něm uvedených.“ Obvinění měli poznatek o tom, že P. K. se obával neproplacení škody pojišťovnou a hledal způsob, jak vůči pojišťovně postupovat, aby k plnění došlo. Již tato informace mohla nasvědčovat tomu, že by při následném uplatnění pojistné události mohlo dojít k trestné činnosti. Obviněnému P. K. byla věc navíc T. G. prezentována jednoznačně v rovině hledání řešení „použitelného“ vůči pojišťovně, na což obviněný P. K. reagoval tím, že začal formulovat smyšlenou verzi skutkového děje.

59. Stejné závěry platí i ve vztahu k § 158 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se touto námitkou výslovně zabýval v odstavci 78 svého rozhodnutí a vysvětlil, že jde o obecné ustanovení upravující postup policejního orgánu před zahájením trestního stíhání, jehož účelem je prověřit podněty a vlastní poznatky a opatřit podklady důležité pro další rozhodnutí. Nejvyšší soud se s tímto výkladem ztotožňuje.

60. Námitka, podle které soudy „právně nedostatečně vymezily druhý úmysl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, tedy úmysl opatřit jinému neoprávněný prospěch“, je pak opět odůvodněna výhradami vůči skutkovým zjištěním, k nimž se již Nejvyšší soud vyjádřil výše. Obviněný zde opět prezentoval své jednání jako standardní součást své práce a přehlíží příčinnou souvislost svého zapojení s uplatněním nároku na pojistné plnění M. K. Lze také v této souvislosti připomenout, že záměrem obviněných bylo získat plnění v mnohem větší výši, než následně pojišťovna uznala a vyplatila.

61. Samostatně nemohla obstát ani výhrada směřující proti výroku o trestu, neboť obviněný ji odvozoval výlučně od tvrzené vadnosti výroku o vině. Jestliže Nejvyšší soud neshledal důvodnou žádnou z námitek proti výroku o vině, není dán ani důvod ke zrušení navazujícího výroku o trestu. Z hlediska výčtu dovolacích důvodů pouze § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je zaměřen na výrok o trestu. Ten však nejen nebyl obviněným formálně uplatněn, ale ani obsahově dovolání neobsahuje argumentaci, která by uvedenému dovolacímu důvodu odpovídala.

62. Z výše uvedeného je zřejmé, že také dovolání obviněného P. K. je z pohledu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zjevně neopodstatněné.

63. Obviněný neuvedl, kterou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatňuje. První z nich nepřichází v úvahu, neboť v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle § 254 tr. ř. a odvolání bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu pak nemůže být naplněna za situace, kdy napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadami ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ani dovolacích důvodů jiných.

V. Způsob rozhodnutí

64. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 8. 2026

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací