Plný text
6 Tdo 680/2026-1166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 9. 2026 o dovoláních, která podali obviněný R. Š. a obviněná Czernin AGRO s.r.o., se sídlem [adresa] IČO: [IČO], proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 11 To 342/2025-1044, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 13/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obou obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 13. 8. 2025, č. j. 4 T 13/2025-991, byli obviněný R. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněná Czernin AGRO s.r.o. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznáni vinnými přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
fyzická osoba R. Š. jako prokurista jednající na základě smluvního zastoupení za právnickou osobu Czernin AGRO s.r.o. a zmocněný ke všem úkonům, k nimž dochází při provozu závodu, a to včetně jednání s orgány státní správy týkajícími se právnické osoby, účasti na prováděných kontrolách a vystupování vůči kontrolnímu orgánům,
právnická osoba Czernin AGRO s.r.o., IČO: [IČO], se sídlem [adresa] jednáním svého prokuristy, v rámci své činnosti a ve svém zájmu,
každý z obžalovaných subjektů samostatně
dne 20. 4. 2022 v době od 07:50 hodin do 07:58 hodin na adrese XY čp. XY, XY, v Řeznictví a masně Czernin AGRO s.r.o., při kontrole Státní zemědělské a potravinářské inspekce, kterou prováděly A. K., nar. XY, a J. V. (rozená V.), nar. XY, v postavení inspektorek, které již přitom znal z předchozí kontroly, kterou v této provozovně v minulosti prováděly, vstoupil do kanceláře v prostorách uvedeného řeznictví, kde se připravovaly K. a V. na budoucí kontrolu a řekl jim, aby z prostor kanceláře „vypadly“ a přesunuly se do prostoru prodejny, že zde nemají co dělat, kontrolorky však na jeho žádosti nereagovaly, proto zvýšil hlas a své výzvy opakoval s tím, že zde nemají co dělat, všichni tři se začali dohadovat a došlo mezi nimi ke slovní potyčce a když K. s V. místnost neopustily, vzal ze stolu obžalovaný R. Š. do rukou jejich pracovní desky, načež ho K. chytila za ruku, na což R. Š. reagoval tak, že řekl, co na něj sahá a K. nejprve chytil rukama za ramena, zatřásl s ní, a poté ji dlaněmi odstrčil od sebe, ta udělala krok vzad, hlavou a pravým ramenem se udeřila o stěnu a sesunula se k zemi, u toho vykřikla „co to děláte“, následně začala máchat rukama, kopala nad sebou nohama, křičela: „pomoc, zavolejte záchranku, zavolejte policajty“, načež si toto její počínání začal R. Š. natáčet na svůj mobilní telefon a u toho křičel: „vypadněte, tady nemáte co dělat, je vše domluvené s doktorkou Č., která se domluvila s vaším vedením“, přitom ho V. upozornila, že je nesmí natáčet bez jejich souhlasu, obžalovaný R. Š. poté opakovaně obě ženy vyzýval, aby si odnesly pryč z místnosti své věci, když na jeho výzvy nereagovaly, sám vzal některé z jejich osobních věcí (batohy, oblečení, kufříky) a odnosil je z kanceláře před prodejní pult, kam je hodil vedle stolečku, poté věci vynesl ven před prodejnu, při tomto počínání zavadil kolečky kufříku o holeně nohou V., následně dal pokyn prodavačce H. Š., aby ženy z prodejny vykázala a z místa odjel, poškozená A. K. byla nejprve vyšetřena zdravotníky RZS přivolanými na místo činu a téhož dne vyhledala ošetření v Oblastní nemocnici Kolín, přičemž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, bylo zjištěno, že A. K. utrpěla zranění spočívající v lehkém otoku pravého ramene a mírně zvýšeném stahu (spamusu) pravého trapézového svalu, přičemž z hlediska soudně-lékařského lze tato zranění hodnotit jako ublížení na těle/poranění nepatrného významu nevyžadující lékařské ošetření a ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo zjištěno, že V. neutrpěla žádné poranění hodnotitelné ze soudně-lékařského hlediska.
2. Za tento přečin byli odsouzeni obviněný R. Š. podle § 325 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 80 celých denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 80 000 Kč, a obviněná Czernin AGRO s.r.o. podle § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. ve spojení s § 67 odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 celých denních sazeb po 2 000 Kč, tedy celkem 200 000 Kč. Obviněným byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 16 498,35 Kč a A. K. ve výši 10 292 Kč. Se zbytky svých nároků nebo celými nároky byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obou obviněných a poškozených Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen „SZPI“), A. K. a J. V. (dále také „poškozené inspektorky“) proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, č. j. 11 To 342/2025-1044, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil celý výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy a s použitím § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o povinnosti obviněných nahradit společně a nerozdílně škodu a nemajetkovou újmu. Podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Obviněný R. Š. tak učinil prostřednictvím JUDr. J. M.. Své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Soudům vytýká nesprávné posouzení skutkové podstaty jednání a nesprávnost výroku o náhradě škody, která má základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského práva. Ve vztahu k přečinu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku namítá, že soud prvního stupně nesprávně posoudil existenci znaku použití násilí a opomenul nutnost naplnění subjektivní stránky ve vztahu k působení na úřední osobu.
6. Domnívá se, že poškozené inspektorky nemusely požívat ochrany úřední osoby podle § 127 tr. zákoníku, neboť šly samy za pult a bez svolení rovnou do tzv. denní místnosti, přitom se neustále zavíraly. Soud prvního stupně přehlédl, že tímto postupem nevykonávaly svou pravomoc v souladu se zákonem, tedy ji překročily a nemohly vůbec požívat ochrany úřední osoby. Nebyly ani splněny podmínky § 127 odst. 2 tr. zákoníku. Má-li jednání úřední osoby zjevné znaky svévole, citované ustanovení na ni nedopadá. V této souvislosti upozornil na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).
7. Subjektivní stránka ve formě přímého úmyslu musí směřovat k ovlivnění pravomoci úřední osoby i k užití násilí. Úmysl obviněného však směřoval pouze k tomu, aby vysvětlil, že poškozené inspektorky se nacházejí v tzv. denní místnosti, a požádal je, aby se přesunuly do prodejny. Zdůrazňuje přitom, že šlo o tzv. následnou kontrolu, a bylo tudíž především v jeho zájmu, aby proběhla. Jakékoli jeho maření kontroly je zcela nelogické a proti jeho zájmům. K naplnění znaku násilí nepostačuje pouhé odstrčení, navíc v rámci obranného mechanismu. Stejného názoru byl v rámci prověřování i policejní orgán. Obviněný trvá na tom, že na poškozené inspektorky aktivně neútočil a působil pouze v malé intenzitě, nemohl tedy předpokládat, že způsobí újmu na zdraví. Svědci O. a M. uvedli, že na poškozených inspektorkách nebylo patrné žádné zranění či šok. Svědek M. dokonce popsal změnu chování K. po příjezdu policistů a záchranářů na místo. Z fotodokumentace je patrné, že to, jak líčí událost poškozená K., nemohla nastat s ohledem na prostory šatny. Navíc je rozpor v tvrzení obou poškozených inspektorek. Soudní znalkyně hodnotila specifickou věrohodnost poškozených inspektorek jako mírně sníženou.
8. Ke zdravotnímu stavu K. uvedl, že podle odborné zdravotnické literatury porucha přizpůsobení je přechodnou poruchou a trvá nejdéle 6 měsíců. Ačkoliv tvrdí, že trpí uvedenými zdravotními neduhy, byla mezitím na dovolené v Emirátech. Závěry znaleckého posudku pouze popisují v podstatě výpovědi vyšetřovaných, reprodukují stanoviska vyšetřovaných a jsou neověřitelné. V. dokonce svoji výpověď doplnila e-mailem, z čehož je podle obviněného evidentní naprosto účelové jednání. Závěry znaleckého posudku znalce MUDr. P. K. jsou v přímém rozporu se závěry znalkyň MUDr. G. L. a PhDr. J. Z., PhD. Znalecký posudek MUDr. K., v němž dospěl k závěru, že u V. došlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, byl vypracován pouhé tři měsíce poté, co byly vyslechnuty obě znalkyně, které stvrdily své závěry ze znaleckých posudků, tedy že v důsledku události nedošlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy u žádné z poškozených inspektorek. Předloženým znaleckým posudkem tudíž nebyla prokázána příčinná souvislost, jak tvrdí odvolací soud. Výpis ze zdravotnické dokumentace začíná až 20. 4. 2022, posudek je tím pádem neúplný, není přezkoumatelný a neprokázal objektivně příčinnou souvislost.
9. Pro přiznání náhrady škody neměl odvolací soud dostatek podkladů, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi příčinou a následkem podle o. z. Jednotlivé relativně samostatné nároky vyplývající z § 2958 o. z. musí být v návrhu specifikovány do té míry, aby bylo možno rozhodnout o každém z nich samostatně. Poškozené inspektorky se však k trestnímu řízení připojily tak, že celkový nárok, který nebyl nikdy přesně vyčíslen, vydělily dvěma. Nároky SZPI musely být uspokojeny pojišťovnou v rámci zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu nebo nemajetkovou újmu při pracovním úrazu a nemoci z povolání.
10. Podle obviněného odvolací soud dospěl k nesprávným závěrům, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu nikoliv přečinu, ale zločinu, což vedlo k zamítnutí jeho odvolání. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků tohoto trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neměl tedy k těmto závěrům oporu v provedeném dokazování. V návaznosti na to pak odvolací soud přiznal poškozeným náhradu škody, přičemž došlo k nesprávné aplikaci hmotného práva.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu projednání.
12. Obviněná Czernin AGRO s.r.o. podala dovolání prostřednictvím JUDr. F. K.. Pro úplnost se uvádí, že obviněná v rámci dovolací lhůty podala dvě dovolání s rozdílnými daty, avšak naprosto totožným obsahem (s výjimkou bodu 2. týkajícího se doručení usnesení odvolacího soudu). Obviněná označila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., neboť podle jejího mínění napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v napadeném rozhodnutí resp. ve výroku o vině dovolatelky převzatém z rozsudku soudu prvního stupně je tento výrok neúplný, neobsahující zákonné vymezení přičitatelnosti jednání fyzické osoby právnické osobě v rozsahu odpovídajícím § 8 t. o. p. o.
13. Nesprávné hmotněprávní posouzení shledává dovolatelka stran přičitatelnosti jednání prokuristy. Soud se měl důsledně zabývat tím, zda obviněný Š. spáchal trestný čin v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti. Uvedený korektiv totiž nelze naplnit spekulací vycházející z hypotetické úvahy o tom, že mařením kontroly mohlo dojít k zabránění zjištění závad a uložení sankce. Odvolací soud se namísto důsledného respektování zásady in dubio pro reo při existenci dvou možných výkladových verzí nepřípustně přiklonil k verzi v její neprospěch, ač příklon k této skutkové verzi neměl oporu v provedeném dokazování a ani nebyl odvolacím soudem vysvětlen, zvláště v jeho dalším (spekulativním) závěru, že všechny vytýkané nedostatky zjištěné při první kontrole nebyly odstraněny. Stejně tak se soudy nevypořádaly s její obhajobou, že pokud by kontrola proběhla, mohla naopak vyznít v její prospěch (zjištění odstranění nedostatků), a jednání obviněného tedy mohlo být objektivně jednáním, které ji poškodilo. Soudy se nezabývaly ani tím, jaké měl obviněný smluvní i obecné povinnosti jako prokurista. Dovolatelka trvá na tom, že obviněný rozhodně nebyl nadán k tomu, aby znemožňoval provádění kontroly orgánům státní správy, a zejména nebyl pověřen tím, aby kontrolující osoby slovně či fyzicky napadal. Jednal nejen proti jejím zájmům, ale i v rozporu se svými smluvními a zákonnými povinnostmi, a tudíž excesivně.
14. Nesprávně bylo podle dovolatelky posouzeno i postavení prokuristy ve smyslu § 8 t. o. p. o. Dlouhodobě namítá, že prokuristu lze řadit spíše pod § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o. V takovém případě by však přičitatelnost vyžadovala splnění podmínek § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o., což se v daném případě nestalo. Prokura je speciálním druhem smluvního zastoupení, při kterém je prokurista ve svém jednání za podnikatele omezen jen na právní jednání, k nimž dochází při provozu podniku. Takže koná-li prokurista to, k čemu nebyl zmocněn, nevytváří tím vůli právnické osoby, za níž má jednat. Jednal-li obviněný jako prokurista mimo smluvní či zákonný rámec, nejednalo se o jednání prokuristy, ale o jednání tzv. nezmocněného jednatele, tudíž bez projevu vůle právnické osoby, která není takovým neoprávněným jednáním zavázána, a to ani v rovině trestní. Pominutím uvedené obhajoby se odvolací soud dopustil porušení práva na spravedlivý proces.
15. Dovolatelka dále namítá, že ve výroku o vině není přičitatelnost vymezena způsobem odpovídajícím požadavkům kladeným na skutkovou větu u právnických osob. Podle jejího mínění není vyjádřena podmínka přičitatelnosti a konkrétní ustanovení, o které se soud opřel, přičemž zvolenou formulaci skutku lze vykládat i odlišně. Popis skutku nevyjadřuje, jaké jednání se jí přičítá. Uvedená vada zakládá naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
16. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvedla, že v projednávané věci vykazuje odsuzující výrok o vině vnitřní rozpornost a zjevný rozpor s obsahem klíčových důkazů. Konkrétně byly do skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně převzaty pasáže odpovídající verzi obhajoby obviněného, která byla spolehlivě vyvrácena výpověďmi poškozených inspektorek.
17. Podle dovolatelky uložení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy (zejména ve vztahu k SZPI) stojí na právním závěru o její trestní odpovědnosti. Pokud Nejvyšší soud shledá dovolání důvodným ve vztahu k výroku o vině, musí být zrušeny i navazující výroky (včetně adhezních). Současně namítá, že v adhezní části došlo k rozšíření odpovědnosti za újmu nad rámec, který vyplývá z jednoznačně popsaného skutku ve výroku o vině právnické osoby, a to bez náležitého právního vymezení kauzálního vztahu a rozsahu přičitatelnosti v adhezním výroku.
18. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 11 To 342/2025-1044, v částech, které se jí týkají (výrok o vině, trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy), a současně zrušil i obsahově navazující rozhodnutí a přikázal Krajskému soudu v Praze, případně Okresnímu soudu v Nymburce (podle povahy zrušených výroků), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. jeho první alternativě) neodpovídají námitky, jimiž poukázali na nedostatečná skutková zjištění, resp. na nezohlednění konkrétních důkazů v popisu skutku, a zpochybnili jimi některé důkazy (výpovědi svědkyň a znalecké důkazní prostředky). Těmito námitkami obvinění ve skutečnosti pouze zpochybňovali výsledky provedeného dokazování. Konkrétně ovšem neuvedli, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení.
20. V posuzované věci nedošlo k tomu, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jak tvrdili obvinění v podaných dovoláních. Z popisu rozhodných skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, která vzešla z výsledků provedeného dokazování, vyplývají ve spojení s odůvodněními rozsudků soudů obou stupňů všechny zákonné znaky přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jakož i podmínky přičitatelnosti takového činu obviněné právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 1, 2 t. o. p. o.
21. Podle názoru státního zástupce nemá skutková podstata citovaného přečinu blanketní ani odkazovací dispozici, neboť sama popisuje zakázané jednání, aniž by se dovolávala porušení mimotrestních právních norem. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že při výkladu tzv. normativního pojmu „výkon pravomoci“ obsaženého v trestním zákoníku se použijí další mimotrestní normy, ani skutečnost, že trestní odpovědnost za tento přečin bude možné zásadně dovodit tehdy, když úřední osoba sama neporušila takové mimotrestní právní normy (§ 127 odst. 2 tr. zákoníku). V posuzované věci nemohlo tedy dojít k porušení práva na spravedlivý proces, jak namítla obviněná právnická osoba. Podle státního zástupce byly okolnosti spočívající v násilném jednání obviněného R. Š. vůči poškozeným jako úředním osobám, které lze přičítat obviněné právnické osobě Czernin AGRO s.r.o., bez důvodných pochybností objasněny na základě provedených důkazů.
22. Námitky obviněného R. Š., kterými poukázal na vady hodnocení věrohodnosti svědkyň A. K. a J. V. bez dalšího nenaplňují důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017). Z provedeného dokazování nevyplynuly žádné důvodné pochybnosti o věrohodnosti dotyčných svědkyň. V této souvislosti státní zástupce uvádí, že je třeba rozlišovat mezi tzv. obecnou a specifickou věrohodností svědecké výpovědi. Podle státního zástupce soudy přijatelným způsobem posoudily věrohodnost těchto svědkyň a pravdivost jejich výpovědí, a to jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy. Po vyhodnocení těchto důkazů nepochybovaly soudy o věrohodnosti jmenovaných svědkyň, jejichž výpověď je potvrzována dalšími důkazy, a vysvětlily, proč nepřijaly opačná tvrzení obviněného (viz s. 23 a 24, odstavec 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
23. V podaném dovolání obvinění odkázali také na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný R. Š. brojil proti posouzení objektivní a subjektivní stránky přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolacímu soudu vytkl i nesprávné posouzení otázky náhrady újmy.
24. Státní zástupce po připomenutí teoretických východisek uvedl, že zaměstnance Státní zemědělské a potravinářské inspekce, kterými v době spáchání činu byly svědkyně A. K. a J. V., lze považovat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jak ostatně konstatoval i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz s. 15, odstavec 22.). K výkonu pravomoci poškozených se soudy sice podrobněji nevyjádřily, nicméně z jejich rozhodnutí je dostatečně zřejmé, že poškozené jednaly jako kontrolorky Státní zemědělské a potravinářské inspekce v rámci opakované kontroly prováděné v provozovně obviněné právnické osoby Czernin AGRO s.r.o., a že nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o překročení jejich povinností. V této souvislosti odvolací soud také odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 1 As 256/2023, ve kterém Nejvyšší správní soud mimo jiné dospěl k závěru, že inspektorky nepřekročily svá kontrolní oprávnění.
25. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného proti posouzení subjektivní stránky žalovaného přečinu násilí proti úřední osobě. Jak přitom mimo jiné vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění uvedených v popisu skutku, obviněný verbálně napadl obě svědkyně při výkonu jejich pravomoci mimo jiné tím, že je opakovaně vykazoval nejprve z kanceláře provozovny, a po fyzickém útoku na svědkyni A. K. vynesl některé osobní věci obou svědkyň před prodejnu s pokynem daným jeho podřízené, aby tyto svědkyně sama vykázala z prodejny. Závěr o naplnění subjektivní stránky citovaného přečinu ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného vyjádřeného v příslušné skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností.
26. Pokud jde o dovolací námitky obviněné právnické osoby Czernin AGRO s.r.o., kterými brojila proti přičitatelnosti trestného činu, nelze je považovat za opodstatněné. Státní zástupce s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 627/2015, uveřejněné pod č. 23/2016-I., II. Sb. rozh. tr.) konstatoval, že v posuzované věci byl protiprávní čin obviněného R. Š. spáchán v zájmu obviněné právnické osoby, neboť znemožněním opakované kontroly dodržování povinností při prodeji potravin v provozovně právnické osoby, nebylo možné naplnit účel této kontroly, který zde spočívá ve zjištění buď přetrvávajících a již dříve vytknutých závad, anebo v jejich odstranění. Jednáním obviněného získala obviněná právnická osoba výhodu spočívající přinejmenším v oddálení přijetí kontrolních závěrů příslušného orgánu veřejné moci. To, že obviněný nejednal mimo rámec činnosti obviněné právnické osoby, lze dovodit z toho, že jeho trestné jednání souviselo s jejím podnikáním. Nešlo o nějaký jeho ryze osobní zájem či zájem třetí osoby, který by nijak nesouvisel s podnikatelskou činností obviněné právnické osoby. Naopak, opakovaná kontrola byla prováděna v provozovně obviněné právnické osoby, přičemž se týkala dodržování právních předpisů souvisejících s předmětem její podnikatelské činnosti. Jednání obviněného R. Š. nebylo excesivní a podmínky přičitatelnosti obsažené v návětí § 8 odst. 1 t. o. p. o. byly v této věci splněny.
27. Nelze akceptovat ani výhrady obviněné právnické osoby, že obviněný R. Š. nebyl osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jak vyplývá z respektované komentářové literatury, i prokurista jedná za právnickou osobu a jeho jednání má právní účinky přímo pro právnickou osobu. Proto jej zákon zařazuje mezi osoby, jejichž jednání se přímo přičítá právnické osobě.
28. Pokud jde o námitky obviněných, jimiž brojili proti výroku o náhradě škody (resp. nemajetkové újmy), ani tyto námitky nelze akceptovat. Přitom obviněná právnická osoba namítla, že adhezním výrokem došlo k rozšíření její odpovědnosti nad rámec žalovaného skutku. Podle státního zástupce není taková námitka způsobilá naplnit existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože dovolatelka nevytkla porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, nýbrž ji zaměřila proti popisu skutku, resp. proti rozhodným skutkovým zjištěním.
29. K tomu státní zástupce dále uvádí, že podle § 228 odst. 1 věty před středníkem tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3). Takovou újmou je především újma, která je následkem trestného jednání konkrétního pachatele a jejíž vznik je v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným ve výroku odsuzujícího rozsudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tdo 3/2010). Přečinem obviněného R. Š., který je přičitatelný obviněné právnické osobě Czernin AGRO s.r.o., došlo ke vzniku újmy na straně poškozených. Zákonné podmínky pro vyslovení adhezního výroku byly splněny.
30. Pokud jde o námitku obviněného R. Š., že nebyla prokázána příčinná souvislost podle hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku, ani tato námitka nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 31. Za neopodstatněnou považuje státní zástupce námitku jmenovaného obviněného, kterou zpochybnil nárok poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Konkrétně obviněný namítá, že nároky vyplývající z náhrady při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z. nebyly dostatečně specifikovány. Obviněný zřejmě přehlédl, že odvolací soud přiznal dotyčným poškozeným náhradu nemajetkové újmy podle § 2956 o. z. Citované ustanovení se týká odčinění újmy na přirozeném právu člověka, přičemž jde o obecné ustanovení, zatímco § 2958 o. z. je vůči němu speciální. V posuzované věci nevznikly žádné důvodné pochybnosti o tom, že obvinění úmyslným jednáním zasáhli do přirozených práv poškozených (tj. do tělesné integrity, resp. důstojnosti). Odvolací soud příslušný adhezní výrok odůvodnil. Zejména uvedl konkrétní úvahy svědčící o splnění zákonných podmínek pro použití § 2956 o. z. a částku, kterou poškozeným přiznal. Nelze proto považovat jeho rozsudek za nepřezkoumatelný.
32. Nelze akceptovat ani námitku o existenci zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele. S touto námitkou se již vypořádal odvolací soud (viz s. 22, odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž uvedl, že zákonné pojištění se nevztahuje na organizační složky státu, za kterou je třeba považovat i Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci.
33. Námitky obviněné právnické osoby, kterými spatřovala existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v údajně chybějícím popisu přičitatelnosti jednání obviněného R. Š., tomuto důvodu dovolání neodpovídají.
34. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání IV./1. Obecná východiska
36. Obvinění, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), svá dovolání založili na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jimi vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
37. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnými označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
38. Dovolatel neoznačil ve svém mimořádném opravném prostředku žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V bodě 19. svého dovolání namítl, že odvolací soud neměl ke svým skutkovým závěrům oporu v provedeném dokazování a „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků tohoto trestného činu, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů“. Je tedy zřejmé, že mínil označit alternativu první. Dovolatel uvedenou námitku vznesl ve spojení s tím, že odvolací soud měl dospět k závěru, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu zločinu. Nepřipojil řádnou relevantní argumentaci a neoznačil ani příslušné skutkové zjištění (natož rozhodné), které má být v rozporu s provedenými důkazy, ani konkrétní důkaz, s nímž měl jím tvrzený, ale nikterak nekonkretizovaný rozpor nastat.
39. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku označila první alternativu uvedeného dovolacího důvodu. Argumentovala, že odsuzující výrok vykazuje zjevný rozpor s obsahem klíčových důkazů, neboť popis skutku obsahuje pasáže odpovídající verzi obhajoby obviněného, přestože byla vyvrácena výpověďmi poškozených inspektorek.
40. Oba obvinění při svých výhradách opomíjejí, že uvedené závěry odvolacího soudu zůstaly s ohledem na absenci odvolání státního zástupce a zásadu zákazu reformace in peius pouze v rovině hypotetické (jak vysvětlil v bodech 13. a 18. svého rozsudku). Za této situace nemohl odvolací soud zasáhnout do právní kvalifikace jednání obviněného, vypustit část popisu skutku vycházející z jeho vyvrácené obhajoby, ani doplnit to, co oproti podané obžalobě vypustil soud prvního stupně, přestože dospěl k odpovídajícím skutkovým závěrům, neboť uvedené změny by byly v neprospěch obviněného, resp. obou obviněných. Námitky obou obviněných tudíž postrádají relevanci.
41. Je tedy zřejmé, že k naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohlo dojít, neboť dovolateli vznesené námitky neodpovídají jejímu obsahovému vymezení. Ani jeden z dovolatelů nevznesl námitky podřaditelné pod zbývající dvě alternativy uvedeného dovolacího důvodu.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
42. Oba dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili označený dovolací důvod, a to v obou jeho variantách. Zatímco dovolatelka vznesla několik námitek odpovídajících první variantě, tedy vadě spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, dovolatelem vznesené námitky k této variantě musely být vyhodnoceny jako jí neodpovídající. Přestože totiž formálně vytýkají vady právního posouzení skutku, ve skutečnosti se primárně domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci. Takové námitky musely být posouzeny jako nevyhovující zvolenému dovolacímu důvodu (k uvedenému viz část IV./5.). Ve vztahu k druhé variantě označeného dovolacího důvodu, tedy jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, sice dovolatel vznesl námitku podřaditelnou, nicméně neopodstatněnou (k uvedenému viz část IV./3.B).
IV./3.A K výroku o vině
43. Dovolatelka shledává nesprávné právní posouzení postavení prokuristy, neboť podle jejího mínění je osobou podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o., u níž je pro přičítání jejího jednání právnické osobě nutné splnění podmínky odst. 2 citovaného ustanovení. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá (bod 23.), že s ohledem na rozsah zmocnění považoval obviněného jako prokuristu dovolatelky za osobu uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o., tedy osobu ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněná jménem nebo za právnickou osobu jednat. S tímto závěrem souhlasil i odvolací soud.
44. Prokura je druh smluvního zastoupení, jejímž udělením podle § 450 odst. 1 věty první o. z. zmocňuje podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, popřípadě pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Rozsah oprávnění prokuristy je tedy legálně vymezen k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu, přičemž tento pojem „je třeba chápat v plné jeho šíři – tedy asi tak, že podnikatel, který pouze provozuje podnik (závod), činí převážnou většinu úkonů v souvislosti s tímto provozem (KS Hradec Králové 19 Co 495/2002)“ [viz TINTĚRA, Tomáš. § 450 (Udělení prokury). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání [3. aktualizace]. Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 17.]. Změna rozsahu uděleného oprávnění s účinky vůči třetím osobám je možná v případě „rozšíření oprávnění za zcizování a zatěžování nemovitých věcí (§ 498) a omezení prokury na jednu či více poboček (§ 503) či samostatných obchodních závodů (§ 502) podnikatele“. Jiné omezení prokury, smluvně mezi podnikatelem a prokuristou, je sice z principu smluvní autonomie dovolené, nemá však účinky vůči třetím osobám, i když bylo zveřejněno (viz § 453 o. z.).
45. Dále lze připomenout, že podle důvodové zprávy (č. 418/2011 Dz) k předmětnému ustanovení „právní následky má i jednání fyzických osob, které za právnickou osobu jednají zejména na základě smluvního zastoupení (např. prokurista nebo advokát). V těchto případech jde o zastoupení přímé, kdy zástupce jedná jménem zastoupené právnické osoby a jeho jednání má právní účinky přímo pro zastoupeného. Zástupce zde tedy vystupuje a jedná v postavení zastoupené právnické osoby, jeho právní úkony učiněné v rámci smlouvy o zastoupení mají tytéž právní účinky, jako kdyby je učinila právnická osoba sama svým statutárním orgánem ...“. Dále důvodová zpráva uvádí (byť s odkazem na zrušený obchodní zákoník, avšak uvedené platí i za účinnosti nového občanského zákoníku) že „vztah zástupce vůči zastoupené právnické osobě při smluvním zastoupení bude zpravidla založen smlouvou mandátní podle § 566 a násl. ObchZ (jde zde vlastně o obchodní smlouvu příkazní – srov. i § 724 a násl. ObčZ) a stejnými ustanoveními o smlouvě mandátní se přiměřeně řídí i vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí právnické osoby, není-li stanoveno jinak (viz § 66 odst. 2 ObchZ). Z těchto důvodů proto nelze činit zásadní rozdíl mezi jednáním statutárního nebo jiného orgánu za právnickou osobu na straně jedné a jednáním zástupce právnické osoby na straně druhé“.
46. Pro účely projednávané věci je třeba mít na paměti, že aby mohlo být jednání prokuristy přičítáno právnické osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o., musí být zároveň osobou ve vedoucím postavení. „To znamená, že musí mít právo nejen právnickou osobu zastupovat, ale musí mít i právo v právnické osobě rozhodovat nebo kontrolovat“ [viz DĚDIČ, Jan. § 8 (Trestní odpovědnost právnické osoby). In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 203.]. Vzhledem k tomu, že sám dovolatel uvedl, že jeho pracovní náplní je „řízení celé firmy“ (bod 2. rozsudku soudu prvního stupně), jednatel dovolatelky uvedl, že obviněného Š. „pověřil, aby společnost řídil“ (bod 3. tamtéž), a totéž vyplývá ze samotné smlouvy (viz č. l. 302), je zřejmé, že daná podmínka byla splněna.
47. Z výše uvedeného vyplývá, že prokurista je osobou ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat, ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. Z toho vyplývá, že podmínka přičitatelnosti jednání obviněného byla splněna podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. Není proto třeba se zabývat námitkou dovolatelky stran nutnosti splnění podmínky podle písm. b) citovaného ustanovení. Zároveň je zřejmé, že námitka dovolatelky byla shledána neopodstatněnou.
48. Dovolatelka též namítla, že obviněný jednal proti jejím zájmům a v rozporu se svými smluvními a zákonnými povinnostmi. V souvislosti s první částí této námitky je na místě připomenout, že podle judikatury Nejvyššího soudu nelze předpoklad spáchání protiprávního činu „v zájmu právnické osoby“ zakotvený v návětí § 8 odst. 1 t. o. p. o. chápat jako samostatně stojící dostačující podmínku přičitatelnosti takového činu právnické osobě, nýbrž pouze jako korektiv, který má zabránit tomu, aby byla právnická osoba volána k odpovědnosti za excesy osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) t. o. p. o., které nemají žádnou požadovanou souvislost s právnickou osobou (rozhodnutí č. 23/2016 Sb. rozh. tr.). Pouze v případech, při nichž fyzická osoba, jejíž jednání by jinak mohlo být právnické osobě přičítáno, jedná výhradně ve vlastním soukromém zájmu a na úkor osoby právnické, nelze podobné excesivní jednání fyzické osoby přičítat dané osobě právnické (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016, uveřejněné pod č. 29/2017 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 4 Tdo 621/2024).
49. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání obviněného Š. bylo v zájmu a v rámci činnosti dovolatelky, neboť směřovalo ke zmaření následné kontroly provozovny, která měla ověřit, zda došlo k napravení pochybení shledaných během kontroly proběhlé v březnu 2022. Skutečnost, že jednání obviněného bylo vedeno touto motivací a nikoli pouze tím, aby poškozené inspektorky opustily prostor tzv. denní místnosti, je zřejmá, jak upozornil i soud odvolací (bod 17. rozsudku), z opakovaného upozorňování na „domluvu s doktorkou Č.“ ze strany obviněného i jeho manželky. Pokud obviněný v této souvislosti také namítl, že jeho jednání, popsané v rozsudku soudu prvního stupně, by bylo nelogické, neboť v jeho zájmu bylo, aby kontrola proběhla, bylo by tomu tak pouze v případě, že byly všechny nedostatky zjištěné přecházející kontrolou skutečně odstraněny. Skutečnost, že se obviněný a jeho prostřednictvím dovolatelka chtěli vyhnout provedení kontroly a případnému uložení pokuty, vyplývá také z argumentace dovolatelky ve správním řízení. Ve svých podáních namítala, že odstraněním nedostatků zjištěných při první kontrole by zamezilo uložení pokuty. Je tedy zřejmé, že obviněný Š. jednal v zájmu dovolatelky, a nikoli výhradně ve svém zájmu a proti zájmu jejímu. Je tomu tak mimo jiné proto, že skutečně nebylo ve výhradně osobním zájmu obviněného (a na úkor dovolatelky), aby kontrola neproběhla, ledaže by jeho úmysl směřoval ke způsobení škody dovolatelce, o čemž nebyly zjištěny žádné skutečnosti.
50. Pokud jde o druhou část námitky, jejímž prostřednictvím dovolatelka upozorňuje na obsah smluvních a zákonných povinností obviněného, je na místě připomenout, že právnické osobě je podle § 8 t. o. p. o. přičítán čin protiprávní, nikoli ten v souladu s právem. Jak uvádí odborná literatura: „v § 8 odst. 1 jde o činy protiprávní, nikoli o právní jednání. S tím se však při jakékoli formě zastoupení vůbec nepočítá. U protiprávních činů by zástupce zpravidla vždy vybočoval z mezí zmocnění a ustanovení by bylo prakticky neaplikovatelné. Důležité proto je pouze to, zda daná osoba má právní titul (byť neplatný nebo neúčinný), z něhož plyne oprávnění právnickou osobu zastupovat, popř. zda právnická osoba takové jednání osoby bez zástupčího oprávnění dodatečně schválila (tzv. ratihabice), a není rozhodující, zda při jednání podle § 8 odst. 1 zástupce překročil či nepřekročil rozsah zástupčího oprávnění, zda jednal sám, i když měl jednat s jiným zástupcem, a zda jeho jednání z hlediska soukromého práva právnickou osobu zavazuje či nikoli, nebo zda je platné či neplatné (viz i odstavec 4)“ [viz DĚDIČ, Jan. § 8 (Trestní odpovědnost právnické osoby). In: ŠÁMAL, Pavel, DĚDIČ, Jan, GŘIVNA, Tomáš, PÚRY, František, ŘÍHA, Jiří. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 206.]. Je tedy zřejmé, že samotné porušení či překročení obsahu smluvního závazku mezi dovolatelkou a obviněným nevylučuje přičitatelnost jeho protiprávního jednání dovolatelce.
IV./3.B K výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy
51. Nesprávné hmotněprávní posouzení shledává dovolatelka též ve vztahu k výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy, a to s ohledem na jí vytýkané vady výroku o vině. Namítla, že v adhezní části došlo k rozšíření její odpovědnosti za újmu nad rámec, který vyplývá z popisu skutku, a to bez náležitého právního vymezení kauzálního vztahu a rozsahu přičitatelnosti.
52. Předně je na místě připomenout, že odvolací soud zrušil výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy z rozsudku soudu prvního stupně a znovu sám rozhodl. Oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně: · poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 16 498,35 Kč, · poškozené SZPI na náhradě škody částku ve výši 280 691,90 Kč, · poškozené A. K. na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč, · poškozené J. V. na náhradě škody částku 7 000 Kč a náhradě nemajetkové újmy částku 80 000 Kč, přičemž se zbytkem nároků a dalšími nároky poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
53. Povinnost (obou) obviněných k náhradě vzniklé škody a nemajetkové újmy jednoznačně vyplývá z § 228 odst. 1 části před středníkem tr. ř., podle níž odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl o vině obou obviněných, přičemž jednání obviněného Š. posoudil jako přičitatelné obviněné společnosti, byl předmětným ustanovením vázán uložit jim zároveň povinnost k náhradě způsobené škody nebo nemajetkové újmy. Obligatornost tohoto postupu jednoznačně vyplývá z užití spojení „uloží mu“, zatímco případné dispozitivní ustanovení, jenž by stanovovalo možnost soudního uvážení, zda k postupu přistoupit, by bylo vyjádřeno použitím spojení „může uložit“.
54. Oproti názoru dovolatelky přitom vznik škody a nemajetkové újmy jednoznačně vyplývá z popisu skutku výroku o vině, podle něhož obviněný prvně slovně napadl obě poškozené inspektorky a poté dokonce užil fyzické násilí vůči K. Je tedy zřejmý podklad pro náhradu majetkové škody – náhrada nákladů zdravotní pojišťovně za ošetření zranění poškozené a náhradu SZPI za odškodnění poškozených za utrpěné pracovní úrazy, náhrada nákladů V. za psychologické poradenství, i újmy nemajetkové, neboť obviněný podstatně a hrubě znevážil osobnost poškozených, ponížil jejich důstojnost a v případě K. zásadně zasáhl do její fyzické integrity. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně rozhodl o přičitatelnosti jednání obviněného, musel oba obviněné zavázat k náhradě způsobené škody a újmy společně a nerozdílně. Dovolatelka sice namítá, že nebyl vymezen rozsah této přičitatelnosti, avšak jednání obviněného vyjádřené ve výroku o vině jí bylo přičteno v souladu s § 8 t. o. p. o. v celém rozsahu.
55. Z výše uvedeného vyplývá, že námitky dovolatelky vůči výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy nebyly shledány opodstatněnými. Soud odvolací zavázal oba obviněné k této povinnosti zcela v souladu se zněním příslušného zákonného ustanovení. Pouze nad rámec uvedeného lze dodat, že pro vyslovení dané povinnosti není nezbytné, aby byla škoda či nemajetková újma výslovně uvedena v samotném popisu skutku (není-li znakem skutkové podstaty trestného činu), neboť pro aplikaci § 228 odst. 1 tr. ř. postačuje, je-li skutečnost, že odsuzovaný obviněný jinému škodu či nemajetkovou újmu způsobil, vyjádřena v odůvodnění rozhodnutí.
56. Vůči výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu a nemajetkovou újmu vznesl své námitky i dovolatel. Kromě námitek společných s dovolatelkou, k nimž se Nejvyšší soud vyjádřil výše, obviněný namítl, že nebyla prokázána příčinná souvislost, odvolací soud neměl dostatek podkladů pro své rozhodnutí a nárok poškozených nebyl nikdy samostatně vyčíslen ve smyslu jednotlivých nároků podle § 2958 o. z.
57. K námitce, že nebyla prokázána příčinná souvislost, postačí zopakovat výše uvedené, a to, že dovolatelovo protiprávní jednání, spočívající ve verbálním napadení obou poškozených inspektorek a fyzickém napadení K., bylo příčinou vzniku škody i nemajetkové újmy, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. O vzájemné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem proto nemůže být pochyb. Nárok Vojenské zdravotní pojišťovny vyplývá z ošetření (fyzického zranění) poškozené K., které způsobil obviněný svým jednáním. Nárok SZPI vznikl v důsledku vyplacení finančních prostředků poškozeným inspektorkám jako náhrady v souladu se zákoníkem práce za pracovní úraz způsobený jednáním obviněného. Vznik psychických obtíží obou poškozených a jeho souvislost s jednáním obviněného jednoznačně vyplývá z vypracovaných znaleckých posudků. Vznikl tak nárok obou poškozených na náhradu nemajetkové újmy ve formě zmíněných psychických obtíží (viz dále) a náhradu majetkové újmy představovanou náklady na pomoc psychologa.
58. Zároveň není pochyb o tom, že odvolací soud měl dostatek podkladů pro své rozhodnutí. Ve vztahu k nároku Vojenské zdravotní pojišťovny měl k dispozici položkové vyčíslení nákladů léčebné péče, které pojišťovna předložila spolu se svým návrhem. Nárok SZPI byl velmi podrobně doložen jednotlivými zprávami komise SZPI pro odškodňování pracovních úrazů, lékařskými zprávami a doklady o proplacení předloženými zmocněncem poškozené. Poškozené inspektorky vznesly nárok na odškodnění nemajetkové újmy podle § 2956 o. z. spočívající v silném šoku, vyvolání strachu o jejich zdraví a život a bezprecedentním ponížením jejich lidské důstojnosti při výkonu úřední činnosti. Kromě zmiňovaných znaleckých posudků potvrzujících vznik psychické újmy obou poškozených měl odvolací soud též všechny lékařské zprávy předložené poškozenými. V souvislosti s psychickým onemocněním prokázaným znaleckými posudky byl i nárok poškozené V. na psychologické poradenství, které prokázala účetními doklady.
59. Námitka dovolatele o nedostatečném vyčíslení jednotlivých nároků je postavena na chybném předpokladu, jak upozornil též státní zástupce, že náhrada nemajetkové újmy byla poškozeným inspektorkám přiznána podle § 2958 o. z. Ve skutečnosti však poškozené vznesly svůj nárok podle § 2956 o. z. jako náhradu za újmu na svých přirozených právech. Předmětné ustanovení je obecné k dovolatelem zmiňovanému § 2958 o. z. Z toho důvodu „[j]e vyloučeno duplicitní odškodnění duševních útrap dle obecného ustanovení § 2956 a dle ustanovení zvláštních (§ 2958, 2959 a 2971, non bis in idem)“ – viz RYŠKA, Michal. § 2956 [Následek zásahu do přirozených práv]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání [3. aktualizace]. Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 13.
60. Zatímco speciální ustanovení § 2958 o. z. se vztahuje na náhradu újmy při ublížení na zdraví, obecné ustanovení § 2956 o. z. nevyžaduje, aby poškozenému bylo ublíženo na zdraví. Základem pro vznik povinnosti nahradit vzniklou nemajetkovou újmu je v případě tohoto ustanovení zásah do přirozených práv, jejichž demonstrativní výčet lze nalézt v § 81 o. z. Judikatura k tomu stanovuje (zde ve vztahu ke zrušenému občanskému zákoníku z roku 1964, avšak závěry jsou platné i pro účinný o. z.), že [o] snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák. půjde pouze tam, kde s ohledem na konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (Rt 14/14, NS 8 Tdo 46/2013) – viz VOJTEK, Petr. § 2956 [Škoda na přirozených právech]. In: ŠVESTKA Jiří, DVOŘÁK Jan, FIALA Josef a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2021.
61. V projednávané věci vyplývá vyčíslení návrhu poškozených z podání jejich zmocněnce. Odvolací soud shledal (viz bod 30. rozsudku), že „obviněný svým jednáním, kterým byl uznán vinným podstatně a hrubě znevážil osobnost obou poškozených a ponížil jejich důstojnost“. U obou poškozených proto shledal nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 2956 o. z. za zásah do jejich přirozených práv. V případě K. byla přiznána nemajetková újma vyšší z toho důvodu, že zásah do její fyzické integrity a důstojnosti byl intenzivnější. Námitky dovolatele vůči výroku o povinnosti nahradit škodu a nemajetkovou újmu tudíž byly posouzeny jako neopodstatněné.
IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
62. Dovolatelka označila dovolací důvod podle písm. l), neboť má za to, že ve skutkové větě není vyjádřena podmínka přičitatelnosti a konkrétního ustanovení, o které se soud opřel. Výrok o vině proto považuje za neúplný.
63. Předně je na místě připomenout, že uvedený dovolací důvod, je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou namítaná vada není pod zvolený dovolací důvod podřaditelná, neboť výrok o vině obsahuje všechny části dané zákonem. Nesprávný popis skutku (nevyjadřující všechny zákonné znaky konkrétního trestného činu) by sice mohl představovat vadu, nikoli však vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nýbrž vadu podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
64. Judikatura Nejvyššího soudu uvádí, že „každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku. V takovém případě by se jednalo o porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku, což není pochybení tak zásadního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 876/2014). Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a výhrada takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016)“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022).
65. Již z výše uvedeného je zřejmé, že námitka dovolatelky nemohla naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Především nelze popis skutku považovat za osamoceně stojící část rozsudku, ale je třeba ho vnímat v kontextu celého znění rozhodnutí, tedy včetně jeho odůvodnění, které ostatně slouží k osvětlení jednotlivých skutkových zjištění a právních závěrů, k nimž soud dospěl, a jež jsou v samotném výroku o vině vyjádřena stručně. 66. V projednávané věci je v samotném popisu skutku přičitatelnost vyjádřena jednoznačně. Dovolatelka se podle něj jednání dopustila „jednáním svého prokuristy, v rámci své činnosti a ve svém zájmu“, což je zcela dostačující vyjádření přičitatelnosti jednání podle § 8 t. o. p. o. Není vyžadováno citování konkrétního ustanovení t. o. p. o., neboť naplněním této podmínky se soud prvního stupně podrobně věnoval v části svého odůvodnění týkající se právní kvalifikace jednání obviněných (bod 23. rozsudku). Ke shodnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1054/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 5 Tz 27/2022).
67. Z výše uvedeného vyplývá, že ani uvedená námitka dovolatelky nemohla být shledána opodstatněnou. A to ani při vzetí v úvahu možnosti jejího podřazení pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., namísto dovolatelkou označeného písm. l). K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tudíž nedošlo.
IV./5. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
68. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se nacházejí námitky obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v nichž shledával nesprávné právní posouzení znaku užití násilí, naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu a označení poškozených inspektorek za úřední osoby podle § 127 tr. zákoníku. Je tomu tak proto (jak již shora – viz bod 42. – zmíněno), že v rozporu s obsahovým vymezení zvoleného dovolacího důvodu neshledává nesprávné právní posouzení na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale na vlastní verzi události, z níž má předmětná vada vyplývat.
69. Tímto způsobem se dovolatel domnívá, že jeho jednání nemohlo naplnit znak „užití násilí“, pokud se jednalo o pouhé odstrčení v rámci obranného mechanismu. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které našly svůj odraz v popis skutku, však dovolatel „K. nejprve chytil rukama za ramena, zatřásl s ní, a poté ji dlaněmi odstrčil od sebe“. Přestože lze souhlasit s tím, že nebylo z jeho strany užito násilí větší intenzity, je třeba připomenout, že „na intenzitě či způsobeném následku v zásadě nezáleží (srov. například NS 6 Tdo 1035/2016), s výjimkou případů, kdy je intenzita tak nízká, že již nelze hovořit o destruktivním působení“ [viz PROVAZNÍK, Jan. § 325 (Násilí proti úřední osobě). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 3.]. Vzhledem k tomu, že k naplnění znaku „užití násilí“ není nutné použití síly velké intenzity, na uvedeném závěru soudu prvního stupně, že se obviněný dopustil násilí uvedeným způsobem, ničeho nemění výpovědi svědků, kteří po shlédnutí inspektorek z dálky nezaznamenali viditelná zranění.
70. Pokud dále obviněný argumentoval, že poškozené inspektorky nevykonávaly svoji pravomoc a nepožívaly tak ochrany podle § 127 tr. zákoníku, opomíjí nejen závěry soudů obou stupňů o tom, že inspektorky jednaly zcela v souladu se svými pravomocemi, jakož i skutečnost, že ve stejném smyslu rozhodl již Nejvyšší správní soud svým rozsudkem sp. zn. 2 AS 256/2023 ze dne 28. 5. 2024 ve věci dovolatelky proti SZPI. Krom toho lze připomenout, že „[n]ezáleží na tom, zda výkon pravomoci úřední osobou má z hlediska práva nedostatky, jestliže z něj nečiní nulitní akt či trestný čin úřední osoby. Jak ohledně vykonatelných rozhodnutí orgánů veřejné moci, tak ohledně faktických úkonů s bezprostředními právními důsledky platí totiž presumpce správnosti (srov. Fryšták a kol. 2017 s. 117 a 120 a násl.). Není na adresátovi výkonu veřejné moci, aby si samostatně posuzoval, zda je vůči němu vykonávána veřejná moc zcela secundum et intra legem a povinnost podrobit se výkonu spojovat jen s kladným závěrem takové soukromé evaluace“ [viz PROVAZNÍK, Jan. § 325 (Násilí proti úřední osobě). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 6.]. Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že relevanci postrádá i námitka obviněného, že jeho úmysl nesměřoval k působení na úřední osobu. Vzhledem k tomu, že dovolatel věděl, že se jedná o inspektorky SZPI, neboť s jednou z nich se již potkal v minulosti a také byl o jejich identitě informován minimálně manželkou při jejich telefonátu, nebylo na něm, aby posuzoval, zda postupují v rámci své pravomoci a už vůbec ne na ně z toho důvodu slovně a fyzicky zaútočit. Uvedené platí navzdory tomu, že se obviněný dovolává skutečnosti, že jejich jednání mělo naplňovat „zjevné znaky svévole“, neboť soudy nižších stupňů nebylo učiněno žádné skutkové zjištění v tomto směru a za svévoli rozhodně nelze považovat užití přilehlých prostor provozovny k převléknutí a nachystání kontroly (bez ohledu na to, zda měly inspektorky souhlas prodavačky), a to tím spíše, když z jejich výpovědí vyplývá, že tak činily v zájmu dovolatelky, neboť nechtěly zákazníky upozorňovat na to, že v provozovně probíhá kontrola.
71. Mimo všechny zákonné dovolací důvody se nachází námitka obviněného o snížené věrohodnosti poškozených inspektorek zaznamenané znalkyněmi. Především lze v této souvislosti poukázat na to, že hodnocení věrohodnosti svědků náleží tomu soudu, který jejich výpovědi provádí jako důkaz, a nikoli znalcům či jiným soudům, které mohou zasáhnout pouze v případě tzv. extrémního nesouladu. Příslušná námitka sice byla ze strany obviněných formálně vznesena, z důvodů vyložených výše ji však Nejvyšší soud nepovažoval za odpovídající formulaci § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Krom toho ze znění znaleckých posudků, které znalkyně vypracovaly na poškozené inspektorky, je zřejmé, že jejich sníženou specifickou věrohodnost vnímaly vzhledem k dramatizaci a agravaci způsobených důsledků, nikoli však k samotnému jednání obviněného. V tomto směru naopak neshledaly „sklony k manipulaci s informacemi“.
72. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů se nachází námitka dovolatele, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že spáchal zločin, a nikoli přečin, což vedlo k zamítnutí jeho odvolání. Vzhledem k tomu, že ze strany odvolacího soudu ke změně právní kvalifikace nedošlo, a ani dojít nemohlo s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius, jak již bylo vysvětleno výše, námitka dovolatele postrádá logiku. Důvody k zamítnutí jeho odvolání byly zcela odlišné a odvolací soud se velmi podrobně věnoval všem jeho námitkám a poskytl dostatečné odůvodnění svého rozhodnutí odvolání zamítnout.
73. Nepřípadné jsou též námitky dovolatele vznesené v souvislosti se znaleckým posudkem MUDr. K., ať už jde o rozpor mezi jeho závěry a těmi učiněnými znalkyněmi, které zpracovaly předcházející znalecké posudky, nebo skutečnost, že neposkytuje podklad pro příčinnou souvislost shledanou odvolacím soudem. Je tomu tak proto, že návrh doplnit dokazování uvedeným znaleckým posudkem byl odvolacím soudem zamítnut a jeho obsah se tedy nestal podkladem pro závěry odvolacího soudu. Ostatně odvolací soud jednoznačně uvedl, že již soud prvního stupně shledal příčinnou souvislost mezi újmou (ve formě poruchy přizpůsobení) utrpěnou poškozenými inspektorkami a jednáním obviněného (viz bod 23. rozsudku). Dovolatel dále vnímal rozpor mezi závěry jednotlivých znalců, přestože podle něj byl znalecký posudek MUDr. K. vypracován pouhé tři měsíce poté, co znalkyně potvrdily v hlavním líčení své závěry, a tudíž nemohlo dojít k tak překotné změně psychického stavu poškozené. Pomíjí přitom, že doplněk znaleckého posudku znalkyně vypracovaly dne 6. 5. 2024 a poté své závěry pouze potvrdily v hlavním líčení, zatímco znalecký posudek MUDr. K. byl vypracován 27. 8. 2025, tedy více než rok poté. Nicméně, jak již bylo zmíněno výše, předmětný znalecký posudek nebyl v projednávané věci proveden jako důkaz, a související námitky jsou proto bez relevance.
IV./6. K otázce porušení základních práv obviněné
74. Dovolatelka namítla, že pominutím její obhajoby odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
75. Namítla dále porušení principu in dubio pro reo. Jeho podstatou je to, že přetrvávají-li po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností (např. ve vztahu ke skutku, osobě pachatele nebo zavinění), jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009, nebo sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004). Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že po řádném provedení a vyhodnocení důkazů měl za to, že skutek byl dostatečně prokázán, podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo proto nebyly naplněny, neboť neměl žádné pochybnosti.
V. Závěrečné shrnutí
76. Oba dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích označili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Žádná z jejich námitek však nevyhověla jeho obsahovému vymezení. Nejvyšší soud se k nim pouze stručně vyjádřil v části IV./5.
77. Pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možné podřadit námitku dovolatelky, že jí nemělo být přičteno jednání obviněného. Této námitce však nebylo možno přisvědčit. Prokura je druh smluvního zastoupení vymezený v § 450 odst. 1 věty první o. z., jejímž udělením zmocňuje podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu. Její omezení vnitřními pokyny nemá podle § 453 o. z. účinky vůči třetím osobám. Prokurista je oprávněn jednat za právnickou osobu. Má-li právo v právnické osobě rozhodovat nebo kontrolovat, což bylo v případě dovolatele z dokazování zaměřeného na jeho postavení v rámci společnosti Czernin AGRO s.r.o. zjištěno, poté je prokurista onou jinou osobou ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat ve smyslu dikce § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. Důsledkem toho pak je to, že jeho jednání, v zájmu nebo v rámci činnosti právnické osoby (resp. trestný čin, který v této souvislosti spáchal), je této právnické osobě podle § 8 odst. 2 písm. a) t. o. p. o. přičitatelné, neboť trestný čin byl spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o.
78. Pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo možné podřadit námitky obou dovolatelů týkající se výroků o náhradě škody a nemajetkové újmy. Ani zde však nebylo shledáno pochybení, jak Nejvyšší soud vysvětlil v části IV./3.B.
79. Jako vadu chybějícího či neúplného výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. formulovala dovolatelka námitku vůči popisu skutku. Nejenže není uvedená námitka pod označený dovolací důvod podřaditelná, ale nadto byla vyhodnocena jako neopodstatněná, jak vyplývá z části IV./4. Přičitatelnost jednání obviněného právnické osobě (dovolatelce) je v popisu skutku jednoznačně slovně vyjádřena, a není vyžadováno, aby tento obsahoval i citaci konkrétního ustanovení t. o. p. o. Vyložení toho, podle jakého ustanovení uvedeného zákona byl trestný čin fyzické osoby právnické osobě přičten, je věcí odůvodnění rozsudku. Ve věci posuzované se naplnění této zákonné podmínky soud prvního stupně podrobně věnoval v části svého odůvodnění týkající se právní kvalifikace. Jeho rozsudek proto nelze považovat za vadný.
VI. Způsob rozhodnutí
80. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že podřaditelné pod označený dovolací důvod byly pouze některé námitky dovolatelů spadající pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nebyly však shledány opodstatněnými. Zbývající námitky dovolatelů nebyly způsobilé zvolené dovolací důvody naplnit. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
81. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 9. 2026
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu