Plný text
6 Tdo 684/2026-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný I. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 44 To 46/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 124/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 6 T 124/2025, uznal obviněného I. M. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil v podstatě tím, že dne 2. 9. 2025 kolem 0:18 hodin v ulici XY v Praze XY přistoupil zezadu s kuchyňským nožem v ruce k poškozené R. J., odvedl ji ke zdi budovy a opakovaně pod pohrůžkami pobodání a nedobrovolného odejmutí po ní požadoval vydání mobilního telefonu, pokusil se zmocnit obsahu její kabelky, za kterou zatáhl, a poté, co mu poškozená z obavy o svůj život a zdraví svůj telefon vydala, z místa odešel, čímž jí způsobil škodu ve výši 600 Kč.
2. Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 44 To 46/2026, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Shodně jako soud prvního stupně mu uložil trest propadnutí věci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že nebyl proveden podstatný důkaz navrhovaný obhajobou, a to znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická technika – analýza obrazových záznamů. Stěžejní otázkou nebylo samotné zmocnění se mobilního telefonu, které nezpochybňoval, ale to, zda si jeho vydání vynutil pohrůžkou bezprostředního násilí a za použití nože. Znalecký posudek měl odborně posoudit kamerové záznamy a zodpovědět, zda je možné s potřebnou mírou jistoty dovodit, že předmětem v jeho levé ruce byl nůž. Soudy však navržený důkaz označily za nadbytečný, přestože na otázce použití nože závisela právní kvalifikace skutku. Obviněný zdůraznil, že soudy samy činily odborné závěry o povaze záblesků zachycených na kamerovém záznamu a vysvětlovaly rozdíly mezi jednotlivými záznamy úvahami o fyzikálních zákonech, aniž by své závěry opřely o odborný důkaz. Současně poukázal na svou obhajobu, podle níž měl v levé ruce svazek klíčů s čipem, který mohl vytvářet odlesky považované soudy za čepel nože.
5. Obviněný dále namítl existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem, že měl při kontaktu s poškozenou v ruce nůž a tímto nožem jí vyhrožoval. Uvedl, že kamerové záznamy neumožňují bezpečně určit povahu předmětu v jeho ruce ani rozlišit nůž od jiného kovového předmětu. Podle jeho názoru z nich rovněž nevyplývá průběh jednání odpovídající loupežnému útoku s nožem, neboť na nich není zachyceno zjevné fyzické napadení, útěk poškozené, panická reakce ani jiné projevy odpovídající tvrzené pohrůžce pobodáním. Namítl také, že výpověď poškozené nemohla nahradit absentující odborné posouzení kamerového záznamu. Připomněl, že její výpovědi vykazovaly dílčí rozpory v popisu okolností incidentu a že sama uváděla, že zpočátku situaci nepovažovala za vážnou. Podle obviněného bylo nutné spojit hodnocení osobního důkazu s odborným technickým důkazem, což soudy neučinily.
6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že nebylo-li bez důvodných pochybností prokázáno použití nože ani pohrůžka pobodáním či jinou bezprostřední újmou, nelze dospět k závěru o naplnění znaku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že se doznal pouze k neoprávněnému zmocnění se mobilního telefonu poškozené. Namítl, že samotná věta „dej mi telefon, nebo ti ho seberu sám“ nepředstavuje pohrůžku bezprostředního násilí. Závěr o naplnění znaků zločinu loupeže byl podle něj založen právě na tvrzení o použití nože a pohrůžce pobodáním, které nebyly spolehlivě prokázány. Obviněný dále zpochybnil i výrok o trestu propadnutí věci, neboť závěr, že zajištěný nůž byl použit ke spáchání trestného činu, vychází ze stejných skutkových zjištění. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám rozhodl způsobem pro něj příznivějším, zejména tak, že skutek nebude posouzen jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Současně navrhl odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný opakuje argumentaci, kterou uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů a s níž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. K námitce neprovedení znaleckého posudku z oboru kriminalistika státní zástupce uvedl, že ji lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s velkou mírou benevolence. Soudy obou stupňů se návrhem na odborné posouzení videozáznamů podrobně zabývaly a dospěly k závěru, že jde o důkaz nadbytečný. Nadbytečnost důkazu představuje legitimní důvod pro zamítnutí důkazního návrhu a za takové situace se nemůže jednat o opomenutý důkaz. Použití nože vyplývá z výpovědi poškozené, která je v podstatných rysech podporována i videozáznamy. Odvolací soud navíc doplnil dokazování porovnáním skutečné podoby nože s jeho popisem poškozenou. Podle státního zástupce proto další expertní posouzení videozáznamu postrádalo opodstatnění. Nesouhlasil ani s tvrzením, že soudy činily laické závěry o odborných otázkách, neboť úvahy o rozdílném zachycení odlesků na jednotlivých záběrech vyplývají z běžné lidské zkušenosti.
8. K tvrzené existenci zjevného rozporu mezi důkazy a skutkovými závěry státní zástupce uvedl, že obviněný ve skutečnosti žádný takový rozpor netvrdí, ale pouze zpochybňuje vypovídací hodnotu videozáznamu a předkládá vlastní hodnocení důkazů. Obviněný netvrdí, že by videozáznam použití nože vylučoval, pouze dovozuje, že je neprokazuje dostatečně. Podle státního zástupce přitom opomíjí souvislost mezi videozáznamem a výpovědí poškozené, takže o zjevný rozpor nejde. Za námitku stojící mimo rámec dovolacího důvodu označil také výhrady proti věrohodnosti poškozené, neboť jde pouze o polemiku s hodnocením důkazů soudy, které se touto otázkou již podrobně zabývaly.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že mu uplatněné námitky neodpovídají. Obviněný pouze předkládá vlastní verzi skutkového děje a na jejím základě dovozuje odlišné právní závěry. Státní zástupce poukázal také na nelogičnost alternativního návrhu, aby Nejvyšší soud sám ve věci meritorně rozhodl, přestože dovolání současně brojí proti skutkovým zjištěním soudů. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
10. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
11. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
14. K dovolání je předně třeba uvést, že odpovědi na veškeré v něm obsažené námitky lze nalézt již v rozsudku soudu prvního stupně, jehož logické a podrobně zdůvodněné závěry odvolací soud zopakoval a ještě doplnil. De facto by tak bylo možné na obě rozhodnutí pouze odkázat a vyslovit souhlas se stanoviskem státního zástupce, že dovolání kopíruje argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, s níž se tyto podrobně a věcně správně vypořádaly.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
16. Citovanému dovolacímu důvodu lze podřadit pouze námitku odpovídající třetí alternativě dovolacího důvodu, že soudy nedůvodně neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická technika – analýza obrazových záznamů. Této námitce však nelze přisvědčit. Soud prvního stupně se návrhem na doplnění dokazování zabýval, formálně o něm rozhodl i vysvětlil, proč jej považoval za nadbytečný. Odvolací soud se touto otázkou zabýval znovu a návrhu obhajoby nepřisvědčil ze stejného důvodu. Jejich závěrům přitom nelze nic vytknout.
17. Závěr o použití nože předně nebyl založen pouze na kamerovém záznamu a soudy v žádném případě nenahrazovaly potřebné odborné posouzení obrazového materiálu vlastní úvahou. Podkladem pro skutkový závěr byla především výpověď poškozené R. J., která od počátku uváděla, že obviněný měl v ruce nůž a tímto nožem jí vyhrožoval. Soud prvního stupně se její výpovědí podrobně zabýval, hodnotil ji i ve vztahu k dílčím nepřesnostem a neshledal důvod pochybovat o její věrohodnosti v podstatných okolnostech. Jednalo se ostatně o běžné nepřesnosti výpovědí, jako zda měla poškozená daný den u sebe igelitovou tašku apod. Kamerový záznam byl hodnocen v souvislosti s výslechem poškozené a v návaznosti na něj. Soud prvního stupně z něj nevyvozoval kategorický odborný závěr, že zachycený předmět je nůž, nýbrž uvedl, že při pohybu levé ruky obviněného jsou patrné pravidelné záblesky a při přiblížení obrazu lze rozeznat stříbrný předmět odpovídající čepeli nože. Taková formulace odpovídá tomu, že kamerový záznam podpůrně koresponduje s výpovědí poškozené. Toto zjištění mohl soud prvního stupně učinit běžným pozorováním za pomoci zvětšování a zpomalování záznamu, nebylo k tomu třeba zvláštních odborných znalostí.
18. Na uvedeném závěru nemění nic ani námitka, že na jiném kamerovém záznamu (téhož místa z jinde umístěné kamery) záblesky zachyceny nejsou. Soud prvního stupně tento rozdíl vysvětlil odlišnými světelnými podmínkami a postavením kamer, k čemuž opět není třeba zvláštní odbornosti. Nešlo tedy o rozhodnutí odborné otázky, od níž by záviselo zjištění skutkového stavu, ale o hodnocení záznamů v návaznosti na ostatní důkazy. Odvolací soud navíc dokazování doplnil porovnáním fotodokumentace zajištěného nože s popisem, který poškozená uvedla bezprostředně po činu, a uzavřel, že popis poškozené podobě zajištěného nože v podstatě odpovídá. Dlužno zdůraznit, že obviněný prokazatelně měl u sebe v inkriminovanou dobu kontaktu s poškozenou protokolárně vydaný černo-stříbrný kuchyňský nůž, což sám nepopírá, pouze setrval na tom, že jej z batohu nevytáhl a vůči poškozené nepoužil. Za této důkazní situace nebylo znalecké zkoumání obrazových záznamů důkazem nezbytným pro rozhodnutí.
19. Námitka tvrzeného zjevného rozporu mezi obsahem kamerových záznamů a skutkovým závěrem, že obviněný měl v ruce nůž, citovanému dovolacímu důvodu v jeho první alternativě neodpovídá. Obviněný totiž svou argumentaci staví na předpokladu, že soudy dovodily použití nože přímo z obsahu kamerových záznamů, což neodpovídá obsahu jejich rozhodnutí. Soud prvního stupně z kamerového záznamu dovodil pouze to, že jsou na něm patrné pravidelné záblesky a že při přiblížení obrazu lze rozeznat stříbrný předmět odpovídající čepeli nože. Neučinil tedy kategorický skutkový závěr, že záznam zachycuje nůž, natož že právě tento závěr sám o sobě prokazuje použití nože při činu. Závěr o tom, že obviněný měl v ruce nůž a vyhrožoval jím poškozené, soudy založily především na výpovědi poškozené R. J., která od počátku konzistentně uváděla, že obviněný držel v ruce nůž, mířil jím na ni a výslovně jí vyhrožoval pobodáním. Kamerové záznamy byly hodnoceny pouze jako důkaz, který této výpovědi v určitém rozsahu odpovídá a podporuje ji.
20. Dovolání tak ve skutečnosti nepoukazuje na rozpor mezi obsahem kamerových záznamů a skutkovými zjištěními soudů. Obviněný pouze izolovaně zpochybňuje vypovídací hodnotu jednoho z provedených důkazů a pomíjí, že soudy hodnotily důkazy v jejich souhrnu a souvislostech. Současně bez věcné argumentace zpochybňuje věrohodnost poškozené, přestože se soud prvního stupně otázkou její věrohodnosti podrobně zabýval a neshledal žádný důvod pochybovat o pravdivosti její výpovědi. Takto formulované výhrady proto nepředstavují námitku zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, ale pouze polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy. Argumentace dovolání tedy v tomto ohledu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
21. Stejně je třeba posoudit námitky týkající se věrohodnosti poškozené a tvrzených rozporů v její výpovědi. Obviněný poukazuje na dílčí nepřesnosti v popisu události, na to, že poškozená zpočátku situaci nebrala vážně, a na absenci projevů, které by podle jeho názoru odpovídaly loupežnému útoku s nožem. Těmito okolnostmi se však soudy zabývaly a vyložily, proč nepovažovaly výpověď poškozené za nevěrohodnou v rozhodných bodech. Takto uplatněná argumentace nekonkretizuje vadu předvídanou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zpochybňuje způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Citovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, že z kamerových záznamů není patrné zjevné fyzické napadení poškozené, její útěk, křik nebo jiná výrazná reakce. Ani zde obviněný neoznačuje žádný důkaz, jehož obsah by byl v rozporu se skutkovými závěry soudů. Pouze z absence určitých projevů dovozuje vlastní verzi skutkového děje. Soudy přitom nevycházely z toho, že by poškozená byla fyzicky napadena způsobem zanechávajícím zranění nebo že by na místě reagovala útěkem, ale z toho, že obviněný po ní požadoval vydání telefonu pod pohrůžkami pobodání, držel v ruce nůž a pokusil se zmocnit obsahu její kabelky. Tyto závěry mají podklad v provedeném dokazování. Pokud pak obviněný z mírných reakcí poškozené vyvozuje, že jeho útok musel být nějakým způsobem méně nebezpečný, než bylo zjištěno, lze poukázat na správnou připomínku odvolacího soudu v odst. 15. jeho rozhodnutí, že poškozená žila jistou dobu na ulici, její reakce na nebezpečí jsou proto atypické. Každopádně jakékoli dramatičtější reakce poškozené žádný ze soudů netvrdil a ve skutkové větě ani v odůvodnění rozsudku nepopsal a nejsou ani nezbytné pro použitou právní kvalifikaci.
22. Formulací § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
23. Námitky obviněného uplatněné s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný nevychází ze skutkového stavu, který zjistily soudy, ale z vlastní verze, podle níž neměl v ruce nůž, poškozené nevyhrožoval pobodáním a nedopustil se jednání naplňujícího znak násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Teprve na tomto odlišném skutkovém základě dovozuje, že skutek neměl být posouzen jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Takový postup však nesměřuje proti právnímu posouzení skutku, jak byl soudy zjištěn, nýbrž proti závěrům skutkovým.
24. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný přistoupil k poškozené s kuchyňským nožem v ruce, pod pohrůžkami pobodání a nedobrovolného odejmutí po ní požadoval vydání mobilního telefonu, pokusil se zmocnit obsahu její kabelky a poškozená mu telefon vydala z obavy o svůj život a zdraví. Takto zjištěné jednání naplňuje znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obiter dictum lze připomenout, co už soudy uvedly v předchozím řízení, a sice že i kdyby se incident odehrál, jak uvádí obviněný, tedy že bez pohrůžky použití nože pouze poškozené řekl: „dej mi telefon, nebo ti ho seberu sám“, stále by jeho jednání naplňovalo znaky zločinu loupeže. Takové vyjádření (následující po prvotním odmítavém vyjádření poškozené) nelze chápat jinak než jako pohrůžku bezprostředního násilí, protože dobrovolné vydání mobilu poškozenou již nebylo možno očekávat. V takovém případě nemohl obviněný spoléhat ani na moment překvapení, kdy by poškozené telefon z ruky pouze nečekaně vytrhl bez jejího odporu, přičemž jakékoli eventuální přetahování se o předmět, který poškozený pevně svírá, již podle ustálené judikatury naplňuje znak násilí působícího i proti jeho tělu, nikoli pouze proti věci (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 19/1972 Sb. rozh. tr.).
25. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá ani námitka směřující proti trestu propadnutí věci. Mimo toho, že pro námitky proti výroku o trestu je vyhrazen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ji obviněný zakládá na stejném vlastním skutkovém předpokladu, že nůž při činu nepoužil. Jestliže však soudy zjistily, že kuchyňský nůž byl při činu použit k pohrůžce bezprostředního násilí, nelze výrok o jeho propadnutí zpochybnit námitkou, která pouze popírá tento skutkový závěr a od nesouhlasu s ním odvozuje nesprávnost uložení konkrétního druhu trestu.
V. Způsob rozhodnutí
26. Dovolání je tedy z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněné námitky neodpovídají. Proto Nejvyšší soud dovolání jako celek pro zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
27. S ohledem na závěry uvedené výše Nejvyšší soud neshledal ani důvody pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. Návrh obviněného na odklad či přerušení výkonu trestu vycházel výlučně z předpokladu důvodnosti dovolání, který se však v projednávané věci nepotvrdil. Obviněný navíc není oprávněn podat návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. a předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložil. Podání obviněného bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup pro neopodstatněnost samotného dovolání nebyly shledány. Za této situace nebyl dán prostor pro zásah dovolacího soudu do výkonu pravomocného rozhodnutí. Nebylo ani zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
28. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 9. 2026
Mgr. Pavel Göth předseda senátu