Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

6 Tdo 809/2026

Téma · generováno AINásilí proti myslivecké stráži jízdou vozidlem

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.809.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Násilí proti úřední osobě Důvody dovolání Hodnocení důkazů Subjektivní stránka Peněžitý trest

Shrnutí · generováno AI

Obviněný byl odsouzen za útok na mysliveckou stráž, když při odjezdu vozidlem poškozeného tlačil a pokračoval v jízdě i poté, co se poškozený držel na kapotě. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné, protože námitky převážně jen zpochybňovaly skutkové závěry a hodnocení důkazů. Peněžitý trest nepovažoval za nepřípustný ani ústavně nepřiměřený.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k prosazení vlastní skutkové verze ani k přehodnocení důkazů, není-li dán zjevný rozpor skutkových zjištění s důkazy. Nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku lze dovodit, pokračuje-li pachatel v jízdě s osobou na kapotě a je srozuměn s možností jejího závažného poranění. Námitka nepřiměřenosti trestu sama o sobě nenaplňuje § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Zásada in dubio pro reo neukládá soudu povinnost přijmout verzi obviněného pouze proto, že vedle skutkového děje zjištěného soudem předložil jiné možné vysvětlení události.
    Zobrazit v textu
  • Ze zjištěného průběhu události proto vyplývá, že možnost vzniku závažného poranění musel vnímat a pro případ, že k němu dojde, s ní byl srozuměn.
    Zobrazit v textu
  • Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

6 Tdo 809/2026-305

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný A. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 8 To 59/2026, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 98/2025, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 17 T 98/2025, uznal obviněného A. T. (dále jen „obviněný“) vinným zvlášť závažným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil (stručně vyjádřeno) tím, že dne 12. 5. 2025 kolem 20:45 hodin na silnici mezi obcemi XY a XY, okres XY, nedaleko lesního porostu střílel ze svého revolveru, což zaznamenal poškozený M. P., jenž byl nedaleko na čekané a je zároveň mysliveckou stráží, proto se vydal svým autem KIA Sorento zkontrolovat, zda nedochází k pytláctví. Zastavil šikmo před zaparkovaným autem obviněného, přistoupil ke dveřím u řidiče a obviněnému sedícímu na místě řidiče ukázal zřetelně přes sklo těchto dveří svůj průkaz myslivecké stráže s odznakem myslivecké stráže, čímž jej v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a), § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, vyzýval ke kontrole. Obviněný však nastartoval, vytočil kola svého auta, aby se vyhnul autu poškozeného, rozjel se vůči bokem k vozidlu stojícímu poškozenému, kterého zachytil zpětným zrcátkem, dále poškozeného tlačil bokem svého auta do struhy, v důsledku čehož se poškozený rukou chytil kapoty auta obviněného u čelního skla, aby jej obviněný nepřejel. Obviněný v jízdě pokračoval, s poškozeným na kapotě urazil několik metrů, načež se poškozený odrazil a dopadl do stoje do prostoru krajnice. Obviněný pokračoval v rychlé jízdě pryč. Poškozený jej začal svým autem pronásledovat a zároveň vše ohlásil na policii. Obviněný dál ujížděl riskantní jízdou přes V., M. a C. až do XY, kde se snažil poškozeného setřást mj. i protisměrným vjetím do jednosměrky na ulici XY, načež jej policejní hlídka zastavila na ulici XY až po projetí celého XY, přičemž zjistila, že obviněný má u sebe mj. 2 střelné zbraně, stovky nábojů, 3 nože, teleskopický obušek, baseballovou pálku a 2 kovová taktická pera. Poškozenému obviněný výše popsaným jednáním způsobil drobnou bolestivost stehna, avšak kdyby se poškozený duchapřítomně nezachytil kapoty, kdyby se nebyl schopen udržet i na kapotě jedoucího auta, poté kdyby poškozený povedeně neseskočil, tedy pokud by nenastaly tyto okolnosti zcela nezávislé na vůli obviněného, mohl obviněný poškozenému způsobit zlomeniny či vážná poranění hlavy v důsledku pádu těla na vozovku, dále mohl přejetím dolních končetin způsobit poškozenému vážné zlomeniny, tedy mu mohl způsobit velmi vážná zranění, jež by poškozeného citelně omezovaly v běžném způsobu života po dobu dalece přesahující 6 týdnů, přičemž tuto hrozbu si obviněný s ohledem na okolnosti pohybu těla poškozeného a jím řízeného vozidla musel uvědomovat.

2. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný podle § 325 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 48 měsíců. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 48 měsíců a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výši 225 000 Kč.

3. Odvolání obviněného a státního zástupce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 8 To 59/2026, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, které opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Současně namítl porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že původní verze skutku vycházela z předpokladu čelního najetí vozidlem do poškozeného, avšak poškozený popsal průběh události jinak. Šlo o účelovou konstrukci, aby mohlo být jednání obviněného posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty. Poté, co byla tato verze vyvrácena pomocí obviněným předloženého odborného posudku bývalého soudního znalce z oboru dopravy Ing. P. V., přijaly soudy fyzikálně neproveditelnou verzi skutkového děje, podle níž měl poškozeného zasáhnout bokem rozjíždějícího se vozidla a následně měl poškozený přepadnout na kapotu vozidla. Podle obviněného poškozený ve skutečnosti neuhýbal, ale stavěl se do cesty jedoucímu vozidlu. To se nemohlo pohybovat do boku a jestliže poškozený tahal za kliku dveří, nemohlo mu současně hrozit přejetí nohou předním kolem. Poškozený podle něj v návalu adrenalinu naskočil z boku na přední kapotu, aby vozidlo zastavil. Obviněný bokem vozidla na poškozeného neútočil, ale snažil se z místa nejkratší cestou ujet.

5. Obviněný dále namítl existenci opomenutých důkazů. Předložil odborné posouzení Ing. P. V., podle něhož nebyla verze skutku přijatá soudy technicky reálná a poškozený se musel na přední část vozidla dostat vlastním aktivním pohybem. Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl navrhovaný výslech této osoby, popřípadě ji neustanovil znalcem ad hoc, pokud pro něj nebylo odborné posouzení dostačující, ani nenařídil rekonstrukci skutkového děje. Namísto toho soudy vyšly z výpovědi poškozeného jako apriorního faktu.

6. Namítl rovněž selektivní hodnocení dalších důkazů. Konkrétně poukázal na fotografickou dokumentaci vozidla, kde byly do spisu vybrány fotografie škrábanců na přední kapotě a levém předním blatníku, byť ty se vyskytují po celém vozidle a jsou staršího data. Soudy také nijak nepochybovaly o věrohodnosti výpovědi poškozeného v části týkající se jeho pronásledování, tedy zda je možné, aby obviněný po „okresce“ jel místy rychlostí až 200 km/h a zda jej mohl poškozený takto pronásledovat, když ještě nejdřív musel doběhnout do auta a nastartovat.

7. V návaznosti na uvedené obviněný zpochybnil právní posouzení skutku. Namítl, že nebylo prokázáno naplnění objektivní stránky a naplněna nebyla ani subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. K objektivní stránce zopakoval své výhrady vůči tomu, jak byl průběh incidentu zpočátku v řízení nahlížen, přičemž v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje snahu za každou cenu shledat možnost vzniku těžké újmy na zdraví. Soudy v tomto ohledu převzaly hypotetické úvahy znalce o možných následcích incidentu. Poškozený podle obviněného nebyl oprávněn postupovat způsobem, jakým zasáhl proti jeho osobě, právě poškozený svým jednáním konfliktní situaci vyvolal a vyhrotil. Nebylo prokázáno, že by obviněný věděl o postavení poškozeného jako myslivecké stráže, ani že jednal s úmyslem působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo způsobit poškozenému újmu na zdraví. Jeho jednání bylo motivováno snahou z místa odjet, neboť se cítil ohrožen, nikoliv poškozeného napadnout. Pokud by tak chtěl učinit, mohl na něj vystřelit z pistole. K tomu obviněný poukázal na princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásadu in dubio pro reo.

8. Obviněný brojil rovněž proti uloženému peněžitému trestu. Uvedl, že soud prvního stupně při jeho ukládání nepodloženě vycházel z úvahy, podle níž se snažil uniknout možné sankci za střelbu z revolveru, a do výměry peněžitého trestu tak promítl jednání, které nebylo předmětem obžaloby a mohlo být posuzováno pouze jako přestupek. Podle jeho názoru je uložený peněžitý trest nepřiměřený a představuje porušení práva na spravedlivý proces, proto je i nezákonný ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že je považuje za zjevně neopodstatněné. K námitkám směřujícím proti skutkovým závěrům soudů zdůraznil, že obviněný pouze pokračuje v polemice s hodnocením důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Dovolání v této části neodhaluje existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry ani jiný deficit odůvodňující zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění.

10. Tvrzenými opomenutými důkazy se soudy obou stupňů k návrhu obviněného řádně zabývaly a vysvětlily, proč nepovažovaly navrhované doplnění dokazování za potřebné. Součástí práva na spravedlivý proces není nárok na provedení každého navrženého důkazu a za opomenutý důkaz lze považovat pouze takový důkaz, o němž soud nerozhodl nebo jehož neprovedení náležitě neodůvodnil. Taková situace v posuzované věci nenastala.

11. K námitkám směřujícím proti právní kvalifikaci skutku státní zástupce uvedl, že převážná část argumentace obviněného opět vychází z odlišného skutkového základu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Pokud obviněný zpochybňuje své vědomí o postavení poškozeného jako myslivecké stráže, státní zástupce poukázal na okolnosti případu, zejména na způsob, jakým se poškozený obviněnému prokázal, i na skutečnost, že obviněný je držitelem zbrojního průkazu a střelných zbraní. Z průběhu události je patrné, že obviněný reagoval na prováděnou kontrolu únikem a agresivním jednáním vůči poškozenému. V jízdě navíc pokračoval i poté, co se poškozený nacházel na kapotě jeho vozidla. Od tohoto okamžiku tedy nemohl mít vůbec žádné pochybnosti o tom, že jeho jednání představuje bezprostřední a vysoce intenzivní ohrožení fyzické integrity poškozeného. Dále se státní zástupce vyjádřil k judikaturním rozhodnutím, na která obviněný odkazoval, a vysvětlil, proč skutkové okolnosti těchto případů nejsou s projednávanou věcí srovnatelné.

12. Pokud jde o námitky proti peněžitému trestu, dovolání neslouží k přezkumu přiměřenosti uloženého trestu. Obviněný netvrdí žádnou skutečnost, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a jeho argumentace představuje pouze nesouhlas s výší uloženého peněžitého trestu. Soud prvního stupně při ukládání trestu vycházel ze zákonných kritérií a zmínka o střelbě z revolveru souvisela pouze s hodnocením motivace obviněného a okolností spáchání trestného činu. Uložený trest nevykazuje ústavněprávní deficit spočívající ve zjevné nepřiměřenosti či nespravedlnosti. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

13. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

14. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejprve podrobněji k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

20. Námitky, jimiž obviněný zpochybňoval průběh incidentu a prosazoval vlastní verzi mechanismu kontaktu poškozeného s vozidlem, neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Obviněný nevytkl konkrétní rozpor skutkových zjištění s obsahem provedeného důkazu, který by bylo možné označit za zjevný, nýbrž opětovně (s poukazem na průběžnou úpravu popisu skutku – zda měl najet na poškozeného předkem či jej tlačit bokem svého vozidla) hodnotil výpověď poškozeného, rozebíral jednotlivé fáze jízdního manévru a dovozoval, že poškozený se na kapotu vozidla musel dostat vlastním aktivním pohybem. Tím předložil vlastní skutkovou verzi, podle níž se poškozený nejprve pohyboval podél vozidla a následně na jeho kapotu sám naskočil. Takto vedená argumentace představuje polemiku se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, nikoli tvrzení vady předpokládané označeným dovolacím důvodem.

21. Soudy přitom vyložily, proč považovaly výpověď poškozeného M. P. za věrohodnou. Okresní soud ve Znojmě vyšel z toho, že poškozený po zahájení pohybu vozidla, které vytočilo kola doleva a muselo opisovat pomyslnou kružnici se středem směrem k poškozenému, ustupoval, aby mu nebyly přejety nohy, v důsledku tohoto pohybu se dostal před levé zpětné zrcátko, vozidlo jej dále tlačilo a poškozený přepadl na kapotu, aby se vyhnul pádu a přejetí (viz bod 10. rozsudku). Přihlédl rovněž k tomu, že obviněný pohyb poškozeného vedle vozidla i jeho následné zachycení na kapotě vnímal, přesto nezpomalil ani nezastavil. Krajský soud v Brně se s hodnocením důkazů soudem prvního stupně ztotožnil a poukázal na vzájemný soulad výpovědí M. P. a M. P. mladšího i na jejich soulad se závěry znaleckého dokazování.

22. Popis jízdního manévru, z něhož soudy vycházely, není vnitřně rozporný ani zjevně neuskutečnitelný. Osobní automobil se při rozjezdu s vytočenými koly nepohybuje pouze přímo vpřed, ale jeho jednotlivé části při opisování oblouku mění svou polohu i vůči osobě stojící bezprostředně vedle vozidla. Závěr, že se poškozený při ustupování před rozjíždějícím se vozidlem dostal před zpětné zrcátko, byl tímto zrcátkem nebo boční částí vozidla tlačen a v obavě z pádu pod vozidlo se zachytil jeho kapoty, je představitelný již na základě běžné zkušenosti s ovládáním osobního automobilu. Soudy proto nemusely přijmout tvrzení obviněného, že jediným fyzikálně možným vysvětlením bylo aktivní naskočení poškozeného na kapotu se záměrem obviněného zastavit. V tomto ohledu nutno uzavřít, že obviněný opakovaně polemizoval s tvrzením poškozeného o pohybu vozidla a jeho poloze a reakci na jízdní manévr obviněného, které se vůbec nejeví býti nereálným, a domáhá se nekriticky, aby každé takové tvrzení bylo prověřeno, a to nejlépe na podkladě znaleckého zkoumání. Je ostatně otázkou, proč by takový úkon, který obviněný popisoval (naskočení na kapotu), znamenající ohrožení sebe sama poškozený vůbec činil a proč by takto dramaticky a riskantně chtěl uplatňovat svoje oprávnění (i povinnost) myslivecké stráže.

23. Odlišné hodnocení obviněného nezakládá zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Takový rozpor nelze dovodit ani z jeho výhrad k fotografické dokumentaci vozidla nebo k údajům o rychlosti následné jízdy (která nadto není ani skutečností relevantní a určující pro naplnění znaků trestného činu). Skutkový závěr o mechanismu prvotního kontaktu nestál na poškození vozidla ani na přesném určení rychlosti, kterou obviněný později ujížděl. Rozhodující byla výpověď poškozeného posuzovaná ve spojení s dalšími provedenými důkazy, částečně také výpovědí samotného obviněného, který mimo jiné uvedl, že mu poškozený ukazoval otevřenou peněženku, volal na něj „stůjte“ nebo „co děláte“ (což samo o sobě nenasvědčuje verzi obviněného, o tom, že situaci vnímal jako přepadení). Z výpovědi obviněného lze také spolehlivě dovodit zcela zásadní zjištění souladné s tvrzením poškozeného, že v době, kdy byl poškozený na kapotě, pokračoval v jízdě. Již tato skutečnost sama o sobě zachovává podstatu projednávaného skutku jako počinu vysoce nebezpečného vůči životu a zdraví poškozeného. Výhrady obviněného každopádně nejsou způsobilé vyvolat v rámci dovolacího řízení zásah Nejvyššího soudu do pravomocně ustálených skutkových zjištění.

24. Za těchto okolností nebyl dán ani prostor pro použití zásady in dubio pro reo. Tato zásada se uplatní, zůstanou-li po provedení a zhodnocení dostupných důkazů důvodné pochybnosti o skutkovém stavu. Soudy však takové pochybnosti neměly a vysvětlily, na základě kterých důkazů a úvah průběh události zjistily. Zásada in dubio pro reo neukládá soudu povinnost přijmout verzi obviněného pouze proto, že vedle skutkového děje zjištěného soudem předložil jiné možné vysvětlení události. Také namítané porušení této zásady se v dovolacím řízení zkoumá v mezích výše citovaného dovolacího důvodu, který obviněný těmito svými námitkami nenaplnil.

25. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

26. Námitku nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě podřadit, není však opodstatněná. Obviněný postupně předkládal odborná posouzení Ing. P. V. a navrhoval jeho výslech, případně jeho přibrání jako znalce ad hoc, vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy nebo provedení rekonstrukce. Soudy tyto důkazní návrhy neopomenuly, zabývaly se jimi a uvedly důvody, pro které nepovažovaly další dokazování za potřebné.

27. Okresní soud ve Znojmě provedl odborné posouzení Ing. P. V. ze dne 2. 10. 2025 (č. l. 152–170) jako listinný důkaz. Vysvětlil, že jeho závěry směřovaly především proti variantě čelního střetu vozidla s poškozeným, z níž však soud při svých skutkových závěrech nevycházel. Za podstatný považoval boční pohyb vozidla vůči tělu poškozeného. Uvedl rovněž, že takto popsaný mechanismus nezpochybnil ani znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. M. Z., Ph.D. Návrh na výslech bývalého znalce z oboru dopravy nebo na zpracování znaleckého posudku z tohoto oboru proto soud odmítl jako neúčelný, neboť objasňovanou otázkou nebyl čelní střet vozidla s poškozeným.

28. Krajský soud v Brně se důkazními návrhy zabýval rovněž (byť dokonce vyjádření obhájce u veřejného zasedání nelze za výslovný návrh na doplnění dokazování považovat, neboť toliko „založil do spisu jako součást odvolání“ mj. doplněk odborného posudku Ing. P. V. ze dne 5. 2. 2026, č. l. 230–238)). Převzal závěr, že již provedené dokazování poskytlo dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu a že navrhovaný výslech Ing. P. V. ani další znalecké zkoumání nemohly přinést podstatné poznatky nad rámec již provedených důkazů. Zdůraznil, že soud prvního stupně podrobně vyložil, proč vyšel z výpovědí M. P. a M. P. mladšího a proč jejich tvrzení považoval za věrohodná. Návrh na doplnění dokazování proto odvolací soud považoval za nadbytečný.

29. Nejde tedy o situaci, v níž by soudy o důkazních návrzích nerozhodly nebo jejich neprovedení ponechaly bez věcně odpovídajícího odůvodnění. Další znalecké zkoumání ani rekonstrukce nebyly nezbytné rovněž s ohledem na povahu posuzovaného děje. Šlo o jednoduchý rozjezd osobního automobilu s vytočenými koly a následný pohyb vozidla po oblouku. Pro posouzení základního mechanismu takového manévru nebyly potřebné odborné znalosti z oboru dopravy, jestliže jeho průběh bylo možné zjistit z výpovědí přítomných osob a posoudit na základě běžné zkušenosti řidiče osobního automobilu.

30. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak dovolání zjevně neopodstatněné.

31. Formulací dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 32. Námitky obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z převážné části ovšem nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného soudy. K objektivní stránce obviněný poukázal na to, že se v dřívější fázi trestního řízení uvažovalo o čelním najetí vozidla na poškozeného. Napadená rozhodnutí však na takovém závěru založena nejsou. Skutek byl soudem prvního stupně zjištěn tak, že obviněný při rozjezdu zachytil poškozeného zpětným zrcátkem a tlačil jej bokem vozidla, v důsledku čehož se poškozený zachytil kapoty. Výhrady proti původní procesní verzi čelního střetu nesměřují proti skutkovým a právním závěrům obsaženým v napadených rozhodnutích, ale obviněný jimi naznačuje údajnou (avšak podle názoru Nejvyššího soud nepředstavitelnou a stěží pochopitelnou) snahu státního zástupce a MUDr. M. Z., Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zachovat právní kvalifikaci jednání obviněného i při odlišném skutkovém stavu. Taková námitka však žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pouze porovnávat skutkový stav, jak byl zjištěn soudy, s jimi zvolenou právní kvalifikací. Ta je v daném případě zcela přiléhavá. Znalec z oboru zdravotnictví posuzoval možné zdravotní následky děje, který zjistil soud prvního stupně. Ani po upřesnění, že nešlo o čelní střet, nevyloučil vznik závažných poranění při přejetí dolních končetin nebo nekoordinovaném pádu na vozovku. Soud přitom neměl důvod o jeho závěrech pochybovat. Takovým důvodem není, že se znalec původně vyjadřoval k jiné skutkové verzi, když jeho závěry jsou platné a řádně odborně odůvodněné i pro odlišný průběh pohybu vozidla (nadto lze opět připomenout, že vznik závažných poranění poškozeného lze dovodit i jen ze samotné pozdější fáze vezení poškozeného na kapotě vozidla, lhostejno, zda k předchozímu „nájezdu“ došlo přední nebo boční částí vozidla). Obviněný ostatně ani nevysvětluje, proč by se měl soudní znalec při jiné skutkové verzi snažit zachovat své původní stanovisko. Obviněný tedy nezpochybnil právní posouzení skutku zjištěného soudy, ale tyto znalecké závěry, navíc způsobem, který neodpovídá ani shora analyzovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. K námitkám vztahujícím se k subjektivní stránce lze uvést, že soudy nepřisvědčily obhajobě, podle níž obviněný nevěděl, že poškozený vystupuje jako myslivecká stráž, a považoval jeho jednání za přepadení. Námitky založené na této výrazně odlišné skutkové verzi nezahrnující vědomí obviněného o uvedeném tedy § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Nad rámec dovolacího přezkumu lze dodat, že incident následoval poté, co obviněný střílel v blízkosti lesního porostu. Mohl proto předpokládat, že střelba vzbudí pozornost osoby pohybující se v daném prostoru. Poškozený k vozidlu přistoupil v zeleném mysliveckém oblečení, při prohlídce jeho těla byla konkrétně zaznamenána zelená mikina, myslivecké kalhoty zelené barvy a zelené myslivecké holínky. Obviněnému z bezprostřední blízkosti ukázal přes okno vozidla průkaz myslivecké stráže společně s odznakem, přičemž průkaz i odznak obsahovaly viditelné provedení státního znaku.

34. Soud prvního stupně přihlédl také k vlastní výpovědi obviněného, podle níž poškozený vypadal jako „zálesák“, ukazoval mu předmět připomínající otevřenou peněženku a gestikuloval, aby vystoupil nebo stáhl okénko. Obviněný tedy poškozeného sledoval a vnímal, že mu předkládá průkaz a vyzývá jej ke komunikaci. Přesto nestáhl okénko, nepodrobil se kvalifikovaným výzvám a zahájil jízdní manévr, kterým okamžitě ohrozil fyzickou integritu poškozeného, neboť odjezd nebyl možný jinak, než maximálním vytočením kol doleva a rozjezdem. Krajský soud v Brně k tomu doplnil, že poškozený nedržel zbraň, obviněnému nevyhrožoval a obviněný se nacházel uvnitř uzavřeného vozidla, přičemž měl na místě spolujezdce několik legálně držených zbraní. Tvrzení, že jednání poškozeného považoval za bezprostřední ohrožení, proto soudy důvodně nepřijaly. 35. Význam má rovněž skutečnost, že obviněný byl držitelem zbrojního průkazu a několika střelných zbraní. Nebyl tedy osobou bez zkušenosti s právní regulací držení a používání zbraní a musel si tak být vědom i možnosti úřední kontroly. Tato okolnost sama o sobě neprokazuje znalost všech oprávnění myslivecké stráže, ve spojení s místem a okolnostmi střelby, mysliveckým oděvem poškozeného a předložením průkazu s odznakem však podporuje závěr, že obviněný věděl, že vůči němu poškozený vystupuje z titulu veřejné stráže.

36. Argumentace obviněného je v tomto směru i vnitřně nejednotná. Na jedné straně tvrdil, že vůbec nevěděl o existenci myslivecké stráže jako takové, na druhé straně dovozoval, že poškozený překročil rozsah oprávnění myslivecké stráže a neměl jej na daném místě kontrolovat ani mu bránit v odjezdu [přitom však vyčítá poškozenému jednání, které plně koresponduje s jeho oprávněním myslivecké stráže podle § 14 odst. 1 písm. a) a povinností podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona č. 449/2001 Sb. o myslivosti]. Jestliže by obviněný skutečně nevěděl, že poškozený vystupuje jako myslivecká stráž, nemohla jeho bezprostřední reakce vycházet z úvahy o rozsahu zákonných pravomocí této stráže. Pro posouzení zavinění je však rozhodující, že soudy jeho tvrzení o neznalosti postavení poškozeného neuvěřily a dospěly k závěru, že si byl vědom kontrolního charakteru jeho jednání.

37. Závěr o úmyslném zavinění pak v daném případě neznamená, že cílem obviněného bylo způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Tato námitka sice dovolacímu důvodu odpovídá, neboť směřuje proti právnímu posouzení, ve skutečnosti se však s právním závěrem soudů o subjektivní stránce míjí, je tedy zjevně neopodstatněná. Soud prvního stupně dovodil nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný chtěl z místa odjet a vyhnout se kontrole. Tento cíl však sledoval i způsobem, při němž nejprve poškozeného tlačil pohybujícím se vozidlem a následně pokračoval v jízdě, ačkoli věděl, že se poškozený nachází na kapotě. Ze zjištěného průběhu události proto vyplývá, že možnost vzniku závažného poranění musel vnímat a pro případ, že k němu dojde, s ní byl srozuměn.

38. Na tomto závěru by za zjištěných okolností (vylučujících možnost, že obviněný situaci vnímal jako přepadení) nic nezměnila ani obviněným prosazovaná skutková verze, podle které poškozený na kapotu vozidla sám naskočil. Jakmile obviněný zaznamenal, že se poškozený nachází na kapotě jedoucího vozidla, byl povinen tomu přizpůsobit své jednání a zastavit. Pokračování v jízdě bez zpomalení nebo zastavení vystavovalo poškozeného nebezpečí pádu, přejetí nebo nárazu bez ohledu na to, jakým způsobem se na kapotu dostal. Ani snaha obviněného odjet proto nevylučovala jeho srozumění s možným následkem na zdraví poškozeného. Lze dodat, že jednání obviněného nebylo možné posoudit jako nutnou obranu ani jako jednání v domnělé nutné obraně. K tomu blíže viz odst. 12 rozsudku soudu prvního stupně.

39. Neobstojí ani úvaha, podle které neexistenci úmyslu prokazuje skutečnost, že obviněný nepoužil střelnou zbraň. Pro posouzení zavinění je rozhodující vztah obviněného k jednání, které uskutečnil, a k následku, jenž z něj mohl vzniknout. To, že mohl zvolit ještě nebezpečnější způsob jednání, nevylučuje srozumění s následkem spojeným s použitím pohybujícího se motorového vozidla. Soudy proto mohly dovodit nepřímý úmysl obviněného z konkrétního způsobu jízdy, z jeho pokračování v pohybu s poškozeným na kapotě a z absence jakékoli reakce směřující k odvrácení bezprostředně hrozícího poranění.

40. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tak dovolání rovněž zjevně neopodstatněné. 41. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.

42. Obviněný také ve smyslu zákonného vymezení dovolacího důvodu netvrdil, že peněžitý trest nebylo možné za trestný čin, jímž byl uznán vinným, vůbec uložit. Nenamítl ani překročení zákonného rozmezí počtu denních sazeb nebo výše jedné denní sazby či nedobytnost peněžitého trestu. Jeho výhrady směřovaly proti skutkové úvaze soudu prvního stupně o jeho pohnutce a proti přiměřenosti uloženého trestu. Konkrétně zpochybnil závěr soudu prvního stupně, podle něhož se snažil opustit místo, aby se vyhnul případné sankci, a jeho jednání tak směřovalo k získání majetkového prospěchu. Tvrdil, že tato úvaha byla spekulativní a že soud do peněžitého trestu nepřípustně promítl sankci za jiné jednání, které nebylo předmětem obžaloby. Takto formulovaná námitka ovšem nesměřuje proti přípustnosti uloženého druhu trestu, nýbrž proti skutkovému podkladu jedné z úvah soudu prvního stupně při jeho ukládání. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani jiný dovolací důvod ji proto nelze podřadit.

43. Námitka se navíc vztahuje především k dílčí formulaci obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání však směřuje proti usnesení odvolacího soudu, který výrok o trestu věcně přezkoumal nejen z podnětu odvolání obviněného, ale také k odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného do výroku o peněžitém trestu. Odvolací soud rozhodoval již za účinnosti právní úpravy, která od 1. 1. 2026 (po novele trestního zákoníku zákonem č. 270/2025 Sb.) umožňuje uložit peněžitý trest za jakýkoli trestný čin. Snaha pachatele získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch proto již nepředstavovala podmínku přípustnosti tohoto druhu trestu, nýbrž okolnost, při jejímž splnění je soud povinen jeho uložení zvážit.

44. Odvolací soud přezkoumal osobní a majetkové poměry obviněného, včetně údajů upřesněných ve veřejném zasedání, a tresty posuzoval v jejich vzájemné souvislosti. Uvedl, že trest odnětí svobody byl uložen při samé dolní hranici zákonné trestní sazby a jeho výkon byl podmíněně odložen. Bez současného uložení citelného peněžitého trestu by jej vzhledem k závažnosti jednání obviněného považoval za nepřiměřeně mírný. V kombinaci s trestem zákazu činnosti a peněžitým trestem však shledal souhrn uložených trestů adekvátním. Zároveň nevyhověl požadavku státního zástupce na zvýšení peněžitého trestu.

45. Z rozhodnutí soudů rovněž nevyplývá, že by peněžitý trest zahrnoval samostatnou sankci za střelbu obviněného nebo že by jeho výše byla stanovena podle hypotetické pokuty, která mu mohla být uložena ve správním řízení. Jde o výklad, který obviněný dovozuje z úvahy soudu prvního stupně o jeho pohnutce k opuštění místa. Soud prvního stupně však žádnou konkrétní správní sankci do výměry peněžitého trestu nezahrnul a její výši ani neurčoval podle možné sankce za jiné jednání.

46. Uložený peněžitý trest nevykazuje ani ústavněprávní deficit, který by odůvodňoval výjimečný zásah dovolacího soudu. Trest ve výši 225 000 Kč byl uložen jako součást kombinace sankcí zahrnující podmíněně odložený trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby a trest zákazu řízení motorových vozidel. Odvolací soud se zabýval majetkovými poměry obviněného i celkovým působením uložených trestů a vysvětlil, proč jejich kombinaci považoval za odpovídající povaze a závažnosti trestného činu. Peněžitý trest proto není v extrémním rozporu s okolnostmi případu ani s ústavní zásadou proporcionality trestních sankcí. Samotný nesouhlas obviněného s jednotlivou úvahou soudu prvního stupně porušení práva na spravedlivý proces nezakládá.

47. Námitky směřující proti peněžitému trestu tedy nemohly být pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) ani i) tr. ř. podřazeny a obviněný krom obecné proklamace ani neuvedl skutečnosti svědčící o takovém ústavněprávním excesu při ukládání trestu, který by vyžadoval zásah Nejvyššího soudu.

48. Ten by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Z výše uvedeného vyhodnocení je však zřejmé, že o takovou situaci se v posuzované věci nejedná.

49. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se ve své první alternativě vztahuje k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti jednomu z taxativně vyjmenovaných rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takové rozhodnutí. Druhá alternativa citovaného dovolacího důvodu je pak naplněna za situace, kdy je současně naplněn některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

50. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, která však nemohla být naplněna za situace, kdy jeho námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a z pohledu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.

V. Způsob rozhodnutí

51. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako celek pro zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlas stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 9. 2026

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací