7 Tdo 346/2026

Plný text

7 Tdo 346/2026-17553

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2026 o dovoláních obviněných 1. I. G., 2. P. Š., 3. R. H., 4. JUDr. D. M., 5. V. Z., podaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 9 To 74/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 76/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. G., P. Š., R. H., JUDr. D. M. a V. Z. odmítají.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 4. 2023, č. j. 2 T 76/2020-16608, byli uznáni vinnými obvinění 1. I. G. pod body I.1) a I.2) pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pokračujícím zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem I.3) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem II.1) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem II.2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem II.3) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod body II.4 a II.5) pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem III.1) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem III.2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem IV.) pokračujícím přečinem porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle § 183 odst. 1, 2 tr. zákoníku; 2. P. Š. pod body I.1) a I.2) pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jako nepřímý pachatel podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem I.3) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; 3. R. H. pod bodem II.1) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II.2) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II.3) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II.4 a II.5) pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku; 4. JUDr. D. M. pod bodem III.1) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem III.2) pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku; 5. V. Z. pod bodem V.) přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku v účinném znění. Za tyto trestné činy byli odsouzeni obvinění 1. I. G. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž dále byl jmenovanému obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 200 000 Kč, na základě § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu okresní soud rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnosti s předmětem podnikání služby soukromých detektivů v trvání 8 let a taktéž mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci ve vztahu k předmětům blíže označeným v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně; 2. P. Š. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu šedesáti měsíců, dále jmenovanému obviněnému okresní soud na základě § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, také mu uložil podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostních sborech v trvání 6 let a též trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k předmětům specifikovaným v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu; 3. R. H. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž dále mu byl uložen na základě § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výměře 150 000 Kč, nadto okresní soud uložil jmenovanému obviněnému na základě § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostních sborech v trvání šesti let a rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci ve vztahu k předmětu označenému v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu; 4. JUDr. D. M. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, přičemž dále byl jmenované obviněné na základě § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy v celkové výměře 150 000 Kč a taktéž jí okresní soud uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to předmětů specifikovaných v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně; 5. V. Z. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců, přičemž dále mu okresní soud uložil na základě § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč a také podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to předmětů specifikovaných v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu. 2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2025, č. j. 9 To 74/2024-17081, k odvolání všech obviněných podaným proti rozsudku okresního soudu v celém rozsahu, částečně zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných I. G. a R. H., a to ve výrocích o vině v bodech II.1) a II.2) přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaných ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a v důsledku toho i v celých výrocích o trestech. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného I. G., při nezměněných ostatních výrocích o vině, uznal pod bodem I.1) tohoto rozsudku vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem I.2) tohoto rozsudku přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku; a obviněného R. H. pod bodem I.1) tohoto rozsudku přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem I.2) tohoto rozsudku přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž za tyto trestné činy odsoudil obviněného I. G. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž dále byl jmenovanému obviněnému uložen podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb po 600 Kč, tedy v celkové výměře 180 000 Kč, na základě § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu krajský soud rovněž uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu koncesované živnosti a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánů právnických osob s předmětem podnikání „Služby soukromých detektivů“ v trvání 8 let a taktéž mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci ve vztahu k předmětům blíže označených v odsuzujícím rozsudku soudu druhého stupně; obviněného R. H. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, přičemž dále mu byl uložen na základě § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb po 800 Kč, tedy v celkové výměře 240 000 Kč, dále krajský soud uložil jmenovanému obviněnému na základě § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostních sborech v trvání šesti let a též podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci ve vztahu k předmětu označenému v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu. Také krajský soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek okresního soudu ohledně obviněných P. Š. a JUDr. D. M., a to ve výrocích o trestech, přičemž podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině odsoudil obviněné P. Š. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, dále jmenovanému obviněnému krajský soud na základě § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výměře 50 000 Kč a rovněž mu uložil podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostních sborech v trvání 6 let a též trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu k předmětům specifikovaným v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu; a JUDr. D. M. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, přičemž dále byl jmenované obviněné na základě § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb po 800 Kč, tedy v celkové výměře 240 000 Kč a taktéž jí krajský soud uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to předmětů specifikovaných v odsuzujícím rozsudku soudu druhého stupně. Na základě § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek ohledně obviněného V. Z. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, přičemž podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, obviněného V. Z. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále lze doplnit, že týmž rozsudkem krajský soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného I. G. proti výroku o trestu.

3. Uvedených trestných činů se dle zjištění soudů dopustili obvinění v podstatě tím, že: I. obvinění I. G. a P. Š. 1. dne 22. 1. 2015, v době od 12:52 do 13:08 hod., v Praze XY, v ulici XY, Praha XY, obviněný I. G. požádal obviněného P. Š., příslušníka Celní správy ČR, o zjištění informací a záznamů v uzavřených informačních systémech Ministerstva vnitra ČR k osobě P. C., zejména týkajících se jeho osobních údajů, jeho trvalého pobytu a trestní minulosti, pro potřeby advokáta J. S., v souvislosti s účastí P. C. na valných hromadách a jeho rozhodováním jako akcionáře společnosti XY, a. s., přičemž tento účel byl obviněnému P. Š. znám a obvinění I. G. a P. Š. věděli, že jednají protiprávně, načež na základě této žádosti obviněného I. G. dne 23. 1. 2015, v době od 11:07 do 11:18 hod., v budově Územního pracoviště Celního úřadu pro XY, se sídlem ve XY, v ulici XY, obviněný P. Š. požádal operační centrum Generálního ředitelství cel o lustraci osoby P. C., pod smyšleným č. j. TS 13/2014, následně B. B., operační důstojník Generálního ředitelství cel a pověřený uživatel k lustraci osob, aniž by věděl její pravý důvod, lustraci prostřednictvím informačního systému EDOS Celní správy ČR s důvodem dotazu 139S/2015 osoby P. C., dne 23. 1. 2015, v době od 11:07 do 11:18 hod., provedl a taktéž A. D., operační důstojník Generálního ředitelství cel a pověřený uživatel k lustraci osob, aniž by věděl její pravý důvod, provedl lustraci prostřednictvím informačního systému EDOS Celní správy ČR s důvodem dotazu 144S/2015 osoby P. C., dne 23. 1. 2015, v 11:50 hod. a následně dne 26. 1. 2015, v době od 12:37 do 12:54 hod., před budovou Územního pracoviště Celního úřadu pro XY, se sídlem ve XY, v ulici XY, obviněný P. Š. předal obviněnému I. G. výsledek lustrace k osobě P. C., konkrétně osobní údaje s adresou trvalého bydliště a záznamy s uvedením jeho trestní minulosti s tím, že obviněný P. Š. slíbil dodatečně zjistit současnou adresu pobytu P. C., neboť na adrese trvalého bydliště se nezdržuje, a dále zjistit, zda je v evidenci osobou prověřovanou nebo stíhanou a obviněný P. Š. současně s předáním informací k osobě P. C. jako formu protiplnění požádal obviněného I. G. o bezplatné zapůjčení motorového vozidla prostřednictvím společnosti AT CAR, s. r. o., půjčovny BUDGET č. 19, a to v termínu od 6. 2. 2015 do 8. 2. 2015, což mu obviněný I. G. vzápětí přislíbil, přičemž k bezplatnému zapůjčení vozidla ve shora uvedeném termínu obviněnému P. Š. z důvodu jeho pracovní neschopnosti v období od 3. 2. 2015 do 10. 2. 2015 nedošlo a následně obviněný I. G. neoprávněně získané informace předal J. S. jakožto plnění v rámci jím poskytovaných služeb coby soukromého detektiva, 2. minimálně v období od ledna 2015 do 27. 3. 2015, prováděl obviněný I. G., společník ve společnosti XY, o., s předmětem podnikání služby soukromých detektivů, ostraha majetku a osob, v rámci podnikatelských aktivit spojených s touto společností na základě smlouvy o poskytování poradenských a detektivních služeb ze dne 2. 1. 2015 mezi obchodními společnostmi XY, s. r. o., a XY, spol. s r. o., s měsíční paušální odměnou ve výši 80 000 Kč soukromé pátrání mimo jiné za účelem zjištění totožnosti a bližších informací k osobě neznámého muže asijského původu, který měl kontaktovat R. B., v té době jednatele společnosti XY, spol. s r. o., a požadovat po něm uznání odpovědnosti za reklamace až do výše 70 milionů Kč ve prospěch společnosti BAHAL ČR, a. s., když nejpozději dne 9. 3. 2015, v 16:53:49 hod. zjistil, že by neznámý muž mohl užívat motorové vozidlo tovární značky L. R., bílé barvy, načež nejpozději dne 19. 3. 2015, blíže nezjištěným způsobem v úmyslu získat pro společnost XY, s. r. o., potažmo pro svoji osobu finanční prospěch ve formě plnění na základě uvedeného smluvního vztahu, požádal obviněného P. Š., příslušníka Celní správy ČR, o provedení lustrace vozidla s přidělenou registrační značkou uvedenou v odsuzujícím rozsudku a dále o provedení lustrace vozidel s přidělenými registračními značkami uvedenými v odsuzujícím rozsudku, a to v uzavřených informačních systémech Ministerstva vnitra ČR, které jsou v rámci plnění služebních povinností dostupné i příslušníkům Celní správy ČR, přičemž na základě této žádosti obviněný P. Š.: a) dne 19. 3. 2015, ve 14:57 hod., bez legitimního důvodu, požádal dotazem č. 456S/2015 o provedení lustrace vozidel registračních značek uvedených v odsuzujícím rozsudku, přičemž jako důvod lustrace uvedl spisovou značku TS13/2014, a následně B. B., operační důstojník Generálního ředitelství cel a pověřený uživatel k lustraci osob, aniž by věděl její pravý důvod, lustraci v informačních systémech Ministerstva vnitra ČR dne 19. 3. 2015 v 15:09 hod. provedl, b) dne 20. 3. 2015, v 10:40 hod., bez legitimního důvodu, požádal dotazem č. 459S/2015 o provedení lustrace vozidel registračních značek uvedených v odsuzujícím rozsudku, přičemž jako důvod lustrace uvedl spisovou značku TS13/2014, a následně M. K., operační důstojník Generálního ředitelství cel a pověřený uživatel k lustraci osob, aniž by věděl její pravý důvod, lustraci v informačních systémech Ministerstva vnitra ČR dne 20. 3. 2015 v 10:56 hod. provedl, c) dne 20. 3. 2015, v 10:48 hod., bez legitimního důvodu, požádal dotazem č. 460S/2015 o provedení lustrace vozidel registračních značek uvedených v odsuzujícím rozsudku, přičemž jako důvod lustrace uvedl spisovou značku TS13/2014, a následně M. M., operační důstojník Generálního ředitelství cel a pověřený uživatel k lustraci osob, aniž by věděl její pravý důvod, lustraci v informačních systémech Ministerstva vnitra ČR dne 20. 3. 2015 v 11:13 hod. provedl, a výsledky lustrací, které obsahovaly informace ztotožňující osoby vlastníků a provozovatelů uvedených vozidel, následně dne 20. 3. 2015, v době od 10:53 do 11:34 hod., obviněný P. Š. předal prostřednictvím svého e-mailového účtu XY na e-mailový účet XY užívaný obviněným I. G., následně obviněný I. G. neoprávněně získané informace v souvislosti s lustrací vozidla registrační značky uvedené v odsuzujícím rozsudku využil v záznamu zpracovaném společností XY, s. r. o., ve prospěch společnosti XY, spol. s r. o., kdy za měsíc březen 2015 si společnost XY, s. r. o., a to s odkazem na uzavřenou smlouvu ze dne 2. 1. 2015, na základě faktury č. 6/2015 ze dne 7. 4. 2015, vyúčtovala za poskytnuté služby částku ve výši 87 994 Kč, a následně nejpozději dne 25. 3. 2015 zprostředkoval obviněný I. G. prostřednictvím společnosti AT CAR, s. r. o., bezplatné zapůjčení motorového vozidla tovární značky Opel Vivaro, a to v době od 16:00 hod. dne 27. 3. 2015 do 15.30 hod. dne 29. 3. 2015, za jehož zapůjčení by obviněný P. Š. zaplatil podle ceny obvyklé minimálně 2 600 Kč bez DPH, o něž si za blíže nezjištěných okolností nejpozději dne 25. 3. 2015, v dopoledních hodinách, obviněný P. Š. požádal a poté toto urgoval prostřednictvím e-mailové zprávy dne 25. 3. 2015 a dále obviněný P. Š. od obviněného I. G. za neoprávněně provedené lustrace převzal nejpozději do dne 7. 4. 2015, na blíže nezjištěném místě v České republice, finanční prostředky v dosud nezjištěné výši, a takto obviněný I. G. jednal navzdory tomu, že věděl, že obviněný P. Š. poskytnutím informací obviněnému I. G. poruší své služební povinnosti uložené mu právními předpisy, a takto obviněný P. Š. jednal navzdory tomu, že byl srozuměn s účelem předání informací, tedy že tyto budou za odměnu využity obviněným I. G. v rámci jím poskytovaných detektivních služeb, přičemž tohoto jednání se obviněný P. Š. dopustil při výkonu své pravomoci jako příslušník bezpečnostního sboru, když vědomě a úmyslně porušil uložené povinnosti, tedy jednal v rozporu s obsahem služebního slibu podle § 17 odst. 3 a povinnostmi podle § 45 odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“), kdy jako příslušník bezpečnostního sboru je povinen dodržovat kázeň, zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmů služby se zájmy osobními, nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody, zachovávat mlčenlivost a nestranně plnit služební povinnosti příslušníka a dále v rozporu s § 27 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Celní správě ČR“), kdy jako celník je povinen zachovat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při výkonu působnosti orgánu celní správy nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu výkonu působnosti orgánů celní správy nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami,

3. v přesně nezjištěné době, nejpozději však dne 24. 9. 2014, na dosud nezjištěném místě v České republice, obviněný I. G. požádal obviněného P. Š. o poskytnutí neveřejných informací týkajících se postupů orgánů Celní správy ČR při výkonu jejich činnosti, přičemž obviněný I. G. takto jednal v rámci plnění obchodního vztahu založeného smlouvou mezi společností Philip Morris ČR, a. s., na straně jedné a společností XY, s. r. o., poskytující mimo jiné služby soukromých detektivů, v níž byl obviněný I. G. společníkem, na straně druhé, načež dne 24. 9. 2014, v době od 16:40 do 17:05 hod., v Praze, v ulici XY, obviněný P. Š. poskytl obviněnému I. G. nejprve informace související s postupem orgánů Celní správy ČR při výkonech své činnosti a následně konkrétní informace z trestního řízení prověřovaného Celní správou ČR za součinnosti Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy vedeného pod č. j. KRPA-387804/TČ-2016-000097 pod krycím názvem PINTA a z trestního řízení prověřovaného Celní správou ČR za součinnosti Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje vedeného pod č. j. KRPE-61240/TČ-2013-170080 pod krycím názvem TABÁČEK, týkající se realizace trestního řízení proti fyzickým a právnickým osobám podílejícím se na nelegálním dovozu, zpracování, úpravě a následné distribuci tabákových výrobků na území ČR a zahraničí, kteréžto informace si obviněný I. G. písemně poznamenal, kdy se jednalo o informace z aktuálního a probíhajícího trestního řízení, a takto obviněný I. G. jednal navzdory tomu, že věděl, že obviněný P. Š. poskytnutím informací poruší své služební povinnosti uložené mu právními předpisy, a takto obviněný P. Š. jednal navzdory tomu, že byl srozuměn s účelem předání informací, tedy že tyto budou za odměnu využity obviněným I. G. pro společnost Philip Morris ČR, a. s., k čemuž opravdu došlo, neboť společnost XY, s. r. o., obdržela finanční plnění od společnosti Philip Morris ČR, a. s., a to přinejmenším na základě faktury č. 24/2014 vystavené za měsíc září 2014 na paušální částku 78 305,50 Kč a výdaje ve výši 11 694,50 Kč, které byly následně fakticky proplaceny v souhrnné výši nejméně 90 000 Kč,

přičemž tohoto jednání se obviněný P. Š. dopustil při výkonu své pravomoci jako příslušník bezpečnostního sboru, když vědomě a úmyslně porušil uložené povinnosti, tedy jednal v rozporu s obsahem služebního slibu podle § 17 odst. 3 a povinnostmi podle § 45 odst. 1 písm. a), b), c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, kdy jako příslušník bezpečnostního sboru je povinen dodržovat kázeň, zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmů služby se zájmy osobními, nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody, zachovávat mlčenlivost a nestranně plnit služební povinnosti příslušníka a dále v rozporu s § 27 odst. 1 zákona o Celní správě ČR, kdy jako celník je povinen zachovat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při výkonu působnosti orgánu celní správy nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu výkonu působnosti orgánů celní správy nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami, II. obvinění I. G. a R. H. 1. od počátku roku 2014, kdy byla Policií ČR nezávisle na sobě vedena dvě trestní řízení týkající se podezření ze spáchání trestných činů hospodářského charakteru, jichž se měli dopustit zástupci Nemocnice Na Homolce, Roentgenova 2/37, Praha 5, a to jednak Policií ČR ÚOKFK SKPV Praha 2., oddělením Odboru korupce pod č. j. OKFK-430/TČ-2014-251102, dozorovaným Městským státním zastupitelstvím v Praze, a jednak 1. oddělením ZHTČ ÚOKFK SKPV Policie ČR pod č. j. OKFK-4543/TČ-2012-251102, dozorovaným Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, požádal obviněný I. G. na dosud nezjištěném místě v ČR obviněného R. H. o poskytnutí neveřejných informací, vztahujících se k podezřelým osobám v uvedené trestní věci, kdy konkrétně od poloviny měsíce června 2014 obviněný R. H. získal na poradě vedení obecné informace o připravované realizaci v rámci trestního řízení Policie ČR, ÚOKFK SKPV Praha, odborem závažné hospodářské trestné činnosti, pod krycím názvem „HOMOLE“ č. j. OKFK-4543/TČ-2012-251102, když následně obviněný R. H. oslovil zpracovatele spisu J. Š. pod záminkou, zda připravovaná realizace nesouvisí s trestní věcí vedenou jím řízeným 2. oddělením odboru korupce ÚOKFK, a byl proto z důvodu svého postavení informován mj. prostřednictvím informačních systémů útvaru o konkrétním termínu plánované realizace, či osobách, jichž se bude týkat, přičemž v této souvislosti dne 23. 6. 2014 zaslal mj. vedoucímu OZHTČ ÚOFK Z. N. email s žádostí o změnu osoby jednoho z operativců na připravované realizaci, přičemž veškeré takto zjištěné informace předal nejpozději dne 24. 6. 2014 v místech ulic XY a XY, Praha XY obviněnému I. G. za účelem jejich předání osobám, jichž se měly připravované úkony dotýkat, když minimálně ode dne 24. 6. 2014 byl informován o plánovaných prohlídkách podezřelý V. D., a dále obviněný R. H. neoprávněně předával obviněnému I. G. ve dnech 25. 6. 2014 v čase od 9:23 do 9:40 hod. na adrese XY, Praha XY, dále dne 25. 6. 2014 v čase od 12:55 do 13:37 hod. v restauraci KOGO na adrese XY, Praha XY, dále dne 26. 6. 2014 v čase 14:18 hod. v restauraci XY na adrese XY, Praha XY, dále dne 21. 8. 2014 v čase od 13:28 do 13:50 hod. v restauraci XY na adrese XY, Praha XY a dne 25. 8. 2014 v čase od 15:06 do 15:21 hod. v metru, linky „B“ mezi stanicemi XY a XY, průběžné informace o obsahu již prováděných úkonů v uvedeném trestním řízení, které poté obviněný I. G. bezodkladně předával dalším osobám, kdy obviněný R. H. takto učinil, i když si byl vědom, že obviněný I. G. neveřejné informace poskytne v rozporu s účelem trestního řízení dalším osobám, jež na ně nemají právní nárok a tak tyto neoprávněně získají neveřejné informace zvýhodňující je v další fázi trestního řízení ohledně plánovaných procesních úkonů policejního orgánu,

2. nejpozději dne 12. 1. 2016 v době od 14:21 do 14:28 hod. požádal obviněný I. G. na adrese XY, Praha XY, obviněného R. H. o poskytnutí záznamu o zahájení úkonů trestního řízení vydaného dne 11. 1. 2016 podle § 158 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vedené u Policie ČR, tehdejšího ÚOKFK SKPV, Odboru korupce, 2. oddělení, pod č. j. OKFK-4636-2/TČ-2015-251002, souvisejícího s jednáním odpovědných osob obchodní společnosti RENCAR PRAHA, a. s., a obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., kdy následně na základě této žádosti přislíbil obviněný R. H. předání požadovaného záznamu dne 13. 1. 2016 při společné návštěvě Beauty salon XY, na adrese XY, Praha XY, s tím, že obviněný R. H. si byl vědom na základě sdělení obviněného I. G., že za poskytnutí písemnosti – záznamu o zahájení úkonů trestního řízení je ochoten jeho konečný příjemce – právní zástupce společnosti RENCAR PRAHA, a. s., tedy konkrétně advokát M. Ř. z AK XY, s. r. o., obviněnému I. G. poskytnout finanční plnění, když současně poskytl obviněný R. H. obviněnému I. G. neveřejné informace o obsahu trestních oznámení, které evidovala Policie ČR ve vztahu ke společnosti RENCAR PRAHA, a. s., a Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a. s., s tím že si byl vědom, že tyto budou předány zástupcům obou společností a advokátům advokátní kanceláře XY, jež měli o tyto informace zájem, aniž by na ně měli právní nárok, kdy následně dne 13. 1. 2016 v době od 13:16 do 13:57 hod. obviněný R. H. obviněnému I. G. v obvodu Prahy XY předal požadovaný záznam o zahájení úkonů trestního řízení, či přinejmenším informace z něho vyplývající, s vědomím jejich předání právním zástupcům podezřelých osob a v rozporu s účelem trestního řízení též dalším osobám, jež na ně nemají právní nárok, a které tak neoprávněně získají neveřejné informace zvýhodňující je v další fázi trestního řízení a obviněnému I. G. bude poskytnuto od právního zástupce společnosti RENCAR PRAHA, a. s., tedy konkrétně od advokáta M. Ř. z AK XY, s. r. o., peněžité plnění v dosud přesně nezjištěné výši,

3. dne 16. 2. 2015 v době od 11:25 do 12:38 hod. v prostoru ulic XY, XY a XY, Praha XY požádal obviněný I. G. v souvislosti s připravovanou realizací v rámci trestního řízení PČR, tehdejším ÚOKFK SKPV Praha, Odborem závažné hospodářské trestné činnosti, pod krycím názvem „ANGELIKA“, č. j. OKFK-4543/TČ-2012-251101, obviněného R. H. o poskytnutí neveřejných informací, které mu tento předal dne 16. 2. 2015 v době od 16:01 do 16:13 hod. v restauraci HOCKEY´KA na adrese XY, Praha, kdy poté dne 26. 2. 2015 v době od 16:27 do 16:31 hod. informoval obviněný I. G. dosud neustanovenou osobu o přípravných pracích k chystaným domovním prohlídkám a prohlídkám nebytových prostor v uvedené trestní věci, následně obviněný R. H. neoprávněně předal obviněnému I. G. dne 10. 3. 2015 v době od 12:40 do 13:19 hod. v restauraci XY na adrese XY, Praha podrobné informace o realizaci, a to s vědomím, že tyto budou předány dalším osobám, které nemají na informace právní nárok a mohou mít v uvedené věci procesní postavení, kdy na základě předaných informací informoval obviněný I. G. tyto osoby dne 10. 3. 2015 v odpoledních hodinách s tím, že v této fázi řízení se těchto úkony dotýkat nebudou, a tedy informoval osoby na věci zúčastněné o chystaných budoucích procesních úkonech, kdy obviněný R. H. takto učinil, i když si byl vědom, že obviněný I. G. neveřejné informace poskytne v rozporu s účelem trestního řízení dalším osobám, jež na ně nemají právní nárok a tak tyto neoprávněně získají neveřejné informace zvýhodňující je v další fázi trestního řízení ohledně plánovaných procesních úkonů policejního orgánu,

4. nejpozději dne 11. 5. 2016 do 9:31 hod. požádal obviněný I. G. obviněného R. H. na dosud nezjištěném místě, aby tento vyhotovil záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. pro podezření z trestných činů hospodářského charakteru, které měly dle ujednání souviset s poskytováním právních služeb pro společnost České dráhy, a. s., v němž měl být uveden jako osoba podezřelá, na požadavek obviněného I. G. a doposud dalších neustanovených osob, K. M., tomuto požadavku obviněný R. H. vyhověl, bez zákonného důvodu požadovaný záznam dne 11. 5. 2016 v čase 9:32 až 10:37 hod. vyhotovil s datem 10. 5. 2016 v objektu Policie ČR, ÚOKFK SKPV, na adrese XY, Praha XY, a to v již vedené trestní věci Policie ČR, ÚOKFK SKPV, Odboru korupce, 2. oddělení, pod č. j. OKFK- 4383/TČ-2015-251002, kdy v záznamu uvedl, že podezřelý K. M., se měl dopustit trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, event. jiných trestných činů, popř. se těchto činů dopustil jiný advokát z AK XY, s. r. o., dále uvedl popis fiktivních skutkových okolností, a aby mohl záznam vyhotovit, tak se na základě jemu daných oprávnění coby vedoucího oddělení, přihlásil pod svým přihlašovacím jménem do systému elektronického trestního řízení (dále jen „ETŘ“) a v evidenci formulářů „záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158/3 tr. ř. pod č. [016]“ trestního spisu č.j. OKFK-4383/TČ-2015-251002, kdy autentický původní záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. vydaný pod č. j. OKFK-4383-25/TČ-2015-251002 dne 8. 3. 2016, částečně dle požadavku obviněného I. G. upravil, k čemuž využil původní elektronicky zpracovaná data, následně falzum v čase 10:37 hod. vytiskl a toto téhož dne v době od 12:41 do 13:28 hod. předal v rámci schůzky v restauraci XY na adrese XY, Praha XY, obviněnému I. G. k dalšímu využití a ve prospěch jeho činnosti, jakožto osoby poskytující služby soukromého detektiva v rámci společnosti XY, s. r. o., s předmětem podnikání služby soukromých detektivů, kde byl obviněný I. G. společníkem, s tím, že obviněný R. H. věděl, že vydáním takového záznamu a jeho předáním obviněnému I. G. mohla být způsobena vážná újma na právech K. M., minimálně v podobě dehonestace advokáta s negativním odrazem v důvěře klientů v jím poskytované právní služby, kdy obviněný R. H. takto učinil, i když si byl vědom, že obviněný I. G. neveřejné informace poskytne v rozporu s účelem trestního řízení dalším osobám a jedná v úmyslu K. M., poškodit,

5. dne 11. 5. 2016 v době od 12:41 do 13:28 hod. předal neoprávněně obviněný R. H. v rámci schůzky v restauraci XY na adrese XY, Praha XY obviněnému I. G. na základě jeho předchozí žádosti neveřejné informace z trestního řízení k dalšímu využití, a to ve prospěch jeho činnosti, jakožto osoby poskytující služby soukromého detektiva v rámci společnosti XY, s. r. o., s předmětem podnikání služby soukromých detektivů, kde byl obviněný I. G. společníkem, kdy se jednalo o Záznam o jednání č. j. OKFK-479-8/ČJ-2016-251002, kdy konkrétně šlo o 2 listy formátu A4 s informacemi získanými podřízenými obviněného R. H., konkrétně P. K. a H. R., obsahující informace ze schůzkové činnosti vykonané dne 27. 4. 2016 v souvislosti s vedenou trestní věcí PČR, ÚOKFK SKPV, Odboru korupce, 2. oddělení, pod č. j. OKFK-4636/TČ-2015-251002, týkající se společnosti RENCAR PRAHA, a. s., a společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., kdy obviněný R. H. takto učinil, i když si byl vědom, že obviněný I. G. neveřejné informace v rozporu s účelem trestního řízení neoprávněně poskytne subjektům vedeného trestního řízení a jejich právním zástupcům, a to konkrétně advokátovi M. Ř. z AK XY, s. r. o., který společnost RENCAR PRAHA, a. s., zastupoval v obchodních věcech, tedy subjektům, jež na tyto informace nemají právní nárok, a tak tyto neoprávněně získají informace zvýhodňující je v další fázi trestního řízení ohledně plánovaného postupu policejního orgánu,

a jednání popsaných pod body II. 1.) až II.5.) se obviněný R. H. dopustil coby příslušník Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, vedoucí 2. oddělení, Odboru korupce, kdy vědomě a úmyslně porušil povinnosti vyplývající mu ze služebního slibu podle § 17 odst. 3 a povinnosti podle § 45 odst. 1 písm. a), b), c) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, kdy jako příslušník bezpečnostního sboru je povinen dodržovat kázeň, zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmů služby se zájmy osobními, nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby nepřijímat dary nebo jiné výhody, zachovávat mlčenlivost a nestranně plnit služební povinnosti příslušníka, III. obvinění I. G. a JUDr. D. M. 1. nejpozději dne 12. 3. 2015 požádal obviněný I. G. obviněnou JUDr. D. M., státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Praze, na dosud nezjištěném místě, o zjištění a poskytnutí informací z trestní věci vedené u Městského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 KZN 392/2014, prověřované Policií ČR, Krajským ředitelstvím hl. m. Prahy, Odborem hospodářské kriminality, 5. oddělením, pod č. j. KRPA-252581/TČ-2014-000095, pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, kterých se měli dopustit zástupci společnosti XY, spol. s r. o., s cílem takto získané informace použít jakožto plnění poskytnuté jednateli společnosti XY, spol. s r. o., svědku R. B., statutárnímu zástupci společnosti XY, spol. s r. o., v důsledku této žádosti provedla obviněná JUDr. D. M. ve dnech 5. 11. 2014, 16. 12. 2014, 12. 1. 2015, 12. 3. 2015, 23. 3. 2015 a 27. 3. 2015 bez legitimního důvodu lustrace v systému ISYZ, kde získala z dozorového spisu vedeného Městským státním zastupitelstvím v Praze pod sp. zn. 1 KZN 392/2014 informace o provedených procesních úkonech v trestním řízení, mimo jiné kopii Záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. ze dne 15. 9. 2014 pod č. j. KRPA-252581-8/TČ-2014-000095-ZST a dále kopii Doplnění záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 25. 9. 2014 pod č. j. KRPA-252581-15/TČ-2014-000095-ZST a tyto neveřejné informace na základě předchozí domluvy neoprávněně předala obviněnému I. G. v rámci osobní schůzky dne 29. 3. 2015 v době od 9:39 do 10:10 hod. v místě bydliště obviněné JUDr. D. M. na adrese XY, Praha XY – XY, kdy jí byl znám účel, pro který obviněný I. G. informace požaduje, tedy že tyto budou v rozporu s účelem trestního řízení poskytnuty osobám prověřovaným či jejich právním zástupcům, jakožto plnění poskytované obviněným I. G. v rámci služby soukromého detektiva společností XY, s. r. o., s předmětem podnikání služby soukromých detektivů, kde byl I. G. společníkem, následně obviněný I. G. takto neoprávněně získané informace předal dne 31. 3. 2015 v 11:00 hod. v kavárně OD XY, XY, Praha, svědku R. B. pro potřeby právního zastupování společnosti XY, spol. s r. o., v uvedeném trestním řízení a tedy jakožto plnění v rámci uzavřené smlouvy o poskytování poradenských a detektivních služeb ze dne 2. 1. 2015, a dále sledovala pro obviněného I. G. aktuální procesní vývoj věci prostřednictvím neoprávněných lustrací provedených ve dnech 7. 4. 2015, 15. 4. 2015, 21. 4. 2015, 28. 4. 2015, 30. 4. 2015, 27. 7. 2015, 6. 8. 2015, 25. 8. 2015, 31. 8. 2015, 14. 9. 2015, 22. 9. 2015, 7. 10. 2015, 8. 10. 2015, 10. 11. 2015, 26. 11. 2015, 9. 12. 2015, 14. 12. 2015 a 26. 1. 2016, když dále v dosud nezjištěnou dobu, nejpozději však dne 7. 4. 2015 na dosud nezjištěném místě převzala obviněná JUDr. D. M. za tyto poskytnuté informace od obviněného I. G. finanční plnění v dosud přesně nezjištěné výši,

2. nejpozději dne 27. 3. 2013 na dosud přesně nezjištěném místě požádal obviněný I. G. obviněnou JUDr. D. M. o získání a poskytnutí aktuálních neveřejných informací z trestních řízení vedených u Městského státního zastupitelství v Praze, a to: a) pod sp. zn. 1 KZN 262/2011, trestní řízení vedené PČR, ÚOKFK SKPV pod č. j. OKFK-209/TČ-2011-200203 pro podezření ze spáchání trestných činů hospodářského charakteru v souvislosti s obchodní společností KODOTEX, s. r. o., dozorované J. P., kdy v důsledku této žádosti pro získání informací z trestního spisu provedla obviněná JUDr. D. M. na svém pracovišti Městského státního zastupitelství v Praze, nám. 14. října 2188/9, Praha 5, bez legitimního důvodu lustraci v systému ISYZ, a to ve dnech 13. 2. 2013 a 27. 3. 2013, kdy náhledem do elektronického dokumentu vedeného v ISYZ označeného jako „Kodotex prov2.doc 2013“ provedeným dne 27. 3. 2013 zjistila aktuální informace, a tyto neveřejné informace téhož dne v čase 18:40 hod. následně na základě předchozí domluvy neoprávněně předala obviněnému I. G. v rámci osobní schůzky na adrese XY, Praha XY – XY, kdy se jednalo o informace o právě probíhajících úkonech trestního řízení, konkrétně o probíhajícím šetření firem a dopravců, dále o vyžádání informace od společnosti ČEPRO, a. s., o očekávané právní pomoci vyžádané v Polsku a Maďarsku a o plánu přibrat ve věci znalce z oboru ekonomika k výši škody a dále sledovala pro obviněného I. G. aktuální procesní vývoj věci prostřednictvím neoprávněných lustrací provedených ve dnech 16. 4. 2013, 16. 5. 2013, 16. 8. 2013, 2. 9. 2013, 6. 9. 2013, 11. 9. 2013, 15. 10. 2013, 24. 10. 2013, 30. 10. 2013, 20. 11. 2013, 28. 11. 2013, 10. 12. 2013, 17. 12. 2013, 6. 3. 2014, 13. 3. 2014, 21. 3. 2014, b) pod sp. zn. 1 KZV 215/2013, trestní řízení vedené PČR, ÚOKFK SKPV pod č. j. OKFK-2392/TC-2012-251202 pro podezření ze spáchání trestných činů hospodářského charakteru, kterých se měl dopustit O. T., a další osoby, dozorované I. B., kdy v důsledku této žádosti pro získání informací z trestního spisu provedla obviněná JUDr. D. M. na svém pracovišti Městského státního zastupitelství v Praze, nám. 14. října 2188/9, Praha 5, bez legitimního důvodu lustraci v systému ISYZ, a to ve dnech 5. 2. 2013 a 27. 3. 2013, a takto získané neveřejné informace obviněná JUDr. D. M. následně na základě předchozí domluvy neoprávněně předala obviněnému I. G. dne 27. 3. 2013 v čase 18:40 hod. v rámci osobní schůzky na adrese XY, Praha XY – XY, kdy se jednalo o informace k očekávané právní pomoci vyžádané v USA se stanovenou lhůtou prověřování do dne 25. 5. 2013 a dále sledovala pro obviněného I. G. aktuální procesní vývoj věci prostřednictvím neoprávněných lustrací provedených ve dnech 16. 5. 2013, 1. 8. 2013, 21. 8. 2013, 2. 9. 2013, 6. 9. 2013, 9. 9. 2013, 11. 9. 2013, c) pod sp. zn. 1 KZN 102/2013, trestní řízení vedené PČR, KŘPP SKPV pod č. j. KRPA-43254/TČ-2013-000094, ve věci podezřelého K. N., pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dozorované F. N., kdy v důsledku této žádosti pro získání informací z trestního spisu provedla obviněná JUDr. D. M. na svém pracovišti Městského státního zastupitelství v Praze, nám. 14. října 2188/9, Praha 5, bez legitimního důvodu lustraci v systému ISYZ, a to ve dnech 7. 3. 2013 a 8. 3. 2013, a takto získané neveřejné informace obviněná JUDr. D. M. následně na základě předchozí domluvy neoprávněně předala obviněnému I. G. dne 27. 3. 2013 v čase 18:53 hod. v rámci osobní schůzky na adrese XY, Praha XY – XY a dále přislíbila obviněnému I. G. zjistit aktuální neveřejné informace z trestního řízení, když následně aktuální procesní vývoj věci pro obviněného I. G. neoprávněnou lustrací ve dne 2. 4. 2013 sledovala, kdy jí byl znám účel, pro který obviněný I. G. informace uvedené pod body a) až c) požaduje, tedy že tyto budou v rozporu s účelem trestního řízení poskytnuty osobám prověřovaným, vyšetřovaným či jejich právním zástupcům, jakožto plnění v rámci jím poskytovaných služeb, coby osoby poskytující služby soukromého detektiva v rámci společnosti XY, s. r. o., s předmětem podnikání služby soukromých detektivů, kde byl obviněný I. G. společníkem,

přičemž obviněná JUDr. D. M. způsobem popsaným výše vědomě, úmyslně jednala v rozporu s obsahem slibu podle § 18 odst. 3 a vědomě a úmyslně porušila povinnosti uložené jí v § 24 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), dále podle § 25 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), kdy jako státní zástupce je povinna postupovat nestranně, vystříhat se všeho, co by mohlo ohrozit vážnost funkce státního zástupce anebo ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti státního zastupitelství nebo státního zástupce, ve výkonu své funkce se nesmí nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním nebo sdělovacími prostředky, svoji funkci musí vykonávat nezaujatě a nesmí umožnit, aby funkce státního zástupce byla zneužita k prosazování soukromých zájmů a zároveň je povinna zachovat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděla v souvislosti s výkonem své funkce, IV. obviněný I. G. v rámci podnikatelských aktivit společnosti XY, s. r. o., jejíž společníkem byl, s předmětem podnikání služby soukromých detektivů a podniky zajišťující ostrahu majetku a osob, se zaměřením na poskytování placených soukromých detektivních služeb v oblasti mapování a potírání nelegálního obchodu s tabákem, prováděl soukromé pátrání související s údajnou účastí osoby J. K., na nelegálním obchodu s tabákem, a poté, co se dozvěděl, že J. K. užívá ke kancelářským účelům nebytové prostory v přízemí domu na adrese XY, Praha XY, v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 14. 8. 2013, v úmyslu získat pro společnost XY, s. r. o., majetkový prospěch, požádal J. M., jednatele společnosti XY, s. r. o., správce objektu, aby mu umožnil bez vědomí nájemce vstoupit do uzamčených neveřejných prostor kanceláře společnosti XY, s. r. o., přičemž k této žádosti J. M., ač si byl vědom, že obviněný I. G. je pouze soukromou osobou, ovšem domnívaje se, že tento jedná ve prospěch policejního orgánu, kterýžto falešný dojem obviněný I. G. za účelem umožnění vstupu v J. M. vzbudil, J. M. souhlasil a nejméně v pěti případech obviněný I. G. neoprávněně do kanceláře vstoupil, když konkrétně: a) dne 14. 8. 2013, v době kolem 19:00 hod., v budově na adrese Praha XY, XY, odemknul J. M. shodným klíčem, který měl jako správce objektu k dispozici, vstupní dveře do neveřejných prostor kanceláře společnosti XY, s. r. o., v přízemí této budovy a umožnil obviněnému I. G. do ní vstoupit, což obviněný I. G. učinil, kancelář společnosti XY, s. r. o., prohledal, neoprávněně se seznámil s obsahem listin uchovávaných tam v soukromí a následně pomocí svého mobilního telefonu zn. BlackBerry 9790 v době od 19:04 do 19:07 hod. pořídil nejméně 9 fotografií těchto listin a také věcí, které byly v kanceláři uložené, b) dne 31. 10. 2013, v době kolem 18:00 hod., v budově na adrese Praha XY, XY, odemknul J. M. shodným klíčem, který měl jako správce objektu k dispozici, vstupní dveře do neveřejných prostor kanceláře společnosti XY, s. r. o., v přízemí této budovy a umožnil obviněnému I. G. do ní vstoupit, což obviněný I. G. učinil, kancelář společnosti XY, s. r. o., prohledal, neoprávněně se seznámil s obsahem listin uchovávaných tam v soukromí a následně pomocí svého mobilního telefonu zn. BlackBerry 9790 v době od 18:01 do 18:14 hod. pořídil nejméně 23 fotografií těchto listin a věcí, které byly v kanceláři uložené, c) dne 4. 11. 2013, v době kolem 21:00 hod., v budově na adrese Praha XY, XY, odemknul J. M. shodným klíčem, který měl jako správce objektu k dispozici, vstupní dveře do neveřejných prostor kanceláře společnosti XY, s. r. o., v přízemí této budovy a umožnil obviněnému I. G. do ní vstoupit, což obviněný I. G. učinil, kancelář společnosti XY, s. r. o., prohledal, neoprávněně se seznámil s obsahem listin uchovávaných tam v soukromí a následně pomocí svého mobilního telefonu zn. BlackBerry 9790 od 20:56 do 20:59 hod. pořídil nejméně 4 fotografie těchto dokumentů a věcí a následně pomocí svého mobilního telefonu zn. BlackBerry Q10 v době od 21:02 do 21:15 hod. pořídil nejméně 35 fotografií těchto dokumentů a také věcí, které byly v kanceláři uložené, d) dne 31. 1. 2014, v době kolem 19:00 hod., v budově na adrese Praha XY, XY, odemknul J. M. shodným klíčem, který měl jako správce objektu k dispozici, vstupní dveře do neveřejných prostor kanceláře společnosti XY, s. r. o., v přízemí této budovy a umožnil obviněnému I. G. do ní vstoupit, což obviněný I. G. učinil, kancelář společnosti XY, s. r. o., prohledal, neoprávněně se seznámil s obsahem listin uchovávaných tam v soukromí a následně pomocí svého mobilního telefonu zn. BlackBerry 9790 v době od 18:58 do 19:00 hod. pořídil nejméně 6 fotografií těchto dokumentů a také věcí, které byly v kanceláři uložené, a dále pomocí iPadu zn. Apple iPad mini v 19:55 hod. pořídil nejméně 2 fotografie věcí, které byly v kanceláři uložené, e) dne 15. 3. 2014, v době kolem 20:00 hod., v budově na adrese Praha XY, XY, odemknul J. M. shodným klíčem, který měl jako správce objektu k dispozici, vstupní dveře do neveřejných prostor kanceláře společnosti XY, s. r. o., v přízemí této budovy a umožnil obviněnému I. G. do ní vstoupit, což obviněný I. G. učinil, kancelář společnosti XY, s. r. o., prohledal, neoprávněně se seznámil s obsahem listin uchovávaných tam v soukromí a následně pomocí digitálního fotoaparátu zn. Panasonic DMC-LF1 v době od 20:00 do 20:21 hod. pořídil nejméně 25 fotografií těchto dokumentů a věcí, které byly v kanceláři uložené, a následně ve všech těchto případech obviněný I. G. takto protiprávně získané informace z listin uchovávaných v soukromí blíže nezjištěného dne předal k využití jednak obviněnému V. Z., společníkovi ve společnosti XY, s. r. o., načež obvinění I. G. a V. Z. zjištěné informace zapracovali do dosud přesně nezjištěného počtu záznamů o provedeném šetření, a to přinejmenším dne 10. 11. 2013 ve 21:56 hod. do Záznamu o šetření k osobě J. K. ml., dne 11. 2. 2014 ve 23:08 hod. do „Šetření k aktivitám J. K.“ (soubor s názvem "P 3 XY.docx"), dne 17. 4. 2014 ve 21:42 hod. do Záznamu o šetření v kanceláři J. K., XY, Praha XY (soubor s názvem "25.3.14.docx") a dne 21. 4. 2014 ve 15:39 hod. do Záznamu o šetření v kanceláři J. K., XY, Praha XY (soubor s názvem "P 6 šetření kancelář K..docx"), jednak P. Š., který si je uchoval v elektronické podobě, a na jejichž podkladě obdržela společnost XY, s. r. o., finanční plnění od společnosti Philip Morris International Management SA, Švýcarsko, VAT no. CHE-166 276 488, a to na základě faktury č. 21/2013 částku 7 674,10 USD, faktury č. 24/2013 částku 6 209,92 USD, faktury č. 30/2013 částku 7 154,59 USD, faktury č. 32/2013 částku 6 223,50 USD, faktury č. 3/2014 částku 6 392,81 USD a faktury č. 11/2014 částku 6 888,53 USD, které byly následně fakticky proplaceny, tedy obviněný I. G. opatřil společnosti XY, s. r. o., finanční prospěch ve výši 40 543,45 USD (797 138 Kč), V. obviněný V. Z. dne 30. 3. 2015, v době kolem 10:00 hod., v Praze XY, v osobním motorovém vozidle tov. zn. Škoda Fabia, bílé barvy, užívaném obviněným I. G., zaparkovaném v blízkosti budovy Ministerstva dopravy ČR, se sídlem na adrese [adresa] . L. S. 1222/12, převzal od obviněného I. G. kopii prvního ze dvou listů písemnosti „Záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. ze dne 15. 9. 2014“, z něhož vyplývalo, že proti společnosti XY, spol. s r. o., je vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a která obsahovala popis skutkových okolností, za kterých měly být tyto trestné činy spáchány, a dále kopii písemnosti „Doplnění záznamu o zahájení úkonu trestního řízení ze dne 26. 9. 2014“ sestávající z jednoho listu, z níž vyplývalo, že v tomto trestním řízení vedeném proti společnosti XY, spol. s r. o., byl zjištěn další poškozený a že toto trestní řízení je vedeno policejním orgánem Policie ČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 5. oddělení pod č. j. KPRA-252581-15/TČ-2014-000095ZST, přičemž tato písemnost byla opatřena podpisovou doložkou policistky Z. S. a jejím vlastnoručním podpisem, následně se obviněný V. Z. s oběma písemnostmi po jejich převzetí seznámil, načež dne 31. 3. 2015, v době kolem 11:00 hod., v kavárně OD XY na adrese nám. XY, Praha XY, v úmyslu získat za tyto písemnosti finanční prospěch pro společnost XY, s. r. o., jejímž byl společníkem, se po dohodě s obviněným I. G. sešel se svědkem R. B., jednatelem společnosti XY, spol. s r. o., tedy společnosti, která v předmětných písemnostech figuruje v procesním postavení podezřelé právnické osoby a s níž měla společnost XY, s. r. o., uzavřenu smlouvu o poskytování poradenských a detektivních služeb ze dne 2. 1. 2015, a sdělil mu přinejmenším obsah obou předmětných písemností a následně s odkazem na tuto smlouvu pak za takto předané informace společnost XY, s. r. o., dne 7. 4. 2015 vystavila společnosti XY, spol. s r. o., fakturu č. 6/2015 na částku 87 994 Kč, která byla společností XY, spol. s r. o., dne 30. 4. 2015 proplacena a předmětný finanční obnos byl téhož dne převeden na účet společnosti XY, s. r. o., a takto obviněný V. Z. jednal, ač si byl vědom toho, že obě tyto písemnosti získal obviněný I. G. trestným činem, konkrétně tím, že mu je na žádost obviněného I. G. opatřila obviněná JUDr. D. M., která je v rozporu se zákonem získala z dozorového spisu vedeného Městským státním zastupitelstvím v Praze pod sp. zn. 1 KZN 392/2014 a dne 29. 3. 2015, v době od 9:23 do 10:10 hod., v místě svého trvalého bydliště na adrese XY, XY, Praha XY, mu je předala, za což je obviněný I. G. na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 5. 10. 2016, č. j. NPC-1192/TČ-2016-2299-SB, podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. trestně stíhán pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pro zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a obviněná JUDr. D. M. je na základě téhož usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. trestně stíhána pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a pro přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání prostřednictvím obhájců obvinění I. G., P. Š., R. H., JUDr. D. M. a V. Z.

Dovolání obviněného I. G.

5. Obviněný I. G. své dovolání výslovně opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech, dále jsou zmíněná rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadeným rozhodnutím mu byl uložen zjevně nepřiměřený, a tedy i nezákonný trest. Obviněný posléze rovněž uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

6. Dovolatel předně připomněl, že kruciální význam pro posuzovanou věc měly důkazy v podobě výstupů ze sledování osob a věcí, konkrétně vnitřního prostoru jeho motorového vozidla. Kategoricky přitom odmítl závěry odvolacího soudu, že by orgánům činným v trestním řízení náležela možnost volby, jak postupovat při sledování vnitřního prostoru automobilu, a to na základě rozvahy, zda je zasahováno do nedotknutelnosti obydlí či nikoliv. Akcentoval, že ustanovení trestního řádu musí být vykládána v souladu se zásadami trestního řízení, včetně zásad přiměřenosti a zdrženlivosti. Neztotožnil se ani s tezí odvolacího soudu, podle níž nemohlo dojít nastíněným sledováním k zásahu do základních práv a svobod, jelikož obvinění předpokládali, že jsou sledováni či odposloucháváni, když tuto argumentaci označil za rozpornou s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, protože by podobnou logikou osoby, které nabyly dojmu, že jsou odposlouchávány zcela ztratily soukromí a tím i právo na jeho ochranu. Dále dovolatel vyzdvihl široký výklad pojmů „obydlí“ a „soukromí“ v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, přičemž v něm obsažené závěry považoval za aplikovatelné i na posuzovanou věc, poněvadž sledování osob a věcí vnímal jako intenzivnější zásah do soukromí než domovní prohlídku, když sledování osob a věcí popsal jako dlouhodobý, kontinuální a v reálném čase probíhající zásah do soukromí. Argumentací a minori ad maius tak dospěl k přesvědčení, že pokud je podroben režimu soudního povolení zásah méně invazivní, tak tím spíše by mu měl být podroben zásah intenzivnější. V tomto kontextu poukázal na závěr nalézacího soudu, který vyhodnotil za nezákonnou prohlídku zmíněného automobilu ze strany policejního orgánu, tedy fakticky přiznal vnitřnímu prostoru vozidla dovolatele ochranu obydlí. Na základě výše nastíněných důvodů tak uzavřel, že k legálnímu sledování vnitřních prostor jeho osobního automobilu by musel být udělen souhlas soudce, což se ovšem v projednávané věci nestalo, neboť sledování proběhlo toliko se souhlasem státní zástupkyně.

7. Dovolatel upozornil, že z napadeného rozsudku nevyplývá, jak soud dospěl k závěru, že obviněný R. H. jednal na základě návodu obviněného a jak v něm obviněný vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin. Dospěl proto k přesvědčení, že vzpomínané skutkové zjištění zcela postrádá oporu v provedených důkazech. V této souvislosti zdůraznil, že nebyla prokázána žádná dispozice s určitou informací o předmětné realizaci ze strany obviněného, ani nic o tom, že by ji měl dovolatel komukoliv sdělit. Současně se obviněný vymezil proti možnosti dovodit předání relevantních informací jen z výpisů pracovní docházky obviněného R. H. a lokalizace telefonních buněk obou obviněných. Za významnou dovolatel taktéž považoval skutečnost, že V. D. musel mít povědomí o plánovaných domovních prohlídkách řadu hodin před tím, než mu měl tuto informaci sdělit obviněný. Rovněž závěr odvolacího soudu, že obviněný R. H. se měl o realizaci domovních prohlídek dozvědět již dříve, z interního počítačového systému Policie ČR, označil za pouhou domněnku. Za vadný považoval dovolatel popis skutku pod bodem II.1), když tento fakticky smísil skutečnosti ze skutku pod bodem II.1) a skutku pod bodem II.3), protože nesprávně zmínil E. B. v popisu skutku, který se jí netýkal. Nadto obviněný zdůraznil, že i kdyby mu byla vyzrazena některá z rozhodných informací obviněným R. H., pak z této skutečnosti nelze automaticky dovodit jeho navádění k takovému činu, poněvadž obviněný R. H. tak mohl učinit samostatně, z vlastní iniciativy, a to například v rámci přátelské komunikace. Předestřenou argumentaci o nedostatečném důkazním podkladu pro závěr o vině vztáhl obviněný rovněž ke skutkům popsaným pod body II.2), II.3), II.4) a II.5). Dovolatel brojil i proti naplnění znaků návodu k trestnému činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 tr. zákoníku, přičemž akcentoval, že je nutné v odsuzujícím rozsudku konkrétně popsat, jaké bezpečnostní opatření bylo překonáno a k jakému konkrétnímu systému měl být přístup získán, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 357/2018, a upozornil, že v posuzované věci tuto povinnost soudy nedodržely. 8. Také ve vztahu ke skutkům zachyceným pod bodem III.) obviněný tvrdil absenci důkazů prokazujících jeho vinu a připomněl, že jediný důkaz, který obsahoval relevantní zmínku o údajném navádění ze strany dovolatele, obsahoval jednoznačnou informaci ze strany obviněné JUDr. D. M., že tuto žádost odmítla, tudíž inkriminovaný požadavek nemohl vést k žádnému konkrétnímu trestnému činu. Nadto uvedl, že ani netušil o existenci předmětného počítačového systému IZYS, do nějž měla obviněná JUDr. D. M. neoprávněně vstupovat, přičemž zavrhl myšlenku, že by podobnou znalost mohl získat z výkonu služby policisty před rokem 1996, když v rámci dokazování bylo zjištěno, že takovou znalost o systémech státního zastupitelství nemají ani aktuálně sloužící policisté. Obviněný se neztotožnil ani s právním názorem odvolacího soudu, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 230 tr. zákoníku může dojít i v případě, kdy pachatel nezasáhne do žádného elektronického zařízení, ale jen do papírových spisů. Za nedostatečně prokázanou považoval též subjektivní stránku trestných činů popsaných pod body II.4), II.5), III.1) a III.2). Komplexně pak odmítl, že by existoval ucelený řetězec nepřímých důkazů usvědčujících jej z výše uvedených trestných činů, předestřel jiné alternativy skutkového děje, připomněl zásadu presumpce neviny a z ní vyvěrající princip in dubio pro reo. 9. Obviněný rovněž brojil proti skutkovým závěrům zachyceným v bodu IV.), neboť nalézací soud nedůvodně učinil skutkový závěr, že ve všech případech měl inkriminované fotografie pořídit dovolatel, třebaže takový závěr postrádá oporu v provedeném dokazování. Vyzdvihl přitom, že za J. M. docházely i další osoby, kterým tento poskytoval vybrané předměty a nechával je vstoupit do jednotlivých kanceláří a pořizovat tam fotografie. Pořízení rozhodných fotografií různými osobami, dle mínění dovolatele, nasvědčoval i fakt, že tyto byly zachyceny na odlišná zařízení. Dále soudům obou stupňů vytkl, že nepopsaly, jak vzpomínané fotografie zasáhly do tajemství listin uchovávaných v soukromí. V nastíněném smyslu kritizoval popis předmětného skutku pro jeho nedostatečnost a nekonkrétnost. Zdůraznil, že ustanovení § 183 tr. zákoníku chrání tajemství listin a dokumentů, nikoliv tajemství věcí. Nadto vyjádřil přesvědčení, že je chráněno tajemství, tudíž dané listiny musí obsahovat nějakou neznámou, utajovanou a objektivně ochrany hodnou informaci, přičemž některé z inkriminovaných listin takové tajemství vůbec neobsahovaly. V tomto směru shrnul, že z napadeného rozsudku vůbec není zřejmé, u kterých fotografií soud dovodil, že došlo k zásahu do tajemství listin uchovávaných v soukromí. Ve vztahu k některým dalším listinám pak obviněný poznamenal, že tyto nebyly pořízeny za účelem obohacení či způsobení újmy na právech, ale pro pozdější předání policejnímu orgánu a poškozenému k účinné obraně před protiprávním jednáním. S ohledem na tento aprobovaný cíl, dle názoru dovolatele, popsané jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu, a to i s ohledem na absenci škodlivosti. 10. V neposlední řadě obviněný považoval za vadný též výrok o trestu, který mu uložil soud druhého stupně. Poukázal zejména na délku řízení, časový odstup od vytýkaných skutků, vlastní věk i dosavadní trestní bezúhonnost. S ohledem na tyto faktory označil uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let za zcela nepřiměřeně přísný a rozporný s principy vyplývajícími z Listiny základních práv a svobod. Zdůraznil, že nepřiměřená délka řízení by měla být zohledněna při úvaze o druhu a výměře trestu, přičemž odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Taktéž vyzdvihl, že omezení osobní svobody musí obstát jako opatření nezbytné v demokratické společnosti, přičemž sledovaného cíle nelze dosáhnout mírnějšími prostředky, což se v dané věci nestalo. V této souvislosti poukázal na nepoměr mezi tresty uloženými aktivním pachatelům v posuzované věci, které nebyly spojeny s přímým výkonem trestu odnětí svobody, zatímco u dovolatele odvolací soud nevysvětlil, proč bylo nezbytné přistoupit k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Uložený trest tak označil za zcela zjevně nepřiměřený, a tudíž nezákonný.

11. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a současně i rozsudek Okresního soudu Praha-východ, a to v odsuzujících výrocích o vině dovolatele, jakož i ve výrocích o trestech. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha-východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněného P. Š.

12. Obviněný P. Š. podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, které opřel o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech.

13. Obviněný uvedl, že dle jeho názoru se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly s námitkou obhajoby o nepoužitelnosti prostorových odposlechů ve vozidle obviněného I. G. Kritizoval jejich argumentaci a zdůraznil potřebu zohlednit koncept širšího pojetí obydlí, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09. Pochybení orgánů činných v trestním řízení tedy obviněný spatřoval ve skutečnosti, že sledování vnitřních prostor vozidla obviněného I. G. povolila toliko státní zástupkyně namísto soudce. Zmíněnou vadu označil dovolatel za zásadní, a to s ohledem na potřebu garance nasazení operativně pátracího prostředku nezávislou institucí, přičemž odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 3452/20, a nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1221/16. 14. Následně akcentoval, že obviněný I. G. mohl důvodně očekávat ve svém vozidle soukromí, což vyplývá nejen ze samotné povahy osobního vozidla, leč též ze skutečnosti, že v tomto prostoru vedl pracovní i soukromé hovory. Odmítl pak relevanci toho, že obviněný I. G. činil kroky, z nichž soudy dovodily jeho vědomí o realizaci odposlechu, neboť připomněl, že nikdo se nemůže svých základních práv vzdát a nelze argumentovat údaji zjištěnými na základě nezákonného povolení sledování osob a věcí. Za nepřiléhavé vyhodnotil taktéž srovnání posuzované věci s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Halfordová proti Spojenému království, jelikož z něj neplynou žádné závěry přenositelné na zkoumanou věc. 15. Dle přesvědčení dovolatele měl být pro dozorovou státní zástupkyni zjevný zákonný režim, nutný pro povolení ke sledování vnitřku motorového vozidla a jeho ignorování označil za svévoli. Brojil rovněž proti přístupu odvolacího soudu k údajům o běžné praxi při povolování sledování vnitřních prostor vozidel v letech 2014 až 2016, jejichž relevanci naopak vyzdvihl. Na základě výše uvedeného dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí postrádá celistvost, a nemůže proto obstát. Nadto vyzdvihl význam záznamů z vozidla obviněného I. G. pro posuzovanou trestní věc, přičemž odmítl, že by ostatní, procesně způsobilé důkazy, postačovaly k prokázání jeho viny.

16. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozsudek okresního soudu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Dovolání obviněného R. H.

17. Obviněný R. H. opřel své dovolání o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jelikož vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 18. Dovolatel brojil proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, přičemž namítal, že tyto nenalézají oporu v provedeném dokazování, byly dosaženy v rozporu se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a hodnocení důkazů proběhlo selektivně. Předně obviněný odmítl závěr soudu, že obviněný I. G. nebyl informátorem ve smyslu § 72 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o PČR“), ani osobou spolupracující ve prospěch Policie ČR, neboť zdůraznil, že interní akty řízení mu umožňovaly realizovat schůzky s osobou spolupracující ve prospěch Policie ČR, aniž by o tom musel vyhotovovat záznamy. Za významný v tomto smyslu považoval důkaz v podobě dokumentace – informace ze zájmového prostředí ČD, který však soudy zcela opomněly vyhodnotit. V nastíněném směru poukazoval též na obsah vlastního mobilního telefonu a v něm obsaženou komunikaci s obviněným I. G., i svědeckou výpověď svědka R. K. či jiných vybraných svědků. Nadto doplnil, že v praxi se běžně postupuje i mimo rámec zmíněných interních aktů řízení. Za nedostatečně prokázaný označil také závěr soudu, že obviněný I. G. měl dovolatele úkolovat. Ve vztahu k záznamům o schůzkách mezi vlastní osobou a obviněným I. G. dovolatel kritizoval způsob interpretace jednotlivých sdělení, vytržení rozhodných prohlášení z celkového kontextu hovorů a nabízel vlastní možnosti jejich interpretace. Trval přitom na tom, že vzpomínané záznamy dokládají toliko jednostranný tok informací od obviněného I. G. směrem k dovolateli, nikoliv naopak. Právě skutečností, že informace pocházely od obviněného I. G. si rovněž vysvětloval důvod, proč byly na inkriminovaných listinách objeveny otisky obviněného I. G. Shrnul tedy, že závěr soudu prvního stupně, podle nějž obviněný I. G. nebyl fakticky osobou spolupracující ve prospěch Policie ČR, je v extrémním rozporu s výsledky dokazování. 19. Obviněný zpochybnil také důkazní podklad zjištění soudu o neoprávněnosti jím provedených lustrací v systému ETŘ, a naopak považoval zmíněný závěr za vyvrácený svědeckými výpověďmi vyslechnutých svědků i samotnými výpisy z ETŘ. Upozornil, že jemu vytýkané přístupy v konkrétních dnech nejsou zaznamenány na elektronických výpisech, tedy je přístupy vůbec neprovedl, popř. je provedl s jiným náhledem a z odlišného důvodu. Následně akcentoval, že všechny přístupy realizoval v rámci plnění svých služebních povinností, neboť se jednalo o jednu z jeho povinností jako vedoucího oddělení. Taktéž podotkl, že fakticky nemohl nahlížet do spisů vedených na jiných odborech. 20. Za nepřípustně selektivní označil obviněný hodnocení záznamu ze sledování ze dne 12. 1. 2016 od 12:34 do 12:48 hod., poněvadž dle jeho názoru z něj vyplývá fakt, že dovolatel nepředstavoval žádný zdroj informací ve věci REKLAMA pro obviněného I. G., protože o tom, že se věc zpracovává na ÚOKFK, se posledně jmenovaný obviněný dozvěděl až dne 12. 1. 2016. Nesouhlasil ani s interpretací záznamu ze sledování ze dne 12. 1. 2016 od 14:21 do 14:26 hod. ze strany nalézacího soudu, jelikož tento hovor se, dle mínění obviněného, vůbec netýkal kauzy REKLAMA. Nadto dovolatel akcentoval, že záznam o zahájení úkonů v trestním řízení již byl v dané věci vydán, o čemž měl povědomí. Kritizoval rovněž nesouladnost závěrů soudu o časové linii údajného předání informací D. M., upozornil, že tvrzení posledně jmenovaného o koordinační poradě se v přepisu záznamu rozchází s realitou a komplexně považoval vyhodnocení daného záznamu za chybné a neodrážející nezbytný kontext. Dále obviněný popřel, že by obviněnému I. G. dne 13. 1. 2016 cokoliv předal, když o takové skutečnosti neexistuje žádný důkaz. Vyzdvihl také elektronickou stopu systému ETŘ, přičemž žádná taková stopa, prokazující přístup dovolatele do věci REKLAMA v rozhodném období, od údajné žádosti o zajištění vytyčených informací, po jejich údajné poskytnutí, nebyla zaznamenána. V tomto směru doplnil, že pokud soudy argumentovaly právě záznamy o přístupu do ETŘ dne 12. 1. 2016, pak takový důkaz absentuje ve spisovém materiálu. 21. Obviněný soudu prvního stupně vytkl dezinterpretaci svědecké výpovědi svědka Z. N., jejíž části měl opět vytrhnout z kontextu a zdůraznil, že se s tímto svědkem sešel na pokyn své nadřízené. Za chybné označil též skutkové zjištění nalézacího soudu, že měl podstatné informace o případu HOMOLKA získat na instruktáži k této věci, když jeho přítomnost na zmíněné instruktáži měla být dovozena jen ze lživého úředního záznamu ze dne 8. 9. 2014, zatímco všichni svědci slyšení v hlavním líčení potvrdili, že se obviněný instruktáže neúčastnil, což prokazuje i elektronický výpis zaznamenávající jeho příchod a odchod z pracoviště lokalizovaném na odlišném místě. Dovolatel brojil i proti bagatelizaci možnosti úniku relevantních informací skrze jiné osoby a taktéž namítl, že hovor mezi obviněným I. G. a P. K. se mohl týkat libovolného jiného policisty na dovolené, nikoliv jen jeho a v podobném duchu zavrhl spojení dalších hovorů, na něž soud poukázal v odůvodnění svých závěrů, s vlastní osobou. Dovolatel dále upozornil na fakt, že soudy obou stupňů předpokládaly, že obviněný měl získat potřebné informace o plánované realizaci z elektronického systému plánování realizací, aniž by ovšem tyto byly zajištěny a provedeny jako důkaz, zatímco elektronické kalendáře podřízených obviněný nikdy nekontroloval. Nadto vyzdvihl minimální rozsah údajů v těchto systémech evidovaných. Za podstatné pak považoval, že soudy obou stupňů fakticky nevyvrátily možnost, že obviněný I. G. mohl získat informace od jiných osob, jejichž okruh v dovolání předestřel. 22. Obviněný dále zdůraznil, že žádný z jeho podřízených, slyšených v pozici svědka, ve své výpovědi neuvedl, že by na něm dovolatel vyzvídal informace o řešených kauzách. V reakci na závěr soudů obou stupňů, že měl předat obviněnému I. G. informace k realizaci v případu ANGELIKA, dovolatel uvedl, že z pořízeného videozáznamu je sice patrné předání určitých písemností, leč jejich obsah nebyl ničím prokázán. Poukázal opět na neodpovídající časový rámec skutkových zjištění soudů a schůzku, která se měla uskutečnit mezi jeho osobou a obviněným I. G. dne 16. 2. 1015 od 11:25 do 12:38 hod. popřel zcela, když zpochybnil, že by neznámý muž, s nímž se sešel mohl být obviněným I. G., jehož telefon byl v inkriminovanou dobu lokalizován na daném místě. Neztotožnil se ani se závěrem soudu, že by se setkal s obviněným I. G. dne 17. 2. 2015, přičemž naopak předložil argumenty pro závěr, že se muselo jednat o schůzku mezi obviněným I. G. a R. K. Upozornil taktéž na fakt, že ve věci ANGELIKA figuroval jen jako garant dodržování smluveného pracovního fondu svých podřízených, tudíž neměl informace o konkrétních úkonech realizovaných v dané věci, jak nesprávně uzavřely soudy. 23. Následně obviněný kritizoval způsob hodnocení přepisu ze záznamu ze sledování ze dne 26. 2. 2015 soudem prvního stupně, přičemž poukázal na nepravdy uváděné v předmětném záznamu obviněným I. G. Obdobnou argumentaci posléze rozvinul ve vztahu k záznamům ze sledování ze dnů 10. 3. 2015 a 11. 3. 2015. Nadto vyzdvihl, že z posledně vzpomínaného záznamu nevyplývá žádná znalost obviněného I. G. o neveřejných informacích z kauzy ANGELIKA. Dále Obviněný brojil proti zjištění soudů obou stupňů, že vůči svědku K. M., nebylo vedeno trestní stíhání, ani probíhající prověřování k němu nesměřovalo, neboť toto zjištění považoval za chybné, když poukazoval na materiály, které obdržel od obviněného I. G., a na jejichž základě by se tento stav změnil. V návaznosti na uvedené směřoval výtku též vůči způsobu hodnocení svědecké výpovědi svědkyně D. S., jelikož z té, dle jeho mínění, jednoznačně vyplynulo, že s ní obviněný o prověření podezřelých právních služeb poskytovaných svědkem K. M., hovořil. V návaznosti na zmíněné pak dovolatel odmítl, že by vydal záznam o zahájení trestního řízení, protože se jednalo toliko o jeho koncept, jemuž chyběly obligatorní náležitosti, tudíž se nemohlo jednat ani o falzum. S ohledem na skutečnost, že tento záznam nebyl nikdy jako pravý použit, nemohl ani sloužit k dehonestaci svědka K. M. Obviněný rovněž protestoval proti způsobu hodnocení záznamu ze sledování ze dne 11. 5. 2016 ze strany soudů obou stupňů, poněvadž opět mělo dojít k vytržení vybraných vět z celkového kontextu. Dovolatel kritizoval i zkrácení záznamu o schůzce mezi jeho osobou a obviněným I. G., aniž by přitom tento postup soud prvního stupně řádně odůvodnil. V návaznosti na uvedené posléze vytkl soudu druhého stupně, že zamítl důkazní návrh na opětovné přehrání všech záznamů ze sledování. 24. Obviněný dále brojil proti závěru soudů, že z daktyloskopických stop patřících obviněnému I. G. zajištěných na záznamu o schůzkové činnosti lze dovodit, že by mu obviněný vzpomínaný dokument úmyslně předal, neboť poukázal na fakt, že obviněný I. G. musel při zadržení vyndat vše, co měl v kapsách i tašce, v důsledku čehož se mohly jeho otisky na onen dokument dostat. V tomto směru následně shrnul, že nedošlo k prokázání jeho úmyslu zmíněnou listinu předat obviněnému I. G. Nadto vyzdvihl, že informace obsažené v inkriminovaném dokumentu musel obviněný I. G. získat z jiného zdroje, a to již s určitým časovým předstihem, tedy se nejednalo o informace pro něj nové. Také připomněl, že svědek M. Ř. popřel, že by mu obviněný I. G. předával informace z trestního řízení, popř. by to od něj vyžadoval či očekával. Komplexně pak dovolatel považoval závěry soudů obou stupňů za rozporné se zásadou in dubio pro reo, a taktéž se zásadou presumpce neviny. Upozornil na nedostatečné prokázání dohody obviněného s jinou osobou na páchání předmětné trestné činnosti a vyzdvihl absenci vlastního motivu k jejímu páchání. 25. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obviněné JUDr. D. M.

26. Obviněná JUDr. D. M. opřela své dovolání o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., neboť vyjádřila názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, souběžně se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech, rovněž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a dovolatelce byl uložen trest, který trestní zákon nepřipouští. 27. Předně namítla, že rozhodná skutková zjištění, vedoucí k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, učinil soud v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Kritizovala přitom, že soud ani v jednom případě nezkoumal, k jakému účelu měly informace poskytnuté obviněnému I. G. sloužit, odmítla přenositelnost závěrů z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1199/2014, na posuzovanou věc a předestřela opozitní argumentaci opírající se o odlišná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdila, že v řízení nebyl vůbec prokázán záměr obviněného I. G. získané informace od obviněné použít pro vlastní podnikání. Nadto trvala na tom, že charakter vzpomínaných informací vylučoval jejich využití za účelem opatření prospěchu, z čehož dovodila nízkou míru škodlivosti jejich úniku a odmítla, že by reálně došlo předáním vymezených informací k ohrožení účelu trestního řízení v inkriminovaných případech. Zdůraznila, že informace, které měla poskytnout obviněnému I. G., buďto nebyly pravdivé, popř. neměly žádný význam, neboť s nimi byly již dříve seznámeny strany řízení a jejich poskytnutí dalším osobám nemohlo ohrozit procesní úkony, jichž se týkaly. Dále odmítla, že by věděla o podnikatelských aktivitách obviněného I. G. či jeho byznysových vazbách, přičemž akcentovala, že je nutno vycházet z okruhu informací, které měla k dispozici v okamžiku spáchání skutku. Za neprokázané považovala též tvrzení, podle něhož chtěl obviněný I. G. poskytnuté informace použít pro vlastní podnikání. Naopak prosazovala variantu, podle níž jednala v přesvědčení, že obviněný I. G. vzpomínané informace použije výhradně ve prospěch Policie ČR a Celní správy ČR. Následně rozporovala závěry soudů obou stupňů, že obviněný I. G. nebyl informátorem ani spolupracovníkem Policie ČR či Celní správy ČR. 28. Dovolatelka dále jako neprokázané zavrhla zjištění soudu nalézacího, že by si byla vědoma páchání trestné činnosti a snažila se tuto kriminální činnost zakrýt. Upozornila, že soud v tomto směru vycházel toliko z úředních záznamů policejních orgánů (tzv. vyhodnocení), do nichž se promítaly spíše osobní pocity a domněnky policejního orgánů než reálná zjištění. Vlastní obezřelé chování odůvodnila pouhým faktickým odhalením sledování a s tím spojenou snahou o ochranu své práce i soukromí před nepřátelskými osobami. Odmítla však, že by tímto způsobem jednala utajeně, jelikož o zvolených krocích informovala své nadřízené. Konkrétně pak reálný rozsah a případy využívání kryptovacího telefonu ze strany obviněné, dle jejího mínění, policejní orgán ani náležitě nezadokumentoval, tudíž předmětné informace postrádaly spolehlivost. Dovolatelka se neztotožnila ani se zjištěními soudu, podle nichž měly sloužit předané informace ke zvýhodnění zástupců společnosti XY, spol. s r. o., a dokonce k obhajobě jednatele jmenované společnosti, třebaže tento nikdy nebyl obviněn. Ve vztahu ke skutku pod bodem III.1) uvedla, že z provedených důkazů neplyne žádné zjištění o poskytnutí informace obviněnému I. G. z její strany, a nadto zpochybnila praktický význam obsahu záznamu podle § 158 odst. 3 tr. ř. Dále vyzdvihla časový obraz šíření předmětných dokumentů a údajů z nich pocházejících, přičemž upozornila na rozpory těchto faktických údajů se závěry soudů. Rovněž pak odmítla, že by věděla o smlouvě, kterou uzavřely společnosti XY, s. r. o., a XY, spol. s r. o., a to včetně ujednání o paušální odměně pro obviněného I. G. 29. Ve vztahu ke skutku pod bodem III.2) obviněná namítla, že v rozhodné době, kdy měla inkriminované dokumenty předat, tyto materiály většinově neobsahovaly neveřejné informace, neboť osoby prověřované již vzpomínané údaje měly k dispozici, zatímco jediný aktuální údaj dovolatelka obviněnému I. G. nikdy nesdělila. Uzavřela tedy, že obviněnému I. G. předala jen uveřejněné informace, z nichž nemohl nikdo profitovat, resp. v případě údaje o právní pomoci z USA informaci nepravdivou. Ve vztahu k dalším kauzám dovolatelka poukázala na vybrané nepřesnosti a chyby ve zjištěních soudů obou stupňů, zejména s ohledem na časový rámec, přítomnost vybraných dokumentů v dozorovém spise a elektronické databázi i záměny jednotlivých spisů. Nadto vytkla soudům, že tyto neměly k dispozici dozorové spisy a z provedených důkazů nevyplynulo, že by obviněný I. G. v těchto kauzách schraňoval rozhodné informace pro osoby podezřelé. Ve vztahu k vlastní pozici na Městském státním zastupitelství v Praze obviněná podotkla, že měla neomezená oprávnění nahlížet do příslušných spisů, aniž by potřebovala souhlas dozorových státních zástupců a musela vést písemné záznamy, což vyplývá z kancelářského řádu Městského státního zastupitelství v Praze účinného v letech 2013-2016. Dále zdůraznila, že soud zaměnil běžné denní kontroly prováděné vedoucí státní zástupkyní za tzv. vnitřní dohled. Upozornila, že důvody vedoucího státního zástupce ke kontrolám v inkriminovaných kauzách byly zcela logické a kritizovala závěr soudu o nepřesvědčivosti výpovědi svědků – státních zástupců a administrativních pracovníků, který označila za nelogický a neodůvodněný. 30. Za opak provedených důkazů považovala dovolatelka i zjištění soudů o lustracích v elektronickém systému ISYZ provedených její osobou. Uvedla, že lustrace provedené v relevantních případech se nijak neodlišují od lustrací realizovaných v jiných kauzách. Také vyzdvihla lustrace, které v označených kauzách provedla dlouho předtím, než ji měl obviněný I. G. s žádostí o takové informace oslovit. Za nelogický považovala i závěr soudu o tom, že po datech uvedených ve výroku rozsudku lustrovala obviněná pro obviněného I. G., jelikož takové zjištění nevyplynulo z žádného konkrétního důkazu. Zásadní pochybení dovolatelka spatřovala ve skutečnosti, že soudy vyhodnotily jako zdroj informací předaných obviněnému I. G. elektronický systém ISYZ, aniž by však vyloučily jiný zdroj předmětných informací, zejména dozorový, vyšetřovací či trestní spis. Obviněná vyhodnotila za rozporné s obsahem provedených důkazů taktéž rozhodná skutková zjištění vztahující se ke skutku pod bodem III.1), zejména odmítla závěr, že by v systému ISYZ lustrovala k případu XY, spol. s r. o., na žádost obviněného I. G. od samého počátku, přičemž poukázala na časový rámec, jiné možné zdroje, odkud mohla získat povědomí o jménech osob, jejichž lustraci v předmětném systému provedla a v neposlední řadě poznamenala, že předestřené tvrzení by vyvrátily důkazy v podobě hovorů obviněného I. G., které ovšem soudy nedůvodně neprovedly, navzdory jejich řádnému navržení ze strany obhajoby. Rovněž rozvinula úvahu, že listiny nalezené u obviněného V. Z. pocházely z policejního spisu, nikoliv z dozorového spisu státního zastupitelství, přičemž obviněný V. Z. měl inkriminované listiny obdržet od zástupců společnosti XY, spol. s r. o. Podotkla přitom, že razítko městské státní zástupkyně se mohlo nacházet i na listinách obsažených v policejním spise. V tomto kontextu zpochybnila také vlastní znalost skutečnosti, že obviněný I. G. měl uzavřenu smlouvu se společností XY, spol. s r. o. 31. Jako důkazně nepodložený dovolatelka odmítla též závěr soudu, že by obviněnému I. G. dne 29. 3. 2015 cokoliv předala či sdělila něco v posuzované věci relevantního. Kritizovala způsob hodnocení svědecké výpovědi svědka R. B. ze strany nalézacího soudu a brojila proti neodůvodněnému závěru, že by měl obviněný I. G. něco předat jmenovanému svědkovi na schůzce ze dne 31. 3. 2015. Zpochybnila rovněž nález listin označených jako Doplnění záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 26. 9. 2014 a záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 15. 9. 2014 při domovní prohlídce u obviněného V. Z. Obviněná brojila i proti skutkovým zjištěním soudu rozhodným pro naplnění skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku popsaným v bodu III.1), jelikož soud ani v hrubých rysech neuvedl, kdy, kde a v jaké výši došlo k předání úplatku dovolatelce. Namítla přitom, že obviněný I. G. ji v souvislosti se záměrem poskytnout určité osobě finanční plnění nejmenoval ani jinak neztotožnil, a navíc nebylo prokázáno, že by obviněný I. G. tento svůj plán realizoval. 32. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že nedůvodně neprovedl podstatné navrhované důkazy, aniž by ovšem toto své rozhodnutí adekvátně odůvodnil. Mezi tyto nedůvodně zamítnuté důkazní návrhy řadila obviněná návrh na přehrání souvislých záznamů z odposlechů v celém kontextu hovorů, a to s odkazem na vytržení vybraných částí hovorů z celkového kontextu a slučování různých hovorů do jediného záznamu ze strany policejního orgánu. Dále též návrh na vyžádání si spisů, ze kterých měly být poskytnuty informace, z nichž měl odvolací soud zjistit, jaké údaje se v rozhodné době ve spise vůbec nacházely. K objasnění námitky vyloučené dozorující státní zástupkyně navrhovala obviněná, aby si soudy vyžádaly dozorový spis obviněného S. a spol. a personální spis, z nichž měl vyplynout šikanózní postup vrchní státní zástupkyně vůči obviněné v rozhodnou dobu. V neposlední řadě se mělo jednat o návrh na vyžádání policejního spisu NPC-1192/TČ, který byl do roku 2019 vyloučen z trestního spisu v projednávané věci. Neumožnění obviněné seznámit se s předmětnou, vyloučenou částí spisu, označila za porušení vlastního práva na spravedlivý proces, neboť neměla možnost seznámit se s celým spisem v řízení vedeném proti její osobě, a to včetně příloh. 33. Dovolatelka taktéž tvrdila, že rozhodná zjištění soudu spočívají na procesně nepoužitelných důkazech získaných nezákonným postupem, když souhlas ke sledování osobního motorového vozidla obviněného I. G., v němž se nacházelo odposlouchávací zařízení, udělila toliko státní zástupkyně, třebaže bylo potřeba předchozího souhlasu soudce. Zdůraznila přitom, že se jednalo o prostor, kde obviněný vykonával své soukromí a uchovával záznamy soukromého charakteru. V tomto kontextu připomněla širší pojetí pojmu obydlí v kontextu judikatury ESLP a Ústavního soudu a odkázala na běžnou praxi orgánů činných v trestním řízení, při níž se i k sledování osob a věcí v prostorách osobních motorových vozidel postupuje na základě předchozího povolení soudce. Dále vyzdvihla, že obviněný I. G. využíval předmětný automobil nad rámec běžné přepravy a vyjádřila přesvědčení, že ústavní ochrana nedotknutelnosti soukromí musí v daných prostorách trvat i za situace, kdy osoby vědí o svém sledování a odposlouchávání. V nastíněném směru pak vyzdvihla fakt, že takto opatřené důkazy měly pro rozhodnutí v projednávané věci zásadní význam. 34. Obviněná též tvrdila, že úkony trestního řízení v přípravném řízení provedly v posuzované věci vyloučené osoby, konkrétně dozorující státní zástupkyně JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D., a policejní orgán D. P., pročež tyto důkazy nemohly být s odkazem na § 30 odst. 1 tr. ř. podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Zdůraznila, že od rozhodnutí o námitce podjatosti dozorové státní zástupkyně v roce 2016 byly zjištěny nové důkazy o legitimní pochybnosti v postupech výše jmenovaných person, přičemž vyzdvihla zejména letité osobní nepřátelství mezi vlastní osobou a jmenovanou dozorovou státní zástupkyní. Formulovala přitom závěr, že důkazy z trestního řízení nesloužily výhradně pro účely vyvození trestní odpovědnosti, ale i zajišťování osobních zájmů výše jmenované státní zástupkyně. S odkazem na vybranou judikaturu Ústavního soudu dovolatelka vyzdvihla, že k vyloučení orgánu činného v trestním řízení může dojít i jen na základě pochybnosti o nepodjatosti, resp. pouhého vnějšího zdání podjatosti. Rovněž kritizovala argumentaci odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že její námitka podjatosti vznesená vůči policejnímu orgánu nebyla řádně uplatněna, jelikož nesměřovala vůči konkrétní personě. Akcentovala, že danou námitku proti osobě D. P., vystupujícího v pozici policejního orgánu, vznesla v průběhu řízení opakovaně, aniž by však o ní bylo řádně rozhodnuto. Zdůraznila, že jmenovaný policista byl přítelem obviněného S., jehož trestní věc dovolatelka v rozhodné době dozorovala, přičemž vytkla soudu, že si k objasnění této skutečnosti neopatřil žádné důkazy. Podjatost D. P. se měla vztahovat i na obviněného R. H., jehož přítelem jmenovaný policista byl. Dovolatelka na závěr této argumentační linie vyjádřila přesvědčení, že se jednalo o akt pomsty vůči její osobě, což vyvozovala ze způsobu realizace vybraných procesních postupů v přípravném řízení. 35. Obviněná dále namítla, že rozhodné důkazy z dozorových spisů a policejního spisu opatřil policejní orgán bez předchozího souhlasu soudce podle § 8 odst. 5 tr. ř. Brojila proti závěru soudu, že k takovémuto úkonu postačoval souhlas městského státního zástupce podle Kancelářského řádu Městského státního zastupitelství v Praze, neboť zaujala názor, že Kancelářský řád neupravuje zapůjčování a poskytování spisů pro potřeby trestního řízení. Taktéž vyjádřila mínění, že její služební počítač z Městského státního zastupitelství v Praze byl vydán v rozporu s § 8 odst. 5 tr. ř., protože ani ve vztahu k němu nebyl vydán předchozí souhlas soudce, zatímco výkladové stanovisko NSZ č. 9/2001 bylo možno uplatnit toliko k zajištění počítače, nikoliv ke zjišťování informací uložených v jeho paměti. Za nezákonně získaný označila také záznam z telefonického odposlechu ze dne 27. 3. 2013, ze svého bytu lokalizovaného na adrese XY, Praha XY. Tvrdila totiž, že tento záznam nepochází z řádně vydaného příkazu k odposlechu telefonních hovorů, ale z prostorového sledování bytu obviněné, k němuž nebylo vydáno povolení, když zapnutý telefon jednoho z účastníků hovoru posloužil jako mikrofon. 36. Dále kritizovala příkaz Okresního soudu v Chebu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jejího telefonu, jelikož měl být odůvodněn nepravdivými skutečnostmi. Poukázala přitom na časový rámec kauzy obviněného K., v souvislosti s jejímž možným ovlivněním byl předmětný příkaz vydán, přičemž usoudila, že označený odposlech měl být ukončen policejním orgánem v únoru roku 2013, v okamžiku, kdy byl O. H., který se měl obviněnou pokusit v dané věci ovlivnit, vzat do vazby. Užití odposlechu vůči vlastní osobě tak považovala za zcela neodůvodněné, založené na pouhé spekulaci, a tudíž nepřípustné. Ohradila se proti závěru odvolacího soudu, že se s O. H. k diskusi na téma výše zmíněné kauzy scházela, přičemž zdůraznila, že toto zjištění postrádá oporu v provedeném dokazování. V tomto kontextu poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, podle níž nesmí být postup podle § 88 tr. ř. nebo § 158 odst. 3 tr. ř. užit jen k prověřování spekulativního tvrzení, aniž by existovalo důvodné podezření. Dovolatelka zpochybnila také procesní použitelnost zvukového záznamu rozhovoru mezi jí samou a obviněným I. G. ze dne 29. 3. 2015, neboť tento byl získán na základě povolení soudkyně, které je nepravdivě odůvodněno. Důvodem vydání inkriminovaného povolení mělo být zjištění o schůzce dovolatelky s obviněným I. G. v bytě obviněné, a to za současné existence podezření, že v tomto prostoru došlo k předání informací z trestních řízení. Obviněná v tomto kontextu poukázala na skutečnost, že v době údajné schůzky ještě byt nevlastnila a odmítla realizaci popsané schůzky. Dále kritizovala i odůvodnění, s nímž příslušná soudkyně prodloužila vzpomínané povolení. 37. Obviněná se neztotožnila ani s právní kvalifikací vytýkaných skutků, když namítala, že nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Popsaná porušení povinnosti označila za prostý výkon rozhodovací činnosti státního zástupce, s výjimkou povinnosti mlčenlivosti, u níž ovšem akcentovala, že není povinností mlčenlivosti chráněnou státem. Dále brojila proti naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, když v popisu skutku absentují zásadní informace, jako místo, čas, způsob poskytnutí či minimální částka úplatku. Obdobně pak argumentovala ve vztahu k přečinu podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž soud nalézací neuvedl, která konkrétní data, uložená v předmětném systému, obviněná neoprávněně užila. V nastíněném směru připomněla, že doplnění se v elektronickém systému vůbec nenacházely a obviněná je tedy nemohla neoprávněně užít. U zbylých informací zdůraznila, že tyto se nacházely i v dozorovém a policejním spise, které měla k dispozici v rámci kontrolní činnosti, tedy rozhodné informace mohly pocházet právě z těchto zdrojů. 38. Následně dovolatelka předestřela argumentaci, podle níž jí byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Kritizovala přitom průtahy v řízení, když zaujala stanovisko, že samotný předmět řízení nevykazoval vyšší míru složitosti a zmíněné průtahy zavinil svým postupem v přípravném řízení policejní orgán, zvláště v souvislosti s opatřováním znaleckých posudků. Dále kritizovala podobu spisového materiálu, v němž se řada listin opakuje, současně z většiny materiálů nevyplývají žádná relevantní zjištění a tyto materiály byly soudům průběžně, v rámci přípravného řízení, předkládány. Brojila též proti způsobu hodnocení vlastního postavení a připomněla, že v době spáchání předmětných trestných činů nevykonávala žádnou rozhodovací činnost. V tomto směru pak komplexně rozporovala skutková zjištění soudů obou stupňů a v návaznosti na odlišné skutkové závěry odmítla zákonnost uložených trestů. V neposlední řadě označila za zcela nepřiměřený uložený peněžitý trest ve výši 240 000 Kč, a to vzhledem k vlastním osobním a majetkovým poměrům, když dosáhla 70 let a její jediný příjem tvořil důchod. 39. Závěrem proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i navazující rozsudek nalézacího soudu a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o zproštění obviněné podle § 226 písm. b) tr. ř., protože skutky pod body III.1) a III.2) nejsou trestnými činy.

Dovolání obviněného V. Z.

40. Obviněný V. Z. podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání, které opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech, dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Rovněž pak dovolatel prezentoval mínění, že rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

41. Obviněný primárně vytkl soudu prvního stupně, že v odůvodnění výroku o jeho vině nedostál zákonným požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 125 odst. 1 věta první tr. ř., jelikož z něj není patrné jasné a srozumitelné vyhodnocení důkazů. Odmítl pak, že by provedené důkazy vytvářely ucelený řetězec, prokazující mimo jakoukoliv důvodnou pochybnost jeho vinu, a označil úvahy soudu při jejich hodnocení za účelové a nelogické. Za vadné považoval též závěry soudu obou stupňů o procesní použitelnosti záznamu ze sledování osob pocházející z vnitřního prostoru vozidla obviněného I. G. Kritizoval skutečnost, že k pořízení těchto záznamů nebyl získán souhlas soudce, nýbrž toliko státní zástupkyně. Přijal sice východisko soudů, že každý osobní automobil nepředstavuje obydlí v širším smyslu slova, avšak akcentoval potřebu zabývat se režimem v daném konkrétním vozidle, přičemž právě automobil využívaný soukromou detektivní agenturou vnímal jako specifický případ, kdy označený prostor musí požívat větší míru ochrany. Zavrhl přitom myšlenky, že by vědomí uživatele tohoto vozidla o možném odposlechu fakticky mohlo oslabit důvodnost vyšší ochrany soukromí v interiéru automobilu. Vzpomínaný důkaz proto považoval za procesně nepoužitelný. 42. Dovolatel detekoval v postupu nalézacího soudu rovněž porušení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., konkrétně ve vztahu k výpovědi svědka R. B. v části týkající se schůzky v OD XY dne 31. 3. 2015, když soud na jedné straně dospěl k nevěrohodnosti této části výpovědi jmenovaného svědka, třebaže jinak z této jeho výpovědi vycházel. Obviněný se v tomto směru vymezil proti argumentaci okresního soudu a poukázal na skutečnost, že svědek R. B. mohl odmítnout vypovídat, čímž by se vyhnul rizikům spojeným s nepravdivou výpovědí. Dále zdůraznil, že z podaných vysvětlení P. J. a J. S. neplynou žádné skutečnosti usvědčující jej z vytýkaného skutku, leč přesto byly zařazeny do výčtu usvědčujících důkazů nalézacím soudem. Upozornil na fakt, že do výčtu usvědčujících důkazů byla zařazena i výpověď svědkyně I. B., která ovšem vůči osobě obviněného nepředstavovala procesně použitelný důkaz, neboť k jejímu opatření došlo ještě před zahájením trestního stíhání dovolatele. 43. Obviněný zpochybnil rovněž naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, když poukázal na odlišnosti v právní úpravě z doby své služby u Policie ČR, především, že v dané době vůbec neexistoval institut záznamu o zahájení úkonů v trestním řízení. Zpochybnil také škodlivost úniku informace o zahájení úkonů trestního řízení, zejména pokud jsou již zainteresované osoby o této skutečnosti informovány. V neposlední řadě odmítl, že by samotná neveřejnost informace nutně znamenala její nelegální původ, jelikož přijetím takového stanoviska by muselo denně docházet k trestnímu stíhání nejen soukromých detektivů a advokátů, ale i novinářů, kteří s neveřejnými informacemi taktéž pracují. 44. Ani s právním posouzením vytýkaného skutku se dovolatel neztotožnil, protože vyjádřil názor, že věc pocházející z trestného činu musí mít nějakou hodnotu, leč fotokopie listiny žádnou hodnotu fakticky nemá. Nastíněnou úvahu dále rozvedl, když prohlásil, že informace není věcí v pravém smyslu slova a je bezcenná. Z předestřených premis vyvodil závěr, že nemohl vytýkaným skutkem naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 216 tr. zákoníku, poněvadž neužil věc získanou trestným činem jiné osoby. V tomto kontextu zpochybnil, že by obsah inkriminovaných listin sdělil svědku R. B. V návaznosti na § 12 odst. 2 tr. zákoníku zpochybnil i stupeň společenské škodlivosti jemu vytýkaného jednání. 45. V neposlední řadě dovolatel argumentoval porušením vlastního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Podklad pro tento svůj závěr spatřoval, mimo výše uvedené skutečnosti, i v úmyslném zahájení trestního stíhání proti jeho osobě až se značným časovým odstupem, čímž došlo ke ztížení postupu obhajoby, nepřesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a nedostatečném zjištění skutkového stavu ve věci. 46. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu, a to v odsuzujícím výroku o vině dovolatele, jakož i ve výrocích o trestu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním

47. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podaným dovoláním nejprve obecně konstatoval, že obvinění vesměs dále vycházeli z obhajoby prosazované v dosavadním průběhu trestního řízení, která ovšem byla, dle jeho mínění, soudy obou stupňů bezpečně vyvrácena. Přijaté závěry ze strany soudů nepovažoval za zjevně nelogické ani prosté opory v provedených důkazech, přičemž akcentoval, že s výhradami obviněných se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků řádně vypořádaly. Státní zástupce stručně shrnul námitky obviněných podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, leč tyto vyhodnotil za neopodstatněné. Vyjádřil mínění, že dovolatelé tímto způsobem toliko usilovali o opětovné přehodnocení ve věci provedených důkazů za účelem revize zjištěného skutkového stavu, a to za pomoci poukazu na dílčí tvrzené nesrovnalosti ve skutkových zjištěních a konstruování zdánlivých mezer v úvahách soudů o prokázání průběhu skutkového děje.

48. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněných podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Zavrhl zejména tvrzení obviněných o procesní nepoužitelnosti záznamů ze sledování osob a věcí provedeného ve vozidle obviněného I. G. Plně přitom odkázal na argumentaci soudů obou stupňů, s níž se ztotožnil. Pouze nad rámec doplnil, že přístup nalézacího soudu, který za nezákonný vyhodnotil postup policejního orgánu, jenž překročil své oprávnění ke sledování osob i věcí, když využil přístupu do sledovaného prostoru k provedení jiných úkonů, avšak samotné záznamy ze sledování vyhodnotil jako důkaz zákonný, netrpí vnitřní rozporností, neboť nastíněný náhled odpovídá podstatě předmětného procesního institutu. Rovněž odmítl, že by důkazní použití záznamů o sledování odporovalo zásadě proporcionality, jelikož bylo povoleno v prostoru motorového vozidla používaného pachatelem k trestné činnosti, kde je obecně míra soukromí nepoměrně nižší než v uzavřené kanceláři, natož v obydlí. Taktéž akcentoval, že předmětné vozidlo nesloužilo k uchovávání korespondence, účetnictví a telefonů. Odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, vyhodnotil státní zástupce za nepřiléhavý, protože tento se zabýval ústavní konformitou odlišného procesního institutu, konkrétně příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků v jeho tehdejší podobě. Státní zástupce vyzdvihl, že v uvedeném nálezu absentuje zařazení motorových vozidel či jiných dopravních prostředků do rozsahu práva na respektování obydlí a požadavku na respekt k soukromí, poněvadž připustil toliko ochranu sídel společností, poboček či provozoven právnických osob, kancelářských prostor a prostor advokátních kanceláří.

49. Ve vztahu k námitce obviněné JUDr. D. M., že v přípravném řízení provedly vybrané úkony vyloučené osoby, konkrétně dozorující státní zástupkyně a policejní orgán připomněl, že k uplatnění tohoto typu argumentace v dovolacím řízení obecně slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nicméně zdůraznil, že uvedený dovolací důvod může být naplněn toliko v případě, kdy je oprávněně namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, přičemž naopak nepostačuje, pakliže byla vyloučena kterákoliv z osob podílejících se na řízení a tuto svou argumentaci podpořil poukazem na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále ovšem připustil, že dovolatelkou JUDr. D. M. tvrzená pochybení by mohla mít, v kontextu práva na spravedlivý proces, význam z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V nastíněném smyslu však kategoricky odmítl, že by v průběhu řízení došlo k porušení § 30 odst. 1 tr. ř. V kontextu tvrzené podjatosti dozorující státní zástupkyně odkázal na usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. 2 NZT 18/2016, potvrzené usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2753/16. Akcentoval, že podjatost ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nemůže být dovozována na základě postupu daného orgánu, a to ani v případě, kdy takový postup vykazuje určité nedostatky, přičemž tento závěr podpořil odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Taktéž odmítl, že by podjatost mohla vyplývat z neshod v otázce plnění pracovních povinností státním zástupcem, jež jsou řešeny v rámci vztahů v soustavě státního zastupitelství. Tvrzení obviněné JUDr. D. M., že důkazy z přípravného řízení měly sloužit i osobním zájmům dozorové státní zástupkyně označil za ničím nepodložené. 50. Dále státní zástupce upozornil na fakt, že obviněná JUDr. D. M. v podaném dovolání neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat její tvrzení o blízkém přátelství D. P. k S., obviněnému v jiné trestní věci dozorované dovolatelkou. K uvedenému doplnil, že S. nepředstavoval osobu, jíž se přímo týkaly úkony přípravného řízení v nyní posuzované věci, ani obhájce, zákonného zástupce či zmocněnce takové osoby. Vztah D. P. k obviněnému R. H. pak označil za profesně přátelský, přičemž dodal, že pouhá existence kolegiálních vztahů nepostačuje k vyloučení policejního orgánu, neboť příslušník policie by měl být schopen nestranně rozhodovat i ve věcech, v nichž vystupují osoby, ke kterým má uvedený vztah. 51. V návaznosti na námitku obviněné JUDr. D. M., že rozhodné důkazy z dozorových a policejních spisů opatřil policejní orgán bez předchozího souhlasu soudce podle § 8 odst. 5 tr. ř., konstatoval, že jmenovaná dovolatelka k tvrzení procesní nepoužitelnosti nevázala žádná rozhodná skutková zjištění, která by měla být založena na informacích plynoucích z fotokopií z dozorových spisů. Následně odkázal na závěry soudů obou stupňů, s nimiž se ztotožnil a vyjádřil přesvědčení o procesní použitelnosti listinných dokumentů z dozorových spisů. V obecné rovině posléze předestřel názor, že státního zástupce lze legálně zprostit mlčenlivosti na základě ustanovení § 25 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, zatímco § 8 odst. 5 tr. ř. může být použit v případě, kdy nedojde k aktivaci § 25 odst. 2 zákona o státním zastupitelství. V neposlední řadě nesouhlasil ani s názorem jmenované dovolatelky, že by záznam o zahájení úkonů trestního řízení a jeho doplnění obsahovaly více osobních údajů o osobách než elektronická evidence. 52. Za neopodstatněné vyhodnotil státní zástupce též námitky obviněné JUDr. D. M. o procesní nepoužitelnosti důkazů získaných na základě příkazu k odposlechu Okresního soudu v Chebu, přičemž v tomto směru odkázal na vyjádření odvolacího soudu. Zdůraznil, že jmenovanou obviněnou konstruovaná časová nesrovnalost nemůže mít vliv na zákonnost uvedeného příkazu a doplnil, že vydání rozsudku dne 8. 1. 2013 ve věci obviněného K. nebylo před soudem vydávajícím příkaz nikterak zatajováno. V nastíněném duchu odmítl závěr dovolatelky o nepotřebnosti odposlechu a jeho dalšího pokračování, neboť vydání vzpomínaného rozsudku ani vzetím do vazby jiné osoby, jež se dle důvodného podezření mohla podílet na páchání trestné činnosti, nemusí bez dalšího značit nutnost ukončení nařízeného odposlechu. Dále také konstatoval, že pouhé nepotvrzení určitého důvodného podezření v průběhu trestního řízení, nemůže vést k procesní nepoužitelnosti důkazů opatřených na podkladě soudního příkazu k odposlechu. Podpůrně státní zástupce poukázal na fakt, že ani případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, popř. povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny zákonné požadavky, nemusí bez dalšího znamenat nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, byly-li splněny v dané věci materiální podmínky pro jejich vydání. I ve vztahu k nařízení sledování osob a věcí podle § 158d odst. 3 tr. ř. odtušil, že není možno dovozovat nezákonnost takového úkonu jen z nepotvrzení určité jednotlivosti, jež byla v době vydání předmětného povolení, na podkladě dostupných indicií, důvodně dovozována. V neposlední řadě pak vyjádřil přesvědčení, že skutečnosti uváděné výše jmenovanou obviněnou stran předání a převodu jejího bytu nevylučují realizaci schůzky v onom prostoru. 53. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněné JUDr. D. M., že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu soud nedůvodně neprovedl podstatné navrhované důkazy. Poukázal na fakt, že obviněná k části důkazních návrhů vyjmenovaných v dovolání, které nebyly soudy akceptovány ani neuvedla, jaký vztah by měly mít k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Taktéž akcentoval, že v případě policejního spisu sp. zn. NPC-1192/TČ jmenovaná dovolatelka toliko vyslovila předpoklad, že by mohl obsahovat relevantní důkazy. Státní zástupce v tomto směru zdůraznil, že námitka uplatnění na prostudování spisu v přípravném řízení, který nebyl předmětem posouzení v řízení před soudem, není subsumovatelná pod žádný z dovolacích důvodů. Rovněž odmítl, že by vztah k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu vykazoval požadavek na provedení trestního spisu v jiné trestní věci, jehož se dovolatelka domáhala výlučně ve smyslu prosazení požadavku na vyloučení dozorové státní zástupkyně z důvodu podjatosti. Zbývající dva důkazní návrhy, vznesené v průběhu řízení obviněnou JUDr. D. M., označil státní zástupce za řádně zamítnuté, přičemž se ztotožnil též se závěry soudů, podle nichž se jednalo o důkazy nadbytečné. 54. Ve vztahu k obviněnému I. G. státní zástupce uvedl, že tento sice oficiálně uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., leč jeho argumentace vycházela především z námitek o neprokázání jednotlivých skutkových okolností, čímž z jeho rámce vybočovala. Za podřaditelnou pod vymezený dovolací důvod vyhodnotil státní zástupce toliko výhradu směřující proti naplnění zákonných znaků návodu k trestnému činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací v případě skutku pod bodem III.), kde dovolatel oponoval závěrům soudu, že není rozhodné, zda inkriminované informace pocházely z informačních zdrojů tzv. elektronických či papírových (spisů). Státní zástupce připustil logický základ této námitky, avšak poukázal na skutečnost, že odvolací soud výše uvedený závěr vztáhl v obecné rovině ke skutkům vytýkaným obviněnému I. G., tedy primárně k dalším trestným činům, jichž se vytýkaným jednáním dopustil. Naopak ve vztahu k trestnému činu podle § 230 tr. zákoníku označil výše uvedenou formulaci za nešťastnou, nicméně interpretoval ji tím způsobem, že postrádá na významu konečný zdroj informace poskytnuté na nosiči v listinné podobě, k jehož získání k požadavku návodce ovšem reálně mohla vést a ve skutečnosti také vedla cesta přes zásah do počítačového systému, který v konečném důsledku hlavnímu pachateli spáchání trestné činnosti umožnil a značně usnadnil. V tomto smyslu akcentoval, že závěr o vině obviněného I. G. pokračujícím přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přijal již soud nalézací, přičemž nepochyboval o naplnění subjektivní stránky vzpomínaného deliktu. 55. Státní zástupce zavrhl též tvrzení posledně jmenovaného dovolatele o jeho údajné nevědomosti o existenci počítačového systému v soustavě státního zastupitelství. Trval na znalosti obviněného i po ukončení jeho služebního poměru u Policie ČR a poukázal rovněž na jeho orientaci v elektronizaci systémů, když užíval kryptovací telefon a takovýto přístroj předal i obviněné JUDr. D. M.. Shrnul tedy, že obviněný musel v období let 2013-2015 předpokládat, že orgány státní správy na všech úrovních používají k výkonu své činnosti a k jejímu usnadnění počítačové systémy, v nichž jsou evidovány podstatné údaje ke konkrétním projednávaným věcem. Upozornil, že obviněný I. G. vyžadoval po obviněné JUDr. D. M. veřejně nedostupné bližší údaje z trestního řízení k dozorovaným věcem na státním zastupitelství, aniž by mohl dovozovat, že trestní věci dozoruje právě jmenovaná obviněná, jelikož v takovém případě by mu vyžadované údaje sdělila přímo. Na základě těchto faktů dospěl k závěru, že obviněný I. G. musel být ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku minimálně smířen s tím, že obviněná JUDr. D. M. bude muset použít počítačový systém, v němž jsou rejstříkově evidovány alespoň základní údaje ke konkrétním trestním věcem, osobám v nich vedených a podstatě případu. 56. Za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyhodnotil státní zástupce i argumentaci obviněného I. G. ohledně skutku pod bodem IV.), v níž odsuzujícímu rozsudku vytkl, že nespecifikuje, jak oněch 104 fotografií listin a věcí zasáhlo do tajemství listin uchovávaných v soukromí. Ani této výhradě však nepřiznal relevanci, v čemž se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, na jejichž odůvodnění odkázal. Upozornil, že obviněný byl shledán vinným v souvislosti se seznámením se s obsahem listin a dokumentů uchovávaných v uzamčené a veřejnosti nepřístupné kanceláři společnosti XY, s. r. o., dále z pořízení fotografií těchto listin a dokumentů na za tímto účelem přinesené mobilní zařízení a zpracováním informací z takto pořízených fotografií dokumentů do záznamů o šetření, jež byly dostatečně konkrétně označeny v tzv. skutkové větě výroku o vině. Vyjádřil přitom mínění, že formulace příslušné skutkové věty dostatečně konkretizovala, o jaké informace obsažené ve vyfotografovaných dokumentech se mělo jednat. Přesný počet snímků, na nichž jmenovaný obviněný zachytil materiály uchovávané v soukromí, naopak státní zástupce nepovažoval, z hlediska naplnění znaků posuzovaného přečinu, za směrodatný, protože by postačovala i jediná taková listina. Otázku, zda některé předměty spadají pod pojem listiny či jiného dokumentu ve smyslu § 183 odst. 1 tr. zákoníku, nepovažoval státní zástupce za významnou, neboť obviněný jednal i ve vztahu k dokumentům, jejichž zařazení je očividné a nesporuje jej ani sám dovolatel. Nadto poukázal na závěry komentářové literatury, podle níž může dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 183 odst. 1 tr. zákoníku například i při nakládání s pozvánkou nebo propagačním letákem, přičemž doplnil, že i takové materiály mohou něco vypovídat o poškozené osobě. Za zásadní naopak považoval skutečnost, že se jednalo o listiny uchovávané v soukromí. 57. Jako nepodloženou zavrhl státní zástupce též námitku obviněného I. G., že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podle § 183 odst. 1, 2 tr. zákoníku, poněvadž jmenovaný dovolatel nejednal v úmyslu získat pro společnost XY, s. r. o., majetkový prospěch. Tvrzená legitimnost cílů společnosti Philip Morris International Management SA, za jejichž dosažením by mohla tato společnost s opatřenými informacemi posléze nakládat, nemůže, dle náhledu státního zástupce, nic změnit na skutečnosti, že obviněný I. G. postupoval primárně v zájmu společnosti XY, s. r. o., inkasovat finanční plnění. Nad rámec pak poznamenal, že předání získaných materiálů Policii ČR postrádalo na významu, jelikož výše popsaným způsobem opatřené důkazy by nemohly být v případném trestním řízení využity, protože k jejich získání došlo skutkem naplňujícím znaky trestného činu a nemohly by obstát v testu proporcionality. Státní zástupce přisvědčil tvrzení obviněného I. G., že skutková podstata trestného činu podle § 183 odst. 1, 2 tr. zákoníku by nebyla naplněna, pokud by se toliko seznámil s obsahem dokumentů uchovávaných v soukromí, ale tyto nijak dále nepoužil, leč připomněl, že takový stav ve zkoumané kauze nenastal. Na druhé straně vyjádřil nesouhlas s tezí jmenovaného dovolatele, že by vždy muselo dojít k ohrožení vážnosti poškozeného u spoluobčanů, nebo k jeho poškození v podnikání či jinde, popř. k obohacení či jinému zvýhodnění pachatele. Zdůraznil, že onen zamýšlený následek je vázán na alternativní způsob jednání v podobě použití jiným způsobem, přičemž jednání pachatele k němu musí zpravidla, nikoliv však bezvýjimečně, směřovat, nicméně k naplnění znaků trestného činu podle § 183 odst. 1 tr. zákoníku postačuje pouhé použití dokumentů uchovávaných v soukromí jiným způsobem. Dále doplnil, že jmenovaný dovolatel znaky předmětného trestného činu naplnil primárně zpřístupněním třetí osobě, zatímco použití jiným způsobem značí v posuzované věci další zpracování opatřeného obsahu daných dokumentů, a to za účelem vykázání činnosti v zájmu inkasování finančního prospěchu. Vedlejším výsledkem mohlo být i získání určité výhody v soudním sporu na straně společnosti Philip Morris International Management SA. 58. Námitky obviněné JUDr. D. M. formálně podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyhodnotil státní zástupce za většinově mimoběžné s uvedeným dovolacím důvodem, neboť se převážně zakládaly na zpochybnění skutkových zjištění. Ve vztahu k argumentaci o nenaplnění subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby ze strany jmenované dovolatelky připomněl, že obviněná JUDr. D. M. přistoupila k vytýkanému skutku s pohnutkou vyjít vstříc obviněnému I. G. a opatřit mu neveřejné informace, k nimž neměl mít vůbec přístup. V nastíněném směru pak doplnil, že neoprávněný prospěch nemusí mít jen materiální povahu. V návaznosti na kritiku popisu skutku vymezil státní zástupce podstatu rozdílu mezi skutkem a jeho popisem, přičemž prezentoval mínění, že předmětný skutek popsaný pod bodem III.1) byl, skrze vymezení intervalu časového období a způsobu provedení, individualizován natolik, aby nemohlo dojít k záměně za jiný skutek. Obdobně považoval státní zástupce za dostačující určení neveřejných dat nacházejících se k určitému časovému okamžiku v konkrétně označeném počítačovém systému, k nimž získala jmenovaná obviněná neoprávněně přístup, aby s těmito mohla následně dále nakládat a využívat jich. Naopak bližší specifikaci jednotlivých dat nepovažoval za nezbytné. 59. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněné JUDr. D. M., že se v jejím případě nejednalo o porušení povinnosti mlčenlivosti chráněné státem. Předestřel, že zmíněná povinnost mlčenlivosti uložená státním zástupcům pramení z § 25 odst. 1 zákona o státním zastupitelství, který představuje jiný právní předpis ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle § 329 tr. zákoníku. Formuloval názor, že zákonodárce vyčleněním povinnosti mlčenlivosti do samostatného ustanovení rozhodného předpisu vyzdvihl její význam a připomněl, že naplnění znaků deliktu podle § 329 tr. zákoníku skrze porušení povinnosti mlčenlivosti uložené orgánům činným v trestním řízení, za splnění dalších podmínek, má robustní oporu v relevantní judikatuře. Oponoval taktéž přesvědčení jmenované dovolatelky, že by se další ustanovení, jejichž porušení bylo uvedeno v příslušném popisu vytýkaného skutku, pojilo výhradně a pouze s rozhodovací činností státního zástupce. Odmítl takto redukovat povinnost odpovědného plnění úkolů a respektování patřičných zásad i povinnost odmítnout jakékoliv vnější zásahy či jiné vlivy, které by zapříčinily porušení uložených profesních povinností. Ve vykresleném kontextu přitom zdůraznil, že obviněná JUDr. D. M. připustila, aby osoby vně soustavy státního zastupitelství s jejím přičiněním těžily z údajů, které souvisely s činností státního zastupitelství a byly opatřeny v konkrétní trestní věci, v níž státní zastupitelství vykonávalo svou působnost. Připustil, že zkoumaná zákonná pravidla představují i normy profesní etiky, tudíž porušení zákonem uložené povinnosti bude často rovněž souběžným porušením pravidla profesně etického, přesto akcentoval povinnost státních zástupců, zmíněnými pravidly se řídit. V neposlední řadě vyjádřil mínění, že výkonem pravomoci úřední osoby se rozumí vedle rozhodovací pravomoci též její úřední postup, včetně kontrolní a dohledové činnosti, přičemž výkon pravomoci může zasahovat i do pravomoci jiných orgánů veřejné moci a tím i do pravomoci konkrétní úřední osoby v něm působící. Předestřené závěry pak podpořil odkazy na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Smysl poukazu na § 18 odst. 3 zákona o státním zastupitelství, upravujícího slib státního zástupce, odůvodnil významem pro naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu a faktem, že porušením dalších vytyčených povinností jednala obviněná fakticky v rozporu se složeným slibem. 60. I argumentaci obviněného V. Z. formálně řazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. seznal státní zástupce z notné části za mimoběžnou s uplatněným dovolacím důvodem. Především se jednalo o výhrady, v nichž jmenovaný dovolatel namítal nedostatečnou míru společenské škodlivosti vytýkaného skutku, avšak předestřený závěr stavěl na odlišném skutkovém stavu věci. Státní zástupce proto shrnul, že věc obviněného nebyla ničím natolik mimořádná, aby umožňovala vytýkaný skutek považovat za bagatelní, a tím odůvodňovala užití zásady subsidiarity trestní represe, když ostatně pro podobný závěr obviněný nepředložil žádné konkrétní důvody. Za subsumovatelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naopak vyhodnotil výhradu posledně jmenovaného obviněného, podle které předměty, s nimiž v rámci vytýkaného skutku nakládal, nepředstavovaly věc ve smyslu § 216 tr. zákoníku. Popsané námitce však odmítl přiznat opodstatnění, jelikož se neztotožnil s náhledem obviněného V. Z., že listina obsahující určité informace není věcí. V tomto kontextu odkázal na definici věci podle § 489 o. z., přičemž pod daný pojem spadají i nehmotné entity. V návaznosti na předestřené uzavřel, že předměty, s nimiž jmenovaný obviněný v rámci vytýkaného skutku nakládal, splňují definiční znaky věci v právním pojetí. Nad rámec pak připomněl, že vybrané znaky věci splňují i data a současně nelze oddělit neveřejná data od nosičů, na nichž jsou zachycena. Dodal, že data uvedená na předmětných kopiích písemností měla pro případného zájemce cenu i z důvodu, že byla obsažena právě na úředních listinách. Na okraj státní zástupce zmínil, že vymezení věci v trestním právu hmotném je ještě širší než v právu soukromém a předestřel výklad pojmu výnos z trestné činnosti, jímž se rozumí jakákoliv ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. V kontextu této široké definice výnosu z trestné činnosti poukázal na požadavky plynoucí z různých mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána, a v nichž je tento pojem zakotven. V neposlední řadě také oponoval obecné proklamaci jmenovaného dovolatele o bezcennosti informací, a to jak z pozice komplexního vnímání, tak skutkových zjištění v posuzované věci. Vyzdvihl přitom využitelnost vybraných informací a jejich faktickou cenu, byť jen na určitém trhu. 61. Mimo rámec zákonných dovolacích důvodů se dle státního zástupce nacházely námitky obviněných I. G. a JUDr. D. M. stran údajné nepřiměřenosti jim uložených trestů. Státní zástupce shrnul, že dané tresty soudy uložily v rámci zákonných mezí, což ostatně ani jmenovaní dovolatelé nerozporovali, pročež nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Konstatoval, že ani jeden z obviněných neargumentoval žádným pochybením soudu, jež by vycházelo z nesprávného hmotněprávního posouzení podmínek ukládání trestů, tedy předmětnou argumentací nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za tohoto stavu věcí dospěl státní zástupce k závěru, že zásah dovolacího soudu by přicházel, čistě ve vztahu k výroku o trestu, do úvahy pouze v případě mimořádné nepřiměřenosti uložených trestů, leč takováto situace v posuzované věci nenastala. Většinu argumentů ze strany jmenovaných dovolatelů považoval toliko za výčet obecných polehčujících okolností, které soudy v předchozím řízení dostatečně zohlednily, stejně jako osobní a majetkové poměry obviněné JUDr. D. M. ve vztahu k uloženému peněžitému trestu. Komplexně státní zástupce hodnotil uložené tresty jako relativně mírné, zejména s ohledem na charakter a vysokou společenskou škodlivost jednání obou obviněných i vyšší počet spáchaných trestných činů. Dále konstatoval, že délku trvání trestního stíhání jmenovaných obviněných i dobu, která uplynula od spáchání trestných činů držel, v rámci proběhlého odvolacího řízení, Krajský soud v Praze plně na zřeteli. Připomněl, že právě tyto skutečnosti představovaly primární důvod pro korekci původně uložených trestů soudem prvního stupně, a to navzdory skutečnosti, že oběma obviněným přitěžovala celá řada nepříznivých okolností. Srovnáním prvotně uložených trestů a trestů uložených v odvolacím řízení pak státní zástupce dokládal měřitelnost zmírnění uložených trestů. Námitku obviněné JUDr. D. M. ohledně nesplnění podmínek pro uložení peněžitého trestu zavrhl s odůvodněním, že tato se zakládala na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn soudy. 62. Pro úplnost státní zástupce doplnil, že V. Z. nedůvodně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť v předmětné věci nebyly naplněny nezbytné znaky ani jedné z jeho alternativ.

63. S ohledem na výše uvedené dospěl státní zástupce k závěru, že podaná dovolání jsou, v části, v níž námitky obviněných odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podaná dovolání odmítl, a to na základě § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Replika obviněného R. H. k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

64. Obviněný využil možnosti uplatnit repliku a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnil. Zejména státnímu zástupci vytkl příliš formalistické pojetí dovolacích důvodů, přičemž zdůraznil, že ve svém dovolání nenamítal toliko odlišné hodnocení důkazů, nýbrž existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Dále zopakoval stěžejní námitky z podaného dovolání, zejména vadu opomenutých důkazů, kritiku selektivního a nelogického způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů, porušení zásady in dubio pro reo a nedostatečné prokázání naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu. Z výše uvedených důvodů tak obviněný setrval na podaném dovolání.

Replika obviněné JUDr. D. M. k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

65. Obviněná využila možnost uplatnit repliku a vyjádřila se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnila. Ve stručnosti zopakovala podstatu svých námitek, přičemž vyzdvihla porušení vlastního práva na spravedlivý proces. Odmítla tvrzení státního zástupce, že by byla obhajoba obviněných soudy obou stupňů vyvrácena. Zdůraznila potřebu analogicky podřadit vnitřní prostor motorových vozidel, v němž lidé vykonávají své soukromí, pod ochranu povolovacího řízení podle § 158d odst. 1, 3 tr. ř., v důsledku čehož nemohl postačovat souhlas státní zástupkyně ke sledování tohoto prostoru. Znovu připomněla též své argumenty odůvodňující podjatost dozorové státní zástupkyně i příslušného policejního orgánu. Ve vztahu k dozorovým spisům státního zastupitelství upozornila na fakt, že tyto obsahují velké množství osobních údajů různých person, stejně jako utajované informace, postupy, stanoviska, rozhodnutí, přičemž poskytování informací z nich pro účely trestního řízení, obdobně jako u advokátních spisů, není možné bez souhlasu soudce, který v posuzované věci udělen nebyl. V nastíněném směru posléze doplnila, že dozorový spis týkající se skutku pod bodem III.1), resp. z něj pocházející listiny, sloužily jako srovnávací materiál ke znaleckému zkoumání, tedy se jednalo o důkazy, které měly zásadní význam pro rozhodnutí. Na základě uvedeného dospěla k závěru, že důkazy z těchto spisů opatřené, stejně jako znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistika, se specializací na expertizu ručního písma, představují procesně nepoužitelné důkazy. 66. Dovolatelka rovněž trvala na nesprávnosti a nelogičnosti odůvodnění v příkazu k odposlechu Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 1. 2013, když odmítla, že by se jednalo toliko o časové nesrovnalosti. Ostře odmítavý postoj zaujala též vůči závěrům státního zástupce o správnosti rozhodnutí soudu, jímž zamítl návrh na obstarání dozorových spisů, z nichž měly být obviněnou čerpány informace pro obviněného I. G. Vyzdvihla přitom, že z těchto materiálů bylo možno získat přesné informace o aktuálním stavu probíhajících trestních řízení a co z nich bylo uloženo v elektronickém systému. Obdobně pak argumentovala ve vztahu k policejnímu spisu. Dále označila za podstatné zjištění pocházející z předmětných spisů, že kopie listin si pořizovali i zástupci poškozeného. Z dozorového spisu obviněného S. a dalších mohlo být, dle předpokladů dovolatelky, doloženo, že výkon dohledu ze strany Vrchního státního zastupitelství v Praze nabýval charakteru šikany vůči obviněné. Za nedostatečné považovala také odůvodnění soudů ve vztahu k odmítnutí dalších důkazních návrhů. Obviněná trvala i na existenci důvodných pochybností o vlastní vině v rámci proběhlého řízení. Nesouhlasně nahlížela rovněž na argumentaci státního zástupce, kterou podpořil závěr soudu o znalosti obviněného I. G. o elektronické databázi státního zastupitelství. Připustila sice, že jmenovaný mohl mít obecné povědomí o existenci databáze, leč nikoliv o tom, jaké informace obsahuje a zda, popř. v jakém rozsahu mohla dovolatelka tuto využívat. Poukazy státního zástupce na zručnost obviněného I. G. při manipulaci s kryptovacím telefonem vyhodnotila za nepřiléhavé. 67. Z hlediska právní kvalifikace obviněná opětovně uvedla, že tato postrádá oporu ve vytýkaných skutcích a dále kritizovala popis jednotlivých skutků. Taktéž odmítla, že by samotné porušení povinnosti mlčenlivosti mohlo založit trestní odpovědnost státního zástupce. V rovině uložených trestů dovolatelka primárně brojila proti tvrzení státního zástupce, že soud odvolací dostatečně reflektoval nepřiměřenou délku řízení, přičemž uvedla, že ve skutečnosti soud délku řízení vůbec nezohlednil, když naopak shledal omluvitelné důvody pro překročení hranice dlouhotrvajícího řízení. Z výše uvedených důvodů setrvala obviněná na podaném dovolání.

III. Přípustnost dovolání

68. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

K námitce procesní nepoužitelnosti důkazů v podobě záznamů o sledování osob a věcí

69. Většina dovolatelů ve svých dovoláních formulovala obsahově totožnou výhradu, jejíž jádro spočívalo v odmítnutí záznamů ze sledování osob a věcí pořízených na základě § 158d odst. 2 tr. ř., konkrétně ze sledování vnitřního prostoru osobního motorového vozidla obviněného I. G., jakožto důkazů procesně nepoužitelných, na nichž se zakládají rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků relevantních trestných činů. Vznesená námitka přitom plně odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy stavu, kdy se rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zakládají na procesně nepoužitelném důkazu. S ohledem na výše uvedený stav věcí se Nejvyšší soud rozhodl vyjádřit k vytyčené problematice na tomto místě, a to za souběžné a komplexní reflexe veškeré relevantní argumentace vznesené jednotlivými dovolateli.

70. Předně je nutno uvést, že na základě § 158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle § 158d odst. 2 tr. ř. lze sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. S ohledem na § 158d odst. 3 tr. ř. pak v situaci, kdy má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze sledování uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Pojem obydlí je v zákonné úpravě trestního práva procesního definován v § 82 odst. 1 tr. ř., a to jako byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení nebo prostora k nim náležející. 71. V posuzované věci policejní orgán provedl sledování osobního motorového vozidla obviněného I. G., a to včetně jeho vnitřních prostor, přičemž z daného sledování pořizoval záznamy. K realizaci vzpomínaného úkonu si policejní orgán vyžádal souhlas státní zástupkyně ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř., který byl udělen dne 7. 7. 2014 (viz souhlas vrchní státní zástupkyně v Praze ze dne 7. 7. 2014 na č. l. 7946 a 7947) a následně prodlužován až do 4. 8. 2016 (viz souhlas vrchní státní zástupkyně v Praze ze dne 22. 4. 2016 na č. l. 9204 až 9210). Osobní automobil přitom evidentně nespadá pod definici obydlí, jak ji zakotvuje trestní řád, neboť se nejedná o byt, jinou prostoru sloužící bydlení ani prostoru k těmto náležející. Z čistě jazykového hlediska tak nezbývá než uzavřít, že policejní orgán postupoval v mezích zákonné úpravy, pokud si k popsanému úkonu, v podobě sledování zmíněného vozidla, vyžádal v intencích § 158d odst. 2 tr. ř. souhlas dozorové státní zástupkyně, nikoliv však souhlas soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř. 72. Výše nastíněná fakta v zásadě nezpochybňovali ani sami obvinění, nicméně prosazovali nutnost odlišného náhledu na zákonnou úpravu, navzdory jejímu jazykovému vyznění, když akcentovali nepřípustnost podobného zásahu do práva na soukromí obviněného I. G., a to jen na podkladě souhlasu státní zástupkyně. Svůj přístup k vymezené problematice přitom opírali o široký výklad pojmu obydlí, zachycený v rozhodovací praxi Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Soudy obou stupňů se posléze předestřenou problematikou zabývaly, přičemž dospěly k jednoznačnému závěru, že výše popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k nepřípustnému zásahu do práva na soukromí obviněného I. G., v jehož důsledku by důkazy získané sledováním interiéru inkriminovaného vozidla nebyly procesně použitelné (viz odstavce 4. a 5. odůvodnění soudu prvního stupně a odstavce 216. a 217. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). 73. Zásadní význam v argumentaci obviněných zaujímal nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, který se konceptem širokého pojetí obydlí zabýval. Předně nutno zdůraznit, že uvedený nález se týkal odlišného právního institutu, tedy prohlídky tzv. jiných prostor a pozemků, rozdílných od obydlí, který představuje zcela zásadní a značně invazivní zásah do práva na soukromí určité osoby. Nelze ovšem souhlasit s tvrzením, podle něhož sledování osob a věcí nutně zasahuje do práva na soukromí sledované osoby výrazněji, jelikož jeho charakter je z podstaty věci dlouhodobější, zatímco prohlídka spočívá v jednorázovém úkonu. Podobnou logikou by muselo sledování určitých osob nebo věcí, tedy kupříkladu pouhého pohybu jisté osoby po veřejných prostranstvích, nutně invazivněji zasahovat do práva na její soukromí než úkon, v jehož rámci by došlo ke komplexnímu prohledání například kanceláře dané osoby, včetně předmětů osobní potřeby, nesouvisejících přímo s výkonem profese zde uložených atd. Otázkám rozsahu soukromí, chráněného v interiéru osobního motorového vozidla v případě sledování jeho vnitřních prostor se zmíněný nález Ústavního soudu přímo nevěnoval. Nemožnost automaticky přenášet závěry týkající se specifického institutu prohlídky jiných prostor a pozemků na další procesní nástroje přitom vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 2548/20). S ohledem na míru zásahu do práv dotčených osob musí být vnímán též nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1221/16, neboť i tato věc se týkala využití institutu prohlídky jiných prostor a pozemků. Současně nelze opomenout, že ani v případě kanceláří, k jejichž prohlídce by musel vydat patřičný příkaz soudce, byl v některých případech vyhodnocen za dostatečný k jejich sledování souhlas státního zástupce ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1114/2011, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 408/12, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1752/2016). 74. Opomenout nelze ani otázku, zda je možno interiér osobního motorového vozidla vůbec podřadit pod pojem obydlí v jeho širokém pojetí. Jako prostor, který sice trestní řád výslovně nepovažuje za obydlí, leč spadá pod široký výklad daného pojmu ve smyslu ochrany práva na soukromí v prostorovém pojetí, bývají vnímány zejména kanceláře, sídla společností a jiná místa, sloužící k pracovní či podnikatelské činnosti, popř. k uspokojování vlastních potřeb a zájmových aktivit (srov. opět nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09). Citovaný nález Ústavního soudu se však přímo nedotýká vnitřního prostoru osobního automobilu, přičemž jednoznačnou odpověď na tuto otázku neposkytuje ani další judikatura Ústavního soudu. Na jedné straně z ní sice vyplývá, že prohlídka vnitřního prostoru motorového vozidla s sebou může, za jistých okolností, nést určitý zásah do soukromé sféry uživatele zájmového vozidla (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1221/16), ale skutkový stav v předmětném případě byl podstatně odlišný, týkal se rozdílného institutu, jak bylo uvedeno výše a Ústavní soud v dané věci porušení stěžovatelova základního práva neshledal. Nadto nelze jakýkoliv zásah do práva na soukromí určité osoby automaticky klást na roveň tak zásadnímu narušení vzpomínaného práva, jako je tomu v případě zásahu do nedotknutelnosti obydlí. Jistý zásah do práva na soukromí v nejširším smyslu slova s sebou bezesporu nese i vnější sledování automobilu a jeho pohybu po různých prostranstvích, nicméně pro takovýto postup nelze nezbytně vyžadovat povolení soudce podle § 158d odst. 3 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1983/13). Navíc dokonce existují rozhodnutí, podle nichž představuje souhlas státního zástupce zcela dostatečný podklad i pro sledování vnitřního prostoru osobního motorového vozidla (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 8 Tdo 957/2012, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4351/12, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 4582/12, a ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4617/12). 75. Nelze přitom pochybovat, že otázka vhodného procesního postupu při realizaci sledování osobních motorových vozidel v trestním řízení představuje poměrně komplikovanou problematiku, pročež s ohledem na riziko případných zásahů do práva na soukromí uživatele vozidla je možno za vhodný považovat postup, při němž je ke sledování vozidla z vnějších pozic, především jeho pohybu, využito ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř., zatímco ke sledování vnitřních prostor vozidla je již opatřen souhlas soudce, neboť v takovém případě se uživateli vozidla poskytuje toliko vyšší standard ochrany, než jaký v tomto směru předepisuje zákon (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 3452/20). Předestřený postup, který se aktuálně prosazuje v praxi orgánů činných v trestním řízení, je možno s ohledem na výše uvedené kvitovat, avšak automaticky jej nelze povýšit na jediné správné řešení předestřené problematiky napříč časovou linií, a to zvláště s ohledem na postupný vývoj nejednotné rozhodovací praxe. Z nastíněných příčin nevyhodnotil Nejvyšší soud za relevantní informace o praxi v postupech orgánů činných v trestním řízení, na něž poukazovali dovolatelé, leč ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že faktické poskytování vyšší míry ochrany v části případů nepostačuje k verifikaci určitého právního názoru jako výlučně správného. Podobný postup, kdy je pro jistotu zvolen vyšší stupeň ochrany základních práv, než jaký by vyžadoval zákon, není ze strany orgánů činných v trestním řízení nikterak raritní, nýbrž jej lze poměrně běžně v aplikační praxi vysledovat, a to i v jiných případech rozebírané problematiky (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn II. ÚS 3609/13, kde byl pro jistotu vyžádán souhlas soudce pro sledování návštěvního prostoru vazební věznice). 76. Další významný aspekt, který nelze v posuzované věci opomenout, představuje časový rámec realizace sledování vnitřního prostoru automobilu obviněného I. G., resp. okamžik udělení souhlasu ze strany státní zástupkyně. Jak bylo uvedeno výše, souhlas státní zástupkyně podle § 158d odst. 2 tr. ř. byl vydán v druhé polovině roku 2014 a postupně prodlužován do poloviny roku 2016, tedy v období před vydáním řady z výše uvedených rozhodnutí. Při zohlednění nastíněné nejednotnosti rozhodovací praxe a faktu, že aktuálně orgány činné v trestním řízení raději poskytují vyšší míru ochrany soukromí dotčených osob, než jakou předepisuje zákon, aby předešly případným komplikacím, není možno dospět k závěru, že v rozhodné době, kdy byla situace ještě méně zřetelná a existovalo podstatně méně indicií pro teoretickou nedostatečnost postupů zakotvených v zákoně, byl postup souladný s textací zákona chybný a musel zákonitě vést k procesní nepoužitelnosti takto získaných důkazů. V neposlední řadě, i pokud by Ústavní soud teoreticky dospěl k závěru, že institut sledování osob a věcí v prostorách odlišných od obydlí představuje tak zásadní zásah do práva na soukromí jedinců, že by skrze ústavně konformní výklad, popř. dokonce zrušení rozhodného ustanovení zákona, založil povinnost opatřit k takovému postupu souhlas soudce, nikoliv jen státního zástupce, není možno automaticky dovozovat, že by podobné závěry musely dopadnout i na nyní posuzovanou věc, a to právě s ohledem na intertemporální účinky onoho hypotetického rozhodnutí, jak bylo ostatně stanoveno v jiných případech (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10, který vychází ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, popř. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14). 77. Zásadní význam má též skutečnost, že aplikace ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. ze strany orgánů činných v trestním řízení neměla za cíl obcházet zákonné podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 tr. ř. V předmětné věci totiž soudkyně Okresního soudu v Chebu vydala řadu příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, mimo jiné i ve vztahu k různým mobilním zařízením užívaným obviněným I. G. (viz zejména příkazy soudkyně Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 7. 2014 na č. l. 7910-7912, ze dne 27. 5. 2014 na č. l. 7863-7864 a ze dne 29. 10. 2014 na č. l. 8178-8180). Orgány činné v trestním řízení tudíž neměly žádný důvod postupem podle § 158d odst. 2 tr. ř. zákonné podmínky stanovené v § 88 tr. ř. obcházet. Právě z tohoto důvodu se jeví jako zcela logický závěr nalézacího soudu, který z dokazování vyloučil důkazy fyzicky získané při prohledávání interiéru inkriminovaného vozidla policejním orgánem, zatímco výstupy ze sledování osob a věcí na základě povolení státní zástupkyně seznal procesně použitelnými. Fyzickým zajišťováním předmětů v automobilu obviněného I. G. totiž fakticky došlo k obcházení procesního institutu prohlídky jiných prostor a pozemků ve smyslu § 83a tr. ř., přičemž nepřípustnost takového postupu vyplývá taktéž z poslední věty § 158d odst. 3 tr. ř., podle níž při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků a kterou lze analogicky aplikovat i na § 158d odst. 2 tr. ř. Na shora popsané úvaze nalézacího soudu tedy není nic nelogického, jelikož nepřipuštění výstupů z fyzického prohledávání vnitřního prostoru osobního vozidla obviněného I. G. vyplývá především z nezákonnosti obcházení náležitého institutu prohlídky jiných prostor a pozemků, což je stav odlišný od samotného sledování vnitřního prostoru vozidla, řádně provedeného v souladu se zněním zákona. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením, že by tímto postupem přiznal soud prvního stupně vnitřnímu prostoru předmětného motorového vozidla ochranu obydlí, protože z jeho rozhodnutí je patrné, že postup policejního orgánu vyhodnotil jako faktickou prohlídku jiných prostor a pozemků podle § 83a tr. ř., přičemž k realizaci takovéhoto úkonu jednoduše nebyly naplněny zákonem předepsané podmínky (srov. odstavec 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 78. Z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí obviněného I. G. je tedy nutno vzít v potaz, že v posuzované věci se nejednalo o tak invazivní úkon, jakým je prohlídka jiných prostor a pozemků, avšak o podstatně méně invazivní sledování osob a věcí, a to ve vztahu k interiéru osobního automobilu, tedy prostoru, který je zcela odlišný od obydlí v užším smyslu a dosavadní judikatura Ústavního soudu jej výslovně nepojímá ani jako obydlí v širším pojetí. Míra soukromí v takovém prostoru je souběžně zásadně nižší než v případě kanceláří a dalších míst, která jsou blízká obydlí v užším smyslu, jelikož se v nich fakticky mísí sféry osobního a pracovního života, jež nelze zcela zřetelně oddělit. Doplňkově lze v naznačeném směru přihlédnout i ke skutečnosti, že obviněný I. G. si, na základě zjištění soudů nižších stupňů, uvědomoval, že vnitřní prostor jeho vozidla je pravděpodobně odposloucháván. Posledně uvedenou informaci sice není možno přeceňovat, neboť zůstává pravdou, že i osoby mající povědomí o vlastním odposlouchávání nadále požívají práva na ochranu soukromí, zejména ve vztahu k vlastnímu obydlí, leč předmětné zjištění obviněného I. G. muselo zákonitě ještě snižovat očekávanou míru soukromí, kterou by v interiéru svého vozidla mohl za jiných okolností teoreticky hledat. Není tak možno souhlasit ani s tezí, podle níž obviněný I. G. ve vzpomínaném vozidle očekával mimořádný stupeň soukromí, nad rámec běžného vztahu k interiéru osobního automobilu. Nadto podobná skutečnost nevyplývá ani ze skutkových zjištění soudů. 79. Komplexně tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že záznamy ze sledování vnitřních prostor osobního motorového vozidla obviněného I. G., pořízené na základě § 158d odst. 2 tr. ř., nepředstavují důkazy procesně nepoužitelné, na nichž by současně spočívala rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků relevantních trestných činů.

K dovolání obviněného I. G.

80. Obviněný I. G. své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu se zakládají na procesně nepoužitelném důkaze, dále jsou zmíněná rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a byl mu uložen zjevně nepřiměřený, a tedy i nezákonný trest. Nadto obviněný rovněž uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 81. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 82. Obviněný předně rozporoval skutková zjištění zejména soudu druhého stupně, že by snad vzbudil u obviněného R. H. a obviněné JUDr. D. M. rozhodnutí spáchat trestný čin. Odmítal, že by podobné zjištění vyplývalo z provedených důkazů a dovolával se aplikace pravidla in dubio pro reo, a tím i zásady presumpce neviny. V nastíněném směru argumentoval neurčitostí popisu vytýkaných skutků a skutková zjištění soudu označoval za pouhé domněnky či fabulace. Tyto úvahy ovšem nemůže dovolací soud akceptovat. 83. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo. Na předestřeném závěru nemůže nepodložené odlišné mínění dovolatele ničeho změnit. 84. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nejvyšší soud tudíž mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. 85. Nejvyšší soud musí zavrhnout zejména tvrzení dovolatele, že by v řízení nebylo nad veškerou důvodnou pochybnost prokázáno pohnutí obviněných JUDr. D. M. a R. H. ke spáchání daných trestných činů obviněným. Nastíněnou problematikou se již důkladně zabývaly soudy obou stupňů, přičemž na základě relevantních důkazů dospěly k logickým a smysluplným závěrům, jimž nemůže Nejvyšší soud ničeho vytknout. Je sice pravdou, že se většinově nepodařilo zjistit konkrétní výslovnou a explicitní podobu žádosti obviněného, která směřovala ve shora vymezeném smyslu k obviněným JUDr. D. M. a R. H., a tím ji přímo prokázat, nicméně podobná skutečnost nemůže automaticky vést k založení důvodné pochybnosti o podstatě jednání dovolatele. Z uceleného řetězce důkazů provedených v rozebírané věci totiž jednoznačně vyplývá fakt, že dovolatel musel výše jmenované obviněné oslovit a požádat je o poskytnutí inkriminovaných neveřejných informací. Jak ostatně správně akcentoval odvolací soud, jiným způsobem není možno vysvětlit výše popsané jednání obviněných JUDr. D. M. a R. H. (viz odstavec 232. odůvodnění jeho rozsudku). Představa, že by se takto více úředních osob rozhodlo, zcela spontánně a bez předchozí iniciativy obviněného, tomuto začít předávat neveřejné informace, na jejichž získání měl zájem, působí až absurdně. Nadto faktické ukotvení vztahu iniciátora a dodavatelů zájmových informací zřetelně plyne i z obsahu a kontextu důkazně doložené komunikace mezi jednotlivými obviněnými, neboť vzpomínanou komunikaci nelze racionálně interpretovat odlišným způsobem. Ve světle předestřených skutečností nezbývá, než odvrhnout dovolatelem koncipovanou myšlenku o jiných možných variantách průběhu skutkového děje a s tím spojenou motivací obviněných JUDr. D. M. a R. H. Úvahy, že předmětné informace mohly být předávány v rámci přátelského, či jiného rozhovoru, totiž vůbec nezapadají do způsobu komunikace mezi obviněnými, fungování jejich vzájemných vztahů i počínání samotného dovolatele, pročež by se jejich přijetí drasticky rozcházelo se zásadami logiky. 86. Co se týče výtek směřujících proti popisu skutků pod body II.) a III.) pro jejich údajnou nedostatečnost, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že je nutno rozlišovat mezi skutkem a jeho popisem. Skutek představuje to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení má klíčový význam samotný skutek, nikoliv jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, nikoliv ohledně popisu skutku. Zbývá toliko připomenout, že absence podrobného zjištění všech konkrétností a detailů o vytýkaném skutku reálně nebrání jeho právnímu hodnocení jako trestného činu, pokud provedené důkazy představují bezpečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků rozhodného trestného činu. 87. Důvodné nejsou ani námitky obviněného vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu ve vztahu ke skutku pod bodem II.1). Předně je nutno zdůraznit, že povědomí obviněného R. H. o inkriminované plánované realizaci jednoznačně vyplývá hned z několika důkazů, jednak z výpovědí svědků v podobě podřízených obviněného R. H., stejně jako z emailu zaslaného posledně jmenovaným obviněným dne 23. 6. 2014. V tomto směru tedy nelze dospět k závěru o nepodloženosti tohoto zjištění soudu, jak to ve svých úvahách činí dovolatel. Rovněž skutečnost, že obviněný R. H. měl přístup do rozhodných informačních systémů, z nichž mohl předmětné informace získat, vyplývá z provedeného dokazování (viz odstavec 77. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a zcela zapadá do uceleného řetězce provedených důkazů. V neposlední řadě pak údaj, zda obviněný opravdu získal požadované informace skrze přístup do elektronického systému Policie ČR, nebo od svých podřízených v souvislosti s přípravou realizace, či jiným obdobným způsobem, ani nepředstavuje rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Vzpomínaný skutek byl totiž ve vztahu k obviněnému kvalifikován toliko jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž pro naplnění jeho skutkové podstaty postrádá výše uvedená skutečnost na významu. Jiná situace by nastala v momentě, pokud by soudy ve vytýkaném skutku spatřovaly např. též trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 tr. zákoníku, leč k tomu nedošlo. 88. Poukazoval-li obviněný na nesouladnost časových údajů v rámci rozebíraného skutku, pak musí Nejvyšší soud připomenout, že v popisu rozhodného skutku odvolací soud zachytil čas předání inkriminované informace stanovením posledního limitního momentu, kdy muselo nejpozději k předání vytyčených informací ze strany obviněného R. H. dovolateli dojít. Zmíněné pojetí proto nevylučuje, že k předání klíčových informací mohlo dojít dříve. Stanovení přesného dne a hodiny, kdy došlo k předání předmětných neveřejných informací opět nepředstavuje skutečnost rozhodnou pro naplnění znaků daného trestného činu. Na zjištěních soudů obou stupňů nemůže nic změnit ani skutečnost, že obhájce D. disponoval jistými informacemi o plánované realizaci již v ranních hodinách dne 24. 6. 2014, když obviněný R. H. prokazatelně měl tyto informace nejméně o jeden den dříve. V předestřeném kontextu zbývá dodat, že ani možnost druhé pomyslné trasy úniku informací o plánované realizaci nevylučuje závěr o vině obviněného a obviněného R. H. S touto argumentací se již bezezbytku vypořádaly soudy obou stupňů (viz zejména odstavce 81. až 86. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a odstavec 251. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pročež Nejvyšší soud na tyto pasáže z jejich odůvodnění v podrobnostech odkazuje. Pouze nad rámec připomíná, že danou výseč vytýkaného skutku nelze vnímat separovaně a vytrhávat ji z kontextu ostatních skutkových zjištění soudů, zejména v návaznosti na další aktivity a interakci jmenovaných obviněných. 89. Pravdivý základ schází též námitce dovolatele, že ve vztahu ke skutku zachycenému pod bodem II.3) soudy neprovedly žádné relevantní důkazy, přičemž dosažená zjištění o schůzce obviněného s obviněným R. H. představují pouhou fabulaci ze strany soudů. Nejvyšší soud v tomto směru plně odkazuje zejména na odstavce 95. až 97. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, v němž prvostupňový soud důkladně popsal řetězec důkazů bezpečně prokazujících i vinu obviněného. Odvolací soud posléze vzpomínané závěry soudu nalézacího důkladně přezkoumal a vyčerpávajícím způsobem rozebral podstatná fakta (viz odstavec 260. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž takto dosaženým a odůvodněným závěrům nelze ničeho vytknout. 90. Oporu v realitě nenachází ani tvrzení dovolatele, že skutkové zjištění soudu nalézacího, podle něhož obviněný, jednáním popsaným v bodech II.4) a II.5), vzbudil v obviněném R. H. rozhodnutí získat přístup k počítačovému systému a neoprávněně užít data v něm uložená, a to v úmyslu způsobit jinému újmu a získat pro jiného neoprávněný prospěch, nevyplývá z výsledků provedeného dokazování. S touto výhradou se již dostatečně precizně vypořádal zejména soud druhého stupně (viz odstavec 266. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž obviněný tento fakt ve svém dovolání zcela pomíjí a jen v obecné rovině odmítá důkazní podloženost inkriminovaných skutkových zjištění. Nejvyšší soud proto v podrobnostech na tuto část odůvodnění soudu druhého stupně odkazuje a na tomto místě toliko stručně připomíná, že na základě popisu rozhodných skutků obviněný v obviněném R. H. vzbudil rozhodnutí poskytnout mu neveřejné informace z počítačových systémů ETŘ a AISU, ačkoliv věděl, že se jedná o úřední osobu a byl přitom minimálně srozuměn s tím, že tak obviněný R. H. učiní z elektronických systémů Policie ČR, s jejichž podstatou a obsahem byl jako osoba pohybující se mj. v bezpečnostní komunitě seznámen. Není tedy ani pravdou, že by soudy opomněly označit elektronické systémy, ve vztahu, k nimž se měl obviněný dopustit předmětného trestného činu, neboť již z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se jednalo o systémy ETŘ a AISU. Zvláště ve vztahu k bodu II.4) pak muselo být obviněnému zřejmé, že požádá-li obviněného R. H. o účelově vytvořený dokument, bude posledně jmenovaný obviněný muset použít počítačový systém Policie ČR, aby minimálně obstaral náležitý formulář a falzum přizpůsobil po vizuální a obsahové stránce pravým záznamům daného typu. 91. Přijmout nelze ani tezi dovolatele, podle níž nebylo nad důvodnou pochybnost prokázáno, že jednání popsané pod bodem IV). vždy realizoval právě obviněný. V tomto směru musí Nejvyšší soud zdůraznit, že přítomnost obviněného v dané kanceláři byla bezpečně prokázána, přičemž v jednom z případů ji nerozporuje dokonce ani sám dovolatel. Nadto nelze opomenout, že inkriminované fotografie byly pořízeny na různá elektronická zařízení, avšak vždy užívaná obviněným, přičemž vzpomínané snímky posléze orgány činné v trestním řízení nalezly na osobním počítači obviněného, v jeho emailové komunikaci s obviněným P. Š., jeho mobilním telefonu a notebooku či v paměti flash disku obviněného V. Z. Myšlenková konstrukce, podle níž by některé z těchto fotografií pořizovaly osoby odlišné od dovolatele i dalších obviněných na zařízení obviněného a tyto by posléze nahrávali na různá zařízení patřící obviněnému P. Š., a především obviněnému V. Z., tedy společníku dovolatele, vyznívá až absurdně. Soudy nepochybily, pokud této verzi skutkového děje neuvěřily, jelikož postrádá logickou stopu a žádné ve věci provedené důkazy jí nenasvědčují. Lichý je též argument dovolatele, že počet užitých přístrojů jednoznačně hovoří pro závěr o pořízení předmětných snímků více osobami, protože, jak již bylo výše uvedeno, všechny přístroje užíval obviněný, přičemž dominovaly mobilní telefony obviněného použité během čtyř z pěti dílčích útoků. Navíc ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný užíval poměrně velké množství různé elektroniky, tedy je zcela logické, pokud i ony fotografie pořizoval na různé nosiče, které měl k dispozici. 92. Jde-li o výhradu dovolatele směřující vůči procesní použitelnosti záznamů o sledování osob a věcí, konkrétně vnitřního prostoru jeho osobního automobilu, pak nutno připomenout, že vznesená námitka plně odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť dle obviněného došlo k situaci, kdy se rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zakládají na procesně nepoužitelných důkazech. Důvodností této výhrady se však již, v širším kontextu většiny podaných dovolání v projednávané věci, Nejvyšší soud zabýval v odstavcích 70. až 80. odůvodnění tohoto usnesení, přičemž závěry v nich uvedené lze bezezbytku vztáhnout i k dovolání obviněného, poněvadž v nich došlo taktéž k reflexi jeho argumentů. Z nastíněných důvodů dovolací soud toliko připomíná, že inkriminovanou námitku neshledal důvodnou a v podrobnostech odkazuje na výše vymezenou část odůvodnění tohoto usnesení. 93. Obviněný sice ve svém dovolání explicitně neuplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., leč přesto v jeho textu několikrát vyslovil tezi, že napadené rozhodnutí se zakládá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud pak, ve shodě se státním zástupcem, dospěl k závěru, že obsahově tomuto dovolacímu důvodu odpovídají dvě námitky obviněného, jednak tvrzení o absenci subjektivní stránky trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl obviněný dopustit ve formě návodu jednáním zachyceným v bodech II.4), II.5) a III.1) a III.2). Dále také výhrady dovolatele, že svým jednáním popsaným pod bodem IV.) nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle § 183 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jelikož nedošlo k zasažení objektu ani naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. 94. Jedná-li se o námitku směřující vůči subjektivní stránce trestného činu podle § 230 tr. zákoníku spáchaného ve formě návodu, Nejvyšší soud nejprve připomíná, že tuto dovolatel uplatnil ve vztahu ke skutkům pod body II.4) a II.5), které se týkaly elektronických systémů Policie ČR (ETŘ a AISU) a též ve vztahu ke skutkům pod body III.1) a III.2), jež se týkaly elektronického systému státního zastupitelství (IZYS). Nutno přitom uznat, že odvolací soud v návaznosti na tyto výhrady poněkud nelogicky poznamenal, že v zásadě není rozhodné, zda informace požadované obviněným pocházely z elektronických informačních systémů, nebo z papírových spisů. Podobná teze sice bezezbytku platí ve vztahu k trestnému činu podle § 329 tr. zákoníku, jehož se obviněný vytýkaným jednáním rovněž dopustil, popř. jiným deliktům, leč není správná ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podle § 230 tr. zákoníku. Nicméně již z rozhodnutí soudu prvního stupně je dostatečně zřejmé, jakým způsobem byla ze strany obviněného naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu ve všech vytýkaných případech [viz odstavec 127. odůvodnění jeho rozsudku ve vztahu ke skutkům popsaným pod body II.4) a II.5) a odstavce 147. a 175. odůvodnění jeho rozsudku ve vztahu ke skutkům zachyceným pod body III.1) a III.2)]. Nutno zdůraznit, že z hlediska zavinění postačí k naplnění znaků návodu k trestnému činu i úmysl nepřímý (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I: komentář: § 1-139. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 569). Povědomí obviněného o existenci relevantního elektronického systému, a to jak v rámci fungování Policie ČR, tak státního zastupitelství, soudy nevyvodily toliko z jeho dřívějšího působení u Policie ČR, avšak též ze skutečnosti, že se dlouhodobě pohyboval v bezpečnostních kruzích, měl bohaté kontakty na osoby v dané oblasti působící a zcela evidentně se dobře orientoval ve vývoji moderních technologií, když mimo jiné užíval řadu elektronických přístrojů, včetně kryptovacího telefonu a tímto vybavil rovněž obviněnou JUDr. D. M.. 95. Nelze tudíž přijmout závěr, že by mohl obviněný skutečně setrvávat ve víře, že elektronizace informačních systémů se ještě po roce 2013 zcela vyhýbá tak zásadním státním institucím jako Policie ČR nebo státní zastupitelství, tedy že dané orgány činné v trestním řízení nemají žádný elektronický informační systém, který slouží k jednoduššímu a efektivnějšímu výkonu jejich činnosti, neboť jsou v něm evidovány podstatné údaje ke konkrétním projednávaným věcem. Dovolatel se ostatně ani nemohl domnívat, že ve vztahu k případům, o nichž potřeboval získat neveřejné informace, bude vždy určitým zázrakem působit některý z výše jmenovaných obviněných v pozici zpracovatele spisu či dozorové státní zástupkyně. Navíc, jak správně akcentoval státní zástupce, v takovém případě by mu obvinění sdělili požadované informace bezprostředně, aniž by je museli zjišťovat. Pokud tedy obviněný požadoval po úředních osobách, konkrétně příslušníkovi Policie ČR a státní zástupkyni, neveřejné informace z trestních věcí, u nichž tyto informace neměli bezprostředně k dispozici, pak musel být nejméně srozuměn s tím, že k získání požadovaných informací mohou využít elektronický systém, v němž jsou zmíněné údaje uloženy. Není tedy podstatné, zda obviněný přímo chtěl inkriminované informace získat z elektronických informačních systémů, či zda byl přesně informován o konkrétních podrobnostech praktického fungování jednotlivých systémů. Podstatné je, že musel mít alespoň obecnou představu o jejich existenci a souběžně si musel být vědom možnosti, že vyvolá svým jednáním rozhodnutí hlavních pachatelů spáchat uvedený trestný čin skrze přístup do daných systémů, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Nezbývá tak než uzavřít, že i subjektivní stránka rozebíraného trestného činu byla ve všech relevantních případech ze strany obviněného naplněna.

96. Ani námitce dovolatele, podle níž jeho jednání popsané pod bodem IV.) vůbec nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 183 odst. 1, 2 tr. zákoníku není možno přisvědčit. Obviněný má sice pravdu, pokud zdůrazňuje, že skutkovou podstatu rozhodného deliktu nelze naplnit zásahem do tajemství věcí, odlišných od dokumentů, nicméně z rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplývá, že obviněný vytýkanými skutky narušil tajemství dokumentů uchovávaných v soukromí, v čemž bylo spatřováno jednání naplňující znaky předmětného trestného činu (viz odstavec 184. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a především pak odstavce 305. až 308. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Jak přitom správně dovodil odvolací soud, není rozhodné, kolik fotografií bylo následně ze strany obviněného dále užito v rámci podnikatelské činnosti, ani zda některé snímky zachycovaly jiné předměty než dokumenty. Kruciální význam naopak má skutečnost, že obviněný prokazatelně zasáhl do tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí, když vybrané dokumenty uchovávané v soukromí inkriminované kanceláře ofotil na elektronická zařízení, zmíněné fotografie zpřístupnil dalším osobám a využil je k dosažení majetkového prospěchu pro společnost XY, s. r. o., což v jádru nepopírá ani sám dovolatel. Takovéto jednání bezesporu zasahuje objekt předmětného trestného činu, a to listovní tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a dokumentů uchovávaných v soukromí. 97. Naopak nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že by určité písemnosti, jejichž povaha není bez dalšího principiálně soukromá, nemohly za žádných okolností požívat ochrany podle § 183 tr. zákoníku. Takovýto limit právní úprava nestanoví a nelze jej dovodit ani ze smyslu a účelu zkoumané normy. Ochrana je v tomto směru poskytována všem dokumentům uchovávaným v soukromí před narušením jejich tajemství. Tajemstvím přitom může být chráněn nejen obsah, ale i s tím související obrazové a jiné ztvárnění listiny nebo odlišné písemnosti, fotografie, filmu nebo jiného záznamu, dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací anebo jiného dokumentu uchovávaného v soukromí bez ohledu na hodnotu pro poškozeného či pachatele; proto se může jednat též např. o pozvánky, propagační letáky apod. (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2308). Tento závěr je logický, neboť i uchovávání dokumentů, jejichž povaha není apriori soukromá, může mnoho vypovědět o konkrétní osobě, jejích potřebách, preferencích, zájmech atd. I skrze nakládání s reklamním letákem nebo podacím lístkem může být výrazně zasaženo do soukromí určité osoby, jelikož i podobné dokumenty se mohou týkat vysoce citlivých a intimních oblastí života a fungování daných person. Principiálně pak nepřichází do úvahy, aby Nejvyšší soud ze své pozice striktně hodnotil, zda obsah konkrétních listin uchovávaných v soukromí obsahuje dostatečně tajné a hodnotné informace, aby jim byla poskytována ochrana, protože vnímání šíře soukromé sféry je z logiky věci značně subjektivní a nelze vyloučit ochranu tajemství listin uchovávaných v soukromí jen proto, že v objektivní rovině obsah předmětných listin nemá žádnou zvláštní hodnotu a neukrývá žádná zásadní a cenná tajemství. Ostatně v opačném případě by podobně selektivním prizmatem muselo být nazíráno i na ochranu tajemství dopravovaných listin, kdy by patřičné ochrany nepožívala běžná korespondence, nýbrž toliko listiny obsahující zásadní a hodnotná tajemství. Toliko výjimečně, za mimořádných okolností by teoreticky mohla zcela marginální hodnota obsahu listin pro poškozeného a pachatele, ve spojení s dalšími faktory, ovlivnit míru společenské škodlivosti spáchaného činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nicméně případnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe v případě dovolatele bezesporu vylučuje skutečnost, že mimo vzpomínané dokumenty uchovávané v soukromí se jeho jednání dotýkalo také množství dalších písemností, o jejichž osobní povaze a významu obsahu nelze pochybovat, což nesporuje ani sám dovolatel. 98. Jistý pravdivý základ má poznámka dovolatele, že k naplnění skutkové podstaty rozebíraného trestného činu nepostačuje pouhé seznámení se s obsahem listin uchovávaných v soukromí ze strany pachatele, nýbrž musí dojít k jejich zveřejnění, zpřístupnění nebo užití jiným způsobem. Nutno ovšem dodat, že obviněný naplnil dva ze tří vymezených alternativních znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 183 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jednak totiž dané listiny zpřístupnil třetím osobám, konkrétně obviněným V. Z. i P. Š. a obsah některých z nich dále zpracoval do záznamů pro společnost Philip Morris International Management SA (viz odstavec 308. rozsudku soudu druhého stupně). Jak přitom přiléhavě podotkl ve svém vyjádření státní zástupce, ke vzniku trestní odpovědnosti rozhodně není vyžadováno, aby pachatel vždy nutně využil obsah listin uchovávaných v soukromí k ohrožení vážnosti poškozeného u spoluobčanů, k jeho poškození v zaměstnání, narušení rodinných vztahů, popř. naopak k vlastnímu obohacení či získání jiné výhody. Pro podobnou teleologickou redukci rozhodného ustanovení absentuje jakýkoliv rozumný důvod, a to i s ohledem na argumenty rozvedené výše. Ostatně popsaný náhled na vytyčenou problematiku ve skutečnosti nemá oporu ani v příslušné komentářové literatuře, třebaže to dovolatel tvrdí. Pro úplnost a srozumitelnost tak Nejvyšší soud uvádí, že podle komentářové literatury je k trestní odpovědnosti potřeba, aby pachatel informace pocházející z listin zveřejnil, zpřístupnil či použil jiným způsobem, zpravidla k ohrožení vážnosti poškozeného u spoluobčanů, k jeho poškození v podnikání nebo jinému majetkovému poškození, k poškození v jeho zaměstnání, k narušení jeho rodinných vztahů, nebo naopak ke svému obohacení či získání jiné výhody apod. (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2308). Jedná se tedy toliko o demonstrativní výčet způsobů typického jiného užití, tedy třetí, poměrně široké a neurčité, alternativy způsobu naplnění objektivní stránky, jehož význam je limitován pojmem zpravidla, který nevylučuje naplnění daného znaku i v jiných případech (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 7 Tdo 1171/2025). Nad rámec uvedeného pak nezbývá než připomenout, že obviněný své jednání realizoval s cílem obstarat prospěch společnosti XY, s. r. o., a navíc zvýhodnit společnost Philip Morris International Management SA. 99. Dovolatel taktéž rozporoval závěry soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 183 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to pod záštitou argumentu, že jednal ve snaze odhalit potenciální trestnou činnost a získat o ní důkazy, nikoliv obstarat si majetkový prospěch. V tomto směru však nelze opomíjet fakt, že obviněný primárně postupoval s cílem zajistit majetkový prospěch společnosti XY, s. r. o., a to v podobě získání finančního plnění za poskytnuté informace. Pravdu měl také státní zástupce, když připomněl procesní nepoužitelnost takto opatřených důkazů v případném trestním řízení, neboť dané důkazy byly získány jednáním vykazujícím znaky trestného činu a bezesporu by nemohly obstát v testu proporcionality. Obviněného tak k jeho jednání primárně nevedly altruistické záměry spočívající ve snaze odhalit potenciální trestnou činnost, avšak finanční zájmy společnosti XY, s. r. o., jejímž byl společníkem, přičemž k dosažení popsaného prospěchu se uchýlil k drastickému a komplexně nepřípustnému cílenému narušení tajemství listin uchovávaných v soukromí. Musel přitom vědět, že svým postupem zákonitě naruší tajemství listin uchovávaných v soukromí a tento zájem porušit chtěl, jednal tedy v úmyslu přímém, pročež bezezbytku naplnil subjektivní stránku předmětného trestného činu. 100. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak Nejvyšší soud obecně konstatuje, že tento lze uplatnit v situaci, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný se skrze tento dovolací důvod snažil napadnout jemu uložený trest, který považoval za nepřiměřeně přísný, protože vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na délku řízení, jeho věk, zdravotní stav i dosavadní beztrestnost, mu měl být uložen trest bezprostředně nespojený s omezením osobní svobody. Ve vytyčeném směru poukázal též na fakt, že ostatním obviněným, přímým pachatelům trestných činů, soudy obou stupňů uložily tresty nespojené s omezením osobní svobody. 101. Nejvyšší soud však v nastíněném duchu připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K takovému pochybení bezesporu nedošlo, což ostatně nenamítá ani obviněný. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Výjimku z uvedeného pravidla představuje situace, v níž dojde k uložení zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu, neboť pak by mohl nastat rozpor s ústavní zásadou přiměřenosti trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Nicméně Nejvyšší soud se plně ztotožnil s názorem státního zástupce, že v posuzovaném případě nedošlo k uložení extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu.

102. Uložený trest prakticky ničím nevybočuje z mezí běžně ukládaných trestů v obdobných případech, přičemž ani dovolatel neuvádí žádnou konkrétní skutečnost, která by tento fakt rozporovala. Naopak argumentace obviněného směřuje k odlišení jeho případu jako specifického, a to zejména pomocí poukazu na značnou délku proběhlého řízení, přičemž je nutno souhlasit s tím, že otázka délky řízení, zvláště v případech, kdy překročila hranice přiměřenosti, zasluhuje reflexi zejména v rovině druhu a výměry ukládaného trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24). Nelze však přisvědčit tvrzení dovolatele, že by soudy nižších stupňů zmíněný faktor nezohlednily a nepromítly do výroku o trestu. Naopak již soud nalézací vzpomínanou skutečnost vzal v potaz (viz odstavec 197. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž soud odvolací právě s primárním odkazem na tento faktor přistoupil, mimo jiné, k výrazné redukci trestu odnětí svobody původně uloženého obviněnému o jednu třetinu (viz odstavec 323. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nelze tedy tvrdit, že by soudy tento aspekt nezohlednily a nepromítly do svých úvah o druhu a výměře uložených trestů. Na tomto místě se zdá vhodným připomenout, že obviněný se dopustil řady skutků, jimiž naplnil skutkové podstaty většího počtu různých trestných činů. Za této situace, kdy obviněnému navíc přitěžovaly další skutečnosti, zejména vysoká společenská škodlivost spáchaných činů, absence jakékoliv sebereflexe a ústřední postavení v rámci realizace dané trestné činnosti, mu odvolací soud uložil trest odnětí svobody ve výměře dvou let, tedy v první třetině zákonné trestní sazby, kterou byl ohrožen. Přijatý závěr přitom odůvodňovaly toliko faktory dosavadní bezúhonnosti obviněného, a především pak většího časového odstupu od spáchané trestné činnosti a s tím související délkou řízení. Za těchto okolností nepovažuje ani Nejvyšší soud takovýto trest za zcela zjevně nepřiměřený a excesivní. 103. Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že obviněný se na trestné činnosti podílel toliko jako účastník, tudíž jeho podíl na spáchané trestné činnosti musel být zákonitě nižší. Ve světle konkrétních okolností posuzované věci je podobný obraz vykreslený dovolatelem v přímém rozporu se skutečným stavem. Obviněný totiž vystupoval v roli ústřední figury ve vztahu k popsané trestné činnosti, která další obviněné nejen pohnula k jejímu páchání a tím celou trestnou činnost iniciovala, leč současně také jednotlivé obviněné propojila jako zdroje získávaných neveřejných informací. Z tohoto důvodu se taktéž obviněný účastnil na drtivé většině vytýkaných skutků, atakoval různé chráněné zájmy a dopustil se nejširší plejády trestných činů. Dlužno poznamenat, že některých ze spáchaných trestných činů se dopustil ve formě pachatelství, a to včetně nejpřísněji trestného pokračujícího zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Právě s ohledem na uvedená fakta, tedy především na rozsah a závažnost spáchané trestné činnosti, ústřední roli obviněného i jeho přístup ke spáchaným trestným činům, uložil odvolací soud obviněnému trest přímo spojený s omezením osobní svobody (viz odstavec 323. odůvodnění jeho rozsudku), který lze sice považovat za přísnější oproti trestům uloženým ostatním obviněným ve zkoumané kauze, avšak nikoliv za trest zjevně nepřiměřený ve vztahu k obviněnému a jím spáchaným trestným činům.

104. Pozornost si pak zaslouží námitky obviněného týkající se skutečnosti, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, tedy nikoliv samotné výměry, ale druhu uloženého trestu. V tomto směru lze souhlasit s dovolatelem, že z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá apel na uvážení účelnosti a proporcionality tohoto druhu trestu, který lze právem považovat za nejpřísnější, a to zvláště v situaci, kdy je překročena přiměřená délka řízení. Na druhé straně ovšem mimořádná délka řízení, která je kompenzována v rámci ukládaného trestu, nutně nevylučuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 910/12, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1181/2016, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 756/17), pouze velí k důkladnějšímu uvážení účelnosti takového druhu trestu a jeho výměry (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09). Nastíněné hodnocení vychází z širšího okruhu podstatných faktorů, mimo aspektů relevantních z hlediska zhodnocení délky řízení, se jedná i o kritéria důležitá pro posouzení účelu trestu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). 105. Co se týká časového odstupu mezi spáchanou trestnou činností a rozhodnutím v posuzované věci, jeví se vhodným konstatovat, že mezi posledním relevantním skutkem obviněného v květnu 2016 a rozhodnutím soudu prvního stupně dne 21. 4. 2023 uplynulo necelých sedm let. Ani v následném řízení o odvolání, které bylo skončeno pravomocným rozhodnutím soudu druhého stupně dne 26. 5. 2025, tedy asi o dva roky později, nelze seznat zcela excesivní a nepřípustný projev průtahů řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení, obzvláště, je-li přihlédnuto ke složitosti skutkové i právní, a to nejen v samotném meritu věci, avšak i v rovině právních otázek vyvstalých v průběhu řízení, rozsahu spisového materiálu, počtu obviněných, sofistikované snaze předmětnou trestnou činnost zakrýt a dalším relevantním faktorům. Předestřené skutečnosti mají význam pro vyloučení libovůle orgánů činných v trestním řízení a zvážení míry narušení zásady rychlosti trestního řízení, přičemž nutnost zohlednění tohoto kritéria vychází i z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78 nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Složitost a mimořádnost projednávané věci ovšem automaticky nevede k závěru o bezvýznamnosti kritéria délky řízení pro účely úvah spojených s ukládáním trestu. Jedná se spíše o potřebu stanovit vzájemný poměr sice odůvodněné, leč přesto nežádoucí míry překročení řádné délky trestního řízení a druhu i výměry ukládaných trestů. 106. Ve smyslu druhého kritéria musí být přihlédnuto k míře závažnosti spáchaných činů, která je v rozebíraném případě relativně vysoká, zvláště vzhledem k rozsahu páchané trestné činnosti, faktickému ohrožení probíhajících trestních řízení atd. Dále k potřebě odradit obviněného od opakování trestné činnosti takto závažného charakteru, stejně jako ochránit společnost před jeho jednáním, a to i s ohledem na absenci jakékoliv sebereflexe z jeho strany. Zcela zásadní význam má pak skutečnost, že zejména odvolací soud aspekt délky řízení neopomenul, ale promítl jej do výroku o trestu, což také řádně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku (viz výše). Nejednalo se tedy o situaci, kdy by soud uložil trest stejného druhu a výměry, jako by k žádným průtahům ve věci nedošlo (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/09). Naopak je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrné, že zmíněný faktor důsledně zohlednil a pečlivě uvážil též otázku, zda je na jednotlivé obviněné možno působit jen některým z alternativních trestů, nicméně v případě obviněného dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že je na něj potřeba působit již nepodmíněným trestem odnětí svobody, byť ve znatelně nižší výměře než za běžných okolností.

K dovolání obviněného P. Š.

107. Obviněný své dovolání založil výhradně na tvrzení, že rozhodná skutková zjištění ve věci vycházejí z procesně nepoužitelného důkazu v podobě záznamu ze sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2 tr. ř., konkrétně vnitřního prostoru automobilu obviněného I. G., neboť předmětné sledování bylo povoleno toliko dozorovou státní zástupkyní a nikoliv soudcem. 108. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 109. Vznesená námitka je plně podřaditelná pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy navozuje situaci, kdy se rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zakládají na procesně nepoužitelných důkazech. Důvodností této výhrady se však již, v širším kontextu většiny podaných dovolání v projednávané věci, Nejvyšší soud zabýval v odstavcích 70. až 80. odůvodnění tohoto usnesení, přičemž závěry v nich uvedené lze bezezbytku vztáhnout i k dovolání obviněného, jelikož v nich došlo též k reflexi jeho argumentů. Z nastíněných důvodů dovolací soud toliko připomíná, že inkriminovanou námitku neshledal důvodnou a v podrobnostech odkazuje na výše vymezenou část odůvodnění tohoto usnesení.

K dovolání obviněného R. H.

110. Obviněný své dovolání opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., protože vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 111. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

112. Obviněný R. H. předně kritizoval obsah skutkových zjištění soudů obou stupňů, jelikož dle jeho mínění nenalézají oporu v provedeném dokazování, bylo jich dosaženo v rozporu se zásadami trestního řízení a vycházejí z chybného způsobu hodnocení důkazů. Zmíněné námitky však Nejvyšší soud nevyhodnotil za opodstatněné. 113. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo. Na předestřeném závěru nemůže ničeho změnit nepodložené odlišné mínění dovolatele. 114. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nejvyšší soud tudíž mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

115. Rozhodně nelze přijmout tvrzení dovolatele, že obviněný I. G. vystupoval v pozici osoby spolupracující ve prospěch Policie ČR, a právě jen z tohoto důvodu mu obviněný předával vybrané informace nikoliv zásadního charakteru. Tuto verzi skutkového děje na základě důkladné úvahy vycházející z obsahu provedených důkazů zavrhl již soud prvního stupně, přičemž svůj závěr logicky a dostatečně zdůvodnil (viz odstavce 55. až 61. odůvodnění jeho rozsudku). S přijatým závěrem i užitou argumentací nalézacího soudu se posléze plně ztotožnil také soud druhého stupně (viz odstavec 234. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž ani Nejvyšší soud nemůže vzpomínanému vývodu ničeho vytknout. Zbývá toliko připomenout, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný neevidoval obviněného I. G. jako osobu spolupracující ve prospěch Policie ČR, ani o jeho využívání tímto způsobem neinformoval svou nadřízenou. Prokazatelně přitom obviněnému I. G. poskytoval neveřejné informace z předmětných trestních věcí, nikoliv informace obecného rázu či operativní legendy, které následně obviněný I. G. využíval v rámci své podnikatelské činnosti. Dále z provedených důkazů vyplynulo, že obviněný I. G. v nastíněném směru úkoloval další obviněné, včetně dovolatele, aby mu zajišťovali neveřejné informace z různých probíhajících řízení, a v jednom případě dokonce prokazatelně hodnotil práci obviněného. Z charakteru předávaných informací, směru jejich toku od obviněného k obviněnému I. G., stylu komunikace mezi nimi a dalších relevantních skutečností tudíž nad veškerou pochybnost vyplynulo, že shora uvedená verze skutkového děje nabízená dovolatelem nemůže mít pravdivý základ. 116. Dovolatel taktéž namítl, že jeho jednání možná překročilo podmínky stanovené interními předpisy Policie ČR, avšak takovýto postup je u Policie ČR běžný a není možno jej klást na roveň trestnému činu. Nicméně při formulaci této výhrady dovolatel zcela přehlédl komplexní charakter svých činů a jednotlivé indicie spojené v ucelený řetězec jednoznačně vyznačující podstatu vytýkaného jednání, které se rozhodně neomezovalo na pouhá zanedbatelná pochybení při dodržování oficiálních postupů. Postrádá tedy jakoukoliv logiku, aby zkušený policejní důstojník předával osobě spolupracující ve prospěch Policie ČR podstatné neveřejné informace z vybraných trestních kauz, když navíc musel vědět, že daná persona může tyto informace dále využít v rámci svých podnikatelských aktivit, přijímal od ní úkoly a zadání, namísto, aby se vůči takovým vyjádřením osoby spolupracující ohradil. Bezpečně vyvrácena tak byla též verze, podle níž obviněný toliko překročil oficiální interní předpisy Policie ČR v rovině přístupu k osobě spolupracující s Policií ČR, leč obviněného I. G. využíval výhradně tímto způsobem. 117. Souhlasit není možno ani s dovolatelem předkládaným způsobem interpretace záznamu ze sledování ze dne 12. 1. 2016, jelikož žádná zřejmá deklarace řádné spolupráce obviněného I. G. s Policií ČR z daného záznamu nevyplývá a dovolatelem nabízená konstrukce působí značně účelově a vychází z patrného zkreslení obsahu zmíněného důkazu. Nicméně i v případě, kdy by obviněný I. G. skutečně poskytoval výměnnou za neveřejné informace z trestních spisů, které následně využíval ke své podnikatelské činnosti, obviněnému jiné údaje využitelné při odhalování trestné činnosti, nemohl by takový závěr v žádném případě zabránit naplnění skutkových podstat relevantních trestných činů. Podobný vzájemný obchod by totiž na podstatě předmětné trestné činnosti fakticky nic nezměnil. 118. Jedná-li se o skutek zachycený pod bodem II.2) [původně pod bodem II.1) rozsudku nalézacího soudu], nelze s obviněným souhlasit, že by k jeho prokázání chyběly relevantní důkazy a jeho konstrukce se zakládala na vadném způsobu hodnocení důkazů. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v zásadě pouze zopakoval výhrady uplatněné již v předcházejících fázích řízení, zejména v podaném odvolání, s nimiž se pečlivě a zcela dostačujícím způsobem vypořádal již soud odvolací (viz odstavce 253. až 257. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), přičemž na tuto argumentaci dovolací soud v podrobnostech odkazuje. Toliko pro přehlednost se zdá vhodným stručně shrnout, že valná část skutečností, na něž obviněný poukazoval, zcela postrádá význam pro posouzení rozhodných skutkových okolností určujících pro naplnění znaků trestného činu, tedy fakticky vybočují z rámce první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V řadě dalších případů se jedná toliko o snahu obviněného prosadit vlastní náhled na provedené důkazy a podpořit tak odlišnou verzi skutkového děje, čímž však opět vybočuje z mezí vzpomínaného dovolacího důvodu. Místy se kritika vyjádřená dovolatelem míjí se skutečnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Nijak nelogicky posléze nepůsobí závěr soudů obou stupňů, že na schůzce dne 12. 1. 2016 obviněný přislíbil obviněnému I. G. poskytnutí záznamu o zahájení úkonů trestního řízení vydaného předchozího dne, když je pochopitelné, že tento dokument neměl dovolatel v daný moment k dispozici. Tvrdil-li dovolatel, že jeho schůzka s obviněným I. G., uskutečněná dne 12. 1. 2016., se týkala odlišné kauzy, pak nutno odkázat na poměrně detailní zdůvodnění soudu nalézacího, proč toto tvrzení nekoresponduje s realitou (viz zejména odstavce 66. až 71. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). 119. Obviněný dále tvrdil, že soudy obou stupňů mylně vycházely z předpokladu, že do spisové složky ve věci reklama, evidované v elektronickém systému ETŘ, vstoupil dne 11. 1. 2016 v čase od 13:38 do 14:23 hod. a také dne 12. 1. 2016 v 15:02 a 15:03 hod., avšak z výpisů z přístupů dovolatele do elektronického systému ETŘ zmíněné informace nevyplývají. V tomto směru je nutno dát obviněnému za pravdu, jelikož z výpisu z přístupů obviněného do elektronického systému ETŘ skutečně nevyplývá, že by ve shora vymezených časech vstupoval do složky týkající se kauzy reklama a není tak zřejmé, jakým způsobem soudy nižších stupňů dospěly k předmětnému zjištění. Nicméně s realitou nekoresponduje ani tvrzení dovolatele, že by v klíčové době, mezi vznesením žádosti ze strany obviněného I. G. o neveřejné dokumenty a informace (na schůzce dne 12. 1. 2016 v době od 14:21 do 14:28 hod.) a momentem předání daných informací (dne 13. 1. 2016 od 13:16 do 13:57 hod.) do příslušné složky v systému ETŘ vůbec nevstupoval. Obviněný totiž do vzpomínané složky v tomto časovém rozmezí prokazatelně vstoupil, a to dne 13. 1. 2016 v 9:20 hod. Stejně tak inkriminovanou složku otevřel krátce před počátkem rozhodného intervalu, tedy dne 12. 1. 2016 ve 12:36 hod. (viz výpis vstupů obviněného do elektronického systému ETŘ ve věci reklama na č. l. 12714). Závěry soudů nižších stupňů jsou tak v zásadě správné z hlediska zjištění, že obviněný do složky vedené ve věci reklama v elektronickém systému ETŘ vstoupil krátce před schůzkou s obviněným I. G., na níž měl posledně jmenovaný obviněný nejpozději požádat o předání relevantních informací a posléze v klíčovém časovém rozmezí mezi tímto okamžikem a momentem předání informací, liší se toliko přesná data a časy zmíněných vstupů. Nadto musí Nejvyšší soud konstatovat, že přesná doba vstupů ze strany obviněného do elektronického systému ETŘ nepředstavuje rozhodnou skutečnost určující pro naplnění znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zatímco naplnění skutkové podstaty jiného trestného činu (například trestného činu podle § 230 tr. zákoníku), v rozhodném skutku popsaném pod bodem II.2) výše shledáno nebylo. Nastíněné časové aspekty vstupů obviněného do ETŘ dokonce nejsou ani obsaženy v popisu označeného skutku, tudíž význam této nepřesnosti nemá nikterak zásadní charakter. 120. Rovněž dovolatelovy námitky vztahující se ke skutku zachycenému pod bodem II.1) výše [původně pod bodem II.2) rozsudku nalézacího soudu], zcela dostačujícím způsobem prověřil a vypořádal soud druhého stupně (viz odstavec 251. odůvodnění jeho rozsudku), pročež Nejvyšší soud na tuto pasáž z odůvodnění napadeného rozsudku v podrobnostech odkazuje, neboť ani zde nedetekoval žádný zásadní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu. K obsáhlé kritice dovolatele směřující vůči zjištění o jeho osobní účasti na instruktáži realizované dne 24. 6. 2014 se jeví vhodným upozornit, že dané zjištění přehodnotil již soud druhého stupně, který vzpomínanou skutečnost také odstranil z popisu příslušného skutku (viz opět odstavec 251. odůvodnění jeho rozsudku), pročež dovolatel fakticky brojí proti skutkovému zjištění, které již bylo vyvráceno a nepředstavuje součást skutku vytýkaného jeho osobě. Zbývá jen doplnit, že přístup obviněného, který ve svém dovolání hodnotil jednotlivé důkazy silně separovaně, nelze přijmout, jelikož je sice pravdou, že většina jednotlivých důkazů by v případě striktně izolovaného posuzování připouštěla možnou existenci odlišné verze skutkového děje, avšak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů musí být provedené důkazy hodnoceny též ve vzájemných souvislostech, přičemž soudům nižších stupňů není možno vytýkat, že své skutkové závěry vybudovaly na komplexním náhledu na důkazní stav jako celek, a to při zohlednění vzájemných vazeb a spojitostí jednotlivých důkazů. Námitky obviněného, že soudy nezjistily přesný okamžik, kdy získal předmětné informace a konkrétní způsob, jakým se tak stalo, opět zcela postrádají na relevanci. Z provedených důkazů je totiž zcela očividné, že dovolatel mohl shromáždit inkriminované informace různými cestami, jež pro něj byly v rozhodný čas dostupné, přičemž není zásadní, které z nich a případně v jakém rozsahu využil. Nadto byla jeho znalost stěžejních informací v rozhodnou dobu bezpečně prokázána i emailem, který obviněný zaslal v ranních hodinách dne 23. 6. 2014, v jehož obsahu byly zahrnuty některé z relevantních údajů. 121. Obdobně se odvolací soud podrobně vypořádal i s námitkami proti zjištěním o skutku popsaném pod bodem II.3), které dovolatel zopakoval ve svém dovolání (viz odstavec 260. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž s touto argumentací soudu druhého stupně se Nejvyšší soud ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Předně je nutno odmítnout tvrzení o zásadních nesrovnalostech v časovém rámci vytýkaného skutku, neboť tvrzení dovolatele o této časové nesouladnosti, zcela vylučující skutkový stav zjištěný soudy, částečně vychází z účelových úprav výpovědí svědků a dezinterpretace vybraných skutečností a zčásti zcela postrádá oporu v provedeném dokazování. Například ze svědecké výpovědi svědkyně D. S. jednoznačně vyplývá, že již nedokázala přesně časově vymezit své zapojení do řízení ve věci Angelika (viz protokol o hlavním líčení ze dne 18. 8. 2021 na č. l. 14986). Ze svědecké výpovědi posledně jmenované svědkyně rovněž neplyne, že by obviněnému žádné informace o kauze Angelika nesdělovala, nýbrž naopak je z ní zřejmé, že mu takové informace podávala, byť měla dojem, že se jedná o informace obecnějšího rázu, které obviněný potřebuje k plnění úkolů na vedoucí pozici (viz protokol o hlavním líčení ze dne 18. 8. 2021 na č. l. 14984). Obdobně ze svědecké výpovědi svědka P. H. nevyplývá, že by přesně určil s jistotou interval čtrnácti dnů, jako maximální odstup od chvíle, kdy se mohla svědkyně D. S. seznámit s relevantními informacemi ve věci Angelika, nýbrž, dle vlastních slov jmenovaného svědka, šlo pouze o hrubý odhad s odstupem šesti let. 122. Souhlasit není možno ani se způsobem, jakým obviněný interpretoval jednotlivé záznamy ze sledování osob a věcí, když jejich obsah posuzoval silně separovaně, vytrhával je ze vzájemného kontextu, nebo naopak zcela opomíjel časový odstup mezi jednotlivými zachycenými hovory. Pokud se jedná o tvrzení, že zájmová vyjádření obviněného I. G. na záznamu ze sledování osob a věcí ze dne 17. 2. 2015 se nemohla týkat věci Angelika, jelikož v ní vykonával dozor státní zástupce, zatímco obviněný se zmínil o státní zástupkyni, pak Nejvyšší soud konstatuje, že jednak není vyjádření obviněného I. G. jazykově tak zřejmé, když hovořil o osobách v množném čísle a užil číslo jednotné, avšak především daná skutečnost není způsobilá založit výše popsaný zjevný rozpor. Nadto lze postřehnout, že obviněný I. G. si, patrně v návaznosti na množství věcí, o něž projevoval zájem, podobné skutečnosti místy pletl (srov. například záměna pohlaví na záznamu ze sledování ze dne 29. 3. 2015 na č. l. 11617). 123. Taktéž musí Nejvyšší soud zavrhnout výhrady dovolatele vznesené vůči skutkovým zjištěním ohledně skutku zachyceného pod bodem II.4), protože s těmito se zcela dostatečně vypořádal již odvolací soud (viz odstavce 263. odůvodnění jeho rozsudku). Pouze nad rámec se zdá vhodným upozornit, že ani existence materiálů ze zájmového prostředí, na něž poukazuje dovolatel, nemohla vyvrátit skutková zjištění soudů obou stupňů a změnit náhled na podstatu vytýkaného jednání. Rovněž nutno opětovně zdůraznit, že způsob, jakým obviněný formuloval své námitky, představuje pouhou snahu prosadit vlastní způsob hodnocení vybraných důkazů, oproti závěrům, které v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů přijaly soudy nižších stupňů. Navíc dovolatelovy vývody mnohdy vyžadují silně separovaný přístup při hodnocení jednotlivých izolovaných důkazů a místy vyznívají velmi účelově. Na opodstatněnosti postrádají také námitky dovolatele směřující vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně popsaným pod bodem II.5), poněvadž i s těmito se zejména odvolací soud dostatečně vypořádal (viz odstavec 264. odůvodnění jeho rozsudku). Dovolací soud považuje za vhodné toliko připomenout, že míra povědomí obviněného I. G. o informacích zachycených v dokumentech, které mu předal obviněný, v žádném případě nepředstavuje rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků daných trestných činů, jelikož i za takovéhoto stavu věcí by obviněný svým jednáním všechny jejich znaky naplnil. Skutková verze prosazovaná obviněným, podle níž došlo k předání relevantních dokumentů jakýmsi podivným omylem, je přitom v kontextu všech důkazů provedených ve věci zcela vyloučena a působí až absurdně, pročež nemůže ani teoretické zpochybnění způsobu vzniku daktyloskopických stop obviněného I. G. na předmětných listinách odůvodnit změnu náhledu na rozhodná skutková zjištění. 124. Obviněný ve svém dovolání výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť přímo netvrdil, že soudy nižších stupňů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků daných trestných činů nedůvodně neprovedly podstatné navrhované důkazy. Souběžně ani většina konkrétních námitek, které obviněný vůči procesu dokazování vznesl, nenaplňovala zmíněnou alternativu dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., protože směřovala jen vůči způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů. Z popsaného vzorce vybočují toliko dva případy, kdy obviněný tvrdí, že soud druhého stupně nedůvodně zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování. Předně se mělo jednat o návrh na provedení listinných důkazů v podobě vybraných spisů z jiných trestních věcí a výslech svědka J. H., jednoho ze zpracovatelů inkriminovaných spisů. Následně pak též o návrh obviněného na opětovné přehrání všech záznamů ze sledování. 125. Na tomto místě se zdá vhodným připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). V posuzované věci byly všechny výše zmíněné důkazní návrhy obviněného odvolacím soudem řádně zamítnuty pro nadbytečnost, přičemž soud druhého stupně tato svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnil (viz odstavce 223., 224. a 227. odůvodnění jeho rozsudku). I Nejvyšší soud se přitom se závěrem o nadbytečnosti navrhovaných důkazů ztotožnil, neboť tyto měly pouze doplňkově podpořit dovolatelovy alternativní konstrukce odlišných skutkových zjištění, jejichž pravdivost již byla dalšími, ve věci provedenými důkazy bezpečně vyvrácena. Nezbývá tedy než uzavřít, že v projednávané věci nedošlo k nedůvodnému neprovedení podstatných navrhovaných důkazů, které by měly vztah k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků relevantních trestných činů. 126. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. 127. Obviněný sice explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., leč obsah podaného dovolání nezahrnoval žádné konkrétní námitky, jimiž by předmětný dovolací důvod mohl být naplněn. Za takovou výhradu nelze považovat ani kritické poznámky dovolatele k otázkám naplnění subjektivní stránky, včetně úvah o absentujícím motivu, poněvadž i tyto námitky se omezují toliko na zpochybnění skutkového stavu zjištěného soudy. Jelikož veškeré výhrady dovolatele směřovaly jen proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, nemohl Nejvyšší soud dospět k jinému závěru, než že byl vzpomínaný dovolací důvod uplatněn toliko formálně, aniž by však obviněný reálně rozporoval právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení ve věci.

K dovolání obviněné JUDr. D. M.

128. Obviněná JUDr. D. M. opřela své dovolání o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., když vyjádřila názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, souběžně se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech, rovněž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a dovolatelce byl uložen trest, který trestní zákon nepřipouští.

129. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 130. Obviněná předně brojila proti rozhodným skutkovým zjištěním soudu nalézacího, kritizovala jednotlivé dílčí skutkové závěry a tvrdila, že tyto jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, popř. vůbec nenacházejí oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že argumentaci dovolatelky bylo možno částečně subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak nemohlo jí být přiznáno opodstatnění.

131. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo. Na předestřeném závěru nemůže ničeho změnit nepodložené odlišné mínění dovolatelky.

132. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nejvyšší soud tudíž mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

133. Předně nelze souhlasit s tvrzením dovolatelky, že by závěr soudu nalézacího, podle něhož bylo účelem obviněného I. G. využít informace a materiály získané od obviněné k vlastní podnikatelské činnosti, postrádal oporu v provedeném dokazování. Naopak soud prvního stupně velmi podrobně a logicky popsal, na základě, jakých důkazů zmíněný závěr dovodil (viz zejména odstavce 135., 136., 140., 141. a 157. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž tomuto nemůže Nejvyšší soud ničeho vytknout. S reálným stavem věcí nekoresponduje ani vyjádření dovolatelky, že neoprávněně poskytnuté informace neměly žádnou hodnotu, jelikož zainteresované osoby s nimi již byly obeznámeny, přičemž v tomto směru nezbývá než odkázat na odstavec 136. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího, s jehož obsahem se dovolací soud plně ztotožnil. Dostatečně bylo v předmětné věci rovněž prokázáno povědomí obviněné o způsobu dalšího využití informací ze strany obviněného I. G., přičemž daný aspekt je ještě umocněn skutečností, že obviněná za vytýkaný čin inkasovala v případě skutku pod bodem III.1) finanční plnění. V podrobnostech nezbývá než opět odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (především odstavce 135., 139., 155., 157. a 158.). Na uvedeném nemůže nic změnit otázka, s jakou mírou přesnosti znala obviněná podstatu smluvního či jiného podkladu, na jehož základě inkriminované informace obviněný I. G. třetím osobám poskytoval, stejně jako to, zda se posledně jmenovaný obviněný oficiálně zaštiťoval poskytováním detektivních, nebo bezpečnostních služeb. Tvrdila-li dovolatelka, že se naopak spoléhala na výlučné využití poskytnutých neveřejných informací z databází státního zastupitelství obviněným I. G. pro účely Policie ČR, popř. Celní správy ČR, pak nutno konstatovat, že tato teze je v příkrém rozporu s obsahem provedených důkazů, odporuje v zásadě všem skutkovým zjištěním nalézacího soudu a v jádru vyznívá až absurdně. Nelze si totiž představit, že by Policie ČR a Celní správa ČR musely získávat informace ze státního zastupitelství takto podloudnou cestou, navíc skrze osobu stojící zcela mimo příslušné orgány státu a mající v dané oblasti vlastní soukromé zájmy. 134. Řada dalších výhrad vůči skutkovým zjištěním soudu nalézacího formulovaných obviněnou posléze opět, buďto neodpovídá realitě, nebo zcela postrádá význam pro posuzovanou věc či vybočuje z mezí uplatněného dovolacího důvodu, popř. se zakládá na prosazování vlastních, často nelogických, verzí skutkového děje, a to skrze silně separované a místy účelové hodnocení vybraných důkazů, bez ohledu na jejich vzájemnou provázanost. Tak tomu je například v rovině zjištění o konspirativních metodách postupu obviněné, zejména ve vazbě na užívání kryptovacího telefonu, který jí obstaral právě obviněný I. G. Dovolatelka zmíněný přístroj využívala silně selektivně jen k zajištění vybraných komunikací, přičemž v tomto velmi úzkém portfoliu kontaktů se nacházel opět obviněný I. G. (viz odstavce 137. a 138. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Není tak možno akceptovat závěr nabízený dovolatelkou, že kryptovací telefon si obstarala a komplexně užívala pro zajištění ochrany vlastního soukromí, nikoliv k zakrytí páchané trestné činnosti. 135. Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, podle níž prokazatelně disponovaly vybrané osoby, včetně svědka R. B. a obviněného I. G., inkriminovanými materiály z příslušného spisu státního zastupitelství, tudíž je nemohla poskytnout obviněnému I. G. obviněná, jak je zachyceno v popisu skutku pod bodem III.1). S touto výhradou se již dostatečně vypořádal odvolací soud (viz odstavce 287. a 289. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž Nejvyšší soud nad rámec této argumentace toliko stručně připomíná, že nelze směšovat jakékoliv obecné povědomí o dané kauze, popř. existenci zájmových listin, s faktickou znalostí jejich obsahu a dispozicí s nimi. I s dalšími námitkami obviněné ohledně skutkových zjištění týkajících se skutků pod body III.1) a III.2) se dostatečně a logicky vypořádal odvolací soud (viz odstavce 286. až 292. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž valná část této pasáže podaného dovolání se zakládá jen na opětovném nesouhlasu se skutkovými závěry soudu prvního stupně a snaze prosadit vlastní způsob hodnocení důkazů. Se vznesenými výhradami se však nelze ztotožnit, zejména musí Nejvyšší soud kategoricky odmítnout opakovaně užívanou argumentační linii, podle níž by s ohledem na délku vyšetřování a nasazené technické prostředky, musely být nutně, v případě viny obviněné, zachyceny a důkazně podloženy všechny podrobnosti a detaily vytýkaných skutků, přičemž pokud tomu tak nebylo, nemohly soudy nižších stupňů dospět k důvodnému závěru o vině obviněné. Podobný přístup odporuje samotné podstatě dokazování a vůbec nezohledňuje povědomí obviněných o metodách orgánů činných v trestním řízení a s tím spojenou značnou mírou konspirace v jejich jednání, a to včetně počínání dovolatelky. 136. Obviněná rovněž tvrdila, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků skutkových podstat relevantních trestných činů se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné navrhované důkazy. Uplatnila tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v jeho druhé a třetí alternativě, nicméně ani v tomto směru nelze jejím výhradám přiznat relevanci.

137. Pokud se jedná o námitku směřující vůči použitelnosti záznamů o sledování osob a věcí, konkrétně vnitřního prostoru osobního automobilu obviněného I. G., pak Nejvyšší soud plně odkazuje na odstavce 70. až 80. tohoto usnesení, v nichž se zmíněnou výhradou podrobně zabýval, přičemž závěry v nich uvedené lze bezezbytku vztáhnout i k dovolání obviněné, jelikož v nich došlo též k reflexi jejích argumentů. Z nastíněných důvodů dovolací soud toliko připomíná, že inkriminovanou námitku neshledal důvodnou a v podrobnostech odkazuje na výše vymezenou část odůvodnění tohoto usnesení. 138. Dovolatelka dále brojila proti procesní použitelnosti důkazů, které vzešly z úkonů provedených vyloučenými osobami, konkrétně vrchní státní zástupkyní v Praze, JUDr. Lenkou Bradáčovou, Ph.D., a policejním orgánem D. P. Jak přitom správně poznamenal státní zástupce, předestřená námitka se míjí s obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť tento dovolací důvod zakládají pouze situace, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), jenž vydal dovoláním napadené rozhodnutí. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu totiž nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003). Dovolatelka ovšem neuplatnila předmětnou argumentaci v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., leč v rovině druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 139. Je pravdou, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by za určitých podmínek mohla naplňovat i tato zvolená argumentace. Jednalo by se o situaci, kdy by ve věci rozhodl vyloučený orgán, který by realizoval stěžejní důkaz či důkazy ve věci, mající zásadní význam pro výrok o vině, tudíž by následně vznikly pochybnosti o zákonnosti inkriminovaného důkazu a jeho použitelnosti v dalších fázích řízení při formulování skutkových závěrů, a zbývající důkazy by zjevně již neprokazovaly skutek v té verzi, jakou zjistily soudy, čímž by došlo k porušení práva na spravedlivý proces (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 315/2017). Je však třeba mít stále na paměti, že i v takovém případě nezbývá než vycházet z ustanovení upravujících podjatost orgánů činných v trestním řízení (§ 30 odst. 1 tr. ř.) a že jen procesní vada spočívající v nevyloučení (skutečně podjatého) orgánu činného v přípravném řízení ve smyslu tohoto ustanovení by mohla mít vliv na použitelnost výsledků úkonů, jež byly vyloučenou osobou učiněny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020). 140. Jedná-li se o námitku podjatosti vznesenou vůči vrchní státní zástupkyni v Praze, zdá se vhodným připomenout, že touto se příslušné orgány vícekrát zabývaly. Nejprve o své podjatosti rozhodla usnesením ze dne 3. 6. 2016, č. j. VZV 14/2016-210, samotná vrchní státní zástupkyně v Praze, přičemž dospěla k závěru, že není vyloučena z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení. Následnou stížnost dovolatelky proti zmíněnému rozhodnutí vrchní státní zástupkyně v Praze posléze zamítl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství usnesením ze dne 15. 7. 2016, č. j. 2 NZT 18/2016-145. Obviněná proti vzpomínanému usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2753/16 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Danou problematikou se posléze zabýval též soud prvního stupně (viz odstavec 8. odůvodnění jeho rozsudku) a přezkoumal ji rovněž soud odvolací (viz zejména odstavce 219. a 277. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž ani jeden ze soudů nižších stupňů nedospěl k závěru o vyloučení vrchní státní zástupkyně v Praze. 141. Také Nejvyšší soud nemůže závěrům obsaženým ve všech výše popsaných rozhodnutích ničeho vytknout a v podrobnostech na ně odkazuje. Na tomto místě se jeví vhodným především zdůraznit, že drtivá většina důvodů, na nichž obviněná zakládala své přesvědčení o podjatosti vrchní státní zástupkyně v Praze vyplývala z jejího procesního postupu v dané věci. Takové důvody ovšem nejsou fakticky způsobilé vést k vyloučení státního zástupce, neboť závěr o podjatosti nemůže být obecně dovozován na základě procesního postupu policejního orgánu nebo osoby v něm činné, státního zástupce, soudce nebo přísedícího, a to dokonce ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, nebo ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020). Stejně tak nelze podjatost vrchní státní zástupkyně v Praze vůči obviněné vyvozovat z toho, že se v rámci soustavy státního zastupitelství, ze své pozice vedoucí státní zástupkyně nadřízeného státního zastupitelství, vymezovala vůči postupům dovolatelky, s nimiž nesouhlasila. Jak správně uvedly soudy nižších stupňů, z ničeho totiž nevyplývá, že by tyto pracovní neshody přerostly do osobní roviny. Takovéto hájitelné tvrzení nevznesla ani samotná dovolatelka, protože její úvahy o tom, že realizace určitých úkonů měla sloužit i osobním zájmům vrchní státní zástupkyně v Praze, popř. že způsob jejich provedení nabíral šikanózního charakteru, zůstaly ve zcela obecné a povšechné rovině, přičemž jejich důvodnosti v projednávané věci nic nenasvědčuje. Náhled na danou problematiku přitom nemohou změnit ani údajně nově zjištěné skutečnosti, neboť s těmito se reálně soudy nižších stupňů, a částečně už i další orgány rozhodující ve věci, dostatečně vypořádaly. Zbývá shrnout, že většinově se jedná toliko o další pokračování argumentace obviněné ve výše nastíněném směru, založené na akcentaci pracovních neshod či kritice procesních postupů vrchní státní zástupkyně v Praze, doplněné snahou o prosazení vlastního hodnocení provedených důkazů, oproti závěrům soudů nižších stupňů. 142. Pokud jde o tvrzení obviněné o podjatosti policejního orgánu činného v posuzované věci, jeví se příhodným nejprve ozřejmit, že teoreticky je skutečně možné, aby vznikl stav, kdy bude určitý orgán činný v trestním řízení systémově podjatý jako celek. Dané situace sice představují stav výjimečný, avšak nikoliv zcela nemyslitelný. Zásadní je ovšem fakt, že v takovém případě musí být nejprve z rozhodování vyloučena konkrétní osoba, u níž budou detekovány reálné důvody vyvolávající racionální pochybnost o její nepodjatosti. Teprve za takového stavu věcí, by přicházelo do úvahy zabývat se povahou a důvody, které vedly k vyloučení zmíněné osoby z rozhodování a uvážit, zda by se mohly vztahovat i k dalším osobám, působícím v onom orgánu. Tudíž námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze vznášet výhradně proti konkrétním osobám, jež se na provádění těchto úkonů reálně podílejí, nikoliv proti neurčitým osobám (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 371). 143. Dovolatelčino tvrzení o podjatosti příslušného policejního orgánu se z valné části zakládalo na obecných výtkách vůči policejnímu útvaru jako celku, nesměřovalo tak vůči konkrétní osobě, pročež v této rovině nemohla být zmíněná námitka považována za důvodně uplatněnou, jak správně vyhodnotil soud odvolací (viz odstavec 281. odůvodnění jeho rozsudku). Uvedla-li pak obviněná v podaném dovolání jména konkrétních policistů činných v daném policejním útvaru, nezbývá než souhlasit s míněním státního zástupce, že dovolatelkou užité argumenty nejsou způsobilé založit racionální pochybnost o podjatosti jmenovaných policistů. Nejedná se totiž o důvody, z nichž by vyplýval osobní vztah policejního orgánu k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, popř. výsledku osobního podílu na rozhodování v předchozích fázích trestního řízení. Za dostatečný důvod nelze považovat divoké spekulace obviněné o možném přátelském vztahu D. P. k S., a skrze takto tvrzený, leč fakticky nepodložený, blízký vztah jmenovaného policisty k obviněnému v jiné trestní věci, dovozovat jeho osobní zájem na projednávané kauze. Relevanci v tomto směru postrádá též poukaz obviněné na kolegiálně přátelský vztah mezi D. P. a obviněným R. H., jak správně uvedl soud druhého stupně, neboť nezbytnou složkou profesionality příslušníka policie ČR je i schopnost nestraně rozhodovat ve věcech, v nichž vystupují osoby, s nimiž jej pojí kolegiální přátelství (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 7 Tz 178/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1228/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 4 Tdo 179/2020). Právě takto přitom svůj vztah k výše jmenovanému policistovi popsal i sám obviněný R. H. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 16. 6. 2021 na č. l. 14797). 144. Další výhrada obviněné směřovala vůči postupu, při němž byl znalecky zkoumán obsah jí užívaného služebního počítače, jelikož se v něm měly nacházet informace podléhající povinnosti mlčenlivosti, avšak orgány činné v trestním řízení si k tomuto postupu nevyžádaly souhlas soudce podle § 8 odst. 5 tr. ř. Jak ovšem správně podotkl státní zástupce, nastíněná námitka fakticky není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, poněvadž obviněná nejen, že neuvedla žádná rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků relevantních trestných činů, která by se na daném důkazu měla zakládat, ale sama otevřeně připustila, že popsaným zkoumáním nebyl v posuzované věci získán vůbec žádný důkaz. Nezbývá tak než uzavřít, že vznesená námitka se zcela míjí s rozsahem uplatněného dovolacího důvodu. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že k vytyčené problematice se vyjádřil odvolací soud v odstavci 285. odůvodnění svého rozsudku, přičemž k vydání předmětného počítače byl městský státní zástupce v Praze řádně zproštěn mlčenlivosti (viz opatření nejvyššího státního zástupce ze dne 26. 7. 2016 na č. l. 5624). 145. Jen s notnou mírou tolerance lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě podřadit tvrzení dovolatelky, podle něhož byly důkazy získané z dozorových spisů Městského státního zastupitelství v Praze, a policejních spisů Krajského ředitelství hl. m. Prahy opatřeny nezákonným způsobem, neboť k jejich vydání nebyl vyžádán souhlas soudce podle § 8 odst. 5 tr. ř., tudíž nejsou procesně použitelné. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že předestřená námitka zcela zjevně postrádá opodstatnění. 146. Ve výše naznačeném směru se zdá vhodným nejprve obecně připomenout, že podle § 8 odst. 1 tr. ř. jsou státní orgány, právnické a fyzické osoby povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Na základě § 8 odst. 4 tr. ř. lze plnění výše uvedené povinnosti odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem nebo státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, krom v zákoně vymezených výjimek. Podle § 8 odst. 5 tr. ř. nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. Tím není dotčena povinnost mlčenlivosti advokáta podle zákona o advokacii. Ustanovení § 25 odst. 2 zákona o státním zastupitelství pak uvádí, že nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, může státního zástupce zprostit mlčenlivosti z vážných důvodů nejvyšší státní zástupce; nejvyššího státního zástupce zprošťuje povinnosti mlčenlivosti ministr spravedlnosti. 147. Z výše uvedeného je proto patrné, že § 25 odst. 2 zákona o státním zastupitelství stanovuje podmínky zbavení mlčenlivosti státního zástupce v obecné rovině, nikoliv přímo ve vztahu k trestnímu řízení, tudíž je aplikovatelné i podpůrné ustanovení § 8 odst. 5 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 744/06). Uvedenému ovšem nelze rozumět tak, jak navrhuje dovolatelka, naopak se Nejvyšší soud ztotožňuje s názorem prezentovaným státním zástupcem, že za nastalého stavu věcí je možno pro účely trestního řízení prolomit povinnost mlčenlivosti i obecným postupem podle § 25 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, tedy zproštěním dané povinnosti nejvyšším státním zástupcem. Pro případ, že by nejvyšší státní zástupce takový souhlas neudělil, bylo by možno postupovat podle § 8 odst. 5 tr. ř. a potřebné informace vyžadovat po předchozím souhlasu soudce (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 143). Opačný přístup by vedl k absurdním závěrům, neboť v případě předpisů, v nichž je obecnou možností prolomení mlčenlivosti udělení souhlasu ze strany osoby, jíž se informace týkají, by bylo nutno neúčelně vyžadovat, i přes souhlas zmíněné osoby, ještě souhlas soudce. 148. V posuzované věci přitom byla náměstkyně Městského státního zastupitelství v Praze zproštěna mlčenlivosti nejvyšším státním zástupcem (viz opatření Nejvyššího státního zástupce ze dne 21. 10. 2016 na č. l. 1305), což nepopírá ani samotná obviněná, tudíž pokud následně postupem podle Kancelářského řádu státního zastupitelství poskytla vzpomínané materiály z dozorových spisů Policii ČR, nemohla tímto postupem porušit povinnost mlčenlivosti, jak správně konstatoval odvolací soud (viz odstavec 284. odůvodnění jeho rozsudku). Jedná-li se o materiály ze spisů Policie ČR, vyvstává nutno upozornit, že na základě § 115 odst. 3 zákona o PČR, je ze zákona prolomena povinnost mlčenlivosti příslušníků Policie ČR, v případě, kdy musejí poskytnout součinnost orgánům činným v trestním řízení. V daném případě tudíž nebylo potřeba žádného povolení soudu či jiného orgánu veřejné moci, jak správně zdůraznil již soud prvního stupně (viz odstavec 7. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud je přesvědčen, že výše uvedené případy prolomení povinnosti mlčenlivosti plně dopadají i na situace, kdy mají státní zástupci či policisté poskytovat jiným orgánům činným v trestním řízení relevantní dokumenty či jejich kopie. Pokud totiž povinnost mlčenlivosti obecně zapovídá poskytování oněch neveřejných materiálů nepovolaným osobám, což je ostatně podstatou aktuálně projednávané kauzy, a právě s odkazem na povinnost mlčenlivosti lze poskytnutí daných materiálů odepřít podle § 8 odst. 4 tr. ř., pak není důvod, proč by se na zmíněné jednání neměla vztahovat zákonná možnost prolomení uložené povinnosti mlčenlivosti.

149. Obviněná dále brojila proti procesní použitelnosti záznamu z odposlechu telefonního hovoru ze dne 27. 3. 2013 a záznamu ze sledování osob a věcí ze dne 29. 3. 2015. V obou případech přitom její argumenty vycházely z předpokladu, že k pořízení oněch záznamů došlo na základě povolení, popř. souhlasu soudce, v jehož odůvodnění se vyskytují nepravdy. Vytyčená námitka je sice subsumovatelná pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, leč nelze jí přiznat opodstatnění. 150. Jde-li o příkaz Okresního soudu v Chebu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonu obviněné ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. Nt 2004/2012, k jehož vydání došlo v trestní věci obviněného O. H. a spol., pak musí Nejvyšší soud akcentoval, že se vznesenými námitkami se již dostatečně vypořádal odvolací soud (viz odstavec 280. odůvodnění jeho rozsudku), na něž lze v podrobnostech odkázat. Zbývá tedy v tomto směru pouze zopakovat, že ve vzpomínané věci bylo dáno důvodné podezření opodstatňující vydání předmětného příkazu k odposlechu, neboť podezřelý soudce O. H. měl přislíbit ovlivnění vybraných kauz právě skrze obviněnou, která se s ním následně dvakrát osobně sešla, přičemž obsah druhé schůzky souvisel s výše uvedeným ovlivňováním daných trestních věcí. Nejednalo se tudíž o svévolné nasazení odposlouchávací techniky založené na čistě spekulativním a ničím neodůvodněném podezření, jak tvrdí dovolatelka. Pokud se zmíněné podezření, ve vztahu k obviněné, nepotvrdilo, avšak namísto toho byla zachycena jiná trestná činnost obviněné obdobného charakteru, pak v podobném stavu věcí neshledal Nejvyšší soud žádnou protizákonnost z hlediska užití institutu odposlechu a záznamu o telekomunikačním provozu. 151. Ztotožnit se není možno ani s tvrzením o nedůvodnosti odposlechu z důvodů časových, když ve věci obviněného K. již bylo v době vydání zkoumaného příkazu k odposlechu nepravomocně rozhodnuto. Předně nutno zdůraznit, že vzpomínanou skutečnost státní zastupitelství před rozhodujícím soudcem nikterak nezatajovalo, což ostatně uznává i samotná dovolatelka. Dále nebylo vyloučeno, že obviněná mohla za svou dřívější aktivitu přijmout úplatek či mohla disponovat podstatnými informacemi o snahách dalších podezřelých osob. Tyto závěry přitom byly v odůvodnění předmětného příkazu řádně popsány i vysvětleny, a to včetně vytyčení rozhodných informací, které měly být nasazením odposlechu získány (viz příkaz soudce Okresního soudu v Chebu podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu telefonu obviněné ze dne 31. 1. 2013 na č. l. 7604 až 7607). V neposlední řadě nezbývá než souhlasit se státním zástupcem, že vynesení nepravomocného rozsudku v určité věci nevylučuje její další pokračování, a to za vybraných okolností i před nalézacím soudem. Stejně tak vzetí do vazby určité osoby, která se mohla podílet na trestné činnosti, automaticky nevede k nutnosti ukončit nařízený odposlech, jelikož i v takovém případě může pokračovat důvodná potřeba zákoně opatřovat poznatky o zájmové trestné činnosti z odposlouchávané stanice, když obviněná mohla např. komunikovat s dalšími osobami zapojenými do vymezené trestné činnosti, hovořit o svých dřívějších aktivitách atd. Nezbývá proto než uzavřít, že výše specifikovaný příkaz k odposlechu nepředstavuje důkaz procesně nepoužitelný v posuzované věci. 152. Jedná-li se o souhlas soudkyně Okresního soudu v Chebu ke sledování bytu obviněné ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. Nt 2011/2013, V11/2013), pak nutno opět souhlasit s názorem vyjádřeným státním zástupcem, že následné nepotvrzení každého detailu důvodně předpokládaného v době vydání souhlasu, nemůže automaticky vést k závěru o procesní nepoužitelnosti důkazů na základě uděleného souhlasu opatřených. Otázka přesného okamžiku vzniku vlastnického práva dovolatelky k předmětnému bytu, popř. nastěhování se do něj, není způsobilá vyloučit uskutečnění její schůzky s obviněným I. G. v daném prostoru. Ostatně okresní soud při vydání souhlasu pracoval s informací, že obviněná měla v inkriminované době od onoho bytu klíče, což ani ve svém dovolání nepopřela. Nadto nezbývá než připomenout, že zkoumané povolení bylo vydáno na základě širšího spektra informací, než jen přesvědčení o realizaci popsané schůzky (viz souhlas soudkyně Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. Nt 2011/2013, V11/2013, na č. l. 8287 až 8288). Ani záznam pořízený na základě výše specifikovaného souhlasu tedy nepředstavuje důkaz procesně nepoužitelný. Jedná-li se o poněkud zmatenou a nejasnou výhradu dovolatelky vůči způsobu pořízení záznamu z odposlechu ze dne 27. 3. 2013 v jejím bytě, kdy obviněná v zásadě tvrdí, že k pořízení daného záznamu muselo dojít v rámci nepovoleného prostorového sledování jejího bytu, nikoliv na základě povoleného odposlechu jejích telefonních hovorů, pak Nejvyšší soud odkazuje na odstavec 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se s touto námitkou dostatečně vypořádal, když upozornil, že dovolatelkou předkládaná verze není technicky proveditelná. 153. V návaznosti na problematiku nedůvodného neprovedení podstatných navrhovaných důkazů se zdá vhodným na tomto místě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Navíc nutno konstatovat, že jakékoliv nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu soudem automaticky nevede k porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008 Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). Neprovedení konkrétního důkazu by totiž muselo současně představovat závažný nedostatek z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu ve věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. 154. Dovolatelka předně brojila proti skutečnosti, že odvolací soud neprovedl důkaz přehráním souvislých záznamů z odposlechů v celém kontextu hovorů, avšak v tomto směru nutno připomenout, že tento důkazní návrh odvolací soud řádně zamítl pro nadbytečnost a přijatý závěr dostatečně odůvodnil (viz odstavec 223. odůvodnění jeho rozsudku). Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že soud prvního stupně řádně provedl důkaz přehráním předmětných záznamů (viz protokoly o hlavním líčení ze dnů 16. 6. 2021 na č. l. 14 797 až 11. 10. 2022 na č. l. 15 951). Námitky obviněné, pro něž se domáhala opětovného přehrání daných záznamů, přitom zůstávají v obecné a abstraktní rovině údajných manipulací a zkreslování obsahu vzpomínaných záznamů. Fakticky však není tvrzeno, že by byly záznamy v rámci hlavního líčení přehrány chybně, popř. jejich přepis, který měly soudy k dispozici, neodpovídal skutečnému obsahu záznamů. Reálnou oporu rovněž postrádá tvrzení obviněné, že obsah záznamů provedených k důkazu byl vytržen z celkového kontextu vedených hovorů. Naopak nutno zdůraznit, že výběr zájmových hovorů představuje přirozený krok, neboť při každém nasazení operativní techniky logicky vznikne velké množství nezájmového a pro trestní řízení zcela irelevantního materiálu. Nadto obviněná neuvedla žádný konkrétní argument, v čem by měly být případné další, blíže nekonkretizované záznamy či jejich části, významné pro dosažení rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků daných trestných činů. 155. Jedná-li se o důkazní návrh na vyžádání dozorových spisů, z nichž byly v předmětné věci poskytovány informace neoprávněným osobám, pak nutno připomenout, že odvolací soud tento důkazní návrh řádně zamítl pro nadbytečnost, přičemž svůj závěr dostatečně odůvodnil (viz odstavec 227. odůvodnění jeho rozsudku). Ani Nejvyšší soud v tomto směru nemůže přijatému stanovisku ničeho vytknout, když otázka přístupu obviněných k rozhodným dokumentům byla v rámci provedeného dokazování dostatečně prokázána. Dále nezbývá než dát za pravdu státnímu zástupci, když upozornil, že návrh dovolatelky na provedení dalšího trestního spisu v jiné věci, tedy v kauze obviněného S., vybočuje z mezí uplatněného dovolacího důvodu, jelikož dle obviněné měl mít tento důkaz význam výhradně pro prosazení jejího požadavku na vyloučení dozorové státní zástupkyně. Nejedná se tedy o důkaz, který byl podstatný pro rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Navíc není možno pominout, že s námitkou podjatosti vznesenou vůči dozorové státní zástupkyni ze strany obviněné se soudy obou stupňů řádně vypořádaly, jak bylo rozvedeno výše. 156. V neposlední řadě soudy rovněž řádně zamítly důkazní návrh na připojení spisu Národní protidrogové centrály, sp. zn. NPC-1192/TČ-2016, (viz odstavec 195. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 227. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Předně, jak příhodně akcentoval státní zástupce, dovolatelka reálně nevymezila, z čeho by měla vyplývat faktická relevance obsahu daného spisu pro rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neboť se z její strany jednalo pouze o jakýsi ničím neodůvodněný a neupřesněný předpoklad. Nejvyšší soud tedy v tomto kontextu toliko připomíná, že se nejedná o součást spisového materiálu v posuzované věci, leč spis vztahující se k odlišným skutkům, které netvoří předmět tohoto trestního řízení. Nelze tedy tvrdit, že by neprovedením označeného důkazního návrhu došlo k porušení práva obviněné na prostudování trestního spisu v projednávané věci.

157. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Obviněná tento dovolací důvod sice výslovně uplatnila, avšak většina konkrétních námitek, jimiž se jej snažila naplnit, vybočovala ze shora popsaných mezí zmíněného důvodu dovolání. Tvrzení dovolatelky se totiž fakticky omezovala na zpochybnění skutkového stavu zjištěného soudy, a teprve v návaznosti na prosazení odlišné verze skutkového děje obviněná rozvíjela úvahy o chybné právní kvalifikaci vytýkaných skutků. Podobné výhrady ovšem nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. subsumovat a nezbývá než uzavřít, že v rovině těchto námitek dovolatelka uplatnila uvedený dovolací důvod toliko formálně. 158. Za vadný neshledal Nejvyšší soud ani popis skutků, neboť pro vyvození trestní odpovědnosti není nezbytná jejich absolutní a dokonalá konkretizace z hlediska času, místa a způsobu spáchání. Obviněnou prosazovaný model, kdy by vždy musela být zjištěna například minimální výše poskytnutého úplatku, není udržitelná, zvláště s ohledem na skutečnost, že výše poskytnutého úplatku nepředstavuje ani znak skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obdobný závěr musí být vztažen také k výhradám obviněné vůči popisu vytýkaných skutků z hlediska naplnění znaků trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. 159. Jen s notnou mírou benevolence lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit poněkud nejasné tvrzení obviněné, že nemohla vytýkaným jednáním porušit žádnou zákonnou povinnost při výkonu svěřené pravomoci, s výjimkou povinnosti mlčenlivosti, která není povinností chráněnou státem. V zásadě se tedy jedná o výhradu směřující vůči naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně znak výkonu svěřené pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Předestřené námitce ovšem nelze přiznat žádné opodstatnění. 160. Pokud se jedná o porušení uložené povinnosti mlčenlivosti, z § 25 odst. 1 zákona o státním zastupitelství vyplývá, že státní zástupce je povinen zachovat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i po skončení výkonu funkce státního zástupce. Shora vymezenou povinnost obviněná svým jednáním popsaným pod body III.1) a III.2) prokazatelně porušila, což ostatně nesporuje ani samotná dovolatelka v podaném dovolání. Pravdu má státní zástupce, když uvádí, že zákon o státním zastupitelství představuje jiný právní předpis ve smyslu skutkové podstaty rozhodného trestného činu. Státnímu zástupci je nutno též dát za pravdu v tom smyslu, že porušení povinnosti mlčenlivosti ze strany orgánů činných v trestním řízení může být, za splnění dalších podmínek, posuzováno jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 266/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 330/2019). 161. Dále není možno opomenout, že obviněná vytýkanými skutky porušila rovněž ustanovení § 24 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a c) zákona o státním zastupitelství. Na základě § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství je státní zástupce povinen při výkonu své funkce odpovědně plnit své úkoly a současně respektovat zásady, které zákon pro činnost státního zastupitelství stanoví; zejména je povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Jakýkoli vnější zásah nebo jiný vliv, jehož důsledkem by mohlo být porušení některé z těchto povinností, musí odmítnout. Rozsah nastíněné povinnosti přitom nelze redukovat jen na případy přímé rozhodovací činnosti, neboť zákonný příkaz k odpovědnému plnění úkolů a respektování zákonem stanovených zásad činnosti státního zastupitelství, jak z hlediska jazykového, tak i teleologického výkladu dopadá na veškeré činnosti, jež představují integrální součást výkonu předmětné funkce. Na místě je také připomínka státního zástupce, podle níž obviněná porušila taktéž druhou povinnost uloženou jí v § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství, jelikož připustila, aby osoby vně soustavy státního zastupitelství s jejím přičiněním těžily z údajů, které souvisely s činností státního zastupitelství a byly opatřeny v konkrétní trestní věci, v níž státní zastupitelství vykonávalo svou působnost. Ve skutcích vytýkaných obviněné lze rovněž detekovat narušení § 24 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, obzvláště ve vztahu k variantě uvedené pod písm. c) specifikovaného ustanovení, kdy obviněná umožnila, aby funkce státního zástupce byla zneužita k prosazování soukromých zájmů. Nezbývá proto než uzavřít, že obviněná vytýkaným jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, poněvadž vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. 162. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud připomíná, že pojem pravomoc v rovině ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je nutno, ve shodě s jeho obecným trestněprávním pojetím, vykládat tak, že se jím nerozumí pouze jednání úřední osoby, kterým přímo rozhoduje o právech a povinnostech třetích osob, či jímž do nich bezprostředně zasahuje, ale i jednání k takovému rozhodnutí či zásahu přípravné a pomocné (viz ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2579). Pod takovýto širší výklad pojmu pravomoci přitom spadá též výkon kontrolní a dozorové činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 288/2013, nebo ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 977/2010).

163. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud obecně konstatuje, že tento lze uplatnit v situaci, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněná se skrze tento dovolací důvod snažila napadnout jí uložené tresty, zčásti proto, že podle jejího mínění nebyly splněny podmínky pro jejich uložení, zčásti proto, že uložený peněžitý trest považovala za zcela nepřiměřený vlastním osobním a majetkovým poměrům. V neposlední řadě kritizovala také absenci reflexe nepřiměřené délky řízení v úvahách soudu o výši uložených trestů. 164. Jedná-li se o tvrzení dovolatelky, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro uložení předmětných trestů ve shora popsané výši, pak nezbývá než, ve shodě se státním zástupcem, konstatovat, že tyto fakticky rozporují skutková zjištění soudů obou stupňů a právní hodnocení vytýkaných skutků, tudíž zřetelně vybočují z limitů dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Pouze pro úplnost se jeví vhodným poznamenat, že z popisu relevantních skutků a jejich právní kvalifikace, zachycené v rozhodnutí nalézacího soudu, jednoznačně vyplývá naplnění podmínek pro uložení peněžitého trestu obviněné. Odlišné stanovisko dovolatelky, založené jen na rozporování prokázaného skutkového stavu, na této skutečnosti nemůže ničeho změnit. 165. Jedná-li se o další výhrady dovolatelky vůči uloženým trestům, považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K takovému pochybení bezesporu nedošlo, což ostatně nenamítá ani obviněná. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Výjimku z uvedeného pravidla představuje situace, v níž dojde k uložení zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu, neboť poté by mohl nastat rozpor s ústavní zásadou přiměřenosti trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Nicméně Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem státního zástupce, že v posuzovaném případě nedošlo k uložení extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu. 166. Uložené tresty lze v rámci zákonného rozpětí a charakteru vytýkaných skutků vnímat spíše jako méně přísné, ať se již jedná o jejich druh či výměru. Rozhodně z ničeho není možno seznat dramatické a neodůvodněné překročení hranice trestů ukládaných za obdobnou trestnou činnost ve srovnatelných případech, což ostatně netvrdí ani sama obviněná. Argumentace dovolatelky naopak směřuje k odlišení jejího případu jako specifického, a to pomocí poukazu na značnou délku proběhlého řízení, přičemž je nutno souhlasit s tím, že otázka délky řízení, zvláště pak v případech, kdy překročila hranice přiměřenosti, by měla být zohledněna zejména v rámci druhu a výměry ukládaného trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24). 167. Nelze však přisvědčit tvrzení dovolatelky, že by soudy nižších stupňů zmíněný faktor nezohlednily a nepromítly do příslušného výroku o trestu. Naopak vzpomínaný časový aspekt při svém rozhodnutí vzal v potaz již soud prvního stupně (viz odstavec 200. odůvodnění jeho rozsudku), avšak zcela kruciální význam měl aspekt délky trestního řízení pro rozhodování soudu odvolacího, který zásadním způsobem zmírnil, mimo jiné, i trest uložený obviněné. Dovolatelce tak byl uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici příslušné trestní sazby a tento byl navíc podmíněně odložen (viz odstavce 318. až 321., 327. a 328. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nutno přitom zmínit, že obviněné jinak polehčovala výhradně její dosavadní trestní bezúhonnost, a naopak jí přitěžovaly faktory v podobě spáchání více trestných činů, vysoké společenské škodlivosti činů, zneužití společensky významného postavení i absence projevu jakékoliv sebereflexe. Uložení trestu na samé dolní hranici trestní sazby, a to za současného konstatování několika přitěžujících okolností, nelze považovat za trest zcela zjevně nepřiměřený a excesivní. Nejvyšší soud se ztotožňuje též s názorem státního zástupce, že přinejmenším z rozdílu mezi druhem a výměrou trestu uloženého obviněné soudem nalézacím na straně jedné i druhem a výměrou trestu uloženého soudem odvolacím na straně druhé, je možno detekovat míru zohlednění mimořádné délky řízení, jelikož tento faktor měl zcela dominantní význam pro popsanou korekci výroku o trestu z rozhodnutí soudu prvního stupně. 168. V nastíněném duchu postrádá relevanci tvrzení dovolatelky, že pokud odvolací soud seznal důvody překročení přiměřené délky trestního řízení do jisté míry opodstatněnými mimořádnými okolnostmi projednávané věci, principiálně nemohl délku řízení zohlednit při sankcionování obviněných. Jednak je tento závěr v příkrém rozporu s výslovným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu i faktickým zmírněním uložených trestů, leč taktéž podobné stanovisko obviněné postrádá logické jádro. Odvolací soud naopak zcela racionálně a správně uvážil příčiny mimořádné délky řízení, přičemž důvodně vzal v potaz mimořádnou složitost posuzované věci, a to vzhledem k její právní složitosti, nejen v samotném meritu věci, avšak i v rovině právních otázek vyvstalých v průběhu řízení, rozsahu spisového materiálu, mnohosti skutků, počtu obviněných, sofistikované snaze předmětnou trestnou činnost zakrýt a dalším relevantním faktorům. Předestřené skutečnosti mají význam pro vyloučení libovůle orgánů činných v trestním řízení a zvážení míry narušení zásady rychlosti trestního řízení, přičemž nutnost zohlednění těchto kritérií vychází i z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci Eckle proti Německu, č. stížnosti 8130/78 nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Složitost a mimořádnost projednávané věci nicméně automaticky nevede k závěru o bezvýznamnosti kritéria délky řízení pro účely úvah spojených s ukládáním trestu. Jedná se spíše o potřebu stanovit vzájemný poměr sice odůvodněné, ale přesto nežádoucí míry překročení přiměřené délky trestního řízení a druhu i výměry ukládaných trestů. V tomto směru tedy není možno rozsudku odvolacího soudu ničeho vytknout. Zbývá pouze dodat, že namítala-li obviněná, že posuzovaná trestní věc žádnou skutkovou ani právní složitost nevykazuje, příkře se její tvrzení rozchází s realitou, jak bylo ostatně popsáno výše. 169. Zbývá tedy námitka dovolatelky, že peněžitý trest jí byl uložen ve zcela nepřiměřené výši, neboť soud druhého stupně opomněl vzít v potaz její osobní a majetkové poměry. Ani tato deklarace obviněné ovšem nenachází oporu ve skutečnosti, jelikož soud druhého stupně vycházel z informací zjištěných v rámci řízení před soudem prvního stupně a ve svých úvahách o výměře peněžitého trestu majetkové a výdělkové poměry obviněné dostatečně zohlednil (viz odstavec 328. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Ani v tomto duchu tedy nelze vnímat uložený peněžitý trest jako zcela zjevně excesivní.

K dovolání obviněného V. Z. 170. Obviněný podané dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. a také o údajné porušení vlastního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 171. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 172. Obviněný v podaném dovolání předně kritizoval způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů a odmítal rozhodná skutková zjištění, k nimž soudy tímto způsobem dospěly. Tvrdil, že jejich postup vychází z účelového spojení vybraných indicií interpretovaných na základě úvahy, nikoliv logického závěru. Rovněž namítal, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje jasné a srozumitelné vyhodnocení důkazů. S těmito vývody obviněného se ovšem dovolací soud neztotožnil. 173. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je totiž dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo. 174. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nejvyšší soud tudíž mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Ani odůvodnění rozsudku některého ze soudů nižších stupňů neseznal dovolací soud nesrozumitelným a nejasným. V návaznosti na skutkovou i právní složitost věci je pochopitelně orientace v odůvodněních rozhodnutí náročnější, a to i vzhledem k jejich obsáhlosti, avšak tento fakt nelze zaměňovat za nelogičnost či nesrozumitelnost. 175. Brojil-li dovolatel proti způsobu hodnocení svědecké výpovědi svědka R. B., jejíž části nalézací soud neuvěřil, nezbývá než konstatovat, že podobný závěr je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž odlišný náhled na pravdivost vybraného tvrzení svědka ze strany dovolatele nemůže bez dalšího odůvodnit výše popsaný zjevný rozpor. V nastíněném kontextu zbývá doplnit, že předmětné tvrzení svědka R. B. nekorespondovalo s dalšími důkazy provedenými ve věci a soud navíc smysluplně vysvětlil, jaká motivace patrně jmenovaného svědka ke zmíněnému nepravdivému tvrzení vedla. Ani spekulace obviněného o efektivitě tohoto postupu ze strany svědka nemohou vést ke změně způsobu hodnocení jeho výpovědi. 176. Obviněný dále namítal, že úřední záznamy o podaných vysvětleních P. J. a J. S. postrádají význam ve vztahu k jemu vytýkanému skutku zachycenému pod bodem V.) výše, přičemž kritizoval, že nalézací soud označené záznamy zahrnul mezi podstatné usvědčující důkazy ve vztahu k jeho osobě. S touto výtkou obviněného je nutno v jistém směru souhlasit, neboť ze vzpomínaných záznamů skutečně nevyplývají zásadní zjištění pro posuzovanou věc, jak ostatně konstatoval i soud odvolací, byť na jiném místě (viz odstavec 289. odůvodnění jeho rozsudku). Jedná se ovšem o zcela marginální neobratnost v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterou nadto již odvolací soud uvedl na pravou míru. V tomto duchu lze navíc připomenout, že zcela bez souvislosti s posuzovanou věcí zmíněné důkazy nejsou, protože nepřímo svědčí o zájmu obviněného I. G. o společnost XY, spol. s r. o., které se dotýkal i skutek zachycený pod bodem V.) (viz úřední záznam o podaném vysvětlení P. J. podle § 158 odst. 6 tr. ř. ze dne 20. 9. 2018 na č. l. 2030-2037) a o skutečnosti, že se svědkem J. S. se obviněný I. G. seznámil právě prostřednictvím obviněného (viz úřední záznam o podaném vysvětlení J. S. podle § 158 odst. 6 tr. ř. ze dne 11. 5. 2016 na č. l. 2504-2510). Fakt, že zmiňované důkazy měly jen podpůrný a minimální význam pro prokázání viny obviněného, když tato vyplývala z řady dalších důkazů popsaných zejména v odůvodnění soudu prvního stupně, nemůže svědčit o významnějším pochybení soudů nižších stupňů. Kritizoval-li obviněný, že soud prvního stupně nevyslechl svědka P. J. v hlavním líčení, považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat na fakt, že úřední záznam o podaném vysvětlení jmenovaného svědka byl v hlavním líčení čten se souhlasem státního zástupce a všech obviněných, včetně dovolatele (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 10. 2021 na č. l. 15219 a protokol o hlavním líčení ze dne 3. 12. 2021 na č. l. 15331). Ze spisového materiálu ani podaného dovolání posléze nevyplývá, že by obviněný vznesl důkazní návrh na výslech jmenovaného svědka a tento, jakkoliv odůvodnil. 177. Jisté opodstatnění má rovněž námitka obviněného, že nalézací soud zahrnul do výčtu důkazů, které jej usvědčují, též svědeckou výpověď I. B. (viz odstavec 189. odůvodnění jeho rozsudku), třebaže tato byla vůči dovolateli procesně nepoužitelná. Je totiž skutečně pravdou, že jmenovaná svědkyně odmítla v hlavním líčení vypovídat, pročež soud přistoupil k přečtení jejích svědeckých výpovědí ze dnů 13. 12. 2016 a 25. 1. 2017 na základě § 211 odst. 4 tr. ř. (viz protokol o hlavním líčení ze dne 19. 8. 2021 na č. l. 14998 a 14999). Současně je ovšem pravdou, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno až dne 26. 10. 2018, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno až dne 29. 10. 2018 (viz usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného na č. l. 293 až 303). Obviněný ani jeho obhájce tak neměli reálnou možnost se tohoto výslechu účastnit, což představuje podmínku aplikovatelnosti § 211 odst. 4 tr. ř. V tomto směru lze soudu prvního stupně vytknout zahrnutí vzpomínaného důkazu do daného výčtu, nicméně předmětnou námitku přesto nelze považovat za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jelikož na výpovědích svědkyně I. B. se, ve vztahu k dovolateli, nezakládá žádné rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Obsah zmíněných výpovědí měl pouze podpůrný a zcela zanedbatelný význam, neboť z něj neplynou žádné skutečnosti podstatné pro prokázání viny obviněného (srov. protokoly o svědeckých výpovědích svědkyně I. B. ze dnů 13. 12. 2016 a 25. 1. 2017 na č. l. 602 až 620), přičemž opak ostatně netvrdil ani dovolatel. 178. Jedná-li se o výhradu směřující vůči použitelnosti záznamů o sledování osob a věcí, konkrétně vnitřního prostoru osobního automobilu obviněného I. G., pak Nejvyšší soud plně odkazuje na odstavce 70. až 80. tohoto usnesení, v nichž se popsanou výhradou podrobně zabýval, přičemž závěry v nich uvedené lze bezezbytku vztáhnout i k dovolání obviněného, protože v nich došlo též k reflexi jeho argumentů. Z nastíněných důvodů dovolací soud toliko připomíná, že inkriminovanou námitku neshledal důvodnou a v podrobnostech odkazuje na výše vymezenou část odůvodnění tohoto usnesení.

179. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku dovolatele směřující proti naplnění znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neboť předměty, s nimiž obviněný v rámci vytýkaného skutku nakládal, dle jeho mínění nepředstavovaly věci. Dále výhrady spočívající ve zpochybnění naplnění subjektivní stránky vzpomínaného trestného činu a též poukazy na nedostatečnou společenskou škodlivost vytýkaného skutku. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že žádné z vytyčených námitek není možno přiznat opodstatnění. 180. Předně nezbývá než zavrhnout tezi dovolatele, že v rámci vytýkaného skutku nenakládal s žádnou věcí pocházející z trestné činnosti, protože fotokopie listin a informace z nich pocházející postrádají jakoukoliv hodnotu a nejsou tedy věcmi v právním smyslu. S předestřenou námitkou se však již dostatečně vypořádal soud odvolací, na jehož závěry lze v tomto směru odkázat (viz odstavec 311. odůvodnění jeho rozsudku). Předně je nutno odmítnout nepodložené úvahy obviněného, že by nutným znakem věci v právním pojetí byla určitá objektivní, penězi vyjádřitelná hodnota. Takový závěr neplatí v rovině občanskoprávní ani trestněprávní (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2543). Užitečnost věci, jakožto jeden z jejích definičních znaků, přitom může vycházet i z jiných aspektů, než je tržní hodnota věci, neboť i neocenitelné věci jsou předmětem v právním pojetí (viz MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419 – 654. Praha: Leges, 2014, s. 204, 221). Že předmětné kopie listin s relevantními informacemi o trestním řízení vykazovaly znaky užitečnosti ostatně svědčí i jejich pořízení a následné užívání právě některými obviněnými. Nutno posléze připomenout, že v ustanovení § 216 odst. 1 tr. zákoníku není obsažen znak vyžadující způsobení škody v určité výši. Zvážit by tak bylo možno toliko aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, leč ta je vzhledem k dalším aspektům daného trestného činu vyloučena, jak bude rozvedeno dále. 181. Pro úplnost se v nastíněném kontextu jeví vhodným připomenout, že inkriminovaná věc ve smyslu § 216 odst. 1 tr. zákoníku musí představovat výnos z trestné činnosti. Na základě § 135b odst. 1 tr. zákoníku se výnosem z trestné činnosti rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. Ani v tomto směru ovšem nelze argumentaci dovolatele vnímat jako relevantní. Nejvyšší soud se totiž ztotožňuje s názorem státního zástupce, že ona ekonomická výhoda nemusí mít podobu obecně cenného a univerzálně žádaného předmětu, avšak postačuje jakékoliv ekonomické zvýhodnění určité osoby, což se v posuzované věci prokazatelně stalo, když obviněný dané kopie listin obsahující relevantní informace z trestních řízení efektivně zpeněžil, a to jejich poskytnutím osobám, jichž se přímo dotýkaly.

182. Dovolatel dále vytýkal soudům nižších stupňů, že nedostatečně zohlednily nízkou míru společenské škodlivosti jeho činu. K této problematice považuje Nejvyšší soud za vhodné ponejprv předestřít, že zásadně je nutno každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, považovat za trestný čin, přičemž za spáchání takového činu musí být vyvozena trestní odpovědnost. Vymezené formální pojetí posléze koriguje již zmíněná zásada subsidiarity trestní represe, dle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje vyvození odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost představuje aspekt, který je potřeba zvažovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu hodnocenému případu, přičemž lze vycházet z kritérií obsažených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na danou zásadu nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům rozhodné skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo výhradně tam, kde nepostačuje uplatnění jiných, mírnějších prostředků (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). 183. Dovolatel však ve výše nastíněném smyslu nepředložil fakticky žádné relevantní argumenty, zapříčiňující podstatně nižší stupeň společenské škodlivosti vytýkaného skutku a odůvodňující dostatečnost aplikace mírnějšího právního prostředku než trestní represe. Jeho argumentace se naopak soustředila na rozporování objektivní, popř. subjektivní stránky předmětného trestného činu, aniž by ovšem daným tvrzením bylo možno přiznat relevanci. Nad rámec uvedeného tak Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že obviněný nakládal s věcmi pocházejícími z poměrně závažné trestné činnosti, přičemž následným nakládáním se zmíněnými materiály mohl ohrozit průběh trestních řízení, čehož si musel být vědom. Jeho jednání přitom bylo poháněno též zištným motivem. Za vytyčeného stavu věcí nelze v posuzovaném případě shledat podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. 184. Přisvědčit nelze ani námitkám dovolatele o nenaplnění subjektivní stránky daného trestného činu, poněvadž touto skutečností se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly a dospěly ke správným závěrům o úmyslném zavinění obviněného (zejména viz odstavce 190. a 193. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 312. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Z provedených důkazů vyplývá vědomí dovolatele, že obsah inkriminovaných listin byl neveřejný a k jeho opatření došlo nezákonnou cestou, konkrétně trestnou činností obviněného I. G. V nastíněném směru je nutno připomenout primárně vzájemnou komunikaci mezi dovolatelem a obviněným I. G. týkající se právě vzpomínaných materiálů. Logickou oporu naopak postrádá argumentace dovolatele, že jako policista působil před řadou let, přičemž právní úprava relevantních procesních institutů doznala významných změn. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný má, mimo onu zkušenost, taktéž právní vzdělání a působil v oblasti poskytování soukromých detektivních služeb, kde se s danými instituty opět blízce setkával, jak ostatně vyplývá z relevantních skutkových zjištění. Jeho neznalost o zásadních změnách v právní úpravě a faktickém fungování předmětných institutů je tudíž těžko představitelná. Pokud pak obviněný zmíněné listiny, resp. jejich obsah dále užíval, poskytoval je odlišným osobám v návaznosti na peněžní plnění, musel vědět, že popsaným jednáním může narušit zájem na zamezení dalšího negativního vývoje stavu vyvolaného spácháním zdrojového trestného činu, přičemž takovéhoto zasažení chráněného zájmu chtěl dosáhnout, tudíž jednal v úmyslu přímém. 185. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit za situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) vzpomínaného ustanovení. 186. Dovolatel oficiálně uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť vyjádřil mínění, že došlo k faktickému zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na kontext dovolání tak patrně mínil uplatnit předmětný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, podle níž je možno dovolání podat, jestliže v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V tomto směru však Nejvyšší soud souhlasí se státním zástupcem, že pro založení označeného dovolacího důvodu by muselo dojít k rozhodnutí odvolacího soudu, jehož součást by tvořil výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, k čemuž v dané věci nedošlo, tudíž dovolatel nemohl úspěšně uplatnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (srov. DRAŠTÍK, A. Trestní řád II: komentář: § 180-471. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 462 až 463). Nicméně uvedená skutečnost má význam toliko formální, jelikož zmíněný dovolací důvod musí být v této své druhé variantě spojen s naplněním jiného důvodu dovolání; pokud pak bylo dovolání obviněného ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, nemohlo by být shledáno opodstatněným ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 187. Mimo rámec všech dovolacích důvodů dovolatel uplatnil taktéž námitku údajného porušení práva na spravedlivý proces, které vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Většinově však obviněný v této části dovolání toliko zopakoval výtky rozvedené již v předchozích pasážích a podřazené pod uplatněné dovolací důvody, k nimž se již dovolací soud vyjádřil výše. Ovšem ani zbylým námitkám, jimiž obviněný odůvodnil svůj závěr o porušení vlastního práva na spravedlivý proces, nelze přisuzovat relevanci, protože mají charakter ryze subjektivních, ničím nepodložených, nerozvedených a nelogicky konstruovaných domněnek či spekulací. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzované věci nedetekoval žádné porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.

V. Závěr

188. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněných I. G., P. Š., R. H., JUDr. D. M. a V. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 189. Pokud obviněný I. G. v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k jeho osobě odložil výkon trestu, a to do doby rozhodnutí o podaném dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 10. 2026

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu