7 Tdo 706/2026

Plný text

7 Tdo 706/2026-1349

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2026 o dovolání obviněného T. M. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 8 To 7/2026, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 59/2025, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá.

Odůvodnění:

I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2025, č. j. 2 T 59/2025-1025, byl obviněný T. M. uznán vinným pod bodem 1) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 2) jednak zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Na základě § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest propadnutí věci, a to dýky, kterou soud v příslušném výroku podrobně popsal. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. krajský soud uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku ve výši 36 916 Kč a dále také povinnost zaplatit na náhradě škody a nemajetkové újmy poškozenému P. V. částku ve výši 20 370 Kč jako náhradu bolestného, částku ve výši 5 000 Kč jako náhradu škody za uhrazené znalečné a částku 150 000 Kč jako náhradu další nemateriální újmy. Rovněž na základě § 228 odst. 1 tr. ř. pak krajský soud uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym) částku ve výši 20 000 Kč, zatímco na základě § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že 1) dne 30. 4. 2024 v době okolo 13:45 hod. v XY ulici v obci XY, okres Praha-XY, v místě u plotu pozemku jím obývaného domu reagoval na přítomnost poškozené nezletilé AAAAA, která procházela spolu s ním po přilehlé veřejné komunikaci, tím, že na ni vykřikl urážlivé oslovení a zároveň vyjádřil záměr usmrtit jejího otce, tj. P. V., bude-li střílet po psech chovaných obviněným, přičemž ji vyzval, aby takovou hrozbu otci tlumočila, a takto jednal srozuměn s tím, že nezletilé poškozené ještě nebylo osmnáct let a že u nezletilé poškozené vyvolá obavu o život otce, která také nastala a byla rozptýlena až pohovorem poškozené doma s rodiči, 2) dne 10. 9. 2024 v době okolo 14:45 hod. se nejprve v jím obývaném domě bez č.p. stojícího na parc. XY, kat. území XY, okres Praha-XY, ozbrojil dýkou s čepelí dlouhou 22 cm k útoku na poškozeného P. V., o němž se domníval, že způsobil v minulosti zjištěná poranění zvířat chovaných obviněným, poté vyšel do místa u domu č. p. XY v ulici XY v obci XY, okres Praha-XY, kde přistoupil k poškozenému a srozuměn s tím, že jej takovým útokem usmrtí, vedl drženou dýkou celkem tři útoky na horní a střední část těla poškozeného, a to tak, že vedl první úder přesněji nezjištěnou, větší než malou silou na horní polovinu trupu a krk poškozeného, tedy do míst uložení životně důležitých orgánů, například velkých cév krku a hrudníku, též plic, srdce, případně sleziny, ovšem poškozený odrazil takový úder levou paží, takže byl čepelí nože zasažen tečně v místě za levým uchem, hned poté obviněný opakoval do stejných míst úder velkou silou a poškozenému, který se opět bránil nastavením levé ruky, protnul skrz její předloktí, kde mu způsobil dvě bodnořezné rány dlouhé 3 cm a 8 cm, a poté třetím úderem poškozeného bodl zmíněnou dýkou nejméně střední silou do levého podžebří tečně, čímž mu způsobil bodnou ránu na levém boku v podžebří hlubokou 4 cm nepronikající do dutiny břišní, přičemž díky obranné reakci poškozeného se obviněnému ani v tomto případě nepodařilo zasáhnout jej plnou silou, a poté z místa útoku odešel, zatímco poškozený byl transportován k lékařskému ošetření a následně hospitalizován do 13. 9. 2024 s navazujícím nutným klidovým režimem nejméně do 19. 9. 2025. 3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2026, č. j. 8 To 7/2026-1151, na základě odvolání obviněného, podaného proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu, částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o náhradě škody v části ukládající obviněnému povinnost uhradit poškozenému P. V. částku ve výši 5 000 Kč jako náhradu škody za uhrazené znalečné. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak vrchní soud odkázal poškozeného P. V. s touto částí jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), g), h), m) tr. ř., jelikož ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, současně ve věci rozhodl vyloučený orgán a obviněný neměl v řízení obhájce, třebaže jej podle zákona mít měl. Dále obviněný zdůraznil, že došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, zároveň bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, se dostala do zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů, zmíněná rozhodná zjištění se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech a souběžně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné navrhované důkazy, současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V neposlední řadě pak uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a byť byly v řízení předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), g), h), m) tr. ř. 5. Obviněný úvodem kritizoval chybné obsazení Krajského soudu v Praze při rozhodování v prvním stupni, poněvadž namísto zákonného soudce rozhodoval stážista delegovaný Bezpečnostní informační službou. Taktéž vyjádřil přesvědčení, že všichni členové příslušného senátu Krajského soudu v Praze i soudci Vrchního soudu v Praze byli pro svůj poměr k věci, stejně jako ke státnímu zástupci a osobě obviněného vyloučeni z rozhodování v posuzované věci. Podotkl, že tyto informace získal až na závěr hlavního líčení v případě soudu prvního stupně a po vyhlášení usnesení v případě soudu druhého stupně. Rovněž prezentoval názor, že z rozhodování ve věci byli vyloučeni i činní policisté a státní zástupci, přičemž v tomto směru podrobně popsal podstatu údajného rozsáhlého spiknutí vůči vlastní osobě. Dále dovolatel brojil proti postupu soudu nalézacího, který odmítl vyhovět žádosti jeho obhájkyně o odročení hlavního líčení na jiný termín, a tudíž vyhlásil rozsudek v nepřítomnosti obhájkyně obviněného, za nepřípustné substituce advokátního koncipienta. Z tohoto důvodu dovolatel nabyl přesvědčení, že v řízení neměl obhájce, ač jej podle zákona mít měl. 6. Dovolatel zároveň vytkl krajskému soudu, že ignoroval jeho tvrzení o manipulaci se spisem ze strany státního zástupce, v důsledku čehož se obviněný nemohl s trestním spisem seznámit v té podobě, v jaké byl předložen soudu. Obdobně namítl, že nalézací soud zajišťoval účast svědků u hlavního líčení distančně na neznámém místě a bez záznamu ve spise, aby se obviněný nemohl se zamýšlenými svědeckými výpověďmi seznámit a připravit se na ně, v čemž spatřoval porušení zákonných pravidel o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Odmítl přitom odůvodnění zdravotním stavem takto vyslechnuté svědkyně, neboť ji dovolatel vyhodnotil za dostatečně zdravou. Trestní stíhání vůči vlastní osobě v posuzované věci posléze označil za nepřípustné, jelikož byl uznán vinným skutkem, jenž není trestným činem. Také rozsáhle zpochybnil rozhodná skutková zjištění soudů i jejich právní hodnocení. Předně rozporoval závěry soudů o užívání blíže nespecifikovaného bytu jeho osobou v době pandemie nemoci COVID-19. Následně akcentoval, že nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku vytýkaného trestného činu. 7. Dovolatel též vyzdvihl okolnosti vytýkaného skutku zachyceného pod bodem 2), přičemž upozornil, že pokud mělo být jeho jednání afektivního charakteru, nemohl souběžně jednat s rozmyslem. Zpochybnil věrohodnost poškozeného P. V., když poukazoval na rozpory v jeho výpovědích, zejména na absenci trávy před jeho domem, umístění a vlastnictví skútru či různé popisy jednotlivých útoků a kritizoval orgány činné v trestním řízení, že odmítly procesně vyslechnout policisty, kteří s poškozeným hovořili bezprostředně po incidentu. Znalecký posudek vypracovaný znalcem MUDr. A. S. obviněný označil za křivý, poněvadž v něm znalec hodnotil zranění, k nimž ve skutečnosti vůbec nedošlo a která byla podřaditelná pod jiné položky M. N. soudu. Zdůraznil, že znalec tak nepřípustně využil vlastní volné úvahy. Postup soudu, jenž nárok na náhradu nemajetkové újmy v takto zjištěné výši přiznal, vyhodnotil za vrchol zvůle a zneužití pravomoci úřední osoby. Stejně tak vyjádřil přesvědčení, že je nezákonná smluvní odměna znalce za vypracování křivého znaleckého posudku, jejíž zaplacení nebylo prokázáno. 8. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) pak měly soudy, dle mínění dovolatele, nezákonně zaměnit základní skutkovou podstatu s kvalifikovanou skutkovou podstatou, k jejímuž naplnění postačí nedbalost. Obviněný proto uzavřel, že pokud nenaplnil základní skutkovou podstatu příslušného trestného činu, nemohl se daného deliktu dopustit. Dále prohlásil, že mu nebyl skutek pod bodem 1) náležitě sdělen a nedošlo tak k řádnému zahájení jeho trestního stíhání, navíc zmíněný popis skutku vyhodnotil za nesrozumitelný, a to s ohledem na nejistotu v osobě poškozené předmětným činem. Akcentoval, že úřední záznam o údajném nahlášení vyhrožování soud nezákonně předestřel svědku L. Š., který si na obsah vzpomínaného záznamu nedokázal vzpomenout, čímž učinil jeho výpověď procesně nepoužitelnou. 9. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) dovolatel zdůraznil, že pokud by chtěl poškozeného usmrtit, udělal by to a dobrovolně by neopustil místo konfliktu, přičemž v tomto směru vznesl úvahu, podle níž mohlo dojít k zániku trestnosti upuštěním od dokonání trestného činu. Soudu prvního stupně posléze vytkl, že odmítl provést jím navržené důkazy v podobě vybraných soudních a vyšetřovacích spisů, z nichž měly vyplynout účelové úpravy výpovědi poškozeného P. V., obdobně posléze označil za stěžejní důkazní materiál různé přestupkové i jiné spisy. Znalecké posudky vypracované znalcem MUDr. P. T., Ph.D., označil za vzájemně protichůdné a nevyhovující požadavkům na znalecký posudek. Připomněl, že jmenovaný znalec pouze převzal zprávy jiných lékařů a na jejich základě činil skutkové závěry, které však překračují meze jeho specializace. Poukazoval na obsah svědecké výpovědi svědka T. L., v níž jmenovaný svědek uvedl, že obviněný třímal dýku čepelí dopředu tak, že směřovala čepelí mezi ukazovákem a palcem. V této souvislosti dovolatel podotkl, že kdyby soud provedl jako důkaz výsledky zobrazovacích metod CT vyšetření, vyloučil by, že by způsobená poranění mohla směřovat shora dolů. 10. Následně dovolatel vytkl policejnímu orgánu, že jej řádně neobeslal k rekonstrukci činu, byť vzápětí připustil, že jej zmíněný policejní orgán vyzval k vyjádření, zda se chce rekonstrukce zúčastnit, nicméně takový postup označil za inkviziční a zpochybnil podmínky, za nichž se rekonstrukce realizovala. Brojil též proti nepřesnému určení místa činu a skutečnosti, že nedošlo k ustanovení a výslechu svědků, kteří poškozenému P. V. měli poskytnout první pomoc. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval také ve skutečnosti, že odmítl provést znalecké zkoumání oděvních svršků obviněného na přítomnost částic lupenky, které by, v případě obrany poškozeného P. V. vůči útoku obviněného, musely být nutně na oděvu obviněného přítomny. Vyzdvihl, že na pažích jmenovaného poškozeného ani rukou samotného obviněného se nenacházely téměř žádné stopy útoku, resp. jeho odvracení. 11. Dále v podaném dovolání obviněný předestřel vlastní teorii o rozsáhlém spiknutí vůči jeho osobě a s tím spojených protiprávních aktivitách údajné organizované skupiny, jejímž členem měl být i poškozený P. V. Detailně přitom popsal svůj náhled na příčiny, průběh a následky skutků zcela odlišných od jemu vytýkaných skutků v aktuálně posuzované věci, přičemž v tomto kontextu považoval za stěžejní důkazy vlastní žádosti o osobní ochranu a trestní oznámení na poškozeného P. V. Obviněný protestoval i proti nesouladnosti ústního a písemného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odmítl, že by kdy uvedl, že vykonává advokacii. Z hlediska zranění poškozeného P. V. považoval za významné, že tento svému zaměstnavateli nikdy nedoložil potvrzení o pracovní neschopnosti. Za vadný označil dovolatel taktéž průběh hlavního líčení, když zvolený postup umožnil poškozenému seznámit se s tvrzeními obhajoby a na tyto účelově reagovat. Brojil rovněž proti rozhodnutí soudu nalézacího nepřipojit ke spisovému materiálu spis stavebního úřadu, z něhož vyplývá, že se poškozený P. V. v době, kdy se měl obviněného bát, účastnil stavebního řízení a u hlavního líčení o této účasti lhal. Nesouhlasil ani se způsobem hodnocení svědecké výpovědi svědkyně B. R. a zdůraznil, co svědkyně reálně vypověděla. Souběžně odmítl, že by s posledně jmenovanou svědkyní hledal dýku popsanou ve skutku pod bodem 2). 12. Dovolatel také brojil proti způsobu hodnocení svědecké výpovědi poškozené AAAAA, když tato spontánně uvedla, že skutek zachycený pod bodem 1) se odehrál o dva měsíce dříve, než je uvedeno v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Akcentoval přitom, že datum skutku by si musela pamatovat i s ohledem na změnu ročního období. Svědeckou výpověď svědkyně H. K. pak označil přímo za lživou. Připomněl, že i znalec MUDr. P. T., Ph.D., dospěl ke dvěma možným závěrům o průběhu skutkového děje, pročež obviněný soudům v tomto směru vytkl nedostatečné zohlednění zásady in dubio pro reo. Vyjádřil se i k rozsahu činnosti posledně jmenovaného znalce a konstatoval, že s ohledem na fakt, že mu významnou část posudků zadávají orgány činné v trestním řízení, je vyloučena nezávislost řečeného znalce. Za vadný označil obviněný rovněž postup soudu prvního stupně, když odmítl provést důkaz spisem Policie ČR z úseku zbraní a střeliva, ve kterém jsou uloženy závěry znaleckého posudku znalce z oboru psychologie o způsobilosti obviněného držet zbraň. Vyzdvihl, že zjištěná krevní stopa by se nemohla dostat na spodní část rukojeti dýky, pokud by skutek proběhl tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně. Jako procesně nepoužitelný odmítl též důkaz v podobě rekognice inkriminované dýky, jelikož se jí nemohla pro nemoc účastnit obhájkyně obviněného, když navzdory její žádosti o odročení tohoto úkonu provedl policejní orgán rekognici v její nepřítomnosti. Tvrdil, že mu policejní orgán neumožnil přečíst si usnesení o nařízení domovní prohlídky a odmítl mu nechat podepsat protokol o provedení domovní prohlídky. Nadto upozornil, že se v jeho domě v době domovní prohlídky nacházely advokátní spisy, o jejichž uložení policejní orgán věděl, protože obviněnému doručoval písemnosti do nemovitosti poškozeného P. V. 13. Následně dovolatel zdůraznil, že viděl poškozeného P. V., jak střílel po jeho psech. Úřední záznam Policie ČR, KŘP Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov-JIH, Obvodní oddělení Hradištko pod Mělníkem ze dne 30. 4. 2024 označil za smyšlený a předem domluvený. Odmítl, že by v řízení před soudem nalézacím připustil teoretickou možnost vrátit se z vyšetření srdce do XY, aby mohl spáchat skutek zachycený pod bodem 1), nýbrž trval na tom, že vyšetření má v diáři zaznamenáno již od 11 hod. a popsal náročnost předmětného vyšetření. V rovině skutku zachyceného pod bodem 1) dovolatel kritizoval, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s kondicionálem údajné výhrůžky, jejíž realizaci měla podmiňovat střelba ze strany poškozeného P. V. po psech obviněného. Nesouhlasil ani se závěry soudů obou stupňů o rysech impulzivity a zvýšené pohotovosti k agresivním reakcím ve vztahu k vlastní osobnosti, přičemž tyto vývody označil za účelovou dezinterpretaci znaleckého posudku a poukazoval na různé situace, kdy se dle vlastního mínění podobné rysy jeho osobnosti neprojevily. Komplexně pak odmítal průběh skutku zachyceného pod bodem 2) a naopak nabízel jeho vlastní verzi, při níž by útok zahájil poškozený P. V. výpadem pěstí a následnými kopy do oblasti nohou, čímž obviněného donutil k obranné reakci. Vlastní neschopnost popsat přesný průběh celého konfliktu přitom dovolatel vysvětloval vlivem stresu a strachu. 14. Následně dovolatel vyjádřil mínění, že předseda senátu odvolacího Vrchního soudu v Praze jej opakovaně nezákonně omezoval v přednesu odvolání a hrozil mu odnětím slova, pokud se nebude soustředit na právní hodnocení skutku a napadený rozsudek. Z hlediska právního hodnocení skutku popsaného pod bodem 2) obviněný předně akcentoval, že jednal v nutné obraně, pročež by měl být obžaloby zproštěn. Na jiném místě svého dovolání posléze nabídl posouzení vytýkaného skutku jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. V souvislosti s druhou alternativou trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku, v níž pachatel jedná, pokud úmyslně usmrtí jiného v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, připomněl, že jednal v jiné tísni, v níž žil několik let, a to především z důvodu nečinnosti orgánů veřejné moci. Zdůraznil, že v posuzované věci došlo k útoku střelnou zbraní na hlavu kojící bezbranné feny, a to po opakovaných útocích na jeho osobu i dalších frustračních prožitcích. 15. Dovolatel také považoval za nezákonně neprovedený důkaz usnesení N. soudu ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 11 Tdo 378/2024, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 434/2023, na zmíněné usnesení navazující, jímž byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby v odlišné trestní věci. Namísto toho, dle obviněného, orgány činné v trestním řízení nezákonně nadále prováděly k důkazu dříve zrušené rozsudky. Uložený trest označil za extrémně rozporný s provedeným dokazováním. Uvedl, že pro něj v zásadě představuje trest smrti, drasticky odporuje zásadám ukládání trestů i jeho ústavním právům a pohybuje se na samé hraně mučení. Tyto své závěry odůvodnil zejména vlastním zdravotním stavem a vlivem výše vzpomínaného spiknutí.

16. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a přikázal jinému senátu Krajského soudu v Praze nebo jinému soudu v působnosti Vrchního soudu v Praze, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

17. Státní zástupce N. státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že nepovažuje výtky obviněného za opodstatněné. Jako nedůvodnou zavrhl námitku dovolatele, že namísto zákonného soudce rozhodoval stážista, neboť Krajský soud v Praze byl řádně obsazen, když rozhodoval v tříčlenném senátu složeném ze soudce a dvou přísedících, přičemž věc napadla senátu 2 T v souladu s platným rozvrhem práce, což ani obviněný nijak nesporoval. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. upozornil, že byť obviněný poukázal na údajnou podjatost ve věci činných soudců, v podstatě netvrdil, že by na jejich straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Zmínky o podjatosti policejního orgánu či státního zástupce přitom označil pro účely dovolacího řízení za irelevantní. Zdůraznil, že z námitek uplatněných obviněným nevyplývá žádný vztah soudců činných ve věci ke skutku či faktickým okolnostem s ním souvisejícím, ani osobní poměr k dotčeným osobám a orgánům. Současně doplnil, že nic podobného nevyplývá ani z dostupného spisového materiálu. Dále připomněl, že vztah zakládající podjatost není možno vyvozovat ze způsobu rozhodování, z odůvodnění přijatých rozhodnutí či procesního postupu soudu, byť by tento vykazoval určité nedostatky, přičemž poukázal na relevantní judikaturu N. soudu. S ohledem na uvedené proto uzavřel, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl řádně uplatněn. 18. Taktéž státní zástupce zavrhl, že by námitky vznesené obviněným mohly naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Připomněl skutečnost, že každé porušení práva na obhajobu neodpovídá posledně zmíněnému dovolacímu důvodu, jelikož ten primárně směřuje na případy, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. V nastíněném směru upozornil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán toliko v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly v době, kdy obviněný obhájce neměl, třebaže jej mít měl, úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. V návaznosti na předestřené pak vyzdvihl fakt, že obviněného v posuzované věci od počátku zastupovala obhájkyně, která měla možnost účastnit se všech relevantních úkonů trestního řízení předcházejících vydání meritorního rozhodnutí, tudíž nemohlo dojít k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Nad rámec uvedeného sice připustil, že v některých případech může být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. i za situace, kdy u obviněného bylo pravomocně rozhodnuto, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2 tr. ř., avšak ustanovenému obhájci bylo znemožněno, aby se účastnil úkonů trestního řízení, nicméně akcentoval, že ani takováto situace ve zkoumané věci nenastala, pročež vzpomínaný dovolací důvod nemohl být naplněn. Pro úplnost dodal, že v řízení nezaznamenal žádné zkrácení práv obviněného na obhajobu ve formálním ani materiálním smyslu, na čemž nemůže ničeho změnit, pokud se samotného vyhlášení rozsudku, po provedení veškerých úkonů trestního řízení, účastnil namísto obhájkyně toliko substitut. 19. Ve vztahu k námitkám obviněného, že se nemohl aktivně účastnit hlavního líčení a klást nově se objevivším svědkům kvalifikované dotazy, státní zástupce upozornil, že ze spisového materiálu nevyplývá absence obviněného u hlavního líčení. Nadto zdůraznil, že tvrzení dovolatele o jeho vnucené pasivitě při hlavním líčení neodpovídá realitě, když z dostupného spisového materiálu je zřetelně patrná jeho aktivita. Uzavřel tedy, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v posuzované věci naplněn nebyl, přičemž podotkl, že tento nemohl obviněný naplnit skrze deklarace nesouhlasu s postupem soudu, který reálně nesouvisel s jeho přítomností u hlavního líčení. Výhradu obviněného, že trestní stíhání jeho osoby bylo nepřípustné, poněvadž jej nalézací soud uznal vinným skutkem, který není trestným činem, vyhodnotil za mimoběžnou s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž vyzdvihl, že dovolatel fakticky neoznačil žádný skutečný důvod nepřípustnosti trestního stíhání zakotvený v ustanoveních § 11 odst. 1, 2, 5 tr. ř. či v § 11a tr. ř. 20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že jej dovolatel uplatnil ve všech třech jeho variantách, nicméně odmítl, že by byl zmíněný dovolací důvod v libovolné alternativě skutečně naplněn. Předně vyjádřil přesvědčení, že v řešeném případě nevznikl skutečně závažný, extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu. Naopak se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a za dostatečné vyhodnotil také odůvodnění jejich rozhodnutí. Akcentoval, že klíčové svědecké výpovědi poškozeného a dalších svědků nestojí osamoceně, ale vzájemně korespondují a shodují se i s dalšími ve věci provedenými důkazy. V rovině druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjádřil přesvědčení, že výrok o vině se o žádné procesně nepoužitelné důkazy neopírá a dovolatel ostatně ani žádný takový důkaz neoznačil. Státní zástupce v posuzované věci neshledal ani vadu opomenutých důkazů ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznil, že i kdyby se soudy teoreticky nevypořádaly zcela správně se všemi důkazními návrhy, nemohlo by mít podobné formální pochybení dopad na správnost rozhodnutí ve věci samé, jelikož další doplnění dokazování vnímal jako nadbytečné. Navíc konstatoval, že v aktuálně řešené věci soudy obou stupňů na učiněné důkazní návrhy reagovaly a přiměřeně objasnily důvody jejich nadbytečnosti. 21. Rovněž právní hodnocení vytýkaných skutků vyhodnotil státní zástupce za přiléhavé a vyjádřil mínění, že vytýkané skutky bezesporu naplnily všechny zákonné znaky inkriminovaných deliktů, a to včetně subjektivní stránky. Chybu přitom neshledal ani ve výroku týkajícím se náhrady nemajetkové újmy, když byl základ nároku spolehlivě zjištěn, neboť obviněný zasáhl do osobnostní sféry poškozených, a to nikoliv zanedbatelným způsobem. K přiznané výši samotného nároku posléze doplnil, že ji nelze považovat za zjevně nepřiměřenou zjištěným okolnostem. V nastíněném směru připomněl, že podle ustálené rozhodovací praxe N. soudu může v podobných případech, v nichž právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, soud vyššího stupně zpochybnit úvahy soudu stupně nižšího, výhradně jsou-li zcela nepřiměřené, k čemuž v aktuálně zkoumané věci nedošlo. Na podporu předestřeného stanoviska odkázal na vybraná rozhodnutí N. soudu. S ohledem na uvedené uzavřel, že ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v této věci naplněn nebyl.

22. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. může být uplatněn, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. opodstatňuje podání dovolání za předpokladu, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, leč tento důvod nelze použít, jestliže zmíněná okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. 26. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. 28. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přichází v úvahu, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. 29. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. 31. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze subsumovat situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení zachycenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) daného ustanovení.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

32. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, když namísto zákonného soudce rozhodoval stážista, delegovaný ke Krajskému soudu v Praze na pokyn Bezpečnostní informační služby. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve obecně připomenout, že k naplnění zmíněného dovolacího důvodu nepostačuje pouhá skutečnost, že ve věci rozhodoval soud obsazený soudcem, který byl v souladu se zákonem k danému soudu dočasně přidělen, protože po přidělení se soudce stává soudcem soudu, k němuž byl přidělen a je tedy v souladu s rozvrhem práce oprávněn k projednávání a rozhodování jemu příslušejících věcí (viz například usnesení N. soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 361/2013, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1374/2009). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by naopak mohl být naplněn typicky v případech, kdy by namísto senátu věc rozhodoval samosoudce, nebo by věc rozhodoval senát složený z předsedy senátu a přísedících, ačkoli náležela senátu složenému výhradně ze soudců, nebo by senát rozhodoval v neúplném složení, případně by se na jeho rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., eventuálně soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (viz např. usnesení N. soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 Tdo 739/2023, nebo ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 825/2011). Nic z toho ovšem dovolatel ve svém dovolání netvrdil, poněvadž se omezil na prosté konstatování, že ve věci rozhodoval stážista, delegovaný ke krajskému soudu na pokyn Bezpečnostní informační služby. 33. Námitka obviněného se tak v zásadě míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jelikož pouhé tvrzení, že ve věci rozhodoval stážista nepostačuje k jeho naplnění. Nadto ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že v aktuálně posuzované věci rozhodovalo v prvním stupni soudní oddělení č. 2, a to ve tříčlenném senátu složeném ze soudce a dvou přísedících, konkrétně z předsedy senátu Mgr. et Mgr. M. M., Ph.D., MBA, a přísedících L. M. a PhDr. J. P., Ph.D. Nastíněný postup přitom plně korespondoval s platnou a účinnou zákonnou úpravou i s rozvrhem práce platným v daném období. Obviněný své přesvědčení, že namísto zákonného soudce rozhodoval stážista delegovaný Bezpečnostní informační službou, nijak blíže nerozvedl, přičemž ze spisového materiálu ani rozvrhu práce platného pro rozhodné období nic podobného nevyplývá. Nezbývá tak než uzavřít, že Krajský soud v Praze v předmětné věci rozhodl v náležitém obsazení, pročež nemohlo dojít k založení vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., ani zkrácení obviněného v jeho právu na zákonného soudce.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

34. Obviněný taktéž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., když tvrdil, že ve věci rozhodovaly vyloučené orgány, přičemž do jejich výčtu zahrnul všechny členy senátů soudů obou stupňů, společně s policejními orgány a státními zástupci činnými v posuzované věci. Tento svůj náhled na věc dovolatel odůvodnil tím, že soudci Krajského soudu v Praze po skončení dokazování jednali se státním zástupcem a jeden z přísedících řekl před budovou soudu obviněnému, že si měl na dům nainstalovat kamery. V další části dovolání k vytyčené problematice doplnil, že soudci soudů obou stupňů byli ovlivňováni příslušníky Bezpečnostní informační služby. 35. Na tomto místě se jeví vhodným v obecné rovině připomenout, že při zkoumání případné podjatosti jednotlivých rozhodujících orgánů je nutno vycházet z § 30 tr. ř., který mimo jiné uvádí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Za poměr k projednávané věci je pak nutno považovat vztah ke skutku a okolnostem s ním souvisejícím, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském či obdobném, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském. Komplexně přitom platí, že pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost, dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 375 a 376). 36. Nejvyšší soud musí ve světle shora nastíněných zásad souhlasit s míněním státního zástupce, že dovolatel ve svém dovolání fakticky ani netvrdil, že by měl některý ze soudců, popř. přísedících mít výše specifikovaný poměr k posuzované věci či k některé z osob jmenovaných v § 30 tr. ř., a to včetně samotného obviněného. Údajné ovlivnění jednotlivých členů senátu ze strany Bezpečnostní informační služby působí až absurdně, neexistuje pro něj jakýkoliv podklad ve spisovém materiálu a zcela evidentně se jedná o ryzí a ničím nepodložený výplod fantazie obviněného, který ostatně tuto svou myšlenkovou konstrukci v podaném dovolání nijak neodůvodnil ani nevysvětlil. Pochybnost o nepodjatosti některého ze soudců či přísedících není způsobilé založit ani prosté tvrzení, podle něhož měli zmínění soudci či přísedící hovořit se státním zástupcem po skončení dokazování, a to zvláště za situace, kdy ani sám obviněný neuvedl, čeho se měl hovor týkat a v čem spatřoval jeho zásadní závadnost. Obdobně nemohla racionální pochybnost o nepodjatosti člena senátu Krajského soudu v Praze vzniknout ani v důsledku údajné poznámky jednoho z přísedících vůči obviněnému, že si měl na dům pořídit kamery. Podobný výrok má v zásadě jen okrajovou souvislost s projednávanou věcí a jeho výpovědní hodnota z hlediska vztahu přísedícího k řešené věci je prakticky nulová. V neposlední řadě nelze akceptovat ani přístup, při němž obviněný vyvozoval závěry o podjatosti soudců, popř. přísedících ze způsobu jejich postupu v trestním řízení, nutno totiž upozornit, že závěr o podjatosti nemůže být obecně dovozován na základě procesního postupu policejního orgánu nebo osoby v něm činné, státního zástupce, soudce nebo přísedícího, a to dokonce ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky (srov. např. usnesení N. soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, nebo ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020), neboť k nápravě podobných vad slouží systém opravných prostředků. 37. Jedná-li se o rozsáhlé úvahy obviněného o podjatosti policejních orgánů a státních zástupců činných v předmětné věci, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., pak nezbývá než konstatovat, že vzpomínaný dovolací důvod se omezuje na situace, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), jenž vydal dovoláním napadené rozhodnutí. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu totiž nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení (viz např. usnesení N. soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003). Ve shodě s názorem státního zástupce tak Nejvyšší soud uzavírá, že i tyto námitky vybočují z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Toliko nad rámec se jeví vhodným doplnit, že rozsáhlé spekulace obviněného o spletitém spiknutí nejrůznějších složek státní moci vůči jeho osobě postrádají jakýkoliv racionální základ, stejně jako oporu ve spisovém materiálu a působí jako účelové konstrukce sloužící dovolateli k odmítání jemu nepohodlných postupů a rozhodnutí v trestním řízení. Navíc je ze spisového materiálu patrné, že příslušné orgány vždy o námitkách podjatosti vznesených obviněným řádně rozhodly a tento svůj postup správně a logicky odůvodnily (viz například usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov-JIH ze dne 11. 11. 2024 na č. l. 52 a 53, nebo usnesení Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 23. 9. 2024 na č. l. 57 a 58).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

38. Obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž v jeho rámci vznesl námitku, že nalézací soud odmítl odročit hlavní líčení, během nějž mělo dojít k vyhlášení rozsudku, na jiný termín z důvodu kolize na straně obhájkyně obviněného a rozsudek vyhlásil v nepřítomnosti zmíněné obhájkyně a za nepřípustné substituce advokátního koncipienta. 39. Na tomto místě se jeví vhodným v obecné rovině připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá především na situace, kdy v trestním řízení dojde k porušení zákonných ustanovení o nutné obhajobě ve smyslu § 36 tr. ř. Nadto se označený dovolací důvod uplatní i v případech, kdy obviněný obhájce oficiálně má, ale orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti realizoval, přičemž v takovém případě postrádá na významu, zda je v dané věci dán některý z důvodů nutné obhajoby (viz např. usnesení N. soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, dále ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1100/2019, uveřejněné pod č. 27/2020 Sb. rozh. tr., případně ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 321/2018). Na druhé straně ovšem dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nepokrývá jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž je omezen na situace, v nichž orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním, a to v době, kdy obviněný obhájce neměl, ač jej podle zákona mít měl, popř. bylo obhájci zamezeno v plnění jeho zákonných oprávnění a povinností (viz např. usnesení N. soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., nebo ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, uveřejněné pod č. 23/2007 Sb. rozh. tr.). Naplnění předmětného dovolacího důvodu posléze nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného jeho obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby (viz např. usnesení N. soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, nebo ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, uveřejněné pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). 40. S ohledem na výše uvedené je evidentní, že argumentace obviněného se nachází mimo rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť podstatou jím uplatněné námitky zůstává pouze kritika způsobu výkonu obhajoby ze strany zvolené obhájkyně, když se tato nechala v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 tr. ř. zastoupit advokátním koncipientem. Naopak dovolatel nijak nezpochybňuje, že měl v proběhlém řízení možnost uplatnit své právo na obhajobu, a to jak v rovině formální, když si již v počáteční fázi trestního řízení zvolil obhájkyni, tak z hlediska materiálního, když se mohl účastnit jednotlivých úkonů prováděných orgány činnými v trestním řízení, k těmto se vyjadřovat, jakož i vyjadřovat se k meritu věci, podávat návrhy atd., jak správně poznamenal státní zástupce. Nezbývá tak než uzavřít, že obviněný sice dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. formálně uplatnil, avšak jím vznesené námitky se s předmětným dovolacím důvodem míjejí, protože fakticky směřují proti způsobu výkonu obhajoby zvolenou obhájkyní. 41. Pouze pro úplnost pak považuje Nejvyšší soud za vhodné blíže popsat a zhodnotit obviněným kritizovaný postup soudu, a to z hlediska práva obviněného na obhajobu v širším smyslu. V posuzované věci byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., jelikož se jednalo o trestní řízení, mimo jiné, o zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, na nějž stanoví zákon trest odnětí svobody v rozpětí dvanácti až dvaceti let, tedy horní hranice takto určené výměry převyšuje pět let. Obviněný si v souladu se zákonem zvolil jako obhájkyni advokátku JUDr. Beátu Kolcunovou, která jej v rámci trestního řízení zastupovala (viz protokol o vazebním zasedání ze dne 12. 9. 2024 na č. l. 86). Z nahrávky zachycující průběh hlavního líčení je patrné, že dne 11. 11. 2025 se na závěr hlavního líčení dohodl předseda senátu Krajského soudu v Praze Mgr. et Mgr. M. M., Ph.D., MBA, s výše jmenovanou obhájkyní obviněného, že hlavní líčení bude odročeno na den 18. 11. 2025, a to výhradně za účelem vyhlášení rozsudku, přičemž obhájkyně obviněného se pokusí zmíněného dne dostavit osobně, nicméně pokud by se jí to, pro časovou kolizi s jinými pracovními povinnostmi, nezdařilo, nechá se zastoupit advokátním koncipientem. Předseda senátu posléze vyzval k vyjádření obviněného, přičemž ten s případným zastoupením své obhájkyně advokátním koncipientem projevil souhlas. Dne 18. 11. 2025 posléze Krajský soud v Praze vyhlásil rozsudek v nepřítomnosti obhájkyně obviněného, která byla zastoupena advokátním koncipientem JUDr. PhDr. Radkem Vokálem, aniž by nalézací soud rozhodného dne prováděl v hlavním líčení další úkony (viz protokol o hlavním líčení ze dne 18. 11. 2025 na č. l. 1015 až 1016). 42. Podle § 35 odst. 1 tr. ř. se přitom pro jednotlivé úkony trestního řízení může obhájce dát zastoupit koncipientem, ale koncipient nemůže obhájce zastupovat, mimo jiné, v řízeních před krajským soudem jako soudem prvního stupně, byť nahlížet do spisů může koncipient i v těchto řízeních. V tomto směru lze tedy shledat jisté formální pochybení, když obviněného v řízení před Krajským soudem v Praze, jakožto soudem prvního stupně, zastupoval výše jmenovaný advokátní koncipient, leč význam vzpomínaného nedostatku je zcela minimální. Předně soud prvního stupně v inkriminované době fakticky neprováděl úkony trestního řízení směřující k meritornímu rozhodnutí ve věci, když toliko vyhlásil rozsudek. Naopak všechny z tohoto pohledu významné úkony v řízení před soudem, zejména dokazování a závěrečné řeči, se odehrály již dříve, a to za přítomnosti obhájkyně obviněného. Z povahy věci tak nemohlo popsané pochybení žádným způsobem ovlivnit meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně význam by mohlo mít za hypotetické situace, kdy by se obviněný po vyhlášení rozsudku vzdal práva na odvolání, popř. učinil jiné podobné podání (viz stanovisko trestního kolegia N. soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2018, uveřejněné pod č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci ovšem obviněný žádné takové podání neučinil, naopak rozsudek soudu nalézacího v odvolacím řízení napadl, což vedlo k jeho řádnému přezkumu ze strany soudu druhého stupně. Dále sám dovolatel akceptoval zastoupení vlastní obhájkyně zmíněným koncipientem v závěru hlavního líčení, a to za situace, kdy byl dán u obviněného pouze důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., aniž by přitom byl ohrožen uložením výjimečného trestu, přičemž v takovém případě se obviněný může podle § 36b odst. 1 tr. ř. obhájce vzdát. Nezbývá tudíž než uzavřít, že obviněný nemohl být výše popsaným postupem nepřípustně zkrácen na svém ústavně garantovaném právu na obhajobu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

43. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž jeho naplnění vyvozoval ze skutečnosti, že Krajský soud v Praze rozhodl v hlavním líčení, přestože obviněný trval na vrácení věci do přípravného řízení, jelikož státní zástupce údajně manipuloval se spisem. Dále dovolatel kritizoval, že nalézací soud zajišťoval na hlavním líčení účast vybraných svědků distančně, pročež se obviněný nemohl hlavního líčení aktivně účastnit a klást těmto svědkům kvalifikované dotazy. 44. V tomto směru se zdá příhodným nejprve obecně poznamenat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze uplatnit v případě, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, čímž došlo ke zkrácení obviněného na jeho právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3159 a 3160). V tomto světle vznesené námitky obviněného vůbec neodpovídají označenému dovolacímu důvodu, protože dovolatel netvrdil, že by snad v hlavním líčení, popř. veřejném zasedání absentoval, a tudíž došlo ke zkrácení jeho výše uvedených práv. Ostatně ze spisového materiálu je patrná účast obviněného na hlavním líčení i veřejném zasedání o odvolání v plném rozsahu. Jak přitom správně upozornil státní zástupce, dovolatelem uplatněné námitky fakticky směřovaly výhradně proti postupu soudu nalézacího, který ovšem blíže nesouvisel s otázkou přítomnosti obviněného u hlavního líčení a fakticky jej v tomto duchu nijak neomezoval. Ani v dalších částech podaného dovolání nevznesl dovolatel žádné výhrady subsumovatelné pod předmětný dovolací důvod. Nezbývá tedy než konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. pouze formálně, aniž by jej naplnil jakoukoliv přiléhavou argumentací. 45. Toliko pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že tvrzení obviněného o nezákonné manipulaci se spisovým materiálem ze strany státního zástupce nemá žádnou racionální oporu a zůstává tak pouze nepodloženou a blíže nevysvětlenou divokou spekulací dovolatele. Pokud se jedná o skutečnost, že výslech svědkyně H. K. proběhl, s ohledem na její zdravotní stav, v souladu s § 111a tr. ř. skrze videokonferenční zařízení, pak nutno poznamenat, že ze spisového materiálu vyplývá účast obviněného u hlavního líčení během tohoto výslechu, přičemž se mohl ke zmíněnému důkazu vyjádřit a on i jeho obhájkyně měli prostor klást jmenované svědkyni doplňující dotazy, čehož ostatně obviněný využil (viz protokol o hlavním líčení ze dne 11. 11. 2025 na č. l. 1006 až 1008). Nastíněný postup proto rozhodně nemohl obviněného nijak zkrátit v jeho právu na obhajobu, jak ve svém dovolání povšechně naznačoval (srov. například usnesení N. soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 3 Tdo 547/2023).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

46. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že tento dovolací důvod předpokládá vedení trestního stíhání, ač podle zákona bylo nepřípustné, přičemž obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů zakotvených v § 11 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno (viz např. usnesení N. soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 3 Tdo 864/2022). Dovolatel ve svém dovolání jmenovitě nevymezil žádný z důvodů uvedených v § 11 tr. ř. nebo 11a tr. ř., leč svou argumentaci založil výhradně na tvrzení, že byl uznán vinným pro skutek, který není trestným činem. Takto uplatněná námitka ovšem vůbec neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož fakticky směřuje vůči právnímu posouzení skutku, a tudíž spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na skutečnost, že obviněný ve svém dovolání neuvedl ani žádnou jinou výhradu způsobilou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nezbývá Nejvyššímu soudu než uzavřít, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. toliko formálně, aniž by jej přitom vyplnil jakýmkoliv tvrzením způsobilým reálně založit zmíněný dovolací důvod.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

47. Dovolatel vznesl celou řadu výhrad vůči způsobu hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, rozporoval takto dosažená skutková zjištění a nabízel odlišné varianty skutkového děje. Nejvyšší soud však musí na tomto místě konstatovat, že obviněným vznesené námitky se z valné části očividně rozcházejí s realitou, případně se omezují na prostou polemiku s řádným způsobem hodnocení jednotlivých důkazů ze strany nalézacího soudu nebo směřují vůči skutkovým zjištěním bez jakékoliv vazby na rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění zákonných znaků předmětných trestných činů. 48. Z odůvodnění rozhodnutí, především soudu nalézacího, je přitom zcela zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení N. soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě bezesporu nedošlo. 49. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Rozhodná skutková zjištění se, v případě skutku zachyceném pod bodem 1), opírají zejména o svědecké výpovědi poškozených nezletilé AAAAA a P. V., stejně jako o svědeckou výpověď svědkyně M. V., podpůrně pak o svědeckou výpověď svědka L. Š. a úřední záznam Policie ČR, KŘP Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov-JIH, Obvodní oddělení Hradištko pod Mělníkem, datovaného dne 30. 4. 2024. Ve vztahu ke skutku 2) se rozhodná skutková zjištění opírají primárně o svědeckou výpověď poškozeného P. V., dále též o svědeckou výpověď svědka T. L., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný MUDr. P. T., Ph.D., včetně jeho dodatku, výslech jmenovaného znalce a celou řadu dalších podpůrných důkazů, včetně výpovědí jiných svědků a listinných důkazů. Soud nalézací přitom ve svém rozsudku velmi precizně popsal úvahy, které jej vedly ke zvolenému způsobu hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a důkladně se vypořádal s obhajobou obviněného [viz ve vztahu ke skutku zachycenému pod bodem 1) odstavce 67. až 74. odůvodnění jeho rozsudku a ve vztahu ke skutku zachycenému pod bodem 2) odstavce 80. až 92. odůvodnění jeho rozsudku]. S takto dosaženými závěry se ve všech podstatných ohledech ztotožnil i soud odvolací (viz odstavce 56. až 63. odůvodnění jeho usnesení). Ani dovolací soud nemůže ničeho vytknout postupu, při němž soud nalézací, plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a elementárními pravidly logiky, vyhodnotil výpovědi poškozených AAAAA a P. V. jako věrohodné, a naopak ve výpovědi obviněného shledal značné rozpory. Dále nelze zapomínat, že zatímco výpovědi shora jmenovaných poškozených korespondovaly s dalšími provedenými důkazy, vnitřně rozporná výpověď obviněného ostatním důkazům ve valné části odporovala. Popsaným způsobem tak nalézací soud dospěl k velmi přesvědčivému závěru, že obhajoba obviněného byla nad veškerou pochybnost vyvrácena. 50. Pouze pro úplnost se jeví vhodným konstatovat, že hojně opakovaná námitka dovolatele, podle níž poškozený P. V. neměl na pažích žádná obranná zranění, která by musel utržit, pokud by se pomocí rukou bránil útokům dýkou vedených ze strany obviněného, zcela postrádá na opodstatnění. Tvrzení o neexistenci obranných zranění na pažích jmenovaného poškozeného se totiž evidentně rozchází se skutečností, když obranná zranění na předloktí poškozeného P. V. popsal ve svém znaleckém posudku znalec MUDr. P. T., Ph.D., a souběžně jsou zcela patrná i z fotografické dokumentace na č. l. 392 a 393, 422 až 425. Zjištěný rozsah obranných zranění přitom rozhodně nelze považovat za nedostatečný, jak tvrdil dovolatel. Podobně Nejvyšší soud nedetekoval mezi svědeckou výpovědí poškozeného P. V. v přípravném řízení a jeho výpovědí v hlavním líčení žádné podstatné rozpory. Ani další výhrady dovolatele vůči skutkovým zjištěním ohledně průběhu skutku zachyceného pod bodem 2) nemají racionální podklad, zejména ze spisového materiálu plyne, že poškozený P. V. skutečně v momentě útoku manipuloval se svou sekačkou, což ostatně ve své výpovědi připustil i obviněný (viz odstavec 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž pro rozhodná skutková zjištění v aktuálně posuzované věci nemá žádný význam, jaké množství trávy jmenovaný poškozený sekal. 51. Zcela nepřípadné jsou rovněž spekulace dovolatele ohledně údajné neproveditelnosti útoku inkriminovanou dýkou, když tyto poznatky jednotlivě ani v souhrnu v nejmenším nevylučují průběh skutku zachyceného pod bodem 2), jak jej zjistil soud nalézací. Zejména nelze akceptovat zkratkovité a nelogické přesvědčení dovolatele, že pokud svědek T. L. viděl obviněného odcházet z místa činu s dýkou třímanou ostřím směrem od ukazováčku dolů, pak obviněný nemohl vést samotný útok dýkou směrem shora dolů. Jak totiž správně poznamenal soud odvolací, svědek T. L. neviděl samotný průběh skutku, nýbrž pouze následné dění po skončení útoku, přičemž obviněný měl dostatek času pro změnu úchopu dýky v době, kdy se již nechystal k dalšímu napadení poškozeného (viz odstavec 61. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obdobně nijak neodporuje rozhodným skutkovým zjištěním o průběhu skutku zachyceném pod bodem 2) ani zjištění o krevním vzorku a profilu DNA poškozeného na spodní části rukojeti inkriminované dýky. Naopak tvrzení dovolatele, že obviněného v první fázi útoku pouze udeřil do hlavy pěstí, v níž svíral zmíněnou dýku, spolehlivě vyvrací znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný MUDr. P. T., Ph.D., v němž jmenovaný znalec konstatoval, že zranění na hlavě muselo vzniknout působením ostrého nástroje. V rovině dalších divokých úvah a spekulací dovolatele zbývá toliko připomenout, že proveditelnost skutku popsaného pod bodem 2) potvrdila také realizovaná rekonstrukce. 52. Z argumentace obviněného pak není vůbec zřejmé, jaký rozpor by měl vzniknout mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a svědeckou výpovědí svědkyně B. R., když obviněný vůbec nerozporoval zjištění, která ze vzpomínané výpovědi soud nalézací fakticky vyvodil. Řada dalších skutečností, na něž dovolatel ve svém dovolání obsáhle a opakovaně poukazoval, očividně postrádá na významu pro rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu a většinově ani blíže nesouvisí se zkoumanou věcí, ať se již jedná o vlastnictví skútru poškozeným P. V. a jeho případné umístění, zkušenosti obviněného z jeho dřívější advokátní praxe či stíhání obviněného v jiné kauze pro trestný čin podle § 208 tr. zákoníku. V tomto směru se zdá vhodným toliko doplnit, že pravdivý základ nemá ani tvrzení dovolatele, že by soudy nižších stupňů ignorovaly usnesení N. soudu ze dne 18. 7. 2024, sp. zn. 11 Tdo 378/2024, a na něj navazující rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl obviněný zproštěn v dané věci podané obžaloby, neboť z opisu z evidence Rejstříku trestů ČR již nalézací soud zjistil, že obviněný nemá v příslušné evidenci žádný záznam (viz odstavec 33. odůvodnění jeho rozsudku) a dosavadní bezúhonnost zohlednil jako významnou polehčující okolnost obviněného (viz odstavec 114. odůvodnění jeho rozsudku). Taktéž rozsáhlá kritika dovolatele směřující vůči obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovanému MUDr. P. T., Ph.D., i vůči samotnému znalci má podobu prosté polemiky se způsobem, jakým soudy vzpomínaný znalecký posudek hodnotily, přičemž vznesené kritice schází racionální základ. Žádné významné rozpory mezi předmětným znaleckým posudkem a jeho doplňkem Nejvyšší soud neshledal, zatímco obviněným vyzdvihované úvahy se týkaly jen skutečností nepodstatných pro rozhodnutí ve věci, jak správně zdůraznil již soud nalézací (viz odstavec 46. odůvodnění jeho rozsudku). Zbývá pouze poznamenat, že pokud znalec uvedl, že jeho expertní oblastí není vyhodnocení záznamů CT vyšetření, přičemž takový úkol nebyl ani znalci zadán, nelze ze zmíněné skutečnosti vyvozovat závěr o nekompetentnosti znalce v jeho reálné expertní oblasti, jak činil obviněný. V neposlední řadě pak neobstojí ani tvrzení dovolatele, že by snad znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nepříslušelo hodnotit možné mechanismy vzniku zranění na lidském těle (viz např. usnesení N. soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 327/2025). 53. Přisvědčit nelze ani výhradám obviněného vůči zjištěním soudu nalézacího o skutku popsaném pod bodem 1), když se všemi kritickými poznámkami dovolatele se již podrobně a správně vypořádal soud prvního stupně (viz zejména odstavce 59., 69. a 70. odůvodnění jeho rozsudku), pročež Nejvyšší soud na tyto závěry v podrobnostech odkazuje a pouze pro shrnutí podotýká, že je zcela pochopitelné, pokud si již poškozená AAAAA přesně nepamatovala datum zmíněného skutku, popř. obsah následného rozhovoru mezi obviněným a poškozeným P. V., a to s ohledem na své pochopitelné rozrušení. Správná datace události přitom bezesporu vyplynula z řady dalších důkazů, konkrétně ze svědeckých výpovědí poškozeného P. V. a svědkyně M. V., stejně jako z úředního záznamu Policie ČR, KŘP Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov-JIH, Obvodní oddělení Hradištko pod Mělníkem ze dne 30. 4. 2024. Současně je paradoxní, pokud dovolatel, na jiném místě svého dovolání, sáhodlouze rozvádí vliv strachu a komplexního rozrušení na lidskou mysl v krizové situaci, aby objasnil vlastní neschopnost rozpomenout se na přesný průběh konfliktu mezi ním a poškozeným P. V., zatímco v případě nezletilé poškozené AAAAA odmítá připustit, že by stejné účinky náhlého rozrušení a strachu, jimž byla navíc vystavena v nízkém věku, mohly limitovat její schopnost přesně si zapamatovat všechny detaily frustrující události. Konečně ani skutečnost, že se měl obviněný v dopoledních hodinách daného dne nacházet na lékařském vyšetření, nikterak neodporuje dosaženým skutkovým zjištěním, naopak koresponduje s výpovědí poškozené AAAAA, že se inkriminovaného dne odpoledne vracel obviněný, společně s ní, autobusem na místo činu.

54. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky a opírá se o kvalitní odůvodnění. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. 55. Obviněný rovněž tvrdil, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků relevantních trestných činů se zakládají na procesně nepoužitelných důkazech. Primárně brojil proti provedené rekonstrukci skutku popsaného pod bodem 2), když akcentoval, že jej policejní orgán o konání tohoto úkonu vůbec neinformoval a jeho obhájkyni neumožnil klást doplňující dotazy. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že předestřená tvrzení dovolatele postrádají pravdivý základ, jelikož je ze spisového materiálu zřejmé, že obhájkyně obviněného byla o provedení rekonstrukce řádně vyrozuměna a měla možnost se zmíněného úkonu účastnit (viz vyrozumění o úkonu a doručenka na č. l. 783 a 784). V dalším textu podaného dovolání ostatně takový stav věcí přiznává i sám dovolatel. Z protokolu o rekonstrukci plyne, že substitut zvolené obhájkyně obviněného byl rekonstrukci přítomen a aktivně se jí účastnil, aniž by byl, jakkoliv omezen v možnosti klást doplňující otázky a vyjadřovat se k průběhu rekonstrukce, čehož aktivně využil, aniž by vznesl jakékoliv námitky proti průběhu vzpomínaného úkonu (viz protokol o rekonstrukci na č. l. 405 až 412). Jedná-li se o otázku osobní přítomnosti a informování obviněného při provedení rekonstrukce, pak nutno připomenout, že obviněný zásadně nemá, na rozdíl od svého obhájce, právo být přítomen při vyšetřovacích úkonech v přípravném řízení, třebaže může policejní orgán jeho účast připustit, jak plyne § 165 odst. 1, 2 tr. ř. Zbývá tak pouze doplnit, že další kritické poznámky dovolatele vůči samotnému způsobu provedení rekonstrukce, zejména v rovině výběru figuranta představujícího obviněného, nebyly v nejmenším způsobilé ovlivnit procesní použitelnost onoho důkazu, a nadto se s nimi soud odvolací důkladně vypořádal (viz odstavec 54. odůvodnění jeho usnesení). 56. Co se týče výhrady obviněného vůči rekognici věci v podobě zbraně užité při skutku pod bodem 2), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tuto nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, poněvadž obviněný neoznačil žádná rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, která by měla spočívat na předmětném důkaze. Pro přehlednost se zdá vhodným shrnout, že policejní orgán obhájkyni obviněného řádně vyrozuměl o termínu plánované rekognice věci, avšak obhájkyně obviněného se den před konáním zmíněného úkonu omluvila pro nemoc a požádala o stanovení nového termínu pro konání rekognice, přičemž v omluvě uvedla, že na vyzvání doloží náležité potvrzení lékaře (viz omluva ze dne 10. 12. 2024 na č. l. 753). Policejní orgán následně tuto žádost obhájkyně obviněného zamítl a rekognici provedl ve stanoveném termínu, což odůvodnil pozdním zasláním žádosti (viz zamítnutí žádosti o odložení procesního úkonu na č. l. 755). Lze sice připustit, že nastíněný postup by mohl, za případné kumulace s dalšími okolnostmi, vést k jistému omezení práva na obhajobu, neboť v aktuálně posuzované věci nejsou v postupu obhájkyně patrné žádné znaky obstrukcí, rekognice představuje specifický úkon citlivý na procesní pochybení a náhlé onemocnění, krátce před plánovaným úkonem, by mohlo významně omezit možnost obhájkyně využít pro daný účel substituta (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08), leč na výsledku rekognice předmětné dýky nespočívají žádná rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, přičemž opak netvrdil ani sám dovolatel. 57. Nejvyšší soud v tomto směru pouze připomíná, že inkriminovanou dýku dostatečně popsal ve své výpovědi poškozený P. V. Chladnou zbraň uvedeného popisu následně nalezl policejní orgán v rámci domovní prohlídky v obydlí obviněného, přičemž na jejím ostří byla prokázána přítomnost lidské krve a na čepeli i dolní části rukojeti dané dýky se nacházel profil DNA poškozeného P. V. V neposlední řadě je ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného MUDr. P. T., Ph.D., patrné, že zranění, která utrpěl výše jmenovaný poškozený, odpovídají útoku vzpomínanou dýkou. Tudíž, bez ohledu na výsledek provedené rekognice věci, nezbývá žádný prostor pro pochybnost o tom, že při skutku popsaném pod bodem 2) obviněný na poškozeného útočil právě inkriminovanou dýkou. Tento závěr přitom nerozporoval ani sám obviněný, když použití dýky připustil, jak ve své výpovědi v hlavním líčení, tak v podaném dovolání, třebaže trval na užití zmíněného nástroje jiným způsobem a za odlišných okolností.

58. Obviněný dále kritizoval postup soudu prvního stupně, když svědku L. Š. v rámci jeho svědecké výpovědi předložil úřední záznam Policie ČR, KŘP Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov-JIH, Obvodní oddělení Hradištko pod Mělníkem, datovaný dne 30. 4. 2024. Dovolatel v nastíněném postupu soudu nalézacího spatřoval nepřípustné porušení zákonných podmínek pro čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení v hlavním líčení, k čemuž neudělil souhlas a zdůraznil, že obsah úředního záznamu byl jmenovanému svědkovi předestřen v rozporu se zákonem, v důsledku čehož se jedná o důkaz procesně nepoužitelný. Ani této námitce ovšem nemůže Nejvyšší soud přisvědčit. 59. Obviněný má sice pravdu v tom smyslu, že podle § 212 tr. ř. není možno svědkovi v hlavním líčení předestřít úřední záznam o podaném vysvětlení, nýbrž toliko protokol o jeho výpovědi (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 To 666/2002, uveřejněný pod č. 45/2003 Sb. rozh. tr.), avšak zcela pomíjí skutečnost, že v posuzovaném případě se nejednalo o záznam o podaném vysvětlení jmenovaného svědka, který by mu byl předestřen podle § 212 tr. ř. Předmětný úřední záznam totiž sepsal sám svědek, jakožto příslušník policie ČR a jeho obsahem bylo oznámení ze strany poškozeného P. V., že obviněný vyhrožoval jeho dceři, poškozené AAAAA. Nejednalo se tudíž o úřední záznam o podaném vysvětlení, kterým by byla nahrazována výpověď svědka, tedy by docházelo k obcházení zásad spravedlivého procesu, protože by daná osoba měla popsat, co svými smysly vnímala, a uvést, co je jí známo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (srov. například usnesení N. soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Fakticky se tak jednalo o listinný důkaz ve smyslu § 213 odst. 1 tr. ř., jehož předložení svědkovi, aby tento mohl reagovat na doplňující otázky ohledně jeho vypracování, není nikterak rozporné se zákonem a nemohlo vést ke zkrácení práv obviněného (srov. například usnesení N. soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 30/2026). Nadto je ze svědecké výpovědi svědka L. Š. zcela patrné, že tento si již nic zásadního ve vztahu ke skutku pod bodem 1) nepamatoval a po předložení zmíněného listinného důkazu pouze potvrdil, že nedostal pokyn jej antedatovat, dále potvrdil, že v inkriminované době se běžně řešila oznámení telefonicky a vysvětlil proč. Ze svědecké výpovědi svědka L. Š. proto v zásadě nevyplynula žádná významná skutečnost, tudíž na ní nalézací soud logicky nezaložil žádné rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, přičemž opak ve svém dovolání netvrdil dokonce ani obviněný. Nezbývá proto než uzavřít, že ani tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. 60. Rozporoval-li dovolatel procesní použitelnost výsledků domovní prohlídky jeho obydlí, a to s poukazem na uložení advokátních spisů v dané nemovitosti, pak nutno poznamenat, že s touto námitkou se již zcela dostatečně vypořádal soud nalézací (viz odstavce 64. až 65. odůvodnění jeho rozsudku). Těmto závěrům nemůže Nejvyšší soud ničeho vytknout a v podrobnostech na ně odkazuje. Pouze pro přehlednost připomíná, že nic nenasvědčuje využívání vzpomínané nemovitosti k výkonu advokacie, v posuzované věci se domovní prohlídka vůbec netýkala žádných listin ani jiných předmětů souvisejících s výkonem advokátní praxe obviněného a mezi věcmi odňatými v rámci domovní prohlídky se nenacházel jediný předmět pojící se s výkonem advokacie, přičemž opak netvrdil v podaném dovolání ani sám dovolatel.

61. Pokud jde o dovolatelem tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). 62. Dovolatel sice v průběhu řízení před soudem prvního stupně vznesl značné množství návrhů na doplnění dokazování, leč soud nalézací zmíněné důkazní návrhy řádně zamítl a tento svůj postup podrobně vysvětlil (viz odstavce 39. až 61. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž s popsaným postupem se ztotožnil i soud odvolací (viz odstavec 52. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud tak pouze pro přehlednost uvádí, že nalézací soud zcela logicky vyhodnotil jako nadbytečný výslech policisty, který poškozeného P. V. vytěžoval jako první ve vztahu ke skutku zachycenému pod bodem 2) (viz odstavec 54. odůvodnění rozsudku soudu nalézacího). V tomto směru zbývá toliko podotknout, že výslech zasahujícího policisty k obsahu výpovědi poškozeného by představoval procesně nepoužitelný důkaz, zatímco ve zbylém rozsahu by byl takový důkaz zcela nadbytečným. Obdobně krajský soud správně zamítl návrh na připojení soudních či vyšetřovacích spisů z různých trestních kauz, dále vybraného spisu stavebního úřadu i dalších listin týkajících se rozličných sporů či řízení nesouvisejících s posuzovanou věcí, a to pro očividnou irelevanci podobných důkazů (viz odstavec 40. až 42. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud rovněž nemůže ničeho vytknout ani závěru nalézacího soudu, když zamítl důkazní návrh obviněného na vyžádání záznamu CT vyšetření pro nadbytečnost (viz odstavec 46. odůvodnění jeho rozsudku), poněvadž vzpomínaný důkaz by na rozhodných skutkových zjištěních určujících pro naplnění znaků trestného činu fakticky nemohl ničeho změnit. 63. Krajský soud taktéž zcela správně vyhodnotil jako nadbytečný výslech pasažérů projíždějícího automobilu, kteří poskytovali pomoc poškozenému P. V. po skutku popsaném pod bodem 2) společně se svědkem T. L. (viz odstavec 55. odůvodnění jeho rozsudku), když zmíněné osoby nemohly vnímat samotný skutek zachycený pod bodem 2) a na místo činu dorazily až po svědku T. L. Zbývá pouze podotknout, že ani sám obviněný nijak neozřejmil, v čem by výpověď těchto osob měla mít podstatný význam pro rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Soud prvního stupně také důvodně zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku na přítomnost částic lupenky na oděvech obviněného, jelikož částečně by takový důkaz byl nadbytečným, když i sám dovolatel připustil fyzický konflikt, tedy i kontakt s poškozeným P. V., zatímco vypovídací potenciál vzpomínaného důkazu o průběhu samotného konfliktu by se fakticky rovnal nule (viz odstavec 48. odůvodnění jeho rozsudku). Jen pro úplnost se zdá vhodným doplnit, že očividně nadbytečným by byl i důkaz obsahem spisu Policie ČR zahrnujícího závěry znalce z oboru psychologie o osobnosti obviněného, když tyto otázky již bezezbytku vyjasnil aktuálnější a podrobnější znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaný MUDr. L. P. a PhDr. J. Z., Ph.D.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

64. Obviněný kritizoval rovněž právní hodnocení vytýkaných skutků, nicméně valná část těchto jeho námitek vycházela z odlišných skutkových zjištění, než k jakým dospěl soud nalézací, pročež dané výhrady fakticky vybočovaly z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Mimo rámec zmíněného dovolacího důvodu se tak nacházely zejména úvahy obviněného o hodnocení jeho jednání popsaného pod bodem 2) jako nutné obrany, a to na základě úprav skutkových zjištění, stejně jako zarputilé popírání existence skutku zachyceného pod bodem 1). Naopak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétnější námitky dovolatele směřující vůči naplnění subjektivní a objektivní stránky obou relevantních trestných činů lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s větší či menší mírou tolerance, podřadit, avšak nezbývá než konstatovat jejich zjevnou neopodstatněnost. 65. Jedná-li se o skutek zachycený pod bodem 1), nutno zdůraznit, že důvody jeho právní kvalifikace jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podrobně rozvedl již soud nalézací (viz odstavce 75. až 79. odůvodnění jeho rozsudku) a doplnil soud odvolací (viz odstavce 65. až 67. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud nemůže těmto úvahám ničeho vytknout a v podrobnostech na ně odkazuje. Pokud pak obviněný tvrdil, že vůbec nenaplnil základní skutkovou podstatu označeného trestného činu, přičemž soudy nižších stupňů chybně překlenuly absenci znaků základní skutkové podstaty existencí znaků skutkové podstaty kvalifikované, musí Nejvyšší soud upozornit, že toto tvrzení nekoresponduje s realitou. Konstatoval-li totiž soud prvního stupně, že způsobilost vznesené výhružky vzbudit v poškozené nezletilé AAAAA důvodnou obavu o život jejího otce vyplývá, mimo jiné, i z jejího nízkého věku, nelze v takovém postupu shledat žádné pochybení, přestože útlý věk poškozené současně odůvodňoval také naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 353 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Ze skutkových zjištění soudu nalézacího přitom vyplývá, že obviněný nezletilé poškozené AAAAA sdělil svůj záměr usmrtit jejího otce, jestliže ten bude střílet po psech chovaných obviněným. Vyhrožoval tedy jmenované poškozené jinou těžkou újmou v podobě usmrcení osoby jí blízké, přičemž vznesená výhružka byla způsobilá v poškozené vzbudit důvodnou obavu, a to s ohledem na dlouhodobě konfliktní vztahy mezi obviněným a jejím otcem, způsob projevu a formulaci samotné výhružky i nízký věk poškozené, přičemž pominout nelze ani faktické dopady vyřčené výhružky na jmenovanou poškozenou, jak je zjistil soud prvního stupně (viz odstavec 78. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Krajský soud v Praze rovněž správně dovodil, že obviněný se shora popsaného jednání dopustil v úmyslu přímém (viz odstavec 79. odůvodnění jeho rozsudku). Nezbývá proto než uzavřít, že v jednání obviněného žádný zákonný znak základní skutkové podstaty zmíněného přečinu neabsentoval. 66. Pokud se jedná o námitku dovolatele, podle níž podstatu celé výhružky měnila podmíněnost nástupu vyřčené hrozby, musí Nejvyšší soud podotknout, že s touto se již zcela správně vypořádal soud nalézací (viz odstavec 77. odůvodnění jeho rozsudku), když zdůraznil, že pro naplnění znaků přečinu nebezpečného vyhrožování zcela postrádá na významu, zda otec poškozené AAAAA střílel po psech obviněného, či nikoliv. Důvodná obava totiž mohla u jmenované poškozené vzniknout i v případě, kdy by její otec po psech fakticky nestřílel, neboť obviněný zjevně a dlouhodobě projevoval přesvědčení, že původcem útoků na jeho psy je právě otec poškozené, pročež se logicky mohla důvodně obávat, že obviněný, pod vlivem svých mylných představ, vznesenou výhružku zrealizuje. Ovšem ani v hypotetickém případě, kdy by otec jmenované poškozené po psech obviněného skutečně střílel a ona o tom věděla, ničeho by to neměnilo na trestní odpovědnosti obviněného a přiléhavosti zvolené právní kvalifikace, přičemž v tomto směru žádné úvahy nevyslovil ani sám dovolatel. Neobstojí ani výhrada obviněného, že původní hodnocení vytýkaného skutku pod bodem 1) policejním orgánem jako přestupku, vylučuje možnost změny jeho právní kvalifikace na trestný čin. Podobná úvaha zcela postrádá jakoukoliv logickou stopu, poněvadž rozhodná je pochopitelně správná právní kvalifikace skutku, nikoliv jeho prvotní právní hodnocení ze strany policejního orgánu, které logicky může být patřičnými procesními postupy následně změněno. 67. Taktéž otázkou právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 2) se již velmi pečlivě a podrobně zabýval soud nalézací (viz odstavce 93. až 111. jeho rozsudku) a ztotožnil se s nimi rovněž soud druhého stupně (viz odstavce 68. až 79. odůvodnění jeho usnesení). I dovolací soud považuje zmíněné závěry obsažené ve vymezených částech odůvodnění za správné a přiléhavé, pročež na ně v podrobnostech odkazuje. Tvrdil-li dovolatel, že soud nalézací dospěl k závěru, že obviněný jednal pod vlivem frustrace a vzteku, což považoval za znak afektivního jednání, které vylučuje spáchání činu s rozmyslem, pak tuto úvahu nelze akceptovat. V obecné rovině totiž platí, že s rozmyslem může pachatel spáchat trestný čin i v případě, kdy jej k jeho jednání motivoval vztek vůči poškozenému, frustrace ze skutečného či utkvělého příkoří, popř. jiné podobné emoce. Rozmysl tak není možno zaměňovat s motivem, jelikož rozmysl představuje kvalifikovanou formu úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí, a to bez ohledu na převládající motiv (srov. například ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1869). Rozmysl obviněného přitom soud nalézací správně vyvodil z celé řady skutečností. Primárně přihlédl k tomu, že se obviněný nejprve vyzbrojil historickou dýkou, kterou u sebe běžně nenosil a zkontroloval místo útoku, přičemž vyhodnotil nastalý stav. Posléze obviněný využil situace, kdy se poškozený soustředil na práci se sekačkou a neviděl obviněného přicházet, přiblížil se k poškozenému a zaútočil na něj ve chvíli, kdy se poškozený nacházel zády k obviněnému, v evidentní snaze zužitkovat moment překvapení k náhlému útoku. V průběhu tohoto svého počínání měl obviněný prostor hodnotit elementární podstatu svého jednání a úmysl usmrtit poškozeného, o jehož pojetí a postupné realizaci svědčí jednotlivé kroky popsané výše. Namítal-li dovolatel, že dýkou se ozbrojil výhradně za účelem vlastní obrany, pak tento závěr odporuje skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, podle nichž to byl právě obviněný, který nečekaně napadl poškozeného. Nezbývá proto než uzavřít, že obviněný skutek pod bodem 2) realizoval s rozmyslem, nikoliv v náhlém pohnutí mysli. 68. Dovolateli lze přisvědčit v obecné rovině v tom smyslu, že při posouzení skutku jako zločinu vraždy ve stadiu pokusu musí pachatel jednat způsobem, který vykazuje jednoznačnou souvislost s možností úmrtí osoby poškozené, přičemž taková souvislost musí být pro pachatele běžně rozpoznatelná a též relativně pravděpodobná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1038/17). Ovšem při náhledu na jednání obviněného předestřeným prizmatem není možno pochybovat o jeho zřetelné souvislosti s možností úmrtí poškozeného P. V. Na tomto místě se zdá vhodným připomenout, že obviněný vůči jmenovanému poškozenému vedl útok dýkou o délce čepele 22 cm celkem třemi bodnými údery, přičemž první výpad, vedený větší než malou silou, mířil na horní část trupu a krk poškozeného, druhý výpad směřoval do totožných míst, avšak byl veden velkou silou a třetí úder, vedený střední silou, směřoval do levého podžebří obviněného. Podobný útok ostrou chladnou zbraní o značné délce čepele, vedený větší než malou silou, který zejména v případě prvních dvou výpadů směřoval do míst, kde jsou situovány životně důležité orgány, byl zcela objektivně způsobilý vést s nezpochybnitelnou mírou pravděpodobnosti ke smrti poškozeného, přičemž tento fakt by musel být zcela zřejmý každému průměrně inteligentnímu člověku, tím spíše pak obviněnému jakožto osobě s vysokoškolským vzděláním. 69. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že po uskutečnění výše popsaných útoků již obviněný nevedl další výpady vůči poškozenému P. V., svého útoku zanechal a opustil místo činu, jak ve svém dovolání opakovaně připomínal. Nutno přitom poznamenat, že s předestřeným argumentem se již dostatečně vypořádal soud prvního stupně (viz odstavec 103. odůvodnění jeho rozsudku) a argumentaci blíže rozvedl soud odvolací (viz odstavec 77. odůvodnění jeho usnesení), přičemž takto dosaženým závěrům není možno ničeho vytknout. Nejvyšší soud proto toliko připomíná, že obviněný předtím, než útoku zanechal, učinil vše, co si z jeho strany vyžadovalo dokonání trestného činu, tedy jednalo se o tzv. bezúspěšný pokus ukončený. Pouze vlivem obranných manévrů poškozeného a dalších okolností nezávislých na vůli obviněného, nedošlo k usmrcení jmenovaného poškozeného, tudíž nelze hovořit o dobrovolném upuštění od dokonání trestného činu ze strany obviněného jen proto, že nevedl další útok proti tělu poškozeného a neopakoval tak svůj pokus. Z uvedeného důvodu nemohlo v žádném případě dojít k zániku trestnosti pokusu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku (viz např. usnesení N. soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, uveřejněné pod č. 9/2012 Sb. rozh. tr). 70. Soud nalézací rovněž podrobně rozvedl a vysvětlil, proč skutek popsaný pod bodem 2) právně nehodnotil jako trestný čin zabití ve stadiu pokusu podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 tr. zákoníku (viz odstavce 104. až 110. odůvodnění jeho rozsudku), s nimiž se ztotožnil také soud odvolací (viz odstavce 74. až 76. odůvodnění jeho usnesení). Těmto závěrům nemůže ani Nejvyšší soud ničeho vytknout, pročež na ně v podrobnostech odkazuje. Pro přehlednost se jeví vhodným shrnout, že posouzení skutku pod bodem 2) jako trestného činu zabití v jeho první variantě, totiž situaci, v níž pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, soud prvního stupně vyloučil s odůvodněním, že obviněný nejednal pod vlivem silného a náhlého náporu strachu o život svých psů, či jiného omluvitelného hnutí mysli vyvolaného zcela mimořádným podnětem. Naopak zdůraznil, že obviněný byl schopen jednat i po odhalení zranění chovaného psa racionálně, přičemž na poškozeného P. V. zaútočil až s odstupem několika hodin, a i při tomto útoku si počínal účelně a cíleně. Obviněný tak měl dostatek času uvážit, jak zajistit svým psům ochranu v souladu se zákonem a jeho útok na poškozeného evidentně vyvolal vztek, nikoliv akutní nával strachu probuzený zcela mimořádným a vysoce intenzivním vlivem. Zmíněný závěr plně koresponduje se zjištěnými osobnostními rysy obviněného, tedy jeho zvýšenou impulzivitou i sklony k agresivním reakcím. Výše popsané vývody přitom vychází i z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Krajský soud v Praze nevyhodnotil skutek pod bodem 2) ani jako trestný čin zabití v jeho druhé variantě, v níž pachatel jedná v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jelikož v posuzovaném případě neshledal případnou střelbu ze vzduchové pušky či pistole ze strany poškozeného po psech obviněného, v důsledku čehož utrpěli psi zranění, za natolik závažnou formu jednání, aby odůvodňovala mírnější postih úmyslného usmrcení člověka, resp. pokusu takového činu. I tento závěr je správný a souladný s mimořádnou hodnotou přisuzovanou lidskému životu (srov. například ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1256). 71. Obviněný přitom vůči výše předestřeným závěrům nepostavil v podaném dovolání žádnou bližší argumentaci a pouze v obecné rovině opakovaně připomínal vlastní rozrušení ze střelby po chovaných psech, frustraci z konfliktů, z valné části s osobami odlišnými od poškozeného, přičemž s těmito námitkami se soudy nižších stupňů zcela správně a náležitě vypořádaly. Nadto se zdá vhodným připomenout, že v řízení nebylo prokázáno, že by poškozený skutečně po psech obviněného střílel a s ohledem na provedené dokazování se to ani nezdá pravděpodobné. Dovolatel měl v místě činu dlouhodobé spory s celou řadou dalších osob, a to zejména právě s ohledem na volný pohyb jeho psů. Subjektivní přesvědčení obviněného o tom, že po jeho psech střílel právě poškozený P. V., se zakládalo prakticky jen na jeho víře vycházející z nevraživosti vůči jmenovanému poškozenému, kterou vyvolaly předchozí konflikty, nikoliv na reálných podkladech. Nejvyššímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že obviněný nespáchal skutek popsaný pod bodem 2) v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku či jiného omluvitelného hnutí mysli, ani v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. 72. Brojil-li konečně dovolatel proti způsobu stanovení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené skutkem pod bodem 2) poškozenému P. V., konkrétně proti částce stanovené jako náhrada bolestného, pak ani tyto argumenty neshledal Nejvyšší soud důvodnými. Námitky obviněného směřovaly primárně proti obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, vypracovanému znalcem MUDr. A. S., z něhož soud nalézací při stanovení výše bolestného vycházel. Dovolatel v nastíněném směru kritizoval fakt, že jmenovaný znalec se ve svém posudku zcela exaktně nedržel jednotlivých položek zanesených v M. N. soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, nýbrž svůj postup částečně založil na vlastním uvážení, které podrobně vysvětlil v hlavním líčení, jehož účel spočíval ve snaze stanovit spravedlivou výši náhrady. Soud nalézací se s danými závěry znalce ztotožnil a znalcem zvolený postup vyhodnotil jako správný s ohledem na smysl a účel náhrady bolestného (viz odstavec 126. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž stejné stanovisko zaujal i soud odvolací (viz odstavec 93. odůvodnění jeho usnesení). 73. Ani Nejvyšší soud nemůže výše popsaným závěrům soudů nižších stupňů ničeho vytknout, neboť M. N. soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví nepředstavuje závazný právní nástroj k naprosto přesnému výpočtu výše bolestného, od něhož by nebylo možno se žádným způsobem odchýlit (viz S. N. soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. Cpjn 14/2014). Soud nalézací přitom správně postupoval podle § 2958 o. z., když svůj závěr o výši bolestného opřel o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, který vycházel z patřičné zdravotnické dokumentace a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. P. T., Ph.D. (viz např. rozsudek N. soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, uveřejněný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr.). V aktuálně posuzované věci tak nedošlo k chybné aplikaci ustanovení § 2958 o. z., protože podkladem rozhodnutí nalézacího soudu byl náležitý znalecký posudek, v němž výše jmenovaný znalec, na základě odborných diagnóz, vypočetl výši bolestného podle nezávazné M. N. soudu, třebaže při tomto svém postupu pro stanovení výšky vybraných položek užil znalec analogie položek významem obdobných, což ovšem řádně popsal a odůvodnil. Nejednalo se tedy o případ, kdy by absenci objektivních zjištění soudy nižších stupňů nedůvodně nahradily volným a nijak neodůvodněným uvážením, opřeným toliko o obecné zásady slušnosti, ani o situaci, v níž by znalci z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, chyběly nezbytné podklady pro jeho závěry, popř. by vycházel ze závěrů chybných (srov. například usnesení N. soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018, uveřejněné pod č. 15/2020 Sb. rozh. tr.).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

74. Obviněný též poněkud chaoticky uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jelikož vyjádřil mínění, že došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku, když byl rozsudek zrušen a posléze došlo k novému rozhodnutí o vině a trestu obviněného, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a byť byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), d), e), g), h), m) tr. ř. Uplatnil tak obě podkategorie dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., leč v tomto směru vycházel z mylných údajů a žádnou bližší argumentaci ve vztahu k danému dovolacímu důvodu neuvedl. Je tak patrné, že předmětný dovolací důvod uplatnil dovolatel toliko formálně, aniž by jej naplnil jakoukoliv konkrétní argumentací. Pouze pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve své druhé variantě musí být spojen s naplněním jiného důvodu dovolání; pokud však bylo dovolání obviněného ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, zatímco zbylá argumentace obviněného nespadala pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, nemohlo by být dovolání shledáno opodstatněným ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

K námitkám nespadajícím pod žádný dovolací důvod

75. S ohledem na fakt, že obviněný brojil i proti uloženému trestu odnětí svobody a tento označil za sankci na samém pokraji mučení, Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy výhradně tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. K takovému pochybení ovšem nedošlo, což ostatně nenamítá ani obviněný. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Výjimku z uvedeného pravidla představuje situace, v níž dojde k uložení zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu, neboť pak by mohl nastat rozpor s ústavní zásadou přiměřenosti trestních sankcí (srov. usnesení N. soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Nicméně dovolací soud se plně ztotožňuje s přesvědčením soudu odvolacího, že v posuzovaném případě nedošlo k uložení extrémně přísného a zjevně nespravedlivého trestu. Zbývá toliko připomenout, že uložený trest se nacházel těsně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, a to za situace, kdy obviněnému polehčovala v zásadě pouze jeho bezúhonnost, zatímco mu přitěžovaly dvě přitěžující okolnosti, aniž by ve vztahu k vytýkaným skutkům projevil známky sebereflexe (viz odstavce 82. až 88. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). 76. Část výhrad dovolatele se nachází zcela mimo rámec zákonných důvodů dovolání, přičemž tyto nemohly objektivně vést ani ke zkrácení práva obviněného na spravedlivý proces. Jen pro úplnost a nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud poznamenává, že místo činu zachyceného pod bodem 2) bylo řádně ohledáno a zdokumentováno (viz protokol o ohledání místa činu ze dne 10. 9. 2024 na č. l. 2 až 17, a to včetně fotografické dokumentace), na čemž nemůže iracionální a nijak neodůvodněná kritika ohledně nedostatečné přesnosti daných zjištění ze strany dovolatele ničeho změnit. Taktéž pokynu předsedy senátu odvolacího soudu, jímž nabádal obviněného, aby při přednesu podaného odvolání nevybočoval z rámce projednávané věci, nelze ničeho vytknout, protože takový postup je zcela souladný se zákonem, stejně jako s podstatou a účelem odvolacího řízení. Ani mezi ústním a písemným odůvodněním rozsudku neshledal Nejvyšší soud žádné rozpory a konkrétně žádné nezmínil ani dovolatel. Rovněž trestní stíhání vůči obviněnému pro skutek zachycený pod bodem 1) bylo zahájeno zcela řádně a v souladu se zákonem, včetně sdělení obviněnému (viz usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 10. 2024 na č. l. 43 až 45 a příslušná doručenka), přičemž ani popis vytýkaného skutku pod bodem 1) nebyl nikterak nesrozumitelný.

V. Závěr

77. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného T. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 78. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody a povinností k náhradě škody a zaplacení nemajetkové újmy ve vztahu ke všem poškozeným, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu N. soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 9. 2026

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu