Plný text
8 Tdo 340/2026-583
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2026 o dovolání obviněného J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 11. 2025, sp. zn. 14 To 138/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 210/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ž. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 12 T 210/2022, byl obviněný J. Ž. uznán vinným přečinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, kterého se dopustil tím, že dne 24. 11. 2021 v době od 19:00 hodin do 21:30 hodin v Pardubicích, ulici XY, v prostorách masážního salónu, v průběhu objednané masáže zad, kterou prováděl T. R., jež se nacházela ve zranitelné poloze a v podřízené pozici se sníženou obranyschopností, když ležela nahá na masážním lehátku s důvěrou k jeho osobě jako masérovi, zneužil situace a přiložil své prsty na její vnější genitál a po dobu několika sekund jí bez jejího souhlasu prováděl stimulaci v oblasti poševního vchodu a klitorisu.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Současně mu byla podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit nemajetkovou újmu způsobenou trestnou činností. Bylo mu též uloženo zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy. 3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 11. 2025, sp. zn. 14 To 138/2025, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání podaná obviněným a stáním zástupcem v neprospěch obviněného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, protože se neztotožnil s odvolacím soudem, že by ve výsledcích provedeného dokazování byly podklady pro soudy učiněné právní závěry. S argumentací soudů se neztotožnil a považuje rozsudek soudu prvního stupně za nedostatečný a nelogický, navíc i nerespektující názory, jež Nejvyšší soud vyjádřil ve zrušujícím usnesení ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 281/2024. Přestože soudy obou stupňů provedly uložené dokazování, učinily tak částečně a víceméně formálně, neboť neodstranily nedostatky v právním posouzení věci, když opět svévolně dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu. Navíc přestože jde o tzv. pravou retroaktivitu, protože byla použita právní úprava, která nebyla v době, kdy se skutek stal, platná, krajský soud ji připustil proto, že je pro obviněného příznivější.
5. Obviněný tvrdil, že soudy při doplněném dokazování zjištěný skutkový závěr vadně vyhodnotily, nebraly do úvahy, že i když nelze vyloučit, že při prováděné masáži došlo k dotyku na intimních partiích poškozené, stalo se tak výlučně omylem při provádění masáže stehenních přitahovačů (adduktorů), které jsou častou příčinou bolesti zad. Přestože soud vyhověl požadavkům obviněného na objasnění této skutečnosti, dovodil i z tohoto doplněného dokazování nesprávné závěry, když zcela nekriticky a bez řádného odůvodnění odkázal na písemné vyhotovení znaleckého posudku MUDr. B. D., soudně znalkyně v odvětví fyzioterapie, rehabilitace a fyzikální medicíny, která se zcela nekriticky a způsobem vytrženým z kontextu bez opory ve spisovém materiálu soustředila na to, že poškozená si objednala výlučně masáž zad sui generis, při níž se oblast stehen nemasíruje. V rámci výpovědi před okresním soudem pak vyhýbavě odpovídala na otázky, zda lze při bolestech zad provádět i masáž stehna a zda taková masáž může mít svůj význam. Poukázal na to, že znalkyně nakonec připustila, že masáž stehen při bolestech zad má své opodstatnění, a na to, že i sama poškozená tuto praktiku masáže po zkušenosti s jinými maséry považovala za zcela běžnou. I znalkyně v rámci doplňujících otázek obhájce před krajským soudem zpřesnila, že fyzicky je možné, aby se masér mimoděk dotkl genitálií při provádění masáže, ale že to ona považuje za nepřijatelné a zcela nevhodné. Obviněný se neshodl s výhradami znalkyně, pokud předjímala motivy jeho jednání nebo vznášela kritiku k jeho postupům s poukazem na to, že před odvolacím soudem je sama vyvrátila, případně připustila opačný výklad, přičemž odvolací soud této názorové změně nevěnoval téměř žádnou pozornost a nezvážil, že uvedená výpověď znalkyně vyznívá ve prospěch obviněného. Soudy obou stupňů posuzovaly důkazy v rozporu se zásadami podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože přisvědčily těm, které vyznívaly v neprospěch obviněného, zatímco tu část provedených důkazů, které by mohly svědčit v jeho prospěch, zcela upozadily nebo zlehčily. 6. Zásadním nedostatkem podle obviněného je závěr soudů o bezbrannosti poškozené i jeho zavinění k ní. Pokud by měl takové bezbrannosti zneužít, musel by o ní vědět, resp. by ji musel dovodit ze skutečností, které mu byly známé. Poukázal na nejednotnost, již soudy k tomuto znaku vyjádřily, protože soud prvního stupně dovodil, že se poškozená nacházela ve stavu bezbrannosti z důvodu strnutí či zamrznutí (srov. bod 47. odůvodnění jeho rozsudku), zatímco odvolací soud její důvod shledal v tom, že se poškozená nacházela ve stavu hlubší relaxace v očekávání profesionálního chování maséra. Nejenže jsou tyto závěry diametrálně odlišné, ale s ohledem na obsah spisu nemá ani jeden z nich oporu v provedeném dokazování. Výklad bezbrannosti odvolacím soudem shledávající u poškozené hlubší relaxaci nenaplňuje znak bezbrannosti. Podle obviněného se názor odvolacího soudu postupně utvářel, neboť byl nejprve spatřován v překvapení poškozené, následně v zamrznutí a nyní v hlubší relaxaci poškozené, což svědčí o presumpci a ničím nepodložené úvaze o tom, v jakém stavu se poškozená nacházela, které jsou zcela mimo požadavky Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 281/2024 s tím, že bylo nutné v souladu s jeho pokyny posoudit i skutečnou existenci subjektivní stránky ve smyslu motivace ke spáchání sexuálně motivovaného trestného činu, tudíž úmysl vykonat na těle jiného pohlavní styk. 7. K tvrzení, že v posuzované věci nešlo u poškozené o stav bezbrannosti, obviněný poukázal i na právní větu obdobného znění, která byla schválena trestním kolegiem Nejvyššího soudu, podle níž, aby bylo možno oběť považovat za bezbrannou, musela by se tato nacházet vzhledem k okolnostem ve stavu, v němž není schopna projevit svou vůli. Poškozená teprve po vydání tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu začala tvrdit, že bezprostředně před tím, než se jí obviněný začal dotýkat na přirození, se nacházela ve stavu úplné ztuhlosti, bez možnosti jakékoli reakce. V prvotní výpovědi však situaci popisovala jako překvapení z náhlého neočekávaného přechodu obviněného od masáže hrudních partií do oblasti přirození, avšak až u hlavního líčení dne 22. 10. 2024 uvedla „Já jsem v hlavě měla totální zmatek, nebyla jsem se schopna ani pohnout, panika, která mě zachvátila, to se strašně blbě popisuje…“. Otázku možného ztuhnutí poškozené nemohl objasnit ani znalecký posudek z odvětví psychologie Š. V., protože vycházel pouze z tvrzení poškozené o průběhu události, aniž by zkoumal jiné její výpovědi. Rovněž nebylo správné, jestliže soud přihlížel i k tomu, že poškozená má psychické obtíže, a i z této skutečnosti dovozoval jeho vinu. 8. Stav strnulosti předkládaný poškozenou soud nevysvětlil, protože se k němu nezabýval okolnostmi, které to zpochybňují, zejména, že ležela na zádech s mírně roztaženýma nohama, jak popsala u hlavního líčení dne 22. 10. 2024, navíc sama uváděla, že nebyla pasivní při události a zpětně vnímala, že měla určitou kontrolu nad situací, což svědčí pro závěr, že ve stavu strnulosti, tedy bezbrannosti, nebyla. Stav zamrznutí u ní nebyl prokázán, ten dovodil až odvolací soud (viz bod 102. odůvodnění jeho usnesení). Pochybným je uvedený závěr i pro faktickou nevyjasněnost jiných možných stavů poškozené, např. překvapení z nenadálé situace, stav hluboké relaxace a zamrznutí, což jsou stavy, které si odporují, navíc to svědčí o tom, že poškozená všechny skutečnosti vnímala, ale popisuje je jinak. 9. Podle obviněného v jeho trestní věci nelze použít výklad bezbrannosti vyplývající z § 119a tr. zákoníku, jenž byl uzákoněn až novelou účinnou od 1. 1. 2025, jejíž aplikace na daný případ by znamenala uplatnění pravé retroaktivity (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku), což akceptoval i odvolací soud, jenž i přesto uvedený znak bezbrannosti takto vyložil s odkazem na to, že nová právní úprava vychází z dřívější rozhodovací praxe soudů, jíž nezmínil.
10. Výhrady obviněného směřovaly i proti závěru o zavinění s tím, že není zjevné, z čeho měl usuzovat na to, že poškozená je ve stavu bezbrannosti a jakým způsobem a v jakém okamžiku měl její údajnou bezbrannost zneužít. Není též jasné, z čeho soudy dovodily, že úmyslně vykonal na poškozené pohlavní styk, když s jejich závěry stávající výklad nekoresponduje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1610/2017, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 3 Tdo 345/2015). 11. Obviněný shrnul, že ani po doplnění dokazování není dostatečně odůvodněn závěr, že svým činem sledoval uspokojení pohlavního pudu, což je skutečnost, kterou ani odvolací soud přesvědčivě neodůvodnil (viz bod 104. napadeného usnesení). Otázka prokázání subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k motivu zůstala tudíž oběma soudy nezodpovězena a není ani řádně odůvodněna. 12. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 11. 2025, sp. zn. 14 To 138/2025, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 12 T 210/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby postupoval podle § 265m tr. ř. a obviněného zprostil viny. Současně udělil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve konstatoval, že jím obviněný doslovně zopakoval obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, s níž se soudy vypořádaly (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Připomenul, že soudy soudy dostály povinnostem plynoucím z kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 281/2024. Výhrady podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřené proti hodnocení provedených důkazů podle něj na žádný dovolací důvod nedopadají. Dokazování označil za úplné a bezvadné a skutková zjištění za zformovaná výlučně na podkladě důkazů řádně obstaraných a provedených. Zjevným rozporem skutková zjištění a výsledky dokazování v posuzované věci netrpí. Obviněný klitoris poškozené stimuloval úmyslně, což bylo prokázáno zejména výpovědí poškozené, jíž soudy uvěřily, jak dostatečně i vysvětlily. I když poškozená byla jediným svědkem, nešlo o důkaz osamocený, neboť její výpověď byla podpořena zejména výpověďmi svědků Z. J. a J. R., kterým se poškozená svěřila krátce po činu, i dalšími důkazy, jak jsou popsány v rozsudku i usnesení. Dokazování proto odpovídá požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a námitky obviněného, které podepřel odkazem na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal důvodnými. 14. Vytýkal-li obviněný vadnou právní kvalifikaci a nedostatky při posouzení znaku bezbrannosti s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tyto státní zástupce nepovažoval za odpovídající výsledkům provedeného dokazování, protože pro právní závěry je nutné vycházet z učiněných skutkových zjištění, která stav bezbrannosti u poškozené prokázala, nikoliv z verze prezentované obviněným. V posuzované věci nedošlo jen k letmému, nechtěnému dotyku v oblasti intimních partií poškozené, nýbrž o cílené, záměrné a po určitou dobu trvající stimulování v oblasti poševního vchodu a klitorisu. Jiná motivace, než snaha ukojit pohlavní pud tak z logiky věci nepřichází v úvahu, proto shledal naplněnými znaky jiného pohlavního styku než ve smyslu § 185 tr. zákoníku. Zdůraznil, že čin obviněného byl nežádoucí, vykazoval snahu o vzrušení poškozené, která jeho aktivitu popsala jako cílenou činnost, a nikoliv jen jako letmý, náhodný dotek. 15. V závěru o naplnění znaku zneužití bezbrannosti se státní zástupce ztotožnil s tím, jak danou otázku vypořádal zejména odvolací soud, na jehož argumenty odkázal s dodatkem, že kromě výpovědi poškozené a zčásti i listinných důkazů prokazujících nutnost její následné terapie je možné závěr o bezbrannosti učinit i na podkladě znaleckého posudku PhDr. Š. V., Ph.D., z něhož vyplynulo i to, že u poškozené došlo k propuknutí peritraumatické disociace. Nepřisvědčil ani výtce ohledně porušení zákazu retroaktivity u § 119a tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2025, a ztotožnil se s vysvětlením odvolacího soudu v bodech 92., 93. a 110. jeho usnesení, že i když tímto ustanovením soud prvního stupně argumentovat neměl, tato právní úprava navázala na vyvíjející se soudní praxi v době, kdy bezbrannost v zákoně definována nebyla, avšak to neznamená, že ji nebylo možno vyložit do té doby ustálenou judikaturou. 16. Za nedůvodné označil i námitky obviněného proti závěru o jeho úmyslném jednání, jimiž se správně vypořádal odvolací soud v bodech 99. až 106. usnesení s tím, že obviněný věděl, že poškozenou pohlavně stimuluje a chce tak činit. Jestliže obviněný poukazoval na možnost poškozené reagovat dříve, v takovém projevu nesouhlasu jí bránil stav bezbrannosti. Obviněný byl vůči poškozené v určitém smyslu v nadřízené pozici, neboť intimní partie poškozené byly s ohledem na záměr poskytnutí masáže zcela odhaleny, což byl také jediný důvod, pro který bylo její tělo obviněnému v tomto smyslu dostupné. Ačkoli od svého jednání později v reakci na zřetelný projev nesouhlasu upustil, nutně si musel uvědomovat, že vzhledem k okolnostem mu poškozená ve stimulaci pohlavních orgánů alespoň po nějakou dobu nemůže zcela zabránit. 17. Z uvedených důvodů považoval právní závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 za správné, a proto navrhl, aby odvolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud pro každý případ o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. 18. Toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jehož reakci Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Z vyjádření poškozené k dovolání obviněného
19. Zmocněnkyně poškozené k dovolání uvedla, že se ztotožnila se závěry soudů nižších stupňů, a s odkazem na závěry znaleckého posudku MUDr. B. D., MHA, nepřisvědčila obviněnému v tvrzení, že u něj nešlo o úmyslné jednání. Poukázala na to, že její bezbrannost spočívala v souběhu více faktorů současně či bezprostředně po sobě, neboť byla ve stavu hlubší relaxace při masáži a zároveň ve velmi zranitelné a podřízené poloze, byla nahá, jednání obviněného pro ni bylo překvapivé a nečekané, což vedlo k jejímu zamrznutí. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl jako nedůvodné podle § 265j tr. ř.
V. Obecně k podmínkám dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 21. Dovolání je podáno z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., což má význam proto, že Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
22. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Z obsahu přezkoumávaného usnesení Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud po věcném přezkoumání (§ 254 tr. ř.) odvolání podaná obviněným a státním zástupcem jako nedůvodná zamítl podle § 256 tr. ř., tedy věc meritorně přezkoumal, a proto obviněný tento důvod použil v alternativě předpokládající existenci dalších důvodů dovolání, z nichž obviněný užil § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 23. Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). 24. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Důvodem výhrad mohou být vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. 25. Důležité je zmínit, že Nejvyšší soud ve věci již rozhoduje podruhé, neboť usnesením ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 281/2024, zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 14 To 188/2023, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 12 T 210/2022, s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl. Důvodem tohoto postupu byly vady spočívající v nedostatečně provedeném dokazování týkajícím se stavu, v němž se poškozená nacházela, což mělo za důsledek nejasné závěry o právní kvalifikaci. Obviněný nyní směřuje proti nově učiněným závěrům, a proto se jimi mohl Nejvyšší soud zabývat, protože smyslem opětovného podání dovolání je výhradně náprava nových pochybení, k nimž došlo v novém řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
26. Soud prvního stupně po tomto kasačním rozhodnutí provedl Nejvyšším soudem nařízené doplnění dokazování. Opětovně vyslechl poškozenou i obviněného a svědky, jimž se poškozená s událostí svěřila, a to Z. J., P. U., která měla s obviněným z minulosti podobnou negativní zkušenost, masérku J. Š., k níž poškozená po inkriminované události docházela a s negativním zážitkem z masáže u obviněného se jí rovněž svěřila. Soud se zabýval i časovým sledem v době od 19.00 hodin, kdy započala masáž, až do 21.30 hodin, kdy poškozená dorazila domů s tím, že průběh událostí koresponduje s tím, co od počátku udávala. Rovněž na základě znaleckých posudků posuzoval psychický stav poškozené a masážní techniky použité obviněným (srov. body 18. až 26. rozsudku). Na základě nových zjištění plynoucích z těchto důkazů rozhodl i nově i o právní kvalifikaci činu obviněného. Nejvyšší soud proto shledal, že soud prvního stupně respektoval povinnost vázanosti vyjádřenými právními názory dovolacím soudem ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř., protože doplnil podle uvedených požadavků dokazování a na jeho základě se znovu zabýval stavem, v jakém se poškozená nacházela, a své nové poznatky promítl do závěru, že se nacházela ve stavu bezbrannosti ve smyslu § 119a tr. zákoníku a ve smyslu přečinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku, a vysvětlil i to, proč tuto novou právní úpravu použil i v situaci, když byla uzákoněna až poté, co byl čin spáchán.
VI. K námitkám dovolatele
27. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že podle výsledků provedeného dokazování nelze přisvědčit výhradám obviněného, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, ani tomu, že by odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně či nelogicky odůvodnil. Podle obsahu obou přezkoumávaných rozhodnutí rozsah dokazování nevykazuje obviněným namítané nedostatky, protože dokazování i způsob hodnocení důkazů jsou zcela v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jak plyne zejména z bodů 9. až 29. rozsudku soudu prvního stupně. Pouze pro úplnost, když obviněný vytýkal neprovedení odborných novinových článků jako důkazu k posuzované otázce, lze uvést, že Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu vadu tkvící v tzv. opomenutých důkazech, o něž by šlo, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soud prvního stupně poukázal na nadbytečnost důkazu (tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno) a stručně vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud nezatížil rozhodnutí vadou spočívající v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). 28. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí v nich nemá oporu tvrzení obviněného o nedostatečném odůvodnění nebo nevyhodnocení všech rozhodných skutečností, protože rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje jasné vymezení jednotlivých důkazů i to, jaké závěry z nich učinil, a odůvodnění usnesení odvolacího soudu je dostatečnou reakcí na námitky obviněného uvedené v odvolání (viz body 38. až 86. usnesení). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy dostály v tomto procesu zásadám nutným pro posouzení situace tzv. „tvrzení proti tvrzení“, neboť jediným přímým důkazem je výpověď poškozené, jež stojí v protikladu s výpovědí obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99). Při svém opětovném rozhodování ve věci dbaly nezbytné důslednosti a pečlivosti právě při hodnocení věrohodnosti obou aktérů se zaměřením na jednotlivosti, jakými konkrétní dílčí skutečnosti významné pro právní závěry posuzovaly a z jakých okolností je vyvozovaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Rozhodnutí soudů o vině obviněného proto není založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům. Nebyla ani zjištěna nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). 29. Při závěru o správnosti výsledků provedeného dokazování lze uzavřít, že nejsou důvodné námitky obviněného uplatněné prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňující řádné objasnění věci a že zjištěný skutkový stav je dostatečným podkladem pro právní úvahy, jejichž správnost obviněný zpochybňoval podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výhradami především proti závěru, že se poškozená nacházela ve stavu bezbrannosti.
30. K tomu je vhodné zdůraznit, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 281/2024, poukázal na nedostatky, které se týkaly posouzení stavu, v jakém se poškozená nacházela, mimo jiné i proto, že v dokazování nebyl dostatek podkladů pro posouzení právě znaku bezbrannosti, jehož důsledné objasnění bylo nezbytné pro následné právní závěry. Doplnění soudem se tedy týkalo jak skutkové stránky věci, tak i právního posouzení se zřetelem na tehdy nedostatečně objasněné skutečnosti (viz body 35. a násl. uvedeného kasačního rozhodnutí). V bodě 37. podal výklad tohoto znaku, na nějž poukazuje i nyní s tím, že soudy nižších stupňů tento výklad respektovaly a nově znak bezbrannosti formulovaly podle výsledků provedeného dokazování. 31. Podle nově provedeného a doplněného dokazování soud prvního stupně zdůvodnil a v souladu s nově učiněnými skutkovými zjištěními vysvětlil, v čem u poškozené shledal stav bezbrannosti. Doložil podle výsledků dokazování, že jej spatřoval v tom, že poškozená se v daném případě jako oběť sexuálního aktu dostala do stavu, kdy nebyla schopna po určitý časový úsek projevit vlastní vůli, tedy nebyla schopna pro objektivně danou skutečnost, konkrétně stav strnutí (zamrznutí, tzv. rozpojení v extrémně stresové situaci), ihned reagovat na konání obviněného, který jí naprosto neočekávaně začal dráždit klitoris a prováděl stimulaci v oblasti poševního vchodu. U poškozené šlo o stresovou situaci, v níž byla natolik paralyzována, že nedokázala adekvátně reagovat ani se bránit, když v důsledku reakce na stres došlo k jejímu faktickému útlumu a znehybnění, jehož obviněný zneužil k sexuálnímu útoku, který poškozená žádným způsobem neiniciovala ani nevyprovokovala, jak bylo výsledky provedeného dokazování podle soudu objasněno a prokázáno (srov. body 30. až 50 rozsudku soudu prvního stupně). 32. Tyto jeho závěry jako správné stvrdil také odvolací soud, který z podnětu odvolání obviněného založeného na obdobných námitkách, jaké uplatnil v dovolání, sám doplnil dokazování zejména o důkazy předkládané obhajobou. Pro závěr o tom, že poškozená byla v době činu obviněného ve stavu bezbrannosti spatřované v podobě tzv. zamrznutí či strnulosti a fyzické paralýzy v důsledku akutní reakce na stres, vycházel nejen z vlastních úvah, ale provedl též srovnání se skutkově obdobnými věcmi, v nichž Nejvyšší soud rozhodl s obdobným výsledkem a názorem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 11 Tdo 453/2022, nebo ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012; srov. body 51., 52. napadeného usnesení). Lze tedy shrnout, že oba soudy skutečnosti, které měly nově objasnit a vyložit, dostatečně zjistily a v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily. 33. Nejvyšší soud v postupech soudů obou stupňů neshledal obviněným vytýkané nedostatky ohledně takto učiněných právních závěrů, protože jsou srozumitelné a v souladu se zákonem i platnou judikaturou. V současném stavu dokazování neshledal nesprávným ani závěr soudů o tom, že obviněný popsaným jednáním naplnil znaky přečinu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2025. Nelze přisvědčit výhradě obviněného, že tuto právní úpravu, která byla do trestního zákoníku nově včleněna až poté, co byl čin obviněného spáchán, nemohl použít proto, že šlo o tzv. pravou retroaktivitu. Je vhodné v souladu s touto námitkou rozvést, že mezi dobou spáchání nyní projednávaného trestného činu (tj. 24. 11. 2021) a dobou vyhlášení usnesení odvolacího soudu (dne 19. 11. 2025) vešel v účinnost zákon č. 166/2024 Sb., kterým byla provedena změna původně (do 31. 12. 2024) účinného znění trestního zákoníku. Soudy, zejména odvolací soud, se ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku zabývaly tím, která právní úprava je pro obviněného příznivější, tedy zda trestní zákoník ve znění účinném v době spáchání činu nebo ve znění účinném od 1. 1. 2025. S ohledem na věcné zaměření předmětné novely trestního zákoníku se skutková podstata trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025, po objektivní stránce nově vztahuje pouze na nejzávažnější ingerence pachatele do intimní sféry poškozené osoby (kterak to odpovídá i představě veřejného mínění, které zákonodárce při novém nastavení zákonných znaků tohoto trestného činu rovněž zohlednil). Naopak režim zcela nově zakotveného trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku v sobě zahrnuje jednání spočívající v méně invazivních jednáních ve formě pohlavního styku, který není souloží a z hlediska způsobu svého provedení s ní ani není srovnatelný (tedy jednání, která původně spadala pod vymezení základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024). Současně se přitom vztahuje nejen na jednání pachatele realizované proti seznatelné vůli oběti, včetně jejího donucení, ale i na jednání pachatele vykazující zneužití stavu bezbrannosti oběti ve smyslu § 185a odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2026, sp. zn. 11 Tdo 8/2026). 34. Z tohoto důvodu soudy nepochybily, jestliže po uvážení podmínek uvedené nové právní úpravy a hledisek § 2 odst. 1 tr. zákoníku o účinnosti zákonů dospěly k závěru, že lze novou právní úpravu na posuzovanou věc aplikovat.
35. Podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku se přečinu sexuálního útoku dopustí, kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná jiný pohlavní styk ne uvedený v § 185, kdo jiného donutí k jinému pohlavnímu styku než uvedenému v § 185 s jinou osobou, pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, nebo kdo k takovému činu nebo chování zneužije jeho bezbrannosti. Tato skutková podstata obsahuje tři alinea, z níž podle tzv. právní věty soudy obviněného uznaly vinným podle alinea tři, tzn. že k pohlavnímu styku jinému, než je uveden v § 185 tr. zákoníku, zneužil bezbrannosti jiného. V posuzované věci nevzbuzuje pochybnosti to, že obviněný u poškozené v průběhu masáže zad zneužil situace a přiloženými prsty na jejím vnějším genitálu ji po dobu několika sekund bez jejího souhlasu provedl stimulaci v oblasti poševního vchodu a klitorisu, což je ve smyslu stávajícího výkladu považováno za pohlavní styk, který není prováděn způsobem srovnatelným se souloží [srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 11. Dostupné na beck-online.cz; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2026, sp. zn. 3 Tdo 492/2026, nebo ze dne 25. 6. 2026, sp. zn. 6 Tdo 394/2026]. 36. Podstatným je v posuzované věci to, zda se poškozená, která byla při vědomí a jednání obviněného vnímala, což samo o sobě bezbrannost nepředstavuje, nacházela v takovém stavu či rozpoložení, jenž by odpovídal znaku bezbrannosti, jak je nyní vymezen v § 119a tr. zákoníku. K tomu je třeba zdůraznit, že i nadále platí to, co k bezbrannosti Nejvyšší soud uvedl zejména v bodech 37. až 39. svého předchozího usnesení, a co bylo judikováno pod rozhodnutím č. 30/2026 Sb. rozh. tr. Platí tedy, že bezbranností je skutečný stav oběti, která se z různých důvodů nemůže bránit, neboť se nachází ve stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor vůči jeho jednání (srov. rozhodnutí č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.). Rovněž je vhodné zmínit, že tento znak byl v obdobném smyslu vykládán i judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud ustanovení § 119a tr. zákoníku účinné od 1. 1. 2025 definuje bezbrannost, resp. zneužití bezbrannosti tak, že pachatel využije toho, že jiná osoba je ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu, je tato definice v souladu s tím, jak byl tento znak pojímán i před uvedenou novelizací. Nejvyšší soud ve své judikatuře nejednou výslovně uvedl, že „stav bezbrannosti je vždy pojmem vztahovým, který nevyjadřuje pouze skutečnosti na straně oběti, nýbrž zahrnuje rovněž okolnosti jak na straně pachatele, tak i další souvislosti případu. Vedle samotného způsobu provedení útoku, jeho místa a času, půjde také o osobnost pachatele a jeho fyzické dispozice, vztah pachatele k oběti, včetně jejich dřívější sociální interakce, zahrnující i další případné zkušenosti oběti s jednáním pachatele, a v případě blízkých osob také např. širší aspekty rodinných vztahů“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013). Výsledkem úvah soudu o existenci stavu faktické bezbrannosti (zejména u dětí mladších patnácti let, resp. s účinností od 1. 1. 2025 u dětí starších dvanácti a mladších patnácti let) musí tedy být nejen to, zda si oběť uvědomovala či neuvědomovala nepatřičnost pachatelova jednání, ale především skutečnost, zda i s ohledem na všechny další okolnosti případu disponovala skutečně účinnou obranou proti útoku pachatele (podobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1426/2017, usnesení ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 782/2014 či usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1228/2015). Právní výklad daného pojmu je přitom konstantní i po rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1154/2019, uveřejněnému pod č. 17/2020 Sb. rozh. tr. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 8 Tdo 718/2021). U bezbrannosti jde i za současné situace o to, že oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností, a proto je třeba se vypořádat mimo jiné s její fyzickou vyspělostí ve srovnání s fyzickou převahou pachatele a její schopností na jeho jednání přiměřeně reagovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013), a to se zřetelem na skutečnosti, které v každé trestní věci plynou z provedených důkazů. Proto je vždy třeba posoudit, zda byla oběť ve stavu, který lze z uvedených hledisek považovat za stav bezbrannosti, jehož obviněný pro to, aby s ním mohl vykonat soulož, zneužil. 37. V posuzované věci mají význam skutečnosti, které vyplynuly z řízení, jež bylo soudy nižších stupňů provedeno po uloženém doplnění dokazování v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 281/2024. V něm dovolací soud za účelem objasnění stavu, v němž se poškozená nacházela, požadoval, aby byly doplněny všechny podstatné okolnosti, za kterých k činu došlo, a to zejména u poškozené, neboť právě ty byly podstatné pro odpovědný závěr o vině obviněného. Na základě výsledků dokazování v předchozím stavu řízení nebylo možné řádně rozhodnout, neboť za bezbranného nelze považovat toho, kdo není připoután, ale jen leží v poloze na zádech, má volné všechny končetiny, nic mu nebrání se zvednout nebo jinak pohybem těla reagovat, dát najevo svůj nesouhlas, může se volně pohybovat a fakticky mu nic nebrání v odchodu. Proto také trestní kolegium Nejvyššího soudu přijalo pod č. 30/2026 Sb. rozh. tr. názor, že „Znak bezbrannosti, které by mohl pachatel zneužít za účelem pohlavního styku, nelze dovodit u poškozené, která v bdělém stavu ležela na masážním lehátku, byla zdravá, neměla nijak znemožněn pohyb a nebyla ani ve stresu, jenž by ji paralyzoval, takže jí nic nebránilo okamžitě reagovat na jednání pachatele (maséra) spočívající v dotýkání se jejích pohlavních orgánů a vyjádřit nesouhlas s takovým jednáním“. Doplněním dokazování v této věci se však objasnilo, že u poškozené nešlo o popsanou situaci, ale o tzv. zamrznutí, jak soudy obou stupňů řádně rozvedly a popsaly. 38. V řízení, které následovalo po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, postupovaly soudy obou stupňů nejen v souladu s pokyny Nejvyššího soudu, ale i doplněním dokazování objasnily citové a psychické rozpoložení, v němž se poškozená nacházela. Usuzovaly na něj podle jejího velmi podobného vyjádření, ale i se zřetelem na jeho posouzení znalcem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, PhDr. Š. V.. Pro své právní závěry o tom, zda šlo o bezbrannost, se opíraly o tyto pro danou otázku klíčové důkazy, podle kterých shledaly, že v okamžiku, kdy jí obviněný začal dráždit klitoris, byla z tohoto jeho chování paralyzovaná, konsternovaná ochromujícím stresem a strachem. Popsala své pocity a zážitky při první masáži u obviněného, na níž navázala v přesvědčení, že je profesionálem. Byla nahá, protože si nechtěla poškodit kalhotky od oleje, ležela na břiše, na chvíli usnula, probudila se, když jí začal přejíždět lávovými kameny po zadku a blížil se k poševnímu vchodu, trvalo to asi 15 minut, když byl v oblasti intimních partií, probudila se, lehla si na záda. Najednou stál vedle ní a sahal jí mezi nohy, mezi pysky a snažil se dráždit klitoris naolejovanýma rukama, mohlo to trvat 15 vteřin, velmi dobře si pamatuje styl doteků, nebylo to náhodné, ale šlo o cílenou činnost. Pociťovala omezení osobně, byla na lehátku v podřízené pozici, nechtěla se více ozvat. Její obava vycházela z toho, že vypadal jako ranař a nevěděla, zda nezamkl dveře. Bylo to nepříjemné, bála se jít do konfliktu. Masáž se protáhla o více než hodinu. V hlavě měla totální zmatek, nebyla schopna se pohnout, zachvátila ji panika, nemohla ani mluvit, natož se hýbat, minimálně ovládnout mozek, který by jí pomohl se z toho dostat, nešlo (viz bod 13. rozsudku). Stav a rozrušení poškozené potvrdili i svědkyně Z. J. a manžel, jimž se obdobně svěřila. Na uvedené popsané okolnosti znalec PhDr. Š. V., Ph.D. konstatoval, že kromě prošetřované události nebyly zjištěny v anamnéze poškozené žádné jiné potenciálně traumatizující události. Popisované posttraumatické stresové potíže byly vyvolané prožitou silně zátěžovou událostí, prožívaný šok, emoční rozpojení, zhoršení koncentrace pozornosti, pasivní obranná reakce strnutím, když emoční rozpojení mohlo pokračovat i v dalších hodinách po události. Označil za pravděpodobné, že na základě psychické zátěže došlo k narušení časového vnímání průběhu události a také k vytěsnění některých zátěžových detailů. Peritraumatická disociace znamená, že v průběhu traumatické události může být osoba emočně rozpojena, neschopna se hýbat, bránit se, projevuje se pasivitou. Jedná se o obrannou reakci organismu strnutím, což je biologicky podloženo, a roli hraje i kognitivní stránka. K tzv. rozpojení může dojít v extrémně stresové situaci při události, na kterou subjekt nebyl zvyklý, kterou zažívá poprvé. Míru stresového zatížení v okamžiku masáže ohodnotila poškozená na škále od 1 do 10 hodnotou na stupnici 10, který ji dokázal s určitou mírou pravděpodobnosti tzv. rozpojit. To znamená prožitek maximálně stresující. Nadlimitní stres má negativní dopad na kognitivní schopnosti a chování člověka (viz bod 25. rozsudku). Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví fyzioterapie, rehabilitační a fyzikální medicína, MUDr. B. D., MHA, označila masážní praktiky a techniky obviněného užité na poškozenou jako nestandardní, neobvyklé a zcela neodpovídající smluvenému rozsahu a účelu poskytované masáže (viz bod 26. rozsudku).
39. Uvedené skutkové okolnosti soud posuzoval s ohledem na vymezení znaku bezbrannosti se závěrem, že se poškozená v důsledku sexuálního dráždění obviněným v oblasti klitorisu dostala do stavu, kdy nebyla schopna po určitý časový úsek projevit vlastní vůli, tedy nebyla schopna pro stav strnutí (zamrznutí, tzv. rozpojení v extrémně stresové situaci) ihned reagovat na chování a jednání obviněného, byla natolik paralyzována, že nedokázala adekvátně reagovat ani se bránit, neboť v důsledku reakce na stres došlo k jejímu faktickému útlumu a znehybnění (tzv. zamrznutí). Z uvedeného dovodil stav bezbrannosti, v jejímž důsledku nebyla schopna čelit aktivitám obviněného, které neočekávala, ani žádným způsobem neiniciovala či nevyprovokovala (viz body 45., 46. rozsudku). 40. Nejvyšší soud tyto závěry považuje za dostatečné pro vymezení předmětného stavu, jenž odpovídá znaku bezbrannosti. Uvedené závěry korespondují s rozhodnutím č. 24/2013-I. Sb. rozh. tr., podle něhož o stav bezbrannosti se jedná i tehdy, pokud poškozená osoba nemůže projevit svou skutečnou vůli. Stav bezbrannosti přitom nemusí spočívat pouze v bezbrannosti absolutní, tedy v tom, že poškozená osoba nemůže klást žádný odpor (např. je-li v bezvědomí, v mdlobách či jiném obdobném stavu), ale může se týkat i situace, kdy je její obranyschopnost, a tím možnost realizovat své rozhodnutí o pohlavním životě, omezena či snížena. V posuzované věci šlo u poškozené o fyzickou bezbrannost, u níž jde o stav, kdy oběť plně vnímá danou situaci a správně chápe význam jednání pachatele, avšak není schopna realizovat svoji vůli a uskutečnění pohlavního styku se bránit, přestože by chtěla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1015/2016). 41. K námitkám obviněného je možno doplnit, že poškozenou prožívaný stres a obava byly objektivně podloženy jí vnímanou situací, protože chování obviněného se vymykalo běžnému chování maséra a vyvolalo u poškozené reakci, při níž nebyla schopna z důvodu nastalého stresu projevit svou vůli. 42. Soudy měly zcela správně na zřeteli, že stav bezbrannosti nevyjadřuje pouze skutečnosti na straně oběti, nýbrž zahrnuje rovněž okolnosti jak na straně pachatele, tak i další souvislosti případu. Vedle samotného způsobu provedení útoku, jeho místa a času, půjde také o osobnost pachatele a jeho fyzické dispozice, vztah pachatele k oběti, včetně jejich dřívější sociální interakce, zahrnující i další případné zkušenosti oběti s jednáním pachatele (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013). Výsledkem úvah soudu o existenci stavu bezbrannosti je nejen to, zda si oběť uvědomovala nepatřičnost pachatelova jednání, ale především skutečnost, zda i s ohledem na všechny další okolnosti případu disponovala skutečně účinnou obranou proti útoku pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1426/2017, ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 782/2014, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1228/2015) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2026, sp. zn. 11 Tdo 8/2026].
43. Tento její psychický stav, který se projevil i její dočasnou fyzickou paralýzou, naplňuje znak bezbrannosti ve smyslu § 185a odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025, podle něhož se přečinu sexuálního útoku dopustí ten, kdo s jiným vykonal jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku zneužívaje jeho bezbrannosti.
44. Nedůvodné jsou i námitky obviněného směřují proti subjektivní stránce, s níž se soudy správně vypořádaly při vědomí toho, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin, jenž lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Soud se tedy zabýval věděním a chtěním obviněného stimulovat poškozenou na genitáliích způsobem popsaným ve výroku rozsudku a dospěl k závěru, že obviněný zneužil stavu bezbrannosti poškozené vyvolaného jejím strnutím či zamrznutím, jak bylo popsáno výše, když náhle bez varování přešel od masáže zad (šíje a hrudní páteře) k intimním partiím poškozené, které začal rukou, resp. přejížděním prsty po zevním genitálu, stimulovat, a to vše proti její seznatelné vůli. Její vůle byla seznatelná přesto, že v prvotní fázi útoku nebyla objektivně schopná adekvátně reagovat z důvodu strnutí (zmrazení) a tzv. rozpojení v extrémně stresové situaci, avšak po určitém časovém úseku se slovně ohradila. Je podstatné, že ani ve stavu zamrznutí či kdykoli předtím svým postojem a chováním obviněného nijak nevyzývala, nepodněcovala či jinak mu nezavdala důvod se domnívat, že o jeho intimní doteky stojí. U obviněného proto soudy správně shledaly nepřímý úmysl (dolus eventualis) ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a to v současné době jen trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341]. V případě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, pachatel musí vědět, že spácháním skutku by mohl být ohrožen nebo porušen zájem, kterému je poskytována ochrana trestním zákonem, a pokud se tak stane, musí s tím být srozuměn. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou skutkovou podstatu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2882/14), ale i k tomu, že poškozená byla ve stavu bezbrannosti, neboť tento stav mohl obviněný dovodit s ohledem na celkovou situaci i to, v jakém stavu se poškozená nacházela, když pospávala, nijak nereagovala, spoléhala na jeho loajálnost, mohl tedy předpokládat, že ve svém překvapení zcela zatuhla, spoléhal však, že takovou šokovou situaci u ní nevyvolá. 45. Vzhledem k tomu, že obviněný se poškozené před započetím své „intimní masáže“ ani v jejím průběhu nedotazoval, zda s uvedeným a značně nestandardním postupem souhlasí, ani se nezajímal, zda jí je jeho jednání příjemné, či přinejmenším pro ni akceptovatelné, případně jí nevysvětlil, k čemu jím směřuje, ale choval se způsobem, který byl příjemný primárně a výlučně jemu samotnému bez ohledu na pocity poškozené, bylo by možno uvažovat dokonce i o úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (dolus directus). Vzhledem k absenci dovolání podaného v neprospěch obviněného však takovým úvahám brání zákaz reformace in peius zakotvený v § 265p odst. 1 tr. ř. 46. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud shledal, že soudy jak po skutkové, tak i po právní stránce zvážily všechny rozhodné skutečnosti, vypořádaly se se všemi dříve vytýkanými nedostatky a dostatečně a srozumitelně své úvahy odůvodnily v souladu se zákonem i aktuální judikaturou soudů, nejsou pochybnosti o tom, že obviněný po všech stánkách naplnil znaky přečinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2025).
VII. Závěr
47. Na podkladě všech výše rozvedených skutečností dospěl k závěru, že námitky obviněného jsou nedůvodné, neboť napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 10. 2026
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu