Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

8 Tdo 741/2026

Téma · generováno AINáhrada škody po přijetí prohlášení viny

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.741.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Adhezní řízení Podvod Prohlášení viny Trest Trest odnětí svobody

Shrnutí · generováno AI

Obviněný byl odsouzen za podvodné čerpání příspěvků na ubytování, ale napadl také povinnost nahradit vyplacené částky. Nejvyšší soud ponechal v platnosti vinu i trest, avšak zrušil výrok o náhradě škody, protože soudy samostatně neprověřily soukromoprávní základ a rozsah nároku. Poškozeného proto s nárokem odkázal na občanskoprávní řízení.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Přijaté prohlášení viny podle § 206c tr. ř. stabilizuje skutkový základ výroku o vině včetně škody jako znaku trestného činu, neznamená však bezvýhradné uznání soukromoprávního nároku. O náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. musí soud samostatně posoudit předpoklady odpovědnosti podle § 2909 a § 2910 občanského zákoníku i rozsah nároku. Při důvodných pochybnostech provede dokazování, případně poškozeného odkáže podle § 229 tr. ř. na občanskoprávní řízení.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Tento účinek prohlášení viny však nezbavoval soud povinnosti samostatně posoudit uplatněný nárok na náhradu škody. I za těchto okolností musí soud zhodnotit, zda jsou splněny hmotněprávní předpoklady přiznání adhezního nároku a zda byl jeho soukromoprávní základ a rozsah spolehlivě prokázán.
    Zobrazit v textu
  • Akceptace skutkového údaje o škodě jako znaku trestného činu však sama o sobě neznamená uznání existence všech soukromoprávních předpokladů odpovědnosti za škodu ani bezvýhradné uznání všech soukromoprávních důsledků skutku.
    Zobrazit v textu
  • Nelze-li výši nároku spolehlivě určit, není-li součástí skutkového základu přijatého prohlášení viny nebo vzniknou-li o jejím soukromoprávním základu či rozsahu konkrétní důvodné pochybnosti, je soud povinen provést potřebné dokazování, případně poškozeného odkázat podle § 229 tr. ř. na občanskoprávní řízení.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

8 Tdo 741/2026-906

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání obviněného I. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 13 To 69/2026, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 153/2025, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují

- usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 13 To 69/2026, a to v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného I. B. proti výroku o náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, - rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. 2 T 153/2025, a to ve výroku o náhradě škody v části, v níž byl obviněný I. B. zavázán zaplatit škodu poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, IČ: [IČO], se sídlem [adresa] Praha 7 – Holešovice.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část označených rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 265 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem práce České republiky, IČ: [IČO], se sídlem [adresa] Praha 7 – Holešovice, se ohledně obviněného I. B. odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstávají napadená rozhodnutí beze změny.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. 2 T 153/2025, byl obviněný I. B. (dále zpravidla též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku, za současného vyslovení dohledu nad obviněným podle § 84 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 85 odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo omezení, spočívající v povinnosti v průběhu zkušební doby nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, IČ: [IČO], se sídlem [adresa] Praha 7 – Holešovice, škodu ve výši 167 000 Kč, dále společně a nerozdílně se spoluobviněným T. B. škodu ve výši 331 000 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněným Š. K. škodu ve výši 486 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo tímtéž rozsudkem rozhodnuto o vině, trestu, jakož i náhradě škody ohledně spoluobviněných T. B. a Š. K. 2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný I. B. zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku dopustil zkráceně tím, že:

- pod bodem 1) obviněný I. B. sám v období nejméně od 1. 10. 2022 do 14. 8. 2023 z přesně nezjištěných míst v obci XY opakovaně podával prostřednictvím webového portálu Ministerstva práce a sociálních věcí elektronické žádosti o vyplacení příspěvku pro solidární domácnost. Tyto žádosti podával jednak pod svým jménem, jednak pod jmény M. J., a V. B., přičemž v nich nepravdivě uváděl, že osobám ukrajinské státní příslušnosti poskytoval, popřípadě poskytne ubytování v České republice. Ve skutečnosti jim však takové ubytování neposkytoval a ani poskytnout nemohl, neboť k označeným nemovitostem neměl odpovídající právní vztah, případně se uvedené osoby v rozhodné době nacházely mimo území České republiky nebo byly ubytovány u jiného subjektu. Na základě takto nepravdivých údajů byly ze státního rozpočtu neoprávněně vyplaceny příspěvky, čímž byla České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, způsobena škoda ve výši 167 000 Kč; - pod bodem 2) obviněný I. B. společně se spoluobviněným M. J., jehož trestní stíhání bylo podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno, v období od 1. 11. 2022 do 29. 7. 2023 postupovali tak, že M. J. na žádost I. B. a na základě údajů jím poskytnutých podával svým jménem elektronické žádosti o vyplacení příspěvku pro solidární domácnost. V těchto žádostech bylo nepravdivě deklarováno, že M. J. poskytoval nebo poskytne ubytování osobám ukrajinské státní příslušnosti, ačkoli takové ubytování ve skutečnosti neposkytoval, neměl k němu potřebné právní oprávnění, případně se dotčené osoby nacházely mimo území České republiky nebo byly ubytovány jiným způsobem. Na základě těchto žádostí byly neoprávněně vyplaceny příspěvky ze státního rozpočtu, čímž byla České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, způsobena škoda ve výši 238 000 Kč; - pod bodem 3) obviněný I. B. společně se spoluobviněným T. B. v období od 5. 11. 2022 do 31. 7. 2023 obdobným způsobem zajišťovali podávání elektronických žádostí o příspěvek pro solidární domácnost, které T. B. podával svým jménem na žádost I. B. a podle údajů od něj získaných. V žádostech bylo nepravdivě uváděno, že T. B. poskytoval nebo poskytne ubytování osobám ukrajinské státní příslušnosti, ačkoli jim ubytování neposkytoval, neměl k němu odpovídající právní vztah, případně byly tyto osoby ubytovány jinde nebo se v rozhodném období nezdržovaly na území České republiky. V důsledku uvedeného jednání byly neoprávněně vyplaceny příspěvky ze státního rozpočtu a České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, byla způsobena škoda ve výši 331 000 Kč; - pod bodem 4) obviněný I. B. společně se spoluobviněným Š. K. v období nejméně od 15. 12. 2022 do 2. 7. 2023 realizovali stejný způsob jednání, spočívající v podávání elektronických žádostí o příspěvek pro solidární domácnost, které Š. K. podával svým jménem na základě pokynů a údajů poskytnutých obviněným. V těchto žádostech bylo nepravdivě tvrzeno, že Š. K. poskytoval nebo poskytne ubytování osobám ukrajinské státní příslušnosti, přestože jim takové ubytování neposkytoval, neměl k němu potřebné právní oprávnění, popřípadě byly uvedené osoby ubytovány jinde nebo se v rozhodné době nenacházely na území České republiky. Na základě takto nepravdivých žádostí byly neoprávněně vyplaceny příspěvky ze státního rozpočtu, čímž byla České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, způsobena škoda ve výši 486 000 Kč. V souhrnu tedy obviněný I. B. dílem samostatně a dílem společným jednáním se spoluobviněnými M. J., T. B. a Š. K. opakovaně podával nepravdivé žádosti o vyplacení „příspěvku pro solidární domácnost, poskytující ubytování“, jenž byl vyplácen Ministerstvem práce a sociálních věcí ze státního rozpočtu podle § 8 zákona č. 66/2022 Sb., o opatřeních v oblasti zaměstnanosti a oblasti sociálního zabezpečení v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace. Prostřednictvím těchto žádostí bylo nepravdivě předstíráno poskytování ubytování osobám ukrajinské státní příslušnosti, ačkoli podmínky pro vyplacení příspěvků splněny nebyly. Na základě těchto nepravdivých žádostí došlo k neoprávněnému vyplacení finančních prostředků ze státního rozpočtu, čímž byla České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, způsobena celková škoda ve výši 1 222 000 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný I. B. odvolání směřující proti výroku o trestu a náhradě škody. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 13 To 69/2026, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 13 To 69/2026, v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu a náhradě škody podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 5. Ve vztahu k výroku o náhradě škody namítl, že v hlavním líčení sice učinil prohlášení viny, avšak již tehdy prostřednictvím obhájce výslovně nesouhlasil s tím, aby mu byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši uvedené v jednotlivých skutcích obžaloby. Tato výhrada podle něj nebyla v protokolu o hlavním líčení zaznamenána a soudy ji při svém rozhodování nezohlednily. Měl za to, že pokud soud prvního stupně hodlal rozhodnout v adhezním řízení o náhradě škody v celém rozsahu podle obžaloby, neměl prohlášení viny bez dalšího přijmout, popřípadě měl otázku nároku poškozeného samostatně dokazovat a hodnotit. Dovolatel dále vytkl soudům, že nesprávně ztotožnily škodu jako znak skutkové podstaty trestného činu se škodou jako soukromoprávním nárokem uplatněným v adhezním řízení. Poukazoval na judikaturu Ústavního soudu, podle níž výše škody uvedená ve výroku o vině sama o sobě nepředurčuje výši náhrady škody přiznané poškozené. Podle obviněného proto nebylo možné mechanicky vycházet ze skutkové věty výroku o vině, nýbrž bylo třeba samostatně posoudit splnění podmínek pro přiznání nároku podle občanskoprávních pravidel. V této souvislosti zdůrazňoval, že po přijetí prohlášení viny bylo upuštěno od dokazování, a to s výjimkou důkazů k osobním a majetkovým poměrům obžalovaných. Podle jeho názoru tak nebyly provedeny žádné důkazy k samotnému vzniku škody, její skutečné výši, toku finančních prostředků ani k tomu, zda byly vyplacené příspěvky fakticky použity v rozporu se smyslem zákona. Nesouhlasil proto se závěrem odvolacího soudu, že výše škody byla jednoznačně zjištěna na základě listinných důkazů, neboť tyto důkazy nebyly v hlavním líčení provedeny. Obviněný rovněž namítal, že závěry judikatury Ústavního soudu vztahující se k dohodě o vině a trestu byly použitelné i na prohlášení viny, jelikož i tento procesní postup vedl k omezení dokazování. Samotné prohlášení viny podle něj nemohlo nahradit dokazování potřebné pro rozhodnutí o soukromoprávním nároku poškozeného. Připomínal také, že proti výši škody brojil v průběhu řízení a že před odvolacím soudem navrhoval provedení čestných prohlášení, z nichž mělo vyplývat, že část finančních prostředků byla předávána osobám ukrajinské státní příslušnosti a používána na výdaje spojené s bydlením. Odvolací soud však tyto důkazy neprovedl. 6. Obviněný měl za to, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a že jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že šlo o systematickou trestnou činnost, neboť podle svého tvrzení jednal z neznalosti práva a v důsledku nepřehlednosti právní úpravy a systému čerpání příspěvku. Odmítl také závěr, že zneužil mimořádné situace spojené s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině, a tvrdil, že osobám ukrajinské státní příslušnosti naopak pomáhal, a to na jejich žádost. Dovolatel dále vytkl soudům, že při úvahách o trestu vycházely z výše škody uvedené ve výroku o vině, aniž byla skutečná škoda samostatně dokazována. Namítl rovněž nedostatečné posouzení jím tvrzeného právního omylu, zejména s ohledem na to, že nebyl rodilým mluvčím českého jazyka a pracoval na stavbách, takže podle něj nebylo možné bez dalšího dovodit, že si musel být vědom neoprávněnosti čerpání příspěvků.

7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 13 To 69/2026, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. 2 T 153/2025, a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí ve výroku o náhradě škody, resp. v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání proti tomuto výroku podle § 256 tr. ř., a aby podle § 265m odst. 2 tr. ř. sám rozhodl tak, že poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem práce České republiky, se podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkazuje s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněného. Následně se zabýval námitkami dovolatele z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.

9. K námitkám směřujícím proti výroku o náhradě škody státní zástupce zdůraznil, že obviněný v hlavním líčení po zákonném poučení, za přítomnosti obhájce a tlumočníka, učinil prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř., přičemž z dostupných podkladů nevyplývalo, že by měl výhrady ke skutkovým okolnostem nebo k právní kvalifikaci. Soud jeho prohlášení podle § 206c odst. 6 tr. ř. přijal, a proto podle státního zástupce obviněný nemohl v navazujícím řízení zpochybňovat skutečnosti, které byly obsaženy v přijatém prohlášení viny, neboť podle § 206c odst. 7 tr. ř. nelze takové prohlášení odvolat ani napadat opravným prostředkem. Státní zástupce měl za to, že námitky obviněného byly sice formálně směřovány proti výroku o náhradě škody, ve skutečnosti však zpochybňovaly výrok o vině, včetně rozsahu způsobené škody. Poukázal na to, že výše škody byla ve skutkové větě výslovně popsána, že vyplývala z listinných důkazů vztahujících se ke konkrétním neoprávněně vyplaceným částkám a že poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem práce České republiky, svůj nárok řádně a včas uplatnila. Za zákonný proto považoval postup soudu prvního stupně, který po přijetí prohlášení viny nevedl dokazování k otázkám spojeným s vinou, včetně rozsahu způsobené škody. K námitce, že mělo být prováděno další dokazování ohledně užití vyplacených prostředků, státní zástupce uvedl, že takové dokazování bylo za daného stavu bezpředmětné. Podstatné podle něj bylo, že peněžní prostředky byly vylákány na základě nepravdivých tvrzení o poskytování ubytování. Ani případné tvrzení obviněného, že část prostředků předal osobám ukrajinské státní příslušnosti nebo je použil na jejich potřeby, nemohlo zpochybnit jeho trestní odpovědnost ani závěr o neoprávněném vyplacení příspěvků. 10. Ve vztahu k výroku o trestu státní zástupce uvedl, že obviněný v podstatě namítl pouze jeho nepřiměřenou přísnost a nevyužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Takové námitky podle něj nebylo možné podřadit ani pod obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod. Připomněl, že výrok o trestu lze primárně napadat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný neuplatnil a který by ostatně v dané věci nebyl naplněn, neboť byl uložen zákonem přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby. Státní zástupce dále uvedl, že námitky proti nevyužití § 58 tr. zákoníku se týkaly toliko přiměřenosti trestu a volné úvahy soudu. Obviněný navíc ani nespecifikoval, které konkrétní ustanovení § 58 tr. zákoníku měl na mysli. Podle státního zástupce nebyl uložený trest extrémně přísný ani zjevně nespravedlivý, přičemž soudy jej řádně odůvodnily s ohledem na relevantní okolnosti případu. 11. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

12. Dovolání obviněného ze dne 9. 7. 2026, bylo společně s vyjádřením státního zástupce ze dne 28. 7. 2026 zasláno poškozenému, aby k nim mohl zaujmout stanovisko.

13. Poškozený ve vyjádření uvedl, že obviněný v hlavním líčení po zákonném poučení a za přítomnosti obhájce a tlumočníka učinil prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř., které soud přijal, přičemž dovolatel nezpochybnil skutkové okolnosti ani právní kvalifikaci svého jednání. Podle poškozeného bylo na základě listinných důkazů, zejména údajů o neoprávněně vyplacených částkách, spolehlivě prokázáno, kdo, jakým jednáním, komu a v jaké výši způsobil škodu. Poškozený svůj nárok na její náhradu řádně a včas uplatnil. Argumentaci obviněného označil za účelovou a ztotožnil se se závěry usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 13 To 69/2026, jakož i s argumentací Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. 7. 2026.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání použil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Tento důvod dovolání slouží k nápravě taxativně vymezených, mimořádně závažných vad skutkového podkladu rozhodnutí a nezakládá obecné oprávnění dovolacího soudu k přezkumu správnosti skutkových zjištění.

17. Předně je třeba uvést, že obviněný v posuzované trestní věci učinil v hlavním líčení konaném dne 7. 1. 2026 prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. K prohlášení viny lze obecně konstatovat, že představuje jeden z tzv. konsensuálních způsobů vyřízení trestních věcí. Jedná se o dobrovolné vyjádření obviněného, které činí po poučení soudem, obviněný k prohlášení viny nesmí být nepřípustně nucen, a to ani příslibem pro něj výrazně výhodnějšího rozhodnutí, než jakého by dosáhl, kdyby nevyužil takového postupu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021). Současně platí, že i při využití konsensuálních způsobů řešení trestních věcí je nutno mít na paměti, že stále platí základní zásady trestního řízení, zejména zásada materiální pravdy. To konkrétně znamená, že orgány činné v trestním řízení by ani v těchto případech neměly rezignovat na zjištění skutečného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II ÚS 2138/23). V případě prohlášení viny se tento imperativ projevuje jednak v poučení podle § 206c odst. 2 tr. ř., resp. § 314q odst. 3 tr. ř., jednak v rozhodnutí soudu o přijetí či nepřijetí prohlášení viny § 206c odst. 5 tr. ř. Prohlášení viny tedy obviněnému umožňuje, aby podle své vůle o činu, který mu je kladen za vinu, prohlásil, že je vinným spácháním skutku nebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Zejména z druhé zmíněné části prohlášení viny je zřejmé, že obviněný tímto prohlášením akceptuje, že naplnil veškeré znaky daného trestného činu, ale rovněž i obecné znaky trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 8 Tdo 392/2026). O tomto prohlášení rozhoduje soud tak, že vysloví, zda ho přijímá nebo nepřijímá (§ 206c odst. 4 tr. ř.). Podle § 206c odst. 5 věta první tr. ř. soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Ustanovení § 206c odst. 5 věta druhá tr. ř. stanoví, že soud prohlášení viny nemusí přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Rozhodným pro závěr o tom, zda prohlášení obviněného bude mít důsledky, které jsou s ním spojované, není samotné prohlášení obviněného, ale až uvedené rozhodnutí soudu o tom, že ho přijímá, případně nepřijímá. Je-li prohlášení viny soudem přijato podle § 206c odst. 6 tr. ř., pak se dokazování v rozsahu, v jakém obviněný prohlásil vinu neprovádí. Přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti obsažené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem (§ 206c odst. 7 tr. ř.). Nevratnost prohlášení viny tudíž vylučuje zpětné přezkoumávání jeho obsahu, tedy otázek vztahujících se ke skutkovému základu výroku o vině, a to bez ohledu na to, zda mohou mít význam i pro výrok o náhradě škody. Obviněný se v odvolání může domáhat přezkumu výroku o trestu společně s výrokem o náhradě škody, avšak při respektování zúženého rozsahu přezkumu vyplývajícího z učiněného prohlášení viny, a to s ohledem na § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 545/2023, ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 8 Tdo 392/2026, či ze dne 15. 7. 2026, sp. zn. 5 Tdo 616/2026). Přezkum výroku o vině a k němu se vztahujícímu skutkovému základu je následně vyloučen i v případě mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 271/2024). 18. V posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by v prohlášení viny obviněného nastaly skutečnosti, které by mohly svědčit o porušení zásad spravedlivého procesu např. při jeho poučení nebo z jiných důvodů (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23). Obviněný prohlášení viny učinil za aktivní účasti obhájce i tlumočnice. Ze zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 7. 1. 2026 připojeného ke spisu se podává, že obviněný prostřednictvím svého obhájce soudu nejprve sdělil, že hodlá učinit prohlášení viny, nicméně nesouhlasí s tím, že by poškozené způsobil škodu, když podle něj čerpání příspěvků splnilo svůj účel. Soud poté obviněnému zopakoval poučení podle § 206c odst. 2 tr. ř., přičemž výslovně uvedl, že prohlášení viny musí být učiněno bez výhrad, a následně se jej opětovně dotázal, zda chce prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. učinit. Obviněný nato sám uvedl, že prohlášení viny učinit chce, avšak současně zopakoval své výhrady ohledně způsobené škody, kterou by měl nahradit. Soud následně obviněného upozornil, že jím předestřené výhrady lze uplatnit až v rámci dokazování, přičemž prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. lze učinit pouze do zahájení dokazování podle § 206e tr. ř. Poté soud znovu zopakoval poučení podle § 206c odst. 2 tr. ř. Toto upozornění a poučení bylo obviněnému přeloženo přítomnou tlumočnicí, načež se obviněný poradil se svým obhájcem. Soud jej opětovně vyzval, aby se vyjádřil, zda hodlá učinit prohlášení viny, současně jej znovu poučil v souladu s § 206c odst. 2 tr. ř. a výslovně mu položil otázky uvedené v § 314q odst. 3 tr. ř. Obviněný na všechny tyto otázky odpověděl kladně a prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. učinil zcela bez výhrad. Soud následně, po vyjádření státní zástupkyně, přijal prohlášení viny podle § 206c odst. 6 tr. ř. a rozhodl o neprovedení dokazování v rozsahu přijatého prohlášení viny podle téhož ustanovení. V době prohlášení viny ani před rozhodnutím ve věci tudíž nenastaly pochybnosti o tom, že obviněný učinil konečné prohlášení viny dobrovolně, bez výhrad, chápal význam, smysl a důsledky využití tohoto institutu, když prohlášením viny akceptoval, že naplnil všechny znaky spáchaného trestného činu. Rovněž je namístě zmínit, že obviněný při prohlášení viny (učiněném po opětovném poučení ze strany soudu a konzultaci s jeho obhájcem) nijak nesporoval vznik škody či její výši. Jestliže soud prvního stupně přijal prohlášení viny obviněného, učinil tak plně v souladu s požadavky plynoucími jak ze zákonné úpravy, tak z rozhodovací praxe soudů.

19. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba zdůraznit, že všechny tři jeho alternativy směřují k nápravě vad majících vztah ke skutkovým zjištěním rozhodným pro právní kvalifikaci skutku. Z toho plyne, že tento dovolací důvod je určen toliko k nápravě vad týkajících se výroku o vině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024). Z argumentace obviněného je patrné, že ačkoli sice formálně brojil proti výrokům o trestu a náhradě škody, fakticky jeho námitky směřují i proti skutkovým zjištěním rozhodným pro výrok o vině. V tomto ohledu je namístě připomenout, že pokud obviněný v hlavním líčení učinil řádné prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř., soud je přijal a v rozsahu tohoto prohlášení upustil od dokazování podle § 206c odst. 6 tr. ř., nemůže se obviněný následně domáhat přezkumu skutkových zjištění vztahujících se ke skutkovému základu výroku o vině. Pokud tedy obviněný své výhrady podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak, ač je pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit. Jejich uplatnění se proto s tímto dovolacím důvodem zcela míjí.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Obviněný v mimořádném opravném prostředku namítl, že uložený trest byl nepřiměřený. Konstatoval, že soudy pochybily, když v jeho případě nepoužily ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, ačkoliv pro jeho aplikaci byly splněny zákonné podmínky. Dále uvedl, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, zejména k tomu, že jednal „v právním omylu“ a ze soucitu s krajany prchajícími před válkou. Současně namítl, že soudy dovodily přiměřenost trestu pouze formalisticky ze škody jako znaku trestného činu, nikoli ze skutečné škody ve smyslu civilněprávním.

22. Uplatněnými námitkami se obviněný ve své podstatě domáhal uložení mírnějšího trestu odnětí svobody. V této souvislosti je nutno poznamenat, že tyto námitky pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

23. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (k tomu viz již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, a s ohledem na jím přednesenou argumentaci je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu ani nemohlo dojít.

24. Obviněnému byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Současně byl nad obviněným podle § 84 tr. zákoníku vysloven dohled a podle § 85 odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo omezení spočívající v povinnosti, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jelikož trestní zákoník stanoví za zločin podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trestní sazbu od dvou do osmi let, není pochyb o tom, že obviněnému byl uložen trest přípustný, a to v rámci trestní sazby stanovené ve zvláštní části trestního zákoníku.

25. Žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. nemůže naplnit ani námitka, že soud nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, 2, 3, 4, 6 tr. zákoníku. Použití tohoto ustanovení je totiž, vyjma případu podle § 58 odst. 7 tr. zákoníku, fakultativní, tedy založeno na volné úvaze soudu rozhodujícího ve věci. Neuplatnění tohoto moderačního ustanovení proto nezakládá vadu podřaditelnou pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, zejména nejde o uložení nepřípustného druhu trestu ani o uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023).

26. Lze tedy uzavřít, že pochybení záležející v údajném nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu) podle stále převažující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím nejen z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., ale ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Zásah dovolacího soudu by za této situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).

27. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že při individualizaci trestu soud vycházel ze zásad a kritérií rozhodných pro jeho ukládání, jak jsou vymezena v § 37, § 38 a § 39 tr. zákoníku, přičemž své úvahy v tomto směru dostatečně odůvodnil (srov. body 12–15 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně vzal v úvahu dosavadní bezúhonnost obviněného, skutečnost, že učinil prohlášení viny, i jeho upřímnou lítost nad spáchaným trestným činem. S přihlédnutím k okolnostem případu dospěl k závěru, že účelu trestu lze dosáhnout i bez výkonu trestu odnětí svobody, a proto obviněnému uložil trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby, jehož výkon podmíněně odložil. Nelze přitom pominout, že tak učinil za situace, kdy státní zástupce v obžalobě navrhoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání tří let. Odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil (srov. str. 4, odst. 3. a 4. usnesení odvolacího soudu).

28. Nejvyšší soud neshledal, že by se soudy uložením výše uvedeného výchovného trestu zpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí a z toho důvodu jej nelze hodnotit jako nepřiměřeně přísný.

29. Obviněný prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konečně rovněž vytkl nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výroku o náhradě škody. V tomto směru uvedl, že při rozhodování v adhezním řízení nelze mechanicky vycházet ze škody jako znaku skutkové podstaty, neboť škodu je v tomto případě nutno posuzovat ve smyslu práva civilního. Současně namítl, že výrok o náhradě škody je neopodstatněný, neboť nebyly splněny procesní podmínky pro její přiznání. K otázce škody nebylo provedeno dokazování, výsledky dokazování nijak nesvědčily o vzniku škody, její skutečné výši, toku peněžních prostředků od poškozeného k obviněnému a ani faktickému použití příspěvků pro solidární domácnost.

30. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3167).

31. Nejvyšší soud připomíná, že smyslem adhezního řízení je zrychlit a zjednodušit rozhodování o nárocích poškozeného, které souvisí s projednávaným trestným činem, tím, že se rozhodování o těchto nárocích připojí k řízení trestnímu, a není tak třeba vést navazující občanskoprávní řízení. Uvedená východiska ostatně plynou z dikce ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., podle kterého „Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak“. Soud může poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních pouze „není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení“. Možnost odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř. tudíž nepředstavuje rovnocennou variantu k uspokojení nároku v trestním řízení, ale toliko možnost subsidiární, která přichází v úvahu až v případě, kdy nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 228 odst. 1 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1551/23). Podmínkami pro přiznání nároku podle § 228 tr. ř. jsou: řádné a včasné uplatnění nároku poškozeného, rozhodnutí ve věci odsuzujícím rozsudkem, škoda je v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, důvodnost nároku vyplývá z hmotněprávních ustanovení, která řeší otázku náhrady škody, v rámci trestního řízení byla prokázána jak výše nároku, tak i odpovědnost obviněného za vznik škody, neexistuje zákonná překážka rozhodnutí o nároku na náhradu škody. 32. Nejvyšší soud předně konstatuje, že ačkoli výrok o náhradě škody je výrokem samostatným, může být s ohledem na povahu projednávané trestné činnosti úzce spjat s výrokem o vině. Je-li způsobení škody znakem skutkové podstaty trestného činu, jako je tomu u trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, promítá se závěr o její výši rovněž do popisu skutku ve výroku o vině. Ani tato souvislost však nic nemění na tom, že výrok o náhradě škody představuje samostatně přezkoumatelný a oddělitelně zrušitelný výrok.

33. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1209/25, podle něhož škoda ve výroku o vině představuje znak skutkové podstaty trestného činu, zatímco ve výroku o náhradě škody tvoří základ soukromoprávního nároku poškozeného na náhradu újmy způsobené trestnou činností. Pojítkem mezi oběma výroky je protiprávní čin naplňující znaky trestného činu, který zapříčinil její vznik a za který byl obviněný odsouzen. Výše škody uvedená ve výroku o vině a výše přiznané náhrady se proto nemusí vždy shodovat. Škoda jako znak skutkové podstaty trestného činu se posuzuje podle trestního práva, zatímco předpoklady přiznání náhrady majetkové újmy se řídí právem občanským. Pojem škody tak má v trestním řízení dvojí povahu, což odpovídá podstatě adhezního řízení, v němž trestní soud rozhoduje o soukromoprávním nároku podle stejných hmotněprávních pravidel jako soud v občanskoprávním řízení.

34. Uvedené závěry se uplatní rovněž ve vztahu ke konsenzuálním způsobům vyřízení trestní věci, mezi něž náleží prohlášení viny podle § 206c tr. ř. Přijetí prohlášení viny omezuje následný přezkum výroku o vině a skutkových okolností, na nichž je tento výrok založen. Obviněný jím totiž vyjadřuje, že spáchal skutek nebo skutky uvedené v obžalobě, a současně akceptuje jejich právní kvalifikaci, a tedy i závěr o naplnění zákonných znaků příslušného trestného činu.

35. V posuzované trestní věci obviněný učinil prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř., které soud prvního stupně podle § 206c odst. 6 tr. ř. přijal. Obviněný bez výhrad prohlásil, že spáchal všechny skutky (dílčí útoky) uvedené v obžalobě, a současně akceptoval jejich právní kvalifikaci. Popis každého z těchto skutků přitom obsahoval protiprávní jednání obviněného spočívající v podání neoprávněné žádosti, následek v podobě majetkové újmy i příčinnou souvislost mezi tímto jednáním a vzniklým následkem. Přijetím prohlášení viny se proto uvedené skutkové okolnosti stabilizovaly a nebylo je již možné následně zpochybňovat způsobem směřujícím proti výroku o vině.

36. Tento účinek prohlášení viny však nezbavoval soud povinnosti samostatně posoudit uplatněný nárok na náhradu škody. I za těchto okolností musí soud zhodnotit, zda jsou splněny hmotněprávní předpoklady přiznání adhezního nároku a zda byl jeho soukromoprávní základ a rozsah spolehlivě prokázán. K uložení povinnosti k náhradě škody proto samo o sobě nepostačuje, že určitá výše škody byla uvedena v popisu skutku jako součást výroku o vině, přetrvávají-li konkrétní pochybnosti o soukromoprávním základu nebo rozsahu uplatněného nároku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2026, sp. zn. IV. ÚS 566/26, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021).

37. Těmto požadavkům soud prvního stupně v posuzované trestní věci nedostál. Obviněný již před vyhlášením rozsudku opakovaně a konkrétně zpochybňoval výši uplatněného soukromoprávního nároku, jak vyplývá z jeho vyjádření ze dne 12. 1. 2026 (č. l. 788) i ze závěrečné řeči jeho obhájce přednesené v hlavním líčení dne 16. 1. 2026 (č. l. 792). Soud prvního stupně se však s těmito námitkami v odůvodnění rozsudku nijak nevypořádal. Současně neprovedl žádné samostatné posouzení zaměřené na hmotněprávní předpoklady uplatněného adhezního nároku a bez dalšího převzal výši škody, kterou poškozený deklaroval v přípravném řízení dne 31. 3. 2025 a 22. 4. 2025. V hlavním líčení, poněvadž zástupce poškozeného (Úřad práce České republiky) se k němu nedostavil, byl čten návrh poškozeného na č. l. 554 a 557 a verte. Z podání na č. l. 557 a verte ze dne 31. 3. 2025 se zjišťuje, že poškozený navrhl, aby „soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jenž mi byla trestným činem způsobena, nebo vydal bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na můj úkor trestným činem získal, a to ve výši 1 222 000 Kč“. Z dalších souvislostí je zřejmé, že tak činil ve věci obviněných I. B., M. J., T. B. a Š. K., aniž by svůj návrh ve vztahu k nim jakkoliv konkretizoval. Obdobně v podání ze dne 22. 4. 2025 (č. l. 554) ve věci označených obviněných poškozený uvedl, že se připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 1 222 000 Kč vůči uvedeným obviněným. Navrhl (opět jen velmi obecně), aby „soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovaným povinnost nahradit škodu v penězích nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem na úkor ČR – Úřadu práce ČR, Krajské pobočce v Pardubicích“. Za této procesní situace nelze učinit ani spolehlivý závěr o tom, že návrh poškozeného byl učiněn řádně a že byly vytvořeny dostatečné předpoklady pro postup podle § 228 odst. 1 tr. ř. Nadto se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ani nezabýval otázkou, zda jsou ve vztahu k uplatněnému nároku splněny jednotlivé předpoklady odpovědnosti za majetkovou újmu podle příslušných hmotněprávních předpisů (srov. body 19–23 rozsudku soudu prvního stupně) a soukromoprávní základ a rozsah uplatněného nároku byly v trestním řízení náležitě zjištěny a posouzeny.

38. Uvedené pochybení nenapravil ani odvolací soud. Lze sice přisvědčit jeho závěru, že po přijetí prohlášení viny zásadně nelze v opravném řízení přezkoumávat výrok o vině ani skutkové okolnosti, na nichž je založen. Takto zúžený rozsah přezkumu však nevylučuje přezkoumání procesní a hmotněprávní správnosti samostatného výroku o náhradě škody. Námitky směřující výlučně proti tomuto výroku jsou v odvolacím řízení přípustné, aniž by jejich posouzením byla zpochybněna vina obviněného nebo skutkový základ přijatého prohlášení viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 545/2023, usnesení tohoto soudu ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 8 Tdo 392/2026, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 7. 2026, sp. zn. 5 Tdo 616/2026). Obviněný přitom v odvolání ze dne 10. 2. 2026 (č. l. 831) s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu výslovně namítl, že nárok na náhradu škody nebyl v adhezním řízení náležitě prokázán a výrok o jeho přiznání nebyl řádně odůvodněn. Odvolací soud se však s touto samostatnou námitkou nevypořádal a nesprávně ji považoval za vyloučenou skrze účinky přijatého prohlášení viny (srov. strana 4, odst. 1. a 2. usnesení odvolacího soudu). Nutno také zmínit, že odvolací soud nereagoval ani na uznání dluhu ve výši 243 000 Kč, jež ve vztahu k poškozenému učinil spoluobviněný Š. K., který také uhradil první splátku (č. l. 842), a nezabýval se jeho důsledky na povinnost k náhradě škody, jež byla uložena solidárně obviněným Š. K. a dovolateli.

39. Soudům obou stupňů lze tedy vytknout, že ve svých rozhodnutích nevěnovaly patřičnou pozornost nejen otázce náležitostí návrhu poškozeného na náhradu škody, ale i otázce soukromoprávní odpovědnosti obviněného za porušení povinnosti, které vedlo ke vzniku majetkové újmy se zřetelem na příslušnou mimotrestní úpravu, ačkoli jde o nezbytnou podmínku pro přiznání nároku poškozeného subjektu na náhradu škody způsobené zjištěným protiprávním jednáním obviněného. Samotný adhezní výrok nelze opírat pouze o procesní předpoklady pro jeho vyslovení podle § 228 odst. 1 tr. ř. a o výsledek zjišťování skutkového stavu věci, že škoda (případně bezdůvodné obohacení) jako znak skutkové podstaty určitého trestného činu, za něž je obviněný odsouzen, je součástí popisu skutku ve výroku o vině. Citované ustanovení trestního řádu totiž vychází z předpokladu, že odpovědnost obviněného, jemuž má být povinnost k náhradě škody, případně k vydání bezdůvodného obohacení stanovena, vyplývá z jiného, mimotrestního právního předpisu hmotného práva, který je tudíž nutné označit a v jeho rámci posoudit povahu nároku, který poškozený uplatnil v trestním řízení vůči obviněnému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1345/2021). Relevantní mimotrestní právní úprava řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je v posuzované trestní věci představována zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Ke vzniku deliktní odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 2909 a § 2910 o. z., založených na subjektivní odpovědnosti škůdce, musí dojít k naplnění alespoň minimálních (obecných) předpokladů, kterými jsou: jednání škůdce, škoda nebo újma, zásadně příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou, protiprávnost jednání škůdce a zavinění. Pakliže je škůdců více, je namístě aplikovat ustanovení § 2915 až § 2919 o. z. Ustanovení § 2915 o. z. obecně vychází ze zásady solidární odpovědnosti více škůdců (§ 2915 odst. 1 o. z.), nicméně výjimečně připouští dělenou odpovědnost škůdců (§ 2915 odst. 2 o. z.), podle které každý škůdce nahradí škodu podle své účasti (MELZER, F., TÉG, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX, § 2894–3081. Leges: Praha 2018, s. 374).

40. Nejvyšší soud uzavírá, že prohlášení viny představuje vyjádření obviněného, že spáchal skutek či skutky uvedené v obžalobě, a současně jeho souhlas s jejich trestněprávní kvalifikací, čímž akceptuje naplnění zákonných znaků příslušného trestného činu. Jeho přijetím se stabilizují skutkové okolnosti uvedené v popisu skutku, včetně konkrétní výše způsobené škody významné pro právní posouzení skutku, je-li jeho součástí, a tyto skutečnosti nelze následně napadat opravným prostředkem. Akceptace skutkového údaje o škodě jako znaku trestného činu však sama o sobě neznamená uznání existence všech soukromoprávních předpokladů odpovědnosti za škodu ani bezvýhradné uznání všech soukromoprávních důsledků skutku. Výrok o náhradě škody zůstává samostatným výrokem, a trestní soud proto musí v adhezním řízení posoudit, zda jsou podle příslušných hmotněprávních předpisů splněny předpoklady odpovědnosti obviněného (škůdce) za majetkovou či nemajetkovou újmu nebo bezdůvodné obohacení, zda nárok náleží oprávněnému subjektu, v jakém rozsahu dosud trvá a zda jeho přiznání nebrání zákonná překážka. Jestliže je konkrétní výše škody součástí popisu skutku, byla přijatým prohlášením viny akceptována, byla spolehlivě prokázána, nebyla uhrazena, přiznání nebrání zákonná překážka a jsou splněny předpoklady soukromoprávní odpovědnosti obviněného za majetkovou újmu, uloží soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost k její náhradě. Nelze-li výši nároku spolehlivě určit, není-li součástí skutkového základu přijatého prohlášení viny nebo vzniknou-li o jejím soukromoprávním základu či rozsahu konkrétní důvodné pochybnosti, je soud povinen provést potřebné dokazování, případně poškozeného odkázat podle § 229 tr. ř. na občanskoprávní řízení. 41. Nejvyšší soud pokládá námitku obviněného vztahující se k výroku o náhradě škody uplatněnou podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v konkrétním případě za důvodnou. Veden výše vyloženými důvody rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 14. 4. 2026, sp. zn. 13 To 69/2026, a to v části, kterou nebylo vyhověno podanému odvolání obviněného I. B. proti výroku o náhradě škody poškozeného v rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. 2 T 153/2025, a v níž byl ponechán napadený rozsudek nedotčený, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. 2 T 153/2025, ve výroku o náhradě škody, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému (zčásti samostatně, zčásti solidárně se spoluobviněnými T. B. a Š. K.). Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 265 tr. ř. poškozeného ohledně obviněného I. B. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstávají napadená rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích beze změny. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i obviněný souhlasili s projednáním v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 42. Pokud obviněný v dovolání požádal o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, v němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně. V daném případě tak však samosoudkyně neučinila. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro odložení výkonu rozhodnutí do rozhodnutí dovolacího soudu neshledala. Po tomto rozhodnutí, jímž byl zrušen výrok zakládající povinnost dovolatele k náhradě škody, již nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným výrokem.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací