Plný text
8 Tdo 805/2026-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání obviněného Z. F., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 14 To 222/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 2/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. F. odmítá.
O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný Z. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 7. 2025, sp. zn. 1 T 2/2025, uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku. 2. Za uvedený zločin byl odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil škodu způsobenou touto trestnou činností. Bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněné S. M. S. a o náhradě škody. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 14 To 222/2025, o podaných odvoláních rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněných Z. F. a S. M. S. rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu ohledně obou obviněných zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že je znovu uznal vinnými. Obviněného Z. F. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku spáchaným tím, že dne 23. 12. 2023 na přesně nezjištěném místě přijal na základě jeho žádosti od S. M. S. na bankovní účet č. XY, jehož je disponentem, finanční částku 450.000 Kč, o níž věděl, že jde o část finančních prostředků V. M., který je svěřil S. S. do úschovy. Tato s nimi nebyla oprávněna nakládat, a je stíhána (nyní již odsouzena) pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Byl si vědom, že jde o výnosy z této trestné činnosti, a takto získané finanční prostředky do 25. 7. 2024, kdy došlo na základě usnesení policejního orgánu k zajištění těchto prostředků na předmětném účtu, užíval pro svou potřebu.
4. Za tento přečin obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatil škodu způsobenou touto trestnou činností. 5. Rozhodl též o vině obviněné S. M. S. (dále „spoluobviněné“ nebo „odsouzené“), u níž shledal naplněnými znaky zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jenž spáchala tak, že, a to na skutkovém základě (ve stručnosti), užila pro vlastní potřebu částku 900.000 Kč z částky 1.000.000 Kč, kterou jí zaslal na její účet za účelem úschovy V. M. v době od 4. 4. 2022 do 12. 4. 2022, aby nebyly projednány v dědickém řízení, podle dohody uzavřené dne 17. 5. 2022 se zavázala je vrátit do 31. 1. 2023, a v případě jeho smrti si z nich mohla ponechat 1/3 a 2/3 měla přeposlat na charitu. Takto však nepostupovala, později mu po urgencích vrátila 100.000 Kč, ostatní prostředky užívala pro svou potřebu, a poškozenému způsobila škodu 900.000 Kč. Za to ji uložil trest a rozhodl i o náhradě škody. 6. Odvolání státní zástupkyně podané proti výroku o trestu v neprospěch obviněné S. M. S. odvolací soud jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
7. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž soudům vytkl, že rozhodnutí o jeho vině vydaly, aniž byly splněny podmínky § 2 odst. 6 tr. ř., a proto pochybily, pokud jej uznaly vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti. Poukázal na svou obhajobu, že nejednal v úmyslu dopustit se trestné činnosti, ale s vědomím, že jde o peníze pocházející ze společných úspor. V době, kdy je přebíral, nevěděl, že pocházejí z majetku V. M. a že je spoluobviněná získala protiprávním činem. Věděl, že V. M. spoluobviněné daroval i osobní automobil a jiné osobě byt. 8. Soudu prvního stupně vytkl vadné posouzení věrohodnosti spoluobviněné, o jejíž výpověď mimo jiné uvádějící, že věděl o původu peněz, opřel závěr o jeho vině, i to, že nehodnotil, že předmětné peníze mu spoluobviněná zaslala ihned po jejich rozchodu, a že neuvěřil jeho obhajobě, že si během soužití naspořili částku 600.000 Kč, neboť obviněný dosahoval poměrně vysokých příjmů. Protože měl dluhy, nechal si peníze zasílat na účet svého otce. Jestliže by soud všechny tyto skutečnosti bral do úvahy a řádně vyhodnotil výpovědi spoluobviněné i jeho, musel by ji shledat nevěrohodnou, a to s ohledem na její nelogická tvrzení, na něž v její výpovědi poukázal. Nemluvila pravdu ani o době jejich rozchodu, změnila svou výpověď o tom, zda jí obviněný pomáhal upravovat smlouvu s poškozeným. Rozpory podle obviněného jsou i v tom, že mu jednou sdělila, že mu poslala svoje peníze, pak šlo o peníze jejich dětí, a nakonec o peníze poškozeného. Poukázal na to, že byla uživatelkou drog a že ve své první výpovědi uvedla, že mu peníze zaslala proto, že mu důvěřovala, což však nekoresponduje s tím, že ho den před tím z bytu vyhodila, když byla pod vlivem drog. Tyto extrémní situace vylučují její věrohodnost. 9. Za další rozpor obviněný označil její tvrzení, že na ni nejprve tlačil, aby mu peníze od poškozeného přeposlala, zatímco v druhé výpovědi uvedla, že tyto peníze od ní nepožadoval. Poukázal i na korespondenci mezi ní a poškozeným a setrval na své obhajobě, že nevěděl, že peníze pocházejí od poškozeného a že v době, kdy jí měl podle její výpovědi poslat milion korun, měla její nezletilá dcera na účtu úspory. Soud nezvažoval chování poškozeného, pokud spoluobviněné daroval osobní automobil, a zmínil, že samotný převod uvedených peněz, byť šlo o vyšší částky, nemusí být nutně trestný. Když peníze, o jejichž faktickém původu nevěděl, od spoluobviněné přijal, učinil tak proto, že si myslel, že jsou z jejich společných úspor, a proto nebylo možné jeho jednání posoudit jako zločin podle § 216 tr. zákoníku. 10. Odvolacímu soudu vytkl, že i přesto, že provedl sám další dokazování a obsáhle se v přezkoumávaném rozhodnutí zabýval obsahem provedených důkazů, aniž by se dostatečně zabýval výhradami obviněného, nedůvodně přisvědčil závěrům soudu prvního stupně. Když po něm spoluobviněná chtěla peníze zpět, poprvé se dověděl, že je požaduje pro poškozeného, který je chce vrátit, až po uplynutí několika měsíců od doby, kdy byly připsány na jeho účet. Do té doby mu o tom, že patří poškozenému, neřekla. Tuto skutečnost obviněný označil za nepřípustné zpětné dovozování trestní odpovědnosti. Svědek M. K. se měl o předmětných penězích dovědět od spoluobviněné až v létě roku 2024, ačkoliv s ní navázal vztah již v listopadu 2023. Jde však o nepřímého svědka, jenž nebyl ničemu přítomen a byl pod vlivem spoluobviněné. 11. Z uvedených důvodů tvrdil, že pokud vycházel odvolací soud z výpovědi spoluobviněné, dospěl k vnitřně nelogickým a rozporným závěrům. Z nahrávek, jež předala soudu spoluobviněná, nebylo možné dovodit, že by mu bylo v době, kdy peníze na svůj účet přijal, známo, že pocházejí od poškozeného a že je musí vrátit. Protože skutková zjištění opírající se o výpověď spoluobviněné a M. K. nejsou takového rázu, aby bylo možné usoudit, že jeho vina byla prokázána, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 14 To 222/2025, kterému přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na podmínky, za nichž lze dovolání podat i na zákonem vymezený obsah důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a shledal, že obviněný dovolání opřel o první variantu tohoto důvodu, neboť namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Svá tvrzení však nedoložil argumentací, jejíž obsah by byl způsobilý tento důvod reálně naplnit, a to zejména s poukazem na provedené důkazy, které soudy podrobně popsaly a zhodnotily podle pravidel formální logiky. Oba soudy se řádně vypořádaly s obhajobou obviněného, když prokázaly i jeho vědomost o původu peněz. Ztotožnil se i s tím, že obhajoba obviněného byla vyvrácena tvrzením poškozeného i M. K. (viz body 16. rozsudku soudu prvního stupně a 13. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu). 13. Podle obsahu námitek obviněného státní zástupce připustil, že část výhrad směřuje i proti subjektivní stránce, byť obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnil, poukázal však na body 16., 24. a 25. rozsudku soudu prvního stupně a na body 15. a 16. rozsudku odvolacího soudu, v nichž se soudy řádně vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a správně uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 14. Vzhledem k tomu, že státní zástupce shledal, že v procesních postupech soudů ani v jejich právních úvahách nejsou nedostatky, na něž obviněný v dovolání poukazoval, a protože šlo z hlediska užitých argumentů o opakování námitek, které obviněný uplatnil v předchozích fázích řízení, a soudy na ně reagovaly, po připomenutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, když nezjistil ani porušení pravidel spravedlivého procesu, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zadání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 15. Přestože toto vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, tohoto práva nebylo z jeho strany do dne konání neveřejného zasedání o dovolání využito.
IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který (podobně jako obnova řízení a stížnost pro porušení zákona) znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, a v některých případech i již vykonaného, rozhodnutí. Tak tomu bude v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3140). Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. Ve druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí skupina dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
V. K uplatněným námitkám
19. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). 20. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že jeho podstatou je výhrada, že soudy neakceptovaly dovolatelem uváděnou obhajobu, vadně hodnotily výpověď poškozené, která je podle něj nevěrohodná pro rozpory v jejích výpovědích, a rovněž zmiňoval, že soudy řádně neprovedly dokazování tak, aby byla jeho vina objasněna, což je možné považovat za námitky korespondující s vymezením důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Protože tvrzení obviněného jsou formulována tak, že jde dovodit, že vytýká zjevný a zásadní, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů, bylo možné pro splnění formálních náležitostí důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzovat důvodnost vznesených námitek. 21. Nejvyšší soud při zkoumání důvodnosti dovolání vycházel zejména z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, případně obsahu připojeného spisu a shledal, že v něm uvedeným námitkám není možné přisvědčit, protož obviněným uváděné nedostatky z těchto podkladů neplynou. Soudy obou stupňů se skutkovými otázkami podrobně zabývaly, reagovaly na obhajobu obviněného a zejména posuzovaly věrohodnost poškozeného i okolnosti, za kterých obviněná S. M. S. na účet obviněného převedla 450.000 Kč, jež získala trestnou činností ve vztahu k ní v posuzovaném rozsudku popsanou. 22. Vzhledem k tomu, že jde o přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, u něhož je předmětem útoku věc, která je výnosem z trestné činnosti, což je jakákoli ekonomická výhoda, která byla získána trestným činem jiné osoby, nebo odměna za něj (viz § 135a odst. tr. zákoníku), vyžaduje spáchání predikativního trestného činu jinou osobou. V posuzované věci není problém v tom, že peníze od poškozeného získala trestným činem zpronevěry odsouzená S. M. S. Ve vztahu k obviněnému není rozhodné, jakým trestným činem se tak stalo, byť v této věci bylo pravomocně rozhodnuto, že šlo o přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 1/2020-II. nebo č. 12/2014 Sb. rozh. tr.). 23. Nejvyšší soud se v této trestní věci zabývá trestnou činností pouze obviněného Z. F., zkoumá správnost závěrů o jeho vině vztahujících se k jeho trestnému jednání. Závěry o vině odsouzené vycházejí z již pravomocného odsouzení v této věci, které k její vině učinily soudy prvního a druhého stupně v části, která se jí v obsahu nyní přezkoumávaných rozhodnutí týká. Pro právní posouzení jednání obviněného jako zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku se vychází z uvedeného rozsudku soudu druhého stupně o zdrojovém trestném činu, jímž je přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak byl ve stručnosti popsán výše. 24. Nejvyšší soud připomíná, že při posuzování správnosti skutkových zjištění vztahujících se k činu, jenž je kladen za vinu obviněnému Z. F., s ohledem na návaznost rozhodných jednání i důkazní provázanost relevantních souvislostí, posuzuje správnost úvah obsažených v napadených rozsudcích ve vztahu k dovolateli a jemu za vinu kladené trestné činnosti na základě jím podaného dovolání. 25. Nejvyšší soud posuzoval správnost postupu soudu prvního stupně při provedeném dokazování, a to v mezích tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť v řízení o dovolání není oprávněn sám hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu, který dokazování konal a důkazy hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
26. Při tomto přezkumu Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně věnoval dostatečnou pozornost obhajobě obviněného a posuzoval jím uváděné argumenty, zejména to, že nevěděl o původu peněz a že šlo o úspory jeho a odsouzené. Tuto jeho verzi bral do úvahy a vypořádal se s ní tak, že obviněnému neuvěřil (srov. bod 16. rozsudku soudu prvního stupně), protože podle výsledků provedeného dokazování konstatoval, že sice vydělával vysoké částky, ty však k jím tvrzenému účelu nepoužil, protože si je nechal posílat na účet svého otce a řešil jimi svoje dluhy. Odsouzená vlastní prostředky téměř neměla z důvodů, které soud rovněž popsal, především proto, že když opustila poškozeného, resp. o něj přestala pečovat (říjen 2023), nepracovala, a i před tím byla podporována poškozeným i obviněným, který ji i po jejich rozchodu (v prosinci 2023) zčásti zaopatřoval, a jak soudy zjistily, nakonec zůstala bez domova a její děti byly svěřeny do výchovy prarodičů. Z ničeho se nedalo prokázat, že by obvinění společně mohli našetřit uvedenou sumu, jak obviněný v rámci své obhajoby tvrdil (viz body 2., 4., 16. rozsudku soudu prvního stupně). 27. Soud prvního stupně se zabýval i věrohodností odsouzené, pokud jde o jí uváděné skutečnosti ohledně převodu peněz na obviněného, a vysvětlil, že se neopíral jen o její výpověď, ale vycházel i z ostatních zjištěných podkladů, s nim ž jí uváděné skutečnosti srovnával. Rovněž rozvedl, že obviněný věděl, na základě čeho odsouzená peníze získala, byl informován i o tom, že je obdržela do úschovy a že je měla poškozenému vrátit. Podle pohybu na účtech soud ověřil, jaké transakce byly činěny (viz bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného přezkoumal procesní postup soudu prvního stupně (viz bod 11., 12., 13. napadeného rozsudku) a neshledal v něm v odvolání vytýkané nedostatky. Oproti soudu prvního stupně provedl další důkazy, které porovnával se zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a nezjistil v jeho a ve svých závěrech žádné rozpory. Naopak doložil, že doplněné dokazování potvrdilo správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně (viz body 13. až 16. rozsudku odvolacího soudu).
28. Nevěrohodnost odsouzené namítaná obviněným rovněž nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože soud prvního stupně úvahy vedoucí k závěru, že obsahová stránka jí uváděných skutečností nevzbuzuje pochybnosti a lze z ní pro posouzení viny obviněného vycházet, vysvětlil a svá zjištění rozvedl v dostatečné míře v bodech 2. a 16. svého rozsudku. Odvolací soud učiněná zjištění i důvody k nim vedoucí podpořil, a to zejména v bodě 12. posuzovaného rozsudku, a doplnil je vlastními úvahami na základě výsledků dokazování, které sám provedl. Věrohodnost odsouzené zkoumanou z hledisek významných pro závěr o vině obviněného soudy vyjadřovaly v souvislosti s dalšími skutečnostmi, o nichž vypovídala, a porovnávaly je s dalšími důkazy (srov. též bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Jestliže obviněný vytýkal, že soudy nesprávně považovaly výpověď odsouzené za shodnou s výpovědí svědka M. K., nelze jeho výhradám přisvědčit, neboť i tento závěr soudů koresponduje s výpovědí jmenovaného svědka, v níž popsal, že když odsouzená obviněnému poslala na účet předmětné finance, obviněný odjel na Bali, nechtěl je vrátit a že ji nabádal, aby uvedla, že šlo o peníze za vyrovnání mezi nimi z doby, kdy s ním žila, a také odsouzené radil, jak se má zachovat, aby poškozenému peníze nemusela vrátit. Po obsahové stránce soudy důvodně uvážily, že jde o podporu skutečností sdělovaných odsouzenou, což je důvodný úsudek, který s obsahem výpovědi koresponduje. 29. Nedůvodnou je i námitka obviněného, že na jeho trestní odpovědnost nelze usuzovat z „následných dějů“, které se udály až poté, co již byl informován o zpronevěře obviněné. Taková námitka neobstojí, protože podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Použit nesmí být jen důkaz získaný nezákonným donucením nebo pohrůžkou takového donucení (srov. § 89 odst. 3 tr. ř.). Jiná omezení zákon nestanoví, což znamená, že mohou jako důkaz sloužit zjištěné skutečnosti, které nastaly nebo vyšly najevo i v pozdější době po činu, jakož i ty, které se uskutečnily dříve, jestliže mají vztah k okolnostem činu, nejde-li o nezákonný důkaz (viz § 89 odst. 4 tr. ř.). Na soudu je, aby posoudil postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., zda k nim přihlédne nebo ne. Proto soudům nic nebránilo, aby své závěry o vině obviněného opíraly i o nahrávky rozhovorů mezi jím a odsouzenou uskutečněné a pořízené v době, když již odsouzená na něj peníze poškozeného převedla, protože i tyto záznamy mohly přispět k objasnění věci. 30. Nejvyšší soud z popsaných skutečností zjistil, že soud prvního stupně se obviněným vytýkanými nedostatky zabýval, neboť vyjádřil, proč je výpověď odsouzené možné ve vztahu k němu považovat za věrohodnou. Rovněž své závěry v dostatečné míře rozvedl, a též vysvětlil všechny rozhodné skutečnosti. Obdobně uvažoval i odvolací soud, který z podnětu odvolání obviněného jeho rozsudek přezkoumával a reagoval na skutkové námitky obviněného (srov. body 4., 6., 11., 13. až 17. rozsudku odvolacího soudu). V bodě 13. svého rozsudku popsal, z jakých důvodů se ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně vyjádřenými v bodě 16. jeho rozsudku ohledně posouzení rozhodných skutečností o chování obviněného po převzetí peněz od odsouzené. Přisvědčil soudu prvního stupně, a tím vysvětlil, proč ve skutkových zjištěních nedostatky neshledal. Pokud totiž rozsudek soudu prvního stupně zrušil, stalo se tak pro změnu právního posouzení činu kladeného za vinu odsouzené (zdrojového trestného činu), která vedla i k mírnější právní kvalifikaci u zločinu kladeného za vinu obviněnému. 31. Po vyhodnocení všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena nedostatky odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se neztotožnil s tvrzením obviněného, že soudy pro právní závěry dostatečně neuvážily všechny rozhodné skutkové okolnosti. Nezjistil vady ve shromažďování provedených důkazů ani v procesu jejich hodnocení, jenž odpovídal zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). 32. Protože obviněný naznačil, že se soudy nevěnovaly subjektivní stránce (což je námitka, která s obviněným označeným důvodem dovolání nekoresponduje), lze jen stručně zmínit, že soudy nepochybily, když shledaly, že u něj šlo o chtěné a vědomé jednání, a konstatovaly u něj přímý úmysl (viz bod 25. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud jen na doplnění správnosti těchto závěrů připomíná, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, na který lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Soudy obou stupňů zvažovaly v této souvislosti chování obviněného i další skutečnosti a vyjádřily, že jeho zavinění je podloženo výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynulo. Jestliže skutečnosti subjektivního charakteru bylo nutné dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, soudy si pro to opatřily dostatek prokázaných zjištění (srov. například zprávy Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
VI. Závěr
33. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích namítané nedostatky, a nevznikají pochybnosti o tom, že soudy svůj závěr o věrohodnosti odsouzené dostatečně vysvětlily a všechny své závěry řádně zdůvodnily.
34. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl nedůvodnost námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu