Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

8 Tdo 812/2026

Téma · generováno AIMimořádné snížení trestu a dovolání

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.812.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Prohlášení viny Trest odnětí svobody

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl dvouletý trest za vydírání a požadoval mimořádné snížení trestu, protože se přiznal, projevil lítost a od činu uplynula dlouhá doba. Nejvyšší soud uvedl, že mimořádné snížení trestu je na úvaze soudu a námitky proti přiměřenosti trestu dovolání zpravidla nezakládají. Dovolání proto odmítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, zakládá fakultativní mimořádné snížení trestu, na něž obviněný nemá právní nárok; jeho neaplikování zásadně nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Podmínky tohoto postupu se posuzují přísně individuálně podle konkrétního činu a pachatele. V projednávané věci nebyl trest na dolní hranici sazby extrémně přísný ani zjevně nespravedlivý.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nicméně podle konstantní a dlouholeté praxe Nejvyššího soudu nemůže takto formulovaná argumentace naplnit žádný ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů.
    Zobrazit v textu
  • Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že použití těchto ustanovení je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli.
    Zobrazit v textu
  • Uložený trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby současně nelze vnímat ani jako extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by mohlo odůvodnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

8 Tdo 812/2026-823

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání obviněného O. A., dříve V. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2026, sp. zn. 11 To 149/2026, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 44/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 5. 2026, č. j. 1 T 44/2005-701, byl obviněný O. A. (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za využití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění v trvání 8 let.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že společně s již za toto pravomocně odsouzenými A. P., a Y. S., proti nimž bylo konáno samostatné trestní řízení, dne 23. 11. 2004 navštívili v obci XY, soudní okres XY, G. S., přinutili ho, aby s nimi odjel do Motorestu XY v XY, soudní okres XY, kde na něm požadovali zaplacení částky nejprve 150 000 Kč, později 100 000 Kč a současně mu vyhrožovali, že když tak neučiní, tak se vůči němu a vůči jeho družce a dětem dopustí násilí, a dne 27. 11. 2004 ve večerních hodinách přijel do bydliště poškozeného do XY k domu čp. XY pro peníze, avšak v důsledku zásahu Policie České republiky nemohl peníze vyinkasovat a raději z místa činu uprchl.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku odvolání. Krajský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2026, sp. zn. 11 To 149/2026, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění v trvání osmi roků. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. V této souvislosti nutno zmínit i předchozí vývoj věci, jakož i to, že soudy nerozhodovaly poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 1 T 44/2005-354, byl obviněný O. A., dříve V. B., uznán vinným při shodných skutkových zjištění trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zákon“) spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Za to mu byl podle § 235 odst. 2 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 9. 2005, neboť usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, č. j. 11 To 362/2005-370, bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obhájce obviněného (v řízení proti uprchlému). Dne 9. 11. 2005 vydal Okresní soud v Rakovníku v předmětné věci příkaz k dodání do výkonu trestu, který však nebyl dlouhodobě realizován, a to za situace, kdy cestou policejní spolupráce bylo zjištěno, že se obviněný zdržuje na Ukrajině na adrese svého trvalého bydliště. Vzhledem k tomu, že Ukrajina své státní příslušníky do ciziny nevydává a nebylo možno do domovského státu obviněného předat ani výkon uloženého trestu, neboť tento byl uložen v řízení proti uprchlému, vydal Okresní soud v Rakovníku dne 22. 5. 2012 evropský zatýkací rozkaz na obviněného pro případ, že by tento svůj domovský stát opustil a pohyboval se na území států Evropské unie. S ohledem na to, že ani vydaný Evropský zatýkací rozkaz nebyl dlouhodobě ze strany policejních orgánů realizován, obrátil se Okresní soud v Rakovníku dne 13. 11. 2023 na Ministerstvo spravedlnosti České republiky s žádostí ve smyslu § 79 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Následně bylo cestou Interpolu zjištěno, že obviněný, a to poté, co si dne 7. 4. 2023 změnil své jméno na O. A., vstoupil pod tímto jménem dne 14. 10. 2025 na území Maďarské republiky. Vzhledem k této skutečnosti Okresní soud v Rakovníku v předmětné věci vydal nový Evropský zatýkací rozkaz, tentokráte již na aktuální jméno a příjmení obviněného, na základě něhož byl obviněný dne 4. 1. 2026 zadržen na území Maďarské republiky. Příslušným justičním orgánem Maďarska pak bylo rozhodnuto o předání obviněného do České republiky, k čemuž fakticky došlo dne 27. 2. 2026, přičemž od 13:00 hod. začal obviněný vykonávat jemu v této věci Okresním soudem v Rakovníku uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, a to ve Vazební věznici Praha-Ruzyně. Zde pak obviněnému byl dne 18. 3. 2026 doručen nejen původní rozsudek Okresního soudu v Rakovníku v předmětné věci, ale i rozhodnutí odvolacího Krajského soudu v Praze, a současně byl poučen ve smyslu § 306a odst. 2 tr. ř. o svém právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku do osmi dnů od jeho doručení. Takovýto návrh obviněného obdržel Okresní soud v Rakovníku prostřednictvím obhájce dne 23. 3. 2026. Dne 14. 4. 2026 pak Okresní soud v Rakovníku usnesením č. j. 1 T 44/2005-653, které ještě téhož dne nabylo právní moci, rozhodl podle § 306a odst. 2 tr. ř. o zrušení rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 1 T 44/2005-354. Ve věci posléze konal dne 5. 5. 2026 k žádosti obviněného nové hlavní líčení, v němž byl vyhlášen rozsudek zmiňovaný pod bodem 1. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2026, sp. zn. 11 To 149/2026, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

6. Obviněný předně namítl nesprávný výklad § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a porušení zásady individualizace trestu. Podle něj odvolací soud fakticky vyloučil mimořádné snížení trestu u pachatele, který byl dlouhodobě nedosažitelný, přestože zákon takovou překážku nestanoví. Skutečnost, že se pachatel vyhýbal trestnímu stíhání, lze podle obviněného zohlednit při hodnocení jeho poměrů, nikoli ji však považovat za absolutní překážku použití § 58 tr. zákoníku. Odvolací soud podle obviněného náležitě nezohlednil, že od spáchání činu uplynulo více než 21 let, nejméně od roku 2008 vedl řádný život, nedopustil se další násilné trestné činnosti, založil rodinu, pečuje o nezletilé děti, je invalidním důchodcem, prohlásil vinu a projevil lítost. Ačkoli tato zjištění nezpochybnil, nevysvětlil, proč nápravy obviněného nelze dosáhnout trestem kratším ani jaký další nápravný účinek má přinést výkon druhého roku trestu odnětí svobody. Jeho dřívější nedostupnost tak podle obviněného použil jako dominantní důvod pro zpřísnění trestu, čímž potlačil zásadu individualizace podle § 38 a § 39 tr. zákoníku a nepřiměřeně upřednostnil generální prevenci. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s možností mimořádného snížení trestu odnětí svobody zmiňovanou v § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2026. V odvolacím řízení navrhoval uložení jednoletého trestu odnětí svobody v kombinaci s peněžitým trestem ve výměře 365 denních sazeb po 300 až 500 Kč, přičemž jeho rodina byla připravena potřebné prostředky složit. Taková kombinace podle něj při dolní hranici sazby dvou let zákonným podmínkám odpovídala. Odvolací soud však tuto variantu věcně neposoudil a omezil se na obecný závěr, že jiný než nepodmíněný trest nepřichází v úvahu. Za nesprávné obviněný považoval rovněž úvahy, že se mu jeho dlouhodobá nedostupnost nesmí „vyplatit“. Trest mu byl ukládán za vydírání, nikoli za vyhýbání se trestnímu řízení, přičemž na Ukrajině pobýval pod vlastním jménem a v místě trvalého bydliště. Odvolací soud proto podle něj nemohl jeho objektivní nedosažitelnost považovat za důvod zpřísnění trestu. Současně namítl, že odvolací soud zrušil rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. pro nezákonnost, ačkoli pouze jinak hodnotil význam okolností, z nichž soud prvního stupně dovodil možnost nápravy kratším trestem. Odlišný názor na přiměřenost trestu však podle obviněného sám o sobě neznamená, že podmínky § 58 tr. zákoníku nebyly splněny.

7. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2026, č. j. 11 To 149/2026-747, a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně s ohledem na dopady výkonu trestu na něj a jeho rodinu navrhl, aby předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně předložil spis s dovoláním společně s návrhem na odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 265h odst. 3 tr. ř. 8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněného. Následně se zabýval námitkami dovolatele z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.

9. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Obviněný podle něj pouze nesouhlasil s druhem a výměrou uloženého trestu a požadoval, aby soud přikládal větší význam jeho prohlášení viny, lítosti, době uplynulé od spáchání trestné činnosti, zdravotnímu stavu, rodinným poměrům, péči o děti a možnosti uložení peněžitého trestu. Takové výhrady však představují pouze námitky proti přiměřenosti trestu, nikoli námitky nesprávného hmotněprávního posouzení. S odkazem na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002) a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014, připomněl, že nesprávné vyhodnocení kritérií rozhodných pro ukládání trestu ani tvrzenou nepřiměřenou přísnost trestu nelze v dovolacím řízení namítat, nejde-li o nepřípustný druh trestu nebo o trest uložený mimo zákonnou trestní sazbu. 10. Ve vztahu k požadavku na použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku státní zástupce odkázal na rozhodnutí č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020), podle něhož námitka, že trest odnětí svobody nebyl mimořádně snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby, zásadně nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Ustanovení § 58 tr. zákoníku zakládá pouze možnost, nikoli povinnost soudu takto postupovat, a jeho nevyužití je výrazem hodnotící úvahy soudu při individualizaci trestu. Ani nesouhlas obviněného s tím, jak odvolací soud zohlednil jeho dlouhodobé vyhýbání se trestnímu stíhání pobytem na Ukrajině, proto nepředstavuje právně relevantní námitku.

11. Podle státního zástupce nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť obviněnému byly uloženy zákonem přípustné druhy trestů. Trest odnětí svobody v trvání dvou roků byl uložen na dolní hranici trestní sazby podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a trest vyhoštění byl uložen v souladu s § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. 12. Uzavřel, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jsou důvody uvedené v § 265b tr. ř., a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

13. Obviněný následně k vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyššímu soudu repliku, v níž vyslovil nesouhlas s vyjádřením státního zástupce. Podle jeho názoru státní zástupce jeho dovolací argumentaci toliko redukoval na pouhý nesouhlas s přiměřeností trestu, tento závěr se však minul se samotnou podstatou dovolání. Obviněný připomněl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nezrušil výrok o trestu podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., nýbrž podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., když použití § 58 tr. zákoníku výslovně označil za nezákonné. Zopakoval tedy, že svým dovoláním napadá právní závěr odvolacího soudu o nezákonnosti použití § 58 tr. zákoníku, nikoli pouze přiměřenost uloženého trestu. Následně zopakoval svou argumentaci v dovolání, přičemž akcentoval, že při posouzení splnění podmínek pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odvolací soud prakticky dotvořil vlastní negativní podmínku pro aplikaci uvedeného ustanovení. Současně zmínil, že se státní zástupce nijak nevypořádal s jeho námitkou vztahující se k neaplikovaní a neposouzení podmínek pro užití § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2026. V závěru následně poukázal na princip proporcionality trestní represe a ústavněprávní přesah jím uplatněných námitek. S ohledem na uvedené obviněný setrval na stanovisku, že jeho dovolání je důvodné, a učinil shodný konečný návrh jako v dovolání.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je včas podala oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání výslovně odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil, je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

17. Dovolatel podal dovolání správně v rozsahu směřujícím výlučně proti výroku o trestu. Proto je nutno konstatovat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí neoznačil. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

18. Obviněný v dovolání brojil proti skutečnosti, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – odmítl aplikovat § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a na tomto základě mu mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby zakotvené v § 175 odst. 2 tr. zákoníku. Nicméně podle konstantní a dlouholeté praxe Nejvyššího soudu nemůže takto formulovaná argumentace naplnit žádný ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů. Je tomu tak proto, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je postupem fakultativním, což je vyjádřeno slovy (mimo jiné i) ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, má-li za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. To znamená, že aplikace zde upraveného (a nutno ještě jednou zdůraznit, že mimořádného) postupu je odvislá od volné úvahy soudu a obviněný, ač v řízení prohlásil vinu podle § 206c odst. tr. ř., na ni nemá právní nárok (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 510/2023). Pokud tedy zákon nezavazuje soud k tomu, aby podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postupoval, nelze se jeho aplikace domáhat prostřednictvím dovolání, jelikož nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem (srov. výše).

19. Až na zcela ojedinělé výjimky některých starších rozhodnutí (které však byly v průběhu doby jednoznačně překonány) dodržoval Nejvyšší soud, resp. všechny jeho senáty, uvedenou rozhodovací praxi po mnoho let. Tento právní názor byl stvrzen usnesením ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikovaným pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., podle kterého: „Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (jestliže dovolatel vytýká nesprávné posouzení hmotněprávních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr. zákoníku, např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže dovolatel namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby).“ Vyřčený právní názor beze zbytku respektoval také Ústavní soud, jenž např. ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21, konstatoval: „Ustanovení trestního zákoníku, které umožňuje snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Odůvodní-li soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli ukládaný trest včetně jeho výše, nepřísluší Ústavnímu soudu takové rozhodnutí rozporovat.“

20. Rozhodnutím, jímž by mohla být předmětná aplikační praxe prolomena, je nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/2023, kde byl vysloven názor, že také protizákonné nepoužití § 58 tr. zákoníku by mělo být dovolacím důvodem. Podle aplikační praxe Nejvyššího soudu tento i po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/2023 setrval na svém dosavadním právním názoru ohledně nemožnosti naplnění jakéhokoli dovolacího důvodu požadavkem na uplatnění některého z nepovinných postupů upravených v § 58. tr. zákoníku. V usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, Nejvyšší soud reagoval na výhradu Ústavního soudu uvedenou v předmětném nálezu, že daná problematika nebyla vyřešena velkým senátem trestního kolegia dovolacího soudu, když v jednom z jeho starších rozhodnutí byl vysloven odlišný názor. Zdejší soud konstatoval: „Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.“ Lze ještě doplnit, že shodný postoj vztahující se k požadavku obviněného na aplikaci § 58 tr. zákoníku vyjádřil Nejvyšší soud také v usneseních ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023, ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, aj.

21. Lze tedy shrnout, že striktně posuzován požadavek dovolatele na využití postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání. Nicméně i v takovém případě by byl zásah dovolacího soudu do napadeného výroku o trestu výjimečně možný, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

22. Nejvyšší soud je přesvědčen, že tato jeho pravomoc korigovat trest uložený v rozporu s ústavně garantovanými právy a svobodami je zcela dostačující k nápravě závažných vad při stanovení trestu konkrétnímu obviněnému. Posouzení, zda k takové vadě vskutku došlo, se zjevuje jako významné a rovnocenné posouzení vady uvedené jako důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zvláště v situacích, nebylo-li odvolacím soudem na rozdíl od soudu prvního stupně aplikováno ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, v důsledku čehož došlo k razantnímu zpřísnění trestu odnětí svobody, jako se tomu stalo v posuzovaném případě.

23. Podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu. Ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, stejně jako např. ustanovení § 58 odst. 1, § 58 odst. 3, 4, 6 nebo odst. 8, 9 tr. zákoníku, je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že použití těchto ustanovení je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Ze znění § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze vyvodit tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) obviněný – pachatel prohlásil svoji vinu, (2) poměry pachatele a povaha jím spáchané trestné činnosti vedou k závěru, že (3) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Samotné prohlášení viny tedy neznamená obligatorní postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení je dále nezbytné, aby soud současně zhodnotil poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti a v daném směru posoudil, zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

24. Jde-li o podmínku prohlášení viny, nezbytné je, aby ho soud přijal (§ 206c odst. 4, 6 tr. ř.), o čemž není v daných souvislostech pochyb. Důležité ale také je zohlednění významu prohlášení viny pachatele pro objasnění jím spáchané trestné činnosti a míra, jakou tím usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání, a to zejména z hlediska, jaké důkazy byly k dispozici pro prokázání viny pachatele v tom rozsahu, v jakém prohlásil svoji vinu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby přichází v úvahu jen tehdy, je-li tento význam podstatný, nikoliv pouze zanedbatelný. Poměry pachatele představují takové jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, které nesouvisí přímo se spácháním trestného činu, které existují v době, kdy má být rozhodováno o trestu a vztahují se k hodnocení osoby pachatele jako objektu trestu. Význam těchto okolností je třeba vždy posuzovat z hlediska trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli. Součástí posouzení poměrů je i vyhodnocení bezúhonnosti pachatele, či naopak závěr o relevantnosti jeho předchozích odsouzeních. Povahu trestného činu určují především zákonné znaky skutkové podstaty, která byla trestnou činností naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele, míra jeho zavinění, existence polehčujících a přitěžujících okolností aj.).

25. Nejvyšší soud, veden požadavkem vyloučit porušení principu proporcionality trestní represe, připomíná následující fakta. Obviněný byl shledán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl soudem prvního stupně za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění v trvání 8 roků. Tento trest byl odvolacím soudem zrušen a obviněný byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku v trvání 8 let. Obviněnému v projednávané věci hrozilo potrestání odnětím svobody na dvě léta až osm let (§ 175 odst. 2 tr. zákoníku).

26. Soud prvního stupně při svých úvahách jako polehčující okolnosti zohlednil prohlášení viny učiněné obviněným a přijaté soudem podle § 206c tr. ř., jakož i skutečnost, že obviněný vyjádřil upřímnou lítost nad spáchanou trestnou činností. Současně přihlédl k tomu, že od spáchání trestné činnosti uplynulo více než 21 let. Za přitěžující okolnosti považoval zejména dominantní roli obviněného při páchání posuzované trestné činnosti, skutečnost, že již v minulosti projevil sklony k násilnému jednání a rovněž společenskou škodlivost spáchaného činu. Soud prvního stupně dále uzavřel, že v případě obviněného nejsou splněny podmínky pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Zdůraznil přitom, že nelze připustit stav, kdy by se dlouhodobé vyhýbání trestnímu stíhání fakticky promítlo ve prospěch obviněného tím, že by vedlo k uložení mírnějšího trestu oproti ostatním obviněným, kteří řádně jim uložené nepodmíněné tresty vykonali. 27. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na obviněného je nezbytné působit nepodmíněným trestem odnětí svobody, nesouhlasil však s postupem, jímž tento soud za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Konstatoval, že soud prvního stupně přecenil význam polehčujících okolností, zatímco přitěžující okolnosti náležitě nezohlednil. K aplikaci § 58 tr. zákoníku uvedl, že jde o postup zcela mimořádný a výjimečný, nikoli o pravidelný postup v případech, kdy pachatel, jenž se po dobu 21 let vyhýbal trestnímu stíhání, učiní prohlášení viny a projeví lítost. Současně poukázal na to, že uložení jakéhokoli jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby by bylo v rozporu s principy spravedlivého trestání a generální prevence. Nelze totiž přijmout východisko, podle něhož by pachatelům, kteří se vyhýbají trestnímu stíhání, měl být ukládán mírnější trest než pachatelům, kteří jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici.

28. Nejvyšší soud neshledal vadným postup odvolacího soudu, zpřísnil-li k odvolání státního zástupce obviněnému trest tak, že mu podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, tedy na dolní hranici zákonné trestní sazby, aniž použil ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Odvolací soud postupoval v souladu s § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., neboť shledal, že v přezkoumávané části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákoníku v důsledku nesprávného použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Správnost a důvodnost použití či nepoužití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je třeba vždy posuzovat na základě okolností konkrétní věci, v souladu s jejím obsahem a zákonným vymezením uvedeného ustanovení. S ohledem na obsah přezkoumávaného rozsudku je nutno konstatovat, že odvolací soud tato pravidla dodržel, neboť vysvětlil, z jakých důvodů shledal, že uvedené ustanovení bylo u obviněného použito neopodstatněně, a to se zřetelem k osobě pachatele i okolnostem případu.

29. Odvolací soud se náležitě zabýval otázkou existence podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 12 odůvodnění jeho rozsudku) a dospěl k závěru, že v posuzované věci splněny nebyly. Zdůraznil přitom význam celé řady přitěžujících okolností, zejména skutečnost, že obviněný sehrál při spáchání trestného činu nejvýznamnější roli, byl již před spácháním posuzovaného skutku odsouzen pro trestnou činnost a spáchaný čin vykazoval značnou společenskou škodlivost. Zvláštní důraz přitom kladl na skutečnost, že se obviněný po dobu 21 let vyhýbal trestnímu stíhání. K námitce obviněného Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nijak nevyplývá, že by vyhýbání se trestnímu stíhání považoval za okolnost, která sama o sobě a priori vylučuje aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud ji hodnotil pouze jako jednu z více přitěžujících okolností na straně obviněného. V této souvislosti není od věci připomenout, že obviněný ke znesnadnění naplnění účelu trestního stíhání činil pro něj dostupná opatření spočívající nejen ve změně jména a příjmení, ale i změnách pobytu. Jestliže na podkladě všech uvedených okolností uzavřel, že by v posuzované trestní věci trest kratšího trvání, byť nepodmíněný, nevedl k nápravě obviněného, je jeho úsudek o nesplnění podmínek pro postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku řádně odůvodněný. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný učinil prohlášení viny, projevil lítost, pečuje o dvě nezletilé děti a po dlouhou dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, vedl v podstatě (podle svého tvrzení) řádný život. Tyto polehčující okolnosti odvolací soud náležitě zohlednil a promítl je do uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby (srov. bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nutno uzavřít, že trest, který byl obviněnému uložen, není nejenže ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby současně nelze vnímat ani jako extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by mohlo odůvodnit výjimečný zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.

30. Podle přesvědčení dovolacího soudu nebyly splněny ani předpoklady pro použití § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se obviněný domáhal. Podle tohoto ustanovení lze-li mít za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může být trest odnětí svobody uložen pod dolní hranici též tehdy, pokud je vedle něj ukládán také peněžitý trest v takovém počtu denních sazeb, které spolu s ním dosáhnou alespoň dolní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené za pachatelem spáchaný trestný čin; tento postup soud zváží zejména tehdy, pokud pachatel spáchal jiný trestný čin než zločin, u kterého je dána některá z okolností uvedených v § 88 odst. 2 písm. b) bodech 1 až 6, trestný čin spáchal poprvé, před jeho spácháním vedl řádný život a nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu nebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě anebo vydal bezdůvodné obohacení činem získané, s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání. Třebaže obviněný nebyl uznán vinným zločinem, jehož spáchání by použití citovaného ustanovení vylučovalo, nešlo o prvotrestaného pachatele, nelze konstatovat, že před spácháním projednávaného zločinu vedl řádný život a ani další odvolacím soudem zmiňované okolnosti ve prospěch aplikace § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nesvědčí.

31. Obviněný tak uplatnil v dovolání námitky stojící nejen mimo jím deklarovaný důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale nekorespondující s žádným z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

32. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu, též s ohledem na výsledek řízení o dovolání, důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací