Plný text
Skno 7/2001
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v ústním jednání, konaném dne 17. října 2002 odvolání předsedy senátu Krajského soudu v Brně Mgr. M. D. proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2001, sp. zn. Ds 5/2001, a rozhodl t a k t o :
Odvolání se zamítá.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti České republiky podal proti kárně obviněnému Mgr. M. D. návrh na zahájení kárného řízení pro nečinnost v sedmi trestních věcech, v návrhu specifikovaných, čímž se kárně obviněný – vzhledem k dlouhodobé nečinnosti v těchto věcech – měl dopustit závažného kárného provinění podle § 2 odst. 2 zák. č. 412/1991 Sb.
Vrchní soud v Olomouci rozhodnutím ze dne 25. května 2001 pod sp. zn. Ds 5/2001 uznal kárně obviněného vinným, že jako předseda senátu 39 T Krajského soudu v Brně v rozporu se služební povinností rozhodovat bez průtahů, uloženou ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, v období od 18.2.2000 do 30.1.2001 neprováděl procesní úkony směřující k meritornímu rozhodnutí v trestních věcech spisových značek 39 T 11/97 (obž. F. M.), 39 T 7/97 (obž. M. B.), 39 T 15/97 (obž. V. Š.), 29 T 16/97 (obž. M. M.), 39 T 8/98 (obž. O. P. a spol.), 39 T 25/98 (obž. R. P. a spol.) a 39 T 20/96 (obž. J. Ř. a spol), ač na podkladě kárného návrhu podaného dne 17.2.2000 předsedkyní Krajského soudu v Brně byl rozhodnutím kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12.5.2000, č.j. Ds 1/2000-118 ve znění rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.11.2000, sp. zn. Skno 4/2000 uznán vinným kárným proviněním podle § 2 odst. 1 zákona č. 412/1991 Sb., kterého se dopustil v době předcházející datu 17.2.2000 jednáním ve výroku rozhodnutí specifikovaným. Tím zaviněně porušil služební povinnosti soudce a ohrozil důvěru ve spravedlivé rozhodování soudu, přičemž vzhledem k povaze porušené povinnosti a opakování je škodlivost tohoto jednání zvýšena. Tím spáchal závažné kárné provinění podle § 2 odst. 2 zákona č. 412/1991 Sb. Za to mu soud prvního stupně uložil podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 76/1997 Sb. kárné opatření spočívající v odvolání z funkce předsedy senátu.
Vrchní soud v Olomouci se – jak je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí – podrobně zabýval procesními i věcnými námitkami kárně obviněného.
Ohledně otázky, zda byla dodržena lhůta k podání kárného návrhu, setrval na právním názoru, který zaujal již ve svých předchozích rozhodnutích, s nímž se převážně ztotožnila i praxe kárných soudů. Je-li počátek běhu subjektivní lhůty upravené ustanovením § 5 odst. 2 ZKOS vymezován zákonnou dikcí :“…kdy se orgán oprávněný podat návrh dozvěděl o kárném provinění…“, není dosti dobře možné činit závěr, že pro počátek běhu zákonem upravené lhůty k podání kárného návrhu je nerozhodné zjištění okolností svědčících o existenci subjektivní stránky nezbytné pro závěr o naplnění znaků kárného provinění. Nelze tedy akceptovat námitku zdůrazňující objektivní stránku kárného provinění, jakožto stěžejní složku, od níž by se měly odvíjet úvahy oprávněné osoby, zda realizuje své oprávnění podle § 6 odst. 2 ZKOS či nikoli.
Námitky, které se vztahovaly k otázce totožnosti skutku a otázce nedodržení lhůty k podání návrhu ve vztahu k datu 13.1.2001 shledal soud prvního stupně částečně důvodnými. Uvedené námitky, včetně námitky promlčení však již nemohly být posouzeny jako důvodné ve vztahu ke skutku, který je vymezen daty 18.2.2000 (počátek skutku) a 30.1.2001 (konec skutku), neboť se jedná o skutek odlišný; ve vztahu k tomuto skutku již námitka kárně obviněného nemůže být důvodná.
Pokud jde o výtky kárně obviněného, že průtahy byly důsledkem dlouhodobého a trvalého nesouladu mezi potřebami soudců a množstvím věcí (např. nedostatek soudců a jednacích síní ve vztahu k velikosti nápadu trestních věcí), ani ty soud prvního stupně neuznal za důvodné; poukázal totiž na to, že kárně obviněný nedosahoval předpokládaných výkonů, i když zde vycházel z orientačních ukazatelů výkonnosti soudců.
Závěrem soud prvního stupně uvedl, že vyvození kárné odpovědnosti v daném případě není důsledkem uplatnění objektivní odpovědnosti (jak to tvrdil kárně obviněný), nýbrž dovozením existence subjektivního faktoru (nezbytné subjektivní stránky kárného provinění), tj. zavinění soudce na vzniku ohrožovacího následku.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal včas odvolání kárně obviněný, který navrhl buď kárné řízení zastavit, pokud by byla shledána za důvodnou jeho námitka, že návrh byl podán opožděně, nebo z kárného obvinění rozhodnutím odvolacího soudu zprostit.
Odvolatel napadenému rozhodnutí především vytkl, že byl uznán vinným z kárného provinění, „…protože málo soudil,…“, ačkoliv v samotném návrhu ministra spravedlnosti na zahájení kárného řízení se uvádí, že se tak nestalo pro nedostatečný výkon v práci, a dále, „… že má mnoho zrušených věcí…“, ačkoliv na tuto okolnost nebyl proveden žádný důkaz a jde o pouhou domněnku nalézacího soudu.
Odvolací soud věc přezkoumal podle ustanovení § 18 zákona o kárné odpovědnosti soudců č. 412/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů se zřetelem k § 31 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb.
V tomto směru odvolací soud dospěl k závěru, že pokud jde o zachování lhůty k podání kárného návrhu, nemůže být nerozhodné zjištění okolností, svědčících o existenci subjektivní stránky nezbytné pro závěr o naplnění znaků kárného provinění. Počátek běhu propadné lhůty je třeba spojovat s tím okamžikem, kdy orgán oprávněný k podání kárného návrhu disponuje nezbytným rozsahem poznatků svědčících o důvodném podezření ze spáchání kárného provinění soudce nejen z hlediska naplnění tzv. objektivní stránky kárného provinění, ale i z hlediska naplnění t. zv. subjektivní stránky kárného provinění. Tomu odpovídá i dosavadní praxe kárných soudů.
V tom smyslu také posoudil kárnou věc soud prvního stupně, který správně rozlišil mezi vztahy ke skutku, stran něhož se vedlo předchozí kárné stíhání, již pravomocně ukončené a skutky, které byly vymezeny kárným návrhem daty 18.2.2000 a 30.1.2001. V tomto směru soud prvního stupně došel k závěru, že soudce se značnými praktickými zkušenostmi a odbornými předpoklady, jakým je kárně obviněný profesně selhal – snad kumulací osobních problémů a zdravotních potíží – a nebyl schopen tyto problémy z dlouhodobějšího hlediska vyřešit do té míry, aby to negativně neovlivňovalo výkon jeho funkce soudce.
Odvolací soud v dalším plně souhlasí s vývody soudu stupně, pokud ze zjištěného skutkového stavu vyvodil selhání na straně kárně obviněného soudce, zejména pokud jde o neprovádění procesních úkonů i přes určité ztížení podmínek daných omezeným počtem jednacích síní, nápadu agendy neodpovídající personální obsazenosti soudu apod. Ani tyto ztížené podmínky nebyly schopné kárnou odpovědnost vyloučit, protože se zde jednalo o subjektivní faktor, charakterizovaný tím, že kárně obviněný z dlouhodobého hlediska nepodával pracovní výkon odpovídající jeho schopnostem a daným možnostem pracoviště.
Za dané situace, i se zřetelem k předcházejícímu zjištění z původního kárného řízení dospěl odvolací kárný soud k závěru, že právní kvalifikace soudu prvního stupně byla správná a že i soudem prvního stupně uložená sankce spočívající v odvolání z funkce předsedy senátu odpovídá skutkové i právní kvalifikace kárného provinění.
Proto nezbylo, než odvolání kárně obviněného podle § 18 odst. 4 zák. č. 412/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů zamítnout. Podle § 31 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců byla předmětná kárná věc projednána podle dosavadních právních předpisů, tj. podle předpisů účinných před 1. dubnem 2002.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2002
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc ., v.r.
předseda kárného senátu