U trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku nelze za okolnost znamenající „nebezpečí pro sebe“ považovat obavu řidiče z možných trestních následků jeho účasti na dopravní nehodě. Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare, tedy zákaz donucování k aktivnímu jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení v průběhu trestního stíhání, se v tomto případě neužije. Právní povinnost poskytnout potřebnou pomoc ve smyslu § 151 tr. zákoníku nelze chápat jako nezákonné a neústavní donucování účastníka dopravní nehody k poskytnutí důkazů proti sobě samému.

Usnesení2019-03-13

8 Tdo 184 /2019

Usnesení2019-03-13

8 Tdo 91/2019

26 Cdo 4486/2018

8 Tdo 254/2019

4 Tdo 127/2019

28 Cdo 366/2019

28 Cdo 388/2019

7 Tdo 1632/2018

20 Cdo 373/2019

21 Cdo 410/2019

4 Tdo 284/2019

4 Tz 29/2019

Pro určení počátku běhu tříměsíční lhůty uvedené v § 72 odst. 1 tr. ř. je rozhodné nabytí tzv. absolutní právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě, tj. ve vztahu ke všem osobám oprávněným podat stížnost (§ 140 odst. 1 tr. ř.). Pouze ve zcela výjimečných případech, kdy postup soudu (např. průtahy ve vyhotovení rozhodnutí o vazbě) představuje neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv obviněného zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, je třeba vycházet z tzv. relativní právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě, tj. ve vztahu k obviněnému (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3028/14).

8 Tdo 236/2019

7 Tdo 1618/2018

28 Cdo 610/2019

27 Cdo 3472/2017

20 Cdo 138/2019

6 Tdo 234/2019