Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Ivo Pospíšila a Ondřeje Bartoše v právní věci žalobkyně: SEADON s.r.o., se sídlem [adresa] Hlučín, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem se sídlem [adresa] Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2024, č. j. 14941/24/5300-22441-712084, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2026, č. j. 22 Af 23/2024 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Nejvyšší správní soud (NSS) se v této věci zabýval nárokem žalobkyně na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH).
[2] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (správce daně) na základě daňové kontroly doměřil žalobkyni dodatečným platebním výměrem DPH za zdaňovací období prosince 2016 včetně penále. Žalobkyně neprokázala, že přijala plnění v deklarovaném rozsahu spočívající ve zprostředkování zakázky od dodavatele J. S.. Nesplnila tak podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále „zákon o DPH“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 11. 2021 zamítl odvolání žalobkyně a dodatečný platební výměr potvrdil.
[3] Toto rozhodnutí zrušil Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 8. 2023, č. j. 22 Af 3/2023 - 50, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný poté rozhodnutím označeným v záhlaví odvolání opět zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil.
[4] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně opět bránila u krajského soudu, který žalobu tentokrát zamítl. Vycházel především z judikatury týkající se téhož plnění (smluvně a účetně rozděleného do dvou zdaňovacích období) ve zdaňovacím období srpna 2017. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný posoudil činnost pana S. podle obsahu rámcové a dílčí smlouvy, nikoli podle zákonné definice zprostředkování podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Po vyhodnocení smluvní dokumentace i svědeckých výpovědí dospěl žalovaný logicky a přesvědčivě k závěru, že žalobkyně neprokázala zprostředkování zakázky ani provedení technicko-realizačních činností v rozsahu sjednaném ve smlouvách. Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky směřující proti hodnocení svědeckých výpovědí, které podle něj žalobkyně vyložila v rozporu s jejich obsahem.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika
[5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že krajský soud přijal nesprávný závěr o totožnosti věci týkající se zdaňovacího období srpna 2017. Totožnost věci je podle stěžovatelky spojována s totožností účastníků a předmětu řízení. Předmět řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu však vymezuje napadený správní akt. Žaloby nebyly totožné. Rozsudek NSS, z něhož krajský soud vycházel, proto nelze považovat za závazný v téže věci.
[6] Závěr krajského soudu, že je zcela nepodstatné, pokud tvrzený dodavatel přiznal a odvedl daň za sporné plnění, podle stěžovatelky odporuje judikatuře NSS, z níž plyne, že kontrolní hlášení dodavatele nelze považovat za zcela formální a bezvýznamné. Jedná se o střípek mozaiky, který může přispět k prokázání tvrzení daňového subjektu. Navíc zde dodavatel daň nejen tvrdil, ale i zaplatil. Krajský soud se mýlí i v tom, že úhrada daně dodavatelem by měla význam pouze tehdy, pokud by daňové orgány nárok na odpočet odepřely z důvodu zapojení stěžovatelky do daňového podvodu.
[7] Další část kasační argumentace se týká hodnocení svědeckých výpovědí. Podle judikatury NSS může být požadavek na detaily ve svědeckých výpovědích nepřiměřený, výpověď však musí v základních rysech přispět k ucelenému obrazu o tvrzených skutečnostech. Krajský soud a žalovaný však považovali uskutečnění sporného plnění za vyvrácené na základě toho, že si svědci nevybavili detaily. Takové posouzení porušuje požadavek na hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech. Pokud některé výpovědi potvrzují dílčí fakta podporující stěžovatelčinu verzi uskutečnění plnění, je třeba je vyhodnotit v kontextu smluvního rámce.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti reagoval na jednotlivé kasační námitky a ztotožnil se s napadeným rozsudkem.
[9] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného vyslovila nesouhlas s jeho závěry a zopakovala svou kasační argumentaci. Dodala, že provedené svědecké výpovědi netvoří řetězec důkazů vyvracející tvrzené plnění.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná.
III. 1 Souvislost s řízením za zdaňovací období srpen 2017
[11] Obě linie projednávané správními soudy vycházejí z téhož plnění, které stěžovatelka podle svých tvrzení přijala od pana S.. Plnění bylo označeno jako zprostředkování zakázky Biocel Paskov, objekt A. Sjednaná úplata ve výši 1 825 000 Kč bez DPH byla smluvně a účetně rozdělena do zdaňovacích období prosince 2016 a srpna 2017. První část, odpovídající 60 % sjednané úplaty, byla vyúčtována fakturou s datem uskutečnění zdanitelného plnění v prosinci 2016; druhá část, odpovídající 40 % úplaty, pak fakturou s datem uskutečnění zdanitelného plnění v srpnu 2017.
[12] Podle NSS se nejedná o totožný předmět soudního řízení, neboť v každé z linií bylo přezkoumáváno jiné rozhodnutí žalovaného týkající se odlišného zdaňovacího období. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je předmětem řízení soudní přezkum konkrétního správního rozhodnutí. Označení obou věcí ze strany krajského soudu jako skutkově a právně totožných proto nelze vnímat jako konstatování totožnosti věci v procesním smyslu, ale jako poukaz na jejich úzkou skutkovou a právní souvislost.
[13] Ve vztahu ke zdaňovacímu období prosince 2016 správce daně dodatečným platebním výměrem ze dne 29. 4. 2020 doměřil stěžovatelce DPH a penále. Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 11. 2021 odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. Krajský soud následně rozsudkem č. j. 22 Af 3/2022 - 50, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný byl právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku v dalším řízení vázán podle § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Krajský soud vycházel rovněž z právních závěrů rozsudku NSS ze dne 15. 7. 2022, č. j. 4 Afs 23/2022 - 48, jenž se týkal zdaňovacího období srpna 2017. Žalovaný proto musel posoudit, zda pan S. poskytl plnění v rozsahu sjednaném rámcovou a dílčí smlouvou, včetně technické přípravy, rozpočtových prací a změnových řešení. Nemohl se omezit pouze na otázku, zda šlo o zprostředkování zakázky v úzkém smyslu § 2445 občanského zákoníku.
[14] Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 16. 5. 2024 odvolání znovu zamítl a potvrdil dodatečný platební výměr. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala zprostředkování zakázky ani poskytnutí technicko-realizačních činností panem S. v deklarovaném rozsahu. Krajský soud nyní přezkoumávaným rozsudkem žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl. Shledal, že žalovaný posuzoval plnění podle jeho skutečného smluvního obsahu a že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně jeho faktického uskutečnění.
[15] Linie týkající se zdaňovacího období srpna 2017 předcházela uvedenému řízení v tom, že právě v ní NSS formuloval rozhodný právní rámec. Správce daně zde platebním výměrem ze dne 1. 6. 2018 vyměřil nadměrný odpočet z plnění fakturovaného panu S.. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 1. 2020 odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 22 Af 17/2020 - 44, zamítl.
[16] NSS však rozsudkem č. j. 4 Afs 23/2022 - 48, zrušil jak uvedený rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí žalovaného. Zdůraznil, že pro posouzení nároku na odpočet není rozhodující, zda činnost J. S. naplňuje zákonnou definici zprostředkování, ale zda fakticky poskytl plnění v rozsahu vymezeném konkrétní smluvní dokumentací. Ta zahrnovala vedle zprostředkování zakázky rovněž technickou přípravu, sestavení a ocenění položkového rozpočtu a změnová řešení. Ačkoli tento rozsudek nebyl vydán v nynější věci v procesním smyslu a přísně vzato tedy účastníky tohoto řízení nezavazoval, jeho právní závěry byly vzhledem k podstatné skutkové a právní srovnatelnosti obou linií relevantním judikaturním východiskem i pro posouzení zdaňovacího období prosince 2016.
[17] Po vrácení věci žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 2. 2023 odvolání opět zamítl a platební výměr potvrdil. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2024, č. j. 22 Af 14/2023 - 39, žalobu zamítl. NSS rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 10 Afs 275/2024 - 37, zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Potvrdil, že žalovaný respektoval právní názor vyslovený v rozsudku č. j. 4 Afs 23/2022 - 48, avšak stěžovatelka ani poté neprokázala, že pan S. poskytl sjednané služby v tvrzeném rozsahu.
[18] V nynější věci byl krajský soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného vydaného po jeho zrušujícím rozsudku č. j. 22 Af 3/2022 - 50 povinen vycházet rovněž z právního názoru, který vyslovil v tomto svém zrušujícím rozsudku. Druhé rozhodnutí žalovaného sice formálně vymezilo nový předmět soudního přezkumu, bylo však vydáno v pokračujícím řízení týkajícím se téhož doměření DPH stěžovatelce za zdaňovací období prosince 2016 z důvodu neuznání odpočtu daně z téhož tvrzeného plnění pana Slivky. Zde je již krajský soud při opakovaném posuzování věci vázán svým dříve vysloveným právním názorem, pokud se mezi jeho jednotlivými rozhodnutími nezměnil skutkový nebo právní stav nebo judikatura pro něj závazná (rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2024, č. j. 9 As 66/2023 - 72, č. 4615/2024 Sb. NSS).
[19] Podle NSS v projednávané věci nenastala žádná okolnost, jež by odůvodňovala odchýlení se od právního názoru, který krajský soud vyslovil v rozsudku č. j. 22 Af 3/2022 - 50. Ostatně stěžovatelka netvrdila změnu skutkového či právního stavu ani neoznačila konkrétní rozdíly mezi oběma řízeními, jež by bránily použití závěrů dřívějšího zrušujícího rozsudku. Krajský soud proto postupoval správně, pokud v nynějším rozhodnutí zohlednil závěry svého zrušujícího rozsudku.
[20] NSS dále uvádí, že rozhodnutí ve věci zdaňovacího období srpna 2017 sice představovala pro krajský soud významné judikaturní východisko, automaticky však nepředurčovala výsledek nynější věci. Krajský soud se správně neomezil na pouhé převzetí závěrů vyslovených v uvedené linii, ale samostatně přezkoumal rozhodnutí žalovaného vztahující se ke zdaňovacímu období prosince 2016 v mezích uplatněných žalobních bodů. Posoudil zejména, zda žalovaný respektoval požadavek na hodnocení plnění podle jeho skutečného smluvního obsahu, a přezkoumal jeho závěry o neprokázání zprostředkování zakázky i sjednaných technicko-realizačních činností. Zabýval se rovněž hodnocením svědeckých výpovědí, námitkou nedostatečně provedeného dokazování a dalšími stěžovatelčinými argumenty.
[21] Kasační soud proto nepřisvědčil stěžovatelce, že krajský soud považoval obě věci za totožné v procesním smyslu. Z napadeného rozsudku plyne, že krajský soud zdůraznil pouze jejich skutkovou a právní srovnatelnost, z níž dovodil význam právních názorů zaujatých správními soudy v linii zdaňovacího období srpna 2017 pro posouzení nynější věci.
III. 2 Význam přiznání a odvedení daně dodavatelem pro nárok na odpočet DPH
[22] Stěžovatelka dále namítá, že J. S. deklarované plnění zaúčtoval, vykázal v kontrolním hlášení a z dané částky odvedl daň. NSS k tomu v obecné rovině uvádí, že takové skutečnosti nejsou bez dalšího zcela bezvýznamné, neboť dokládají alespoň formální soulad daňových tvrzení dodavatele a odběratele a v souhrnu s dalšími důkazy mohou představovat dílčí okolnost svědčící ve prospěch uskutečnění transakce. Samy o sobě však nejsou způsobilé prokázat, že deklarované plnění bylo skutečně poskytnuto, ani rozptýlit důvodné pochybnosti správce daně o jeho faktickém uskutečnění.
[23] NSS již judikoval, že daňový doklad nemusí prokazovat faktické uskutečnění zdanitelného plnění (rozsudek ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 Afs 102/2016 - 34, bod 40) a že ani vykázání sporných plnění v kontrolních hlášeních neprokazuje jejich faktické uskutečnění, nýbrž pouze jejich formální vykázání (rozsudek ze dne 26. 11. 2024, č. j. 1 Afs 212/2024 - 36, bod 26). Obdobně NSS ve skutkově související věci týkající se zdaňovacího období srpna 2017 nepřisvědčil stejnému argumentu, tedy tvrzení, že dodavatel pan S. plnění zaúčtoval, přiznal a odvedl z něj daň; ani tato okolnost sama o sobě neprokazuje, že deklarované služby byly skutečně poskytnuty (rozsudek č. j. 10 Afs 275/2024 - 37, body 40–43).
[24] Vzhledem k výše uvedenému je třeba vnímat vyjádření krajského soudu v bodě 33 napadeného rozsudku, podle něhož je přiznání a odvedení daně dodavatelem pro nárok stěžovatelky zcela nepodstatné, v kontextu důvodu neuznání odpočtu v projednávané věci. Krajský soud neuzavřel, že by vlastní aktivita dodavatele nemohla mít za žádných okolností důkazní význam. Zdůraznil, že nynější věc není založena na závěru o účasti stěžovatelky na daňovém podvodu, nýbrž na neprokázání toho, že stěžovatelka přijala zdanitelné plnění způsobem uvedeným na daňovém dokladu. Za této situace však nemohou údaje uvedené dodavatelem v jeho účetnictví, kontrolním hlášení či daňovém přiznání nahradit důkaz o faktickém provedení služeb.
[25] Tímto závěrem krajský soud navázal na své předchozí úvahy. V bodech 13 a 15–17 napadeného rozsudku ověřil, že žalovaný posuzoval tvrzené plnění podle skutečného obsahu rámcové a dílčí smlouvy, nikoli pouze podle občanskoprávní definice zprostředkování. V bodech 19–21 pak aproboval hodnocení svědeckých výpovědí ze strany žalovaného jako logické, přesvědčivé a provedené v jejich vzájemných souvislostech. V bodě 23 napadeného rozsudku pak krajský soud potvrdil závěr, že nebylo prokázáno, že se pan S. podílel na sestavování a oceňování položkového rozpočtu, a že jeho případný podíl na změnových řešeních nedosahoval smluvně sjednaného rozsahu, neboť změnová řešení byla výsledkem týmové práce.
[26] Za takto zjištěného skutkového stavu nemohlo samotné zaúčtování a zdanění plnění dodavatelem zvrátit závěr o neprokázání jeho faktického uskutečnění. NSS uzavírá, že dílčí nepřesnost, resp. zkratkovitost formulace krajského soudu v bodě 33 jeho rozsudku není vadou, jež by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Z jeho odůvodnění jako celku je zřejmé, že krajský soud odepřel uvedeným okolnostem význam proto, že ve světle ostatních provedených důkazů nebyla způsobilá prokázat faktické uskutečnění plnění v rozsahu tvrzeném stěžovatelkou.
III. 3 K hodnocení svědeckých výpovědí a neunesení důkazního břemene
[27] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že dílčí nejasnosti plynoucí ze svědeckých výpovědí nevyvrací závěr o uskutečnění zdanitelného plnění. Tato argumentace však pomíjí, že pro posouzení nároku na odpočet nebylo rozhodné, zda správce daně nade všechnu pochybnost vyvrátil každou myslitelnou variantu uskutečnění plnění. Rozhodné bylo, zda stěžovatelka po vzniku důvodných pochybností prokázala, že jí pan S. skutečně poskytl plnění v rozsahu deklarovaném na daňovém dokladu a ve smluvní dokumentaci. Samotná skutečnost, že jednotlivé svědecké výpovědi existenci určité dílčí aktivity pana S. výslovně nevylučovaly, jí proto k unesení důkazního břemene nestačí.
[28] Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně skutečností uvedených v daňovém přiznání nese daňový subjekt. Správce daně může požadovat, aby daňový subjekt doložil svá tvrzení jinak, než pouze formálními daňovými doklady. Předtím však správce daně musí unést své důkazní břemeno ohledně toho, že o souladu dokladu se skutečností existují vážné a důvodné pochyby (rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012-61). Pokud se mu to podaří, je daňový subjekt povinen prokázat pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu, případně svá daňová tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS).
[29] Podle NSS žalovaný unesl své důkazní břemeno tím, že uvedl konkrétní okolnosti zpochybňující jak zprostředkování zakázky, tak provedení sjednaných technicko-realizačních činností. Stěžovatelka proto byla povinna předložit důkazy potvrzující faktickou realizaci plnění a jeho rozsah. Svědecké výpovědi, které byly provedeny k prokázání této skutečnosti, však neposkytly konkrétní a vzájemně souladné informace, z nichž by bylo možné dovodit závěr, že J. S. vykonal činnosti odpovídající plnění vyúčtovanému sporným daňovým dokladem.
[30] Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2025, č. j. 5 Afs 101/2024 - 47, podle něhož časový odstup umožňuje odhlédnout od určitých dílčích nesrovnalostí ve svědeckých výpovědích. NSS zde zdůraznil také to, že ani časový odstup nemůže překonat úplnou absenci vypovídací hodnoty svědeckých výpovědí, jde-li o prokazovanou skutečnost spočívající v rozsahu přijatých plnění (bod 51). V projednávané věci podle kasačního soudu nešlo jen o dílčí nesrovnalosti způsobené časovým odstupem. Svědecké výpovědi neposkytly dostatečné poznatky o tom, jaké konkrétní činnosti J. S. vykonal, v jakém rozsahu je vykonal a jak souvisely s fakturovaným plněním. Časový odstup přibližně jednoho až dvou let mezi rozhodnými událostmi a výslechy může vysvětlit neznalost vedlejších okolností, nikoli však absenci informací o rozhodných znacích plnění.
[31] Ing. Kupková, finanční ředitelka a členka představenstva společnosti Lenzing Biocel Paskov a.s. (dále „Biocel Paskov“) uvedla, že uzavření smlouvy o dílo předcházelo standardní výběrové řízení a že s panem S. o zakázce nejednala. Obdobně vypovídal i bývalý zaměstnanec této společnosti Ing. M.. Ing. Pokorná, jednatelka společnosti INPROS F-M s.r.o., která pro společnost Biocel Paskov realizovala projekt, pana S. neznala. Zaměstnanec stěžovatelky Ing. M. uvedl, že cenovou nabídku a položkový rozpočet zpracoval sám; nebyl přitom schopen uvést, jaké konkrétní činnosti pan S. na zakázce vykonával. Sám pan S. potvrdil, že před uzavřením smlouvy o dílo nejednal s nikým ze společnosti Biocel Paskov. Ve vztahu ke změnovým řešením uvedl, že se na nich nepodílel sám, nýbrž pouze zčásti a za součinnosti stěžovatelky. Pan V., člen nabídkového týmu stěžovatelky, sice spojoval pana S. s návrhy některých změnových řešení, o zprostředkování zakázky však neměl poznatky; současně z jeho výpovědi vyplynulo, že změnová řešení byla výsledkem týmové práce.
[32] Z uvedených výpovědí proto nelze dovodit, že J. S. zprostředkoval zakázku, sestavil nebo ocenil položkový rozpočet či vykonal veškerá změnová řešení v rozsahu sjednaném v dílčí smlouvě. Ani případné částečné zapojení J. S. do některých technických otázek nemohlo samo o sobě prokázat uskutečnění plnění vyúčtovaného sporným daňovým dokladem. Faktura byla vystavena na souhrnnou částku za deklarované plnění, aniž by obsahovala rozlišení jednotlivých činností či jejich cenu; ani dílčí smlouva neposkytovala podklad pro stanovení hodnoty případně provedených jednotlivých činností. Nebylo proto možné určit, zda a v jaké výši byla daň na vstupu uplatněna z případného dílčího, samostatně vymezitelného plnění. Případné částečné zapojení J. S. tak nemohlo založit nárok na odpočet daně z plnění vyúčtovaného jedinou souhrnnou fakturou.
[33] NSS se tedy neztotožnil s tím, že krajský soud a žalovaný hodnotili důkazy mechanicky bez vzájemných souvislostí. Žalovaný vycházel nejen z výpovědí Ing. Kupkové a Ing. Pokorné, ale též z výpovědí dalších svědků, z časové posloupnosti jednotlivých úkonů a z obsahu smluvní a účetní dokumentace. Daňové orgány nebyly povinny prokázat, jakým jiným způsobem byla zprostředkována zakázka nebo provedeny technické práce. Postačovalo, že identifikovaly konkrétní skutečnosti vyvolávající vážné a důvodné pochybnosti o tom, zda se plnění uskutečnilo tak, jak stěžovatelka tvrdila a jak je zachyceno na daňovém dokladu.
[34] Stěžovatelka rovněž uvedla, že její podrobnou žalobní argumentaci k hodnocením svědeckých výpovědí označil krajský soud za opakující se. NSS k tomu uvádí, že pokud se krajský soud ztotožní s rozhodnutím žalovaného, může odkázat na jeho odůvodnění se souhlasnou poznámkou (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Takový odkaz je ovšem možný pouze tehdy, jestliže je rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněno a ze soudního rozhodnutí je zřejmé, že se soud s relevantními žalobními námitkami skutečně vypořádal.
[35] Krajský soud označil stěžovatelčin výklad týkající se hodnocení svědeckých výpovědí za účelový a míjející se s jejich faktickým obsahem. Naopak jejich posouzení ze strany žalovaného shledal souladným s faktickým obsahem svědeckých výpovědí a závěry z tohoto hodnocení plynoucí logickými, přesvědčivými a plně přezkoumatelnými (bod 21 napadeného rozsudku). Podle NSS tedy krajský soud pouze obecně neodkázal na napadené rozhodnutí, ale vysvětlil, proč nepřisvědčil stěžovatelčinu výkladu. Současně připomněl, že jeho předchozí zrušující rozsudek neznamenal souhlas s touto její interpretací, ale pouze vymezil hlediska, podle nichž měl žalovaný důkazy nově hodnotit (body 19–21 napadeného rozsudku).
[36] NSS neshledal, že by krajský soud pominul některou žalobní námitku. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením svědeckých výpovědí ze strany žalovaného a výslovně odkázal na příslušné části jeho rozhodnutí (zejména na body 27–29 a 35–40). Žalovaný se stěžovatelčinými výhradami proti hodnocení jednotlivých výpovědí podrobně zabýval v bodech 52–73 svého rozhodnutí. Stěžovatelka v kasační stížnosti nekonkretizovala, která její žalobní argumentace zůstala nevypořádána. NSS, který je povinen i z úřední povinnosti zkoumat, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), takové pochybení neshledal. Ani tato kasační námitka proto není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] NSS ze shora uvedených důvodů zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[38] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Neúspěšná stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2026
Sylva Šiškeová
předsedkyně senátu