Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek2× citováno

Spisová značka

1 As 104/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 16. 7. 2020Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KANIOVÁ LenkaECLI:CZ:NSS:2020:1.As.104.2020.43
Další údaje
Předmět řízení: Pozemní komunikace

Související rozhodnutí

  • Cituje:I. ÚS 163/02
  • Cituje:6 As 311/2016
  • Cituje:5 As 214/2018
  • Cituje:ÚS 150/01
  • Cituje:4 As 356/2018

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (9) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 16. 7. 2020

Plný text

pokračování 1 As 104/2020 - 46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Contur media s. r. o., sídlem [adresa] Praha, zastoupen Mgr. Viktorem Hunalem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem [adresa] zákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2020, č. j. 30 A 92/2019 – 48,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce se žalobou u krajského soudu domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval ve vydání výzvy ze dne 11. 2. 2019, č. j. KUZL 24337/2019, sp. zn. KUSP 24337/2019 DOP/MK. Tou žalovaný vyzval žalobce jako vlastníka reklamního zařízení umístěného a provozovaného v silničním ochranném pásmu silnice č. I/49 (staničení 2,230 km) na pozemku č. 2078/42 v k. ú. [k.ú.] bez povolení silničního správního úřadu k neprodlenému odstranění tohoto reklamního zařízení. Žalobce argumentoval tím, že žalovaný, jako silniční správní úřad, nebyl oprávněn tuto výzvu dle § 31 odst. 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vydat, neboť reklamní zařízení není umístěno v souvisle zastavěném území obce.

[2] Krajský soud nepovažoval žalobu za důvodnou, a proto ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že z dokumentace obsažené ve správním spisu je zřejmé, že se posuzované reklamní zařízení nachází v ochranném pásmu silnice I/49 [vzdálenost reklamního zařízení od osy silnice je podstatně menší než 50 m – viz § 30 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích]. Pokud tedy chtěl žalobce reklamní zařízení nadále provozovat, měl požádat silniční správní úřad (žalovaného) o vydání povolení k provozování reklamního zařízení v silničním ochranném písmu ve smyslu § 31 zákona o pozemních komunikacích. Zjištěný skutkový stav existující v okamžiku vydání výzvy žalobce nijak konkrétně nevyvrátil, vyjma vyjádření žalovaného ze dne 6. 2. 2008, v němž žalovaný výslovně potvrdil, že reklamní zařízení je umístěno v souvisle zastavěném území obce, a tudíž mu nepřísluší toto reklamní zařízení povolovat. Uvedené vyjádření však podle soudu nebylo pro posouzení věci rozhodné, neboť jej žalovaný vydal před účinností zákona č. 152/2011 Sb., kterým bylo nově vymezeno souvisle zastavěné území obce pro účely určení silničního ochranného pásma podle zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce týkající se žalobcovy dobré víry, a to s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 311/2016 – 84, a ze dne 29. 3. 2019, č. j. 5 As 214/2018 – 48.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

[4] Stěžovatel v řízení před krajským soudem poukazoval na to, že výzva k odstranění reklamního zařízení byla v rozporu se stanoviskem žalovaného ze dne 6. 2. 2008, č. j. KUZL3902/2008. Podle něho se reklamní zařízení nachází v zastavěném území obce, nikoliv v ochranném pásmu dle § 30 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a proto žalovanému nepřísluší vydat povolení ke zřízení a provozování reklamního zařízení; k vydání tohoto povolení je kompetentní příslušný stavební úřad. Tuto námitku krajský soud nevypořádal, pouze ji přešel s odkazem na zákon č. 152/2011 Sb., kterým došlo k novelizaci zákona o pozemních komunikacích, a to mj. stran zpřesnění definice „souvisle zastavěného území“ obsažené v § 30 tohoto zákona. Uvedená novelizace však nezpůsobila takovou změnu, která by měla vliv na právní posouzení stěžovatelova reklamního zařízení v území. Krajský soud pominul, že od umístění reklamního zařízení se poměry v území nijak nezměnily. Již v roce 2008 bylo v dotčeném území jednak postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které byly evidovány v katastru nemovitostí [viz podmínka dle § 30 odst. 3 písm. a) zákona o pozemních komunikacích], a jednak odstupy mezi posuzovanými budovami (existujícími již v roce 2008) zůstaly stejné [viz podmínka dle § 30 odst. 3 písm. b) tohoto zákona]. Pokud tedy v současnosti žalovaný, jako silniční správní úřad, v rozporu se svým dřívějším vyjádřením tvrdí, že se reklamní zařízení nachází v ochranném pásmu silnice I. třídy (což nesprávně potvrdil též krajský soud), nutně to znamená nezákonnost jeho původního stanoviska z roku 2008. Žalovaný ani krajský soud však nezákonnost tohoto původního stanoviska nijak nedeklarovali (stanovisko ani nebylo zrušeno), a proto musí být i nadále považováno za platné. Na výzvu žalovaného k odstranění reklamního zařízení je tak nutno pohlížet jako na nicotnou.

[5] Dále stěžovatel připomněl vyjádření žalovaného ze dne 16. 5. 2019, v němž potvrdil, že reklamní zařízení bylo v době jeho zřízení umístěno v souladu s právními předpisy, změnou právní úpravy (novelizací provedenou zákonem č. 152/2011 Sb.), tj. změnou vymezení silničního ochranného pásma, se však změnily i podmínky umísťování reklamních zařízení. Vzhledem k tomu, že se konkrétní posuzované podmínky u reklamního zařízení stěžovatele prokazatelně nijak fakticky ani právně nezměnily, je nutno z uvedeného vyjádření žalovaného dovodit, že by zde ani nyní neměl být důvod pro odlišné posouzení reklamního zařízení než v roce 2008. Žalovaný tedy postupoval v přímém rozporu se svým původním stanoviskem, a porušuje tak zásadu stanovenou v § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.

[6] Rovněž je nutno vzít v potaz dobrou víru stěžovatele, který po celou dobu umístění reklamního zařízení (právě mj. i v souladu se stanoviskem žalovaného z r. 2008 a na jeho základě) měl za to, že je umístěno v souladu se zákonem, neboť se nachází v souvisle zastavěném území. Výzva žalovaného k odstranění reklamního zařízení byla proto pro stěžovatele přinejmenším překvapivá. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 311/2016-84, na nějž krajský soud odkazoval, stěžovatel vykládá opačným způsobem. Je přesvědčen, že zde popsané podmínky pro ochranu dobré víry byly (za předpokladu, že by Nejvyšší správní soud měl dospět k závěru o zákonnosti napadeného rozsudku) naplněny. Stěžovatel totiž obdržel „příslušné povolení správního orgánu“, potažmo stanovisko žalovaného o tom, že se jeho reklamní zařízení nachází mimo ochranné pásmo silnice v souvisle zastavěném území. Na toto stanovisko by přitom muselo být nahlíženo jako na stanovisko, jež se následně ukázalo jako nezákonné (byť takový závěr nebyl explicitně vyjádřen), a navíc zde i nadále existuje platné povolení a souhlas s užíváním Reklamního zařízení ze strany Magistrátu města Zlína, stavebního úřadu ze dne 3. 12. 2008, vydané na časově neomezenou dobu. Postup žalovaného svědčí o jeho libovůli, a dostává se tak za meze stanovené čl. 2 odst. 2 Listiny. Stran ochrany nabytých práv v dobré víře stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. IV․ ÚS 150/01, či ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 163/02).

[7] Pochybení krajského soudu dále stěžovatel spatřuje v tom, že s největší pravděpodobností nevyrozuměl o probíhajícím řízení osobu zúčastněnou na řízení, kterou je zjevně vlastník pozemku, na němž je reklamní řízení umístěno, tj. společnost Centro Zlín, a.s. Opomenutí této osoby přitom představuje takovou vadu řízení, pro niž je nutno napadený rozsudek zrušit.

[8] Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že má za jednoznačně prokázané, že posuzované reklamní zařízení se nachází v silničním ochranném pásmu. Stěžovatel toto reklamní zařízení provozoval bez povolení příslušného silničního správního úřadu, a proto bylo povinností žalovaného jej dle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích vyzvat k jeho odstranění. Žalovaný považuje rozsudek za dostatečně přesvědčivý a řádně odůvodněný, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 105/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.

[10] Kasační stížnost není důvodná.

[11] V nyní posuzované věci je předmětem sporu otázka, zda výzva žalovaného k odstranění reklamních zařízení stěžovatele provozovaných bez příslušného povolení silničního správního úřadu (dle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích) představuje nezákonný zásah. Je tedy třeba posoudit, zda stěžovatel k provozování reklamního zařízení umístěného na pozemku č. 2078/42 v k. ú. [k.ú.] toto povolení dle zákona o pozemních komunikacích skutečně potřeboval. Pro rozhodnutí věci je pak stěžejní otázka, jestli se posuzované reklamní zařízení nachází v silničním ochranném pásmu ve smyslu § 30 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích, jak se domnívá žalovaný, nebo jestli je umístěno v souvisle zastavěném území (§ 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích), jak argumentuje stěžovatel.

[12] Podle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu podléhá povolení silničního správního úřadu.

[13] Podle § 31 odst. 9 tohoto zákona je silniční správní úřad je povinen „do 7 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci reklamního zařízení umístěného […] bez povolení vydaného příslušným silničním správním úřadem podle odstavce 1, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Vlastník reklamního zařízení je povinen reklamní zařízení neprodleně, nejdéle do pěti pracovních dnů po doručení výzvy příslušného silničního správního úřadu, odstranit. Neučiní-li tak, silniční správní úřad zajistí do 15 pracovních dnů zakrytí reklamy a následně zajistí odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka tohoto zařízení. Odstranění reklamního zařízení a jeho likvidace bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem.“

[14] Podle § 30 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích se silničním ochranným pásmem rozumí prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti 50 m od osy vozovky nebo přilehlého jízdního pásu silnice I. třídy nebo místní komunikace I. třídy.

[15] Podle § 30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích souvisle zastavěným územím obce se pro účely určení silničního ochranného pásma podle tohoto zákona rozumí území, které splňuje tyto podmínky:

„a) na území je postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí,
b) mezi jednotlivými budovami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o 5 m, nebude spojnice delší než 75 m. Spojnice tvoří rohy zvětšeného půdorysu jednotlivých budov (u oblouků se použijí tečny). Spojnice mezi zvětšenými půdorysy budov, spolu se stranami upravených půdorysů budov, tvoří území.
Ochranné pásmo může být zřízeno s ohledem na stanovené podmínky pouze po jedné straně dálnice, silnice nebo místní komunikace I. a II. třídy.“

[16] Nejprve soud uvádí, že z podkladů založených ve správním spisu jednoznačně vyplývá, že posuzované reklamní zařízení je umístěno ve vzdálenosti do 50 m od osy vozovky silnice I. třídy č. I/49. Zároveň bylo prokázáno, že toto místo nesplňuje podmínky souvisle zastavěného území obce, což je patrné již ze skutečnosti, že vzdálenost reklamního zařízení od sousední budovy představuje 14 m. Ze zákona přitom vyplývá, že toto souvisle zastavěné území je tvořeno (ohraničeno) spojnicemi mezi zvětšenými půdorysy budov po celém obvodu o 5 metrů. Pokud se tedy reklamní zařízení nachází až ve vzdálenosti 14 m od sousední budovy, resp. nejbližší budovy nacházející se na okraji zastavěného území, je zřejmé, že již nemůže spadat do případného „souvisle zastavěného území“. Proti těmto skutkovým závěrům stěžovatel nic nenamítal, a nijak tak nezpochybnil závěr žalovaného a krajského soudu, že dle současných poměrů v území a dle účinné právní úpravy se reklamní zařízení nachází v silničním ochranném pásmu.

[17] Skutečnost, že je posuzované reklamní zařízení umístěno v souvisle zastavěném území, stěžovatel dovozuje pouze z vyjádření ze dne 6. 2. 2008, v němž žalovaný společnosti Contur agency s.r.o. k její žádosti sdělil: „V uvedeném úseku došlo výstavbou dalších obchodních center, přístupových komunikací, parkoviště a dalších staveb občanské vybavenosti k vytvoření souvisle zastavěného území obce a tudíž zániku ochranného pásma ve smyslu ustanovení § 30 odst. 3 zák. č. 13/1997 Sb. Proto ODSH KÚZK nepřísluší povolení tohoto reklamního zařízení, k povolení zařízení je kompetentní příslušný stavební úřad.“

[18] Krajský soud považoval uvedené vyjádření žalovaného za bezvýznamné z důvodu, že bylo vydáno ještě před účinností zákona č. 152/2011 Sb., kterým byl nově vymezen pojem „souvisle zastavěné území“ pro účely určení silničního ochranného pásma. Zákon o pozemních komunikacích před uvedenou novelou vymezoval souvisle zastavěné území takto: „a) na území je postaveno pět a více staveb, b) mezi jednotlivými stavbami, jejichž půdorys se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o 5 m, nebude spojnice delší než 75 m. Spojnice tvoří rohy zvětšeného půdorysu jednotlivých staveb (u oblouků se použijí tečny). Spojnice mezi zvětšenými půdorysy staveb, spolu se stranami upravených půdorysů staveb, tvoří území.“ V novelizované znění zákona se podmínky do určité míry „zpřísnily“ v tom, že je vyžadováno, aby bylo na území postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo a které jsou evidovány v katastru nemovitostí“ [§ 30 odst. 3 písm. a) zákona o pozemních komunikacích v současném znění].

[19] Nejvyšší správní soud nemá k dispozici podklady týkající se stavu území, v němž se reklamní zařízení nachází, ke dni vydání odkazovaného vyjádření žalovaného z roku 2008, a nemůže proto posoudit, zda žalovaný v tomto vyjádření tehdy správně kvalifikoval území jako souvisle zastavěné území dle tehdy účinného zákona. Takové dokazování ostatně nebylo prováděno ani v řízení před krajským soudem, neboť tato skutečnost je pro posouzení věci nerozhodná. Stanovisko žalovaného ze dne 6. 2. 2008 není úkonem, jenž by vyvolával jakékoli právní následky, a které by bylo případně nutno pro jeho nesprávnost zrušit, či jeho nezákonnost deklarovat, jak se domnívá stěžovatel. Nemá tak ani smysl nyní zkoumat, zda toto vyjádření bylo před novelizací zákona o pozemních komunikacích správné. Jak uvedl krajský soud, pro posouzení otázky, zda reklamní zařízení stěžovatele vyžaduje povolení silničního správního úřadu, je rozhodný aktuální právní a skutkový stav. Stěžovatel přitom nijak nezpochybnil závěr žalovaného a krajského soudu, že území, v němž se reklamní zařízení nachází, v současné době nesplňuje podmínky „souvisle zastavěného území“ dle nyní účinné právní úpravy.

[20] Krajský soud tak správně uzavřel, že vyjádření žalovaného ze dne 6. 2. 2008 není pro posouzení věci, a to mimo jiné též s ohledem na změnu právní úpravy, relevantní.

[21] Nejvyšší správní soud se s krajským soudem ztotožňuje rovněž v tom, že uvedené vyjádření nemohlo založit dobrou víru stěžovatele, kterou by byl správní orgán povinen ctít a chránit. Stěžovatel nesprávně vykládá rozsudek č. j. 6 As 311/2016-84, resp. krajským soudem odkazovaný rozsudek č. j. 5 As 214/2018 - 48, podle nichž by dobrá víra, případně legitimní očekávání, jimž by měla být poskytnuta náležitá ochrana, mohla být založena pouze tam, kde by žalobce obdržel příslušné povolení správního orgánu, které by se následně ukázalo jako nezákonné, případně by se v důsledku změny zákona bez odpovídajících přechodných ustanovení stalo nedostatečným. Stěžovateli přitom nelze přisvědčit, že by obdržel „příslušné povolení správního orgánu“, neboť za takové povolení nelze považovat toliko neformální stanovisko (odpověď na žádost), dle něhož se reklamní zařízení v té době nenacházelo v silničním ochranném pásmu. A to navíc, pokud bylo toto vyjádření učiněno před novelizací právní úpravy, která nikoliv nevýznamně změnila podmínky pro kvalifikaci území jako souvisle zastavěného území. Stěžovatel tedy potřebné povolení (minimálně po novelizaci zákona o pozemních komunikacích provedené zákonem č. 152/2011 Sb.) neměl, a proto u něj dobrá víra, že potřebným povolením vyžadovaným zákonem disponuje, nemohla být založena.

[22] Pokud stěžovatel poukazuje na existenci platného (časově neomezeného) povolení reklamního zařízení ze strany stavebního úřadu, je třeba uvést, že skutečnost, že reklamní zařízení byla zřízena na základě povolení stavebního úřadu, není pro posouzení existence povolení dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nikterak právně relevantní. V této otázce krajský soud správně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které zřízení reklamního zařízení na základě souhlasu stavebního úřadu nebrání vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení dle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích (viz rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2019, č. j. 4 As 356/2018 - 35, viz rovněž § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích).

[23] Pokud tedy žalovaný zjistil, že stěžovatel v současnosti provozuje reklamní zařízení bez potřebného povolení dle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, zcela v souladu se zákonem ho vyzval k odstranění tohoto zařízení (§ 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích). Jak správně uvedl krajský soud, ani případná dobrá víra stěžovatele ve správnost vyjádření žalovaného z roku 2008 nemůže nahradit potřebné povolení silničního správního úřadu k provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu. Tento postup nelze považovat za libovůli žalovaného ani za nezákonný zásah.

[24] Krajský soud nepochybil ani v tom, že by opomenul možnou osobu zúčastněnou na řízení – vlastníka pozemku, na kterém se nachází posuzované reklamní zařízení. Nejvyšší správní soud ze spisu krajského soudu ověřil, že vlastník tohoto pozemku – společnost Centro Zlín, a.s. – obdržel dne 25. 6. 2019 (viz doručenka založená ve spisu) od krajského soudu výzvu ke sdělení, zda bude ve věci uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (č. l. 26 spisu krajského soudu). Zároveň soud tuto osobu poučil, že pokud tak neučiní ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení výzvy, nemůže se později práv osoby zúčastněné na řízení domáhat. Ze soudního spisu je dále patrné, že společnost Centro Zlín, a.s. na tuto výzvu nijak nereagovala. Krajský soud tedy postupoval zcela v souladu § 34 odst. 2 s. ř. s., a nelze mu proto v tomto ohledu nic vytknout.
IV. Závěr a náklady řízení

[25] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. července 2020

JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 26. 3. 2020

Plný text

pokračování 1 As 104/2020 - 26

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Contur media s. r. o., sídlem [adresa] Praha, zastoupen Mgr. Viktorem Hunalem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem [adresa] zákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2020, č. j. 30 A 92/2019 – 48,

takto:

I. Návrh žalobce na vydání předběžného opatření ze dne 26. 2. 2020, jímž by se žalovanému uložilo, aby se do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti zdržel zásahů do reklamního zařízení (bigboardu) provozovaného žalobcem, umístěného na pozemku parc. č. [parcela] v katastrálním území [k.ú.], a to zejména jeho zakrýváním, odstraňováním či likvidací, se zamítá.

II. Žalobci se ukládá, aby ve lhůtě 5 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za návrh na vydání předběžného opatření ve výši 1. 000 Kč.

III. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce se žalobou u krajského soudu domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval ve vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení ze dne 11. 2. 2019, č. j. KUZL 24337/2019, sp. zn. KUSP 24337/2019 DOP/MK, na pozemku č. 2078/42 v k. ú. [k.ú.]. Krajský soud nepovažoval žalobu za důvodnou, a proto ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.

[2] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) neodůvodněnou kasační stížností, se kterou spojil návrh na vydání předběžného opatření dle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), jímž by soud žalovanému uložil povinnost zdržet se zásahů do reklamního zařízení (bigboardu) provozovaného stěžovatelem, umístěného na pozemku parc. č. [parcela] v katastrálním území [k.ú.], a to zejména jeho zakrýváním, odstraňováním či likvidací.

[3] V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že je nezbytné ve smyslu § 38 s. ř. s. zatímně upravit poměry účastníků řízení pro hrozící vážnou majetkovou újmu na straně stěžovatele spočívající v tzv. skutečné škodě (v podobě odstraněného a zlikvidovaného reklamního zařízení) a ušlém zisku způsobeném zakrytím reklamního zařízení, popř. jeho odstraněním a zlikvidováním. Nelze vyloučit ani škodu v podobě správních sankcí, které by mohl žalovaný v souvislosti s výkonem napadeného rozhodnutí uložit a vynucovat. Stěžovatel zdůraznil, že bude-li napadený rozsudek krajského soudu vykonán, aniž by ještě předtím bylo rozhodnuto o kasační stížnosti, bude to pro něj znamenat nevratné a tíživé následky stavu věci. Dále připomněl, že s uvedenými důvody pro uložení předběžného opatření se plně ztotožnil v předcházejícím řízení krajský soud. Na tomto stavu se přitom v mezidobí nic nezměnilo, tvrzené důvody opodstatňující vydání předběžného opatření nadále existují, jejich váha je navíc vzhledem k vydání napadeného rozsudku ještě více zesílena.

[4] Stěžovatel z opatrnosti podal rovněž návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v souladu s § 107 s. ř. s., a to alternativně, pokud by nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání předběžného opatření. Výkon nebo jiné právní následky rozsudku totiž pro stěžovatele nepochybně budou znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout žalovanému či jakýmkoliv jiným osobám. Přiznání odkladného účinku svědčí obdobné okolnosti jako vydání předběžného opatření.

[5] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že ponechává na Nejvyšším správním soudu, jak o návrhu stěžovatele na uložení předběžného opatření či přiznání odkladného účinku kasační stížnosti usoudí.

II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[6] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.“

[7] I v řízení o kasační stížnosti je založena pravomoc Nejvyššího správního soudu pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006 - 37, č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného předběžného opatření musí být dle citovaného usnesení současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení, o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba; 5) přípustnost návrhu, tj. neexistence důvodů nepřípustnosti (zejm. § 38 odst. 3 s. ř. s.)“. Tyto podmínky, mimo podmínky č. 5 (která byla zákonem č. 303/2011 Sb. novelizujícím § 38 odst. 3 s. ř. s. odstraněna), jsou aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.

[8] Při rozhodování o předběžném opatření soud „[…] vychází v první řadě z tvrzení navrhovatele a z obsahu spisu, přičemž v případě pochyb o pravdivosti skutkových tvrzení bude zpravidla vhodné vyžádat si vyjádření ostatních účastníků či některých z nich. Není vyloučeno, aby si soud z vlastní iniciativy za účelem řádného posouzení návrhu opatřil další podklady či informace a aby případně i provedl důkazy. Rozhodování o vydání předběžného opatření je rozhodováním pod intenzívním časovým tlakem, neboť ochrana práv formou předběžného opatření má smyslu pouze tehdy, je-li poskytnuta relativně rychle, zpravidla v horizontu dní či maximálně několika málo týdnů. S ohledem na to nebude zpravidla možno skutečnosti, které soud vezme za rozhodné pro posouzení věci, postavit najisto, nýbrž bude nutno v řadě ohledů vycházet pouze ze skutečností účastníky osvědčených (učiněných pravděpodobnými) či jen tvrzených, nebudou-li v rozporu s dalšími informacemi o věci, které soud bude mít k dispozici“.

[9] V tomtéž rozhodnutí se soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace, jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.

[10] V nyní posuzované věci stěžovatel podal kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření, a splnil tedy první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření (viz odst. 6 výše). Nejvyšší správní soud však neshledal naplnění třetí podmínky, tedy že by stěžovateli hrozila vážná újma, pro kterou by bylo nutno zatímně upravit jeho poměry.

[11] Stěžovatel spatřuje hrozící újmu v zásahu do svého vlastnického práva, spočívajícím v zakrytí, odstranění a likvidaci reklamního zařízení. Z výše uvedeného nicméně vyplývá, že vydání předběžného opatření odůvodňuje pouze hrozba zásahu takové intenzity, že by nebylo možné po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby tento zásah snášel, a že by v důsledku takového zásahu mohlo dojít k nenávratným škodám. Byť zakrytí, odstranění a likvidace reklamního zařízení nepochybně představují negativní zásah do majetkové sféry stěžovatele, v žádném případě nelze bez dalšího dospět k závěru, že se jedná o zásah natolik intenzivní.

[12] Stěžovatel ve svém návrhu nijak konkrétně nespecifikoval (nekvantifikoval) škodu, která mu v důsledku uvedeného jednání hrozí, a nepopsal své majetkové poměry způsobem, který by soudu umožňoval posoudit závažnost dopadu předpokládaného jednání žalovaného do jeho sféry. Bez dalšího tedy nelze říci, že by byl hrozící zásah dostatečně intenzivní. Je přitom třeba připomenout, že je na navrhovateli, aby svá tvrzení důkazně podložil. Pokud neunese důkazní břemeno ohledně tvrzených skutečností, nezbývá soudu než jeho návrh zamítnout. Na splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je nutno beze zbytku trvat, a to i s ohledem na to, že nařízením předběžného opatření může být zasaženo do majetkové sféry jiných dotčených osob.

[13] Případným odstraněním či zlikvidováním reklamního zařízení sice dojde k určité finanční ztrátě stěžovatele, nejedná se však o nezvratný stav, o kterém hovoří výše citovaná judikatura. Majetkovou ztrátu lze přitom nahradit velmi snadno, na rozdíl např. od situace, která by mohla nastat v důsledku likvidace zásadního uměleckého díla, jehož hodnotu nelze redukovat na peníze a jehož poškození či zničení by vedlo k takové újmě, že by ji nebylo možné finanční náhradou napravit. V posuzované věci je však taková náhrada představitelná, stěžovatel navíc nevyčíslil, o jakou finanční ztrátu by se jednalo, a proto soud nyní nemůže posoudit, jak citelná škoda by stěžovateli vznikla.

[14] Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že krajský soud stěžovatelovu návrhu na vydání předběžného opatření podloženému stejnými důvody v předcházejícím řízení vyhověl. V řízení o kasační stížnosti však soud není názorem krajského soudu vázán, a není tak povinen postupovat shodně s krajským soudem, pokud sám důvody pro nařízení předběžného opatření neshledá.

[15] Soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém návrhu neprezentoval skutečnosti svědčící o hrozbě natolik intenzivní, aby odůvodňovaly potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků a tedy i výjimečný postup v podobě vydání předběžného opatření. Jeho návrh na vydání předběžného opatření tak zamítl.

[16] Vzhledem k tomu, že podání návrhu na vydání předběžného opatření podléhá dle položky 5 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poplatkové povinnosti, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Soudní poplatek ve výši 1.000 Kč je možno uhradit v kolcích vylepením na vyznačeném místě v příloze tohoto usnesení (po připojení svého podpisu jej stěžovatel zašle zpět Nejvyššímu správnímu soudu), případně v hotovosti na podkladně soudu anebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno, závazný variabilní symbol pro identifikaci platby: 1010410420.

[17] Nejvyšší správní soud se dále zabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který stěžovatel alternativně uplatnil. Neposuzoval jej však po věcné stránce, neboť dospěl k závěru, že je nepřípustný.

[18] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se zde užije přiměřeně.

[19] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí (§ 73 odst. 3 s. ř. s.).

[20] Z citovaného ustanovení gramatickým výkladem vyplývá, že možnost přiznání odkladného účinku soudem je vázána primárně na žaloby proti rozhodnutím správních orgánů, tj. na žaloby, o nichž se vede řízení v režimu § 65 a násl. s. ř. s. (část třetí, hlava druhá – zvláštní ustanovení o řízení, díl první s. ř. s.). Tomuto gramatickému výkladu plně koresponduje i výklad systematický, neboť institut odkladného účinku není (oproti institutu předběžného opatření) upraven v obecných ustanoveních s. ř. s. o řízení ve správním soudnictví (část třetí, hlava
první – obecná ustanovení o řízení), nýbrž výlučně ve zvláštních ustanoveních pro řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Platí tedy, že zatímco institut předběžného opatření je principiálně využitelný pro všechny typy žalob a návrhů ve správním soudnictví, které jsou předvídány v § 4 s. ř. s., institut odkladného účinku nalézá uplatnění zásadně v rámci řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, potažmo v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutím soudů o těchto žalobách za použití § 107 odst. 1 s. ř. s. U žalob na ochranu před nezákonným zásahem ani v případných navazujících řízeních o kasační stížnosti tedy nepřipadá obecně přiznání odkladného účinku v úvahu (srov. usnesení NSS ze dne 15. října 2015, č. j. 3 As 192/2015 - 34).

[21] K této otázce se vyjádřil rovněž rozšířený senát ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2016, č. j. 4 As 217/2015 – 182, č. 3415/2016 Sb. NSS, v němž uvedl, že „[v] řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením krajský soud, vyhoví-li žalobě, dle § 87 odst. 2 s. ř. s. [r]ozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem. Obsahuje-li výrok rozsudku krajského soudu příkaz nebo zákaz, nelze vyloučit, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti může mít reálné opodstatnění a sistace jeho účinků v konkrétním případě může být žádoucí. Při zamítnutí žaloby krajským soudem lze v řízení o kasační stížnosti podat návrh na vydání předběžného opatření podle § 120 ve spojení s § 38 s. ř. s.“ (viz bod 50, zvýraznění doplněno).

[22] Nejvyšší správní soud tedy považuje návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti za nepřípustný, a proto jej podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 26. března 2020

JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám v kolkových známkách určený soudní poplatek.

podpis .................................................

Místo pro nalepení kolkových známek:

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací