Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto3× citovánoSb. NSS

Spisová značka

1 As 7/2011

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 3. 3. 2011Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 1 As 7/2011-397Oblast: Stavební zákonZpravodaj: KANIOVÁ Lenka, JUDr.ECLI:CZ:NSS:2011:1.As.7.2011.397
Další údaje
Předmět řízení: Řízení před soudem: postavení občanského sdružení zabývajícího se ochranou životního prostředí, přírody a krajiny Ochrana před nepříznivými účinky hluku a vibrací
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
Občanské sdružení VMO Brno(fyzická osoba)
Žalovaný:
Ministerstvu dopravy, za účasti 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR, 2) statutárního města Brna, 3) Státního zdravotního ústavu a 4) spolku Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • k § 70 zákona č. 114/1992 Sb.
  • zákona č. 218/2004 Sb.
  • k § 8 odst. 5 zákona č. 244/1992 Sb.
  • k § 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb.
  • zákona č. 436/2009 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Ředitelství silnic a dálnic ČR- stěžovatel
  • Občanské sdružení VMO Brno- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Ministerstvo dopravy- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Občanské sdružení VMO Brno- účastník řízení
  • Ministerstvo dopravy- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

HlukPosuzování vlivů na životní prostředíŘízeníÚčast veřejnostiOstatníDle § 65 odst. 2 s.ř.s.

Sbírka NSS

  • č. 825/2006 Sb. NSS
  • č. 2061/2010 Sb. NSS

Právní věta

I. Občanské sdružení, jehož cílem je ochrana životního prostředí, přírody a krajiny, může být aktivně legitimováno k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vydanému ve stavebním řízení nejen na základě svého účastenství ve správním řízení podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ale i podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, a to v případě, naplní-li podmínky § 8 odst. 5 tohoto zákona (resp. § 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí). II. Ustanovení § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, je třeba rozumět tak, že „přezkoumání podmínek“ nutných pro aplikaci tohoto ustanovení představuje v prvé řadě posouzení účinnosti všech (dostupných, existujících) prostředků ochrany před hlukem ve stávající zástavbě; pokud toto posouzení prokázalo, že žádný z těchto prostředků není technicky schopen zajistit dodržení venkovních hlukových limitů, může stavební úřad přistoupit k omezení rozsahu ochrany před hlukem pouze na prostory vnitřní.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 3. 3. 2011

Plný text

Předpisy:

k § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 218/2004 Sb.

k § 8 odst. 5 zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí*) (v textu jen „zákon o posuzování vlivů“)

k § 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zákona č. 436/2009 Sb.

k § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění nařízení vlády č. 88/2004 Sb.**) (v textu jen „nařízení o ochraně zdraví před hlukem“)

Prejudikatura: č. 825/2006 Sb. NSS a č. 2061/2010 Sb. NSS.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, čj. 1 As 7/2011-397)

Věc: Občanské sdružení VMO Brno proti Ministerstvu dopravy, za účasti 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR, 2) statutárního města Brna, 3) Státního zdravotního ústavu a 4) spolku Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, o stavební povolení, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení ad 1)

Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy (stavební úřad) vydal dne 28. 2. 2005 stavební povolení na stavbu „Silnice I/42 Brno, VMO Dobrovského B“. V odvolacím řízení žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 8. 2007 změnil toto rozhodnutí tak, že je doplnil o podmínky č. 36–63, změnil znění podmínek č. 15, 19, 28 a 33 a podmínku č. 16 vypustil; ve zbytku ponechal napadené rozhodnutí nezměněno.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 27. 10. 2010 zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud po podrobném rozboru celé věci přisvědčil jedné z deseti žalobních námitek vznesených žalobcem (námitce č. 2 – nedodržení zákonných limitů v oblasti ochrany před hlukem), ostatní námitky zamítl s tím, že žalobce k nim nebyl aktivně legitimován, námitky č. 3 a 7 shledal nedůvodnými.

Podle názoru městského soudu se správní orgány ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádaly s otázkou ochrany zdraví před hlukem, ačkoli se toho žalobce opakovaně domáhal v různých fázích řízení. Stavební úřad je ve stavebním řízení povinen zkoumat, zda dokumentace splňuje požadavky týkající se veřejných zájmů, především ochrany životního prostředí a ochrany zdraví a života dle § 62 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánovaní a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon z roku 1976“); to platí i v případě, že ohledně jednotlivých složek životního prostředí či jednotlivých zvláštních veřejných zájmů má k dispozici stanoviska dotčených orgánů státní správy podle § 126 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976.

Soud dále rozhodl, že z § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před hlukem vyplývá, že rezignovat na dodržení hygienických limitů v chráněném venkovním prostoru a v chráněných venkovních prostorech staveb je možné jen tehdy, je-li technicky prokázáno, že ani po vyčerpání všech prostředků ochrany před hlukem není technicky možné dodržet tyto limity. Stavební úřad do podmínek stavebního povolení převzal doslovně podmínky stanovené krajskou hygienickou stanicí, když stanovil, že pro případ, že nebude možné dodržet „venkovní“ limity, bude nutno dodržet pouze limity „vnitřní“. Zkoumat, zda je splněn předpoklad stanovený v § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před hlukem, tedy zda skutečně není technicky možné limity dodržet, neboť stavebník to technicky prokázal, měl sám stavební úřad. Tuto svou povinnost však nesplnil, když se omezil na obecná prohlášení o tom, že stavebník sice navrhl prostředky, které by měly vést k dodržení venkovních limitů, nicméně ve vyšších patrech domů to možné nebude, a stavba se tak započala s vědomím, že na mnoha místech limity zkrátka dodrženy nebudou, aniž by stavební úřad měl stavebníka k tomu, aby navrhl i jiná řešení protihlukové ochrany.

Proti tomuto rozhodnutí podalo kasační stížnost Ředitelství silnic a dálnic ČR (stěžovatel) jakožto osoba zúčastněná na řízení. V bodu A) kasační stížnosti stěžovatel namítal, že občanské sdružení účastnící se stavebního řízení (v tomto případě žalobce) na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny může vznášet námitky pouze procesního charakteru, nikoli však námitky hmotněprávní. Okruh procesních námitek je pak omezen pouze na námitky vztahující se k předmětu zákona o ochraně přírody a krajiny a žalobci tedy nemohou příslušet námitky z oblasti ochrany veřejného zdraví. Dle námitky v bodu B) městský soud podle stěžovatele současně pochybil, když se ve svém rozhodnutí nevypořádal s argumentací stěžovatele a žalovaného směřující k popření aktivní legitimace žalobce v oblasti hlukové zátěže. V bodu C) kasační stížnosti stěžovatel vyjadřil svůj nesouhlas s výkladem § 62 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 1976 provedeným městským soudem. Pod bodem D) stěžovatel namítl, že § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před hlukem byl dodržen, když bylo prokázáno, že je technicky nemožné při užití racionálních opatření dodržet hlukové limity pro chráněné venkovní prostory staveb. V této souvislosti odkázal stěžovatel na závěry obsažené v akustické studii.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že svou aktivní legitimaci po stránce hmotné i procesní vyvozuje z § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny a také z ustanovení Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s.; dále jen „Aarhuská úmluva“) ve spojení s § 8 odst. 5 zákona o posuzování vlivů. Nejednotnost judikatury v oblasti ochrany hmotných práv fyzických osob prostřednictvím občanských sdružení vede k vytlačování občanů z procesu rozhodování o jejich právech. Občanským sdružením je proto nutno přiznat právo na hájení hmotných práv svých členů. K druhé kasační námitce žalobce uvedl, že je lhostejno, kdo upozorní na rozhodnutí správního orgánu porušující právní předpisy ochrany proti hluku. Tento vadný správní akt musí být zrušen, ať je návrh na jeho zrušení podán kýmkoli.

Osoba zúčastněná na řízení ad 4) odkázala na své vyjádření k žalobě ze dne 20. 9. 2010. Ke kasační námitce ad A) uvedla, že žalobní legitimace žalobce vyplývá z jeho účasti na stavebním řízení dle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a současně z aktivní účasti na procesu EIA dle § 8 odst. 5 zákona o posuzování vlivů. Ze stanov žalobce, podle nichž je cílem jeho činnosti ochrana přírody a krajiny a současně ochrana životního prostředí, vyplývá, že může podávat jak námitky týkající se úzkých zájmů ochrany přírody a krajiny, tak širších zájmů ochrany životního prostředí. Ačkoli byl zákon o posuzování vlivů zrušen a nahrazen zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí, je na stanovisko EIA podle zrušeného zákona nutno pohlížet jako na stanovisko vydané dle v současnosti účinného zákona. Žalobce může namítat i porušení svých hmotných práv, pokud mají vliv na jeho procesní práva, což osoba zúčastněná na řízení ad 4) doložila bohatou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Správní soudy jsou oprávněny a povinny přezkoumat i žalobní námitky občanských sdružení týkající se rozporů napadeného rozhodnutí s hmotným právem, jsou-li zároveň splněny podmínky aktivní žalobní legitimace podle § 65 odst. 2 s. ř. s. Tuto argumentaci lze podpořit i odkazem na závazky vyplývající pro Českou republiku z ratifikace Aarhuské úmluvy a z práva Evropské unie (směrnice Rady 85/337/EHS o hodnocení vlivů některých veřejných a soukromých projektů na životní prostředí).

Co se týče bodu D), osoba zúčastněná na řízení ad 4) považovala argumentaci stěžovatele za absurdní, neboť tento věděl, že dokumentace nesplňuje zákonné požadavky, a přesto očekával, že mu bude stavba povolena. Stavební povolení tak bylo vydáno s vědomím porušení zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících předpisů, neboť byla povolena stavba, jejíž parametry nenaplňují požadavky zákona. Žadatel měl změnit projekt tak, aby bylo navrženo takové řešení, které limity k povolení stavby při modelování splní. Na tento přístup však správní orgány rezignovaly, což vedlo k vydání stavebního povolení, které prokazatelně nesplňuje venkovní hlukové limity, protože se zřejmě žadateli „nechtělo“ měnit připravenou projektovou dokumentaci.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

IV.1 Aktivní legitimace žalobce

[14] Stěžovatel v prvním bodu kasační stížnosti namítá nedostatek aktivní legitimace žalobce, když dovozuje, že občanské sdružení účastnící se stavebního řízení na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny může vznášet pouze námitky procesního charakteru, přičemž okruh těchto námitek je dále omezen pouze na předmět zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce tak nemohl vznášet námitky z oblasti spadající pod zákon o ochraně veřejného zdraví. Stěžovatel dovozuje, že žalobce nebyl v daném případě legitimován k podání námitek v oblasti ochrany před hlukem.

[15] Městský soud zcela správně a v souladu s názorem stěžovatele i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 2. 2010, čj. 7 As 2/2009-80, č. 2061/2010 Sb. NSS, ze dne 2. 9. 2009, čj. 1 As 40/2009-251, a ze dne 7. 12. 2005, čj. 3 As 8/2005-118, č. 825/2006 Sb. NSS) dospěl k závěru, že žalobce jakožto občanské sdružení, jehož cílem je ochrana životního prostředí, přírody a krajiny na území města Brna, zejména v okolí velkého městského okruhu, není nositelem hmotných práv. Před soudem může účinně namítat jen takové porušení svých procesních práv, které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci (§ 65 odst. 2 s. ř. s.). Při podávání procesních námitek se žalobce musí pohybovat v mezích svého předmětu činnosti, který vyplývá z jeho stanov, tj. přípustné jsou z jeho strany jen takové námitky, které se týkají ochrany životního prostředí, přírody a krajiny. Samy stanovy však nemohou účastenství žalobce ve správním řízení založit. Další nutnou podmínkou pro přiznání postavení účastníka ve správním řízení je existence zákonného ustanovení, které přiznává občanským sdružením jako právnickým osobám v souvislosti s některou z činností v těchto stanovách uvedenou účastenství ve správních a navazujících soudních řízeních.

[16] Lze souhlasit s názorem stěžovatele, že žalobce nebyl nadán žalobní legitimací k podávání námitek v oblasti ochrany před hlukem na základě § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to vzhledem k tomu, že pod předmět tohoto zákona, tak jak je vymezen v § 2 (viz rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2007, čj. 3 As 21/2006-94, ze dne 3 As 8/2005-118, a ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 88/2008-316), ochranu lidského zdraví před hlukem podřadit nelze. V daném stavebním řízení byl však žalobce aktivně legitimován nejen v intencích § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, ale i na základě § 8 odst. 5 zákona o posuzování vlivů, jež rozšiřuje rozsah ochrany z oblasti chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny na další složky životního prostředí, mezi jinými i na obyvatelstvo a životní prostředí v obcích a městech [§ 3 odst. 1 písm. a) zákona o posuzování vlivů]. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce naplnil zákonné požadavky pro přiznání postavení účastníka v řízení ve smyslu § 8 odst. 5 zákona o posuzování vlivů koncepcí, stal se tedy účastníkem správního řízení (a navazujících soudních řízení), v němž se rozhoduje o povolení stavby, činnosti nebo technologie posuzované podle tohoto zákona. Stavební řízení je pak jedním z povolovacích řízení, o nichž zákon o posuzování vlivů hovoří. Proto je také nutno námitky žalobce uplatněné ve stavebním řízení týkající se ochrany životního prostředí před negativními vlivy hluku chápat jako legitimní ve vztahu k zájmům žalobce jako občanského sdružení chránícího nejen přírodu a krajinu, ale i životní prostředí v širším smyslu (srov. rozhodnutí NSS ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 88/2008-316).

[17] V daném případě tedy městský soud nevybočil z mantinelů daných dosavadní judikaturou, když námitku žalobce projednal poté, co dospěl k závěru, že žalobci náleželo postavení účastníka stavebního řízení, který tvrdí, že v tomto řízení došlo k porušení jeho procesních práv, a tudíž byl aktivně legitimován k podání žaloby na základě § 65 odst. 2 s. ř. s. Ve světle těchto závěrů nemůže obstát argumentace judikaturou, kterou uplatňuje stěžovatel. Veškerá jím citovaná rozhodnutí se totiž týkají případů, kdy občanská sdružení buď vyvíjela svou činnost pouze v oblasti ochrany přírody a krajiny, nikoli v širším rámci ochrany životního prostředí, resp. v daném případě nebylo prováděno posuzování vlivů na životní prostředí, a tudíž nemohly být naplněny podmínky pro účastenství občanského sdružení na základě zákona o posuzování vlivů. Zmíněná rozhodnutí tedy na v současnosti projednávaný případ nedopadají.

[18] Žalobce ve svém vyjádření (i ve svých dřívějších podáních) vyjadřuje přesvědčení o své žalobní legitimaci založené na aplikaci Aarhuské úmluvy. První senát se v této otázce ztotožňuje s rozhodovací praxí zdejšího soudu (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 12. 2010, čj. 1 As 61/2010-98, a ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 88/2008-316), ze které vyplývá, že tato úmluva nemá povahu „self-executing“ smlouvy, tzn. smlouvy samovykonatelné a přímo aplikovatelné. Ačkoli tedy Aarhuská úmluva nesporně patří do kategorie mezinárodních smluv, které jsou součástí českého právního řádu (tato úmluva byla publikována pod č. 124/2004 Sb. m. s., splňuje podmínky stanovené čl. 10 Ústavy ČR), v případě, že by stanovila něco jiného než zákon, nebylo by možno uplatnit pravidlo o aplikační přednosti této mezinárodní úmluvy před zákonem. Podle čl. 2 bodu 5 Aarhuské úmluvy se za „dotčenou veřejnost“ považuje veřejnost, která je nebo může být ovlivněna environmentálním rozhodováním anebo která má na tomto rozhodování určitý zájem, přičemž pro účely této definice se u nevládních organizací podporujících ochranu životního prostředí a splňujících požadavky vnitrostátních právních předpisů předpokládá, že mají na environmentálním rozhodování zájem. Judikatorně pak bylo dovozeno, že nevládní organizace založené za účelem ochrany přírody musí splnit požadavky vnitrostátních předpisů, aby byly považovány za dotčenou veřejnost a měly přístup k soudu dle čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. Aktivní legitimaci občanského sdružení tedy nelze dovozovat přímo z Aarhuské úmluvy.

[19] Vzhledem k výše uvedenému je tato námitka stěžovatele nedůvodná.

IV.2 Vypořádání námitek nedostatku aktivní legitimace městským soudem

[20] Stěžovatel v tomto bodu kasační stížnosti namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací, jakož i s obdobnou argumentací žalovaného, že námitka v oblasti hlukové zátěže žalobci nepřísluší. S tímto tvrzením stěžovatele nelze souhlasit. Městský soud se v rámci napadeného rozsudku věnoval otázkám aktivní legitimace žalobce, a to v jednotlivých částech věnujících se postupně všem žalobním bodům. Z rozhodnutí městského soudu jako celku naopak vyplývá, že námitka aktivní legitimace byla v odůvodněných případech vzata v potaz a její zohlednění vedlo k zamítnutí sedmi z deseti žalobních námitek. Aktivní legitimací v oblasti hlukové zátěže se pak městský soud zabýval podrobně v rozboru žalobní námitky č. 1, když správně uvedl, že nepřípustnou je ze strany občanského sdružení hájícího zájmy ochrany životního prostředí, přírody a krajiny námitka, která ze subjektivního pohledu obyvatel okolních domů poukazuje na narušení pohody bydlení, zejména v oblasti ochrany před hlukem. Městský soud zdůraznil, že žalobce jako právnická osoba v daném území nedisponuje žádným právem či oprávněným zájmem na pohodě bydlení, a nemůže se tak stavět do role „veřejného žalobce“ (jakkoli lze zájmy, které žalobce chrání považovat za veřejné). Jiná věc je, že zatížení území hlukem má i svou objektivní stránku, vyjádřenou limity stanovenými právními předpisy. V tomto případě je právem sdružení namítat, že tyto objektivní limity nebyly dodrženy, jelikož, jak soud vysvětlil výše v bodech [15] a [16], ochrana obyvatelstva před hlukem spadá do předmětu ochrany dle zákona o posuzování vlivů, a tedy i do oblasti zájmů chráněných žalobcem. Byť městský soud nepředestřel zcela vyčerpávající argumentaci co do aktivní žalobní legitimace žalobce v oblasti ochrany před hlukem, z rozsudku jasně vyplývají úvahy, kterými byl veden, když správně uzavřel, že žalobce byl k podání námitek v oblasti ochrany před hlukem legitimován. Povinností městského soudu bylo řádně se vypořádat se všemi žalobními body, přičemž, jak vyplývá z napadaného rozsudku, soud této povinnosti beze zbytku dostál.

[21] K této kasační námitce soud dodává, že je nutno korigovat názor žalobce obsažený v jeho vyjádření ke kasační stížnosti. Žalobce má za to, že z rozsudku městského soudu vyplývá, že rozhodnutí, kterým byly porušeny právní předpisy, je nezákonné bez ohledu na to, kdo na tuto skutečnost upozornil, a pro tuto objektivní nezákonnost musí být tak jako tak zrušeno. Taková interpretace rozhodnutí městského soudu je nesprávná. Soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost (tedy pro rozpor rozhodnutí s hmotněprávními normami) či pro vady řízení (pro rozpor s normami procesními). Společná pro oba případy je skutečnost, že soud může rozhodovat o zrušení takových rozhodnutí pouze na návrh osoby mající aktivní legitimaci. Nemůže se zabývat návrhem na zrušení rozhodnutí podaným „kýmkoli“ – vždy musí v prvé řadě zkoumat žalobní legitimaci. Pokud soud shledá, že žalobce aktivně legitimován není, nepřísluší mu rozhodovat o zrušení napadaného rozhodnutí, byť by se jednalo o věc „veřejného zájmu“. Není možno vystupovat jménem veřejnosti tam, kde ochrana dotčených práv přísluší jiným subjektům, a to těm, jejichž hmotná práva byla správním rozhodnutím skutečně zasažena. Tato skutečnost ovšem nic nemění na tom, že městský soud se se shora uvedenými námitkami stěžovatele i žalovaného vypořádal dostatečně, a kasační soud tak považuje námitku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí za nedůvodnou. (...)

IV.4 Naplnění požadavků § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví

[27] Ustanovení § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví stanovilo: „Pokud by bylo technicky prokázáno, že ve stávající zástavbě po vyčerpání všech prostředků její ochrany před hlukem, není technicky možné dodržet ustanovení odstavců 1 až 4, je nutné potřebnou ochranu chráněných vnitřních prostorů staveb před hlukem zajistit tak, aby bylo vyhověno podmínkám stanoveným v § 11. Přitom musí být zachována možnost jejich potřebného větrání.“ Stěžovatel se domnívá, že krajská hygienická stanice jako dotčený orgán řádně přezkoumala akustickou studii a podmínky nutné pro aplikaci § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před hlukem a dodává, že tyto podmínky byly dodrženy. Ze znění § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před hlukem vyplývá, že „přezkoumáním podmínek“ nutných pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba rozumět v prvé řadě posouzení účinnosti všech (dostupných, existujících) prostředků ochrany před hlukem ve stávající zástavbě; pokud toto posouzení prokázalo, že žádný z těchto prostředků není technicky schopen zajistit dodržení venkovních hlukových limitů, může stavební úřad přistoupit k omezení rozsahu ochrany před hlukem pouze na prostory vnitřní. Ze stanoviska krajské hygienické stanice však tvrzení stěžovatele o takovém přezkoumání podmínek nevyplývá. Krajská hygienická stanice uvádí, že „ze závěrů hlukové studie vyplývá, že navržená protihluková opatření zajistí po uplatnění nejistoty výpočtu reálnost nepřekročení hygienických limitů ve všech chráněných venkovních prostorech staveb, a to až na západní a jižní stěnu obytného domu Hradecká 2-8 a horní patra obytného domu S. Č. č. 110. Podstatně více objektů se nachází v pásmu nejistoty výpočtu. [...] Bylo předloženo vyhodnocení případné realizace dalších protihlukových opatření se závěrem, že další protihlukové stěny jsou ekonomicky nepřijatelné s ohledem na jejich minimální efekt.“ Krajská hygienická stanice tedy zcela vědomě aprobuje stav, za kterého budou venkovní hlukové limity překračovány, aniž by provedla výše uvedené posouzení. Odkazuje sice na závěry akustické studie, která zmiňuje provedení teoretického posouzení umisťování dalších protihlukových bariér ze strany zpracovatele hlukové studie a generálního projektanta stavby, ze kterého vyplynulo, že „v místě některých objektů nelze zajistit požadované limity hluku pro venkovní chráněný prostor při zvážení všech hledisek provázané efektivnosti (efekt–cena–technicko-architektonické řešení)“. Není však jasné, jakým způsobem probíhalo ono „teoretické posouzení umisťování dalších protihlukových bariér“, jaká další opatření byla navrhována (a zda byly posuzovány všechny dostupné prostředky ochrany před hlukem) a s jakými konkrétními výsledky. Nadto akustická studie nijak toto „teoretické posouzení“ nezmiňuje mezi použitými podklady a literaturou (viz strana 3 akustické studie). Krajská hygienická stanice zásadně pochybila, pokud nepožadovala, aby stavebník prokázal, že i po vyčerpání všech prostředků ochrany před hlukem není technicky možné hlukové limity dodržet (například prostřednictvím předložení dokumentu obsahujícího zmiňované „teoretické posouzení“). Správní orgány rezignovaly na ochranu venkovních prostorů, aniž by nastaly v nařízení předvídané podmínky pro uplatnění tohoto postupu. Námitka žalobce, že technická neproveditelnost by měla být skutečně prokázána, byla oprávněná a správními orgány nedostatečně projednaná. Závěr stěžovatele, že se správní orgán I. stupně i žalovaný dostatečně zabývali námitkami žalobce a podmínkami pro aplikaci § 12 odst. 6 nařízení vlády o ochraně zdraví před hlukem, tedy nemá oporu ve spise.

[28] I v tomto případě správní orgány nedostály povinnostem stanoveným stavebním zákonem a nařízením vlády o ochraně zdraví před hlukem, když se řádně nevypořádaly s námitkou žalobce o nutnosti prokázání technické nemožnosti dodržení venkovních hlukových limitů. Proto ani tato kasační námitka není důvodná.

*) S účinností od 1. 5. 2004 zrušen zákonem č. 93/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. **) S účinností od 1. 6. 2006 nahrazeno nařízením vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací.

Právní věta

I. Občanské sdružení, jehož cílem je ochrana životního prostředí, přírody a krajiny, může být aktivně legitimováno k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vydanému ve stavebním řízení nejen na základě svého účastenství ve správním řízení podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ale i podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, a to v případě, naplní-li podmínky § 8 odst. 5 tohoto zákona (resp. § 23 odst. 10 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí).

II. Ustanovení § 12 odst. 6 nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, je třeba rozumět tak, že „přezkoumání podmínek“ nutných pro aplikaci tohoto ustanovení představuje v prvé řadě posouzení účinnosti všech (dostupných, existujících) prostředků ochrany před hlukem ve stávající zástavbě; pokud toto posouzení prokázalo, že žádný z těchto prostředků není technicky schopen zajistit dodržení venkovních hlukových limitů, může stavební úřad přistoupit k omezení rozsahu ochrany před hlukem pouze na prostory vnitřní.

Usnesení ze dne 9. 2. 2011

Plný text

1 As 7/2011 - 361

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Občanského sdružení VMO Brno, se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému Ministerstvu dopravy, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2007, č. j. 360/2005-120-STSP/69, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem [adresa] Brno, 3) Státní zdravotní ústav, se sídlem [adresa] Praha 10, 4) D. Z. – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem [adresa] Brno, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení ad 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 5 Ca 341/2007 - 249, o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti se odkladný účinek n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, č. j. 5 Ca 341/2007 – 249, zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2007, č. j. 360/2005-120-STSP/69 a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání dvou odvolatelů jako opožděná a dále změnil rozhodnutí ze dne 28. 2. 2005, č. j. JMK 20804/2004 OD/Ka, kterým vydal Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy, stavební povolení na stavbu „Silnice I/42 Brno, VMO Dobrovského B“ (dále jen „Stavba“).

Kasační stížností ze dne 2. 12. 2010 se osoba zúčastněná na řízení – Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále též jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku a současně navrhuje, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Tento návrh odůvodňuje tím, že rozhodnutím městského soudu pozbylo právní moci stavební povolení na Stavbu a stěžovatel jako stavebník nemůže pokračovat v její realizaci, čímž dochází ke vzniku nenahraditelné újmy nejen stěžovateli, ale i třetím osobám. Projevy vzniku nenahraditelné újmy stěžovatel spatřuje v nutnosti vynaložit v případě zastavení stavebních prací náklady na zakonzervování stavby, které odhaduje ve výši několika desítek milionů korun. K těmto nákladům je nutno připočíst škody vzniklé dodavatelům stavebních prací, které se pohybují přibližně ve výši 50 989 543 Kč měsíčně. Tuto částku budou dodavatelé požadovat po stěžovateli. Další majetkovou újmu očekává stěžovatel v souvislosti s povinností náhrady škody subjektům, které tuto náhradu budou požadovat v souvislosti se zastavením, resp. prodloužením stavebních prací. Stěžovatel doplňuje, že zastavení stavebních prací v současné fázi je nežádoucí a může vést ke katastrofálním důsledkům vzhledem k technologicky složitému postupu realizace některých objektů stavby. Zastavení prací dále povede k prodloužení stavební uzávěry v okolí stavby, čímž bude neúměrně zasahováno do práv vlastníků nemovitostí v lokalitě zasažené stavební uzávěrou, a k přetrvávání významných dopravních komplikací (dopravní omezení, uzavírky, objížďky) spojených se stavbou. Stěžovatel poukazuje na omezenou životnost provizorní komunikace na ulici Žabovřeská, která byla navržena na 3 roky, do konce jejíž životnosti zbývá osm měsíců. Totéž se týká i dočasného zajištění svahu podél této provizorní komunikace. Po uplynutí této doby nebude možné zajistit jejich bezpečné fungování. Zabezpečovací práce vyvolané vypršením životnosti uvedených provizorních objektů není možné realizovat bez úplné uzavírky komunikace I. třídy (E451), pro kterou neexistuje ani částečně kapacitní obousměrná objízdná trasa schopná přenést dopravní zátěž i během pracovních dní. Přiznáním odkladného účinku nebudou nijak dotčena práva žalobce a procesní postavení žalovaného zůstane beze změny. Přiznaný odkladný účinek nebude v rozporu s veřejným zájmem, ba naopak je ve veřejném zájmu z hlediska stavebně technické bezpečnosti, plynulosti a bezpečnosti silničního provozu, aby bylo k přiznání odkladného účinku přistoupeno.

Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že stěžovatel o probíhajícím sporu o platnost stavebního povolení věděl a měl tedy jako prozíravý hospodář s možností úspěchu žalobce ve sporu počítat a učinit takové kroky, kterými by vzniku případné újmy předešel. Stěžovatel zaměňuje jakoukoli újmu vzniklou v souvislosti s přerušením stavebních prací za nenahraditelnou újmu ve smyslu zákona. Žalobce není přesvědčen, že majetkovou újmu vzniklou stěžovateli náhradou škody nebo pokuty zaplacené zhotovitelům lze považovat za skutečně nenahraditelnou újmu, neboť tato může být nahrazena penězi. Navíc tato újma nebude hrazena z prostředků stěžovatele, jelikož ten žádné vlastní prostředky na stavbu nevynakládá. Z dokumentů stěžovatele nevyplývá, že by měli při přerušení prací zhotovitelé nárok na náhradu újmy stěžovatelem. Žalobce nesouhlasí se stěžovatelovým tvrzením o možných „katastrofálních důsledcích“ přerušení stavebních prací, tyto úvahy považuje za nepodložené. Riziko dopravního kolapsu v městě Brně pak žalobce považuje pouze za hypotetické. Újmu způsobenou prodloužením stavební uzávěry nelze chápat jako nenahraditelnou újmu způsobenou stěžovateli. Současně je dokončení stavby předpokládáno na konec roku 2013 a stěžovateli tak nehrozí uplatnění nároků třetích osob. Dopravní komplikace nelze považovat za újmu na straně stěžovatele, který navíc svým rozhodnutím o změně projektu organizace výstavby k prohloubení těchto komplikací přispěl. Žalobce nepřisvědčuje ani tvrzení o nemožnosti vytvoření objízdné trasy v případě nutnosti rekonstrukce provizorní komunikace na ulici Žabovřeská.

Osoba zúčastněná na řízení D. Z. – Klub pro udržitelnou dopravu ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel měl počítat s možností, že bude rozhodnutí žalovaného zrušeno a dle toho měl postupovat. Dodavatelé stavby neprokázali, že není možno provádět v zájmu bezpečnosti nezbytné stavební a udržovací práce. Přiznání odkladného účinku je v zásadním rozporu s veřejným zájmem, neboť by vedlo k realizování stavby s vysokým rizikem, že po jejím dokončení nebude splněn limit venkovního hluku. Je nezbytné, aby stěžovatel situaci řešil se stavebními společnostmi, odborníky a žalobcem tak, aby bylo vydáno nové stavební povolení, které prokáže, že budou venkovní hlukové limity dodrženy.

Nejvyšší správní soud při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele) nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí. Uvedené ustanovení tedy předepisuje pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti kumulativní naplnění tří hmotněprávních podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí znamenat pro žalobce (resp. stěžovatele) nenahraditelnou újmu; (2) přiznání odkladného účinku se nesmí nepřiměřeně dotknout nabytých práv třetích osob; a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s veřejným zájmem.

Dále je třeba upozornit na mimořádnou povahu institutu odkladného účinku. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského (zde městského) soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé a výjimečné případy.

Nejvyšší správní soud se tedy v prvé řadě zaměřil na zkoumání, zda stěžovatel uvádí skutečnosti, které by dokládaly možnost vzniku nenahraditelné újmy. K uvedenému neurčitému právnímu pojmu se Nejvyšším správním soudem vyjádřil např. v usnesení ze dne 5. 10. 2004, č. j. 6 Afs 25/2003 - 59 (dostupné na www.nssoud.cz), dle něhož „nenahraditelná újma, která by stěžovateli při výkonu nebo jiných právních následcích rozhodnutí mohla vzniknout a jež je základní podmínkou pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [§ 73 odst. 2 s. ř. s.], musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit“. Odkladný účinek je proto možno přiznat pouze na základě řádně odůvodněného návrhu, ve kterém stěžovatel zcela individualizovaně svými tvrzeními obsahově naplnil právní pojem nenahraditelné újmy. Typicky se tak stane uvedením konkrétních práv a chráněných zájmů, které by výkonem rozhodnutí byly trvale dotčeny. Pokud ovšem stěžovatel v projednávané věci svůj návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odůvodnil pouze tak, že mu hrozí majetková újma spočívající v povinnosti hradit dodavatelům stavby náhradu škody vzniklou přerušením stavby, nelze to považovat za dostatečné pro posouzení vzniku nenahraditelné újmy, byť by se mohlo jednat o finanční částky ve výši několika desítek milionů korun.

Jakkoli totiž Nejvyšší správní soud vnímá závažnost projednávané věci v celé její šíři, včetně jejich významných finančních konsekvencí, nelze bez dalšího akceptovat, že by pro stěžovatele výkon napadeného rozsudku městského soudu nebo jeho jiné právní následky znamenaly takovou újmu, kterou by nebylo možné v dalším běhu času nijak odčinit

Stěžovatel dále upozorňuje na vznik majetkové újmy spočívající ve výdajích na zakonzervování stavebních objektů. Z listiny „Komentář projektanta k rizikům při zastavení stavby“ ze dne 2. 12. 2010 však vyplývá, že by bylo nelogické a nesmyslné provádět jakoukoli konzervaci stavby vzhledem k dnešnímu stupni rozestavěnosti, a to i bez zohlednění nákladů na konzervaci, které jistě nebudou zanedbatelné. Nutnost vynaložení těchto nákladů a s tím související stavebně-technická újma tedy nebyla stěžovatelem prokázána. Zdejší soud má dále za to, že pokračující stavební uzávěra a dopravní komplikace nemohou přímo stěžovateli způsobit nenahraditelnou újmu, což ani nebylo stěžovatelem samotným prokázáno.

Nejvyšší správní soud má tedy za to, že nebyla naplněna první podmínka pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že pro přiznání odkladného účinku musejí být naplněny všechny tři podmínky kumulativně, Nejvyšší správní soud se otázkou splnění zbývajících dvou podmínek pro nadbytečnost již nezabýval.

Ze shora uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. února 2011

JUDr. Lenka Kaniová, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Zlata Buchtová

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací