Rozsudek ze dne 17. 12. 2008
Plný text
k § 114 a § 192 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
k § 27 odst. 2 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 80/2008-68)
Věc:J. S. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje, za účasti společnosti s ručením omezeným HORNBACH Immobilien HK, o povolení stavby, o kasační stížnosti žalovaného.Stavba obchodního centra Olomouc - Rolsberská byla prováděna na základě pravomocného stavebního povolení. Ovšem pokud jde o zakrytí venkovní manipulační a distribuční plochy, odchýlila se společnost s ručením omezeným HORNBACH Immobilien HK (stavebník) od dokumentace ověřené ve stavebním řízení. Z toho důvodu bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, zároveň stavebník dne 14. 5. 2007 požádal o dodatečné povolení stavby. Magistrát města Olomouce vydal dne 29. 5. 2007 rozhodnutí, kterým tuto změnu oproti původní stavební dokumentaci dodatečně povolil. Řízení o odstranění stavby bylo následně zastaveno.
Dne 25. 7. 2007 podal žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které však žalovaný zamítl a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil. Žalobce dle žalovaného nebyl a ani nemůže být účastníkem řízení o dodatečné povolení stavby.
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 29. 5. 2008 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud žalovanému vytknul, že se řádně nevypořádal s tvrzením žalobce, že může být změnou stavby dotčen na svém právu (vlastnickém právu) ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Pokud žalobce namítal, že změnou stavby dojde k zastínění výhledu z jeho nemovitosti na historické centrum města, jedná se o námitku, která je dle stavebního zákona v působnosti stavebního úřadu a může o ní rozhodnout. Žalovaný však k tomuto tvrzení žalobce uvedl pouze tolik, že se jedná o občanskoprávní námitku a odkázal ho na soud v občanském soudním řízení. Taktéž vyřízení námitky žalobce týkající se nárůstu hluku poukazem na skutečnost, že otázka zasažení hlukem byla předmětem územního řízení, a žalovaný k ní proto nemůže přihlédnout, je nedostatečná. V projektové dokumentaci předložené v územním řízení totiž nebylo zastřešení manipulační plochy. Vliv zastřešení manipulační plochy na hladinu akustického tlaku v okolí tudíž nebyl předmětem zkoumání v územním řízení. Soud uzavřel, že rozhodnutí žalovaného je z výše uvedených důvodů nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Správní orgán I. stupně dle stěžovatele zcela správně stanovil okruh účastníků řízení dle § 27 odst. 1 správního řádu a nepochybil, pokud mezi účastníky řízení žalobce nezahrnul. Otázka hluku byla posouzena dostatečně v územním řízení. Hlučnost z manipulační a distribuční plochy nemůže být vyšší, pouze stejná nebo nižší, právě v důsledku zakrytí plochy přístřeškem. Dodatečně povolená změna nemá vliv ani na návštěvnost obchodního centra. Ohledně námitky omezení výhledu na historické centrum stěžovatel uvádí, že žalobce viděl ze svého domu na parkoviště, autobusové nádraží, průmyslovou zónu a silniční nadjezd. Z mapy města je zřejmé, že výhledu na historické centrum by mohla bránit budova Hornbachu, ale venkovní plocha, o jejíž zastřešení se jedná, se nachází bokem. Je však obecně známou skutečností, že město Olomouc je rozloženo v nížině, čili žalobce nemůže ze své nemovitosti dohlédnout na historické panorama města již asi 100 let. Není navíc účelem stavebního řízení, aby poskytlo ochranu takovéhoto hypotetického výhledu. Stěžovatel žádá, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především uvedl, že řízení o kasační stížnosti rozhodně není tím řízením, kde by se měla řešit otázka, zda mu náleží postavení účastníka správního řízení. Jestliže je stěžovatel přesvědčen, že žalobci postavení účastníka řízení nenáleží, měl svoji argumentaci, uplatněnou v kasační stížnosti, uvést již ve svém rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
III.
(...)
[8] Nejvyšší správní soud shrnuje, že podstatou napadeného správního rozhodnutí je posouzení, zda byl žalobce účastníkem řízení o dodatečné povolení stavby, a byl tedy oprávněn podat odvolání. (...)
[9] Úvodem soud předesílá, že správní řád z roku 2004, který se na věc podpůrně aplikuje, je postaven na materiálním pojetí účastenství. Jestliže tedy § 81 odst. 1 stanoví, že odvolání může podat účastník řízení, rozumí se jím i osoba, s kterou správní orgán jako s účastníkem nejednal, avšak z materiálního hlediska splňuje podmínky účastenství v řízení (viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON 2006, s. 220). Pro určení lhůty k podání odvolání se na opomenutého účastníka hledí jako na účastníka, kterému nebylo oznámeno správní rozhodnutí (§ 84). Stejně byla tato otázka řešena i za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb. (starý správní řád), o čemž svědčí konstantní judikatura zdejšího soudu (např. rozsudek ze dne 19. 1. 2006, čj. 2 As 20/2005-52, nebo usnesení ze dne 2. 12. 2003, čj. 7 A 56/2002-54*), všechna citovaná rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).
[10] Stavební zákon z roku 2006, který je třeba na věc aplikovat, neboť jak řízení o odstranění stavby, tak řízení o dodatečné povolení stavby bylo zahájeno již za účinnosti tohoto zákona, neobsahuje žádné ustanovení, kterým by se vymezoval okruh účastníků řízení o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad v tomto řízení postupuje s ohledem na § 129 odst. 3 stavebního zákona dle § 111 až § 115, které však taktéž nevymezují okruh účastníků řízení. S ohledem na subsidiární použití správního řádu (§ 192 stavebního zákona) je tedy nezbytné užít definici účastníků řízení dle § 27 správního řádu. V případě žalobce přichází v úvahu účastenství dle § 27 odst. 2 správního řádu, které je založeno na možnosti přímého dotčení na právech či povinnostech v důsledku vydaného rozhodnutí. Podmínka „přímého dotčení na právu“ je typickým neurčitým pojmem (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 As 16/2008-48, č. 1641/2008 Sb. NSS).
[11] Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou přezkumu aplikace neurčitých pojmů např. v rozsudku ze dne 22. 3. 2007, čj. 7 As 78/2005-62, či rozsudku čj. 1 As 16/2008-48 (cit. v bodě [10]), přičemž přinejmenším posledně uvedený rozsudek je stranám tohoto řízení zajisté dobře znám, neboť byly účastníky předmětného řízení o kasační stížnosti. Zdejší soud nevidí žádný důvod pro odklon od své konstantní judikatury v této otázce. Proto jen krátce shrnuje, že soudní přezkum aplikace neurčitých pojmů je omezen na zkoumání, zda správní orgán pro svůj závěr shromáždil dostatek podkladů, zda tyto podklady poskytují dostatečnou oporu pro závěry správního orgánu a zda jeho zjištění nejsou v logickém rozporu se shromážděnými podklady. Jednotlivé dílčí závěry musí vzájemně vytvářet logický kruh. V opačném případě je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[12] Ve správních řízeních vedených dle stavebního zákona je nezbytné, aby účastník ve svých námitkách uvedl jednak skutečnosti, na jejichž základě se domáhá účastenství v řízení, jednak samotné důvody podání námitek, tj. co vytýká záměru, o němž se vede správní řízení (srovnej § 89 odst. 3 stavebního zákona ve vztahu k územnímu řízení). Pokud zákon neklade žádné požadavky na formální rozlišení těchto dvou skupin tvrzení, je tomu tak dozajista i proto, že mohou být obsahově shodná. Stavební úřad je proto povinen vyhodnotit skutečnosti obsažené v námitkách účastníka řízení z toho pohledu, zda zakládají postavení této osoby coby účastníka řízení. Teprve je-li tato podmínka splněna, je stavební úřad povinen ve druhé fázi námitky projednat a rozhodnout o nich (po meritorní stránce). Z rozhodnutí stěžovatele je však zjevné, že tuto dvojakou povahu námitek účastníka řízení nerozlišoval, protože některé z nich (viz dále) vypořádal (nutno ovšem říci jen velmi obecně a rámcově) po materiální stránce, přičemž na tomto podkladě dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro přiznání postavení účastníka řízení žalobci. Úvaha stěžovatele se však měla ubírat přesně opačným směrem. Podmínkou účastenství v řízení totiž není a ani nemůže být vyhovění věcným námitkám uplatněným účastníkem. To vyplývá především ze skutečnosti, že námitky se upínají ke dvěma rozdílným otázkám (účastenství v řízení a vedle toho věcné námitky proti záměru) a že pro úspěšnost námitky vztahující se k účastenství postačuje potence dotčení práva, kdežto pro úspěšnost věcné námitky je rozhodující reálnost zásahu do práv účastníka.
[13] Stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že otázka hluku z dopravy a posouzení vlivů stavby na životní prostředí byla předmětem územního řízení, a proto se touto námitkou nezabýval s ohledem na § 114 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatel však již nijak nevyhodnotil, zda žalobce může být dotčen na svých právech hlukem z dopravy související s dodatečně povolovanou stavbou. I kdyby snad následně dospěl stěžovatel k závěru, že z hlediska dřívějšího materiálního projednání námitky se k této námitce nepřihlíží, nemůže toto vést k odepření účastenství v řízení žalobci. Účastenství tedy obstojí samo o sobě, bez toho, aby následně muselo vést k rozhodnutí pro účastníka příznivému. S postavením osoby jakožto účastníka řízení jsou totiž spojena významná procesní práva, v prvé řadě právo nahlížet do spisu, vyjadřovat se k věci, činit důkazní návrhy, být přítomen ústnímu jednání. Účastník přitom nemusí svých práv využít, není povinen se vyjádřit (zde např. podat věcnou námitku). Pokud je však účastníkovi účastenství na řízení odepřeno, má tento postup za následek zkrácení na jeho právech. Toto zkrácení nemusí být jen formální, ale může se projevit ve velmi praktické rovině, totiž nemožností efektivní ochrany právní sféry účastníka. S ohledem na nemožnost využití shora uvedených procesních práv tak tomu může být kupříkladu v důsledku neschopnosti účastníka uplatnit vůči správnímu orgánu některé argumenty, které jsou zjistitelné toliko ze správního spisu, případně neschopnosti zjistit relevantní důvody, které by eventuálně mohly vést k úspěchu v jeho věci, a které by jinak byly bývaly v dispozici účastníka díky využití jeho procesních práv.
[14] Stěžovatel proto pochybil, pokud se námitkou žalobce nezabýval z toho pohledu, zda může být žalobce přímo dotčen na svých právech.
[15] Jde-li o materiální posouzení námitky žalobce týkající se zhoršení hluku a jiných složek životního prostředí stěžovatelem v územním řízení, pak takovéto tvrzení stěžovatele nemá oporu ve spise. Jak Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu vedeného k řízení o umístění stavby obchodního centra, který má soud k dispozici v souvislosti s projednáváním kasační stížnosti týkající se samotného územního rozhodnutí (sp. zn. 1 As 68/2008), nebylo součástí dokumentace pro územní řízení zastřešení manipulační a distribuční plochy. Pro dodatečně povolenou stavbu (zastřešení) nebylo vydáno ani žádné jiné územní rozhodnutí.
[16] Stěžovatel dále ve svém rozhodnutí uvádí, že otázka výhledu na panorama města jde nad rámec stavebního řízení, a proto odkázal žalobce bez dalšího na občanskoprávní soud. Krajský soud správně posoudil otázku výhledu na historické panorama jako námitku občanskoprávní povahy. Taktéž správně poukázal na znění § 114 odst. 3 věty druhé stavebního zákona, dle níž je stavební úřad oprávněn učinit si o takové námitce úsudek sám, nedošlo-li k dohodě mezi účastníky řízení, a rozhodnout ve věci. Dokonce i za účinnosti starého stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb.) by byla situace obdobná - stavební úřad by sice musel odkázat účastníky řízení k řešení občanskoprávní námitky na soud v občanském soudním řízení, avšak pokud by nebyla podána ve stanovené lhůtě žaloba, vracela by se pravomoc rozhodnout o námitce občanskoprávní povahy zpět na stavební úřad (podrobně viz rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2008, čj. 9 As 61/2007-52, č. 1602/2008 Sb. NSS). Posouzení, zda je o námitce oprávněn rozhodnout stavební úřad, je však zcela nerozhodné, pokud se jedná o vyhodnocení, zda je námitka způsobilá založit účastenství ve správním řízení. I kdyby účastník řízení vznesl za účinnosti starého stavebního zákona pouze občanskoprávní námitku, kterou by posléze vyřešil soud v občanském soudním řízení, tedy nikoliv stavební úřad, který vede správní řízení, přesto by mu náleželo postavení účastníka správního řízení. Vyřešení občanskoprávní námitky je nezbytným předpokladem pro vydání správního rozhodnutí. O tom svědčí i skutečnost, že v případě podání žaloby u soudu v občanském soudním řízení ohledně občanskoprávní námitky by byl stavební úřad povinen správní řízení přerušit (§ 137 odst. 2 starého stavebního zákona).
[17] Z uvedeného plyne, že je potřeba rozlišovat mezi způsobilostí vznesené námitky založit účastenství ve správním řízení (§ 27 odst. 2 správního řádu - možnost přímého dotčení na právech) a působností stavebního úřadu o námitce rozhodnout (§ 114 odst. 3 nového stavebního zákona). Jak vyplývá z výše uvedeného, je stavební úřad za účinnosti nového stavebního zákona oprávněn učinit si úsudek o otázce výhledu na panorama města, zároveň je tato námitka způsobilá založit účastenství žalobce v řízení o dodatečné povolení stavby. Stěžovatel pochybil hned dvakrát, jednak když uvedl, že meritorní posouzení této námitky je záležitostí soudu, jednak když se touto námitkou nezabýval z toho pohledu, zda může založit účastenství žalobce v řízení, což je rozhodné pro předmětné řízení o kasační stížnosti.
[18] Stěžovatel se k námitkám žalobce, které mohou založit jeho účastenství v řízení o dodatečné povolení stavby, nikterak nevyjádřil, a proto je jeho rozhodnutí o nepřípustnosti podaného odvolání nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (shodně rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2007, čj. 5 As 33/2007-69).
[19] Stěžovatel upřesnil některé důvody svého rozhodnutí ve vyjádření ke kasační stížnosti. Předmětem soudního přezkumu je však samotné správní rozhodnutí, přičemž nedostatky jeho odůvodnění nemohou být sanovány cestou podávání vyjádření v soudním řízení (viz rozsudek NSS ze dne 13. 10. 2004, čj. 3 As 51/2003-58). Nejvyšší správní soud důrazně upozornil stěžovatele na tuto skutečnost již ve svém rozsudku čj. 1 As 16/2008-48 (cit. v bodě [10]), přesto však stěžovatel evidentně na tento právní názor soudu nereflektuje. (...)
Právní věta
I. Námitky uplatněné účastníky v řízeních dle stavebního zákona (§ 114 stavebního zákona z roku 2006) mají dvojí povahu, jednak se v nich tvrdí skutečnosti, které zakládají dané osobě postavení účastníka řízení, jednak představují věcné výtky směřované proti záměru. Stavební úřad je povinen posoudit uplatněné námitky nejprve z toho pohledu, zda zakládají účastenství v řízení (§ 192 téhož zákona a § 27 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Teprve pokud je odpověď na tuto otázku kladná, projedná věcné námitky proti záměru. Oba okruhy námitek přitom mohou být po obsahové stránce shodné.
II. Podmínkou účastenství v řízení není vyhovění věcným námitkám uplatněným účastníkem. Pro úspěšnost námitky vztahující se k účastenství postačuje potence dotčení práva (§ 27 odst. 2 správního řádu z roku 2004).
Usnesení ze dne 1. 10. 2008
Plný text
1 As 80/2008 - 59
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. S., proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení: HORNBACH Immobilien HK s. r. o., se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2007, č. j. KUOK/83674/2007-2/OSR/612, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2008, č. j. 22 Ca 400/2007 - 24, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
t a k t o :
Kasační stížnosti s e odkladný účinek n e p ř i z n á v á .
O d ů v o d n ě n í :
Magistrát města Olomouce, odbor stavební, oddělení pozemních staveb, vydal dne 29. 5. 2007 rozhodnutí č. j. SmOl/OPS/42/2347/2007/Ber, kterým dodatečně povolil zakrytí venkovní manipulační a distribuční plochy obchodního centra prodejen nepotravinářského charakteru Olomouc - Rolsberská ulice. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo Krajským úřadem Olomouckého kraje (dále jen „stěžovatel“) rozhodnutím ze dne 4. 10. 2007, č. j. KUOK/83674/2007-2/OSR/612, zamítnuto jako nepřípustné, neboť bylo dle názoru stěžovatele podáno osobou neoprávněnou. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, který napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Kasační stížnost podaná stěžovatelem dne 15. 7. 2008 prostřednictvím krajského soudu obsahuje též návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu uvedl, že účinky rozhodnutí, zda žalobce měl nebo neměl být účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby, nemůže mít pro žalobce následky nenahraditelné újmy, naopak jeho nepřiznání by se mohlo dotknout práv třetích osob. Odkladný účinek zaručí právní jistotu, čímž bude zajištěn veřejný zájem. K výzvě soudu stěžovatel upřesnil, že pokud o odkladný účinek žádá správní orgán, nelze pojem „nenahraditelná újma“ vztahovat ke správnímu orgánu, nýbrž k zájmům účastníka řízení, v jehož prospěch bylo samotné správní řízení vedeno a ukončeno vydáním správního rozhodnutí. Výklad této části hypotézy § 73 odst. 2 s. ř. s. je zapotřebí přizpůsobit principu rovného postavení účastníků soudního řízení. Dále je při zvážení této konkrétní situace určující právě veřejný zájem, který stěžovatel reprezentuje, a zastoupení práv třetích osob, o kterých bylo vedeno správní řízení. Z principu právní jistoty a ochrany třetích osob plyne požadavek, aby nebylo zasahováno bez zákonného důvodu do práv třetích osob. Tímto zásahem je samotné zrušení pravomocného správního rozhodnutí, které tato práva založilo. Veřejný zájem hájený stěžovatelem musí být posouzen i v kontextu soukromého zájmu žalobce. Nelze šetřit jen práva žalobce, ale též stavebníka, který je v tomto řízení v pozici osoby zúčastněné na řízení, a nemůže tak podat žádost o odkladný účinek. Stěžovatel dále polemizuje, že pokud by nebyl přiznán odkladný účinek kasační stížnosti, ztrácí význam ji podávat, neboť správní orgán musí vydat nové rozhodnutí, a to ve lhůtě stanovené správním řádem. Správní soudnictví má zajistit ochranu účastníkovi správního řízení před nezákonným rozhodnutím správního orgánu, ale zároveň zajistit právo na spravedlivý proces správnímu orgánu. Soud zrušil správní rozhodnutí z důvodu, že se správní orgán nevypořádal s takovými námitkami, které při znalosti místních poměrů jsou naprosto nesmyslné. Proto žádá správní orgán o odkladný účinek, aby ve věci rozhodl soud ve II. instanci. Stěžovatel spatřuje nenahraditelnou újmu v tom, že musí respektovat zrušení svého rozhodnutí krajským soudem a vydat nové rozhodnutí, aniž by byla využita dvojinstančnost soudního řízení ve správním soudnictví.
Žalobce k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že stěžovatel tento návrh nijak neodůvodnil a že právní následky ani výkon rozsudku krajského soudu neznamenají pro stěžovatele nenahraditelnou újmu, čímž nejsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost zásadně odkladný účinek nemá. Aby jí mohl takový účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí nenahraditelná újma. Na podporu svých tvrzení musí samozřejmě taktéž navrhnout provedení patřičných důkazů. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel ovšem ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku v podstatě napadá samotný systém správního soudnictví, který z důvodu absence řádného opravného prostředku, s nímž by byl spojen suspenzivní účinek, podle stěžovatele porušuje právo správního orgánu „na spravedlivý proces“.
Úprava správního soudnictví umožňuje podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ke krajskému soudu, který je vybaven plnou jurisdikcí, jež mu umožňuje zjistit v úplnosti skutkový stav věci, a to nezávisle na zjištěních učiněných správním orgánem. Proti rozhodnutím krajských soudů je připuštěn mimořádný opravný prostředek v podobě kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu. Z práva na spravedlivý proces, kterým argumentuje stěžovatel a které je ukotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyplývá právo na soudní přezkum rozhodnutí, kterými se zasahuje do těchto práv a svobod, a to v plné jurisdikci, naopak z něho nelze dovodit právo na řádný opravný prostředek v soustavě správního soudnictví. Součástí tohoto ústavně garantovaného práva není ani právo na odložení právních účinků správních rozhodnutí a posléze prvoinstančních rozhodnutí správních soudů. Zákonodárce přesto k ochraně účastníků řízení připustil, aby ve zcela výjimečných případech, kdy účinky rozhodnutí mohou mít nevratnou povahu, byl odkladný účinek kasační stížnosti (žalobě) přiznán. Rozhodnutí soudu jsou závazná pro účastníky řízení, tedy též správní orgány, které z nich musí vyvodit patřičné právní důsledky při plném respektu k právnímu názoru soudu, jenž je v tomto směru závazný. Jedná se o jeden z projevů zásady zákonnosti ovládající správní řízení a je zcela nepředstavitelné, že by mohl působit narušení práva na spravedlivý proces.
Správní orgány, pokud vystupují z pozice orgánu veřejné moci, nadto nejsou nositeli práva na spravedlivý proces, a nemohou se jej tak dovolávat. Jak k tomu uvedl Ústavní soud, „[p]okud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření fundamentálního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence), jenž je akceptován v postavení paradigmatu právního myšlení v dosahu evropské kontinentální a anglosaské právní kultury“ (stanovisko pléna ÚS Pl. ÚS-st 9/99 ze dne 9. 11. 1999, přístupné na http://nalus.usoud.cz/). Správní orgány proto mohou kasační stížností namítat toliko nezákonnost soudního řízení v rovině podústavního práva, což však není případ návrhu na přiznání odkladného účinku v tomto případě (námitka tohoto druhu by navíc byla předmětem meritorního rozhodnutí, nikoliv posuzování návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti).
Stěžovatel argumentuje, že je vázán po zrušení svého rozhodnutí krajským soudem k vydání nového rozhodnutí, a to lhůtami podle správního řádu, přičemž pokud bude následně rozsudek krajského soudu zrušen Nejvyšším správním soudem, nastane existence několikera správních rozhodnutí. K tomu lze odkázat na právní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, podle kterého po případném zrušení rozsudku krajského soudu v důsledku kasační stížnosti žalovaného správního orgánu „se věc dostane do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem, který vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. […] Řešením však není označení kasační stížnosti za součást řádného procesního postupu správního orgánu ve správním řízení, byť jejím podáním správní orgán zpochybňuje závazný právní názor soudu; ostatně je obtížně představitelné, že by stejný význam mohl být přiznán i kasační stížnosti podané žalobcem či osobou na řízení zúčastněnou. Vyloučeným řešením je nerespektování zákonných důsledků kasační stížnosti, s níž odkladný účinek spojen není.“ Nejvyšší správní soud připouští, že i správní orgán, je-li v pozici stěžovatele, může požádat o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti poukazem na stejné zákonné podmínky, které stanoví § 73 odst. 2 s. ř. s. pro žalobce, přičemž návrhu lze vyhovět pouze tehdy, jsou-li tyto podmínky splněny. I na základě této argumentace rozšířený senát shrnul, že s „ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě“ (viz usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 2 Ans 3/2006 - 49 ze dne 24. 4. 2007). Povinnost pokračovat ve vedení správního řízení je zákonným důsledkem právní moci rozhodnutí krajského soudu, nikoliv nenahraditelnou újmou pro správní orgán.
Ze všech těchto důvodů nebylo návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyhověno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. října 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu