1 As 95/2025

Plný text

1 As 95/2025 - 62
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Michala Bobka a soudců Ivo Pospíšila a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Gilose s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 10, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem [adresa] d, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 16. 7. 2024, č. j. 1264650/2010ERU, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 29 A 98/2024  79,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] NSS se v projednávané věci zabýval otázkou, v jakém rozsahu jsou správní orgány a správní soudy v obnoveném řízení o udělení licence k výrobě elektřiny vázány pravomocným trestním rozsudkem, podle něhož bylo vydání původní licence dosaženo trestným činem osoby jednající jménem jejího držitele, a zda lze za těchto okolností stanovit účinky zrušení původního licenčního rozhodnutí zpětně ke dni jeho právní moci. Dospěl k závěru, že protiprávní jednání této osoby je držiteli licence přičitatelné, zásadně vylučuje jeho dobrou víru ve správnost a zákonnost původního licenčního rozhodnutí a skutečně odůvodňuje jeho zrušení s účinky ex tunc.

[2] Žalovaný vydal dne 13. 12. 2010 rozhodnutí č. j. 126466/2010ERU, kterým udělil žalobkyni licenci č. 111017299 (dále též jen „licence“) k výrobě elektřiny využívající sluneční záření ve výrobně o instalovaném výkonu 3,640 MW, umístěné v katastrálním území [k.ú.], na pozemku parc. č. XA, XB, XC a XD (dále jen „FVE Medlov“). V licenčním řízení žalobkyně k prokázání splnění zákonných podmínek pro udělení licence předložila mimo jiné revizní zprávu ze dne 30. 10. 2010 vypracovanou revizním technikem Z. W. (dále jen „revizní zpráva“), kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010 vystavený tehdejším vedoucím Stavebního úřadu Městského úřadu v Židlochovicích Ing. K. S. (dále jen „kolaudační souhlas“) a předávací protokol ze dne 30. 10. 2010 o předání FVE Medlov podepsaný tehdejším jednatelem žalobkyně Z. V. (dále jen „předávací protokol“).

[3] Následně byla v trestním řízení posuzována činnost výše uvedených osob podílejících se na výstavbě FVE Medlov a získání licence. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2020, č. j. 40 T 8/2018  3578, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2020, č. j. 4 To 24/2020  3916, a usnesením téhož soudu ze dne 10. 11. 2020, č. j. 4 To 48/2020  3960 (dohromady dále též jen „trestní rozhodnutí“), byl Z. W. shledán vinným z pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu, Z. V. byl shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu a Ing. K. S. byl shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby. Dovolání proti uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 645/2021. Trestní soudy dospěly k závěru, že licence byla získána na základě podkladů, které nepravdivě osvědčovaly dokončenost a provozuschopnost FVE Medlov.

[4] Žalovaný proto dne 19. 3. 2021 zahájil z moci úřední řízení o obnově licenčního řízení. Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2021, č. j. 0264311/2021ERU, podle § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), obnovil řízení ukončené rozhodnutím o udělení licence z roku 2010. S nařízením obnovy byl spojen odkladný účinek, v jehož důsledku se pozastavily účinky původního licenčního rozhodnutí. Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 8. 2. 2022, č. j. 0264317/2021ERU, zamítla rozklad žalobkyně a rozhodnutí o obnově řízení potvrdila.

[5] V obnoveném řízení žalobkyně na výzvu žalovaného doplnila podklady prokazující splnění podmínek pro udělení licence. Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 28. 11. 2023, č. j. 1264643/2010ERU, žalobkyni opět udělil licenci č. 111017299 k výrobě elektřiny ve FVE Medlov (dále též jen „rozhodnutí žalovaného“). Ve výroku I. stanovil, že oprávnění k výkonu licencované činnosti vzniká právní mocí tohoto rozhodnutí. Ve výroku II. současně určil, že účinky rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení vůči původnímu licenčnímu rozhodnutí nastávají zpětně od právní moci původního licenčního rozhodnutí, tedy od 13. 12. 2010.

[6] Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím ze dne 16. 7. 2024, č. j. 1264650/2010ERU (dále jen „rozhodnutí Rady“), zamítla rozklad žalobkyně a uvedené rozhodnutí žalovaného potvrdila.

[7] Žalobkyně podala proti rozhodnutí Rady žalobu a domáhala se jeho zrušení. Krajský soud v Brně (dále jen „Krajský soud“) rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu zamítl.

[8] Krajský soud předně konstatoval, že v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) a odst. 3 s. ř. byl správní orgán vázán pravomocnými rozhodnutími trestních soudů. Tato vázanost podle Krajského soudu zahrnovala skutkovou i právní větu výroku, a to včetně závěru, že trestným činem bylo dosaženo vydání správního rozhodnutí. Žalovaný tedy nemohl v obnoveném řízení znovu posuzovat ty skutkové otázky týkající se revizní zprávy, kolaudačního souhlasu a předávacího protokolu, které již byly závazně vyřešeny v pravomocných trestních rozhodnutích; zejména jejich (ne)pravdivost, použití při podání žádosti o licenci a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a udělením licence.

[9] Krajský soud dále poukázal na to, že tehdejší jednatel žalobkyně Z. V. podal jejím jménem žádost o udělení licence a v úmyslu získat pro ni neoprávněný majetkový prospěch předložil v licenčním řízení nepravdivé podklady. Jeho protiprávní jednání proto Krajský soud přičetl žalobkyni. Dovodil, že nezákonnost původního licenčního rozhodnutí způsobila sama žalobkyně jako osoba oprávněná z tohoto rozhodnutí. Její případ proto zařadil do třetí skupiny vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 (dále jen „FVE Mozolov“). V případech spadajících do této skupiny zpravidla není důvod chránit oprávněnou osobu před negativními důsledky zrušení rozhodnutí, jehož nezákonnost sama způsobila. Krajský soud proto nepovažoval za použitelnou judikaturu ve věci Fine Decorating, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 8 As 127/2019  288. Ta se týkala druhé skupiny případů podle nálezu FVE Mozolov, tedy situací, v nichž nezákonnost způsobila třetí osoba bez vědomí oprávněného.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[10] Proti rozsudku Krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a domáhá se jeho zrušení.

[11] Jádro sporu dle stěžovatelky tkví v nesprávném stanovení časových účinků rozhodnutí žalovaného. Dle stěžovatelky postupoval žalovaný nezákonně, když stanovil, že oprávnění k výkonu licencované činnosti vzniká právní mocí rozhodnutí žalovaného (tj. dnem doručení rozhodnutí Rady ze dne 16. 7. 2024 žalobkyni), a současně rozhodl o zrušení původního rozhodnutí o udělení licence k právní moci tohoto rozhodnutí (tj. k 13. 12. 2010). Stěžovatelka považuje za nezákonné právě stanovení těchto účinků ex tunc. Tvrdí, že účinky rozhodnutí vůči původní licenci měly nastat až právní mocí rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení, tedy ex nunc. Tento závěr opírá o následující námitky.

[12] Stěžovatelka předně namítá, že nevystupovala v trestním řízení, tudíž neměla možnost skutkově a právně argumentovat. Závěry trestních soudů by se podle ní proto na její poměry neměly bez dalšího vztahovat. Žalovaný měl před vydáním rozhodnutí v obnoveném řízení provést vlastní dokazování a umožnit jí prokázat, že byla v dobré víře ve správnost a neměnnost původního rozhodnutí o udělení licence.

[13] Dále stěžovatelka namítá, že listiny, z nichž žalovaný a Krajský soud dovodili nedostatek její dobré víry, nebyly způsobilé takový závěr odůvodnit. Buďto byly pro licenční řízení zcela irelevantní, nebo je stěžovatelka nabyla v dobré víře.

[14] Co se týče revizní zprávy vypracované Z. W., stěžovatelka tvrdí, že z jejího obsahu bylo zřejmé, že se nevztahuje na celou FVE Medlov. Revizní zprávu proto nepovažuje za nepravdivou či zavádějící. Podle jejího názoru revizní zpráva nedeklarovala, že je výchozí revizní zprávou celé výrobny, nýbrž se vztahovala pouze k její části. Tento závěr stěžovatelka dovozuje i ze znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně ze dne 28. 7. 2021, č. 35/2021 (dále jen „znalecký posudek“), který si nechala vypracovat. Nemožnost vyloučit v takovém případě dobrou víru demonstruje stěžovatelka na judikatuře, která se měla týkat obdobných věcí, zejména pak na nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17 (dále jen „FVE Jeníkov“) a rozsudku NSS ze dne 27. 3. 2017, č. j. 2 As 313/2015  492 (dále jen „FVE Tuchlovice“).

[15] Zároveň však stěžovatelka zdůrazňuje, že i kdyby žalovaný revizní zprávu považoval za výchozí revizní zprávu celé výrobny, v roce 2010 žádný právní předpis ani judikatura nedovozovaly požadavek, aby se revizní zpráva vztahovala k celé fotovoltaické elektrárně, respektive k její nízkonapěťové části. Nepanovala tedy shoda na tom, v jakém stupni dokončenosti nízkonapěťové části výrobny lze revizi provést.

[16] Ve vztahu ke kolaudačnímu souhlasu stěžovatelka uvádí, že byl vydán na základě písemného protokolu z prohlídky, který zachycoval aktuální stav FVE Medlov. Správnost aktů veřejné moci se presumuje a stěžovatelce tedy nelze upřít dobrou víru v případě, kdy vedoucímu stavebního úřadu Ing. K. S. nezatajila žádnou rozhodnou skutečnost a umožnila mu, aby si o stavu výrobny učinil vlastní úsudek.

[17] Pokud jde o předávací protokol, stěžovatelka zdůrazňuje, že ani tento dokument nemohl vyvrátit její dobrou víru, neboť pro licenční řízení neměl význam. Neprokazuje se jím žádná podmínka k udělení licence předpokládaná právními předpisy, a to ani přechod vlastnického práva, který osvědčuje smlouva o dílo.

[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry Krajského soudu. Zdůraznil, že nové subjektivní právo v podobě licenčního oprávnění nelze založit s účinky do minulosti, tudíž v obnoveném řízení ani nemohl novým rozhodnutím udělit licenci se zpětnou účinností k roku 2010. Podle žalovaného však tato skutečnost nevylučovala, aby byly zrušující účinky rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení vůči původnímu licenčnímu rozhodnutí stanoveny ex tunc.

[19] Žalovaný dále podotknul, že dokumenty, s nimiž stěžovatelka spojuje svou dobrou víru, obstaral a v licenčním řízení předložil její tehdejší jednatel. Obnova řízení byla nařízena v návaznosti na pravomocná trestní rozhodnutí, podle nichž byl Z. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu. Za nedůvodnou žalovaný považuje rovněž námitku, že se stěžovatelka neúčastnila trestního řízení. Poukazuje na to, že trestní odpovědnost právnických osob byla zavedena až s účinností od 1. 1. 2012, zatímco posuzované jednání se uskutečnilo v roce 2010. Podle žalovaného je však rozhodující, že tehdejší jednatel vystupoval za stěžovatelku a v úmyslu získat pro ni neoprávněný majetkový prospěch.

III. Právní posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[20] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem, a přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[21] Kasační stížnost není důvodná.

[22] NSS dospěl k závěru, že žalovaný ani Krajský soud nepochybili při posouzení rozsahu závaznosti trestních rozhodnutí, dobré víry stěžovatelky ani časových účinků rozhodnutí žalovaného vydaného v obnoveném řízení. Pravomocná trestní rozhodnutí závazně určila, že původního licenčního rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem tehdejšího jednatele stěžovatelky a dalších osob. Toto jednání je stěžovatelce při posuzování její dobré víry přičitatelné. Žalovaný proto postupoval v souladu se zákonem, pokud stanovil účinky rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení vůči původnímu licenčnímu rozhodnutí zpětně ke dni 13. 12. 2010 (ex tunc).

[23] NSS se již opakovaně zabýval zákonností rozhodnutí vydaných v obnoveném řízení o udělení licence k výrobě elektřiny. Podstatu této problematiky výstižně nastínil v rozsudku FVE Tuchlovice (rozsudek ze dne 30. 3. 2017, č.j. 2 As 313/2015  492, odst. 21): „[L]icence k výrobě elektřiny ztělesňuje souhlas státu s tím, aby její držitel podnikal v energetickém odvětví. Licenci lze přirovnat k živnostenskému oprávnění (což plyne i z důvodové zprávy k energetickému zákonu); právo uvést energetické zařízení do provozu a provozovat je za účelem výroby elektřiny rozhodnutí o udělení licence nezakládá. Zájem státu i společnosti na tom, aby držitel licence splnil veškeré zákonné předpoklady pro její získání, pramení zejména z toho, že jej licence opravňuje k poskytování služby veřejného zájmu, s níž je nadto spojena řada bezpečnostních rizik (ohrožení zdraví a života osob, životního prostředí, majetku). S licencí k výrobě elektřiny ze slunečního záření jakožto obnovitelného zdroje energie se kromě práva podnikat v energetice navíc pojí právo na podporu výroby [viz zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), účinný v rozhodné době]. Postup žadatelů o licenci k výrobě elektřiny ze slunečního záření i průběh řízení o udělení licencí byl v roce 2010 ovlivněn určitým tlakem, který stát prostřednictvím zákonodárce vyvolal tím, že přijal novelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, jíž umožnil razantní snížení výkupních cen elektřiny (o cca 45 %) vyrobené ze slunečního záření, a to pro zařízení uvedená do provozu počínaje 1. 1. 2011. Období do konce roku 2010 pak bylo na poli výstavby fotovoltaických elektráren a žádostí o licence ovlivněno nejen blížící se změnou výše výkupních cen, ale jsou pro ně příznačná také nejasně stanovená pravidla – poukázat lze například na polemiky o tom, zda bylo možné provést revizi fotovoltaické elektrárny pod napětím (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015  229). Hektická výstavba a uvádění do provozu nových energetických zařízení na konci roku 2010 byly poznamenány tím, že stát při udělování licencí v řadě případů selhal, když některým žádostem vyhověl navzdory stavební nedokončenosti fotovoltaické elektrárny, bez ohledu na nedoložení kolaudačního souhlasu, na základě nepravé revizní zprávy nebo revizní zprávy vyhotovené tzv. od stolu či v přímé souvislosti se spácháním zločinu podplácení.“

[24] Uvedené obecné souvislosti však samy o sobě neurčují, zda osobě oprávněné z konkrétního licenčního rozhodnutí svědčí dobrá víra a zda má být chráněna před negativními účinky jeho odstranění. Rozhodující jsou okolnosti vydání konkrétní licence, zejména to, komu lze přičítat příčinu její nezákonnosti a zda oprávněná osoba o rozhodných nedostatcích věděla. Právě z tohoto hlediska NSS posoudil kasační námitky stěžovatelky.

[25] Stěžovatelka v kasační stížnosti předestřela dvě hlavní námitky. Zaprvé tvrdí, že nevystupovala v trestním řízení, tudíž neměla možnost skutkově a právně argumentovat. Zadruhé namítá, že revizní zpráva, kolaudační souhlas a předávací protokol nebyly způsobilé vyloučit její dobrou víru ve správnost a zákonnost původního licenčního rozhodnutí. V rámci druhého okruhu námitek zpochybňuje také rozsah, v němž byli žalovaný a krajský soud vázáni pravomocnými trestními rozhodnutími.

[26] Pro posouzení kasačních námitek je nejprve namístě vymezit právní úpravu obnovy správního řízení, vázanosti pravomocnými trestními rozhodnutími, ochrany dobré víry a časových účinků rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení.

[27] V souladu s § 100 odst. 4 s. ř. rozhodne příslušný správní orgán o obnově řízení z moci úřední také tehdy, byloli rozhodnutí dosaženo trestným činem. Podmínkou užití tohoto ustanovení je existence pravomocného rozhodnutí o spáchání trestného činu a příčinná souvislost mezi trestným činem a vydáním původního správního rozhodnutí. Není naopak rozhodné, zda se trestného činu dopustila úřední osoba, účastník řízení nebo jiná osoba, ani zda byl účastník správního řízení účastníkem navazujícího trestního řízení. Podstatné je, že trestným činem bylo dosaženo vydání předmětného správního rozhodnutí (např. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2023, č. j. 3 As 54/2021  38, či rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2025, č. j. 22 As 128/2025  68, dále též např. komentář k § 100 [obnova řízení]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023).

[28] Podle § 57 odst. 1 písm. c) s. ř. si správní orgán nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá. Byloli o této otázce pravomocně rozhodnuto, je podle § 57 odst. 3 téhož zákona tímto rozhodnutím vázán. V souladu s § 52 odst. 2 s. ř. s. je takovým rozhodnutím vázán i správní soud.

[29] Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, dodal: „Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti civilního soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu v civilním řízení, kupř. pro rozhodnutí o náhradě škody.“ Tyto závěry vyslovené ve vztahu k civilním soudům jsou přenositelné i na správní orgány a správní soudy (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2015, č. j. 6 As 173/2014  186).

[30] Pokud tedy dojde k vydání rozhodnutí v souvislosti se spácháním trestného činu, správní orgán zahájí obnovené řízení. Podle § 102 odst. 9 s. ř. se novým rozhodnutím vydaným v obnoveném řízení původní rozhodnutí ruší. Zmíněné ustanovení zároveň odkazuje na obdobné použití § 99 s. ř. Dle odstavce prvního věty druhé daného ustanovení platí, že v rozhodnutí, jímž se ruší nebo mění přezkoumávané rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, správní orgán s ohledem na obsah přezkoumávaného rozhodnutí určí, odkdy nastávají jeho účinky.

[31] Rušíli se rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo, vychází § 99 odst. 3 s. ř. zásadně z účinků ex nunc. Odlišně je tomu tehdy, byloli původní rozhodnutí vydáno na základě nesprávných či neúplných údajů uvedených žadatelem. V takovém případě správní orgán určí, že účinky nového rozhodnutí nastávají již od právní moci původního rozhodnutí, tedy ex tunc. Toto pravidlo je třeba vykládat společně s § 2 odst. 3 s. ř. a § 102 odst. 7 s. ř., podle nichž správní orgán v novém řízení šetří práva nabytá v dobré víře a může do nich zasahovat pouze za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.

[32] Dobrou vírou se v této souvislosti rozumí dobrá víra ve správnost a zákonnost správního rozhodnutí jako celku, nikoli ve správnost každého jednotlivého podkladu předloženého ve správním řízení (např. rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2024, č. j. 5 As 83/2023  86). Pro posouzení, zda má být osoba oprávněná z nezákonného rozhodnutí chráněna před následky jeho odstranění, je podstatné zejména to, komu lze příčiny nezákonnosti přičítat. Ústavní soud v nálezu FVE Mozolov rozlišil tři skupiny případů.

1. Do první skupiny náleží případy, v nichž nezákonnost způsobila výlučně veřejná moc, například v důsledku procesního pochybení nebo nesprávného výkladu práva. V takové situaci zpravidla převáží dobrá víra oprávněné osoby a její důvěra ve správnost, zákonnost a neměnnost správního rozhodnutí.

2. Druhou skupinu tvoří případy, v nichž byla nezákonnost způsobena pochybením na obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc – jednotlivec. Půjde o pochybení orgánů veřejné moci, o nichž osoba, jíž svědčí žalobou napadené rozhodnutí, musela vědět. Do této skupiny patří zejména rozhodnutí vydaná na základě nesprávných či zjevně neúplných, zejména skutkových zjištění a předpokladů, na což jednotlivec přes svou vědomost před vydáním rozhodnutí či po něm neupozornil. Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, což však nevylučuje důvěru v jeho zákonnost a neměnnost. Při zrušení napadeného rozhodnutí je tedy nezbytné, aby byly negativní dopady na oprávněnou osobu zmírněny.

3. Do třetí skupiny spadají případy, v nichž nezákonnost způsobila především či výlučně osoba oprávněná z rozhodnutí. Takové osobě zásadně nesvědčí dobrá víra ani důvěra v zákonnost a neměnnost rozhodnutí. Zpravidla proto není důvod chránit ji před negativními důsledky odstranění rozhodnutí, jehož nezákonnost sama způsobila.

[33] NSS se nejprve zabýval námitkou, dle které měl žalovaný provést vlastní dokazování, jelikož stěžovatelka v trestním řízení nevystupovala, a tudíž neměla možnost skutkově a právně argumentovat. NSS shledal uvedenou námitku stěžovatelky za nedůvodnou. Pro postup podle § 100 odst. 4 s. ř. není rozhodné, zda se účastník správního řízení účastnil trestního řízení. Podstatné je, zda bylo pravomocně rozhodnuto, že původního správního rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem.

[34] V projednávané věci trestní soudy pravomocně rozhodly, že původní licence byla získána trestným činem, jehož se mimo jiné dopustil tehdejší jediný jednatel stěžovatelky Z. V.. Z výroku trestních rozhodnutí vyplývá, že Z. V. v úmyslu získat pro stěžovatelku neoprávněný majetkový prospěch předložil žalovanému podklady významné pro udělení licence. Šlo o revizní zprávu, kolaudační souhlas a předávací protokol. Tyto dokumenty měly doložit, že FVE Medlov je zcela dokončená a schopná běžného provozu. Z. V. si byl přitom podle pravomocných závěrů trestních soudů vědom toho, že elektrárna v deklarovaném rozsahu dokončena nebyla. Tímto protiprávním jednáním spáchal zvlášť závažný zločin podvodu, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu.

[35] Pravomocnými trestními rozhodnutími tak bylo určeno nejen to, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, ale také to, že tento trestný čin přímo souvisel s vydáním licence stěžovatelce. Licence byla vydána v přímé souvislosti s pravomocně zjištěným trestným činem. Žalovaný tudíž nebyl povinen, a vlastně ani oprávněn, znovu dokazovat skutečnosti, o nichž již pravomocně rozhodly trestní soudy. Projednávaná věc se tak odlišuje od situace, kterou posuzoval Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. I. ÚS 2445/25; v nyní projednávané věci trestní výrok plně pokryl jak relevantní skutková zjištění, tak jejich hodnocení v souvislosti právě se získáním předmětné licence. Za dané situace tak správním orgánům skutečně nepříslušelo znovu posuzovat stejné skutkové okolnosti jinak, než je posoudil trestní soud.

[36] Nadto je nutné podotknout, že v době páchání předmětné trestné činnosti ze strany jednatele či dalších osob ještě zákon nepředpokládal trestní odpovědnost právnických osob. Ta byla zakotvena až k 1. 1. 2012 zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Stěžovatelka proto nemohla v trestním řízení vystupovat jako obviněná. Měla však postavení zúčastněné osoby, neboť trestní soud rozhodoval o zabrání jejího majetku, a v (byť omezeném) rozsahu práv náležejících zúčastněné osobě se mohla řízení účastnit a podat opravný prostředek. Její procesní postavení v trestním řízení však není pro posuzovanou otázku určující. Podstatné je, že trestní soudy pravomocně rozhodly o spáchání trestného činu a o jeho přímé souvislosti s vydáním původní licence.

[37] V rámci druhé námitky stěžovatelka argumentovala, že listiny, z nichž žalovaný a Krajský soud dovodili nedostatek její dobré víry, nebyly způsobilé takový závěr odůvodnit. Před posouzením významu těchto listin NSS nejprve vymezil, v jakém rozsahu byli žalovaný a Krajský soud vázáni pravomocnými trestními rozhodnutími. Dospěl k závěru, že byli vázáni právními a skutkovými závěry obsaženými ve výroku o vině, nikoli však bez dalšího všemi úvahami uvedenými v odůvodnění trestních rozhodnutí.

[38] Vázanost trestním rozhodnutím neznamená, že správní orgán bez dalšího přebírá veškeré skutkové nebo právní úvahy obsažené v jeho odůvodnění. Nemůže však znovu posuzovat otázky, které byly závazně vyřešeny výrokem o vině, včetně skutkové věty. V nynější věci se tato vázanost týká zejména toho, že Z. V. spáchal trestný čin podvodu tím, že věděl o nedokončenosti FVE Medlov, přesto však žalovanému za účelem udělení licence předložil nepravdivé podklady a žalovaný na základě těchto podkladů vydal ve prospěch stěžovatelky licenci.

[39] Trestní soudy považovaly revizní zprávu, kolaudační souhlas a předávací protokol za „podstatné dokumenty“, jejichž použití přímo souviselo s naplněním skutkové podstaty trestného činu podvodu. Žalovaný ani Krajský soud proto nemohli dospět k opačnému závěru, že tyto dokumenty odpovídaly skutečnému stavu elektrárny nebo že s vydáním licence nesouvisely. Samostatně však museli posoudit právní důsledky těchto skutečností pro dobrou víru stěžovatelky a časové účinky rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení. Právě tento úsudek žalovaný a Krajský soud učinili.

[40] Po vymezení vázanosti trestními rozhodnutími v projednávané věci se NSS zaměřil na posouzení samotné kasační námitky. NSS dospěl k závěru, že protiprávní jednání Z. V. je při posuzování dobré víry přičitatelné stěžovatelce. Její případ proto spadá do třetí skupiny vymezené nálezem FVE Mozolov. Stěžovatelce nesvědčila dobrá víra ve správnost a zákonnost původního licenčního rozhodnutí ani důvěra v jeho neměnnost. Žalovaný proto postupoval správně, pokud podle § 102 odst. 9 ve spojení s § 99 odst. 3 s. ř. určil, že zrušující účinky rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení vůči původnímu licenčnímu rozhodnutí nastávají zpětně od právní moci původního licenčního rozhodnutí, tedy od 13. 12. 2010 (ex tunc). Nové licenční oprávnění naproti tomu vzniklo až právní mocí rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení.

[41] Při posouzení dobré víry právnické osoby je jí zásadně přičitatelná vědomost a jednání člena jejího statutárního orgánu, jednáli jejím jménem v řízení, v němž má právnická osoba získat práva. Je to totiž právě statutární orgán, který utváří vůli právnické osoby (viz § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). V projednávané věci podal Z. V. žádost o udělení licence jako tehdejší jediný jednatel stěžovatelky. V licenčním řízení jednal jejím jménem a v úmyslu získat pro ni jako budoucí provozovatelku FVE Medlov majetkový prospěch. Stěžovatelce následně vznikl nárok na zvýhodněnou výkupní cenu navázanou na uvedení výrobny do provozu v roce 2010. Garantovaná výkupní cena elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 činila 12 150 Kč za 1 MWh po dobu 20 let, zatímco výkupní cena pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011 činila 5 500 Kč za 1 MWh.

[42] Skutečnost, že některé listiny vypracovaly jiné osoby, nemění nic na tom, že tehdejší jednatel stěžovatelky znal skutečný stav elektrárny a použil tyto listiny k získání licence. Krajský soud proto správně zařadil případ stěžovatelky do třetí skupiny podle nálezu FVE Mozolov. Obecné závěry rozsudků ve věcech spadajících do druhé skupiny nelze na nynější věc bez dalšího přenést (např. FVE Jeníkov či FVE Tuchlovice).

[43] Stěžovatelka dovozuje svou dobrou víru z povahy a obsahu jednotlivých podkladů licenčního řízení. Jak již bylo zmíněno, rozhodující je, zda měla oprávněná osoba dobrou víru ve správnost a zákonnost rozhodnutí jako celku, nikoli ve správnost každého jednotlivého podkladu. NSS proto dále posoudil, zda argumentace stěžovatelky k jednotlivým podkladům může zpochybnit závěr o nedostatku dobré víry ve správnost a zákonnost původního licenčního rozhodnutí jako celku.

[44] Pokud jde o revizní zprávu, stěžovatelka poukazuje na její omezený rozsah, dle kterého mělo být zřejmé, že se revizní zpráva nevztahuje k celé výrobně FVE Medlov. Tento závěr podporuje znaleckým posudkem a nejednoznačností tehdejších požadavků na provedení revize. Ani tyto skutečnosti však nemohou zvrátit pravomocný výrok trestních soudů, podle něhož Z. V. znal skutečný stav elektrárny a revizní zprávu použil s dalšími podklady k získání licence. Podstata věci tedy nespočívá pouze ve výkladu technických požadavků na rozsah revizní zprávy, ale především ve vědomosti tehdejšího jednatele stěžovatelky o nedokončenosti výrobny.

[45] Dobrou víru stěžovatelky nezakládá ani presumpce správnosti kolaudačního souhlasu. Z trestních rozhodnutí vyplývá, že při kontrolní prohlídce dne 4. 11. 2010 stále probíhala montáž fotovoltaických panelů, přičemž chybělo nainstalovat přibližně 49,5 % z jejich celkového počtu. Přesto byl hned následující den vydán kolaudační souhlas osvědčující, že stavba byla provedena v souladu s uzavřenými veřejnoprávními smlouvami a projektovou dokumentací ověřenou při povolování její realizace. Z. V. tento souhlas použil k získání licence, ačkoli o skutečném stavu elektrárny věděl. Za těchto okolností stěžovatelka nemůže svou dobrou víru založit na tom, že kolaudační souhlas jako akt veřejné moci formálně existoval a ona z jeho existence dovozovala i jeho správnost.

[46] Stejně tak není rozhodující, zda předávací protokol představoval právními předpisy vyžadovanou přílohu žádosti nebo zda k přechodu vlastnického práva došlo již na základě smlouvy o dílo. Stěžovatelka protokol předložila v licenčním řízení a jeho obsah ve spojení s revizní zprávou a kolaudačním souhlasem podporoval obraz dokončené a provozuschopné výrobny. Její tehdejší jednatel přitom věděl, že elektrárna v době podpisu protokolu dokončena nebyla.

[47] Dílčí argumenty stěžovatelky vztahující se k jednotlivým listinám tedy nemohou zpochybnit závěr, že vzhledem k vědomosti a jednání jejího tehdejšího jednatele nebyla v dobré víře ve správnost a zákonnost původního licenčního rozhodnutí.

[48] Lze tedy shrnout, že původní licence byla stěžovatelce udělena na základě podkladů, které neodpovídaly skutečnému stavu FVE Medlov. Tyto podklady použil jediný jednatel stěžovatelky v rámci řízení o udělení licence, a to přesto, že si byl vědom tehdejšího rozporu se skutečným stavem. Jeho jednání bylo motivováno získáním majetkového prospěchu pro stěžovatelku. Nezákonnost původního licenčního rozhodnutí je jí proto přičitatelná. NSS zároveň neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by navzdory zařazení stěžovatelky do třetí skupiny podle nálezu FVE Mozolov odůvodňovaly její ochranu před zpětnými účinky zrušení licence. Dlouhá doba, po kterou stěžovatelka licenci využívala, ani závažnost možných ekonomických důsledků samy o sobě nemohou převážit nad skutečností, že licence byla získána v přímé souvislosti s úmyslným protiprávním jednáním jejího tehdejšího jednatele.

[49] Žalovaný proto postupoval správně, pokud podle § 102 odst. 9 ve spojení s § 99 odst. 3 s. ř. určil, že zrušující účinky rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení vůči původnímu licenčnímu rozhodnutí nastávají zpětně od právní moci původního licenčního rozhodnutí, tedy od 13. 12. 2010 (ex tunc). Nové licenční oprávnění naproti tomu vzniklo až právní mocí rozhodnutí vydaného v obnoveném řízení.

IV. Závěr a náklady řízení

[50] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[51] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2026

Michal Bobek
předseda senátu