Rozsudek ze dne 17. 4. 2025
Plný text
1 Azs 217/2024 - 68
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: P. L., zastoupen JUDr. Annou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 8. 2024, č. j. 52 A 42/2024 - 23,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 8. 2024, č. j. 52 A 42/2024 - 23, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda je vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany vyloučeno ze soudního přezkumu.
[2] Žalobce podal u žalovaného žádost o udělení dočasné ochrany. Ten dne 29. 7. 2024 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“), neboť žalobci již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (konkrétně v Portugalsku).
[3] Žalobce se proti postupu žalovaného bránil žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) usnesením označeným v záhlaví odmítl pro nepřípustnost na základě výluky dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. Uvedl, že výluka ze soudního přezkumu není v tomto případě v rozporu s čl. 29 Směrnice Rady 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), neboť se vztahuje na cizince, kteří byli vyloučeni z poskytnutí dočasné ochrany. Žalobci však již byla dočasná ochrana poskytnuta v Portugalsku, a proto se na něj odkazované ustanovení směrnice nevztahuje. Čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně míří na prvotní žádost vysídlené osoby o udělení povolení k pobytu poté, co tato osoba opustila zemi původu. Účel dočasné ochrany je naplňován v tom členském státě, který povolení k pobytu udělil jako první. V případě sekundárního udělování povolení k pobytu není rozhodný čl. 28 odst. 1 a čl. 29 směrnice o dočasné ochraně.
[4] Podle krajského soudu z dohody členských států o neuplatňování čl. 11 téže směrnice na státní příslušníky Ukrajiny plyne pouze to, že držitel dočasné ochrany, který by neoprávněně pobýval na území jiného členského státu, nebude tímto členským státem přemísťován do členského státu, který mu povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany vydal. Žádný z článků směrnice o dočasné ochraně negarantuje právo všech držitelů dočasné ochrany libovolně se mezi různými členskými státy pohybovat, resp. postupně získávat dočasné ochrany ve vícero členských státech dle vlastní volby.
[5] Svou argumentaci podpořil krajský soud odkazy na judikaturu, zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022 - 46. Ani z čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie neplyne povinnost zajistit právo na opravný prostředek proti rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu ve smyslu čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně státnímu příslušníkovi třetí země, který již požívá dočasné ochrany v jiném členském státě. Státní příslušník třetí země, který požívá dočasné ochrany v jednom členském státě a který o tutéž ochranu žádá v jiném členském státě, nemá žádné právo zaručené právem Unie ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, které by mělo podle tohoto ustanovení podléhat soudní ochraně.
II. Řízení před Nejvyšším správním soudem a podání účastníků řízení
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel se domnívá, že výluka ze soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. je v rozporu s unijním právem, a proto je nutné jej neaplikovat. Krajský soud nesprávně posoudil, že odporuje čl. 29 směrnice o dočasné ochraně. Z čl. 8 téže směrnice pak stěžovateli plyne právo na udělení pobytového oprávnění z dočasné ochrany a odepření tohoto práva nelze vyloučit ze soudního přezkumu (čl. 47 Listiny základních práv EU). Stěžovatel odkazuje na rozsudky krajských soudů, podle kterých se citovaná výluka ze soudního přezkumu neuplatní pro rozpor s právem Unie. Závěry rozsudku č. j. 2 Azs 178/2022 - 46 má za překonané.
[8] Občané Ukrajiny mají možnost volby členského státu, v němž požádají o pobytové oprávnění na základě dočasné ochrany. Záznam v elektronickém systému EU o čerpání práv z dočasné ochrany v jiném členském státě může být i chybný (nebo jej může žalovaný chybně interpretovat). Pokud pak o žádosti není vedeno správní řízení, nemá cizinec žádnou možnost, jak se proti postupu žalovaného bránit. Nemůže obstát názor krajského soudu, že v případě sekundární žádosti nemůže dojít k vyloučení z dočasné ochrany. Bez soudního přezkumu nelze ověřit, zda tato situace nenastala. To, zda byla stěžovateli skutečně udělena dočasná ochrana v jiném členském státě, lze posoudit jedině v rámci věcného přezkumu žaloby. Čl. 29 směrnice o dočasné ochraně je třeba vztáhnout na všechny případy vyloučení cizince z dočasné ochrany, nikoliv jen na případy uvedené v čl. 28 směrnice.
[9] Ze směrnice o dočasné ochraně pak plyne jedině to, že cizinec může požívat výhod z dočasné ochrany pouze v jenom členském státě, ale neplyne z ní (s ohledem na výslovné vyloučení čl. 11), že by práva z dočasné ochrany nemohl čerpat také „druhožadatel“. Tedy i v případě, že cizinec již získal oprávnění k pobytu z dočasné ochrany v jiném členském státě, je členský stát povinen udělit mu povolení k pobytu. Osoby, které mají podle rozhodnutí Rady právo na získání práv z dočasné ochrany, musí mít možnost domáhat se soudní ochrany i v případě, že by jim nesvědčilo právo změnit stát pobytu. Podle stěžovatele postrádá výluka ze soudního přezkumu u „druhožadatelů“ smysl, neboť soud by musel fakticky meritorně (skutkově) přezkoumat důvody nepřijatelnosti žádosti a následně žalobu odmítnout pro výluku ze soudního přezkumu.
[10] Pokud podle krajského soudu z vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nelze dovodit povinnost udělit cizinci pobytové oprávnění, když jej již získal v jiném členském státě, uvádí stěžovatel, že takový cizinec nemá fakticky možnost setrvat na území jiného členského státu (jak tvrdí soud), jelikož v takovém případě nemá možnost zajistit si materiální podmínky. Pokud by pak stěžovatel zůstal na území ČR i po vypršení 90 dnů bezvízového pobytu, setrvával by zde nelegálně. Závěry krajského soudu odporují rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023 - 37. Směrnice nezapovídá změnu členského státu, v němž cizinec obdrží pobytové oprávnění na základě dočasné ochrany. Stěžovatel odkazuje na další prameny (např. sdělení Komise), z nichž plyne, že členské státy nemohou odmítnout poskytnutí oprávnění z dočasné ochrany státním příslušníkům Ukrajiny, kteří se přesunuli z jiného členského státu.
[11] Česká republika porušuje unijní závazky, čímž popírá smysl a účel přijetí úpravy dočasné ochrany, která má v konečném důsledku zabránit situaci, kdy vysídlená osoba nebude mít žádný členský stát, jenž by ji na svém území přijal. Tím dochází také k porušení zásady nenavracení.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jím zastávaný výklad § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. není v rozporu s dotčenými články směrnice o dočasné ochraně a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Čl. 29 omezuje okruh dotčených osob na ty, které jsou vyloučeny z dočasné ochrany dle čl. 28. Nejedná se o osoby, které již získaly oprávnění z dočasné ochrany v jiném členském státě.
[13] Podle žalovaného ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. cizince z dočasné ochrany nevylučuje. Pokud již byla žadateli poskytnuta dočasná ochrana v jiném členském státě, právo plynoucí z dočasné ochrany mu Česká republika neodjímá. Zákon č. 65/2022 Sb. upravuje otázky, které směrnice o dočasné ochraně neřeší (a zaplňuje tedy její mezery). Právo EU neupravuje zacházení s žádostmi poté, co již byla dočasná ochrana poskytnuta v jiném členském státě. Ze směrnice o dočasné ochraně plyne, že se má bránit druhotnému pohybu osob a požívání práv ve více členských státech současně. Cílem směrnice není umožnit druhotný pohyb a jejím účelem je naopak předejít zvýšenému administrativními náporu na členské státy.
[14] Z dohody o vyloučení čl. 11 směrnice o dočasné ochraně plyne pouze to, že členské státy nebudou neoprávněně pobývající cizince ze svého území navracet do členského státu, v němž požívají práva z dočasné ochrany. Z žádného ustanovení této směrnice neplyne, že by měli držitelé dočasné ochrany možnost libovolně měnit členské státy, kde budou používat práv z dočasné ochrany.
[15] Závěrem svého vyjádření žalovaný podotýká, že stěžovateli vrátil jeho žádost pro nepřijatelnost, ale nerozhodoval o povinnosti opustit území ČR či o jeho správním vyhoštění. K porušení zásady non-refoulement může dojít jen v případě, že by byl cizinec nucen navrátit se do země, kde mu hrozí určité nebezpečí. Takové důsledky však vyhodnocení stěžovatelovy žádosti jako nepřijatelné mít nemůže.
[16] Usnesením ze dne 17. 10. 2024, č. j. 1 Azs 217/2024 - 56, Nejvyšší správní soud přerušil řízení v této věci. Učinil tak v souladu s ustanovením § 48 odst. 3 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. Jiný senát totiž již usnesením ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023 - 37, předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se slučitelnosti institutu nepřijatelnosti žádostí o dočasnou ochranu a výluky ze soudního přezkumu s právem Unie.
[17] Soudní dvůr rozhodl dne 27. 2. 2025 rozsudkem ve věci C-753/23 (EU:C:2025:133; fiktivní jméno věci je Krasiliva). Usnesením ze dne 13. 3. 2025, č. j. 1 Azs 217/2024 - 58, proto Nejvyšší správní soud v souladu s § 48 odst. 6 s. ř. s. vyslovil, že se v řízení pokračuje.
[18] Stěžovatel v reakci na rozsudek Krasiliva uvedl, že z tohoto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že řízení ve věci dočasné ochrany nelze vyloučit ze soudního přezkumu. Stěžovatel zároveň žádá, aby se kasační soud vyjádřil také k věci samotné. Z dosavadní judikatury plyne, jak by měl krajský soud postupovat v této věci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024 - 28). V době podání žádosti již bylo stěžovatelovo oprávnění k pobytu v Portugalsku neplatné a žalovaný nezkoumal, zda oprávnění z dočasné ochrany v Portugalsku trvá. Ačkoliv z rozsudku Soudního dvora není zcela zřejmé, zda se úprava § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. příčí unijní úpravě, dle stěžovatele z něj vyplývá možnost druhotného pohybu v rámci Unie.
[19] Žalovaný se již k věci dále nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal usnesení krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost je důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud se totožnými otázkami, jako jsou nastoleny v nyní posuzovaném případě, zabýval již v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 - 42. V něm podrobně reagoval na argumentaci účastníků řízení, která byla obdobná jako námitky a vyjádření shrnutá shora. Nyní proto pro stručnost na tento rozsudek zcela odkazuje, a to zejména body 23 až 26, kde se zabýval výlukou ze soudního přezkumu dle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb.
[23] Nejvyšší správní soud konstatoval, že v rozsudku Krasiliva Soudní dvůr jednoznačně potvrdil právo osoby požívající dočasné ochrany na účinný prostředek nápravy před soudem proti postupu členského státu. Proto přehodnotil své závěry vyslovené dříve v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022 - 46. Výluka ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. není slučitelná s právem EU, neboť osobám požívajícím dočasné ochrany nepřípustně odepírá právo na účinný prostředek nápravy. Nelze ji proto aplikovat.
[24] Je třeba upozornit, že podle citovaného rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024 - 42 udělení „dočasné ochrany“ ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb. ve skutečnosti znamená poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady č. 2022/382 (jinými slovy členské státy udělují pouze oprávnění k pobytu z dočasné ochrany plynoucí), nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. Členské státy tak mají pouze omezenou možnost odepřít práva plynoucí z dočasné ochrany osobám, které ji v Unii požívají na základě rozhodnutí Rady č. 2022/382. Role členských států je omezena na ověření, zda daný žadatel skutečně spadá pod některou ze skupin osob vymezenou v citovaném prováděcím rozhodnutí, a následné vydání odpovídajících dokladů umožňujících přístup k čerpání dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany.
[25] Jakkoliv se Nejvyšší správní soud v tomto řízení zabýval otázkou, zda krajský soud mohl z důvodu výluky ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. odmítnout žalobu stěžovatele, a nemůže proto rozhodnout o důvodnosti žaloby, nelze odhlédnout od skutečnosti, že s posuzovanou otázkou spojili oba účastníci řízení také argumentaci, která je rozhodná pro posouzení merita věci. Obdobnými námitkami se Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku rovněž zabýval, a krajský soud proto v dalším řízení posoudí důvodnost žaloby v intencích těchto závěrů.
[26] Nejvyšší správní soud se v odkazovaném rozsudku zabýval otázkou, zda z práva EU plyne osobám požívajícím dočasné ochrany právo po dobu jejího trvání určovat (a to i opakovaně), v jakém členském státě jim budou ze strany členských států poskytována práva plynoucí z dočasné ochrany (viz body 35 až 70 rozsudku č. j. 1 Azs 174/2024 - 42). Jak by měl postupovat žalovaný v případech podání žádosti o přiznání oprávnění z dočasné ochrany za situace, kdy žadatel již získal příslušné oprávnění v jiném členském státě, rozebral Nejvyšší správní soud v bodě 78 odst. 4 téhož rozsudku. Kasační soud na ně z důvodu stručnosti toliko odkazuje, avšak tyto části jsou pro postup krajského soudu a žalovaného v nyní projednávané věci rovněž relevantní.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první, část věty před středníkem s. ř. s.); v něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku kasačního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Bude se žalobou věcně zabývat, a to v intencích shora odkazovaných závěrů.
[28] Krajský soud posléze v novém rozhodnutí o žalobě rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2025
Ivo Pospíšil
předseda senátu
Usnesení ze dne 10. 10. 2024
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila a soudkyň Lenky Kaniové a Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: P. L., zastoupen JUDr. Annou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 8. 2024, č. j. 52 A 42/2024 - 23,
takto:
Návrh žalobce ze dne 16. 9. 2024 na vydání předběžného opatření, jímž se nařizuje, že „žalovaný a Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, všechny odbory cizinecké policie a dále všechny orgány České republiky jsou povinni strpět pobyt stěžovatele na území České republiky a umožnit mu výkon práv a povinností, které by náležely cizinci s udělenou dočasnou ochranou, a to až do pravomocného skončení řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu ve věci kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 8. 2024, č.j. 52 A 42/2024 - 23 ", se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, kterým byla pro nepřípustnost odmítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal ochrany před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že žalovaný vrátil žalobci dne 29. 7. 2024 jeho žádost o dočasnou ochranu. Navrhoval vyslovení nezákonnosti tohoto zásahu a dále, aby soud zakázal žalovanému v něm pokračovat a nařídil mu obnovit stav před vrácením žalobcovy žádosti o dočasnou ochranu.
[2] Žalovaný označil žádost stěžovatele o udělení dočasné ochrany za nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), neboť stěžovateli již byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě Evropské unie (konkrétně v Portugalsku). Důvodem odmítnutí žaloby byla výluka ze soudního přezkumu v případě nepřijatelné žádosti podle § 5 odst. 2 lex Ukrajina.
[3] Společně s podáním kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal předběžné opatření, konkrétně aby žalovanému, Ředitelství služby cizinecké policie, všem odborům cizinecké policie a dále všem orgánům České republiky uložil povinnost strpět pobyt stěžovatele na území České republiky a umožnit mu výkon práv a povinností, které by náležely cizinci s udělenou dočasnou ochranou, po dobu řízení vedeného v této věci.
[4] Návrh stěžovatel zdůvodnil především obavou z uložení správního vyhoštění a zákazu vstupu, neboť momentálně pobývá na území České republiky na základě bezvízového styku na 90 dnů, ale poté se zde ocitne bez oprávnění k pobytu a bude mu hrozit zahájení řízení o vyhoštění dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). O dočasnou ochranu na území Portugalska požádala za stěžovatele jeho matka (jménem stěžovatele a bez jeho vědomí) v době, kdy byl ve vážném stavu po mozkové mrtvici a podstupoval zde léčbu. Po zotavení se stěžovatel vrátil na Ukrajinu, kde pracoval jako zubní lékař. Po raketovém útoku 300 m od jeho pracoviště stěžovatel vycestoval a požádal o dočasnou ochranu v České republice. Tuto zemi si vybral pro její kulturní a geografickou blízkost, je schopen se zde dorozumět a může zde pracovat jako zubní lékař, neboť má již domluvené místo na soukromé zubní klinice. Žádal o vízum za účelem strpění pobytu na území, ale nebylo mu uděleno. Stěžovatel nemá žádnou možnost, jak v České republice legálně setrvat.
[5] Stěžovatel dále upozorňuje, že pokud nebude v České republice legálně pobývat, nemůže zde ani legálně pracovat, a ještě mu hrozí finanční postih za nelegální pobyt. To by mělo tíživý dopad do jeho finanční sféry. V případě legálního zaměstnání by byl také zdravotně pojištěn. Možnost legálního zaměstnání v členském státě, kde požádal o dočasnou ochranu, je tudíž klíčová také z hlediska dopadů na jeho zdraví. V Portugalsku s ohledem na jazykovou bariéru nemůže získat zaměstnání ve své profesi. Méně kvalifikované zaměstnání pro něj může představovat zdravotní riziko, jelikož v průběhu jednoho roku prodělal dvě mozkové mrtvice. Navíc v České republice může komunikovat s lékaři v jazyce, který již nyní částečně ovládá a může se v něm rychle zdokonalit. Stěžovatel je uprchlíkem ze země v otevřeném válečném konfliktu, má zkušenost s následky raketového útoku, a je tedy pochopitelné, že po dvou prodělaných mozkových mrtvicích se snaží stabilizovat svou pobytovou situaci v zemi, kde má určitou vazbu a cítí se v ní bezpečně.
[6] Navrhované předběžné opatření je způsobilé řešit situaci stěžovatele tak, aby nemusel vycestovat z území České republiky před pravomocným skončením řízení o kasační stížnosti. Odkazuje na rozhodovací praxi krajských soudů a zdůrazňuje, že ve věci vedené pod sp. zn. 55 A 61/2023 u Krajského soudu v Plzni spatřoval soud újmu právě v hrozícím nelegálním pobytu a související hrozbě zahájení řízení o správním vyhoštění.
[7] Pokud jde o udělení dočasné ochrany v Portugalsku, uvádí stěžovatel, že zde pobýval pouze krátce a celou dobu strávil v nemocnici, zpočátku v bezvědomí. Nemá zde žádné konexe, zázemí, ani možnost obživy. O dočasnou ochranu sám nepožádal, a nyní se tedy fakticky jedná o první vědomé a záměrné vycestování z Ukrajiny, není v postavení osoby, která sama o dočasnou ochranu požádala a nyní chce přesídlit do jiného státu. Pokud jde o možný argument žalovaného, že přiměřenost vycestování stěžovatele by se zkoumala v řízení o správním vyhoštění, odkazuje stěžovatel analogicky na judikaturu týkající se odkladného účinku, podle které ani odkladný účinek nelze z tohoto důvodu odepřít a požadovat po cizinci, aby újmě předcházel nelegálním pobytem a vystavoval se riziku uložení správního vyhoštění.
[8] Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že s ohledem na předběžnou otázku položenou Soudnímu dvoru EU osmým senátem tohoto soudu ve věci 8 Azs 93/2023, bude po řadu měsíců, možná i let, v nejistém postavení. Odkazuje také na usnesení ze dne 16. 2. 2024, č. j. 4 Azs 3/2024 - 37.
[9] Žalovaný ve vyjádření k návrhu ze dne 20. 9. 2024 uvedl, že stěžovateli nehrozí vážná újma ve smyslu § 38 s. ř. s., neboť se nemusí vracet na Ukrajinu, ale může pobývat v Portugalsku, kde je stále držitelem dočasné ochrany, jak plyne z informací uvedených v databázi TPP – k tomu zaslal aktuální print screen z databáze TPP – Temporary Protection Platform (ke dni 20. 9. 2024, viz č. l. 34 spisu Nejvyššího správního soudu), podle něhož je stěžovatel evidován jako držitel dočasné ochrany. Stěžovatel tedy může pobývat v Portugalsku, a pokud chce být v České republice zaměstnán, může si požádat o zaměstnaneckou kartu prostřednictvím zastupiteského úřadu ve Lvově, který upouští od povinnosti osobního podání žádosti, pokud o to cizinec požádá. Důsledkem rozhodnutí o nepřijatelnosti žádosti o poskytnutí dočasné ochrany není povinnost opustit území ČR apod. Pokud by pak policie v případě stěžovatele rozhodovala o správním vyhoštění, pak u občanů Ukrajiny v drtivé většině případů vyslovuje překážku vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců a vydává dlouhodobé vízum za účelem strpění. Stěžovateli by tedy nehrozil návrat na Ukrajinu. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud nařídil všem orgánům veřejné moci, aby s ním jednaly, jako by dočasnou ochranu udělenou měl. Dle § 38 s. ř. s. však může soud uložit správnímu orgánu, aby něco vykonal, něčeho se zdržel či něco snášel. Nemůže mu však uložit, aby rozhodl určitým způsobem o žádosti o pobytové oprávnění. To, čeho se stěžovatel domáhá, je fakticky rovno udělení dočasné ochrany (včetně přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění, dávkám státní sociální podpory a přístupu na trh práce), což nelze založit předběžným opatřením.
[10] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. platí, že byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat. Pravomoc vydat předběžné opatření má i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti (viz podrobněji usnesení ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006-37, č. 910/2006 Sb. NSS).
[11] Ze znění zákona je zřejmé, že pro nařízení předběžného opatření musejí být splněny tři podmínky, a to (i) podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé, (ii) podání návrhu na vydání předběžného opatření a (iii) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu. První dvě podmínky stěžovatel splnil, a Nejvyšší správní soud se tak dále zabýval pouze podmínkou třetí, tedy otázkou, zda stěžovateli hrozí vážná újma, pro kterou je třeba zatímně upravit poměry účastníků, a to způsobem, jenž stěžovatel požaduje.
[12] Výkladem pojmu „vážná újma“ se Nejvyšší správní soud obecně zabýval v již citovaném usnesení č. j. Na 112/2006-37, podle kterého je tento pojem „nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]“. Potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků předběžným opatřením nastává „v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro faktická jednání či právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav“ (viz též usnesení tohoto soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 6 As 113/2017 - 61, bod 6; ze dne 18. 7. 2018, č. j. 2 Afs 104/2018 - 86, bod 13; ze dne 23. 11. 2020, č. j. 8 Afs 73/2019 - 80, bod 9; a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2974/14).
[13] V posuzovaném případě byla žádost stěžovatele o udělení dočasné ochrany ve smyslu lex Ukrajina vrácena jako nepřijatelná, neboť mu již byla dočasná ochrana udělena v Portugalsku. Tento závěr žalovaného byl založen na informacích z databáze TPP, vedené Evropskou komisí, v níž byl stěžovatel evidován jako držitel dočasné ochrany. Stěžovatel přitom spatřuje riziko vážné újmy v možných důsledcích hrozícího správního vyhoštění a nepříznivého vlivu na zdravotní stav kvůli nejistotě a finanční újmě popsaných výše v odst. [4] až [8] tohoto usnesení, neboť nemůže v České republice legálně dlouhodobě pobývat a vykonávat zaměstnání.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovateli hrozila vážná újma, jež by naplňovala výše citované předpoklady vymezené v usnesení č. j. Na 112/2006-37. Jak vyplývá z informací poskytnutých žalovaným, stěžovatel je stále veden v databázi TPP jako držitel dočasné ochrany v Portugalsku. Stěžovatel tak nemůže být nucen jako uprchlík vycestovat na Ukrajinu ani v případě uložení správního vyhoštění. Navíc vzhledem k současné bezpečnostní situaci na Ukrajině by ani nebylo možné, aby správní orgány uložily stěžovateli povinnost vycestovat do země původu [stěžovateli by mohlo být potenciálně vydáno pouze rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Stěžovateli nic nebrání vycestovat do země, kde mu již byla dočasná ochrana přiznána. Tvrdí sice, že v ČR má vazby, žádné konkrétní však nepopsal kromě příslibu zaměstnání. Naopak jeho matka (minimálně toho času) pobývala na území Portugalska, když se rozhodla řešit jeho zdravotní stav po mozkové mrtvici. S tamním zdravotním systémem má již zkušenost a v Portugalsku mu zjevně byla poskytnuta náležitá lékařská péče. Bezprostřední vážná újma v návaznosti na zdravotní stav tudíž stěžovateli nevydáním předběžného opatření nehrozí. Stěžovatel poukazuje na mozkové příhody, které ho postihly v roce 2023. Netvrdí však, že by jeho současný zdravotní stav nebyl stabilní, či že by mu hrozila bezprostřední újma na životě či zdraví v důsledku cesty do Portugalska či pobytu tam.
[15] Poukazuje-li stěžovatel na horší podmínky pro pracovní uplatnění v Portugalsku, jedná se o pouhé spekulace, neboť z ničeho neplyne, že by stěžovatel nebyl schopen zajistit si v Portugalsku obživu, která by neměla nepříznivý vliv na jeho zdravotní stav. Stejně tak je spekulativní, že nejistota spojená s osudem jeho žádosti v České republice může jeho zdravotní stav zhoršit. Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje stěžovatelova tvrzení, že měl vážné zdravotní komplikace, a rozumí tomu, že by rád stabilizoval svou životní situaci, nicméně to, že pobyt v České republice vnímá subjektivně jako bezpečnější a komfortnější z hlediska pracovních podmínek, neznamená, že mu hrozí vážná újma, když aktuálně nebude moci setrvat a legálně pracovat na území České republiky.
[16] Jakkoliv může být pobyt v Portugalsku pro stěžovatele méně komfortní, nejedná se o takovou újmu, aby odůvodňovala vydání předběžného opatření, zejména pak v takovém rozsahu, jak stěžovatel navrhuje. Stěžovatel nepožaduje pouze, aby mohl v České republice setrvat do rozhodnutí o kasační stížnosti, ale domáhá se vydání předběžného opatření, které by fakticky a plně nahradilo přiznání dočasné ochrany (byť po dobu vedení řízení u Nejvyššího správního soudu). Jak však soud již výše uvedl, popsaná újma nedosahuje takové intenzity, aby návrhu stěžovatele vyhověl.
[17] Stěžovatel se dovolává usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2024, č. j. 4 Azs 3/2024 - 37, kterým došlo k uložení předběžného opatření za situace, kdy byl stěžovatel rovněž držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie. Nicméně v této věci se jednalo o nezletilou osobu bez doprovodu, tedy osobu zranitelnou, která by v důsledku vycestování musela přerušit již zahájené studium na střední škole. Nadto předběžné opatření spočívalo pouze v uložení povinnosti správnímu orgánu strpět pobyt stěžovatele na území České republiky. Nyní posuzovaná situace je tudíž značně odlišná. Závěry judikatury týkající se odkladného účinku, na které stěžovatel rovněž odkazuje, se týkají stěžovatelů, kteří nemohli legálně pobývat v jiném členském státě Evropské unie.
[18] Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že o dočasnou ochranu v Portugalsku nepožádal, resp. nebylo jeho vůlí ji v této zemi získat, není tato skutečnost relevantní pro posouzení újmy, která by stěžovateli mohla hrozit.
[19] Lze tedy uzavřít, že stěžovatel je držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie a Nejvyšší správní soud neshledal v jeho případě hrozbu takové újmy, která by měla vést ke strpění jeho pobytu na území České republiky ve formě předběžného opatření (srov. obdobně například usnesení NSS ze dne 25. 10. 2023, č. j. 3 Azs 222/2023 - 33); již vůbec pak nelze vydat předběžné opatření s takovými účinky, které by fakticky a plně nahrazovaly udělení dočasné ochrany.
[20] Nejvyšší správní soud tedy v projednávané věci neshledal naplnění třetí podmínky, totiž že by stěžovateli hrozila natolik vážná újma, pro kterou by bylo třeba přistoupit k zatímní úpravě poměrů účastníků.
[21] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že výše uvedené závěry nepředjímají výsledek řízení o kasační stížnosti, neboť nyní byla posuzována pouze otázka, zda stěžovateli hrozí tvrzená újma, nikoli zda byly dány důvody pro odmítnutí žaloby.
[22] Nejvyšší správní soud proto návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2024
Ivo Pospíšil
předseda senátu