Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZrušeno6× citovánoSb. NSSPrávo EU

Spisová značka

10 Ads 262/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 20. 7. 2022Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 10 Ads 262/2020-98Právní moc: 21. 7. 2022Oblast: ZaměstnanostZpravodaj: KÜHN Zdeněk, prof. JUDr.Ph.D., LL.M., S.J.D.ECLI:CZ:NSS:2022:10.Ads.262.2020.98
Další údaje
Předmět řízení: Zaměstnanost: ochrana zaměstnanců při platební neschopnosti; uspokojení mzdových nároků; souběh funkcí
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
T. P(jiný účastník)
Žalovaný:
Ministerstvu práce a sociálních věcí(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • k § 3 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Fyzická osoba (anonymizováno)- stěžovatel
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Ministerstvo práce a sociálních věcí- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Ministerstvo práce a sociálních věcí- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

Zaměstnanost

Právní věta

Úřad práce nemůže vyloučit žadatele o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, z pojmu „zaměstnanec“ podle § 3 písm. a) téhož zákona jen proto, že žadatel byl v rozhodném období jak ředitelem obchodní společnosti, tak členem jejího statutárního orgánu. Tzv. souběh funkcí, jak jej definuje judikatura Nejvyššího soudu (naposled rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, č. 35/2019 Sb. rozh. obč.), proto nemůže sám o sobě sloužit k vyloučení žadatele ze systému zavedeného citovaným zákonem a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 20. 7. 2022

Plný text

Předpisy:

k § 3 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů

ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele

Prejudikatura: nálezy Ústavního soudu č. 171/2016 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 190/15), č. 140/2018 Sb. ÚS (sp. zn. III. ÚS 669/17); č. 13/1995 Sb. rozh. obč. NS, č. 35/2019 Sb. rozh. obč.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022, čj. 10 Ads 262/2020-98)

Věc:T. P. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o uspokojení mzdových nároků, o kasační stížnosti žalobce.

V nynější věci se Nejvyšší správní soud zabývá otázkou tzv. „souběhu funkcí“ zaměstnance obchodní společnosti a člena jejího statutárního orgánu. Konkrétně Nejvyšší správní soud řeší, jak tento souběh ovlivňuje právo zaměstnance požádat o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., který implementuje směrnici 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele.

Žalobce je předseda představenstva a bývalý zaměstnanec společnosti ARANEA TECHNOLOGY a.s. Pro tuto společnost pracoval jako zaměstnanec od roku 2010. Od roku 2017 (po změně dosavadní pracovní smlouvy) pracoval jako její ředitel. Zhruba ve stejné době se stal předsedou jejího představenstva. ARANEA TECHNOLOGY se ale v roce 2018 dostala do platební neschopnosti. Žalobce proto požádal úřad práce o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb. za měsíce červenec až září 2018, které neuspokojila společnost ARANEA TECHNOLOGY jako jeho tehdejší zaměstnavatel.

Úřad práce žalobcovu žádost podle § 9 odst. 6 zákona č. 118/2000 Sb. zamítl, jelikož nepovažoval žalobce za zaměstnance ve smyslu § 3 písm. a) tohoto zákona. Podle úřadu práce se zákon na žalobce vůbec nevztahoval. Žalobce se odvolal k žalovanému, který závěry úřadu práce potvrdil a odvolání zamítl. Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu k Městskému soudu v Praze. Ani městský soud však žalobce nepovažoval za „zaměstnance“ podle zákona č. 118/2000 Sb., proto žalobu zamítl.

Oba správní orgány i městský soud vyšly ve své argumentaci z judikatury Nejvyššího soudu k tzv. souběhu funkcí. Nynějším rozsudkem ale Nejvyšší správní soud použití dosavadní judikatury k této otázce ve věcech náhrady mzdových nároků v režimu zákona č. 118/2000 Sb. vylučuje.

Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Závěr městského soudu ohledně souběhu funkcí považoval za nesprávný hned z několika důvodů. Jednak namítal, že ho členství v představenstvu společnosti neopravňovalo k samostatnému řízení společnosti ani k jejímu samostatnému vedení. Představenstvo totiž rozhoduje ve sboru, většinou hlasů. Městský soud ale chybně dovodil, že ve společnosti došlo k tzv. horizontální delegaci, rozdělení obchodního vedení na části (za alespoň jednu z nich měl podle kasační argumentace stěžovatel odpovídat, pozn. NSS). Stěžovatel nadto v klíčovém období nepracoval pro společnost jako její ředitel, ale jako projektový manažer či stavbyvedoucí.

Městský soud také podle stěžovatele přehlédl, že jeho pracovní poměr se společností ARANEA TECHNOLOGY trval již před zvolením do představenstva. Z žádného dokumentu (tím méně z dodatku k pracovní smlouvě) přitom neplyne, že by stěžovatel chtěl dosavadní pracovněprávní vztah se společností nahradit vztahem obchodněprávní povahy, případně že takový obchodněprávní vztah zamýšlel (alespoň) podřadit pod režim zákoníku práce. Stěžovatel trval na tom, že mezi ním a společností existovaly dva na sobě nezávislé právní vztahy.

Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Zákon č. 118/2000 Sb. nemůže být použit k tomu, aby soukromé subjekty přenášely své podnikatelské neúspěchy na stát. Nárok stěžovatele byl podle něj účelový. Stěžovatel se jako člen (a předseda) představenstva na obchodním vedení podílel. Zároveň stěžovatel nepředložil žádný dokument, podle kterého by od července do září 2018 byl zaměstnancem ARANEA TECHNOLOGY – podle žalovaného se totiž stěžovatelův pracovněprávní vztah ke společnosti změnil (dodatkem ke smlouvě a změnou vykonávané práce) na obchodněprávní. Jakýkoli výkon pozice stavbyvedoucího či projektového manažera musel probíhat nad rámec dosavadních ujednání se společností.

Tento případ měl důležitý unijní rozměr. Zákon č. 118/2000 Sb. totiž v českém právu provádí již citovanou směrnici 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele. Usnesením ze dne 11. 2. 2021, čj. 10 Ads 262/2020-34, Nejvyšší správní soud předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně výkladu dvou článků směrnice a řízení v této věci přerušil.

Sedmý senát Soudního dvora rozhodl o předložené předběžné otázce rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, C-101/21, HJ. Vyslovil následující závěr:

Článek 2 odst. 2 a čl. 12 písm. a) a c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1794 ze dne 6. října 2015, musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž platí, že osoba, která na základě pracovní smlouvy platné z hlediska vnitrostátního práva vykonává souběžně funkce ředitele a člena statutárního orgánu obchodní společnosti, nemůže být kvalifikována jako zaměstnanec ve smyslu této směrnice, a že se tudíž záruky upravené touto směrnicí nemohou na tuto osobu vztáhnout.

Tím odpadla překážka řízení a předseda senátu podle § 48 odst. 6 s. ř. s. usnesením vyslovil, že se v řízení pokračuje. K R. S. dvora se vyjádřil pouze žalovaný. R. S. dvora nelze podle něj v nynější věci „zcela aplikovat“. Rozsudek prý počítal s tím, že stěžovatel byl v pracovněprávním vztahu. Žalovaný k tomu odkázal na čl. 2 odst. 2 směrnice (právě ten však Soudní dvůr v rozsudku vykládal, pozn. NSS), podle kterého se směrnice nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definici pojmu „zaměstnanec“. Citoval z argumentace městského soudu a zopakoval, že stěžovatel nemohl platně uzavřít pracovní smlouvu s ARANEA TECHNOLOGY. Důvodem neplatnosti pracovní smlouvy přitom není jen samotný souběh pracovního poměru a funkce ve statutárním orgánu, ale též to, že podle smlouvy měl stěžovatel vykonávat právě obchodní vedení společnosti. Závěrem žalovaný připomněl, že účelem zákona č. 118/2000 Sb. není přenášet podnikatelské neúspěchy soukromých subjektů na stát. Zdůrazňuje, že jediným akcionářem ARANEA TECHNOLOGY je kyperská společnost, není proto možné dohledat, která fyzická osoba měla „značný vliv“ na činnost zaměstnavatele podle čl. 12 písm. c) směrnice.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

[14] Pro přehlednost Nejvyšší správní soud rozdělil odůvodnění do následujících částí. Nejprve shrnuje dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (IV. A.). Dále Nejvyšší správní soud podrobněji rozebírá skutkové okolnosti nynější věci a rozhodnutí obou správních orgánů a městského soudu (IV. B.). Poté následuje rozbor R. S. dvora, který vylučuje použití dosavadní české judikatury o souběhu funkcí pro oblast směrnice 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (IV. C.).

IV. A. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu k „souběhu funkcí“

[15] Důsledky tzv. souběhu funkcí člena statutárního orgánu a zároveň zaměstnance obchodní korporace nejsou toho času v českém právu zákonem výslovně upraveny (naposled tomu tak bylo za účinnosti obchodního zákoníku po novele provedené zákonem č. 351/2011 Sb.). Dlouhodobě je však dotváří judikatura českých soudů, především pak Nejvyššího soudu (kterou v různých podobách Nejvyšší správní soud doposud přebíral).

[16] Za základní kámen judikatury civilních soudů k souběhu funkcí je považován již letitý rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, č. 13/1995 Sb. rozh. obč. Vrchní soud v něm (na podkladu tehdejší právní úpravy) dovodil, že výkon funkce statutárního orgánu (či jeho člena) sám o sobě nebrání vzniku pracovněprávního poměru k téže společnosti a taková pracovní smlouva není neplatná. Výjimkou byly případy, kdy měla pracovní smlouva pokrývat samotný výkon funkce statutárního orgánu: „činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem […] právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů“.

[17] Judikatura Nejvyššího soudu na rozsudek vrchního soudu navázala. Postupem času se ustálila na názoru, že pracovní smlouvy (či jiné smlouvy v pracovněprávních vztazích) uzavírané či trvající za souběhu funkcí byly neplatné pro rozpor se zákonem. To však jen tehdy, pokud podle nich měli zaměstnanci vykonávat „stejnou činnost“ jako ve funkci členů statutárního orgánu (srov. např. později Ústavním soudem přezkoumávané usnesení NS ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2390/2014, a rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1781/2012). Zmíněnou „stejnou činnost“ jako členové statutárního orgánu podle tohoto výkladu vykonávali typicky generální ředitelé společností. Oproti tomu např. náplň pozic „výrobně technického náměstka generálního ředitele“ nebo „obchodního ředitele“ již byla pro Nejvyšší soud dostatečně odlišná od činnosti statutárního orgánu. Smlouvy na tyto pozice tedy ponechal v platnosti a členové statutárních orgánů se na jejich základě považovali za zaměstnance svých společností (srov. rozsudky ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014; Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že v druhé citované věci měl Nejvyšší soud k dispozici zcela přesný popis činnosti obchodního ředitele a teprve po jeho prozkoumání došel k tomu, že nešlo o funkci překrývající se s činností člena představenstva).

[18] Proti judikatuře Nejvyššího soudu v případech vykonávání „stejné činnosti“ na základě pracovní smlouvy se však postavil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15 (č. 171/2016 Sb. ÚS), věc Ing. G.. Ústavní soud zdůraznil, že zákaz uzavírání těchto smluv – tedy omezení soukromoprávního jednání – není v českém právu upraven zákonem. Byl dovozen až soudy, které však mohou právo dotvářet jen v omezené míře. Ústavní soud proto podrobil tento způsob dotváření práva (jdoucí proti zájmům soukromých osob) obzvláště přísnému ústavnímu přezkumu (srov. bod 34 nálezu). Ústavní soud odmítl dosavadní argumentaci Nejvyššího soudu, že činnost spadající do působnosti statutárního orgánu obchodní korporace není možné vykonávat v pracovněprávním vztahu či v režimu podřízeném zákoníku práce. Zdůraznil, že zákoník práce výslovně nezakazuje členovi statutárního orgánu vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu (bod 45 nálezu). V takovém případě se mají podobné smlouvy vykládat především podle úmyslu stran. Výklad má respektovat jejich právo na svobodné jednání a zásadu, že smlouvy je třeba dodržovat (body 47 a 48 tamtéž). Ústavní soud též odmítl způsob, kterým zákaz souběhu funkcí dosud soudy odůvodňovaly s pomocí práva obchodních korporací. Odkázal mimo jiné na to, že člen statutárního orgánu může část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné osoby, včetně zaměstnanců společnosti. Rozsah takového pověření je přitom v zásadě vnitřní věcí společnosti. Dosavadní odůvodnění Nejvyššího soudu označil Ústavní soud za nedostatečná. Rozhodl, že soudy mohou prohlásit tyto smlouvy za neplatné jen v případě, že přednesou „obzvláště přesvědčivé argumenty“ pro takový postup (body 54 a 55 nálezu).

[19] Na nález I. ÚS 190/15 reagoval Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, č. 35/2019 Sb. rozh. obč., věc MIDESTA. Dle současného výkladu tak v bodě [17] zmíněné pracovní smlouvy nejsou automaticky považovány za neplatné a smluvní strany mohou (v určitém rozsahu) smlouvu podřídit režimu zákoníku práce. Nejvyšší soud však nadále trvá na tom, že při tzv. souběhu funkcí člen statutárního orgánu nemůže být považován za zaměstnance obchodní korporace: „ani tehdy, ‚podřídí-li‘ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací“ (31 Cdo 4831/2017, MIDESTA, bod 38). Tyto závěry platí též v případě, kdy „člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou ‚manažerskou‘ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu“ (tamtéž, bod 39).

[20] Nejvyšší soud tento výklad zdůvodňuje tím, že je to právě statutární orgán a jeho členové, kdo řídí činnost obchodní korporace. Člen statutárního orgánu tak nemůže ani na základě pracovní smlouvy vykonávat činnosti spadající do náplně jeho funkce (tj. do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Tento pozměněný výklad však ještě Ústavní soud přímo nepřezkoumával [Ústavní soud dosud jen potvrdil nález I. ÚS 190/15, ale kromě malé zmínky o změně judikatury Nejvyššího soudu ji blíže nekomentoval; viz k tomu nález ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17 (č. 140/2018 Sb. ÚS), rovněž ve věci ústavní stížnosti Ing. G., body 37 a 40].

IV. B. Okolnosti nynější věci a použití judikatury k souběhu funkcí správními orgány a městským soudem

[21] Stěžovatel v listopadu 2018 požádal úřad práce o uspokojení svých mzdových nároků za měsíce červenec až září 2018, které neuspokojila ARANEA TECHNOLOGY jako jeho tehdejší zaměstnavatel. Celkem žádal o proplacení nároků ve výši 602 608 Kč (za červenec a srpen 2018 žádal vždy o zhruba 100 000 Kč, za září 2018 o čtyřnásobek).

[22] Stěžovatel od roku 2010 na základě pracovní smlouvy pracoval pro ARANEA TECHNOLOGY jako zaměstnanec na pozici projektant. Jedinou doloženou změnou této pracovní smlouvy je dodatek k pracovní smlouvě z 24. 9. 2017, kterým stěžovatel a společnost změnili s účinností od 1. 10. 2017 druh vykonávané práce na „ředitel společnosti“ (bez bližšího určení či popisu práce). V roce 2017 byl stěžovatel též zvolen předsedou představenstva ARANEA TECHNOLOGY – tím je ode dne 20. 9. 2017.

[23] K žádosti předložené úřadu práce stěžovatel doložil výplatní listy za měsíce červenec až září 2018, oznámení ze dne 30. 9. 2018 o okamžitém zrušení pracovního poměru z důvodu nevyplacení mzdy, potvrzení o délce zaměstnání a několik dalších dokladů o délce zaměstnání (potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení podpory v nezaměstnanosti, evidenční list důchodového pojištění a potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti). Kromě dodatku k pracovní smlouvě ale žádný z těchto dokumentů nezmiňuje druh práce, který stěžovatel v klíčovém období pro společnost vykonával.

[24] Úřad práce, žalovaný i městský soud se shodli, že stěžovatel v rozhodném období pro společnost ARANEA TECHNOLOGY pracoval jako její ředitel a že náplní jeho práce bylo obchodní vedení společnosti. Proto mu nemohl ke společnosti ARANEA TECHNOLOGY vzniknout pracovní poměr. Jak úřad práce, tak žalovaný založili rozhodnutí pouze na existenci souběhu funkcí u stěžovatele; odkazovali především na rozsudek Nejvyšší správní soud ze dne 9. 12. 2010, čj. 3 Ads 119/2010-58, který přebíral tehdejší judikaturu Nejvyššího soudu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přímo (s citací rozsudku 31 Cdo 4831/2017, MIDESTA) uvedl, že stěžovatel „uzavřel tzv. pracovní smlouvu způsobem, který je dle výše zmíněné judikatury soudu neplatný“ (srov. s. 5 rozhodnutí). Rovněž městský soud postavil rozsudek především na existenci souběhu funkcí (nad rámec toho jen vypořádal dvě vedlejší námitky stěžovatele a odkázal také na novější judikaturu Nejvyššího správního soudu v podobě rozsudku ze dne 10. 10. 2012, čj. 9 Afs 33/2012-35).

[25] Právě důsledky toho, že u stěžovatele došlo k tzv. souběhu funkcí, jsou pro nynější věc zásadní. Zbylé kasační námitky stěžovatele jsou totiž nedůvodné. V prvé řadě se Nejvyšší správní soud shoduje s žalovaným i městským soudem, že z podkladů ve spisu nelze dojít k tomu, že by stěžovatel ve skutečnosti vykonával pro společnost ARANEA TECHNOLOGY práci projektového manažera či stavbyvedoucího. Nic na tom nemění, že byl stěžovatel takto označen na některých písemnostech, které v průběhu řízení před žalovaným (navíc opožděně) dodal. Podstatné pro nynější věc jsou podklady, které přiložil k žádosti o uspokojení mzdových nároků, především pak pracovní smlouva s dodatkem z roku 2017. Stejně tak Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem (blíže především body 27 a 32), že náplní stěžovatelovy práce bylo obchodní vedení společnosti. Pokud jde o argumentaci ohledně role stěžovatele v představenstvu společnosti, resp. údajného rozdělení řídících funkcí ve společnosti, není zcela jasné, kam stěžovatel směřuje. Z napadeného rozsudku neplyne, že by snad městský soud nějak „presumoval horizontální delegaci pravomocí“ v představenstvu ARANEA TECHNOLOGY – naopak, městský soud vycházel z toho, že představenstvo rozhoduje jako kolektivní orgán (srov. právě bod 26 napadeného rozsudku, na který odkazuje stěžovatel).

[26] Podle § 1a zákona č. 118/2000 Sb. má každý zaměstnanecprávo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Podle § 3 písm. a) se pro účely tohoto zákona „zaměstnancem“ rozumí fyzická osoba, s níž zaměstnavatel sjednal pracovní poměr, dohodu o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo dohodu o pracovní činnosti, na základě kterých jí vznikly v rozhodném období mzdové nároky nevyplacené zaměstnavatelem.

[27] Zákon č. 118/2000 Sb. současně v § 2 pamatuje na několik případů, na které se nevztahuje. Zákon se např. nevztahuje na tzv. vyslané pracovníky či některé zaměstnance agentur práce. Podle § 2 odst. 3 se nevztahuje též na zaměstnance, který byl v rozhodném období zaměstnancem zaměstnavatele, který je v platební neschopnosti, a současně v tomto rozhodném období byl jeho statutárním orgánem nebo členem jeho statutárního orgánu a měl u tohoto zaměstnavatele nejméně poloviční majetkovou účast.

[28] Dopad současného (ale vlastně i jakéhokoli dřívějšího) právního názoru Nejvyššího soudu na žádosti podle zákona č. 118/2000 Sb. je jasný: výše popsaný souběh funkcí sám o sobě vylučuje (případného) žadatele z působnosti zákona č. 118/2000 Sb. A to bez ohledu na to, zda měl žadatel jakýkoli podíl na úpadku společnosti, zda byl současně společníkem či akcionářem (a s jakým podílem) nebo zda na společnost vykonával vliv jiným způsobem.

[29] Zcela konkrétně takto právní názor velkého senátu ve věci 31 Cdo 4831/2017, MIDESTA, Nejvyšší soud použil v rozsudku ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 21 ICdo 173/2017. V této věci posuzoval Nejvyšší soud totožnou otázku, jakou nyní řeší Nejvyšší správní soud, pouze tak činil nikoli přímo ve sporu mezi žadatelem podle zákona č. 118/2000 Sb. a úřadem práce (potažmo žalovaným), ale v rámci insolvenčního sporu. Podle Nejvyššího soudu nemůže být statutární orgán obchodní korporace, který měl uzavřenou pracovní smlouvu pro činnost, která se obsahově překrývala s náplní činnosti statutárního orgánu, považován za „zaměstnance“ podle § 3 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb. Jak však Nejvyšší správní soud vysvětluje níže, takový výklad směrnice 2008/94/ES Soudní dvůr rozsudkem C-101/21 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele popřel, proto již do budoucna nemůže obstát*).

IV. C. Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 5. 2022, C-101/21, a jeho dopad na nynější věc

[30] Směrnice 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele upravuje systém ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, který v unijním právu funguje již od 80. let minulého století. Tzv. sociálním cílem směrnice je zajistit „všem zaměstnancům minimální ochranu na unijní úrovni v případě platební neschopnosti zaměstnavatele úhradou nesplacených pohledávek vyplývajících z pracovních smluv nebo pracovních poměrů a týkajících se odměny za dané období“ (bod 34 R. S. dvora C-101/21). Právě tuto směrnici provádí zákon č. 118/2000 Sb., který dává zaměstnancům, jejichž zaměstnavatel se ocitne v platební neschopnosti, možnost u úřadu práce požádat o proplacení mzdových nároků až za tři měsíce platební neschopnosti zaměstnavatele.

[31] Současně ale směrnice na několika místech omezuje svou působnost či vytváří výjimky z výše uvedeného systému. Právě proto předložil Nejvyšší správní soud Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně výkladu směrnice a možnosti použít i v působnosti zákona č. 118/2000 Sb. stávající judikaturu k souběhu funkcí.

[32] V rozsudku C-101/21 se nejprve Soudní dvůr věnoval čl. 2 odst. 2 směrnice, podle kterého se směrnice nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice pojmů „zaměstnanec“, „zaměstnavatel“, „odměna“, „nabytá práva“ a „nabývaná práva“. Směrnice sama pojem „zaměstnanec“ nedefinuje a zdánlivě nechává členským státům prostor k tomu, aby použily vlastní definici tohoto pojmu. Jak však Soudní dvůr upozornil, prostor pro uvážení členských států v této otázce není neomezený. Naopak, čl. 2 odst. 2 směrnice je nutné vykládat ve světle sociálního cíle směrnice: „členské státy nemohou výraz ‚zaměstnanec‘ definovat podle vlastní volby tak, že by byl ohrožen sociální cíl uvedené směrnice“ (bod 34 rozsudku). Soudní dvůr tak potvrdil názor, který již vyslovil ve věci Tümer (rozsudek ze dne 5. 11. 2014, Tümer, C-311/13, bod 42).

[33] Se sociálním cílem směrnice by bylo především v rozporu, pokud by členský stát zbavil ochrany poskytované směrnicí osoby, kterým vnitrostátní právní úprava obecně přiznává postavení zaměstnanců a které mají vůči zaměstnavateli mzdové nároky ve smyslu směrnice (bod 35 rozsudku). Tento názor opět plyne již z věci Tümer, ve které Soudní dvůr hovořil o osobách, kterým právo členského státu zpravidla přiznává postavení zaměstnance (Tümer, bod 45). Nejvyšší správní soud pro pořádek dodává, že tímto rozdílem ve formulaci Soudní dvůr nezamýšlel jakoukoli změnu svého názoru – jde jen o nedůslednost českého překladu rozsudku (angl. verze obou rozsudků zní: „to whom national legislation generally attributes the status of employees“, francouzská: „auxquelles la réglementation nationale reconnaît généralement la qualité de travailleurs salariés“). Nejvyšší správní soud též dodává, že v nynější věci plyne „zbavení ochrany“ teprve z ustálené judikatury českých soudů. Ve věci Tümer naopak vylučoval určitou skupinu osob – cizince neoprávněně pobývající v Nizozemsku – z definice pojmu „zaměstnanec“ přímo nizozemský zákon o zaměstnanosti (Tümer, bod 17).

[34] Na základě výše uvedeného došel Soudní dvůr k tomu, že „skutečnost, že určitá osoba vykonávající funkci ředitele obchodní společnosti je rovněž členem jejího statutárního orgánu, tedy sama o sobě neumožňuje presumovat nebo vyloučit ani existenci pracovního poměru ani kvalifikaci této osoby jako zaměstnance ve smyslu směrnice 2008/94“ (bod 36).

[35] Dále se Soudní dvůr zabýval výkladem čl. 12 písm. a) a c) směrnice 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele. Podle čl. 12 se směrnice nedotýká možnosti členských států přijmout nezbytná opatření, aby se zamezilo zneužívání [čl. 12 písm. a)] a odmítnout nebo omezit povinnost uhradit pohledávky podle článku 3 nebo záruční povinnost podle článku 7 v případě, že zaměstnanec byl sám nebo společně se svými blízkými příbuznými vlastníkem podstatné části podniku nebo provozovny zaměstnavatele a měl značný vliv na činnosti tohoto podniku nebo provozovny [čl. 12 písm. c)].

[36] Nutno dodat, že čl. 12 písm. a) a c) netvoří jediné výjimky z ochrany poskytované směrnicí, jedná se však o jediné výjimky, které podle Nejvyššího správního soudu byly v nynější věci relevantní. Kromě výše zmíněných umožňuje odmítnout či omezit úhradu pohledávek např. čl. 12 písm. b), a to na základě zvláštních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a společných zájmů vyjádřených v tajné dohodě mezi nimi. O žádné takové tajné dohodě mezi stěžovatelem a společností ARANEA TECHNOLOGY však Nejvyššímu správnímu soudu není ze správního spisu nic známo.

[37] K možnosti členských států přijmout nezbytná opatření k zamezení zneužívání podle čl. 12 písm. a) směrnice Soudní dvůr uvedl, že se jedná o výjimku z obecného pravidla, která musí být vykládána restriktivně (bod 40 rozsudku C-101/21). Byť připustil, že judikatura k souběhu funkcí vychází z logiky, která je vlastní i čl. 12 písm. a) směrnice (má za cíl zamezit úhradě mzdových nároků v situaci, kdy za platební neschopnost může být byť zčásti odpovědný právě žadatel), její použití ve stávající podobě vyloučil. Judikatura k souběhu funkcí totiž zakládá nevyvratitelnou a obecnou domněnku o zneužití práva v tom smyslu, že daná osoba ve skutečnosti společnost řídí – takovou domněnku však podle unijního práva nelze připustit (body 42 a 43 R. S. dvora).

[38] Naopak s implicitní (a patrně nevyvratitelnou) domněnkou pracuje výjimka v čl. 12 písm. c) směrnice, který ji však upravuje výslovně a konkrétně. Tato výjimka stojí na tom, že „že zaměstnanec, který vlastnil podstatnou část předmětného podniku a zároveň měl značný vliv na jeho činnosti, může být z tohoto důvodu zčásti odpovědný za platební neschopnost tohoto podniku“ (bod 45 rozsudku C-101/21).

[39] Výše uvedené závěry Soudního dvora tedy vylučují použití stávající judikatury Nejvyššího soudu (převzaté též do judikatury Nejvyššího správního soudu) na nynější věc.

[40] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že již z nálezu I. ÚS 190/15 plyne, že smlouva, kterou stěžovatel uzavřel se společností ARANEA TECHNOLOGY a která podle něj zůstává i po změně druhu práce na „ředitel společnosti“ pracovní smlouvou, nemůže být pro souběh funkcí neplatná. To koneckonců uznává i aktuální judikatura Nejvyššího soudu (viz bod [19]). Naopak, žalovaný chybně v napadeném rozhodnutí citoval část rozsudku Nejvyššího soudu, ve které Nejvyšší soud pouze rekapituloval svou dosavadní judikaturu – právě závěr o neplatnosti smluv při souběhu funkcí ale výslovně ve věci 31 Cdo 4831/2017, MIDESTA, překonal.

[41] Souběh funkcí podle dosavadní české judikatury v podstatě ad hoc vyjímá stěžovatele z působnosti zákona č. 118/2000 Sb. To však Soudní dvůr v rozsudku C-101/21 vyloučil. Nic na tom podle Nejvyššího správního soudu nemění ani to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře neformuluje přímo výluku ze zákona č. 118/2000 Sb., ale že vztah, který stěžovatel se společností ARANEA TECHNOLOGY zamýšleli jako pracovněprávní (podle tvrzení stěžovatele), „mění“ na vztah obchodněprávní. V opačném případě by totiž výklad čl. 2 odst. 2 směrnice provedený Soudním dvorem v podstatě ztrácel smysl – z působnosti směrnice (mimo stanovené případy) by tak bylo možné nepřímo vyjmout celou řadu situací v rozporu se sociálním cílem směrnice (Nejvyšší správní soud též stranou dodává, že během řízení o předběžné otázce navrhnul jeden z účastníků tohoto řízení, aby existence či neexistence pracovního poměru byla ad hoc přezkoumána v každém jednotlivém případě – tuto možnost však Soudní dvůr vůbec nepřipustil).

[42] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že problematické v nynější věci je, že judikatura, kterou použily oba správní orgány i městský soud, funguje automaticky, do značné míry bez ohledu na konkrétní problém či důsledky souběhu funkcí. Na to koneckonců upozornil i Soudní dvůr především při výkladu čl. 12 písm. a) směrnice (viz výše bod [37]). Soud pochopitelně souhlasí s žalovaným, že zákon č. 118/2000 Sb. nemá sloužit k přenášení podnikatelských neúspěchů na stát, resp. že nemá sloužit k vyplácení jakýchsi „zlatých padáků“ těm, kteří mají na úpadku společnosti svůj díl. Jak ale plyne z R. S. dvora – výjimky z ochrany poskytované směrnicí musí zapadat do systému, který zavedla. Není tedy možné automaticky na základě souběhu funkcí vyloučit stěžovatele z působnosti zákona č. 118/2000 Sb., jak to udělaly oba správní orgány i městský soud. Naopak, pokud chce správní orgán (či následně správní soud) žadateli odepřít úhradu mzdových nároků, je potřeba se blíže zabývat okolnostmi dané věci a následně rozhodnout „v mantinelech“ výjimek stanovených směrnicí a českým zákonem.

*) Nejvyšší správní soud však dodává, že Nejvyšší soud si v citované insolvenční věci byl vědom toho, že otázku oprávněnosti nároku podle zákona č. 118/2000 Sb. posuzují správní soudy – rozhodnutí správních orgánů ale v dané věci nebyla napadena správní žalobou a Nejvyšší soud si proto tuto otázku v konkrétní věci vyložil sám. Současně jde o jediné zdejšímu senátu známé rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se dosud souběhem funkcí ve spojení se zákonem č. 118/2000 Sb. zabývalo.

Právní věta

Úřad práce nemůže vyloučit žadatele o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, z pojmu „zaměstnanec“ podle § 3 písm. a) téhož zákona jen proto, že žadatel byl v rozhodném období jak ředitelem obchodní společnosti, tak členem jejího statutárního orgánu. Tzv. souběh funkcí, jak jej definuje judikatura Nejvyššího soudu (naposled rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, č. 35/2019 Sb. rozh. obč.), proto nemůže sám o sobě sloužit k vyloučení žadatele ze systému zavedeného citovaným zákonem a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele.

Usnesení ze dne 11. 2. 2021

Plný text

10 Ads 262/2020 - 37

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Ing. T. P., zast. Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2 – Nové Město, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2019, čj. MPSV-2019/76106-422/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, čj. 15 Ad 10/2019-27,

takto:

I. Soudnímu dvoru Evropské unie se předkládá následující předběžná otázka:
Brání článek 2 ve spojení s článkem 12 písm. a) a c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008, o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, takové vnitrostátní judikatuře, dle níž ředitel obchodní společnosti není považován za „zaměstnance“ pro účely uspokojení mzdových nároků dle směrnice 2008/94/ES jen z toho důvodu, že ředitel jako zaměstnanec je současně členem statutárního orgánu téže obchodní společnosti?
II. Řízení se přerušuje.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je předseda představenstva a bývalý zaměstnanec společnosti ARANEA TECHNOLOGY a.s. Pro tuto společnost (a její právní předchůdkyně) pracoval již od roku 2010. Původně ve společnosti působil jen jako zaměstnanec na pozici projektanta. V září 2017 byl zvolen předsedou statutárního orgánu (představenstva) společnosti ARANEA TECHNOLOGY. Stěžovatel uzavřel se společností smlouvu o výkonu této funkce, dle které ale neměl za výkon funkce nárok na odměnu. Krátce poté uzavřel stěžovatel se společností ještě dodatek ke své (původní) pracovní smlouvě, dle které měl jako zaměstnanec nárok na mzdu. Tento dodatek upravil v pracovní smlouvě s účinností od října 2017 druh vykonávané práce na „ředitel společnosti“. Blíže nebyl druh vykonávané práce v pracovní smlouvě vymezen.

[2] Společnost ARANEA TECHNOLOGY se v roce 2018 dostala do platební neschopnosti. Stěžovatel proto požádal Úřad práce České republiky – krajskou pobočku pro hl. m. Prahu o uspokojení mzdových nároků dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Domáhal se uspokojení nároků za měsíce červenec až září 2018, které neuspokojila společnost ARANEA TECHNOLOGY jako jeho tehdejší zaměstnavatel.

[3] Úřad práce žádost dle § 9 odst. 6 zákona 118/2000 Sb. zamítl, jelikož stěžovatele nepovažoval za zaměstnance ve smyslu § 3 písm. a) tohoto zákona. Dle Úřadu práce se tedy zákon na stěžovatele vůbec nevztahoval. Stěžovatel se následně odvolal k žalovanému, který závěry Úřadu práce potvrdil a odvolání zamítl.

[4] Úřad práce i žalovaný založili svá rozhodnutí na tom, že v období července až září 2018 stěžovatel vykonával funkci předsedy představenstva a současně dle pracovní smlouvy působil jako zaměstnanec společnosti na pozici ředitele společnosti. Na obou pozicích vykonával stejnou činnost – obchodní vedení společnosti. Jako členovi statutárního orgánu společnosti mu proto nemohl zároveň vzniknout pracovní poměr ke společnosti.

[5] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu k městskému soudu. Městský soud vyšel v rozsudku z judikatury českých soudů k tzv. souběhu funkcí, tedy souběhu funkce člena statutárního orgánu a zároveň zaměstnance společnosti. Podle této judikatury může obchodní korporace se členem svého statutárního orgánu uzavřít smlouvu o výkonu činnosti, která spadá do působnosti statutárního orgánu podle zákona (včetně obchodního vedení). Takovou smlouvu je možné podřídit režimu zákoníku práce. Není však možné, aby tímto způsobem vznikl pracovní poměr mezi obchodní korporací a členem jejího statutárního orgánu. Člen statutárního orgánu nebude na základě takové smlouvy zaměstnancem obchodní korporace, protože jeho činnost nebude ve vztahu k obchodní korporaci naplňovat definici závislé práce podle zákoníku práce.

[6] Stěžovatel v řízení před městským soudem tvrdil, že v posuzovaném období pro společnost pracoval jako stavbyvedoucí a projektový manažer. Vykonával tedy činnosti, které nebyly jen obchodním vedením společnosti. Městský soud nicméně jeho argumentaci nepovažoval za přesvědčivou. Naopak, městský soud shledal, že stěžovatel v období červenec až září 2018 na základě pracovní smlouvy se společností ARANEA TECHNOLOGY skutečně vykonával obchodní vedení společnosti jako její ředitel. Zároveň byl ve stejné době předsedou představenstva společnosti, do jehož působnosti obchodní vedení společnosti dle zákona spadá. Mezi společností a stěžovatelem proto nemohl existovat vztah nadřízenosti a podřízenosti, který je typický pro závislou práci. Ani městský soud proto nepovažoval stěžovatele za zaměstnance ve smyslu § 3 písm. a) zákona 118/2000 Sb. a jeho žalobu zamítl.

[7] Pro účely předložení předběžné otázky je důležité zdůraznit, že se městský soud nezabýval tím, zda měl stěžovatel či jeho blízcí příbuzní jakoukoliv majetkovou účast na společnosti ARANEA TECHNOLOGY, jejím obchodním závodu či provozovně. Městský soud též nezkoumal, zda se stěžovatel dopustil jakéhokoliv konkrétního pochybení vedoucího k platební neschopnosti společnosti. Městský soud pouze obecně uvedl, že (dle nezávazné preambule smlouvy o výkonu funkce) stěžovatel byl do funkce předsedy představenstva zvolen za účelem odvrácení úpadku či jiné nepříznivé hospodářské situace společnosti. Vyslovil také názor, že zákon č. 118/2000 Sb. nebyl přijat, aby napravoval újmu, kterou v důsledku vlastního neúspěšného obchodního vedení utrpěli členové statutárního orgánu zaměstnavatele v platební neschopnosti.

[8] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Namítá mj., že ho členství v představenstvu společnosti neopravňovalo k samostatnému řízení společnosti ani k jejímu samostatnému vedení. Představenstvo totiž rozhoduje ve sboru, většinou hlasů. Již proto je závěr o souběhu pracovněprávního vztahu se vztahem obchodním nesprávný. Městský soud prý rovněž nesprávně posoudil uzavření dodatku k pracovní smlouvě a dostatečně nepřihlédl k tomu, že pracovní poměr stěžovatele se společností ARANEA TECHNOLOGY trval již před jeho zvolením do představenstva.

[9] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.

II. Použitelné právo Evropské unie a vnitrostátní právní úprava

[10] Čl. 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele stanoví, že:

Tato směrnice se nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice pojmů „zaměstnanec“, „zaměstnavatel“, „odměna“, „nabytá práva“ a „nabývaná práva“.

[11] Podle čl. 12 směrnice 2008/94/ES:

Tato směrnice se nedotýká možnosti členských států

a) přijmout nezbytná opatření, aby se zamezilo zneužívání;

b) odmítnout nebo omezit povinnost uhradit pohledávky podle článku 3 nebo záruční povinnost podle článku 7, pokud se zjistí, že splnění povinnosti není důvodné v důsledku zvláštních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a společných zájmů vyjádřených v tajné dohodě mezi nimi;

c) odmítnout nebo omezit povinnost uhradit pohledávky podle článku 3 nebo záruční povinnost podle článku 7 v případě, že zaměstnanec byl sám nebo společně se svými blízkými příbuznými vlastníkem podstatné části podniku nebo provozovny zaměstnavatele a měl značný vliv na činnosti tohoto podniku nebo provozovny.

[12] Zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, implementuje do českého práva směrnici 2008/94/ES. Podle § 3 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb. se pro účely tohoto zákona „zaměstnancem“ rozumí:

fyzická osoba, s níž zaměstnavatel sjednal pracovní poměr, dohodu o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo dohodu o pracovní činnosti, na základě kterých jí vznikly v rozhodném období mzdové nároky nevyplacené zaměstnavatelem.

[13] Podle § 2 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb. se zákon nevztahuje:

na zaměstnance, který byl v rozhodném období zaměstnancem zaměstnavatele, který je v platební neschopnosti, a současně v tomto rozhodném období byl jeho statutárním orgánem nebo členem jeho statutárního orgánu a měl u tohoto zaměstnavatele nejméně poloviční majetkovou účast.

[14] Podle § 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, se „zaměstnancem“ rozumí:

fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu.

[15] Podle § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, je pak „závislou prací“:
práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.

[16] Důsledky tzv. souběhu funkcí člena statutárního orgánu a zároveň zaměstnance obchodní korporace nejsou v českém právu zákonem výslovně upraveny. Dlouhodobě je však dotváří judikatura českých soudů, především pak Nejvyššího soudu. Podstatou judikatury k souběhu funkcí byl názor, že člen statutárního orgánu obchodní korporace nesmí vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu. Pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy uzavřené v pracovněprávních vztazích s takovou osobou na tuto činnost prohlašoval Nejvyšší soud za neplatné pro rozpor se zákonem.

[17] Postupem času Nejvyšší soud svůj přístup částečně zjemnil. Pracovní smlouvy prohlašoval za neplatné, pouze pokud podle nich měli zaměstnanci vykonávat stejnou činnost jako ve funkci členů statutárního orgánu. Stejnou činnost jako členové statutárního orgánu podle tohoto výkladu vykonávali typicky generální ředitelé společností. Oproti tomu náplň pozic výrobně-technického náměstka generálního ředitele nebo obchodního ředitele již byla pro Nejvyšší soud dostatečně odlišná od činnosti statutárního orgánu. Smlouvy na tyto pozice tedy ponechal v platnosti a členové statutárních orgánů se na jejich základě považovali za zaměstnance svých společností (srov. rozsudky ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014).

[18] Proti judikatuře Nejvyššího soudu v případech vykonávání „stejné činnosti“ na základě pracovní smlouvy se však postavil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15. Ústavní soud zdůraznil, že zákaz uzavírání těchto smluv – tedy omezení soukromoprávního jednání – není v českém právu upraven zákonem. Byl dovozen až soudy, které však mohou právo dotvářet jen v omezené míře. Ústavní soud proto podrobil tento způsob dotváření práva (jdoucí proti zájmům soukromých osob) obzvláště přísnému ústavnímu přezkumu.

[19] Ústavní soud odmítl dosavadní argumentaci Nejvyššího soudu, že činnost spadající do působnosti statutárního orgánu obchodní korporace není možné vykonávat v pracovněprávním vztahu či v režimu podřízeném zákoníku práce. Zdůraznil, že zákoník práce výslovně nezakazuje členovi statutárního orgánu vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu. V takovém případě se mají podobné smlouvy vykládat především podle úmyslu stran. Výklad má respektovat jejich právo na svobodné jednání a zásadu, že smlouvy je třeba dodržovat. Ústavní soud též odmítl způsob, kterým soudy odůvodňovaly zákaz souběhu funkcí s pomocí práva obchodních korporací. Odkázal mimo jiné na to, že člen statutárního orgánu může část svých oprávnění k obchodnímu vedení delegovat na jiné osoby, včetně zaměstnanců společnosti. Rozsah takového pověření je přitom v zásadě vnitřní věcí společnosti. Dosavadní praxi Nejvyššího soudu při odůvodňování rozhodnutí, ve kterých prohlašoval smlouvy za neplatné, označil za nedostatečnou. Rozhodl, že soudy mohou prohlásit tyto smlouvy za neplatné jen v případě, že přednesou „obzvláště přesvědčivé argumenty“ pro takový postup.

[20] V reakci na rozhodnutí Ústavního soudu pozměnil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, věc MIDESTA, svou dosavadní judikaturu. Dle současného výkladu tak již výše zmíněné smlouvy nejsou automaticky považovány za neplatné a smluvní strany mohou (v určitém rozsahu) smlouvu podřídit režimu zákoníku práce. Nejvyšší soud však nadále trvá na tom, že při tzv. souběhu funkcí člen statutárního orgánu nemůže být považován za zaměstnance obchodní korporace. Nejvyšší soud tento výklad zdůvodňuje tím, že je to právě statutární orgán a jeho členové, kdo řídí činnost obchodní korporace. Člen statutárního orgánu tak nemůže ani na základě pracovní smlouvy vykonávat činnosti spadající do náplně jeho funkce (tj. do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Tento pozměněný výklad však dosud Ústavní soud přímo nepřezkoumával.

[21] Na tuto argumentaci Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 21 ICdo 173/2017, ve kterém se zabýval právě výkladem § 3 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb. Dle tohoto rozsudku nemůže být statutární orgán obchodní korporace, který měl uzavřenou pracovní smlouvu pro činnost, která se obsahově překrývala s náplní činnosti statutárního orgánu, považován za „zaměstnance“ pro účely tohoto zákona. Nejvyšší soud v této věci obecně odkázal i na čl. 2 odst. 2 směrnice 2008/94/ES, blíže se však směrnicí a zejména judikaturou Soudního dvora ke směrnici nezabýval.

III. Rozbor předkládané předběžné otázky

[22] V nynější věci řeší soud otázku, zda vnitrostátní judikatura, dle které nelze člena statutárního orgánu akciové společnosti, který zároveň na základě pracovní smlouvy působí ve stejné společnosti na pozici ředitele společnosti, považovat za zaměstnance ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb., není v rozporu s čl. 2 ve spojení s čl. 12 směrnice 2008/94/ES. Stručněji řečeno, soud zamýšlí vyjasnit, zda takový souběh funkcí člena statutárního orgánu a ředitele může sám o sobě vyloučit žadatele o uspokojení mzdových nároků z ochranného režimu stanoveného touto směrnicí.

[23] Z níže podaných důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k potřebě předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru.

[24] Soudní dvůr při interpretaci směrnice 2008/94/ES i její předchůdkyně, směrnice 80/987/EHS, dlouhodobě chrání jejich sociální cíl – zabezpečit minimální standard ochrany všem zaměstnancům v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (např. rozsudky Andersson, C-30/10, EU:C:2011:66, bod 25, nebo Tümer, C-311/13, EU:C:2014:2337, bod 37). Členské státy proto mohou vyloučit určité osoby z této ochrany jen ve specifických případech určených směrnicí (srov. např. rozsudky Wagner Miret, C-334/92, EU:C:1993:945, bod 14, van Ardennen, C-435/10, EU:C:2011:751, bod 39, nebo opět Tümer, bod 37).

[25] Pro nynější věc je podstatné, že se tyto závěry vztahují i na způsob, kterým členské státy definují pojem „zaměstnanec“. Směrnice 2008/94/ES v čl. 2 odst. 2 uvádí, že se nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definici tohoto pojmu. Prostor pro uvážení, který mají členské státy při definici „zaměstnance“, ale není neomezený. Členské státy nemohou výraz „zaměstnanec“ definovat podle vlastní volby tak, že by byl ohrožen sociální cíl uvedené směrnice (rozsudky ve věci van Ardennen, body 27 a 34, a ve věci Tümer, bod 42). Osoby, kterým vnitrostátní právní úprava přiznává zpravidla postavení zaměstnanců, nemohou být zbaveny ochrany, kterou uvedená směrnice stanoví v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (rozsudek ve věci Tümer, bod 45).

[26] Nynější věc je do určité míry podobná situaci právě ve věci Tümer. Pokud by stěžovatel nebyl zároveň členem představenstva společnosti ARANEA TECHNOLOGY, nic by nebránilo tomu, aby byl na základě pracovní smlouvy považován za jejího zaměstnance. Na tom nic nemění ani to, že by se jeho náplň práce překrývala s působností představenstva společnosti. České právo by v takovém případě považovalo osoby v postavení stěžovatele za zaměstnance. Právě kvůli souběhu funkcí během posuzovaného období červenec až září 2018 však stěžovatel za zaměstnance považován není. Ve věci Tümer vylučoval určitou skupinu osob – cizince neoprávněně pobývající v Nizozemsku – z definice pojmu „zaměstnanec“ přímo nizozemský zákon o zaměstnanosti (srov. rozsudek ve věci Tümer, bod 17). V projednávaném případě tato výluka výslovně v zákoně uvedena není. Z logiky a systematiky zákoníku práce dovodily tuto výluku až české soudy. Takovou situací se Soudní dvůr zatím nezabýval.

[27] Městský soud v nynější věci, stejně jako Nejvyšší soud ve výše citované věci 21 ICdo 173/2017, vyloučil zaměstnance z ochranného režimu směrnice 2008/94/ES pouze s odkazem na jeho souběh funkcí člena představenstva společnosti (tedy statutárního orgánu) a ředitele společnosti. Člen statutárního orgánu totiž dle městského soudu nemůže ani na základě pracovní smlouvy vykonávat činnosti spadající do náplně jeho funkce (tj. do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní společnosti. Nejvyšší správní soud má ale za to, že takový výklad může být v rozporu s podmínkami pro vyloučení zaměstnance stanovené směrnicí.

[28] Dle Nejvyššího správního soudu není možné výše popsaný souběh funkcí bez dalšího označit za „zneužití“ dle čl. 12 písm. a) směrnice. Případné vyloučení nároku pro zneužití musí být totiž objektivně odůvodněno a představovat opatření nezbytné k tomu, aby se zabránilo zneužívání (rozsudek ve věci Robledillo Núñez, C-498/06, EU:C:2008:109, bod 44). Obecná presumpce zneužití je v takových případech nepřípustná. Ani vedoucího pracovníka společnosti, která se dostala do platební neschopnosti, nelze bez konkrétních poznatků o případném zneužití práva vyloučit z ochrany poskytované směrnicí (srov. stanovisko generální advokátky Julianne Kokott ve věci Hampshire, C-17/17, EU:C:2018:287, body 64 a 65, a následně rozsudek v téže věci, EU:C:2018:674, bod 47).

[29] Stejně tak nelze bez dalšího podřadit souběh funkcí pod výjimku v čl. 12 písm. c) směrnice. Stěžovatel měl jako předseda představenstva bezpochyby podstatný vliv na činnost společnosti, nebylo však prokázáno, že by měl jakoukoliv majetkovou účast na společnosti. Teprve při současném splnění obou podmínek v čl. 12 písm. c) směrnice je možné připustit, že zaměstnanec mohl být odpovědný za platební neschopnost společnosti (rozsudek Andersson, body 24 a 27).

IV. Závěr

[30] Nejvyšší správní soud proto pokládá Soudnímu dvoru Evropské unie následující otázku:

Brání článek 2 ve spojení s článkem 12 písm. a) a c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008, o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, takové vnitrostátní judikatuře, dle níž ředitel obchodní společnosti není považován za „zaměstnance“ pro účely uspokojení mzdových nároků dle směrnice 2008/94/ES jen z toho důvodu, že ředitel jako zaměstnanec je současně členem statutárního orgánu téže obchodní společnosti?

[31] V návaznosti na položení předběžné otázky Nejvyšší správní soud dle § 48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. přerušil řízení. Poté, co Soudní dvůr o předložené otázce rozhodne, bude v řízení pokračovat (§ 48 odst. 6 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. února 2021

Zdeněk Kühn
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací