Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) L. S., b) L. S., c) Mgr. P. S., společně zastoupeni advokátem JUDr. Josefem Moravcem, Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Městský úřad Boskovice, Masarykovo náměstí 4/2, Boskovice, ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v nezahájení opakovaného řízení o povolení stavby domovní čistírny odpadních vod (SO 11), v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2026, čj. 31 A 36/2026-36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Každému z žalobců se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám advokáta JUDr. Josefa Moravce, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Vymezení věci
[1] Rozsudkem ze dne 20. 1. 2026, čj. 31 A 44/2025-98, Krajský soud v Brně částečně zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2024, čj. DMBO 40202/2024, tj. společný územní souhlas a souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru „Odkanalizování obce Jabloňany“, kterým byly k oznámení obce Jabloňany povoleny stavby cca 70 domovních čistíren odpadních vod v této obci (dále jen „společný souhlas“). Důvodem částečného zrušení společného souhlasu bylo, že stavebník v řízení nedoložil souhlas žalobců a), b) a c) s navrhovaným záměrem, ačkoli jsou žalobci spoluvlastníky sousedních pozemků, jejichž práva mohla být umístěním záměru domovní čistírny odpadních vod SO 11 přímo dotčena. Krajský soud v Brně proto vrátil věc v této části žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Dne 23. 2. 2026 podali žalobci podnět s žádostí o přijetí opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje. Při přezkumu postupu žalovaného krajský úřad zjistil, že žalovaný dne 23. 3. 2026 vydal pouze oznámení o zahájení řízení ve věci odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“). V reakci na to vydal krajský úřad dne 31. 3. 2026 opatření čj. JMK 51529/2026, v němž konstatoval, že je žalovaný ve věci nečinný, a přikázal mu, aby do 15 dnů učinil procesní kroky za účelem projednání opakovaného řízení vedoucí k vydání rozhodnutí ve věci. Dle krajského úřadu měl navíc žalovaný ve věci vést řízení dle § 250 odst. 1 písm. c) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“), a nikoli dle § 129 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona. Konečně krajský úřad stanovil žalovanému 60denní lhůtu, v níž měl krajský úřad informovat o svém dalším postupu. Na to reagoval žalovaný přípisem adresovaným krajskému úřadu, v němž uvedl, že nesouhlasí s jeho právní kvalifikací, dle níž se má vést opakované řízení dle nového stavebního zákona, a nikoli dle starého stavebního zákona.
[3] Jelikož opatření krajského úřadu nevedlo k nápravě, podali žalobci a), b) a c) obsahově totožné žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného ke krajskému soudu (pozn. NSS: krajský soud následně usnesením žaloby spojil ke společnému projednání).
[4] Po krajském soudu se žalobci domáhali, aby žalovanému uložil povinnost v opakovaném řízení vydat konečné rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Tomuto návrhu krajský soud výrokem I nyní napadeného rozsudku vyhověl. Krajský soud zároveň závazně vyložil, jaká právní úprava na věc dopadá, přičemž dal za pravdu žalovanému, že ve věci má být vedeno opakované řízení dle starého stavebního zákona.
[5] Žalobci se dále domáhali, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost bezodkladně vyrozumět žalobce o opakovaném řízení a učinit procesní kroky v souladu s pokynem Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 31. 3. 2026, čj. 51529/2026. V tomto rozsahu krajský soud žalobám nevyhověl a žaloby výrokem II nyní napadeného rozsudku zamítl s odůvodněním, že žalobou proti nečinnosti se žalobci mohou domáhat výlučně vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a těmto návrhům tak krajský soud nemohl vyhovět, neboť mu to zákonná úprava neumožňuje. O nákladech řízení krajský soud výrokem III nyní napadeného rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch obou stran řízení se soudu jeví jako srovnatelný.
2. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[6] Žalobci a), b) a c) (stěžovatelé) brojí proti výrokům II a III rozsudku krajského soudu kasační stížností.
[7] Ve vztahu k výroku II napadeného rozsudku stěžovatelé namítají, že krajský soud správně došel k závěru, že žalobou proti nečinnosti se lze domáhat pouze uložení povinnosti vydat rozhodnutí ve věci nebo osvědčení. Z tohoto závěru však vyvodil nesprávný procesní následek, když žaloby v této části zamítl. Dle stěžovatelů za těchto okolností chyběl předmět řízení, o kterém mohl krajský soud meritorně rozhodnout. Takový nedostatek přitom brání věcnému projednání a měl vést k odmítnutí žalob dle § 46 odst. 1 písm. a) nebo d) s. ř. s. (rozsudky NSS ze dne 26. 2. 2004, čj. 1 Ans 1/2003-50 a ze dne 24. 8. 2007, čj. 8 Ans 5/2006-104). V rozsahu výroku II je proto rozsudek krajského soudu zmatečný.
[8] Pro případ, že NSS nebude považovat odmítnutí části žalob za správné, stěžovatelé eventuálně namítají, že krajský soud měl před vydáním zamítavého výroku II vyjasnit skutečný obsah jejich návrhu a poskytnout jim poučení dle § 37 odst. 5 s. ř. s. Dle stěžovatelů byl požadavek, aby byli vyrozuměni o svém účastenství v opakovaném řízení, úzce spojen s odstraněním nečinnosti. Sledoval však i odlišnou ochranu spočívající v možnosti vykonávat v opakovaném řízení jejich účastnická práva. Předchozí zrušující rozsudek potvrdil jejich dotčení záměrem domovní čistírny odpadních vod SO 11, žalovaný je však přesto v navazujícím řízení nadále přehlížel. Taková újma se nezhojí samotným pozdějším rozhodnutím v opakovaném řízení. Stěžovatelé se dovolávají nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20, dle nějž má správní soud žalobce upozornit na chybně zvolený žalobní typ a umožnit mu procesně reagovat, je-li z obsahu podání rozpoznatelné, jaké ochrany se fakticky domáhá a lze-li o odpovídajícím žalobním typu věcně jednat. Krajský soud však stěžovatele na možnost odlišného procesního uchopení žalobních návrhů neupozornil.
[9] Výrok III napadeného rozsudku pak stěžovatelé považují za nezákonný a nepřezkoumatelný, a to nezávisle na změně výroku II. Dle stěžovatelů krajský soud označil úspěch obou stran za srovnatelný, aniž vysvětlil, podle jakého měřítka k tomuto závěru dospěl. Cílem žalob bylo ukončit nečinnost žalovaného a dosáhnout konečného rozhodnutí v opakovaném řízení, čehož stěžovatelé dosáhli v plném rozsahu. Dle stěžovatelů požadavek na vyrozumění o účastenství nebyl samostatným hmotněprávním předmětem sporu rovnocenným požadavku na konečné rozhodnutí, ale jen procesním předpokladem, aby konečné rozhodnutí vzniklo zákonným způsobem po účasti dotčených osob. Požadavek na „obecné procesní kroky“ sledoval tentýž celkový cíl. Jeho praktická důležitost neznamená, že nevyhovění mu z procesních důvodů představuje srovnatelný úspěch žalovaného. Vynaložené náklady by stěžovatelům vznikly ve stejném rozsahu, i kdyby žalobní petit obsahoval pouze povinnost vydat konečné rozhodnutí. Žalovaný navíc v napadené části rozsudku neuspěl, neboť krajský soud neposoudil jako zákonné jeho opomenutí vyrozumět stěžovatele ani jeho neplnění pokynu krajského úřadu.
[10] K výroku III napadeného rozsudku stěžovatelé dále namítají, že pravidlo zakotvené v § 60 odst. 1 s. ř. s., dle nějž se při částečném úspěchu vychází z poměru procesního úspěchu, nelze vykládat mechanicky. I kdyby NSS nepovažoval úspěch stěžovatelů za plný, byl zjevně převážný. Závěr krajského soudu o srovnatelném úspěchu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť stěžovatelé byli nuceni výlučně v důsledku nečinnosti žalovaného podat žalobu, které krajský soud vyhověl a měl proto stěžovatelům přiznat přinejmenším podstatnou část náhrady nákladů řízení.
[11] Stěžovatelé rovněž uvádějí, že přípustnost kasační stížnosti není dotčena judikaturou zdejšího soudu k § 104 odst. 2 s. ř. s., dle níž nelze přípustnost přezkumu nákladového výroku založit formálním napadením jiného výroku, nemůže-li stěžovatel ve věci samé dosáhnout objektivně příznivějšího výroku. Meritorní zamítavé rozhodnutí je pro stěžovatele méně příznivé než procesní odmítnutí, neboť výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky i orgány veřejné moci. Je také způsobilý být v dalším řízení vykládán jako překážka věci rozsouzené. Žalovaný má opakované řízení dle výroku I napadeného rozsudku skončit do 30 dní od právní moci rozsudku, přičemž výrok II zamítá požadavek na ochranu proti přehlížení stěžovatelů v tomto řízení. Žalovaný má tak možnost výrok I formálně splnit dříve, než se stěžovatelé seznámí s podklady pro rozhodnutí, navrhnou důkazy, uplatní námitky a vyjádří se před vydáním rozhodnutí. Dle stěžovatelů na jejich věc dopadají závěry z rozsudku ze dne 17. 10. 2023, čj. 8 Azs 87/2023-38, v němž NSS připustil kasační stížnost žalobkyně, která se domáhala zastavení řízení namísto meritorního zamítnutí žaloby.
[12] Stěžovatelé proto navrhují, aby NSS výroky II a III rozsudku krajského soudu zrušil. Dále navrhují, aby NSS sám žalobu odmítl v části, v níž se stěžovatelé domáhali uložení povinnosti žalovanému vyrozumět je o jejich účastenství v opakovaném řízení a učinit procesní kroky dle opatření krajského úřadu. Konečně stěžovatelé navrhují, aby NSS žalovanému uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení před krajským soudem i v řízení o kasační stížnosti ve výši určené NSS. Eventuálně, nebude-li NSS považovat za možné rozhodnout současně o odmítnutí části žaloby, stěžovatelé navrhují, aby NSS výroky II a III napadeného rozsudku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
3. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Dříve, než mohl NSS přistoupit k vypořádání uplatněných kasačních námitek, musel posoudit, zda byly splněny podmínky řízení o kasační stížnosti.
[15] Podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
[16] Otázkou subjektivní přípustnosti kasační stížnosti v souvislosti s výsledkem předcházejícího řízení se zabýval rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018-52, podle kterého je k podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu oprávněna pouze osoba, které byla rozhodnutím krajského soudu způsobena relevantní újma. Relevantní újmu přitom nelze spatřovat pouze v rozhodnutí o nákladech řízení. Kasační stížnost je subjektivně nepřípustná v případech, kdy řízení o žalobě nemůže pro stěžovatele skončit příznivěji, a to ani v případě vyhovění kasační stížnosti. Tento názor potvrzují i další rozhodnutí NSS (např. usnesení ze dne 7. 4. 2022, č. j. 8 Afs 21/2022-76, ze dne 28. 8. 2024, č. j. 8 As 137/2024-39, ze dne 9. 7. 2025, č. j. 3 As 13/2025-39, ze dne 7. 5. 2026, č. j. 1 As 40/2026-31, ze dne 29. 5. 2026, č. j. 6 As 70/2026-42 a ze dne 17. 7. 2026, čj. 2 As 79/2026-26).
[17] Stěžovatelé se kasační stížností domáhají jednak zrušení zamítavého výroku II rozsudku krajského soudu a odmítnutí žaloby v tomto rozsahu přímo NSS. Dále se domáhají zrušení nákladového výroku III rozsudku krajského soudu a přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům před krajským soudem (i NSS). Eventuálně stěžovatelé navrhují, aby NSS zrušil výroky II a III napadeného rozsudku a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[18] Stěžovatelé k části žalobního petitu, který byl krajským soudem zamítnut výrokem II napadeného rozsudku, v kasační stížnosti uvádějí, že krajský soud v odůvodnění rozsudku sice správně došel k závěru, že požadované procesní úkony neměl pravomoc v řízení o žalobě proti nečinnosti uložit, avšak právě proto měl žalobu v tomto rozsahu odmítnout, a nikoli meritorně zamítnout jako nedůvodnou. Meritorní zamítavé rozhodnutí přitom považují za méně příznivé, neboť je závazné pro účastníky i orgány veřejné moci, a je tak způsobilé být v dalším řízení vykládáno jako překážka věci rozhodnuté. Pro subjektivní přípustnost pak považují za významné závěry uvedené v rozsudku ze dne 17. 10. 2023, čj. 8 Azs 87/2023-38.
[19] NSS dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelů není kasační stížnost subjektivně přípustná.
[20] Stěžovatelé sami v kasační stížnosti uvádějí, že „požadavek na vyrozumění o účastenství nebyl samostatným hmotněprávním předmětem sporu rovnocenný požadavku na konečné rozhodnutí, nýbrž procesním předpokladem, aby toto rozhodnutí bylo vydáno zákonným způsobem“. S krajským soudem se nadto shodují v tom, že jimi formulovaný petit v jeho zamítnuté části v řízení o žalobě proti nečinnosti nemohl být věcně vůbec projednán. S tím souhlasí i NSS. Jak správně uvedl krajský soud, žalobou proti nečinnosti se lze domáhat pouze vydání rozhodnutí nebo osvědčení. V tomto kontextu proto nelze přistoupit na argumentaci stěžovatelů, dle níž byla stěžovatelům způsobena újma tím, že nesprávnou formou rozhodnutí krajského soudu byla nastolena překážka věci rozsouzené. I kdyby totiž NSS výrok II napadeného rozsudku zrušil a žalobu v tomto rozsahu odmítl, žalobci by se ani v budoucnu žalobou proti nečinnosti správního orgánu nemohli nikdy dočkat věcného přezkumu takto formulovaného petitu. Napadený rozsudek přitom nebrání případnému přezkumu konečného rozhodnutí žalovaného v opakovaném řízení. Vzhledem k subsidiaritě zásahové žaloby přitom nepřipadá v úvahu, aby se ochrany před opomenutím jejich účastenství stěžovatelé u správních soudů úspěšně domáhali před vydáním konečného rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 9. 10. 2026, čj. 10 As 251/2025-40).
[21] NSS vzal rovněž v úvahu závěry vyplývající z rozsudku ze dne 17. 10. 2023, čj. 8 Azs 87/2023-38. V této věci se stěžovatelka kasační stížností místo zamítnutí žaloby domáhala zastavení řízení. Již zde přitom NSS vysvětlil, že procesní neúspěšnost sama o sobě nemusí nutně znamenat, že bude kasační stížnost subjektivně přípustná. V této věci NSS nakonec subjektivní přípustnost shledal. Dospěl totiž k závěru, že by se stěžovatelka potenciálně nemohla úspěšně domáhat náhrady škody za nečinnost správního orgánu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“) v občanském soudním řízení. V otázce posouzení toho, zda došlo k nečinnosti správního orgánu, by totiž byl civilní soud vázán zamítavým výrokem správního soudu dle § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 54 odst. 6 s. ř. s. (pozn NSS: dnešní § 54 odst. 8 s. ř. s.). Z tohoto důvodu zamítavý meritorní rozsudek pro stěžovatelku skutečně představoval objektivně méně příznivý výsledek než procesní usnesení o zastavení řízení.
[22] Situace stěžovatelů je však odlišná. Výrokem I napadeného rozsudku bylo stěžovatelům vyhověno. Krajský soud dovodil, že žalovaný byl skutečně nečinný. Možnost stěžovatelů domáhat se náhrady škody dle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu pro nesprávný úřední postup žalovaného spočívající v jeho nečinnosti tak napadeným rozsudkem dotčena není. Dle § 7 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu má navíc právo na náhradu škody i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.
[23] Napadený výrok II rozsudku krajského soudu zní nicméně takto: „Žaloba se zamítá ve zbývající části, v níž se žalobci a), b a c) domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost bezodkladně vyrozumět žalobce a), b) a c) o opakovaném řízení…“ V odůvodnění rozsudku k výroku II pak krajský soud pouze uvádí, že „takovému petitu nemohl vyhovět, neboť mu to zákonná úprava neumožňuje“. Nevyjadřuje se nijak k tomu, zda se stěžovateli žalovaný jako s účastníky jednat měl či nikoli, jak v kasační stížnosti uvádí sami stěžovatelé. Za těchto okolností tak zamítavý výrok II napadeného rozsudku nemůže představovat pro civilní soudy závazně vyřešenou právní otázku ani v případě, že by se stěžovatelé chtěli domáhat náhrady škody dle § 7 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu.
[24] Výrok I napadeného rozsudku, dle nějž je žalovaný povinen v opakovaném řízení dle starého stavebního zákona rozhodnout do 30 dní, přitom nelze vykládat tak, že by snad žalovaný neměl povinnost dodržovat zákonem stanovená pravidla pro vedení tohoto řízení, jak tvrdí stěžovatelé. Bylo by absurdní vykládat výrok I rozsudku tak, že by snad žalovaného opravňoval k nezákonnému výkonu veřejné moci. Pokud by žalovaný se stěžovateli jako s účastníky v opakovaném řízení přesto nejednal, mohli by se bránit proti jeho rozhodnutí odvoláním, případně pak žalobou ve správním soudnictví proti konečnému rozhodnutí.
[25] S ohledem na výše uvedené proto NSS kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s., jelikož byla podána k tomu zjevně neoprávněnými osobami, a sice osobami, kterým nebyla rozhodnutím soudu způsobena relevantní újma.
[26] Stěžovatelé dále napadli i nákladový výrok III rozsudku krajského soudu. NSS v minulosti opakovaně judikoval, že přezkum nákladového výroku v řízení o kasační stížnosti je možný, je-li přípustná alespoň jedna kasační námitka proti výroku ve věci samé (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007-64, č. 2116/2010 Sb. NSS nebo usnesení ze dne 17. 1. 2025, čj. 2 As 239/2024-33). NSS ve věci stěžovatelů nicméně takovou přípustnou námitku neshledal, a proto nákladový výrok III napadeného rozsudku nemohl věcně přezkoumat.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, jelikož kasační stížnost byla odmítnuta. Současně platí, že byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí ze svého účtu zaplacený poplatek (§ 10 odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Proto NSS stěžovatelům vrátil soudní poplatek zaplacený za kasační stížnost.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2026
Ondřej Mrákota v. r.
předseda senátu