Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Mrákoty a Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobkyně: Mgr. Iveta Mládková, advokátka, Korunní 104, Praha 10, zastoupená advokátem Mgr. Ing. Janem Valtrem, Čistovická 55, Praha 17, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ČEPRO, a. s., Dělnická 12, Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 3. 4. 2025, čj. UOOU-01673/24-9, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2025, čj. 3 A 63/2025-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Spor se v této věci vedl o rozlišení mezi informacemi, které lze jednoduše sestavit z jiných, dostupných informací – a těmi, jejichž sestavení by vyžadovalo větší intelektuální úsilí, a na něž se proto nevztahuje zákonná povinnost je poskytnout. Konkrétně tu jde v zásadě o informaci, zda se souhlasy společnosti ČEPRO týkají činností (například stavebních záměrů) uskutečňovaných v určité vzdálenosti od produktovodů. Tato informace není jednoduše sestavitelná, protože ji lze zjistit jen podrobným, nikoli mechanickým pročítáním podkladů, které měla společnost při vydávání souhlasů k dispozici. Žádný právní předpis zároveň nestanoví, že by si tuto informaci měla společnost zaznamenávat. Proto nebylo nezákonné, nebyla-li požadovaná informace poskytnuta.
1. Popis věci
[2] Žalobkyně je advokátka. Delší dobu usiluje o získání informací týkajících se udělování souhlasů s činnostmi v oblasti ochranných pásem produktovodů (zařízení pro potrubní přepravu ropných produktů), které provozuje akciová společnost ČEPRO. Žalobkyně patrně nejprve společnost žádala o poskytnutí veškerých souhlasů se záměry spadajícími do poloviny šířky ochranného pásma od potrubí, později požádala o souhlasy vydané pro záměry ve Středočeském a Jihočeském kraji. Konkrétně žalobkyně žádost o informaci zformulovala takto:
1) Kolik bylo společností ČEPRO, a. s., vydáno souhlasů k žádostem stavebníků, ve smyslu ustanovení § 3 odst. 7 zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, vztahujících se ke stavebním činnostem, povolením a prováděním staveb, zemním pracím, zřizování skládek a uskladňování materiálu v území Středočeského a Jihočeského kraje, kdy výše uvedené záměry stavebníků se měly nacházet v ochranném pásmu katodově chráněných tras produktovodů provozovaných společností ČEPRO, a. s., a to ve vzdálenosti menší než 150 metrů (v případě ochranného pásma 300 metrů) nebo ve vzdálenosti menší než 75 metrů (v případě ochranného pásma 150 metrů) od potrubí produktovodu?
2) Poskytnutí písemného znění veškerých souhlasů (postačí v digitálním formátu) společnosti ČEPRO, a. s., k žádostem stavebníků, ve smyslu ustanovení § 3 odst. 7 zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, vztahujících se ke stavebním činnostem, povolením a prováděním staveb, zemním pracím, zřizování skládek a uskladňování materiálu v území Středočeského a Jihočeského kraje, kdy výše uvedené záměry stavebníků se měly nacházet v ochranném pásmu katodově chráněných tras produktovodů provozovaných společností ČEPRO, a. s., a to ve vzdálenosti menší než 150 metrů (v případě ochranného pásma 300 metrů) nebo ve vzdálenosti menší než 75 metrů (v případě ochranného pásma 150 metrů) od potrubí produktovodu.
[3] Společnost ČEPRO odmítla požadované informace poskytnout na základě § 11b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Uvedla, že nemá údaj o počtu souhlasů splňujících vymezená kritéria a že pro poskytnutí jejich písemných znění by musela posoudit každý jednotlivý souhlas, který kdy vydala. Toto (první) rozhodnutí zrušil Úřad pro ochranu osobních údajů. Společnost podle něj nesprávně použila uvedené zákonné ustanovení vztahující se na fakticky neexistující informace, ačkoli v úvahu připadalo odmítnutí žádosti na základě § 2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Společnost však nevysvětlila, proč ze zdrojových dat, které má nutně k dispozici – souhlasů, které sama vydala – nemůže sestavit požadované informace, respektive proč nejde o jednoduchý mechanický úkon (zpoplatnitelný s ohledem na jeho náročnost), ale o intelektuálně náročný proces spočívající ve vytváření kvalitativně nových informací. Úřad společnosti uložil, aby své závěry řádně doložila.
[4] Podruhé společnost ČEPRO odmítla informace poskytnout na základě § 11a a § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím. Uvedla, že souhlasy nelze mechanicky vytřídit podle požadovaných kritérií, protože se v elektronickém systému společnosti neeviduje vzdálenost záměrů od produktovodu, údaj o krajské územní příslušnosti, ani to, zda jde o souhlas vydaný podle zákona o nouzových zásobách ropy. Prostudování spisů jednotlivých žádostí o souhlas by pak představovalo intelektuálně náročnou operaci. Cílem žadatelky nadto zřejmě bylo společnost nepřiměřeně zatížit. Úřad pro ochranu osobních údajů druhé rozhodnutí společnosti změnil – za zákonný podklad pro odmítnutí informací označil § 2 odst. 4 citovaného zákona. Ve zbytku ho pak potvrdil. Ačkoli byl elektronický systém společnosti v prosinci 2024 upraven, stále platí, že dříve podané žádosti o souhlas nelze mechanicky roztřídit podle požadovaných kritérií. A ani u pozdějších žádostí nelze na základě nově evidovaných údajů – zařazení záměru do katastrálního území – jednoduše rozhodnout, zda se žádosti týkají záměrů v ochranném pásmu produktovodů (nikoli například záměrů poblíž skladů či jiných zařízení společnosti) a zda spadají do Jihočeského nebo Středočeského kraje.
[5] Rozhodnutí úřadu napadla žalobkyně u Městského soudu v Praze. Ten její žalobu zamítl, protože společnost ČEPRO informace v požadované podobě neměla, zákon jí neukládal je v takové podobě mít a zpracování zdrojových informací do požadovaného výstupu by nepředstavovalo jen jednoduchý úkon, ale intelektuálně náročný proces zahrnující řadu na sebe navazujících analytických úvah.
[6] Proti zamítavému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.
2. Argumenty stran v kasačním řízení
[7] Stěžovatelka tvrdí, že prakticky neexistuje možnost, jak se dostat k souhlasům, které společnost ČEPRO vydala podle § 3 odst. 7 zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy. Požádala-li žalobkyně o veškeré souhlasy, neuspěla. Omezila-li rozsah žádosti určitými kritérii, bylo jí to vyčteno. Stěžovatelka nemůže znát strukturu vnitřních systémů společnosti, což, zdá se, vylučuje, aby s žádostí o informace uspěla. Neposkytnutí požadovaných informací je však v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1024, o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru, a porušuje stěžovatelčino ústavní právo na informace. Pokud by soud přesto nehodlal kasační stížnosti vyhovět, stěžovatelka jej vybízí, aby na základě zřejmého smyslu žádosti o informace vymezil podmínky, za kterých by stěžovatelka mohla s obdobnou žádostí uspět. Konečně má stěžovatelka za to, že je-li výběr požadovaných souhlasů na základě vyjmenovaných kritérií neúměrně náročný, společnost ČEPRO může stěžovatelce vydat širší okruh souhlasů a jejich třídění ponechat na ní.
[8] Úřad pro ochranu osobních údajů zdůrazňuje, že zákon umožňuje žádosti o informace nevyhovět, je-li žádost požadavkem na vytvoření nových informací. Toto zákonné ustanovení sleduje legitimní cíl, a to vyvážení práva jednotlivce na informace s veřejným zájmem na ochraně povinných subjektů před nepřiměřenou zátěží. Unijní směrnici přitom ustanovení respektuje – konkrétně odpovídá jejímu čl. 5 odst. 3; směrnice nadto ani nemění vnitrostátní předpisy o svobodném přístupu k informacím. Není na povinném subjektu, aby si domýšlel, co je záměrem žadatele o informace, a aby poskytoval informace odpovídající takovému záměru, nikoli výslovně formulované žádosti.
[9] Osoba zúčastněná na řízení – akciová společnost ČEPRO – opakuje, že její elektronický systém neobsahuje údaj o vzdálenosti záměrů od produktovodů, údaj o územní příslušnosti záměrů k jednotlivým krajům ani údaj o tom, zda společnost se záměrem souhlasila a zda souhlas vydala podle zákona o nouzových zásobách ropy. Žádný zákon přitom společnosti neukládá, aby evidovala vydané souhlasy, natož aby tak činila v určité, stěžovatelkou požadované formě.
3. Posouzení věci
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Některé stěžovatelčiny námitky jsou v kasačním řízení nepřípustné, protože je stěžovatelka vůbec neuplatnila v řízení před městským soudem (§ 104 odst. 4 soudního řádu správního). Tak je tomu v případě námitky, že neposkytnutí požadovaných informací je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1024; nic takového stěžovatelka v řízení před městským soudem netvrdila. Stěžovatelka netvrdila ani to, že jí společnost ČEPRO měla poskytnout širší okruh informací, bylo-li pro ni vynětí požadovaných informací z většího celku nepřiměřeně zatěžující (v žalobě tvrdila, že jí měly být poskytnuty právě a jen požadované informace). Ani tato námitka tak v kasačním řízení není přípustná. Ostatní (tj. přípustné) kasační námitky NSS vypořádal tak, jak je dále rozvedeno.
[12] Právo na informace je ústavně zaručeným právem (čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou podle ústavy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, a to za podmínek stanovených zákonem (čl. 17 odst. 5 Listiny). Zákonem, který takové podmínky stanovuje, je zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon – a tedy povinnost poskytovat informace – se pak vztahuje také na ty právnické osoby, které mají povahu veřejného podniku [zde podle § 2a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím].
[13] Podle zákona o svobodném přístupu k informacím se informací rozumí jakýkoli obsah nebo jeho část v jakékoli podobě, zaznamenaný na jakémkoli nosiči (§ 3 odst. 3 citovaného zákona). Povinnost poskytnout informace se pak netýká vytváření nových informací (§ 2 odst. 4 zákona). V určitých případech lze odmítnout sdělení informace, na kterou se vztahuje povinnost poskytnutí; to třeba v případě, že povinný subjekt požadovanou informaci nemá (§ 11b zákona). Z tohoto důvodu však nelze poskytnutí informace odmítnout, pokud povinný subjekt požadovanou informaci mít podle zákona musí, pokud ji může získat jednoduchými úkony z jiných informací, které má, nebo pokud je požadovaná informace součástí většího celku, který lze poskytnout (§ 11b a § 4a odst. 1 zákona). Osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu (§ 8a odst. 1 zákona). Povinný subjekt může za poskytnutí informace vyžádat úhradu, jestliže je třeba požadované informace mimořádně rozsáhle vyhledávat (§ 17 odst. 1 zákona).
[14] Pro poskytnutí požadované informace je tedy klíčové, zda povinný subjekt požadovanou informaci má; pokud ne, zda je povinen ji mít; a pokud povinen není, zda ji může jednoduše získat z jiných informací, které má. Pokud ani jedno z toho neplatí – tj. požadovaná informace neexistuje, existovat ze zákona nemusí a její existenci nelze jednoduše zajistit – lze informaci neposkytnout, a to buď podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím proto, že ji povinný subjekt nemá (byť byl žadatel přesvědčen o opaku), nebo podle § 2 odst. 4 téhož zákona proto, že žadatel po povinném subjektu chtěl vytvoření nové informace.
[15] NSS se už zabýval otázkou, kdy je ještě zjištění požadované informace jednoduché, a kdy tedy nutnost informaci zjistit nemůže odůvodňovat neposkytnutí informace. Dospěl k závěru, že je třeba rozlišovat mezi případy, kdy je povinný subjekt schopen požadovanou informaci sestavit ze zdrojových informací, které má, v zásadě mechanickým způsobem – a situacemi, v nichž sestavení požadované informace vyžaduje jiné než takto jednoduché úkony, a je proto intelektuálně náročnější. Zároveň zdůraznil, že to, zda je vytvoření požadované informace ještě mechanické, nebo už intelektuálně náročnější, nelze posuzovat podle toho, jak je vytvoření informace pracné či zdlouhavé: tato kritéria ovlivňují jen výši případné úhrady za poskytnutí informace (rozsudek ze dne 9. 2. 2012, čj. 1 As 141/2011-67, č. 2635/2012 Sb. NSS, body 21 a 22). V jiném rozsudku pak NSS ještě připomněl, že povinný subjekt by měl žadateli před odmítnutím jeho žádosti případně sdělit, že má informace obdobné těm, které jsou požadovány, a měl by mu umožnit žádost upravit (rozsudek ze dne 28. 11. 2018, čj. 9 As 257/2017-46, č. 3848/2019 Sb. NSS, bod 35).
[16] Subjektem povinným poskytovat informace ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím je i akciová společnost ČEPRO, jejímž jediným akcionářem je stát. Společnost ČEPRO se zabývá přepravou, skladováním a prodejem ropných produktů. Mimo jiné provozuje skladovací zařízení a produktovody, které lze využít ve stavu ropné nouze ve smyslu zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy. Jak skladovací zařízení, tak i produktovody jsou obklopeny ochrannými pásmy, a to v zájmu bezpečného a spolehlivého provozu zařízení/produktovodů, v zájmu ochrany života, zdraví a majetku osob a v zájmu zamezení haváriím či případně zmírnění jejich účinků. Ochranné pásmo sahá do vzdálenosti 300 metrů od zařízení/produktovodů v případě, že byly povoleny (případně, nevyžadují-li povolení, zprovozněny) do konce června 2013, a do vzdálenosti 150 metrů, pokud byly povoleny (či zprovozněny) později (srov. § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 29/1959 Sb. ve spojení s čl. II novely č. 161/2013 Sb. a § 3 odst. 3 zákona o nouzových zásobách ropy). V ochranném pásmu jsou určité činnosti zakázány.
[17] Spolu se změnou šířky ochranného pásma se od července 2013 změnil i subjekt, který může udělit výjimku a určitou činnost v ochranném pásmu konkrétnímu žadateli povolit. Stal se jím provozovatel zařízení/produktovodu (dříve to byl orgán, který povolil jejich stavbu). Bez předchozího souhlasu provozovatele nebylo možné umisťovat stavby, provádět zemní práce, zřizovat skládky a uskladňovat materiál (§ 3 odst. 4 zákona o nouzových zásobách ropy ve znění novely č. 161/2013 Sb.). Později – s účinností od ledna 2016 – bylo ustanovení upřesněno: pokud to technické a bezpečnostní podmínky umožňují a nedojde-li k ohrožení života, zdraví, bezpečnosti nebo majetku osob či životního prostředí, fyzická či právnická osoba provozující skladovací zařízení nebo produktovod nebo ropovod udělí na žádost stavebníka písemný souhlas se stavební činností, povolením a prováděním (umisťováním) staveb, zemními pracemi, zřizováním skládek a uskladňováním materiálu v ochranném pásmu skladovacího zařízení, produktovodu nebo ropovodu; souhlas musí obsahovat podmínky, za kterých byl udělen (§ 3 odst. 7 zákona v aktuálním znění založeném zejména na novele č. 131/2015 Sb.).
[18] V nynější věci stěžovatelka společnost ČEPRO požádala o informaci týkající se souhlasů vydaných podle zákona o nouzových zásobách ropy. Konkrétně chtěla vědět, kolik souhlasů, které společnost vydala podle § 3 odst. 7 zákona, se vztahovalo ke stavebním činnostem, povolení a provádění staveb, zemním pracím, zřizování skládek a uskladňování materiálu v území Středočeského a Jihočeského kraje a zároveň se týkalo záměrů ve vzdálenosti menší než 150 metrů (v případě ochranného pásma 300 metrů) nebo ve vzdálenosti menší než 75 metrů (v případě ochranného pásma 150 metrů) od potrubí produktovodu. Žádala také o poskytnutí písemného znění takových souhlasů. Ve své žádosti stěžovatelka uvedla i to, že jí jde o souhlasy se záměry nacházejícími se v ochranném pásmu katodově chráněných tras produktovodů provozovaných společností ČEPRO. S touto částí žádosti NSS nebude ve své argumentaci pracovat, protože se pro účely posouzení žádosti jeví nadbytečná. Stěžovatelka ani nemohla u společnosti ČEPRO usilovat o souhlasy týkající se produktovodů provozovaných jinými společnostmi. A to, zda jsou trasy produktovodů (respektive přímo potrubí) katodově chráněny (tj. určitým způsobem zabezpečeny proti korozi), nebylo patrně pro stěžovatelku nijak důležité – jednak je katodová ochrana u potrubních systémů běžnou praxí, jednak po celou dobu řízení o žádosti toto kritérium zůstalo stranou, aniž by proti tomu stěžovatelka cokoli namítala.
[19] Společnost ČEPRO stěžovatelce odpověděla, že takové informace nemá a nemůže je ani jednoduše získat. Společnost neví, kolik vydaných souhlasů odpovídá kritériím, která stěžovatelka uvedla, respektive nemá k jednotlivým žádostem připojenou informaci, zda požadovaná kritéria naplňují. Z interního sdělení společnosti, založeného ve správním spisu, vyplývá, že si společnost v souhrnné evidenci zaznamenává, kdy jí byly jednotlivé žádosti doručeny a jakého byly typu. Ví tedy, že od 1. 1. 2016 do 8. 12. 2024 jí bylo doručeno celkem 12 663 žádostí, které – podle svého typu – mohly nějak souviset s ochranným pásmem produktovodů. Společnost si však nezaznamenává, zda šlo o žádosti v režimu zákona o nouzových zásobách ropy, zda na jejich základě společnost vydala souhlas podle § 3 odst. 7 zmíněného zákona, zda se týkají ochranného pásma produktovodu (nebo například ochranného pásma skladovacího zařízení) ani kde se nachází konkrétní záměr, tj. ve kterém kraji a v jaké vzdálenosti od produktovodu.
[20] Je tedy zřejmé, že stěžovatelkou požadované informace – informace o počtu souhlasů splňujících určitá kritéria a informace, zda jednotlivé souhlasy určitá kritéria naplňují – neexistují. Není tu ani žádný právní předpis, který by existenci takových informací vynucoval; stěžovatelka ostatně ani nic takového netvrdí. Otázkou tedy zůstává, zda požadované informace bylo možné jednoduše zjistit – sestavit je ze zdrojových informací v zásadě mechanickým, intelektuálně nepříliš náročným způsobem – nebo bylo z pohledu zákona v pořádku informace neposkytnout.
[21] NSS souhlasí s městským soudem: požadované informace nebylo možné jednoduše – v zásadě mechanicky – sestavit ze zdrojových informací, které měla či musela mít společnost ČEPRO k dispozici. Společnost tedy postupovala v souladu se zákonem, pokud požadované informace stěžovatelce neposkytla, a Úřad pro ochranu osobních údajů nepochybil, pokud s tímto postupem souhlasil. NSS považuje za zásadní, že stěžovatelka požadovala informace vztahující se právě a jen k činnostem uskutečňovaným v určitém rozsahu ochranného pásma produktovodů, nikoli k činnostem v ochranném pásmu jako takovém. Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by si společnost ČEPRO měla zaznamenávat, zda se zabývala činnostmi spadajícími do vzdálenosti nanejvýš poloviny šířky ochranného pásma, nebo činnostmi na území vzdálenějším. Je tedy uvěřitelné, že si takový údaj nikde takříkajíc bokem nevypisuje – a že by ho proto musela zjistit prostudováním podkladů, které obdržela k posouzení jednotlivých činností.
[22] Stěžovatelka přitom přesvědčivě nevysvětlila, proč je přesvědčena, že takový údaj lze z podkladů zjistit jednoduchým, mechanickým způsobem. V žalobě uvedla, že polohu produktovodů by bylo možné jednoduše porovnat s polohou nemovitostí, kterých se posuzované činnosti týkaly. Ani takový postup by však nemohl přinést kýžený výsledek, protože například pozemek, na kterém je zřizována posuzovaná skládka, se může rozkládat do vzdálenosti plné šíře ochranného pásma od produktovodu, a skládka přitom může být umístěna jak blíže, tak i dále od produktovodu. Už toto první rozlišovací kritérium – konkrétní vzdálenost činnosti, s níž společnost ČEPRO vyslovila souhlas, od produktovodu – tedy vylučovalo, aby dosud neexistující požadované informace společnost vytvořila z těch, které měla, jednoduchým, intelektuálně nepříliš náročným způsobem. Neposkytnutí požadovaných informací proto bylo zákonné.
[23] NSS nepřehlédl, že stěžovatelka v žádosti, o kterou nyní jde, omezila územní rozsah dříve požadovaných informací, a to patrně ve snaze umožnit společnosti ČEPRO informace poskytnout. V kasační stížnosti pak stěžovatelka namítá, že právě tato její snaha vyjít společnosti ČEPRO vstříc zapříčinila náročnost sestavení požadovaných informací. To ale není pravda (a stěžovatelčina věc se tak liší od situace popsané v rozsudku 9 As 257/2017, bodě 36). Jak NSS výše vysvětlil, i kdyby požadované informace nebyly omezeny na Středočeský a Jihočeský kraj, nebylo by možné je jednoduše sestavit z informací, které měla společnost k dispozici.
[24] Konečně NSS nepřehlédl ani to, že stěžovatelka o požadované informace usilovala – podle svého tvrzení – v zájmu zajištění veřejné kontroly společnosti ČEPRO při (ne)udělování souhlasů podle § 3 odst. 7 zákona o nouzových zásobách ropy. Snaha zajistit nějakou formu dohledu nad touto činností společnosti je do jisté míry pochopitelná. Ochranné pásmo v okolí produktovodů ze zákona omezuje všechny, kdo v něm zamýšlí uskutečňovat určité záměry, a to pro případ, že by tyto produktovody bylo ve stavu ropné nouze třeba použít ve veřejném zájmu. Zákon o nouzových zásobách ropy však posuzování výjimek z těchto zákonných omezení nesvěřuje Státní energetické inspekci, která projednává přestupky spočívající v poškozování produktovodů nebo omezování či ohrožování jejich bezpečného a spolehlivého provozu [srov. § 10b odst. 1 písm. b) zákona o nouzových zásobách ropy]. Posuzování výjimek svěřuje tomu, kdo produktovod aktuálně provozuje, a to bez možnosti se proti jeho výsledku bránit u správního orgánu. Otázku, zda a jakou formou se proti nesouhlasu provozovatele produktovodu lze bránit ve správním soudnictví, dosud soudy neřešily a ani NSS nemá důvod se jí nyní zabývat. NSS však zdůrazňuje, že provozovatel produktovodu – společnost ČEPRO – nemůže s výjimkami ze zákona nakládat svévolně. Zákon stanoví, že výjimku (souhlas) musí udělit, pokud to technické a bezpečnostní podmínky umožňují a nedojde-li k ohrožení života, zdraví, bezpečnosti nebo majetku osob či životního prostředí (§ 3 odst. 7 zákona o nouzových zásobách ropy). Je legitimní ptát se, zda takto společnost ČEPRO postupuje a zda naplnění zákonných podmínek pro výjimku (souhlas) shledává v obdobných situacích, či obdobné situace posuzuje nedůvodně rozdílně. Z tohoto pohledu by bylo užitečné, kdyby byly tyto výstupy společnosti zveřejněny. Tomu však – podobně jako například u rozhodnutí stavebních či finančních úřadů nebo orgánů rozhodujících o přestupcích – patrně překáží zejména pracnost jejich anonymizace. Teoreticky tedy lze za účelem legitimní občanské kontroly žádat o všechny akty učiněné na základě určitého zákonného zmocnění, prakticky však jejich poskytnutí bude narážet na stejné překážky (mimo jiné pracnost odstraňování osobních údajů) jako jejich plošné zveřejnění.
4. Závěr a náklady řízení
[25] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. NSS proto její kasační stížnost zamítl. Neúspěšná stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení; Úřadu pro ochranu osobních údajů pak nevznikly žádné náklady, které by se vymykaly z běžné úřední činnosti. Osoba zúčastněná na řízení – společnost ČEPRO – by měla právo na náhradu jen těch nákladů, které by jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil (§ 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném do konce roku 2025); žádná povinnost jí však uložena nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2026
Michaela Bejčková
předsedkyně senátu