Rozsudek ze dne 14. 2. 2018
Plný text
k § 20a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)*)
k § 141 správního řádu (č. 500/2004 Sb.)
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, čj. 10 As 258/2017-176)
Věc: Statutární město Jihlava proti Ministerstvu vnitra, za účasti Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko, o zaplacení pohledávky, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení.Krajský úřad Kraje Vysočina (dále též „krajský úřad“) uložil ve sporném řízení správním dne 17. 9. 2014 osobě zúčastněné na řízení jako odpůrci povinnost zaplatit žalobci jako navrhovateli částku ve výši 32 284 952,88 Kč spolu s úrokem z prodlení. Předmětná částka pak měla představovat vypořádací podíl na peněžním majetku osoby zúčastněné na řízení, resp. poměrnou část hodnoty obchodního podílu žalobce v obchodní společnosti Svaz VKMO s. r. o., na kterou vznikl žalobci nárok v důsledku jeho vystoupení z osoby zúčastněné na řízení jako dobrovolného svazku obcí, jenž byl založen veřejnoprávní smlouvou. Zároveň uložil krajský úřad dne 5. 6. 2014 osobě zúčastněné na řízení jako odpůrci povinnost zaplatit žalobci jako navrhovateli částku ve výši 2 541 990,66 Kč spolu s úrokem z prodlení. V tomto případě měla předmětná částka představovat poměrný podíl žalobce na peněžitém majetku osoby zúčastněné na řízení, o kterou skutečný stav ke dni 31. 12. 2012 převyšoval stav ke dni 30. 11. 2012, o němž bylo již krajským úřadem rozhodnuto. Obě rozhodnutí krajského úřadu prohlásil žalovaný za nicotná. Žalobce proto podal dvě žaloby u Městského soudu v Praze, kterými se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného.
Městský soud spojil řízení o žalobách do společného řízení vedeného pod sp. zn. 11 A 148/2015, následně rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, čj. 11 A 148/2015-83, obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 20a obecního zřízení z roku 1990 a § 49 odst. 1, 2 a 5 a § 50 odst. 1 a 2 obecního zřízení z roku 2000. Městský soud shledal důvodnou námitku žalobce, že zakladatelská smlouva je v celém svém rozsahu smlouvou veřejnoprávní. Ztotožnil se s názorem žalobce, že dobrovolný svazek obcí je specifickou právnickou osobou, která je svou povahou veřejnoprávní, tudíž je i jeho zakladatelská smlouva veřejnoprávní smlouvou koordinační. Vztahy mezi jeho členy, ač by se jednalo o vztahy ryze majetkové, jsou vztahy veřejnoprávními. Koordinačními veřejnoprávními smlouvami dle § 160 správního řádu mohou být i smlouvy, které zakládají právnickou osobu veřejného práva. Je na subjektech provádějících veřejnou správu, jakým způsobem budou provádět vzájemnou spolupráci v rámci koordinační smlouvy, což mohou činit jako samostatné entity, či k tomu mohou vytvořit novou právnickou osobu.
Městský soud uvedl, že zákonodárce vytvořil zvláštní úpravu sdružování obcí, byť ne zcela komplexní; v obecním zřízení z roku 1990 použil odkaz na úpravu zájmového sdružení právnických osob a obecního zřízení z roku 2000 použil odkaz na úpravu spolku a smlouvy o společnosti. Z toho městský soud dovodil úmysl zákonodárce přisoudit dobrovolným svazkům obcí určitou specifickou povahu, přičemž nepřisvědčil názoru osoby zúčastněné na řízení, že odkaz na soukromoprávní úpravu právnických osob bez dalšího znamená soukromoprávní povahu dobrovolného svazku obcí.
Městský soud dále upozornil na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016, čj. Konf 10/2015-11, č. 3481/2016 Sb. NSS, podle něhož „sporem z veřejnoprávní smlouvy ve smyslu § 169 odst. 1 správního řádu je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze okruh nároků vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě. Vedle práv a povinností plynoucích ze smlouvy samotné může jít i o práva a povinnosti – striktně vzato – povahy mimosmluvní. V tomto smyslu je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná veřejnoprávní obdoba nároků, jakými jsou v oblasti soukromého práva nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nárok na náhradu škody.“ Městský soud dodal, že i kdyby se v případě vypořádání majetkového podílu mělo jednat o analogii k vypořádacímu podílu dle právní úpravy obchodních společností, tedy o soukromoprávní institut, stále by takový institut vycházel z veřejnoprávní smlouvy, a bylo by nutné nahlížet na daný spor jako na spor z veřejnoprávní smlouvy.
K rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 9. 10. 2010, Konf 13/2010-7, č. 2299/2011 Sb. NSS, na které odkázal žalobce, městský soud uvedl, že toto rozhodnutí jasně stanoví hranici oddělitelnosti určité soukromoprávní části veřejnoprávní smlouvy, která spočívá v tom, že se musí jednat o ujednání nepředvídaná zákonem upravujícím příslušnou veřejnoprávní smlouvu (citovaný zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v žádném ze svých ustanovení nepředpokládá uzavření smlouvy o půjčce, která by měla být nedílnou součástí předmětné veřejnoprávní smlouvy). Oproti tomu vypořádání majetkového podílu je institutem veřejnoprávním, který je ze zákona kogentní součástí stanov, jež jsou kogentní součástí smlouvy o založení dobrovolného svazku obcí, tedy se nejedná o oddělitelnou soukromoprávní část veřejnoprávní smlouvy.
Rozsudek městského soudu napadla osoba zúčastněná na řízení (stěžovatel) kasační stížností. Podal také návrh na přiznání odkladného účinku. V doplnění stížnosti tuto odůvodnil odkazem na § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s tím, že soud nesprávně posoudil nároky žalobce jako nároky vyplývající z veřejnoprávní smlouvy, byť žalobce opíral své údajné nároky o obecné zásady spravedlnosti a hospodárnosti při nakládání s veřejným majetkem a o usnesení valné hromady Svazku (stěžovatele) ze dne 4. 12. 2012. Stěžovatel odmítal, že by smlouva o založení svazku byla veřejnoprávní smlouvou, nicméně i kdyby tomu tak bylo, z uvedené smlouvy nevyplývaly tvrzené nároky žalobce vůči stěžovateli. Soud dostatečně neodůvodnil, proč je smlouva o založení Svazku veřejnoprávní smlouvou dle § 159 odst. 1 správního řádu. Městský soud nepřihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, dle které spory týkající se majetkového vypořádání vystupující obce a svazku obcí vždy řešily civilní soudy. Dále soud nevzal v úvahu okolnost, že Svazek není smluvní stranou zakladatelské smlouvy, přičemž spory týkající se uzavřené smlouvy mohou vznikat pouze mezi smluvními stranami.
Stěžovatel dále uvedl, že v době založení Svazku (stěžovatele) neexistovala právní úprava veřejnoprávních smluv a Svazek vždy předpokládal, že jakékoliv nároky týkající se Svazku, případně vztahu obcí a Svazku, jsou v pravomoci civilních soudů dle § 7 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel zdůraznil, že zakladatelská smlouva byla uzavřena za účinnosti obecního zřízení z roku 1990, tj. v době, kdy nebyl legislativně upraven institut veřejnoprávních smluv. Proto uvedená smlouva byla od začátku smlouvou soukromoprávní. Není možné, aby bez zákonného zmocnění došlo v mezidobí k transformaci právní povahy zakladatelské smlouvy. Městský soud nevysvětlil, zda zakladatelská smlouva byla veřejnoprávní smlouvou od začátku, či zda se dodatečně (a kdy) „přetransformovala“ ve veřejnoprávní smlouvu.
K usnesením zvláštního senátu stěžovatel uvedl, že v usnesení čj. Konf 10/2015-11 byl jako veřejnoprávní smlouva posouzen faktický stav, za kterého dopravce provozoval veřejnou dopravu bez uzavřené písemné smlouvy o závazku veřejné služby. V dalším usnesení čj. Konf 13/2010-7 byla jako veřejnoprávní smlouva posouzena smlouva o vzniku závazku veřejné služby, přičemž v případech obou usnesení taková klasifikace neplynula ze zákona. V obou usneseních byla veřejnoprávnost uvedených smluv dovozena jen na základě teoretických úvah a navíc k subordinačním smlouvám, které nevyžadují výslovné zákonné zmocnění na rozdíl od smlouvy koordinační dle § 160 odst. 6 správního řádu.
Není správný názor městského soudu, že ustanovení týkající se majetkového podílu a jeho vypořádání musely být součástí zakladatelské smlouvy, a tudíž z toho důvodu se jedná o nárok z veřejnoprávní smlouvy. Městský soud pominul skutečnost, že Svazek byl založen dle obecního zřízení z roku 1990, podle kterého majetkový podíl ve svazku obcí nemusel být upraven ve stanovách či zakladatelské smlouvě a nemuselo být ani upraveno majetkové vypořádání při vystoupení obce ze svazku. Proto tyto vztahy týkající se majetkového podílu a majetkového vypořádání jsou svou povahou soukromoprávní a měly být rozhodovány soudy dle § 7 o. s. ř. Stěžovatel zároveň nesouhlasil s tím, že soud ani žalovaný neprovedly důkaz zakladatelskou smlouvou ani stanovami.
Žalobce se ke stížnosti vyjádřil a mj. uvedl, že stěžovatel sice polemizuje s usnesením zvláštního senátu čj. Konf 10/2015-11, ale opomíjí skutečnost, že Nejvyšší správní soud je vázán rozhodnutími zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. Stěžovatel musel k návrhu na zápis do příslušného rejstříku založit stanovy (§ 20g, § 20i odst. 3 a § 20h odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 v souvislosti s § 20a odst. 1 obecního zřízení z roku 1990), které upravovaly práva a povinnosti zakládajících členských obcí mezi sebou a též ve vztahu ke Svazku. Právní úprava svazku obcí již v obecním zřízení z roku 1990 zakládala svazek jako osobu veřejného práva a i tato smlouva o založení svazku byla smlouvou veřejnoprávní. Není logické, aby osoba veřejného práva byla založena soukromoprávním jednáním osoby veřejnoprávní povahy. Již sama okolnost, že obecní zřízení z roku 1990 upravovalo postavení svazků, jejich vznik a zánik (§ 20a odst. 1), jejich předmět činnosti (§ 20a odst. 2), rozsah převodů majetku včetně finančních prostředků (§ 20a odst. 3), rozpočet (§ 20b), práva občanů vůči svazku obcí (§ 20c), zvláštní (mimosoudní) postup vůči svazku obcí, jehož opatření odporuje zákonu (§ 20d) však ukazuje, že zákonodárce již v době účinnosti obecním zřízení z roku 1990 zcela jednoznačně chápal a hlavně legislativně pojímal svazky obcí jako veřejnoprávní subjekty a smlouvy o jejich založení nikoliv jako soukromoprávní smlouvy.
Žalobce dále poukázal na to, že podle § 151 odst. 4 obecního zřízení z roku 2000 se režimu nového zákona podřídily i svazky obcí založené před jeho účinností. I důvodová zpráva k vládní předloze správního řádu u § 143 výslovně uváděla smlouvy o založení svazku obcí jako příklad veřejnoprávních smluv, a to smluv koordinačních.
Žalovaný se vyjádřil ke stížnosti a uvedl, že majetkové vztahy mezi obcí a dobrovolným svazkem obcí, který byl založen veřejnoprávní smlouvou, jsou vztahy soukromoprávními. Na tom nic nemění ani skutečnost, že jsou založeny veřejnoprávní smlouvou, když dle rozhodnutí zvláštního senátu pod čj. Konf 13/2010-7 mají veřejnoprávní smlouvy kombinovaný charakter. Zvláštní senát v tomto rozhodnutí konstatuje, že „dle názoru zvláštního senátu je třeba zkoumat smlouvu v celém jejím rozsahu a současně též i v jednotlivých částech, přičemž je zřejmé, že smlouva v sobě může obsahovat prvky soukromoprávní i veřejnoprávní“ a dospěl v něm k závěru, že pokud smlouva uzavřená dle § 19 odst. 2 zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 31. 3. 1998 obsahuje ujednání o půjčce, je třeba tato ujednání podřadit pod příslušná ustanovení občanského zákoníku a příslušným rozhodnout o nároku z těchto ujednání je soud.
Usnesením ze dne 20. 12. 2017, čj. 10 Azs 258/2017-170, Nejvyšší správní soud nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
IV.
Hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
(…) [34] Nejvyšší správní soud neshledal v řízení stěžovatelem tvrzenou vadu, která měla spočívat v tom, že městský soud neprovedl důkaz zakladatelskou smlouvou včetně stanov. V tomto směru Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že provádět dokazování je potřebné tehdy, je-li potřeba zjišťovat skutkový stav věci. Tak tomu bývá v situaci rozdílných skutkových tvrzení stran sporu, přičemž odlišné skutkové podstaty mají vliv na výsledek věci. V dané věci soud nerozhodoval ve věci samé, tj. o existenci nároků žalobce na jím požadované peněžité plnění, nýbrž zkoumal „pouze“ otázku pravomoci, tj. zda ve spojených věcech o plnění byl oprávněn rozhodnout správní orgán (krajský úřad) nebo civilní soud. Městský soud ani žalovaný nemuseli provádět dokazování; pro právní posouzení pravomoci postačovalo zhodnocení nesporných skutkových tvrzení o uzavření zakladatelské smlouvy ze dne 2. 7. 1993, kterou byl založen Svazek za účelem zabezpečení činností v oblasti vodovodů a kanalizací (zásobování pitnou vodou a čištění odpadních vod) a o vymáhání nároků opírajících se o stanovy Svazku, které byly sjednány v rámci zakladatelské smlouvy, a o usnesení valné hromady ze dne 4. 12. 2012. Takto jsou pro potřeby zhodnocení pravomoci rozhodujícího orgánu dostatečně konkrétně určeny nároky tvrzené žalobcem. V tomto směru není správné tvrzení stěžovatele, že žalobce opírá své nároky výlučně o obecné zásady spravedlnosti či dobré mravy a o usnesení valné hromady.
[35] Co se týče právního hodnocení, Nejvyšší správní soud odkazuje na detailní a přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, se kterým se ztotožňuje a doplňuje je o níže uvedené závěry.
[36] Zakladatelská smlouva byla uzavřena dne 2. 7. 1993, tj. za účinnosti obecního zřízení z roku 1990 účinného do 11. 11. 2000. Ode dne 12. 11. 2000 je účinné nové obecní zřízení z roku 2000. Podle § 20a odst. 1 obecního zřízení z roku 1990 ve znění účinném v době uzavření zakladatelské smlouvy, „[o]bce mohou vytvářet dobrovolné svazky obcí (dále jen ‚svazky‘). Postavení svazků, jejich vznik a zánik upravuje zvláštní zákon.3h)“Poznámka 3h) odkazovala na § 20f občanského zákoníku z roku 1964, podle kterého„[k]ochraně svých zájmů nebo k dosažení jiného účelu mohou právnické osoby vytvářet zájmová sdružení právnických osob (dále jen ‚sdružení‘)“.
[37] Podle § 20a odst. 2 obecního zřízení z roku 1990 „[p]ředmětem činnosti svazku mohou být jen pravomoci obce uvedené v § 14 odst. 1 písm. n), p) a r). Svazek může zakládat právnické osoby k plnění úkolů, pro něž byl vytvořen“.Podle odst. 3„[o]bec může na svazek převést svůj majetek včetně finančních prostředků jen v rozsahu, který slouží k vykonávání činností, které na svazek přenesla“. Podle odst. 4 „[o]bce se nemohou sdružovat podle předpisů o sdružování občanů.3i)“ Poznámka 3i) odkazovala na zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.
[38] Podle § 14 odst. 1 písm. r) obecního zřízení z roku 1990 „[d]o samostatné působnosti obce patří zejména čistota obce, odvoz domovních odpadů a jejich nezávadná likvidace, zásobování vodou, odvádění a čištění odpadních vod“.
[39] Podle § 182 odst. 2 správního řádu „[u]stanoveními tohoto zákona se řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; vznik těchto smluv, jakož i nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů“.
[40] Podle § 160 odst. 6 správního řádu „[ú]zemní samosprávné celky mohou vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy týkající se plnění úkolů vyplývajících z jejich samostatné působnosti při výkonu veřejné moci, jen stanoví-li tak zvláštní zákon“.
[41] Je nesprávná představa stěžovatele, že s ohledem na datum uzavření zakladatelské smlouvy před účinností správního řádu, tj. přede dnem 1. 1. 2006, nemohla tato smlouva být veřejnoprávní smlouvou. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že veřejnoprávní smlouvy byly uzavírány i před uvedeným dnem. Jako zcela absurdní je nutno odmítnout představu, že by pro téměř úplnou absenci pojmu „veřejnoprávní smlouva“ v českém právním řádu před účinností správního řádu všechny smlouvy uzavřené např. státem či veřejnoprávními korporacemi byly smlouvami soukromého práva (o nesprávnosti takové představy svědčí mj. i § 182 odst. 2 správního řádu, který výslovně počítá s existencí veřejnoprávních smluv vzniklých před dnem nabytí účinnosti správního řádu). Pro veřejnoprávní smlouvu není významné její označení, ani to, kdo jsou její smluvní strany, nýbrž její obsah (je rozhodující materiální pojetí, o čemž svědčí i přechodné ustanovení § 182 odst. 2 správního řádu) – k tomuto závěru se přiklonil i zvláštní senát ve svém usnesení ze dne 21. 5. 2008, čj. Konf 31/2007-82, č. 1675/2008 Sb. NSS. Vždy platilo, že těmito smlouvami se zakládaly, měnily nebo rušily práva a povinnosti při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy, avšak nikoli pouze na poli vrchnostenské veřejné správy, ale i pečovatelské veřejné správy – blíže viz zmíněné usnesení zvláštního senátu.
[42] Až v § 160 odst. 6 správního řádu bylo výslovně stanoveno, že územní samosprávné celky mohou vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy za předpokladu, že: a) se týkají plnění úkolů plynoucích z jejich samostatné působnosti a b) zároveň tak stanoví zvláštní zákon. Nicméně za těchto podmínek se uzavíraly veřejnoprávní smlouvy i dříve (viz citovaná právní úprava obsažená v § 20a obecního zřízení z roku 1990, která dopadá na zakladatelskou smlouvu Svazku), přičemž se jednalo o plnění úkolů v rámci samostatné působnosti obce [§ 14 odst. 1 písm. r) zákona č. 367/1990 Sb.]. Nejvyšší správní soud dodává, že i podle úpravy v novém obecním zřízení z roku 2000 je dovoleno uzavírat veřejnoprávní smlouvy k založení dobrovolného svazku obcí, a to i za účelem zabezpečování zásobování vodou, odvádění a čištění odpadních vod [viz § 49 a § 50 odst. 1 písm. b) zákona], přičemž se jedná o plnění úkolů v rámci samostatné působnosti obce (§ 35 obecního zřízení z roku 2000).
[43] Pro povahu zakladatelské smlouvy jako smlouvy veřejnoprávní není tedy podstatné, kdy byla uzavřena. Ostatně i teorie správního práva dovodila, že do kategorie veřejnoprávních smluv jsou zahrnuty také smlouvy takto neoznačené, a to bez ohledu na to, zda byly uzavřeny před či po dni 1. 1. 2006. Za koordinační veřejnoprávní smlouvu tak byla mj. označena rovněž smlouva o vytvoření dobrovolného svazku obcí (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd., Praha : C. H. Beck, 2012, 244 s.). Nejvyšší správní soud dodává, že k žádné transformaci smlouvy původně soukromoprávní ve veřejnoprávní (eventuálně naopak) nedošlo.
[44] Nejvyšší správní soud poukazuje též na již zmíněné usnesení zvláštního senátu čj. Konf 31/2007-82, ve kterém tento senát shledal veřejnoprávní smlouvu, a to na poli výkonu pečovatelské veřejné správy, ve smlouvě o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě, uzavřené dne 30. 12. 2003 mezi Krajským úřadem Ústeckého kraje a Dopravním podnikem Ústeckého kraje, a. s., dle § 19 a násl. zákona o silniční dopravě. Zvláštní senát řešil otázku, zda smlouva je obchodněprávním úkonem územního samosprávného celku ve smyslu § 1 odst. 3 správního řádu (tj. soukromoprávní smlouvou uzavřenou dle § 261 odst. 2 obchodního zákoníku) nebo veřejnou smlouvou subordinační ve smyslu § 161 odst. 1 správního řádu, přičemž se přiklonil k veřejnoprávní povaze zmíněné smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě. Nejvyšší správní soud dodává, že při uplatnění zásady „a minori ad maius“ („od menšího k většímu“) tím spíše je namístě závěr, že smlouva uzavřená dle § 20a odst. 1 obecního zřízení z roku 1990 s taxativně uvedeným předmětem činnosti svazku v odst. 2 je smlouvou veřejnoprávní. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že na rozdíl od smlouvy posuzované v usnesení čj. Konf 31/2007-82 se v případě předmětné zakladatelské smlouvy jedná o smlouvu koordinační ve smyslu § 160 odst. 6 správního řádu.
[45] Nejvyšší správní soud se z uvedených důvodů neztotožnil s právním názorem stěžovatele, že zakladatelská smlouva ze dne 2. 7. 1993 byla soukromoprávní povahy.
[46] Stěžovatel mj. argumentoval odkazem na usnesení zvláštního senátu čj. Konf 13/2010-7. Z něj dovozoval, že v případě soukromoprávních prvků ve veřejnoprávní smlouvě (které podle názoru stěžovatele jsou v zakladatelské smlouvě obsaženy) je nutno spory z těchto částí veřejnoprávní smlouvy řešit v civilním soudnictví. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že uvedené usnesení bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS s právní větou: „Ujednání o bezúročné půjčce sjednané mezi účastníky ve smlouvě o vzniku závazku veřejné služby podle § 19 odst. 2 zákona o silniční dopravě je třeba podřadit pod § 657 a násl. občanského zákoníku pojednávající o smlouvě o půjčce. Spor o vrácení bezúročné půjčky je tak sporem vyplývajícím ze soukromoprávního vztahu, který náleží rozhodovat soudům v občanském soudním řízení (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).“
[47] Nejvyšší správní soud dodává, že v odůvodnění tohoto usnesení bylo mj. uvedeno, že „je třeba zkoumat smlouvu v celém jejím rozsahu a současně i v jednotlivých částech. Přičemž je zřejmé, že smlouva v sobě může obsahovat prvky soukromoprávní i veřejnoprávní. Podle § 41 odst. 2 občanského zákoníku posuzuje soud každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. V daném případě účastníci jasně vyjádřili vůli poskytnout a přijmout bezúročnou půjčku. Obě strany tak činily v rovném postavení, ani jedna nebyla nadřízena druhé. Zákon č. 111/1994 Sb. v žádném ze svých ustanovení nepředpokládá uzavření smlouvy o půjčce, která by měla být nedílnou součástí předmětné veřejnoprávní smlouvy. Ujednání o půjčce je proto třeba podřadit pod příslušná ustanovení občanského zákoníku. Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Jde tedy o spor vyplývající ze soukromoprávního vztahu, který zásadně náleží rozhodovat soudům (§ 7 odst. 1 o. s. ř.).“
[48] Jak je zřejmé z odůvodnění citovaného usnesení, zvláštní senát rozhodl ve věci, ve které v rámci veřejnoprávní smlouvy o závazku veřejné služby spočívající v linkové osobní dopravě, na kterou dopadala právní úprava obsažená v § 19 odst. 2 zákona o silniční dopravě ve znění účinném do 31. 3. 1998 byla uzavřena i další smlouva, a to smlouva o půjčce dle § 657 občanského zákoníku z roku 1964. Uvedená smlouva o půjčce byla věcně i právně zcela nezávislá na veřejnoprávní smlouvě uzavřené dne 4. 12. 1995. Jinými slovy, byla uzavřena „smlouva ve smlouvě“, resp. dvě smlouvy, a nic na tomto faktu nemění ani to, že tyto dvě smlouvy byly v písemné formě patrně součástí jedné listiny. Smlouva o veřejné službě nevyžadovala, aby byla zároveň uzavřena smlouva o půjčce, jednalo se proto o dva na sobě právně nezávislé smluvní vztahy, které se od sebe lišily svou na jedné straně veřejnoprávní povahou (v případě smlouvy o veřejném závazku uzavřené dle § 19 odst. 2 zákona o silniční dopravě v platném znění) a soukromoprávní povahou (v případě smlouvy o půjčce uzavřené dle § 657 občanského zákoníku z roku 1964).
[49] Aby bylo možné vztáhnout právní závěry zvláštního senátu z tohoto usnesení na zakladatelskou smlouvu uzavřenou dle § 20a obecního zřízení z roku 1990 v návaznosti na § 20f občanského zákoníku z roku 1964, bylo by nutné dojít k závěru, že ujednání o stanovách Svazku a též usnesení valné hromady jsou součástí jiného smluvního vztahu, než vztahu založeného veřejnoprávní smlouvou o založení Svazku. Takový závěr ale nelze učinit (nepochybně se nejedná o dvě smlouvy) a stanovy byly dle § 20g občanského zákoníku z roku 1964 povinnou náležitostí smlouvy uzavřené dle § 20f občanského zákoníku z roku 1964. Podle § 20h musely stanovy mj. obsahovat úpravu majetkových poměrů, vznik a zánik členství, práva a povinnosti členských obcí. Z uvedeného jasně plyne, že nároky plynoucí ze stanov, potažmo založené valnou hromadou svazku, jež má svůj původ ve stanovách, jsou neoddělitelné od smlouvy o dobrovolném svazku obcí a jako takové mají tyto nároky veřejnoprávní povahu. Nejvyšší správní soud k uvedené právní úpravě dodává, že i kdyby tato právní úprava o stanovách svazku obcí neexistovala, bylo by z povahy věci zřejmé, že smlouva o založení svazku obcí musí obsahovat i smluvní ujednání řešící jejich práva a povinnosti včetně majetkových vztahů pro případ vystoupení obce ze svazku. Z uvedených důvodů nejsou správné odkazy stěžovatele na zmíněné usnesení zvláštního senátu čj. Konf 13/2010-7 ani domněnka stěžovatele, že nároky ze stanov Svazku či plynoucí z valné hromady Svazku jsou nezávislé na uvedené zakladatelské smlouvě a představují „soukromoprávní prvek“ uvnitř této smlouvy (nejedná se jako v případě řešeném ve zmíněném usnesení zvláštního senátu o „smlouvu ve smlouvě“, resp. o dvě smlouvy).
[50] Stěžovatel dále tvrdil, že za veřejnoprávní vztahy by eventuálně bylo možné považovat vzájemné vztahy obcí, které založily Svazek, nikoliv ale vztah Svazku k jednotlivé obci, tj. vztah žalobce ke stěžovateli. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem neztotožnil. Zaprvé, jak správně uvedl žalobce, § 141 správního řádu zakládá pravomoc správních orgánů rozhodovat spory z veřejnoprávních smluv, nikoliv spory mezi účastníky, kteří předmětnou veřejnoprávní smlouvu uzavřeli. Zadruhé, nedává smysl z hlediska systematiky a vnitřní logiky veřejnoprávních smluv, proč by spory mezi obcemi jako účastníky smlouvy o založení svazku měly být řešeny v režimu veřejnoprávní smlouvy správním orgánem, avšak spor mezi svazkem a obcí by byl rozhodován civilním soudem, byť povaha jejich smluvního vztahu by nepochybně byla veřejnoprávní.
[51] Jak městský soud, tak též Nejvyšší správní soud odkazuje i na usnesení zvláštního senátu čj. Konf 10/2015-11: „ ‚Sporem z veřejnoprávní smlouvy‘ ve smyslu § 169 odst. 1 správního řádu je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních než pouze okruh nároků vyplývajících z konkrétního ujednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě. Vedle práv a povinností plynoucích ze smlouvy samotné může jít i o práva a povinnosti – striktně vzato – povahy mimosmluvní. V tomto smyslu je i v oblasti veřejnoprávních smluv představitelná veřejnoprávní obdoba nároků, jakými jsou v oblasti soukromého práva nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nárok na náhradu škody. Druhý z uvedených nároků však nelze směšovat s nároky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.“
[52] Z uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že i v případě mimosmluvního nároku (např. nároku na vydání bezdůvodného obohacení) u neplatné či dokonce neuzavřené veřejnoprávní smlouvy je namístě, aby o vymáhaném nároku rozhodl, jak výslovně uvedl zvláštní senát, jeden orgán, a to správní orgán. S použitím interpretačního principu „a maiori ad minus“ („od většího k menšímu“) je tím spíše nutno odmítnout jako nesprávnou námitku stěžovatele, že v případě neexistence nároku, byť plynoucího z veřejnoprávní smlouvy, nemá o takovém nároku rozhodovat správní orgán, nýbrž civilní soud. Domyšleno do důsledků by v případě správnosti názoru stěžovatele mohl správní orgán o nároku uplatněném dle § 141 správního řádu rozhodnout meritorně jen tehdy, pokud by návrhu na zahájení řízení vyhověl, avšak nikdy by nemohl takový návrh zamítnout, neboť k zamítnutí návrhu by měl pravomoc jen civilní soud. Takový závěr je očividně absurdní. Z uvedených důvodů není správný procesní názor stěžovatele, že městský soud a též žalovaný musely nejdříve zhodnotit vymáhané nároky z hlediska hmotného práva (za tím účelem provést dokazování), učinit závěr o (ne)oprávněnosti těchto nároků a teprve poté mohly učinit závěr o své pravomoci.
[53] Stěžovatel odkazuje mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3122/2012, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4243/2007. V prvém případě žalobce – svazek – se domáhal peněžitého plnění proti žalované obci, jež vystoupila ze svazku vzniklého za účelem výstavby vodovodního systému, přičemž vystoupení učinila písemně v červnu 2005. Z okolností uvedených v odůvodnění rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3122/2012 vyplývá, že bylo rozhodováno ve věci nároku z veřejnoprávní smlouvy. V odůvodnění rozsudku není nic uvedeno k otázce pravomoci civilních soudů, nicméně je zřejmé, že Nejvyšší soud implicitně shledal pravomoc civilních soudů k rozhodnutí uvedené věci. K tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí, že městský soud byl v době svého rozhodování vázán výše citovanými usneseními zvláštního senátu (v případě usnesení čj. Konf 13/2010-7 se jednalo o rozhodnutí zvláštního senátu, které bylo vydáno dříve, než rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3122/2012) dle § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb., přičemž tato vázanost se vztahuje mj. i na všechny soudy a na „všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy“. Městský soud proto musel rozhodnout i přes odlišný implicitní závěr Nejvyššího soudu v souladu se závěry rozhodnutí zvláštního senátu a tato povinnost se pochopitelně vztahuje i na Nejvyšší správní soud.
[54] Stěžovatel argumentoval mj. i § 13 občanského zákoníku z roku 2012, podle kterého: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“
[55] Nejvyšší správní soud konstatuje, že citované ustanovení se týká ochrany soukromých práv (viz Hlava I. Díl 3 občanského zákoníku z roku 2012), nicméně jedná se o princip, který platil vždy, tj. i před účinností občanského zákoníku z roku 2012, byť nevyjádřen výslovně v zákoně a nepochybně se týká i ochrany veřejných práv. Dále, i když se uvedené ustanovení týká primárně práv plynoucích z hmotného práva, nepochybně se uplatní i v procesní otázce, který orgán má pravomoc rozhodnout o uplatněném právu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že městský soud dostál své zákonné povinnosti přesvědčivě vysvětlit důvod své odchylky od rozhodnutí Nejvyššího soudu a naopak soulad svého rozhodnutí s rozhodnutími zvláštního senátu. Vzhledem k rozhodnutím zvláštního senátu nelze ani učinit závěr, že by rozsudek městského soudu byl zcela odlišný od dosavadního rozhodování (jak plyne z uvedeného, dosud bylo soudy i správními orgány rozhodováno nejednotně). Navíc nelze pominout, že závěr Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3122/2012 byl vyjádřen jen implicitně (tím, že nezrušil napadený rozsudek a nezastavil řízení, nýbrž zamítl dovolání) a v odůvodnění svého rozhodnutí se (na rozdíl od rozsudku městského soudu) nezabýval pravomocí rozhodujícího orgánu.
[56] Z usnesení sp. zn. 28 Cdo 4243/2008 plyne, že se jednalo o spor o peněžité plnění mezi žalobcem – svazkem a žalovanou obcí, přičemž tvrzený nárok se měl odvíjet od usnesení valné hromady žalobce, avšak z odůvodnění usnesení nelze posoudit povahu smlouvy (zda se jednalo o veřejnoprávní či soukromoprávní smlouvu), neboť není zřejmé, za jakým účelem byl svazek dle § 20f občanského zákoníku z roku 1964 založen. Nicméně i kdyby se ve skutečnosti jednalo o obdobnou smlouvu, jako ve věci projednávané městským soudem, Nejvyšší správní soud odkazuje na výše uvedené závěry týkající se rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3122/2012 (v odůvodnění usnesení, kterým bylo odmítnuto dovolání žalované obce, se nic neuvádí k pravomoci civilních soudů danou věc rozhodnout). Je zřejmé, že je nutné vycházet z usnesení zvláštního senátu, která byla vydána později než uvedené usnesení Nejvyššího soudu.
[57] Není správný názor stěžovatele, že rozhodováním věci ve správním řízení je stěžovateli poskytnut nižší standard ochrany jeho práv. Jak správně uvedl městský soud i žalobce, s ohledem na přezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů ve správním soudnictví nedochází k omezení práva stěžovatele na přístup k soudu.
[58] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že smlouva o založení dobrovolného svazku obcí uzavřená dle § 20a obecního zřízení z roku 1990, jejímž předmětem činnosti bylo zabezpečení zásobování pitnou vodou a čištění odpadních vod, je smlouvou veřejnoprávní; o nárocích z takové smlouvy je oprávněn rozhodnout správní orgán dle § 141 správního řádu. Mezi takové nároky patří i nároky vyplývající ze stanov svazku, jakož i založené valnou hromadou svazku.
Právní věta
Smlouva o založení dobrovolného svazku obcí uzavřená dle § 20a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, jejímž předmětem činnosti bylo zabezpečení zásobování pitnou vodou a čištění odpadních vod, je smlouvou veřejnoprávní. O nárocích z takové smlouvy je oprávněn rozhodnout správní orgán dle § 141 správního řádu. Mezi takové nároky patří i nároky vyplývající ze stanov svazku, jakož i založené valnou hromadou svazku.
Usnesení ze dne 20. 12. 2017
Plný text
10 As 258/2017 - 171
pokračování
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyň Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Statutární město Jihlava, se sídlem [adresa] Jihlava, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, se sídlem [adresa] Jihlava, zast. JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 6. 2015, čj. MV 36478-15/ODK-2015 a čj. MV 36475 11/ODK-2015, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, čj. 11 A 148/2015-83, o návrhu osoby zúčastněné na řízení na přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti,
t a k t o :
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Krajský úřad Kraje Vysočina vyhověl dvěma rozhodnutími ze dne 17. 9. 2014 návrhu žalobce na zahájení sporného řízení (§ 141 odst. 7 správního řádu); přitom osobě zúčastněné na řízení (dále též „stěžovatel“) uložil povinnost zaplatit žalobci částku více než 2,5 mil. Kč, resp. v případě druhého rozhodnutí částku přesahující 32 mil. Kč s příslušenstvím. Tyto částky představují poměrný podíl žalobce na peněžitém majetku stěžovatele, resp. na jeho obchodním podílu ve společnosti Svaz VKMO s. r. o. Nárok na vyplacení těchto částek vznikl žalobci v souvislosti s jeho vystoupením ze stěžovatele, tj. svazu vodovodů a kanalizací. Rozhodnutími specifikovanými v záhlaví žalovaný prohlásil tyto rozhodnutí krajského úřadu za nicotná. Žalobce následně podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, které městský soud výše označeným rozsudkem vyhověl a oba rozhodnutí žalovaného zrušil. Přitom konstatoval, že smlouva, na základě které vznikl stěžovatel, je veřejnoprávní smlouvou koordinační. Vztahy mezi členy stěžovatele jsou veřejnoprávní, ač mají ryze majetkovou povahu. Městský soud uzavřel, že příslušný k rozhodnutí o celém souboru nároků žalobce požadovaných v souvislosti s jeho vystoupením ze stěžovatele je správní orgán, nikoliv soud v civilním řízení.
[2] Osoba zúčastněná na řízení podala dne 23. 8. 2017 proti napadenému rozsudku kasační stížnost. Posléze dne 24. 11. 2017 požádala i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Obsáhle tvrdí, že vedle žalobce si „po jeho vzoru“ proti ní nárokuje obdobné nároky na finanční plnění třetí osoba – další vystoupivší obec svazku (městys Luka nad Jihlavou), a to ve výši téměř 87,5 mil. Kč. Městys požaduje zaplacení této částky ve sporném řízení právě s odkazem na právní závěry nyní napadeného rozsudku městského soudu. Krajský úřad, u něhož je vedeno sporné řízení, se musí s ohledem na doporučení žalovaného řídit nesprávným právním názorem městského soudu, neboť podaná kasační stížnost nemá odkladný účinek. Rozsudek městského soudu má přitom zcela zásadní negativní dopad na právní postavení stěžovatele. Stěžovateli reálně hrozí, že bude muset v návaznosti na rozhodnutí krajského úřadu v jiné věci zaplatit částku ve výši desítek milionů Kč předtím, než NSS rozhodne o kasační stížnosti ve věci, která zavdala důvod pro zahájení tohoto jiného řízení. Navíc krajský úřad ukládá povinnost částku zaplatit do 3 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Rozhodnutí krajského úřadu, které by bylo v návaznosti na napadený rozsudek v neprospěch stěžovatele, ovlivní nejen fungování, ale i existenci stěžovatele; takové rozhodnutí může být pro stěžovatele likvidační. Pokud by NSS kasační stížnosti nepřiznal odkladný účinek, může být eventuální úspěch stěžovatele u NSS pouze akademický. I pokud by stěžovatel byl schopen sporné částky v těchto dalších řízeních uhradit, lze předpokládat, že vystoupivší obce by mu je dobrovolně nevrátily; musel by je vymáhat soudně, přičemž břemeno tvrzení i břemeno důkazní bude z vystoupivší obce přeneseno na stěžovatele. Nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti se ale může dotknout také dalších dobrovolných svazků obcí, pokud budou řešit spory mezi členskými obcemi a svazky obcí, resp. mezi členskými obcemi navzájem. Podle stěžovatele je přitom nežádoucí, aby správní orgány rozhodovaly majetkové spory vyplývající ze zakladatelských smluv dobrovolných svazků obcí.
[3] Stěžovatel dále uvádí, že jeho újma způsobená výkonem nebo jinými právními následky rozsudku městského soudu je nepoměrně větší, než újma, která by mohla vzniknout jiným osobám (vystoupivším obcím). I pokud by nároky těchto osob byly po právu, což stěžovatel popírá, v případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by vymožení jejich nároků u stěžovatele nebylo zmařeno, ale pouze oddáleno; navíc v případě oddálení úhrady sporné částky má vystoupivší obec nárok na úrok z prodlení. Ani samotnému žalobci v tomto sporu nemůže vzniknout žádná újma, neboť stěžovatel mu již na základě rozhodnutí krajského úřadu jeho nároky uhradil a po tom, co žalovaný prohlásil tyto rozhodnutí za nicotná, mu žalobce vyplacené vyplaceny částky nevrátil. Přiznání odkladného účinku prý není ani v rozporu s jakýmkoliv veřejným zájmem. Naopak ve veřejném zájmu je, aby s ohledem na právní jistotu správní orgány i soudy v rámci rozhodovací praxe postupovaly a rozhodovaly jednotně a nikoliv rozporuplně. Proto může současnou praxi sjednotit pouze NSS v rozhodnutí o nynější kasační stížnosti.
[4] Žalobce ve svém vyjádření navrhuje odkladný účinek nepřiznat. Dle něj není pravda, že by městys uplatnil návrh na zahájení sporného řízení „po vzoru žalobce“. Městys jen ukončil členství ve stěžovateli později, než žalobce; proto uplatnil tento nárok později. Není pravda ani to, že by krajský úřad zahájil sporné řízení s odkazem na napadený rozsudek a po konzultaci se žalovaným. Sporné řízení zahájil, protože mu městys doručil návrh; zahájení řízení je přitom dispozičním úkonem v moci navrhovatele. Jakákoliv konzultace krajského úřadu se žalovaným, či „doporučení“ žalovaného není v této věci právně relevantní. Rovněž není pravda, že by krajský úřad přiznával ve sporném řízení navrhovatelům nároky bez jednání. Za stěžejní žalobce považuje, že argumentace účastníka právním názorem jakéhokoliv soudu není a nemůže sama o sebe vyvolat hrozbu vzniku újmy, která by měla spočívat ve výkonu jiného rozhodnutí, které by bylo vydáno, pokud by argumentace právním názorem soudu byla použita. Upozorňuje, že přitom není až tak významný názor vyjádřený v rozsudku městského soudu, jehož účinky zamýšlí stěžovatel odložit, ale závazným je zejména závěr zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (usnesení ze dne 25. 2. 2016, čj. Konf 10/2015-11). Konečně zdůrazňuje, že městys je třetí osobou, která vůbec není účastníkem tohoto řízení, nemůže se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyjádřit, ačkoliv tento návrh stěžovatel směřuje zejména proti němu.
[5] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud může přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu § 107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti.
[6] Odkladný účinek představuje institut mimořádné povahy. Kasační stížnost není řádným opravným prostředkem, u něhož by bylo možno automaticky očekávat přiznání odkladného účinku. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti NSS pozastavuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí městského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Smyslem přiznání odkladného účinku je zabránit tomu, aby ještě před rozhodnutím NSS o kasační stížnosti vznikla stěžovateli v důsledku okamžitého výkonu pravomocného rozhodnutí zásadní újma, kterou by nebylo možné později v podstatných rysech napravit a rozhodnutí NSS o věci samé by pak mělo pouze akademický význam (srov. usnesení NSS ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 Afs 73/2014 56).
[7] Stěžovatel odůvodnil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti možnými důsledky jiného – na tomto sporu zcela nezávislého – řízení, které mu hrozí. Domnívá se, že odložení účinků rozsudku městského soudu mu alespoň mezitímně pomůže odvrátit újmu, která by mu vznikla, pokud by v tomto jiném řízení byl použit právní názor, jež zpochybňuje v jeho kasační stížnosti.
[8] Stěžovatel se mýlí, že přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti zabrání tomu, aby v jiném sporném řízení (§ 141 správního řádu), které s ním vede třetí osoba, příslušný správní orgán meritorně (v jeho neprospěch) rozhodl. Odklad vykonatelnosti rozsudku v posuzované kauze nemůže stěžovateli jakkoli pomoct v dalších jeho sporech. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nijak nepřesahuje rámec sporu a nemůže zavázat správní orgány ani soudy, aby v jiných případech nepostupovaly v souladu se závěry soudu, které dosud NSS neshledal nezákonnými. Institut odkladného účinku se svou funkcí míjí s tím, o co stěžovatel usiluje, tj. aby správní orgány do rozhodnutí NSS o jeho kasační stížnosti nepřihlížely k závěrům rozsudku městského soudu v této věci. Odkladný účinek rozhodně nemůže sloužit k předběžnému zpochybnění zákonnosti a věcné správnosti rozsudku městského soudu, aby si stěžovatel nebo někdo jiný ulehčil svou pozici v jiném řízení (ostatně ani zájem na jednotném postupu v obdobných případech není důvodem pro přiznání odkladného účinku srov. usnesení NSS ze dne 22. 12. 2004, čj. 4 As 52/2004-70, č. 528/2005 Sb. NSS). Takový postup by odporoval smyslu a účelu zákonné úpravy. Tvrzení, že správní orgán v důsledku napadeného rozsudku městského soudu rozhodne v jiném obdobném řízení v neprospěch stěžovatele, tedy nemůže založit újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Proto nebylo možné návrhu vyhovět.
[9] Jen pro pořádek NSS dodává, že stěžovatelově snaze o neaplikování právních závěrů rozsudku městského soudu v jiných věcech odpovídá spíše institut přerušení řízení dle § 56 odst. 1 písm. c) správního řádu, tj. přerušení řízení za účelem vyčkání na řešení předběžné otázky.
[10] Usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti je rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu