Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobce: K. H. T., zastoupeného advokátem Mgr. Markem Sedlákem, Kašparovo náměstí 2271/5, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 936/3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2026, čj. OAM-927/BE-VL17-BA06-PŘZ-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2026, čj. 33 A 62/2026-49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal žádost o propuštění ze zajištění dle § 46f zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (zákon o azylu). K žádosti doložil doklad o zajištění ubytování na adrese svého kamaráda, jakož i jeho prohlášení o finanční podpoře. Uvedl rovněž, že správnímu orgánu poskytne jakoukoliv součinnost. Žalovaný tuto žádost zamítl. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji zamítl.
[2] Žalobce (stěžovatel) rozsudek krajského soudu napadá kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s. a navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby rozsudek krajského soudu zrušil. Stěžovatel namítá, že správní orgán i krajský soud nedostatečně posoudily možnost nahradit zajištění některým ze zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, zejména opatřením podle § 47 odst. 1 písm. a), čímž zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[3] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že otázka nahrazení zajištění zvláštními opatřeními byla posouzena dostatečně a přezkoumatelně. Uložení povinnosti hlásit se na ministerstvu je totiž přímo závislé na tom, zda má cizinec stabilní, ověřitelné a spolehlivé místo pobytu, ze kterého by docházel, a zejména zda je u něj dán důvodný předpoklad, že bude tyto povinnosti dobrovolně plnit. V tomto směru však z dosavadního jednání stěžovatele vyplývají zásadní pochybnosti. Žalovaný poukázal zejména na skutečnost, že stěžovatel na území České republiky dlouhodobě pobýval a pracoval bez příslušného oprávnění a žádost o mezinárodní ochranu podal až po zadržení policií, tedy v situaci, kdy mu hrozilo vyhoštění nebo předání. Tyto okolnosti podle žalovaného zpochybňují jeho ochotu respektovat povinnosti vyplývající z uložených zvláštních opatření. Zdůraznil, že zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 písm. a) a b) zákona o azylu nestojí na odlišných skutkových předpokladech, ale vycházejí ze stejného posouzení spolehlivosti a součinnosti cizince. Dospěl-li proto správní orgán a následně i krajský soud k závěru, že stěžovatel neposkytuje dostatečné záruky pro využití opatření podle písm. b), vztahuje se tento závěr i na opatření podle písm. a). Z tohoto důvodu považuje žalovaný za správný i závěr krajského soudu o nadbytečnosti dalších navrhovaných důkazů. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[4] V řízení před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, Nejvyšší správní soud se proto musí podle § 104a odst. 1 s. ř. s. zabývat tím, zda kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne soud kasační stížnost jako nepřijatelnou. V souladu s ustálenou judikaturou se o přijatelnou kasační stížnost může jednat: 1) dotýká-li se kasační stížnost právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně judikaturou zdejšího soudu řešeny; 2) jedná-li se o právní otázky řešené judikaturou rozdílně; 3) existuje-li důvodná potřeba učinit judikaturní odklon; anebo 4) bylo-li v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[5] Je proto v zájmu samotného stěžovatele, aby přesvědčivě zdůvodnil, proč by jeho kasační stížnost měla být přijatelná. V nyní posuzované věci stěžovatel žádné důvody pro přijatelnost kasační stížnosti neuvedl, jakkoliv platí, že povinnost tvrdit a prokázat existenci důvodů přijatelnosti tíží právě stěžovatele a soud není povinen za něj důvody přijatelnosti domýšlet. Neuvádí-li stěžovatel v kasační stížnosti žádné konkrétní okolnosti svědčící o přesahu jeho vlastních zájmů, vystavuje se riziku, že jeho kasační stížnost bude odmítnuta jako nepřijatelná.
[6] Jádrem kasační stížnosti stěžovatele je tvrzení, že rozhodnutí žalovaného, jakož i rozsudek krajského soudu jsou nepřezkoumatelné. V případě, že by tomu tak bylo, mohlo by se jednat o zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele a zakládat tak přijatelnost kasační stížnosti.
[7] Takové pochybení však Nevyšší správní soud neshledal. Stěžovatel dovozuje nezákonnost napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí žalovaného především z toho, že žalovaný ani krajský soud výslovně neposoudili možnost uložení zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu – tj. zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem. Současně však vlastní argumentaci v řízení před správním orgánem i krajským soudem opíral především o tvrzení, že má zajištěné ubytování na konkrétní adrese a že bude orgánům veřejné moci poskytovat potřebnou součinnost. Stěžovatel tak fakticky poukazoval zejména na okolnosti významné pro posouzení možnosti uložení zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu – osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Právě touto argumentací se přitom žalovaný i krajský soud podrobně zabývali a nepřisvědčili jí.
[8] Krajský soud aproboval závěr žalovaného, že samotné doložení skutečnosti o zajištěném bydlení nepředstavuje v nyní posuzovaném případě dostatečnou záruku budoucí dostupnosti stěžovatele pro správní orgány, neboť stěžovatel nemá k dané nemovitosti žádný právní ani jiný pevný vztah. Sám stěžovatel v průběhu předchozího řízení nebyl schopen uvést jméno osoby, u níž měl být podle svých tvrzení ubytován, ani bližší informace o tomto ubytování. Tyto skutečnosti doložené v žádosti o propuštění proto podle žalovaného i krajského soudu významně oslabovaly věrohodnost tvrzení stěžovatele o existenci stabilního pobytového zázemí.
[9] Jak zdůraznil krajský soud, žalovaný v rozhodnutí vycházel z přesvědčení, že stěžovatel neposkytuje dostatečné záruky dobrovolného plnění povinností uložených orgány veřejné moci – poukázal zejména na to, že stěžovatel po delší dobu pobýval na území České republiky i Evropské unie bez příslušného pobytového oprávnění, nelegálně zde pracoval a o mezinárodní ochranu požádal až poté, co byl zadržen policií. Žalovaný současně uvedl, že stěžovatel o mezinárodní ochranu požádal za účelem oddálit či zmařit nucené vycestování. Jak správně uvedl krajský soud, účelem zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu přitom není pouze zajistit účast žadatele v řízení o mezinárodní ochraně, ale rovněž jeho dostupnost pro případný výkon rozhodnutí navazujících na skončení tohoto řízení.
[10] Za této situace nelze dovodit, že by se krajský soud nevypořádal s podstatou žalobní argumentace či že by jeho úvahy byly natolik nedostatečné, aby činily napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Ačkoli krajský soud, podobně jako žalovaný, výslovně zaměřil svou argumentaci především na podmínky zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, reagoval tím zejména na argumentaci samotného stěžovatele, přičemž nosné důvody jeho rozhodnutí spočívaly v celkovém hodnocení osoby stěžovatele, jeho dosavadního chování a míry respektu k právnímu řádu. Právě tyto důvody pak vedly k závěru, že žádné ze zvláštních opatření by nebylo způsobilé zajistit účel sledovaný zajištěním. Stěžovatelova kasační argumentace proto ve skutečnosti představuje nesouhlas s uvedeným hodnocením konkrétních skutkových okolností jeho případu, nikoli poukaz na takové pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení.
[11] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že kasační stížnost je nepřijatelná. V této věci totiž nevyvstala žádná otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková, kterou by bylo třeba řešit odlišně, a krajský soud se současně nedopustil ani hrubého pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Jelikož kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji podle § 104a s. ř. s. odmítl.
[12] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v posuzované věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2026
Vojtěch Šimíček
předseda senátu