10 Azs 293/2017

Plný text

10 Azs 293/2017 - 45

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ladislava Derky v právní věci žalobce: X. T. C., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2016, čj. MV-4465-6/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2017, čj. 30 A 57/2016-57,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Ministerstvo vnitra dne 22. 10. 2015 zamítlo žádost žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, neboť dospělo k závěru, že žadatel při výslechu uvedl úmyslně ministerstvo v omyl s cílem zatajit, že v minulosti pod jinou identitou žádal v ČR o azyl. Tím porušil své povinnosti podle § 103 písm. c) a § 169 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 7. 2016. Z toho důvodu ministerstvo žádost žalobce zamítlo podle § 44a odst. 3 v spojení s § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla a potvrdila rozhodnutí ministerstva.

[2] Krajský soud žalobcovu žalobu zamítl. Stěžovatel uváděl během výslechu nepravdivé skutečnosti týkající se jeho identity. Takové jednání může být i přestupkem podle § 156 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců. Za takové situace má podle krajského soudu správní orgán na výběr buď zahájit řízení o přestupku, nebo z porušení cizincovy povinnosti přímo dovodit důsledek v podobě zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Při tomto správním uvážení musí správní orgán vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a svoji volbu odůvodnit. Tyto požadavky správní orgán splnil. Krajský soud zároveň odkázal na rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2009, čj. 9 As 32/2008-57, s tím, že úvahy NSS v něm obsažené jsou analogické nynější úvaze krajského soudu. Žalobce ve správním ani soudním řízení neuvedl žádná konkrétní tvrzení k případnému negativnímu dopadu rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života. Správní orgány dostály za takové situace své povinnosti hodnotit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Odůvodnění rozhodnutí žalované odpovídalo zákonným požadavkům i stručnosti samotného odvolání žalobce. Krajský soud neshledal v postupu správních orgánů porušení základních zásad jejich činnosti.

II. Shrnutí kasační stížnosti

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] Krajský soud se nedostatečně vypořádal s žalobními námitkami stěžovatelky a prakticky převzal argumentaci žalované. Z toho důvodu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Krajský soud pominul jednoznačně prokázané skutečnosti, jeho hodnocení nereflektuje skutečný stav věci a místo reakce na žalobní námitky odkazuje na závěry správního orgánu.

[5] Správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel porušil povinnost podle § 103 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Porušení této povinnosti je skutkovou podstatou přestupku podle § 156 odst. 1 písm. i) citovaného zákona. Je-li porušení povinnosti přestupkem, měly správní orgány vést se stěžovatelem řízení o přestupku, v rámci něhož by mohl uplatnit svá práva. To se však nestalo a k závěru o porušení právní povinnosti podle § 103 písm. c) zákona o pobytu cizinců proto chybí pravomocné rozhodnutí o přestupku. Krajský soud se s touto námitkou nevypořádal.

[6] Zároveň krajský soud nesprávně posoudil žalobní námitku týkající se nedostatečného hodnocení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a osobního života stěžovatele.

[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a splňuje zákonné náležitosti podle § 106 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil.

[9] Nejprve NSS posoudil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost v tom, že se krajský soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. V kasační stížnosti konkretizuje údajně nevypořádanou námitku tak, že doslovně opisuje svoji námitku žalobní. Nad rámec opakování žalobní argumentace stěžovatel předestřel obecné úvahy o nepřezkoumatelnosti.

[10] Žalobní námitkou, s níž se údajně krajský nevypořádal, je argumentace stěžovatele, že pro závěr o porušení povinnosti podle § 103 písm. c) zákona o pobytu cizinců, je nutné nejprve rozhodnout o spáchání přestupku za porušení této povinnosti podle § 156 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti ovšem stěžovatel zcela přehlíží argumentaci krajského soudu na str. 5 až 7 napadeného rozsudku, na kterou v kasační stížnosti nijak nereaguje. Krajský soud zde podrobně popsal, že správní orgán může na porušení výše citované zákonné povinnosti reagovat jak přestupkovým řízením, tak zamítnutím žádosti. Jeho volba musí vycházet z úplného zjištění skutkového stavu a musí být řádně odůvodněna. Krajský soud následně shrnul argumentaci správních orgánů k této otázce a uzavřel, že jejich postup nastíněné požadavky splňuje. K podpoře svého závěru, že v posuzovaném případě není třeba nejprve rozhodnout, zda se jedná o přestupek nebo ne, krajský soud navíc citoval rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2009, čj. 9 As 32/2008. Zde NSS posuzoval otázku, zda rozhodnutí o uložení správního vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců vyžaduje nejprve vyřešení otázky, zda cizinec svým jednáním spáchal přestupek či ne. NSS dospěl k závěru, že řízení o uložení správního opatření a přestupkové řízení jsou samostatná a na sobě nezávislá řízení, a proto není nutné pro uložení správního opatření nejprve rozhodnout o spáchání přestupku. Tento obecný závěr, ačkoliv byl vysloven v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, lze podle krajského soudu aplikovat i na případ stěžovatele.

[11] Tvrzení stěžovatele, že se krajský soud s jeho žalobní námitkou dostatečně nevypořádal je proto zjevně nepravdivé. Krajský soud předložil podrobnou argumentaci a odkázal na relevantní rozsudek NSS. Krajský soud pouze neodkázal odůvodnění žalovaného, jak tvrdí stěžovatel, ale podrobně a srozumitelně reagoval na žalobní námitky stěžovatele. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu nevypořádání této žalobní námitky, proto NSS neshledal.

[12] Stěžovatel dále namítl, že se krajský nesprávně vypořádal s jeho žalobní námitkou nedostatečného posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a osobního života stěžovatele. I tuto námitku stěžovatel rozvedl pouze tak, že doslovně převzal svoji námitku žalobní. Zcela tak pominul vypořádání totožné námitky krajským soudem, který stěžovateli vysvětlil, že se ministerstvo nevypořádalo s posouzením přiměřenosti zásahu pouze jednou větou, ale zabývalo se jím na str. 4 a 5 svého rozhodnutí. Žalovaná se s posouzením ministerstva ztotožnila. Stěžovatel během správního ani soudního řízení nenabídl žádné konkrétní tvrzení ohledně zásahu do svého soukromého a osobního života a správní orgány vycházely z podkladů, které měly k dispozici. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti pouze zopakoval svoji argumentaci, kterou již vyvrátil krajský soud, považuje NSS za dostatečné sdělit, že s vypořádáním krajského soudu souhlasí. Správní orgány vycházely ze všech jim dostupných podkladů a přiměřenost zásahu dostatečně posoudily.

[13] K námitce stěžovatele, že krajský soud pominul jednoznačně prokázané skutečnosti a hodnotil je způsobem, který nereflektuje skutečný stav věci, a bez zvážení okolností celého případu, uvádí NSS především to, že se jedná o námitku zcela obecnou. Stěžovatel nijak nekonkretizuje, o jaké skutečnosti se mělo jednat, jaký skutečný stav věci soud nereflektoval, ani které okolnosti nezvážil. Takto formulovaná námitka není dostatečně konkrétní, aby ji bylo možné považovat za kasační námitku (ke konkretizaci námitek srov. obdobně závěry judikatury NSS ke konkretizaci žalobních bodů, např. rozsudky rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2008 Sb. NSS, a ze dne 16. 8. 2017, čj. 3 Azs 66/2017-25, č. 3733/2018 Sb. NSS). NSS se jí proto nezabýval.

[14] Nad rámec výše uvedeného považuje NSS za důležité upozornit zástupce stěžovatele, který je častým zástupcem cizinců v řízení před správními soudy, že jeho povinností je řádně hájit práva a zájmy svých klientů. Opakování žalobních námitek bez jakékoliv reakce na argumentaci krajského (městského) soudu nepovažuje NSS za plnění této povinnosti, neboť takto formulované kasační stížnosti jsou na hraně projednatelnosti a někdy se mohou octnout i za ní (srov. např. usnesení NSS ze dne 18. 5. 2017, čj. 9 Azs 41/2017-15). Stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozsudku a musí v kasační stížnosti předestřít polemiku se závěry krajského (městského) soudu. NSS při přezkumu nemůže tuto roli převzít za stěžovatele a jeho úkolem není ani nahrazovat činnost krajského (městského) soudu a opětovně přezkoumávat napadené rozhodnutí správního orgánu, jako kdyby rozhodnutí krajského (městského) soudu neexistovalo.

IV. Závěr

[15] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti NSS rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2018

Daniela Zemanová předsedkyně senátu

Plný text

10 Azs 293/2017 - 36

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: X. T. C., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2016, čj. MV-4465-6/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2017, čj. 30A 57/2016-57, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) měl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání osoby samostatně výdělečně činné s platností od 28. 5. 2013 do 28. 5. 2015. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 22. 10. 2015, čj. OAM-11672-22/DP-2015, byla žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zamítnuta, neboť stěžovatel v uplynulých pěti letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem. Správní orgán odkázal na ustanovení § 44a odst. 3, § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. K odvolání stěžovatele žalovaná poukázala na povinnost žadatele uvádět ve správním řízení pravdivé údaje [§ 103 písm. c) a § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců], kterou stěžovatel porušil, námitky stěžovatele neshledala důvodnými, odvolání proto zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Následnou žalobou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalované, Krajský soud v Plzni však žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, s níž spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud jej usnesením ze dne 27. 9. 2017, čj. 10 Azs 293/2017-8, vyzval k doplnění jeho návrhu. Stěžovatel uvedl, že se nachází dlouhodobě na území České republiky, kde má vytvořeno silné rodinné a společenské zázemí. Pokud v souladu s pokyny žalované nevycestuje, vystavuje se nebezpečí nelegálního pobytu a možnosti zahájení správního řízení o vyhoštění. Stěžovatel odkazuje na usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, a rozsudek NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, a rozsáhle z nich cituje. Poukazuje také na své právo na spravedlivý proces, zejména možnost aktivně se účastnit soudního řízení, které by bylo nepřiznáním odkladného účinku porušeno.
[3] Žalovaná navrhla, aby NSS odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal. Uvedla, že obecná tvrzení stěžovatele o dlouhodobém pobytu na území České republiky, rozvoji citových a společenských vazeb a o zásahu do jejích práv na spravedlivý proces nepovažuje za dostatečná. V této souvislosti odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11.
[4] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek, NSS jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Použije přitom přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., dle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný účinek přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit lze.
[5] Institut odkladného účinku je institut mimořádné povahy. Jedná se o výjimku ze zákonného pravidla v § 107 s. ř. s. a k jeho využití musí nastat mimořádné okolnosti. Současně je na žadateli o odkladný účinek, aby uvedl, z jakých důvodů se domnívá, že v jeho případě nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného rozhodnutí odloženy.
[6] Stěžovatel uvedl pouze v obecné rovině, že nepřiznání odkladného účinku zasáhne do jeho práva na spravedlivý proces a že budou narušeny jeho rodinné a společenské vazby, které si na území České republiky během svého dlouhodobého pobytu vytvořil. Nutno podotknout, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti dokládající jím tvrzenou nepoměrně větší újmu. Z návrhu, který stěžovatel podal v řízení před krajským soudem, sice vyplývá, že na území České republiky se nachází jeho manželka a že jsou oba vyššího věku, není však povinností Nejvyššího správního soudu za stěžovatele dohledávat informace, které by teoreticky mohly být relevantní pro přiznání odkladného účinku. Obecná tvrzení stěžovatele o nepřiměřeném zásahu do rodinného anebo soukromého života v návrhu, který předložil Nejvyššímu správnímu soudu, nestačí. Ani tvrzená obava z možného zahájení správního řízení o vyhoštění nemůže sama o sobě bez dalšího obstát jako důvod pro přiznání odkladného účinku. Velmi obecně jsou formulovány také případné komplikace při hájení práv v soudním řízení.
[7] Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že s ohledem na mimořádnou povahu institutu odkladného účinku ke svému rozhodnutí vždy potřebuje znát konkrétní individuální skutečnosti, pro které stěžovatel o odkladný účinek žádá. Pokud by NSS uznal za dostačující pro přiznání odkladného účinku obecná tvrzení, která vznáší stěžovatel v této věci, popřel by tím výjimečnou povahu institutu odkladného účinku. V takovém případě by se totiž přiznávání odkladného účinku stalo pouhou formalitou, což zjevně nebyl záměr zákonodárce.
[8] Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury v oblasti cizineckého práva (viz usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100), která tíhne k tomu, aby byly odkladné účinky kasačním stížnostem přiznávány (za podmínek tam specifikovaných), a na kterou odkazuje i stěžovatel. Usnesení NSS ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, na které stěžovatel odkazuje (a v dalších jemu obdobných případech správního vyhoštění), přiznal odkladný účinek kasační stížnosti na základě návrhu, v němž byl hlavním argumentem taktéž zájem žadatele na ochraně jeho procesních práv, aniž tvrdil a prokázal existenci dalších významných okolností případu. V této věci se ovšem jednalo o kvalitativně odlišnou situaci od nyní projednávané věci, neboť stěžovateli přímo hrozilo správní vyhoštění na dobu jednoho roku a s tím spojený zákaz vstupu na území všech členských států Evropské unie.
[9] Na rozdíl od situace, kdy dojde k vyhoštění, se cizinec po zrušení, příp. nevyhovění žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu jednak nepovažuje za nežádoucí osobu (srov. § 154 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), a jednak nemá povinnost opustit EU, nýbrž jen území České republiky (srov. § 77 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Účast stěžovatele na projednávání jím podané žaloby (příp. kasační stížnosti) je možno řešit vydáním pobytového oprávnění, např. udělením krátkodobého víza podle vízového kodexu [viz nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex)] (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2016, IV.ÚS 2812/16).
[10] V případě stěžovatele tedy nebyla osvědčena existence ojedinělých okolností, které by opodstatňovaly výjimečné řešení jeho situace, a které jsou potřebné pro naplnění podmínky pro přiznání odkladného účinku. Jelikož nebyla splněna první podmínka pro přiznání odkladného účinku, otázku rozporu s veřejným zájmem již NSS nezkoumal.
[11] Rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své rozhodnutí o věci samé.

Poučení:Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2017

Daniela Zemanová
předsedkyně senátu