2 Ads 126/2026

Plný text

2 Ads 126/2026 - 45
pokračování

[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Václava Štencla a Evy Šonkové v právní věci žalobce: JUDr. V. P., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 8. 2025, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2026, č. j. 33 Ad 28/202547,

takto:

I. Kasační stížnost žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 10. 7. 2025, č. j. X, jímž zamítla žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu podle § 34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále „zákon o důchodovém pojištění“). Po poslední zhodnocené době výdělečné činnosti žalobce získal podle žalované pouze dalších 169 dnů této činnosti, a to od 16. 7. do 31. 12. 2021. Nesplnil tak podmínku získání 360 dnů výdělečné činnosti vykonávané při pobírání starobního důchodu v plné výši.

[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Rozhodnutí žalované shledal přezkoumatelným a ztotožnil se s jejím závěrem, že žalobcova samostatná výdělečná činnost byla vzhledem k přiznání starobního důchodu činností vedlejší. Dobu dočasné pracovní neschopnosti žalobce od 8. 12. 2022 do 20. 11. 2023 nelze pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu hodnotit jako výkon výdělečné činnosti. Na tom nic nemění pokračující provoz jeho advokátní kanceláře prostřednictvím zaměstnanců. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce diskriminace, neboť vyloučení této doby platí shodně pro zaměstnance i osoby samostatně výdělečně činné. Zvýšení procentní výměry starobního důchodu označil za zákonem upravenou bonifikaci další výdělečné činnosti a neshledal důvod k předložení věci Ústavnímu soudu. Dále krajský soud uvedl, že žalobce v letech 2022 až 2024 vykázal daňovou ztrátu, a jeho daňový základ proto nedosáhl rozhodné částky pro povinnou účast na důchodovém pojištění. K účasti na pojištění se ani nepřihlásil. Zaplacené zálohy na pojistné mu byly vráceny. Výkon samostatné výdělečné činnosti v těchto letech tedy účast na důchodovém pojištění nezaložil.

II. Argumentace účastníků řízení

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítá nesprávné právní posouzení a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Krajský soud podle něj nevypořádal všechny podstatné žalobní námitky a na některé reagoval pouze obecnými konstatováními a nevysvětlil, proč je nepovažuje za důvodné. Vytýká krajskému soudu, že převzal právní závěry žalované, aniž se dostatečně zabýval smyslem § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Zdůrazňuje, že v letech 2022 až 2024 nadále provozoval advokátní kancelář a odváděl související platby. Podnikání nepřerušil ani v době dočasné pracovní neschopnosti. Přestože zákon jeho činnost označuje za vedlejší, představovala pro něj vzhledem k nedostatečné výši starobního důchodu stěžejní zdroj obživy. Zákon přitom nevyžaduje, aby osoba samostatně výdělečně činná vykonávala činnost po celou dobu výlučně osobně. Výklad, podle něhož se doba dočasné pracovní neschopnosti nepovažuje za výkon výdělečné činnosti pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu, pokládá stěžovatel za formalistický a diskriminační. Žalovaná i krajský soud podle něj nesprávně vyložily § 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění a nezvážily alternativní, ústavně konformní výklad. Krajský soud se rovněž nezabýval namítaným nerovným zacházením s osobami samostatně výdělečně činnými oproti zaměstnancům.

[4] Žalovaná ve svém vyjádření zdůrazňuje, že samostatná výdělečná činnost stěžovatele je vzhledem k přiznání starobního důchodu ze zákona činností vedlejší. Tvrzení stěžovatele, že podmínku účasti na důchodovém pojištění splnil výkonem činnosti mající znaky činnosti hlavní, proto nemůže obstát. Stěžovatel nedosáhl rozhodného příjmu pro povinnou účast na důchodovém pojištění a k účasti se ani dobrovolně nepřihlásil. Žalovaná v této souvislosti poukazuje na přehledy o příjmech a výdajích, v nichž stěžovatel obě skutečnosti potvrdil svým podpisem. Jeho činnost tedy účast na důchodovém pojištění nezaložila, a nemohla proto být zhodnocena pro účely požadovaného zvýšení procentní výměry starobního důchodu. S odkazem na § 8 odst. 1 ve spojení s § 5 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění žalovaná odmítá rovněž námitku diskriminace osob samostatně výdělečně činných oproti zaměstnancům.

[5] Stěžovatel v replice setrvává na své kasační stížnosti a zdůrazňuje, že napadený rozsudek je založen na nepřiměřeně formalistickém výkladu právní úpravy a je nepřezkoumatelný.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Tato námitka není důvodná.

[8] Rozhodnutí je nepřezkoumatelné zejména tehdy, neníli z jeho odůvodnění zřejmé, které skutečnosti soud považoval za rozhodné, jakými úvahami se řídil a proč nepřisvědčil podstatné žalobní argumentaci. Povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí však neznamená povinnost jednotlivě reagovat na každé dílčí tvrzení. Postačí, postavíli soud proti žalobní argumentaci ucelené odůvodnění, které se vypořádá s jejím obsahem a smyslem (rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/201319, a ze dne 10. 12. 2021, č. j. 3 As 366/201941, body [19] a [20]).

[9] Napadený rozsudek těmto požadavkům dostál. Krajský soud v bodech 43. až 46. vysvětlil své závěry k hodnocení dočasné pracovní neschopnosti, pokračování provozu advokátní kanceláře i namítané diskriminaci. V bodech 49. až 55. se zabýval povahou stěžovatelovy samostatné výdělečné činnosti a podmínkami jeho účasti na důchodovém pojištění. Uvedl, proč považoval činnost za vedlejší, z jakých údajů vycházel při posouzení rozhodného příjmu a jaký význam přikládal nepodání přihlášky k účasti na pojištění. Jeho argumentace přitom není pouhým přitakáním žalované, jak namítá stěžovatel. Rozsudek obsahuje vlastní komplexní a logickou argumentaci, z níž je seznatelné, proč krajský soud žalobním námitkám nepřisvědčil. Stěžovatelův nesouhlas s těmito úvahami nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku.

[10] Mezi účastníky řízení je veden spor o to, zda lze stěžovateli pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu podle § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění zohlednit dobu provozování stěžovatelovy advokátní kanceláře v letech 2022 až 2024, případně období jeho dočasné pracovní neschopnosti od 8. 12. 2022 do 20. 11. 2023. Stěžovatel takový požadavek opírá o účel uvedeného ustanovení a nutnost jeho ústavně konformního výkladu, zejména s ohledem na namítané nerovné zacházení s osobami samostatně výdělečně činnými oproti zaměstnanců.

[11] Podle § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se výše procentní výměry starobního důchodu stanovená podle odstavce 1 na žádost zvyšuje pojištěnci, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle § 29 odst. 1 nebo § 29 odst. 3 písm. a) a po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a pobíral přitom starobní důchod v plné výši, za každých 360 kalendářních dnů této výdělečné činnosti o 0,4 % výpočtového základu. Ustanovení odstavce 2 věty třetí platí zde obdobně.

[12] Podle § 34 odst. 2 věty třetí zákona o důchodovém pojištění se za výkon výdělečné činnosti pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu nepovažují doby pracovního volna bez náhrady příjmu a neomluvené nepřítomnosti v práci a doby uvedené v § 16 odst. 4 větě třetí písm. a).

[13] Pojem výdělečná činnost je pro účely zákona o důchodovém pojištění vymezen v jeho § 27 jako činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 a v § 5 odst. 4 vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění.

[14] Vyloučené doby podle § 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění pak zahrnují mimo jiné dobu dočasné pracovní neschopnosti, kterou si pojištěnec nezpůsobil úmyslně, pokud dočasná pracovní neschopnost vznikla nejpozději v poslední den ochranné lhůty podle zvláštního právního předpisu.

[15] Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že krajský soud v bodě 40. napadeného rozsudku citoval pozdější znění § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, které se již vztahuje pouze na situaci, kdy pojištěnec pobírá starobní důchod ve výši poloviny podle § 37 odst. 1 téhož zákona. Z odůvodnění rozsudku jako celku (zejména z bodu 43.) je však patrné, že při výkladu a posouzení podmínek požadovaného zvýšení procentní výměry starobního důchodu krajský soud vycházel ze znění rozhodného pro stěžovatelovu věc. Navíc zákonná úprava nedoznala změn v těch částech, které jsou pro posouzení této věci klíčové. Dílčí nepřesnost spočívající v citaci pozdější právní úpravy proto nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku.

[16] Pro posouzení důvodnosti kasačních námitek je v prvé řadě určující vztah § 34 odst. 4 a § 27 zákona o důchodovém pojištění. Podle druhého z uvedených ustanovení se totiž výdělečnou činností rozumí pouze činnost vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění. Pro zvýšení procentní výměry starobního důchodu podle § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění tedy nestačí samotná skutečnost, že je pojištěnec osobou samostatně výdělečně činnou. Musí tuto výdělečnou činnost také vykonávat v rozsahu zakládajícím účast na pojištění. Obě podmínky musí být splněny zároveň (rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 112/201325, bod [20]).

[17] Z téhož východiska vycházely již žalovaná i krajský soud. Žalovaná na straně 2 svého rozhodnutí výslovně odkázala na § 27 zákona o důchodovém pojištění a vysvětlila jeho souvislost s požadovaným zvýšením důchodu. Krajský soud následně v bodech 49 až 55 posoudil charakter stěžovatelovy činnosti i splnění podmínek účasti na pojištění v letech 2022 až 2024. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti ani nezpochybňuje klíčové závěry krajského soudu, že stěžovatel nesplnil zákonné kritérium rozhodného příjmu zakládajícího účast na pojištění dle § 10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění (v daných zdaňovacích obdobích vykázal v daňových přiznáních daňovou ztrátu) a že se ani nepřihlásil k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění.

[18] Stěžovatel se tedy domáhá zohlednění smyslu § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění a jeho ústavně konformního výkladu, nicméně přehlíží, že takový výklad by nutně musel popřít text zákona, zejména definici výdělečné činnosti v jeho § 27. Nejvyšší správní soud má s ohledem na jednoznačnou textaci a vzájemnou provázanost výše uvedených pravidel za to, že pro stěžovatelem požadovaný výklad zákon neposkytuje žádný prostor. Doslovné znění zákona sice není jediným kritériem pro jeho výklad (jak plyne například ze stěžovatelem uváděných nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, a ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09), nicméně v daném případě ve prospěch jazykového výkladu silně svědčí také systematika zákona. Kromě toho nelze souhlasit se stěžovatelem, že by jím předkládaná varianta výkladu více odpovídala smyslu uvedeného ustanovení.

[19] Nejvyšší správní soud naopak souhlasí s krajským soudem v tom, že smyslem zvýšení procentní výměry starobního důchodu dle § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění je zohlednit další výdělečnou činnost po vzniku nároku na starobní důchod a motivovat jeho poživatele k pokračování v činnosti spojené s odvody do systému důchodového pojištění. Tomuto účelu odpovídá požadavek vyjádřený v § 27 zákona o důchodovém pojištění, aby vykonávaná činnost zakládala účast na pojištění. Skutečnost, že stěžovatelova advokátní kancelář nadále fungovala nebo že se jednalo o stěžejní zdroj jeho obživy, proto pro zvýšení procentní výměry starobního důchodu nepostačuje. Zvýšení procentní výměry starobního důchodu není obecnou odměnou za zachování podnikatelského oprávnění nebo za pokračování provozování podniku v jakékoliv podobě a v jakémkoliv rozsahu.

[20] Požadavek účasti na pojištění sleduje samotný účel zvýšení procentní výměry starobního důchodu, kterým je zhodnocení další činnosti zahrnuté do pojistného systému. Trvání na splnění této zákonné povinnosti proto nepředstavuje přepjatý formalismus ani popření práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Úprava § 10 odst. 2 ve spojení s odst. 4 zákona o důchodovém pojištění navíc neponechává osobu vykonávající vedlejší činnost mimo pojistný systém bez možnosti volby. Při nízkém příjmu ji pouze nezatěžuje povinnou účastí, současně jí však umožňuje dobrovolnou účast založit přihlášením. Žalovaným provedený výklad a aplikace § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění v nyní projednávané věci (ve spojení s § 27 téhož zákona) proto neodporují čl. 30 odst. 1 ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

[21] Účast na pojištění ve smyslu § 27 zákona o důchodovém pojištění přitom nezakládá samotné placení záloh na pojistném (potažmo jiných plateb souvisejících s provozem advokátní kanceláře), jak se snaží argumentovat stěžovatel. Již z textu tohoto ustanovení je patrné, že účast na pojištění zakládá pouze výkon samostatné výdělečné činnosti v určitém rozsahu, nikoliv platby záloh. Povinnost platit zálohy a konečné posouzení účasti na pojištění ostatně nejsou totožné otázky (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 Ads 38/201152, č. 2661/2012 Sb. NSS). Jak navíc krajský soud správně uvedl, zaplacené zálohy byly stěžovateli vráceny a v pojistném systému se v konečném důsledku neprojevily.

[22] Krajský soud tedy dospěl ke správnému závěru, že dobu v letech 2022 až 2024 nelze zohlednit pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu stěžovatele na základě § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění z důvodu, že v této době stěžovatel nebyl účasten důchodového pojištění (tudíž nevykonával výdělečnou činnost ve smyslu § 27 tohoto zákona).

[23] Stěžovatel dále zpochybňuje vyloučení doby dočasné pracovní neschopnosti a provedený výklad § 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Tato námitka však nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku už proto, že doba pracovní neschopnosti (od 8. 12. 2022 do 20. 11. 2023) spadá do období let 2022 až 2024, u něhož krajský soud správně uzavřel, že jako celek nemohla být vůbec zohledněna pro účely § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Tento důvod sám o sobě postačuje k závěru, že stěžovateli nárok na požadované zvýšení procentní výměry starobního důchodu nevznikl. Námitky proti posouzení vyloučení doby dočasné pracovní neschopnosti v bodech 40. až 47. napadeného rozsudku nemohou na tomto výsledku nic změnit.

[24] Nejvyšší správní soud nicméně ve stručnosti nad rámec nutného odůvodnění uvádí, že se ztotožňuje také s hodnocením krajského soudu týkajícím se vyloučení doby stěžovatelovy dočasné pracovní neschopnosti z doby, která mohla být zohledněna pro účely § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Dobu dočasné pracovní neschopnosti totiž zákon vylučuje zcela explicitně – viz § 34 odst. 4 (ustanovení odstavce 2 věty třetí platí zde obdobně), § 34 odst. 2 věty třetí [za výkon výdělečné činnosti se nepovažují doby uvedené v § 16 odst. 4 větě třetí písm. a)] a § 16 odst. 4 (vyloučenou dobou je doba dočasné pracovní neschopnosti). Tato úprava neponechává prostor pro výklad, podle něhož by bylo možné uvedenou dobu započíst jen proto, že stěžovatelova advokátní kancelář během jeho pracovní neschopnosti nadále fungovala.

[25] Nejvyšší správní soud souhlasí také se závěrem krajského soudu, že vyloučení doby dočasné pracovní neschopnosti pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu nezakládá znevýhodnění osob samostatně výdělečně činných oproti zaměstnancům. Právní důsledky této úpravy jsou shodné pro obě skupiny: doba dočasné pracovní neschopnosti se pro uvedený účel nepovažuje za výkon výdělečné činnosti ani u zaměstnanců, ani u osob samostatně výdělečně činných. Zacházení s oběma skupinami je pro tyto účely tedy zcela shodné.

[26] Lze uzavřít, že stěžovatelova činnost v letech 2022 až 2024 nebyla výdělečnou činností ve smyslu § 27 zákona o důchodovém pojištění. K již získaným 169 dnům za rok 2021 nebylo možné v období následujících let přičíst další dny, takže zákonem požadovaných 360 kalendářních dnů výkonu výdělečné činnosti stěžovatel nedosáhl. Podmínky pro zvýšení procentní výměry starobního důchodu na základě § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění proto v posuzovaném období nebyly splněny.

IV. Závěr a náklady řízení

[27] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.

[28] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 2 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovaná sice měla ve věci plný úspěch, podle § 60 odst. 2 s. ř. s. však nemá jako správní orgán rozhodující ve věci důchodového pojištění na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. října 2026

Karel Šimka
předseda senátu