Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

2 Ads 142/2024

Téma · generováno AIPříznivější právní úprava přestupku v kasačním řízení

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 19. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠONKOVÁ EvaECLI:CZ:NSS:2026:2.Ads.142.2024.42
Další údaje
Předmět řízení: Zaměstnanost

Shrnutí · generováno AI

Zaměstnavatel byl potrestán za nedoplatek zaručené mzdy a neproplacení přestávek zaměstnanci. NSS věc nerozhodl, ale předal ji rozšířenému senátu, aby vyřešil, zda musí při kasačním přezkumu přihlédnout k pozdější příznivější právní úpravě.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Procesní rozhodnutí bez meritorního výkladu. Věc byla podle § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupena rozšířenému senátu k posouzení, zda lze v kasačním řízení zohlednit příznivější právní úpravu účinnou až po právní moci rozsudku krajského soudu. Otázka se týká zásady lex mitior podle čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny.

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: KSVK s.r.o. (dříve Komplexní služby věřitelům s. r. o.), IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 1, zastoupená JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem [adresa] Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2023, čj. 6414/1.30/23-6, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2024, čj. 30 Ad 12/2023-186,

takto:

Věc se postupuje rozšířenému senátu.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci

[1] Správní orgány shledaly žalobkyni vinnou ze spáchání dvou přestupků a uložily jí za to pokutu ve výši 12 000 Kč. První přestupek spočíval v tom, že jako zaměstnavatel svému zaměstnanci za období od dubna do června 2022 neposkytla doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi sjednanou měsíční mzdou a nejnižší úrovní zaručené mzdy. Tím porušila § 112 odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ve znění účinném do 31. 7. 2024), a spáchala přestupek podle § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (ve znění účinném do 31. 12. 2024).

[2] Druhý přestupek spočíval v tom, že žalobkyně neposkytla svému zaměstnanci mzdu nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém mu vzniklo právo na mzdu nebo některou její složku, a to za měsíce duben až červen 2022 v rozsahu hodin vykázaných jako čerpaná přestávka na jídlo a oddech. Porušila tak § 141 odst. 1 zákoníku práce, čímž spáchala přestupek podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce.

[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji zamítl. Oblastní inspektoráty u žalobkyně v minulosti provedly několik kontrol, při nichž nezjistily žádné nedostatky. Přestože předmětem předchozích kontrol byly povinnosti na úseku odměňování zaměstnanců, pracovní doby a pracovního poměru a kontrolní orgány měly k dispozici podklady obdobné jako v nyní projednávané věci, nelze podle soudu závěry z těchto kontrol považovat za výslovné, dostatečně konkrétní a určité potvrzení toho, že žalobkyně postupuje v souladu se zákonem právě v otázce zařazení zaměstnanců do skupin prací podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. a při poskytování přestávek v práci na jídlo a oddech.

[4] Protokol o kontrole navíc nelze považovat za individuální ujištění ani proto, že jím správní orgán nekonstatuje (jako v nyní posuzované věci), že bude jiný správní orgán napříště postupovat ve shodě s ním, dospěje ke stejnému závěru a nezjistí nedostatky. Závěr z jedné kontroly provedené jedním oblastním inspektorátem proto nemůže zavazovat jiné oblastní inspektoráty (ani odvolací orgán) při posuzování obdobné situace. Žalobkyni nevzniklo legitimní očekávání, že byl její postup souladný se zákonem.

[5] Krajský soud aproboval závěr správních orgánů o zařazení zaměstnanců žalobkyně podle pracovní náplně na pozici vrátného do příslušné skupiny prací pro účely stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy podle přílohy k nařízení vlády č. 567/2006 Sb.

[6] Potvrdil též závěr ohledně hodnocení charakteru přestávek v práci. Žalobkyně zaměstnanci na pozici vrátného neproplácela odměnu za přestávku na jídlo a oddech, protože se podle jejího názoru jednalo o přestávku v práci na jídlo a oddech podle § 88 odst. 1 věty první zákoníku práce, za kterou odměna nenáleží. Podle správních orgánů se však jednalo o přiměřenou dobu na jídlo a oddech podle § 88 odst. 1 věty druhé zákoníku práce, za kterou odměna náleží. Krajský soud se přiklonil k závěru správních orgánů. Z pracovní smlouvy vyplývá, že se fakticky jednalo o přiměřenou dobu na jídlo a oddech, která se započítává do pracovní doby. Krajský soud zároveň dodal, že pokuta ve výši 12 000 Kč není v daném případě zjevně nepřiměřená.

[7] Žalobkyně (stěžovatelka) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Vedle námitek vůči jednotlivým přestupkům rovněž tvrdí, že pokuta byla zjevně nepřiměřená, což podle ní odůvodňuje užití moderačního práva soudu. V doplnění kasační stížnosti uvedla, že zákonem č. 230/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla s účinností od 1. 1. 2025 novelizována skutková podstata přestupku podle § 26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce, a to v návaznosti na zrušení institutu zaručené mzdy. Přestupek, který jí byl kladen za vinu, tak v současnosti již neexistuje.

[8] Ačkoli z dosavadní judikatury NSS vyplývá, že v řízení o kasační stížnosti lze zásadu vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (Listina) aplikovat tehdy, pochybil-li krajský soud tím, že sám nepoužil pro stěžovatele příznivější právní úpravu, stěžovatelka nevidí důvod, proč by NSS nemohl aplikovat i pozdější příznivou právní úpravu, která nabyla účinnosti až po právní moci rozsudku krajského soudu. Podle stěžovatelky již v okamžiku podání žaloby existovalo pravomocné rozhodnutí o její vině, přičemž ani rozhodnutí krajského soudu na této skutečnosti nic nemění. Krajské soudy aplikací čl. 40 odst. 6 Listiny prolamují právní moc rozhodnutí správního orgánu; pokud by takto postupoval i NSS, mělo by to podle stěžovatelky totožný účinek, jaký je již nyní judikaturou krajských soudů připouštěn.

2. Důvod postoupení věci rozšířenému senátu

[9] Klíčovou otázkou v této věci je stanovení správného procesního postupu pro situaci, kdy právní úprava, kterou správní orgány aplikovaly při rozhodování o vině a sankci za přestupek, byla po právní moci rozsudku krajského soudu vydaného o žalobě proti tomuto správnímu rozhodnutí změněna nebo zrušena. Jde o to, zda je NSS v řízení o kasační stížnosti povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle pozdější právní úpravy, jestliže je to pro pachatele příznivější.

[10] Rozšířený senát v usnesení ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013-46, č. 3528/2017 Sb. NSS, bodu 52, dospěl k závěru, že v rámci řízení o kasační stížnosti již nemůže být zohledněna právní úprava, která by nabyla účinnosti poté, co právní moci nabylo rozhodnutí krajského soudu. NSS je povinen zabývat se ex offo právním stavem a jeho případnými změnami nastalými až do okamžiku rozhodování krajského soudu a zkoumat v rámci kasačního přezkumu, zda krajský soud dostál své vlastní povinnosti zkoumat tuto otázku před svým rozhodnutím.

[11] Následně však velký senát Soudního dvora v rozsudku ze dne 1. 8. 2025 ve věci C-544/23 BAJI Trans, bodu 114, uzavřel, že čl. 49 odst. 1 poslední věty Listiny základních práv Evropské unie (Listina EU) musí být vykládán v tom smyslu, že soud, který rozhoduje o kasační stížnosti proti soudnímu rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba podaná proti správní pokutě, která je trestní povahy a spadá do působnosti unijního práva, je v zásadě povinen použít vnitrostátní právní úpravu, která je pro odsouzeného příznivější a nabyla účinnosti po vydání tohoto soudního rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je toto rozhodnutí považováno ve vnitrostátním právu za pravomocné.

[12] Předkládající senát dospěl k závěru, že rozsudek BAJI Trans částečně překonává závěry usnesení rozšířeného senátu čj. 5 As 104/2013-46, avšak pouze tam, kde jde o případy spadající do působnosti unijního práva. V ostatních ohledech zůstávají závěry rozšířeného senátu nadále použitelné. Podle předkládajícího senátu však vzniklá situace představuje změnu právního názoru relevantní pro nyní projednávanou věc, tedy změnu v judikatuře, k níž je NSS povinen přihlížet ve smyslu usnesení rozšířeného senátu ze dne 17. 9. 2019, čj. 1 As 436/2017-43, č. 3931/2019 Sb. NSS, bodu 24 a tam odkazované judikatury. Tato změna odůvodňuje úvahu o potřebě přehodnocení právního názoru již dříve vysloveného rozšířeným senátem. Proto předkládající senát postupuje věc podle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu k rozhodnutí.

3. Shrnutí závěrů usnesení čj. 5 As 104/2013-46

[13] Rozšířený senát především zdůraznil, že zásada vyjádřená v čl. 40 odst. 6 Listiny, tedy povinnost použít pozdější, pro pachatele příznivější úpravu (zásada lex mitior), se neuplatní jen ve správním řízení, ale musí být respektována i v soudním řízení správním. Tato zásada má ústavní povahu a jako taková má přednost před procesním pravidlem § 75 odst. 1 s. ř. s., které jinak vyžaduje přezkum podle stavu v době rozhodování správního orgánu. Správní soud proto nemůže ignorovat změnu právní úpravy, která mezitím zrušila trestnost jednání nebo zmírnila sankci.

[14] Rozšířený senát dále poznamenal, že správní trestání má charakter „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva). Z toho plyne, že správní soudy jsou povinny poskytovat ochranu srovnatelnou s ochranou poskytovanou soudy rozhodujícími v trestních věcech. Tato povinnost zahrnuje i plnou jurisdikci nad právními otázkami, včetně povinnosti zohlednit případnou „dekriminalizaci“ určitého jednání, k níž došlo až po vydání pravomocného správního rozhodnutí. Správní soud nemůže setrvat na čistě retrospektivním posouzení právního stavu, pokud by takový přístup vedl k potvrzení sankce, pro kterou již v době jeho rozhodování neexistuje legitimní právní základ.

[15] Rozšířený senát zdůraznil, že trestání představuje nejintenzivnější zásah státu do základních práv jednotlivce, a proto jej musí být používáno „jako šafránu“. Odpadne-li společenský konsensus o potřebě postihovat určité jednání, nelze nadále ukládat sankce pouze z důvodu setrvačnosti formální úpravy. Opomenutí zohlednit změnu zákona by podle rozšířeného senátu představovalo neústavní formalismus i odepření spravedlnosti. Z toho rozšířený senát dovodil, že rozhoduje-li krajský soud o žalobě proti rozhodnutí o přestupku a v mezidobí dojde ke změně nebo zrušení použité právní úpravy způsobem příznivým pro pachatele, je krajský soud povinen tuto změnu reflektovat, a to i bez ohledu na to, zda byla výslovně namítnuta v žalobních bodech.

[16] Pro nyní projednávanou věc je klíčový závěr rozšířeného senátu o nemožnosti aplikace zásady lex mitior v řízení o kasační stížnosti. Rozšířený senát vycházel z toho, že NSS rozhoduje o mimořádném opravném prostředku. Rozhodnutí krajského soudu představuje pravomocný výsledek soudního přezkumu, včetně uplatnění plné jurisdikce; z tohoto důvodu nelze v rámci řízení o kasační stížnosti přihlížet k právní úpravě, která nabyla účinnosti až po právní moci rozhodnutí krajského soudu. NSS je povinen zohlednit právní stav a jeho případné změny jen do okamžiku rozhodování krajského soudu a v rámci kasačního přezkumu zkoumat pouze to, zda se krajský soud otázkou pozdější právní úpravy zabýval v rozsahu, v němž se jí věnovat měl. Tento přístup odpovídá rovněž trestněprávní judikatuře, která nepřipouští, aby samotná pozdější příznivější změna zákona založila důvod pro podání mimořádného opravného prostředku.

4. Pravomoc rozšířeného senátu

[17] Nejprve předkládající senát vysvětlí, proč je podle něj zodpovězení sporné otázky relevantní pro rozhodnutí posuzované věci. Pravomoc rozšířeného senátu je totiž kromě existence odlišného právního názoru podmíněna i touto skutečností (usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 6. 2007, čj. 2 Afs 52/2006-86, č. 1762/2009 Sb. NSS). V pravomoci rozšířeného senátu není vytváření akademických rozhodnutí, která nemohou být předkládajícím senátem v posuzované věci jakkoliv využita (usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 2. 2017, č. j. 1 As 72/2016-48, č. 3539/2017 Sb. NSS, bod 27).

[18] Předmětem sporu je postih za dva přestupky v oblasti odměňování zaměstnanců. Před aplikací pravidla lex mitior musí předkládající senát nejprve posoudit, zda by pozdější právní úprava byla pro stěžovatelku příznivější. Toto posouzení zahrnuje dvě otázky. První z nich je, zda jakákoli pozdější právní úprava může být pro stěžovatelku příznivější. Tak tomu nemusí být např. v situaci, kdy by NSS dospěl k závěru, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný nebo že stěžovatelka skutek kvalifikovaný jako přestupek vůbec nespáchala. Za takové situace by bylo nadbytečné uvažovat o pozdější příznivější právní úpravě. Druhá otázka spočívá v posouzení, zda je pozdější právní úprava v porovnání s tou účinnou v době spáchání přestupku skutečně příznivější. Teprve při kladné odpovědi na obě otázky bude mít rozšířený senát v této věci pravomoc rozhodnout. Předkládající senát proto svůj pohled na tyto otázky předestřel v předkládacím usnesení. Ačkoli stěžovatelka uplatnila námitku zániku trestnosti jednání v důsledku změny právní úpravy po uplynutí lhůty podle § 106 odst. 3 s. ř. s., správní soudy musí k této skutečnosti přihlížet z úřední povinnosti. Vyplývá to z rozsudku NSS ze dne 13. 6. 2008, čj. 2 As 9/2008-77, č. 1684/2008 Sb. NSS, jehož právní názor v tomto ohledu pozdější usnesení rozšířeného senátu čj. 5 As 104/2013-46 nepřekonalo.

[19] K otázce spáchání přestupku spočívajícího v neposkytnutí zaměstnanci nejnižší úrovně zaručené mzdy ve stanovené výši se přímo vztahují dva okruhy kasační argumentace. Jeden směřuje k tvrzenému nesprávnému zařazení zaměstnance do 2. skupiny prací podle přílohy nařízení vlády č. 567/2006 Sb., druhý k tvrzené existenci legitimního očekávání. Kasační argumentace vztahující se k přiměřenosti pokuty není pro toto předkládací usnesení podstatná. Předkládající senát nejprve posoudil zákonnost zařazení zaměstnance, neboť důvodnost této skupiny námitek by otázku legitimního očekávání učinila bezpředmětnou.

4.1 Zákonnost zařazení zaměstnance do 2. skupiny prací

4.1.1 Argumentace v kasační stížnosti

[20] Ve vztahu k zaručené mzdě stěžovatelka odkazuje na rozsudek ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1647/2015, v němž Nejvyšší soud zařadil práci vrátného do 1. skupiny prací podle přílohy nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí.

[21] Obsah pracovní náplně na pozici vrátného nepochybně odpovídá první skupině, a to proto, že jeho činnost je jednoznačně vymezena jednotlivými pracovními postupy, které nepřipouštějí žádné odchylky či variace, mají stanoveny jednotlivé kroky a jejich obsah nevybočuje z předem definovaného rámce. Činnost vrátného zahrnuje manipulaci s minimem předmětů, nevyžaduje nástroje, riziko pracovního úrazu je zanedbatelné a zatížení svalů je průměrné (práce je sedavá s občasnou pochůzkou). Vzhledem k absenci s sebou nošených předmětů je méně náročná než např. doručování zásilek, které je dle nařízení č. 567/2006 Sb. zařazeno do 1. skupiny prací. Oproti 2. skupině nemá práce vrátného rámcové, ale naopak přesné zadání. Jednotlivé činnosti nepřipouštějí volby postupu ani nenavazují na další pracovní postupy. Nejde tak o „jednoduché odborné postupy“, neboť k jejich výkonu není třeba žádná odbornost. Práce vrátného nevyžaduje práci s odlišnými sestavami předmětů. Vrátný pracuje pouze s klíči, které vydává. Pracovní náplň nepředpokládá vztahy s jinými osobami, je vykonávána izolovaně a autonomně vůči ostatním zaměstnancům.

[22] Stěžovatelka také namítá, že úmyslem zákonodárce bylo nastolit vyrovnané pracovní a mzdové podmínky pro zaměstnance v soukromém a veřejném sektoru, a to i zařazením totožných povolání do stejného mzdového či platového pásma. Vrátný by přitom zjevně nespadal do 3. platové třídy podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb., o katalogu prací ve veřejných službách a správě, která odpovídá 2. skupině prací. Bez dalšího přitom nelze tento argument odmítnout jako irelevantní, neboť by to implikovalo nesystematičnost a nekonzistentnost zákonodárce, který provedl zařazení prací nezávisle na sobě, což je s ohledem na deklarovaný zájem na spravedlivém odměňování nepravděpodobné.

[23] Žalovaný se k této otázce nevyjádřil.

4.1.2 Posouzení předkládajícího senátu

[24] Krajský soud z několika činností zařazených do náplně práce, které správní orgány identifikovaly jako činnosti náležející do 2. skupiny prací, v bodech 82 a 83 napadeného rozsudku vybral dvě a posoudil jejich zařazení do této skupiny. Uvedl, že již samotné „vyhodnocování a sledování snímání okolí budov“ a provádění obchůzek objektu odpovídají 2. skupině prací. Podle krajského soudu má vrátný k dispozici i výstupy z kamerového systému, který slouží k monitorování okolí, a tyto výstupy tedy logicky vyhodnocuje, neboť jinak by sledování monitoru postrádalo smysl. Podle krajského soudu musí vrátný i při provádění obchůzky vyhodnocovat aktuální situaci, na což navazují další činnosti, jako např. hlášení zjištěných závad a mimořádných situací či oznámení spáchání trestného činu. Taková náplň práce podle krajského soudu odpovídá rovněž pracovní činnosti uvedené ve 2. skupině, bodě 13 přílohy k nařízení č. 567/2006 Sb., a současně i obecné charakteristice 2. skupiny prací z hlediska jejich složitosti, odpovědnosti a namáhavosti. Krajský soud připomněl, že pro zařazení do příslušné skupiny prací postačí konat, byť jen jednu z tam uvedených činností.

[25] Stěžovatelka proti tomuto hodnocení krajského soudu brojí toliko obecně. Její konkrétnější výhrady se pak spíše zaměřují na tu část pracovní náplně, kterou ani správní orgány nepovažovaly za spadající do 2. skupiny prací, v podstatě tedy efektivně nenapadá nosné rozhodovací úvahy. Zároveň ani neargumentuje, že by pro zařazení do 2. skupiny prací musely všechny vykonávané činnosti do této skupiny spadat. Za takové situace předkládající senát uvádí, že se s přezkoumatelným hodnocením krajského soudu ztotožňuje. Obchůzky objektu spojené s případným vyhodnocováním mimořádných situací jistě nespočívají v následování přesného zadání, jako je tomu např. u evidence a výdeje klíčů. Ostatně právě obchůzky jsou v příloze nařízení vlády č. 567/2006 Sb., části II „Příklady prací ve skupinách podle oborů“, v oboru „Ostatní a společné pracovní činnosti“, bodu 13, výslovně uvedeny jako práce spadající do 2. skupiny: „Provádění obchůzek a obsluha bezpečnostního systému včetně kamerového, vyhodnocování a sledování snímání okolí budov, archivace nasnímaných záznamů.“ Ani proti tomuto odkazu na příkladové zařazení stěžovatelka v kasační stížnosti nijak konkrétně nebrojí.

[26] Nic na výše uvedeném nemění ani odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1647/2015. Nejvyšší soud skutečně navázal na posouzení Krajského soudu v Hradci Králové, podle kterého při výpočtu náhrady škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebylo možné vycházet z nejnižší úrovně zaručené mzdy řezníka, ale maximálně z práce vrátného, kterou podle znaleckého posudku žalobce mohl vykonávat a kterou soud podřadil pod 1. skupinu prací. Jak však vyplývá z kontextu sporu, soudy neposuzovaly konkrétní pracovní pozici vrátného s určitým vymezením pracovní náplně, kterou by bylo možné porovnat. Tehdejší žalobce totiž na pozici vrátného nikdy nepracoval. Byl řezníkem, který po pracovním úrazu nebyl schopen vykonávat své původní zaměstnání a pro nedostatek pracovních příležitostí byl veden jako uchazeč o zaměstnání. Odkaz na pozici vrátného byl tedy pouze obrazný, jako příklad práce spadající do 1. skupiny prací. Jistě totiž lze akceptovat, že určité pozice vrátného mohou svou konkrétní náplní odpovídat 1. skupině prací, a tamní žalobce vzhledem ke svému zdravotnímu stavu mohl být schopen vykonávat pouze tuto pracovní náplň. Neznamená to však, že jí odpovídají všechny pozice vrátného. Je vždy nutné vycházet z konkrétní pracovní náplně, což ostatně správní orgány i krajský soud v napadeném rozsudku učinily.

[27] Stěžovatelka namítá odlišné zařazení v katalogu prací ve veřejných službách a správě podle nařízení vlády č. 222/2010 Sb. Jak však plyne z přílohy tohoto nařízení, části 1. 06. 08 „Vrátný“, krajským soudem hodnocená náplň práce spočívající v provádění obchůzek objektu naopak spadá do 3. platové třídy, která podle § 3 odst. 2 písm. b) nařízení vlády č. 567/2006 Sb. odpovídá 2. skupině prací. K žádné systémové nerovnováze tedy nedochází. To ovšem neznamená, že práce v soukromém a veřejném sektoru musí být za všech okolností hodnoceny v odpovídající skupině prací, respektive platové třídě. K těmto úvahám se však předkládající senát nyní nedostal, neboť odpadl předpoklad rozdílného zařazení, na němž stěžovatelka tento argument vystavěla.

[28] Stěžovatelčiny námitky mířící na nezákonnost zařazení práce vrátného do 2. skupiny prací, posuzované podle právního stavu účinného před novelou provedenou zákonem č. 230/2024 Sb., tedy do 31. 12. 2024 (nařízení vlády č. 567/2006 Sb. bylo s účinností k 1. 1. 2025 zrušeno § 4 nařízení vlády č. 443/2024 Sb., o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí), jsou podle předběžného názoru předkládajícího senátu nedůvodné. Předkládající senát se dále zaměří na otázku, zda stěžovatelce přesto nesvědčilo legitimní očekávání.

4.2 Existence legitimního očekávání

4.2.1 Argumentace v kasační stížnosti

[29] Stěžovatelka tvrdí, že jí ve vztahu k oběma přestupkům svědčilo legitimní očekávání založené třemi protokoly o kontrolách provedených v období od března 2016 do října 2021, v nichž se inspekce práce výslovně zabývala odměňováním zaměstnanců i jejich zařazením do skupin prací. Všechny tři kontroly buď výslovně konstatovaly soulad postupu stěžovatelky se zákonem, nebo absenci pochybení. Vycházely přitom ze skutkově i právně totožného stavu a stejné pracovněprávní dokumentace.

[30] Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že kontroly představovaly „pouze několik málo případů“, neboť s jednou výjimkou se jednalo o jediné kontroly, jimiž stěžovatelka v letech 2016 až 2021 prošla. Šlo tedy o ustálenou praxi inspekce práce trvající déle než pět a půl roku. Správní orgány nemusely výslovně konstatovat, že při další kontrole dospějí ke stejnému závěru, neboť z § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jim plyne povinnost postupovat ve shodných případech shodně.

[31] Jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 19. 4. 2017, čj. 6 As 98/2016-54, bodu 39, výjimečně může legitimní očekávání založit i tolerování stavu mimo rámec zákona, pokud není se zákonem ve zjevném rozporu. Vzhledem k existenci kontrolních závěrů a výkladové nejasnosti doložené judikaturou i odbornou literaturou nelze hovořit o zjevném rozporu se zákonem.

4.2.2 Vyjádření žalovaného

[32] Podle žalovaného stěžovatelka poukazuje pouze na jednotlivé protokoly o kontrole, nikoli na dlouhodobou rozhodovací praxi orgánů inspekce práce v přestupkových řízeních. Založení legitimního očekávání na nezákonné správní praxi by vedlo k popření hlavního účelu zřízení orgánů inspekce práce.
4.2.3 Posouzení předkládajícího senátu

[33] Ačkoliv je pro pravomoc rozšířeného senátu klíčová pouze otázka zákonnosti závěru o spáchání přestupku spočívajícího v neposkytnutí zaměstnanci nejnižší úrovně zaručené mzdy ve stanovené výši, nikoliv přestupku spočívajícího v neproplácení přestávek, posouzení otázky legitimního očekávání ve vztahu k oběma přestupkům je natolik propojené, že se nejeví jako racionální je uměle oddělovat.

[34] Z výše uvedeného posouzení vyplývá, že případné ujištění stěžovatelky o zákonnosti jejího postupu při zařazení zaměstnance do 1. skupiny prací by bylo nezákonné. Judikatura NSS nicméně připouští možnost se v určitých případech dovolávat legitimního očekávání pramenícího i z postupu správních orgánů, který zákonné požadavky nedodržel. Tento institut NSS převzal z judikatury Soudního dvora ve vztahu k dotacím. Předpokladem práva dovolávat se legitimního očekávání je poskytnutí konkrétních ujištění ze strany příslušného orgánu, která mohou u adresáta vzbudit legitimní očekávání, a dále skutečnost, že tato ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy, míněno tak, že zásady legitimního očekávání se nemůže dovolávat příjemce, který se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy (rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 15/2012-38, č. 2713/2012 Sb. NSS, bod 33 a tam citovaná judikatura).

[35] NSS však dále vysvětlil, že podmínkou vzniku legitimního očekávání, že ten, kdo se jej dovolává, postupoval správně, a nelze mu proto vytýkat porušení určité povinnosti, je, aby ujištění bylo konkrétní ve vztahu k vytýkanému pochybení. O konkrétní ujištění totiž obecně nejde, jestliže předchozí kontroly u daného subjektu neodhalily pochybení spočívající v nedodržení všech povinností. Jinými slovy, k založení legitimního očekávání nestačí, že předchozí kontrola nevyústila v konstatování porušení stanovených povinností. Přestože se tato judikatura týká legitimního očekávání příjemců dotací při uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně, který není trestní sankcí, lze tyto závěry vztáhnout i na oblast správního trestání. Rozhodující je i dostatečné zjištění stavu věci v rámci předchozích kontrol (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2023, čj. 1 As 195/2022-30, body 36 až 38 a tam citovaná judikatura).

[36] Podstatnou otázkou je, zda správní orgán stěžovatelku konkrétně ujistil o zákonnosti nyní vytýkaných postupů. Krajský soud se zaměřil na jednotlivé formulace. V protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj ze dne 5. 9. 2018 posuzoval toto konstatování: „přestávka na jídlo a oddech je poskytována v délce 30 minut a není započítávána do odpracované doby, což je v souladu s ustanovením § 88 ZP“, dále „mzda za vykonanou práci je […] vyplácena ve výši, která odpovídá nejnižší úrovni zaručené mzdy pro daný druh práce stanovené v nařízení vlády č. 567/2006 Sb.“, a rovněž závěr, že kontrolou nebyly zjištěny nedostatky.

[37] V protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 18. 2. 2022 je podle krajského soudu pouze konstatováno, že se kontrolní orgán zabýval skutečnostmi souvisejícími s poskytováním zaručené mzdy zaměstnancům kontrolované osoby podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., a rekapituloval k tomu předložené listiny. Ve vztahu k přestávkám v práci kontrolní orgán citoval pasáž uvedenou v předložených pracovních smlouvách, podle níž se přestávka poskytuje při směně v délce 6 až 11 hodin a při směně v délce 11,25 až 12 hodin, a dále uvedl, že jsou sjednána pracoviště, na nichž se neposkytují přestávky na jídlo a oddech, nýbrž pouze přiměřená doba na jídlo a oddech.

[38] V protokolu o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj ze dne 16. 3. 2016 kontrolní orgán pouze zrekapituloval podklady předložené při kontrole a konstatoval, že „kontrolou nebyly zjištěny nedostatky“.

[39] Krajský soud uznal, že ačkoli předmětem výše uvedených tří kontrol byly povinnosti na úseku odměňování zaměstnanců, pracovní doby a pracovního poměru a kontrolní orgány měly k dispozici podklady obdobné jako v nyní projednávané věci, nelze závěry z těchto kontrol považovat za dostatečně konkrétní a určité potvrzení toho, že stěžovatelka ve vztahu ke skutečnostem, za něž byla později sankcionována, postupovala v souladu se zákonem. Stěžovatelka v reakci na toto posouzení opakuje citace z kontrolních protokolů zohledněných krajským soudem a uvádí, že zkoumané pasáže těchto protokolů představují dostatečně konkrétní ujištění. S tímto závěrem se však nelze ztotožnit.

[40] Ani v jedné z uvedených pasáží nenalezl předkládající senát konkrétní ujištění, v němž by kontrolní orgán výslovně uvedl, že zařazení náplně práce konkrétního vrátného do 1. skupiny prací je v souladu s nařízením vlády č. 567/2006 Sb. Tvrzení, že mzda za vykonanou práci je vyplácena ve výši odpovídající nejnižší úrovni zaručené mzdy pro daný druh práce stanovené tímto nařízením, nepředstavuje dostatečně konkrétní aprobaci zařazení práce vrátného do dané skupiny prací. Kontrolní orgán se totiž nezabýval konkrétní pracovní náplní vrátného a správností jejího zařazení do 1. skupiny prací, ale pouze konstatoval, že mzda zařazení do této skupiny odpovídá.

[41] Jak již ostatně uvedl NSS, protokol o kontrole bez dalšího není projevem ustálené rozhodovací praxe správního orgánu, obsahuje-li pouze konstatování, že tehdy příslušný inspektorát při konkrétní kontrole neshledal nedostatky. Závěr z jedné kontroly jednoho oblastního inspektorátu nemůže zavazovat jiné oblastní inspektoráty, natož odvolací orgán, co do posuzování obdobné situace. Nelze jej považovat ani za individuální ujištění, neboť protokolem o kontrole správní orgán nekonstatuje, že bude napříště jiný správní orgán, natož odvolací orgán, postupovat ve shodě s ním, dojde k totožnému závěru a nezjistí nedostatky (rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2024, čj. 6 Ads 298/2023-23, bod 18).

[42] Tři protokoly o kontrole, z nichž stěžovatelka dovozuje individuální ujištění, resp. legitimní očekávání, vydaly po provedení kontroly tři různé kontrolní orgány. Pokutu jí přitom uložil orgán od nich odlišný. Ve smyslu posledně zmíněné judikatury NSS nelze bez dalšího dospět k závěru, že závěry jednotlivých kontrol provedených různými oblastními inspektoráty zavazovaly jiný oblastní inspektorát.

[43] Místní příslušnost oblastních inspektorátů je stanovena v § 6 odst. 5 zákona o inspekci práce podle místa činnosti kontrolované osoby. Tyto oblastní inspektoráty mají v mezích vztahů nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě prostor pro vlastní výklad práva, přičemž je nezavazují právní názory ostatních oblastních inspektorátů nacházejících se na stejné instanční úrovni (jakkoli je jednotný výklad nanejvýš žádoucí). Bylo by možné dovozovat, že oblastní inspektorát má povinnost alespoň vysvětlit odklon od svého vlastního právního posouzení vyjádřeného v protokolu o kontrole. V nyní posuzovaném případě však stěžovatelka protokol o kontrole, v němž by Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj konstatoval soulad její praxe s právními předpisy, nepředložila.

[44] Zároveň nelze přisvědčit ani tezi stěžovatelky, že je samo o sobě negativní, pokud správní orgány před sjednocením určitého výkladu činností nadřízených orgánů či soudů zastávají různé právní názory. Na jednu stranu tím sice může trpět právní jistota jednotlivce, nicméně příliš rigidní lpění na závaznosti rozhodovací praxe prvostupňových správních orgánů by brzdilo zdravou kreativitu při výkladu práva. Ostatně jednou z cest ke zvýšení legitimity práva je prosazení určitého výkladu prostřednictvím odborného diskurzu. Správného výkladu práva lze nejlépe dosáhnout tím, že různé interpretační varianty mezi sebou soupeří, pochopitelně za předpokladu, že soupeřící názory budou odůvodněné a podložené.

[45] Stěžovatelce tedy podle předběžného názoru předkládajícího senátu nesvědčilo ani legitimní očekávání. Posuzováno podle právního stavu účinného do 31. 12. 2024 je stěžovatelka odpovědná za přestupek spočívající v neposkytnutí nejnižší úrovně zaručené mzdy zaměstnanci ve stanovené výši i za přestupek spočívající v neproplácení přestávek (stěžovatelka se v kasační argumentaci ve vztahu k tomuto přestupku omezila toliko na námitku existence legitimního očekávání).

4.3 Příznivost nové právní úpravy

[46] Skutečnost, že právní předpis aplikovaný při rozhodování o přestupku byl změněn nebo zrušen, sama o sobě neznamená, že je nová právní úprava příznivější. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda by bylo použití pozdějšího zákona pro pachatele příznivější, „celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu […], resp. závěr, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější. […] Jednání, za které pachatel může být uznán vinným a uložen mu trest, tedy musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině a o trestu. Podle toho, zda souhrn takovýchto norem podle pozdějšího zákona je ve srovnání se souhrnem norem dřívějšího zákona, je jako celek pro pachatele příznivější, či nikoliv, lze rozhodnout o aplikaci pozdějšího zákona“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, citovaný např. v rozsudku NSS ze dne 1. 3. 2024, čj. 5 Afs 239/2023-33, bodu 24).

[47] Otázku, zda je nová úprava příznivější, je tak třeba posoudit v celkovém kontextu, tj. s přihlédnutím mj. k rozhodným skutkovým okolnostem. Právě skutkové okolnosti případu jsou pro posouzení příznivosti pozdější právní úpravy v posuzované věci klíčové (rozsudek NSS čj. 5 Afs 239/2023-33, bod 25).

[48] Článek I bod 11 zákona č. 230/2024 Sb. s účinností od 1. 8. 2024 (přičemž pro období od 1. 8. 2024 do 31. 12. 2024 stanoví čl. II bod 2 povinnost při zjišťování výše nejnižší úrovně zaručené mzdy postupovat podle § 111 odst. 2 a § 112 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb.) změnil původní § 112 zákoníku práce obsahující definici zaručené mzdy. Tou byla mzda nebo plat, na něž zaměstnanci vzniklo právo podle tohoto zákona, smlouvy, vnitřního předpisu, mzdového výměru nebo platového výměru. Po novele § 112 zákoníku práce obsahuje již pouze definici zaručeného platu, kterým je plat, na nějž zaměstnanci vzniklo právo podle tohoto zákona, kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu nebo platového výměru.

[49] Dále čl. XIII bod 5 zákona č. 230/2024 Sb. rovněž nově definoval přestupek podle § 26 odst. 1 zákona o inspekci práce.

[50] Podle § 26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce ve znění do 31. 12. 2024 se právnická nebo fyzická podnikající osoba dopustí přestupku na úseku odměňování zaměstnanců tím, že neposkytne zaměstnanci mzdu nebo plat, alespoň ve výši minimální mzdy, popřípadě nejnižší úrovně zaručené mzdy nebo plat ve stanovené výši.

[51] Podle § 26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce ve znění od 1. 1. 2025 se právnická nebo fyzická podnikající osoba dopustí přestupku na úseku odměňování zaměstnanců tím, že neposkytne zaměstnanci mzdu alespoň ve výši minimální mzdy, nebo plat ve stanovené výši, nejméně ve výši zaručeného platu.

[52] Zákon č. 230/2024 Sb. zrušil institut zaručené mzdy a nenahradil jej žádnou obdobnou alternativou. Předkládající senát tento záměr zákonodárce dovozuje jednak z absence jakékoli funkční alternativy v samotné novele či právním řádu jako celku za stavu od 1. 1. 2025, jednak z formulací obsažených v důvodové zprávě k tomuto zákonu, ze kterých vyplývá jednoznačný úmysl zaručenou mzdu a její vymáhací mechanismus zcela opustit:

· „Cílem návrhu je právní úpravu zaručené mzdy obsaženou v § 112 zákoníku práce nahradit právní úpravou zaručeného platu. Smyslem navrhované změny je především podpora kolektivního vyjednávání o mzdách, kdy existence NÚZM Pozn. NSS – NÚZM – nejnižší úroveň zaručené mzdy
brání jeho dalšímu rozvoji a v důsledku tak brání širšímu pokrytí kolektivními smlouvami.“
· „Zrušení právní úpravy zaručené mzdy přinese radikální snížení administrativní zátěže zaměstnavatelů spojené se zařazováním zaměstnanců do skupin prací pro účely NÚZM a s povinností poskytovat doplatek ke mzdě nebo platu, pokud mzda nebo plat zaměstnance nedosáhnou alespoň NÚZM. Návrh podporuje princip smluvní volnosti zaměstnance a zaměstnavatele při odměňování mzdou.“
· „Zachování stávající formy ochrany se tak nejeví jako vhodné, jelikož ochrannou funkci před nepřiměřeně nízkým oceněním práce je schopna plnit zvyšující se minimální mzda v kombinaci s podporou kolektivního vyjednávání, mimo jiné i o mzdách.“
· „V souvislosti se zrušením zaručené mzdy a zavedením zaručeného platu dochází k úpravě skutkové podstaty přestupků spočívajících v neposkytnutí mzdy ve výši alespoň minimální mzdy a platu ve stanovené výši, nejméně ve výši zaručeného platu.“

[53] Důvodem novelizace je tedy podle zákonodárce jednak to, že mění povahu minimální mzdy a chce podporovat kolektivní vyjednávání, a rovněž hodlá snížit administrativní zátěž zaměstnavatelům a zvýšit jejich (i zaměstnancovu) smluvní volnost. Záměrem zákonodárce tedy zjevně nebyla pouhá „kosmetická“ úprava, zpřesnění či jiné uspořádání pravidel.

[54] V posuzovaném případě nejde o situaci, kdy by podle judikatury NSS lex mitior nebylo možné aplikovat, protože zákonodárce již při prvotním stanovení určité povinnosti vymezil její rozsah cíleně pro určité konkrétní období, zatímco pro jiné období ji nestanovil vůbec, nebo její rozsah vymezil odlišně, zatímco zájem společnosti na úrovni regulace v rozhodném období nepominul (rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2017, čj. 1 As 208/2016-35, č. 3657/2018 Sb. NSS, bod 29). Regulace v určitém období totiž mohla mít svůj racionální důvod a legitimní cíl, který mohl odpadnout teprve s postupem času (například v důsledku účinné předchozí regulace či vývoje dané oblasti), což vedlo ke změně podmínek pro futuro (rozsudek NSS ze dne 4. 4. 2019, čj. 5 As 269/2017-83, bod 30). Z ničeho nevyplývá, že by institut zaručené mzdy jako takový zákonodárce předem koncipoval coby dočasnou úpravu pro určité období. Takovou povahu ovšem mohly mít dřívější legislativní změny výše zaručené mzdy.

[55] Nyní řešený případ se od těch výše zmíněných liší, což lze dobře ilustrovat pomocí popisu jejich skutkových okolností. Rozsudek čj. 1 As 208/2016-35 se týkal situace, kdy měla žalobkyně v roce 2012 povinnost doručit 95 % poštovních zásilek určitého typu, doručila jich však jen 93,23 %. Pro následující rok byla procentuální výše této kvóty stanovena na 92 %. Žalobkyně navrhovala aplikaci pozdější, pro ni příznivější kvóty při přezkumu zákonnosti rozhodnutí o přestupku spočívajícího v nesplnění stanoveného limitu.

[56] V případě řešeném pod čj. 5 As 269/2017-83 měla žalobkyně v letech 2013 a 2014 porušit cenové předpisy ohledně služeb týkajících se komunálního odpadu. Od regulace cen však bylo upuštěno v roce 2017 z důvodu změny podmínek na trhu, v důsledku které ztratilo usměrňování cen opodstatnění. Z toho žalobkyně dovodila, že již není namístě ji sankcionovat. V tomto kontextu považoval NSS za velmi podstatné, že samotné skutkové podstaty, podle nichž byla žalobkyně uznána vinnou a byla jí uložena pokuta, nedoznaly žádných změn (rozsudek NSS čj. 5 As 269/2017-83, bod 31). Na to pak navázal v rozsudku ze dne 14. 8. 2020, čj. 3 As 140/2018-64, bodu 32, podle kterého pokud dojde k vypuštění skutkové podstaty deliktu (tedy vlastní sankční právní normy) ze zákona, či jejímu významnému zúžení, anebo výraznému zmírnění sankce samotné, bude nutné bezpochyby novou, mírnější právní úpravu aplikovat (rovněž shrnuto v rozsudku NSS ze dne 17. 9. 2026, čj. 4 As 17/2026-44, body 11-12).

[57] V konturách nynějšího případu by takový důvod, proč neuplatnit lex mitior, vyvstal za situace, kdy by po rozhodném období došlo pouze ke snížení úrovně zaručené mzdy pro stěžovatelčina zaměstnance, a stěžovatelka by namítala, že tuto novou, nižší úroveň je nutné aplikovat při přezkumu zákonnosti rozhodnutí o přestupku. To se však nestalo. Zákonodárce zrušil právní úpravu institutu koncipovaného jako stálá součást právního řádu a zrušil s ním i skutkovou podstatu přestupku, za který byla stěžovatelka shledána odpovědnou a potrestána.

[58] Podle výroku I. prvostupňového rozhodnutí poskytovala stěžovatelka zaměstnanci v období od dubna do června 2022 mzdu ve výši 96,70 Kč/hod., ačkoli úroveň zaručené mzdy pro tohoto zaměstnance činila 106,50 Kč/hod. Přestupkové jednání předkládající senát pro účely porovnání podřadil pod souhrn všech v úvahu přicházejících norem přestupkového práva účinných v době spáchání činu, a následně pod souhrn všech v úvahu přicházejících variant pozdějších přestupkových předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018, body 178-179, a z literatury také ŘÍHA, Jiří. Časová působnost trestních zákonů a intertemporální účinky novelizací trestních předpisů. Trestněprávní revue, 2021, č. 4, s. 189-205). Výsledky porovnal a dospěl k závěru, že pro přestupce právně příznivější situace nastala po 31. 12. 2024. Z pohledu právní úpravy účinné od 1. 1. 2025 se totiž stěžovatelka žádného přestupku v oblasti odměňování zaměstnanců nedopustila. Institut zaručené mzdy už nová právní úprava nezná a úroveň tehdy stanovené minimální mzdy stěžovatelka dodržela (ta podle § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022, činila 96,40 Kč/hod). Jinou funkčně obdobnou alternativu zaručené mzdy (spojenou se sankcí za porušení pravidla) po novele provedené zákonem č. 230/2024 Sb. předkládající senát v právním řádu nenalezl. Z pohledu zákonodárce a jeho výše shrnutých cílů změny právní úpravy by ostatně bylo nelogické, aby následně stanovil institut zaručené mzdě a jejímu vymáhacímu mechanismu blízký. Došlo tedy k naprostému odstranění právní úpravy přestupkového jednání. Pro úplnost lze dodat, že v posuzovaném případě nenastala ani situace, kdy by aplikaci zásady lex mitior bránilo to, že trestnost jednání následně ovlivnila toliko změna vnějších skutkových okolností beze změny právní úpravy (rozsudek ESLP ze dne 18. 10. 2022 ve věci Mørck Jensen proti Dánsku, stížnost č. 60785/19, § 52).

[59] V celkovém kontextu je proto právní úprava účinná od 1. 1. 2025 při zohlednění rozhodných okolností případu pro stěžovatelku příznivější, zásada lex mitior by tedy v tomto případě byla použitelná.

5. Názor předkládajícího senátu

[60] Předkládající senát nejprve objasní, že závěry rozsudku BAJI Trans by byly obecně použitelné i v nynější věci, pokud by přestupek, který je předmětem soudního přezkumu, vycházel z unijního práva (5.1). Tyto závěry se týkají jak otázky závažnosti uložené sankce, tak posouzení povahy vnitrostátní úpravy řízení o kasační stížnosti. Z toho podle předkládajícího senátu vyplývá, že pro oblast „unijních“ přestupků jsou závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu čj. 5 As 104/2013-46 již překonány. V nyní posuzované věci však nelze tyto závěry bez dalšího použít, neboť NSS přezkoumává rozhodnutí o přestupku, které nepředstavuje aplikaci unijního práva.

[61] Následně předkládající senát vyloží, proč považuje rozdílný přístup k aplikaci zásady lex mitior v řízení o kasační stížnosti v závislosti na „unijní“ či „neunijní“ povaze přestupku za ústavněprávně neudržitelný (5.2). Takový postup je podle jeho názoru v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny i se zákazem diskriminace podle čl. 14 Úmluvy.

5.1 Závěry rozsudku BAJI Trans a jejich aplikace na řízení o kasační stížnosti

[62] Podle čl. 49 odst. 1 Listiny EU nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Pokud poté, co již byl trestný čin spáchán, stanoví zákon mírnější trest, uloží se tento mírnější trest.

5.1.1 Přestupkové jednání má trestněprávní povahu

[63] Čl. 49 odst. 1 Listiny EU dopadá i na protiprávní jednání, která nejsou podle vnitrostátního práva formálně kvalifikována jako „trestní“, avšak jejich stíhání a sankcionování má trestněprávní povahu vzhledem k samotné povaze dotčeného jednání a k míře přísnosti sankce, která dané osobě hrozí (bod 66 ve spojení s bodem 63 věci BAJI Trans).

[64] Ve vztahu k povaze protiprávního jednání je třeba zkoumat, zda dotčené opatření sleduje mimo jiné represivní účel, který je vlastní sankci trestní povahy ve smyslu čl. 49 Listiny EU. Skutečnost, že opatření sleduje rovněž účel preventivní, jeho trestní povahu sama o sobě nevylučuje. Naopak opatření, které se omezuje na kompenzaci újmy způsobené protiprávním jednáním, trestní povahu nemá (bod 67 věci BAJI Trans).

[65] V nyní posuzovaném případě má sankce podle předkládajícího senátu jednoznačně represivní charakter; jejím cílem není nahradit újmu způsobenou zaměstnancům jednáním zaměstnavatele.

[66] Míru přísnosti hrozící sankce je třeba posuzovat podle nejvyšší možné výše trestu stanovené relevantní právní úpravou (bod 70 věci BAJI Trans). Za spáchání přestupku podle § 26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce (ve znění do 31. 12. 2024) bylo možné uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč [§ 26 odst. 2 písm. c) téhož zákona]. Takto vysoká horní hranice sankce podle předkládajícího senátu již jednoznačně odpovídá sankci trestněprávní povahy.

[67] Čl. 49 odst. 1 Listiny EU se může vztahovat na správní sankci trestní povahy, která byla uložena na základě pravidla, jež bylo po jejím uložení změněno způsobem, který je pro sankcionovanou osobu příznivější, pokud tato změna odráží změnu postoje k trestněprávní kvalifikaci skutku spáchaného touto osobou nebo k trestu, který má být uložen (bod 94 věci BAJI Trans). Podmínka aplikace příznivější úpravy je tedy podle předkládajícího senátu v nynější věci nepochybně splněna. Nová právní úprava ostatně zrušila přestupek spočívající v neposkytnutí nejnižší úrovně zaručené mzdy v důsledku současného zrušení samotného institutu zaručené mzdy. Změna provedená zákonem č. 230/2024 Sb. navíc jednoznačně reflektuje změnu postoje zákonodárce k trestněprávní kvalifikaci dotčeného jednání, jak předkládající senát vysvětlil výše.

5.1.2 Řízení o kasační stížnosti není mimořádným opravným prostředkem ve smyslu čl. 49 Listiny EU

[68] Zásada lex mitior zakotvená v čl. 49 odst. 1 poslední větě Listiny EU se uplatní do okamžiku, než dojde k pravomocnému odsouzení. Pojem „pravomocný odsuzující rozsudek“ však musí být pro účely aplikace tohoto ustanovení vykládán autonomně a jednotně na úrovni unijního práva, neboť právě tento výklad určuje rozsah práva zaručeného čl. 49 odst. 1 poslední větou Listiny EU, a tím i rozsah povinností, které z tohoto ustanovení členským státům vyplývají (body 96 a 100 věci BAJI Trans).

[69] V bodech 102 až 104 a 107 věci BAJI Trans vymezil Soudní dvůr několik kritérií, podle nichž je třeba posuzovat, zda je opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku řádný, či mimořádný. Odsuzující rozsudek nelze pro účely čl. 49 odst. 1 poslední věty Listiny EU považovat za konečný, pokud jej lze napadnout opravným prostředkem, který je součástí běžného průběhu řízení a s nímž musí každý účastník řízení rozumně počítat. Tak je tomu tehdy, jestliže:

· odsouzená osoba nebo orgán veřejné moci činný v trestním řízení mohou ve lhůtě stanovené zákonem podat opravný prostředek směřující ke zrušení či změně odsuzujícího rozsudku nebo uloženého trestu,
· podání takového opravného prostředku není spojeno s povinností tvrdit či prokazovat výjimečné okolnosti, jako je například nezbytnost zajistit soudržnost judikatury v zájmu zákona,
· a to bez ohledu na to, že vnitrostátní právo tento opravný prostředek označuje jako mimořádný.

[70] Určitou vypovídací hodnotu o povaze rozhodnutí může mít i to, zda má podání opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku odkladný účinek, nejde však o okolnost určující či rozhodující. Naopak bez významu je podle Soudního dvora skutečnost, že rozhodnutí napadené kasační stížností může být podle vnitrostátní úpravy zrušeno pouze v rozsahu vad legality či že je kasační soud povinen vycházet ze skutkového a právního stavu existujícího ke dni vydání tohoto rozhodnutí.

[71] S ohledem na tato kritéria nelze podle předkládajícího senátu považovat řízení o kasační stížnosti podle s. ř. s. za řízení o mimořádném opravném prostředku ve smyslu čl. 49 odst. 1 poslední věty Listiny EU. Rozhodující je zejména skutečnost, že podání kasační stížnosti není obecně spojeno s povinností tvrdit či prokazovat výjimečné okolnosti přesahující rámec právních a skutkových vad vymezených v § 103 s. ř. s., jako je například nezbytnost zajistit jednotnost judikatury. Pouze pro kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, platí, že musí podle § 104a odst. 1 s. ř. s. svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele, aby NSS, za splnění ostatních procesních požadavků, přikročil k plnému meritornímu posouzení. V této věci však nejde o přezkum rozhodnutí krajského soudu vydaného specializovaným samosoudcem, proto není nyní třeba zabývat se povahou institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti z pohledu čl. 49 odst. 1 poslední věty Listiny EU.

[72] Kasační stížnost může podat jak osoba, která byla uznána vinnou ze spáchání přestupku, tak žalovaný správní orgán. Oba mohou brojit proti závěrům krajského soudu. Z výše uvedeného vyplývá, že nyní napadený rozsudek krajského soudu nelze z hlediska čl. 49 odst. 1 věty poslední Listiny EU považovat za „pravomocné odsouzení“.

[73] Tomu nasvědčuje i hodnocení Soudního dvora týkající se slovenské úpravy kasační stížnosti, v němž zdůraznil zejména absenci povinnosti uvádět v kasační stížnosti výjimečné okolnosti a skutečnost, že Najvyšší správný súd Slovenskej republiky má pravomoc zrušit rozhodnutí krajského soudu (viz body 108 a 109 věci BAJI Trans). Slovenská procesní úprava nezná obdobu institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti, toliko podle § 464 zákona č. 162/2015 Z.z., správny súdny poriadok, může soud v obdobných případech odkázat pouze na své předchozí rozhodnutí. Tento rozdíl však podle předkládajícího senátu není v nynější věci podstatný. Ze srovnání obou procesních úprav totiž nevyplývají takové odlišnosti, které by odůvodňovaly rozdílný závěr o povaze řízení o kasační stížnosti.

[74] Přestože je podle vnitrostátní úpravy kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem, zásada přednosti unijního práva by v případě aplikace unijního práva vyžadovala přímé použití čl. 49 odst. 1 poslední věty Listiny EU (body 111 a 112 věci BAJI Trans).

5.1.3 Přezkoumávaný přestupek nepředstavuje aplikaci unijního práva

[75] Předkládající senát však nemůže nyní přímo aplikovat čl. 49 odst. 1 poslední větu Listiny EU v souladu s rozsudkem Soudního dvora ve věci BAJI Trans, neboť v této věci neaplikuje unijní právo. Přestupek podle § 26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce (ve znění do 31. 12. 2024) vychází z vnitrostátní úpravy zaručené mzdy v § 112 odst. 1 zákoníku práce (ve znění do 31. 12. 2024).

[76] Členský stát totiž uplatňuje právo Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny EU, pokud plní závazek uvedený v unijním právním aktu, který spočívá ve stanovení sankcí za protiprávní jednání uvedená v tomto aktu (bod 50 věci BAJI Trans). Ustanovení § 26 odst. 1 písm. b) zákona o inspekci práce ani § 112 zákoníku práce však nevyplývala z žádného unijního předpisu, jenž by členským státům ukládal povinnost stanovit a vymáhat zaručenou mzdu. Unijní právo mělo na úpravu zaručené mzdy pouze nepřímý vliv, a to prostřednictvím směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání pracovníků a jejích novelizací (2014/67/EU, 2018/957/EU), které vyžadují, aby u vyslaných pracovníků byla respektována „minimální mzdová sazba“ platná v hostitelském státě. Tyto předpisy však samy o sobě nestanoví výši minimální či zaručené mzdy v ČR ani nevymezují konkrétní sankční mechanismus. Ukládají pouze povinnost zajistit existenci a vymahatelnost takové sazby. Požadavek vymahatelnosti však sám o sobě neimplikuje povinnost vytvořit určité správní delikty či konkrétní konstrukci správního trestání.

[77] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání, jakož i čl. 153 Smlouvy o fungování Evropské unie, se sice dotýkají principu rovné odměny za stejnou práci, avšak nestanoví žádnou konkrétní výši minimální ani zaručené mzdy. Ostatní směrnice, které zákoník práce zapracovává, již oblast minimální nebo zaručené mzdy neovlivňují ani vzdáleně. Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2041 o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unii se na nyní posuzovaný případ časově nevztahuje; ani tato směrnice však nepředpokládá zavedení určité konkrétní úrovně zaručené mzdy, či její prosazování prostřednictvím správního trestání. Zaměřuje se především na podporu kolektivního vyjednávání (čl. 4) a na požadavek transparentních a předvídatelných kritérií pro aktualizaci minimální mzdy, včetně využívání orientačních referenčních hodnot pro posouzení přiměřenosti zákonných minimálních mezd (čl. 5).

[78] Tomuto závěru odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 230/2024 Sb., jímž byla zrušena právní úprava nejnižší úrovně zaručené mzdy. Z důvodové zprávy je patrné, že motivem této změny byly výlučně vnitrostátní úvahy, nikoliv požadavky unijního práva. Ostatně Soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. 11. 2025 ve věci C-19/23 Dánsko v. Parlament a Rada (Salaires minimaux adéquats), zrušil část čl. 5 směrnice č. 2022/2041 v rozsahu, ve kterém se pokoušela stanovit určitá kritéria pro určování a aktualizaci minimálních mezd. Soudní dvůr uzavřel, že tyto otázky spadají pod výluku týkající se odměňování podle čl. 153 odst. 5 SFEU, tedy do oblasti vyňaté z pravomoci Evropské unie [bod 137 věci Dánsko v. Parlament a Rada (Salaires minimaux adéquats)]. Tím spíše podle předkládajícího senátu nelze očekávat, že by unijní zákonodárce disponoval pravomocí jakýmkoli způsobem regulovat vznik či vymáhání institutu zaručené mzdy.

[79] Z toho důvodu nelze v této věci přímo aplikovat čl. 49 odst. 1 větu poslední Listiny EU, a tudíž ani závěry, k nimž dospěl Soudní dvůr ve věci BAJI Trans. Důsledky tohoto závěru předkládající senát podrobně vyloží v následující části.

5.2 Neudržitelnost rozdílných přístupů

[80] Předkládající senát výše podrobně vyložil právní úpravu, kterou za současného stavu nelze aplikovat. Učinil tak proto, aby ozřejmil, proč nelze připustit, aby byl při soudním přezkumu v řízení o kasační stížnosti privilegován přestupek založený na aplikaci unijního práva oproti přestupku, který z unijního práva nevyplývá.

[81] Podle předkládajícího senátu by setrvání na dosavadních právních závěrech znamenalo umělé udržování dvou rozdílných přístupů, jejichž koexistence není racionálně obhajitelná. Každý z nich dopadá na různé skupiny účastníků řízení o kasační stížnosti (žalobců) rozdílným, a v důsledku i nerovným způsobem, čímž se přímo dotýkají jejich procesního postavení. Takové rozlišení se tudíž dostává do kolize se zásadou procesní rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

5.2.1 Rozpor se zásadou rovnosti účastníků

[82] Zásadu procesní rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny lze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit nejen ve vztahu mezi účastníky téhož řízení, ale též při posuzování vztahu mezi různými druhy řízení. Ústavní soud totiž vychází z toho, že procesní rovnost nelze vykládat tak, že by zákonodárce nemohl stanovit rozdílný rozsah procesních práv a povinností u různých druhů řízení; musí však respektovat stejný rozsah procesních práv a povinností v řízeních se shodným předmětem řízení (nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, bod 30, nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 104/20, bod 37). V dalších nálezech Ústavní soud rovněž obecně zdůrazňuje, že tento ústavní princip garantuje rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád (nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 657/05, nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, bod 22, nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, bod 38).

[83] Ačkoli má zákonodárce při úpravě různých druhů řízení určitou míru volnosti, tato volnost není neomezená a musí respektovat ústavní limity. Podle předkládajícího senátu je nutné uvedené závěry vztáhnout i na výklad právních institutů, které dopadají jen na určité spektrum řízení. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že zásada lex mitior je svou povahou institutem založeným výlučně ve prospěch přestupce, jehož dřívější protiprávní jednání pozdější právní úprava posuzuje příznivěji či již vůbec jako protiprávní nehodnotí. Z povahy věci tak nemůže být aplikována ve prospěch žalovaného správního orgánu. Zásada rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny je proto podle předkládajícího senátu racionálně aplikovatelná až při porovnání postavení různých kategorií přestupců v řízeních před správními soudy.

[84] Ústavní soud zdůrazňuje, že zásada rovnosti účastníků řízení není absolutní; jde o základní právo, které připouští některá omezení. Odlišné zacházení mezi účastníky je totiž za určitých okolností ústavně konformní, a to jak z pohledu Listiny, tak i z pohledu Úmluvy. Tato zásada představuje samostatně stojící základní právo, u něhož není nutné rozlišovat mezi akcesoritou a neakcesoritou ve vztahu k obecnému zákazu diskriminace. Přesto zde existuje vazba mezi rovností zbraní a zákazem diskriminace: zásada rovnosti účastníků řízení vystupuje jako lex specialis vůči akcesorickému zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy. Proto lze na tuto zásadu, při náležité modifikaci reflektující specifika rovnosti v soudním řízení, aplikovat test přímé diskriminace (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 49/10, body 32 a 33).

[85] Při aplikaci testu přímé diskriminace na posuzování rovnosti účastníků v soudním řízení je nutné zohlednit specifika zásady rovnosti účastníků řízení. Tomu musí odpovídat i modifikace samotného testu. Není nezbytné zkoumat „zakázanost“ či „podezřelost“ důvodu rozdílného zacházení, neboť takový důvod je výslovně vyjádřen již v čl. 37 odst. 3 Listiny: jakékoliv odlišné zacházení s účastníky řízení je a priori podezřelé. Modifikovaný test přímé diskriminace (test rovného zacházení), vycházející z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 49/10, bodu 35, se skládá z těchto kroků:

(1) jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny (tj. jde o účastníky řízení na straně žaloby)?
(2) je s nimi zacházeno odlišně?
(3) je odlišné zacházení dotčené straně sporu k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?
(4) je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. (a) sleduje legitimní zájem a (b) je přiměřené?

[86] Účastníci řízení o žalobě proti rozhodnutí o přestupku vycházejícímu z unijního práva a účastníci řízení o žalobě proti rozhodnutí o přestupku, který z unijního práva nevychází, se nacházejí ve srovnatelném postavení. Jediným rozdílem mezi oběma skupinami je normativní základ právní úpravy přestupku. Přesto je s nimi nakládáno odlišně, neboť pouze v soudních řízeních o přestupcích vycházejících z unijního práva lze za současného právního stavu v řízení o kasační stížnosti aplikovat zásadu lex mitior ve vztahu k právní úpravě účinné po právní moci rozhodnutí krajského soudu. Odlišné zacházení jde k tíži účastníků řízení o soudním přezkumu přestupku, který z unijního práva nevyplývá, neboť ti nemohou těžit z následné příznivější právní úpravy. Taková diferenciace zároveň nesleduje žádný legitimní cíl, neboť neexistuje ospravedlnitelný důvod, proč by pouze na pachatele přestupků založených na unijním právu měla být aplikována příznivější pozdější právní úprava. Z toho plyne, že současný stav je v rozporu s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i se zákazem diskriminace. Jediným ústavně konformním postupem je proto za dané situace změna právního názoru rozšířeného senátu vysloveného v usnesení čj. 5 As 104/2013-46.

5.2.2 Rozpor s postulátem jednoty právního řádu

[87] Odlišný přístup k různým druhům řízení v závislosti na normativním původu právní úpravy přestupku je v rozporu i s postulátem jednoty právního řádu, jak jej rozšířený senát akcentoval v usnesení ze dne 16. 2. 2016, čj. 10 Afs 186/2014-60, č. 3396/2016 Sb. NSS, bodu 42, v souvislosti s požadavkem jednotného výkladu téhož institutu v judikatuře civilních a správních soudů. Rozšířený senát tehdy výslovně odmítl, aby výklad právního institutu v obou větvích soudnictví byl odlišný způsobem, který by účastníky řízení před správními soudy stavěl do méně příznivého postavení oproti účastníkům řízení civilního. Obdobně je i v nyní posuzované věci nepřijatelné, aby po vydání rozsudku Soudního dvora ve věci BAJI Trans NSS uvnitř správní justice udržoval dva způsoby řešení otázky aplikace čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny, odvíjející se pouze od toho, zda přezkoumávaný přestupek z unijního práva pramení, nebo ne.

[88] Podle předkládajícího senátu z výše uvedeného plyne, že Soudní dvůr ve smyslu kritérií vymezených v usnesení rozšířeného senátu čj. 1 As 436/2017-43, bodu 24, zaujal v rozsudku ve věci BAJI Trans právní názor, jenž odůvodňuje změnu dosavadního právního názoru rozšířeného senátu. Tím spíše, že důsledkem výkladu, který setrvává na závěrech vyslovených v usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2014, čj. 5 As 104/2013-46, bodu 52, je stav, jenž se dostává do rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny i s čl. 14 Úmluvy.

6. Otázka předložená rozšířenému senátu

[89] Druhý senát proto s ohledem na vše výše uvedené předkládá rozšířenému senátu otázku, zda lze v řízení o kasační stížnosti zohlednit právní úpravu příznivější pro přestupce, která nabyla účinnosti až poté, co rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude rozhodovat se složení: F. D., B. P., L. K., P. M., I. P., A. R. a K. Š.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.

V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané rozšířenému senátu.

V Brně dne 19. listopadu 2026

Eva Šonková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací