Právní věta
I. Lhůta třiceti dnů, stanovená § 137 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře soudem, se vztahuje pouze na rozhodnutí výslovně uvedená v § 137 odst. 1 zákona.
II. Jestliže zákonná úprava umožňuje různé způsoby interpretace
Plný text
k § 137 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (v textu též "zákon o služebním poměru")
k článku 1 odst. 1 Ústavy ČR
k článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2003, čj. 2 As 19/2003-58)
Věc: Adam K. proti Policii ČR, o propuštění ze služebního poměru, o kasační stížnosti žalované.Ředitel Policie ČR - Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu rozhodl dne 16. 11. 2000 podle § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. O odvolání žalobce rozhodla žalovaná 13. 2. 2001 tak, že je zamítla. Žalobou napadené rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2003 zrušil.
Žalovaná podala proti označenému rozsudku kasační stížnost, v níž především namítala, že žalobce v předcházejícím řízení zmeškal lhůtu k podání správní žaloby, která činí dle jejího právního názoru 30 dnů. Tato lhůta, stanovená zákonem o služebním poměru se v souladu s právním názorem Vrchního soudu v Praze, vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 A 69/99, uplatní v případě všech návrhů na přezkoumání rozhodnutí podle tohoto zákona, a to i přesto, že ji zákon výslovně vztahuje toliko k podávání návrhu na přezkoumávání rozhodnutí podle § 137 odst. 1 citovaného zákona.
Ze správního spisu vyplývá, že právní zástupce žalobce Adama K. obdržel rozhodnutí ředitele Policie ČR - Úřadu vyšetřování pro ČR ze dne 13. 2. 2001 dne 22. 2. 2001, přičemž žalobu k poštovní přepravě podal dne 21. 4. 2001.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalované jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 s. ř. s.
Z odůvodnění:
Stěžovatel při posuzování zachování lhůty k podání žaloby vychází z ustanovení § 137 odst. 2 zákona o služebním poměru, podle něhož návrh na přezkoumání rozhodnutí soudem podle předchozího odstavce je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, přičemž z uvedeného je zřejmé, že žalobce Adam K. podal žalobu až po uplynutí této lhůty. Proto stěžovatel namítá, že žaloba byla podána opožděně a městský soud se jí z tohoto důvodu vůbec neměl zabývat věcně.
Ustanovení § 137 odst. 2 zákona o služebním poměru upravuje lhůtu k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí soudem "podle předchozího odstavce", tedy v taxativně vymezených případech přezkumu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle § 106 odst. 1 písm. c) nebo d), o náhradě škody nebo bezdůvodném obohacení, které přesahují částku 5000 Kč, nebo o uložení kázeňského trestu. Ve všech ostatních případech je nutno vycházet z toho, že obecnou lhůtu pro podání žaloby podle části páté hlavy druhé o.s.ř. stanovil zákon v délce dvou měsíců (§ 250b odst. 1 o. s. ř. ve znění platném v době podání žaloby). Tuto lhůtu Adam K. při podání žaloby zachoval; žalobu proto podal včas, a městský soud tedy postupoval správně, když o ní rozhodl meritorně.
Je totiž nutno vycházet především ze skutečnosti, že smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování při úsilí o reálné dosažení zamýšlených cílů. Stanovení lhůty pro uplatňování práv účastníky řízení proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně a předvídatelným způsobem a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo k denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti). V souzené věci, kdy byl účastník řízení ze služebního poměru propuštěn podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. b) [nikoliv c) nebo d)] zákona o služebním poměru, je proto nutno přisvědčit Městskému soudu v Praze v tom, že lhůta pro podání žaloby k soudu skutečně byla dvouměsíční, neboť opačný výklad (contra legem), rozšiřující třicetidenní lhůtu pro podání opravného prostředku nad rámec taxativního výčtu zákonem stanovených případů, by zmíněným principům transparentnosti, srozumitelnosti a předvídatelnosti zjevně odporoval a krátil by (potencionálního) žalobce na jeho právech.
Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje ani s právním názorem Vrchního soudu v Praze, obsaženým ve stěžovatelem citovaném usnesení sp. zn. 6 A 69/99, podle něhož "lhůtu 30 dnů k podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí služebního funkcionáře nutno vztáhnout na všechna rozhodnutí, nejen na ta, která jsou výslovně uvedená v § 137 odst. 1 zákona o služebním poměru". Kromě shora uvedené argumentace, která svědčí pro to, že citovaný názor vrchního soudu je contra legem, totiž Nejvyšší správní soud vychází i z obecného pravidla, že pokud zákonná úprava umožňuje různé způsoby interpretace, je nutno vždy zvolit takový, který je vstřícnější k ochraně základních práv a svobod (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Pokud tedy Nejvyšší správní soud v souzené věci zjistil, že existují rozdílné právní názory na délku lhůty k podání žaloby k soudu, jednoznačně preferuje názor svědčící pro delší lhůtu, neboť takovýto přístup vyšší měrou garantuje právo na spravedlivý proces, zakotvené především v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
(ček)